Postrehy Dana Drápala new

POSTREHY DANA DRÁPALA NEW

Policie moc nepomohla
 

Píšu tento článek týden poté, co bojovníci za práva žen a menšin znemožnili řádně nahlášenému Pochodu pro život dojít z Hradčanského náměstí na Václavák. Organizátoři a organizátorky protiakce si pochvalovali, že svým tuhým odporem zabránili „klerofašistům“ pochod dokončit. Obávám se, že vítězství zastánců potratů a jiných projevů ducha smrti má větší význam než to na první pohled vypadá. Nebudu psát nějaký emotivní článek, uvedu jen pár poznámek k tomu, co se stalo. Byl bych rád, kdyby nás tyto poznámky vedly k hlubšímu zamyšlení nad tím, co se děje, a co se patrně dít bude.

· Kdo jsou „klerofašisté“? Já jsem kvůli radostné události v naší rodině na pochod nedorazil, což je mi líto, nicméně viděl jsem hodně fotografií a videí. Jsem evangelikální křesťan z velké rodiny. Spolu s bratrem máme 10 již dospělých dětí, z nichž téměř všechny mají zájem o politiku. Nebudu tajit, že při celkem velké soudržnosti naší rodiny jsme politicky velmi nesourodí – mnozí by řekli, že od krajní levice po krajní pravici. Jsem pastor v důchodu. Jsem taky klerofašista? Jak se klerofašista pozná? Pochodu se zúčastnily zejména rodiny s dětmi. Rodiče těchto rodin jsou taky klerofašisté? Nebo je klerofašista každý, kdo je proti potratům a proti transgender ideologii?

· Svým způsobem mě těší, že odpůrci Pochodu pro život se nepokrytě radovali z toho, že svým „tuhým odporem“ pochod znemožnili. Oni se totiž mnohdy dožadovali tolerance; nyní je vidět, jak si tuto „toleranci“ představují. Domníval jsem se, že odpůrci pochodu přiznají, že to poněkud přehnali – že sice protestují proti pochodu, že s námi nesouhlasí, ale znemožnit pochod, který žádné zákony a předpisy nepřekročil, skutečně je znemožnění práva shromažďovacího, a oni přece chtějí zákony dodržovat. Nyní není třeba dokazovat, že nechtějí, sami se k tomu hlásí.

· To samo o sobě byl velká tragédie nebyla. Takové věci se stávají i v jiných demokratických zemích. Problém je v tom, jak se zachovala policie. Ta měla zasáhnout. Měla se postarat o to, aby nahlášený pochod mohl dojít do svého cíle. Měla se postarat o to, abychom mohli uplatnit své právo na svobodu slova a svobodu shromažďování. A neudělala to. Proč? Nebylo to ze zbabělosti? Co na to ministr vnitra? Minulou sobotu se ukázalo, že někteří občané svá práva uplatnit nemohou.

Dovedete si přestavit, co by se dělo, kdyby vše bylo v opačném gardu? Kdyby dejme tomu Aliance pro rodinu nebo Hnutí pro život znemožnily Prague Pride nebo nějakou podobnou akci? Obávám se, že jak policie, tak pražský magistrát by jednaly mnohem nekompromisněji. A mediální pokrytí by bylo mnohem silnější. Sobotním selháním policie se zabývali zejména křesťané. V médiích sice o pochodu zmínky byly, ale nějakou diskusi o tomto problému jsem nezaregistroval.

**

Váhal jsem, zda zmínit ještě jednu zdánlivě nesouvisející událost. Váhal jsem, protože jde o mou dceru Kristýnu Drápalovou, pražskou zastupitelku za „Prahu sobě“. Před několika měsíci ji kdosi nechal sledovat, budili ji ve dvě nebo tři hodiny v noci, takže někdy přespávala u přátel, před jejím domem nainstalovali skrytou kameru atd. Nedlouho poté, co se věcí začala zabývat policie, jí vyšetřovatel oznámil, že celou věc odkládá. Kristýna s pomocí právníka proti tomuto postupu protestovala, nicméně nyní už byly všechny opravné prostředky vyčerpány a odložení je pravomocné. Policie přitom neprojevila téměř žádnou snahu zjistit, kdo si toto sledování objednal, a dokonce ani nesňala otisky prstů z instalované kamery. Celé to budí dojem, že někdo se postaral o to, aby policie nic nevyšetřila.

V čem je ta spojnice s pochodem? Politické názory máme dosti odlišné. Spojnice je ale v tom, že policie nechránila a nepomáhala těm, které chránit měla. Zákony máme sice relativně dobré, ale nemáme policii, která by byla ochotná je prosazovat. Tuto zkušenost tedy mají naše děti a naše vnoučata. Moc rád bych slyšel, jak rodiče, kteří se s dětmi účastnili pochodu, svým dětem odpovídali na otázku, proč jim ti lidé tak sprostě nadávali a proč jim znemožnili jít na Václavák.

**

A nakonec slovo do vlastních řad. Možná se karta obrátí, možná ne – nemám nějaké prorocké zjevení. Ale pokud ano, dejme si pozor, abychom se pak k nim nechovali stejně jako nyní oni k nám. Uplatněme plně Havlovo heslo: „Nejsme jako oni.“ Kdybychom v této věci selhali, udělali bychom konzervatismu medvědí službu a v podstatě bychom ho znemožnili.

Buďme však stateční a bojujme za svobodu slova i shromažďování. Těším se na pochod v roce 2026.

3. května 2025

Nedostatek pokory

Nedostatek pokory

Je to Bůh, který sesazuje krále i ustanovuje krále, a to i tam, kde všichni dodržují ústavu a kdy jsou volby naprosto férové. Tento článek se ale nebude věnovat paradoxu Boží svrchovanosti a lidské svobodné vůle, lidské svévole i odpovědnosti. Hospodin je svrchovaný, ale to neznamená, že vše, co se děje, je z Boží vůle. Některé věci jsou jen z Božího dopuštění. Bůh je svrchovaný, ale to neznamená, že se nemáme politicky angažovat a že nesmíme protestovat, vidíme-li nespravedlnosti.

Křesťané v tomto ohledu zastávají celou škálu názorů. Za vlády nacistů v Německu považovali někteří křesťané za nepřípustné vzepřít se Hitlerovi, protože máme přece poslouchat vrchnost. Na druhém konci spektra jsou křesťanští aktivisté, kteří se nezastaví ani před násilnými akcemi.

Někdy se dostane k moci nějaká silná, leč problematická osobnost. Co se týče naší politiky, vzpomínám na momenty, kdy se někteří křesťané radovali ze zvolení Miloše Zemana a dokonce ho prohlašovali za novodobého Kýra, který podporuje Izrael. Nevadilo jim – nebo alespoň nedávali najevo, že jim to vadí – že v předvolební kampani bezostyšně lhal. V jiných volbách pak vedoucí jedné denominace radil nepodpořit Jana Sokola proti Václavu Klausovi, protože Sokol byl katolík a naši zemi by zaprodal Vatikánu. Každý, kdo Jana Sokola jen trochu znal, se nemohl neusmát.

Role těchto silných osobností jako by v čase narůstala. Napětí ve společnosti se zvyšuje, a to zejména po zvolení Trumpa prezidentem Spojených států. Ano, jsem rád, že z prezidentových úst zaznělo, že jsou jen dvě pohlaví – muž a žena. Ano, je třeba radikálně řešit problém migrace a přebujelého státu, trpícího někdy nesmyslnými regulacemi. Nicméně přesto prorokuji Donaldu Trumpovi tvrdý pád, a to nejen kvůli jeho nesmyslné hospodářské politice, jež ublíží celému světu včetně nás i Ameriky, ale kvůli jednomu nesmírně závažnému hříchu, vlastně kvůli tomu nejzákladnějšímu hříchu, kterým je pýcha. Ta přivedla k pádu nejen Adama a Evu, ale ještě před nimi samotného Lucifera.

V zásadě by mi heslo MAGA (Make America Great Again; Učiňme Ameriku opět velkou) nemuselo vadit. Amerika byla velká a poztrácela během svých dějin ledacos cenného. A toto heslo by nemuselo znamenat, že jiné státy nemohou být velké. Jenže Trump chápe toto heslo jako hru s nulovým součtem: Má-li Amerika stoupnout, musí některé jiné národy či státy klesnout.

Trumpova pýcha se projevuje zesměšňováním všech, kdo s Trumpem nesouhlasí a kdo se mu staví do cesty. Ano, Joe Biden byl ubohá figura, ale proč ho neustále urážet? Rovněž Kamalu Harrisovou šlo snadno porazit i bez urážek.

Trumpova pýcha jde tak daleko, že připravuje Spojené státy o nejvěrnější spojence. Jeho nápad udělat z Kanady 51. stát Unie popudil naprostou většinu Kanaďanů. Kanadský premiér Justin Trudeau si vedl tak nemožně, že všichni – nakonec i včetně jej – počítali se zdrcující porážkou. Trudeau už jaksi preventivně rezignoval na post premiéra, na kterém ho nahradil Mark Carney; někteří lidé dokonce očekávali, že jeho Liberální strana se ani nedostane do Parlamentu. Protikandidátem byl konzervativec Pierre Poilievre; domnívám se, že kandidát velmi kvalitní. Jenže Trumpův arogantní nápad mu volby zřejmě prohrál. [Tuto větu doplňuji v úterý 29. dubna v 7 hodin ráno, neboť jsem čekal na výsledky kanadských voleb. Stalo se, jak jsem se obával: Vládnoucí liberálové zvítězili.] Z tohoto nesmyslného úderu se budou oba národy dlouho vzpamatovávat.

Stejně škodlivý byl nápad anektovat Grónsko. Opět: Trump zcela zbytečně popudil Dány – národ, který s USA nikdy neměl problém a který byl Americe nadprůměrně nakloněn. Ano, Amerika je velmoc, ale ani velmoci zpravidla neantagonizují své nejlepší spojence.

Bohužel, Trumpova pýcha je nakažlivá. Poslouchal jsem v přímém přenosu projev jakéhosi představitele amerického ministerstva zahraničí, jak se posmíval finskému prezidentovi. „Takový malý národ, mají jen pět milionů obyvatel, co si ten jejich prezident o sobě myslí?“ Tento člověk patrně nevěděl že malý finský národ byl v listopadu 1939 bez vyhlášení války napaden Sovětským svazem a statečně se bránil padesátinásobné přesile. 

Trump zřejmě dosáhne toho, že ve světě začne opět plně platit zákon silnějšího. Proč zradil Ukrajinu? Protože si myslí, že když se postaví za Putina, Putin se s ním spojí proti Číně. To je jediná země, ze které má strach. Tento kalkul ovšem Trumpovi nevyjde, ale poškodí i nás a pro Ukrajinu bude zničující. Bezzásadovost spojená s pýchou a narcismem přinese velmi trpké plody. Ten náraz bude ovšem ekonomický. Lidé budou řešit ekonomiku, nikoli pýchu. Ach jo, zase vedle.

Bůh se pyšným protiví, ale pokorným dává milost. My křesťané se pokořme a prosme o milost. Všichni ji budeme velice potřebovat. 

25. dubna 2025

Nenapomenutelnost

Nenapomenutelnost

Když jsem byl malý, a vlastně až do dospělosti, vždy jsem zpozorněl, když mě maminka oslovila „milánku“. (Bylo to něco jako „miláčku“; s vlastním jménem Milan to nesouviselo.) Věděl jsem ze zkušenosti, že pak bude následovat nějaká výtka či napomenutí. Někdy šlo o něco vážného, jindy o maličkosti. Maminka používala toto slovo zřejmě proto, aby mi před výtkou dala najevo, že i přes své nedostatky jsem jí milý. Až někdy po čtyřicítce jsem ji požádal, aby toto úvodní slovo vynechala, že může jít rovnou k věci. Byl to docela otevřený rozhovor a maminka pochopila, proč mi to vadí, a toto slovo přestala používat. Napomínání však – díky Bohu – pokračovalo.

Co se týče napomínání, situace v církvi se příliš neliší od situace ve společnosti. Už si nevybavuji, zda jsem slyšel od nějakého sekulárního psychologa nebo od nějakého kazatele, že než někoho napomeneme, měli bychom mu nejdřív říci alespoň pět věcí, které se nám na něm líbí. Napomenutí by nemělo být nikdy drsné a zraňující. (Přítel mi připomenul, že tuto radu dával Prof. Zdeněk Matějček, aktivní člen evangelického sboru v Praze-Vršovicích.)

Problém je ale v tom, že o tom, zda napomenutí bude drsné nebo snesitelné (asi bych nepoužil slovo „vítané“), mnohdy rozhoduje spíše vnitřní nastavení napomínaného než to, zda použijeme ta správná slova a dodržíme správné postupy.

Jordan B. Peterson má ve své úžasné knize „12 pravidel pro život“ kapitolu 9 nadepsanou „Předpokládej, že člověk, kterému nasloucháš, ví něco, co ty nevíš.“ Z vlastní zkušenosti vím, že je užitečné dobře naslouchat i lidem, kteří nás nemají v lásce. A přiznat sobě i jim, že měli pravdu – pokud ji měli. A mí kritici někdy pravdu měli. Nezbývalo než svůj názor opravit a poděkovat tomu, kdo nás na náš omyl upozornil. Je to cvičení v pokoře a v pořádnější práci (někdy jsem neudělal dost pro to, abych si nějaké tvrzení ověřil).

Pokud jde o napomínání a pokoru, chci zmínit tři místa Písma. Jedno je z Žalmu 141: „Spravedlivý ať mě třeba bije, pokládám to za milosrdenství, ať mě trestá, je to pro mou hlavu olej, má hlava to neodmítne…“ Je evidentní, že kárající i káraný sdíleli přesvědčení, že lidé se mají napomínat, když chybují. K teologii staré Jednoty bratrské patřilo, že pravá církev se mimo jiné pozná podle toho, že se v ní vykonává kázeň. Shodou okolností jsem nedávno slyšel jednoho kazatele říci, že největší slabinou současného křesťanstva je absence napomínání.

Druhé místo je z evangelia (viz Matouš 15,22-29). Pán Ježíš pohance, která ho žádala, aby uzdravil její dceru, nejprve neodpověděl vůbec, a pak jí odpověděl velmi tvrdě: Nebylo by správné pomáhat pohanům, když je tolik nemocných Izraelců. Žena ale projevila (dnes neobvyklou) pokoru, takže Pán Ježíš nejen že její dceru uzdravil, ale ještě tu ženu pochválil za její víru.

Třetí místo je ještě drsnější. Pavel v listu Titovi cituje jistého krétského básníka: „Kréťané jsou věční lháři, zlé bestie, líné pupky!“ (Tit 3,12 B21).

Ano, je to v Bibli. Kdyby to tam nebylo, tak bych asi usiloval o to, aby autor takového dopisu byl dán do kázně. Jednak uráží celý národ (nebo alespoň obyvatele Kréty), jednak hrubě zevšeobecňuje.

Měli bychom psát podobně drsné dopisy? Já se k tomu rozhodně nechystám. Jednak je dobré si uvědomit, že apoštol Pavel pouze cituje. Jistě, to neznamená, že za to, co citoval, nenese zodpovědnost. Adresát Titus mohl ale zvolit jiný postup než kritiku tvrdosti (a ten Pavel nepochybně zamýšlel): Mohl se v konkrétních případech zamýšlet nad tím, zda si křesťané způsoby starého života nevnášejí do života nového. Pavel sice zevšeobecňuje, ale nemusíme hned oponovat, že se nepochybně najdou i Kréťané pravdomluvní a pilní. Pavlovi nešlo o urážku národa, ale o proměnu křesťanů a o to, aby se zbavili negativního dědictví, které si patrně přinesli ze starého života.

Když tě někdo napomíná, přemýšlej raději o tom, zda skutečně v něčem nechybuješ, než o tom, zda ti to napomínající „řekl v lásce“. Klíčová otázka zní, zda jsi vůbec ochoten napomenutí přijmout, nebo zda jsi nastaven tak, že i kdyby to bylo řečeno v té největší laskavosti, stejně bys to nepřijal.

Naše doba napomínání moc nepřeje. Máme dojem, že bychom mohli žáka ve škole nebo křesťana ve sboru „ranit“. Obávám se, že tato obava je i za nyní zaváděným slovním hodnocením místo známkování ve škole. Ti, kdo prosazují slovní hodnocení, přinášejí pro ně řadu argumentů, z nichž některé jsou validní: Čtyřka nebo pětka na vysvědčení žákovi jistě nenapoví, jak se má zlepšit. Ovšem snaha nějak se žáka či studenta nedotknout, nezpůsobit mu nepříjemné pocity, když zjistí, že se ocitl v neúspěšné společnosti dvou či tří dalších propadlíků, nějak podivně koreluje s množícími se útoky žáků a studentů na učitele a profesory. Nebo tu žádná souvislost není?

Doporučuji každému z nás, abychom někoho požádali, aby nás napomenul, když uvidí, že chybujeme. My současní křesťané skutečně napomínání moc nepraktikujeme, a tudíž ho neumíme ani udílet, ani přijímat. Bez napomínání je ale duchovní růst nemožný. Když někoho požádáte, aby vás napomenul, pak to neznamená, že vám to nebude nepříjemné, když to skutečně udělá. Ale rozhodně to bude méně nepříjemné, než kdybyste mu tu svobodu napomínat předem sami nedali.

Napomínání má dva břehy. Jeden z nich je vyjádřen podobenstvím o třísce a trámu v oku. Druhým jsou výzvy zejména v novozákonních dopisech, v nichž nás apoštolové nabádají, abychom napomínali – a také napomínání přijímali. Buďme citliví a laskaví, ale ne přecitlivělí a nenapomenutelní.

19. dubna 2025

Zvládli bychom probuzení?

Zvládli bychom probuzení? Mezi americkými intelektuály v poslední době registruji určitý posun. Ostatně, už jsem ho v některých svých článcích zmiňoval. Zatímco donedávna byli ve flóru „Noví ateisté“ v čele s i u nás známým Richardem Dawkinsem, nyní jsou mnohem častěji slyšet hlasy, že jedním z důvodů, proč Západní civilizace upadá, je, že se odvrátila od svých kořenů a zřekla se jakéhokoli transcendentního zakotvení. Netvrdím, že se z těch lidí, kteří se začali hlásit ke křesťanství, stávají evangelikálové, jak by si to mnozí křesťané u nás i v Americe přáli, a také si nejsem jist, jestli po konverzi některých významných lidí patřících k elitě bude následovat obrácení většího počtu „obyčejných“ lidí, jak se za to denně modlím. U nás si média všimla nejméně tří politiků, kteří se stali křesťany – Stanislava Grosse, Alexandra Vondry a Jiřího Ovčáčka. (Méně se ví o křtu Petra Pitharta.) Jejich konverze vyvolala spíše nevoli a posměch, jelikož tito známí politici měli řadu nepřátel. Četl jsem jen jeden článek od kteréhosi konzervativce a křesťana, který upozorňoval, že právě takoví lidé potřebují Spasitele, a že v tomto ohledu jsme na tom stejně jako oni, protože i my jsme zhřešili a byli jsme „daleko od Boží slávy“. Ano, Boží milost se vztahuje i k lidem, kteří nám mohou být z dobrých důvodů nesympatičtí.Lékaře potřebují nemocní, nikoli zdraví. Ke Kristu bude přicházet řada problematických lidí. Někteří budou mít politické názory diametrálně odlišné od našich. Jiní budou věřit nesmyslům typu placatá země. Někteří se budou divit, když jim řekneme, že by se nemělo podvádět na daních nebo mít sexuální styk mimo manželství. Než se tedy začneme pohoršovat a vyžadovat od těchto lidí pokání podle našeho gusta, vzpomeňme si na vlastní pokání. Já jsem třeba dost pil. Nebyl jsem vyložený alkoholik, nikdy jsem v opilosti nemetal kozelce, ale Pánu Bohu jsem tím dobrou reklamu nedělal. A co teprve pýcha… Měl jsem pocit, že Pán Bůh dobře udělal, když mě k sobě přivedl. Až po čase jsem si uvědomil, že Pán Bůh si tím, že mne přijal, spíše nadělal problémy. Zažil jsem zázračná uzdravení, při kterých se člověk radikálně změnil hned v den obrácení. Ale byly to spíše výjimky. Častěji je tomu tak, že když se obrátí líný člověk, máte líného křesťana, když se obrání upovídaný člověk, máte upovídaného křesťana, když se obrání temperamentní člověk, máte temperamentního křesťana, atd. Výjimky potvrzují pravidlo. To znamená, že když se začnou obracet lidi ke Kristu, přijde do církve spousta problematických lidí. Duch svatý nám jistě pomůže se s tím správným způsobem vyrovnat, ale nenamlouvejme si, že to bude jednoduché. Zvládáme své názorové rozdíly už teď, když je nás relativně málo? Pokud jsme přijali Pána Ježíše Krista jako svého Pána, budou pro nás některé věci nepřijatelné. Před časem jsem přerušil styky s jedním člověkem, který natolik nenávidí Ameriku, že by v případě války mezi Čínou a Amerikou přál zánik Americe. To, že v Číně jsou křesťané tvrdě pronásledováni, pro něj nehraje žádnou roli. Znám i „protiizraelské“ křesťany a jsem ochoten s nimi diskutovat. Pokud by ale hájili Hamás, styky s nimi bych přerušil. Kdy ještě vést rozhovor, a kdy už to nejde, nebo to nemá smysl? Nezapomínejme, že nejsme spaseni za své dobré skutky, a podmínkou spásy nejsou ani „správné názory“. Člověk může věřit v placatou zemi a být spasen. Vždyť v ní věřily celé generace. Jistě, věřit v placatou zemi dnes je méně rozumné a méně pochopitelné než dejme tomu na počátku minulého tisíciletí, nicméně podmínkou spásy není ani dnes přijetí heliocentrického pohledu na svět. Dnes je to problém pro pastoraci: Co vede člověka k víře, že například ve středisku NASA vykazují denně lidé činnost, která je vlastně nesmyslná, protože vychází z předpokladu, že lidé skutečně létají do vesmíru a zase se vracejí, a vědci z NASA tuto činnost vyvíjejí jen tak na oko, protože oni přece dobře vědí, že Země je placatá, a jen nám nestydatě lžou. Čím je svět složitější, tím bizarnější je vějíř názorů, které jsou lidé schopni zastávat. A pozor: Bude to stále složitější. Když zadáte umělé inteligenci úkol sestavit argumenty pro placatou zemi, ona vám to patrně udělá, a bude to docela přesvědčivé, a čím bude umělá inteligence inteligentnější, tím to bude přesvědčivější. A mnozí lidé vám neuvěří, že je to tak naprogramované. Pokud tedy nastane probuzení, budeme muset spoléhat na to, že Duch svatý si nějak poradí a povede nás, ne na to, že se nám podaří lidi před jejich konverzí „dekontaminovat“ od nesmyslných názorů. Budeme se muset naučit s láskou přijímat člověka, který je o sobě přesvědčen, že právě jeho vysadili na tuto planetu mimozemšťané. (Jde o konkrétního člověka – nedávno jsem mu poslal knížku o počátcích našeho sboru, neměl jsem v tu chvíli po ruce nic lepšího, tak uvidím, jestli snad náhodou nepřijde na jiné myšlenky.) Budeme muset odlišit to, co je nezbytné pro spásu (pokání a víra) od různých politických a kosmologických názorů, které nám připadají bizarní, ale lidé jim opravdu věří. Jistě neprohloupíme, když se na tuto situaci budeme připravovat již teď. Raději se jich ptejme, než abychom je poučovali nebo se jim dokonce vysmívali. (Ano, vím, někdy není jednoduché se udržet smíchu, pokud jde o kosmologii, nebo hněvu, pokud jde o obranu různých diktátorů.) Duch svatý nám jistě ukáže cestu. Problémy jsou od toho, aby se řešily, ne od toho, aby se zametaly pod koberec. Budeme stát před novými výzvami, ale tak tomu přece bylo vždy. Vzhůru, pojďme do toho! 9. dubna 2025

Kořist a dar

Kořist a dar
 

Obrátil jsem se v době, kdy ještě neexistoval ani Český studijní překlad, ani B21. Ekumenický překlad teprve vznikal, a tak většina lidí byla odkázána na Bibli kralickou, která se dovážela či pašovala do Československa v nepříliš hezkém plastovém obalu, nicméně s kvalitní vazbou, která leccos vydržela. Nově obrácení si sice právem stěžovali, že tento překlad je archaický a někdy těžko srozumitelný. Nicméně – co dělat? Nezbývalo než se snažit porozumět, případně se zeptat.

Paradoxně se mi zdá, že čerstvě obrácení po půl roce znali Bibli lépe než lidé, kteří se obracejí dnes. Jsou vedoucí skupinek, kteří ani po třech nebo čtyřech letech nepřečetli celou Bibli.

Osobně nejsem příznivcem takových parafrází jako je Slovo na cestu nebo Amplified Bible. Ano, tyto parafráze se čtou mnohem snadněji. Ale možná právě to je kamenem úrazu: Člověk nemusí zápasit o porozumění.

Já jsem sice vystudoval teologii, ale to neznamená, že bych všemu snadno rozuměl. Pokud jsem se ale někdy nad biblickým textem dlouhodobě zamýšlel, občas jsem objevil něco, co mé porozumění Bohu a jeho Slovu výrazně prohloubilo.

Jedním z takových slov jsou verše z Filipským 2,5-6: „Mějte tedy v sobě to smýšlení, které bylo i v Kristu Ježíši. Ačkoli byl ve způsobu Božím, nelpěl na tom, že je roven Bohu“ Tak to zní ve Studijním překladu. Sloveso „nelpěl“ má i ČEP; B21 říká, že „na své rovnosti netrval“. A jak je to „kralicky“? „Kterýž jsa v způsobu Božím, nepoložil sobě toho za loupež rovný býti Bohu.“ Kraličtí překládají řecké slovo harpagmos jako „loupež“. Za ještě výstižnější než „loupež“ považuji slovo „kořist“. „Kořist“ je něco, co je uchváceno, něco, o co silnější připraví slabšího. Na tuto možnost upozorňuje pouze ČSP, a to v textové poznámce pod čarou.

Tato „loupež“ či kořist mi nedala spát. Ostatní překlady jistě nejsou špatné, nezavedou nás na nějaké teologické scestí. Nemají tedy něco špatně, spíše se do nich něco „nevešlo“.

Ježíš byl Bůh. Adam Bůh nebyl, ale byl stvořen k Božímu obrazu. Jenže chtěl být jako Bůh, a proto jednal tak, jak jednal. Bůh by mu daroval vše, oč si Adam řekl, a mohl tedy dostat rovnost Bohu jako dar. Jenže on se ji pokusil uchvátit jako kořist.

Ježíš, druhý Adam, jednal jinak. Když ho chtěli učinit králem, nedovolil to – a nakonec se králem stal. Toto „kralování“ nepřijal jako kořist, ale jako dar. Podobně tomu bylo s Davidem. Byl pomazán na krále. Mohl zabít svého předchůdce. Věděl ale, že království může přijmout jako dar od Boha, nikoli jako něco, co sám uchvátí či uloupí jako kořist.

Promýšlel jsem to dále. A dospěl jsem k závěru, že všechny podstatné věci dostáváme od Boha jako dar, a všechno pokazíme, pokusíme-li se je uchvátit jako kořist. Týká se to snad všeho, co můžeme od Boha přijmout: spásy, odpuštění hříchů, autority v církvi, ale i životního partnera nebo partnerky. A je velice důležité, zda svého partnera přijímáš jako dar, nebo se ho pokusíš získat jako kořist.

Slyšel jsem v průběhu své služby od několika lidí: „Dane, já jsem prorok.“ Jednou dokonce: „Dane, já jsem apoštol.“ Byli to obdarovaní bratři. Ale neuměli čekat na Boží čas a pokusili se uchvátit to, co by mohli přijmout jen jako dar.

Je blahoslavenější dávat, nežli brát. Za to, co nám Bůh dává, můžeme a máme být vděčni. Za loupež ovšem oloupenému neděkujeme, že?

Problémem celé společnosti je, že dnes mají mnozí lidé pocit, že mají na něco nárok. Pokud dostanu to, o čem se domnívám, že na to mám nárok, pak nebudu vděčný – vždyť mi to náleží. A po mnohém promýšlení jsem dospěl k názoru, že místo „loupež“ nebo „kořist“ si můžeme dosadit „nárok“. Ježíš si rovnost s Otcem nenárokoval. Syrofeničanka, jejíž dceru Ježíš uzdravil, si nenárokovala jeho službu. Její pokorný postoj je těžko pochopitelný mnoha dnešním lidem, kteří mají právo na slušné bydlení, právo adoptovat dítě, právo na lázně, právo na bezplatné vzdělání atd. atd. Taro „práva“ jsou ve skutečnosti nároky, a s nároky je to tak, že neustále bobtnají.

Ne, nemáš právo na štěstí. Nemáš ani právo na dítě. Nemáš právo na zdraví nebo blahobyt. A čím víc se budeš těchto práv domáhat, tím víc budeš mít pocit, že jsi ošizen.

Představte si Syrofeničanku dnes: „Nechceš uzdravit mou dceru? Jsi rasista! Jsi židovský nacionalista!“

Postoj nároku je někdy vlastní i náboženským lidem, jako byl zřejmě i starší syn z Ježíšova podobenství o milosrdném Otci (15. kapitola Lukáše). Náboženský člověk neumí dar přijmout – starší syn ho patrně ani neviděl.

Pokud se nám podaří změnit smýšlení a přestat si věci nárokovat, ale přijímat je jako dar, budeme se cítit obdarováni téměř pořád. Vím to z vlastní zkušenosti. Raduji se z každého nového dne. Z každého nového setkání. Jsem vděčný za rodinu, za děti a vnoučata, za sousedy v paneláku, za zahradu plnou narcisů, za film, který si na skupince pustíme… A za dar modlitby, za Bibli, za knížky, které čtu, i za ty, které mohu psát.

Znamená to snad, že mne nepotkávají těžké věci? Samozřejmě nikoli. Ale vím, že nemusím oplácet zlo zlem. Zrada bolí i vděčné lidi. Nicméně stačí pomyslet na Nový Jeruzalém… Ne, nezasloužím si ho, nemám na něj nárok, nemohu se ho zmocnit, ale jsem pozván. I občanství v nebesích přijímáme jako dar.

2. dubna 2025

Můj život s StB V

Můj život s StB V
 

Milí čtenáři, velmi děkuji za zájem o toto téma. Jak tuto sérii článků píšu, vybavují se mi další vzpomínky. Myslím, že stojí za to udělat z nich knížku. Jen co dokončím spisek o kulturních válkách, pustím se do ní.

Zde uvedu dvě epizody z práce StB a přidám jakousi morální úvahu. První epizoda se odehrála v listopadu a prosinci roku 1984. Několik členů našeho sboru navštívili v pondělních ranních hodinách příslušníci StB a odvedli je k výslechu. Jiní dostali předvolánku k výslechu do Bartolomějské na některý z následujících dnů. Já nic. Přirozeně nás to vylekalo. Tehdy byla v našem sboru zaměstnaná Verunka Hájková jakožto tzv. „sborová sestra“. Občas kázala, vedla skupinku dospívajících, navštěvovala staré lidi. Její služba byla velice požehnaná. Ve středu dopoledne jsme shodou okolností oba byli ve sborové kanceláři. Už ani nevím proč. Obvyklé to nebylo – většinou jsme se scházeli v pondělí dopoledne, abychom probrali, co se bude v daném týdnu dít, a pak jsme se za to modlili.

Ve středu náhle přišli dva tajní a Verunku odvedli k výslechu. Bylo mi zle – pochopitelně bych si přál, aby odvedli mne, nikoli ji. Připadal jsem si naprosto bezmocný.

Už nevím, zda jsem předvolánku dostal ještě tu středu nebo až ve čtvrtek. Byl jsem předvolán do Bartolomějské na pátek 14.00. V průběhu týdne byli na výslechu téměř všichni aktivní členové sboru. Předpokládal jsem, že si mne tam nechají, a tak jsem se rozhodl, že z farního bytu na Dukelských hrdinů půjdu do Bartolomějské pěšky přes Letnou, abych se naposledy podíval na stověžatou matičku Prahu. Měl jsem dokonce docela povznesenou náladu.

Většinou mne zvali k výslechu na osmou a nechali mne dvě hodinky čekat, asi abych „vyměkl“. To, že jsem byl poslední, koho předvolali, a že to bylo na pátek odpoledne, jsem si vyložil tak, že budu zatčen.

K mému velkému překvapení celé setkání trvalo jen asi půl hodiny. Nechali mne podepsat, že budu dodržovat československé zákony. Netušil jsem proč, a raději jsem se neptal. Pak mě propustili a od té doby se nic podobného neopakovalo. Na dalším výslechu jsem byl až po téměř pěti letech, ale ten výslech se netýkal mne nebo sboru, nýbrž východních Němců, kteří prchali na Západ přes nás a přes Maďarsko.

Celé mi to začalo dávat smysl, až když jsem si mohl přečíst svůj spis v archivu StB. Kdosi si všiml rostoucího sboru, a možná to ani nebyla StB. Kdosi tedy rozhodl, že ten růst se musí zastavit. Proto ty výslechy s vyhrožováním.

Růst se nezastavil, ale StB prohlásila akci za úspěšnou! Pochopil jsem, že oni byli mimo jiné dost líní, a patrně necítili vůči mně a vůči ostatním křesťanům nějakou „třídní nenávist“. Pro ně to možná bylo zaměstnání jako každé jiné.

Druhá událost, kterou chci popsat (v knížce jich bude mnohem víc), se odehrála na naší chalupě v Údolí u Zlatých Hor. Byl jsem tam na dovolené s rodiči, s mými dětmi Šimonem a Danuškou a s bratrovými dětmi Markem a Maruškou. Zrovna jsme izolovali střechu skelnou vatou. Jednoho dne jsme viděli, že děti se nudí, a tak jsme se rozhodli, že je vezmeme do jeskyní Na Pomezí. Tehdy ještě nebyly povinné autosedačky, takže já seděl vedle maminky, která řídila, a na zadním sedadle byly čtyři děti.

Otec pracoval sám a náhle si všiml, že kdosi přichází. Byl to zřejmě příslušník StB, který se představil jako „poručík Zeman“. (Možná se nechal inspirovat televizním majorem Zemanem.) Zřejmě dostal nějakou hlášku z Prahy, že bych se mohl bez státního souhlasu účastnit dětského tábora evangelické církve v nedalekém Vrbně pod Pradědem, kde měla evangelická církev vilku, v níž se pořádaly různá školení nebo rodinné rekreace. Když poručík Zeman vstoupil do předsíně, viděl tam spoustu dětských botiček – rodina s více dětmi si to dovede představit – sandálky, holínky, pevná obuv, přezůvky na doma… Můj otec vypadal poměrně mladě a onen příslušník se domníval, že můj otec Lubor Drápal je oním Danem Drápalem, kterého měl sledovat. A šel rovnou k věci: „Nepořádáte tady nějaké kurzy pro děti?“ zeptal se a významně se díval na hromadu dětských botiček. „Ne, tady ne. Ale v Praze nějaké kurzy pořádám, ale to byste musel mít doporučení svého nadřízeného.“ Poručík Zeman evidentně znejistěl. „A jaké kurzy pořádáte?“ „No, třeba o průmyslové špionáži. Ale jak jsem říkal, to byste musel mít doporučení svého nadřízeného. Ale já nemám moc času Vám to teď vysvětlovat. Mám tu spoustu práce… Ledaže byste mi trochu pomohl, já bych Vám půjčil montérky…“ „Já mám taky moc práce…“ odvětil příslušník a dal se na kvapný ústup.

Kdyby mi někdo tento příběh vyprávěl, nevěřil bych mu. Vzpomínáte si na příběh o Marxově kapitálu z prvního z těchto článků? Tato epizoda byla ve stejné linii. U některých z těchto příběhů jsem byl, takže nemám důvod tátovu líčení nevěřit. V knížce uvedu některé další.

Mohl bych toho napsat ještě hodně, ale chci dodržet ohlášený počet těchto článků. Zde se pokusím o několik zevšeobecnění.

Nevidím jako velký prohřešek to, že někdo pod nátlakem podepsal spolupráci. Ani nevím, proč to vlastně po mně nikdy nechtěli. Horší bylo, že si to kolegové neřekli mezi sebou. S několika z nich jsem se pravidelně setkával. Diskutovali jsme spolu a modlili se. Když jsem se pak z archivů dověděl, že podepsali spolupráci a že se jich estébáci na mne ptali a oni mi to neřekli, měl jsem z toho divný pocit. Přitom se mi zdá, že ti, kdo spolupráci nepodepsali, měli pokoj… nebo je za něco později zavřeli. Celkově ale odmítnutí spolupráce bylo mnohem bezpečnější než podepsání a následná snaha neposlechnout. To StB zpravidla neodpouštěla.

Samostatnou kapitolu si zaslouží nečekaná překvapení, vyplývající z archivů. Například rodiče věděli, že k zavření babičky a vazbě mých rodičů podstatnou měrou přispěl jeden farář. Naši žili až do zpřístupnění archivů v domnění, že tak učinil pod nátlakem. Z archivů se však dověděli, že opravdu chtěl škodit – že to zřejmě nebyl člověk zbabělý, ale zlý.

Maminka, která pracovala pro AP, měla vždy nějakého sekretáře nebo sekretářku. Rodiče počítali s tím, že tito lidé budou vyslýcháni a dotazováni. Byli ale dost zaražení z toho, když vyšlo najevo, že říkali mnohem víc, než museli. Jeden z nich udělal po sametu závratnou kariéru. Maminka si ale nepřála, aby byl odhalen, a já budu její přání respektovat.

StB nebyla příliš efektivní, protože sledovala příliš mnoho lidí. Tak kupříkladu jeden člověk (nebo snad více?) sledoval mne. Další člověk sledoval tátu. A další lidé sledovali maminku. Kdyby na nás všechny tři (nebo vlastně čtyři, protože měli dobré důvody sledovat i mého bráchu) byl nasazen jediný člověk, asi by si nějaké věci propojil, což by pro nás mohlo být o dost nebezpečnější. Měl bych sto chutí říci: Lajdácká práce.

Sem patří i řada komických nedorozumění mezi pražským velením a aktivitou StB v okrese Bruntál, pod který tehdy patřila naše chalupa v Údolí. V knížce se o tom rozepíšu.

A poslední poznámka: Z archivů vyplynulo, že se zřejmě dvakrát nebo třikrát chystalo zatčení maminky. Vždy z toho ale nakonec z nějakého důvodu sešlo, jednou jen pár hodin před spuštěním. Viděli jsme v tom Boží ruku. Maminka byla pochopitelně na výslechu mnohokrát. Když jí vyhrožovali zatčením, řekla: „Podívejte se, já jsem zažila vazbu v padesátých letech, a tehdy mi vyhrožovali, že už nikdy neuvidím svého malého synka. Teď už mám nejlepší léta za sebou, děti mám už dospělé, tak si mne klidně zavřete.“ Maminka jistě nebyla bez chyb, to víme i my, kdo jsme ji milovali. Ale když jsme pročítali její svazky, znovu jsem si uvědomil, jak jinak to prožívá někdo, kdo ví, že ho čeká věčnost, a někdo, kdo má naději jen v tomto životě.

17. března 2025

Vize jednoty na konci totality (a dnes)

Vize jednoty na konci totality (a dnes)
 

Letos uběhne 35 let od oficiální registrace Křesťanské misijní společnosti. K této příležitosti vyšel v Životě víry následující text, v němž se Dan Drápal věnuje samotnému vzniku KMS.

To, že KMS vůbec vznikla, bylo dáno situací církve v dobách komunismu. Když tehdy někdo dostal tzv. státní souhlas k výkonu duchovenského povolání, mohl kázat ve svém sboru, ale pokud byl pozván, aby kázal jinde, musel mít speciální jednorázový souhlas. O ten musel zažádat duchovní sboru, který hosta pozval. Povolení vydával okresní církevní tajemník (v Praze obvodní církevní tajemník).

Holešovický sbor ČCE, kde jsem působil, měl tehdy špatné jméno. Důvodů bylo více, ale tím hlavním asi byla neochota těch kolem přijímat něco nového, něco netradičního. A možná i závist, že někde lidí přibývá. Mnozí duchovní si – z velké části nechtěně a nevědomky – osvojili postoj „vládnou zde komunisté, nemůžeme nic dělat“.

Přes množství kritiky jsem dostával dost pozvání, ale ne vždy jsem obdržel příslušný státní souhlas. Naposled jsem ho dostal, jestli se dobře pamatuji, v roce 1982 do evangelického sboru v Prostějově.

Kostnická jednota a Křesťanské konference

Existoval ovšem spolek jménem Kostnická jednota. Ten vznikl již v prvním desetiletí dvacátého století na obranu evangelíků před katolíky. Věnoval se hlavně vzdělání a osvětě a vydával týdeník Kostnické jiskry. Z nějakého důvodu komunisté tento spolek nezrušili; domnívám se, že ho považovali za naprosto neškodný. Nicméně tato organizace spadala pod ministerstvo vnitra, nikoli pod církevní odbor ministerstva kultury. A hlavně: Jeho činitelé a řečníci nepotřebovali státní souhlas. Členové holešovického sboru ČCE tedy v roce 1987 hromadně vstupovali do Kostnické jednoty a její místní odbor Praha 7 – Holešovice začal vyvíjet činnost, kterou by normálně konal sbor. Nebyl za tím žádný velkolepý a propracovaný plán, prostě jsme hledali skulinku. (Domnívám se, že tento vývoj svědčil o tom, že skutečně nastávalo určité tání.)

Zde nemohu nezmínit zvláštní osobnost Luboše Olejára, který se přestěhoval z východního Slovenska do Prahy, kde se zapojil do holešovického sboru ČCE. Přicházel s celou řadou úžasných nápadů a byl schopen některé z nich skutečně prosazovat. Byl to on, komu se podařilo vyjednat uspořádání první křesťanské konference – konala se v létě 1988 u metodistů v Ječné ulici pod hlavičkou Místního odboru Kostnické jednoty v Praze 7.

Tato konference se nazývala Charismatická, ale od dalšího ročníku už nesla název Křesťanská. Když se pak následujícího roku 1989 konala Křesťanská konference v prominentním komunistickém Paláci kultury (dnes Kongresové centrum Praha), byla to bomba. Dokonce byla propagována plakáty po Praze! Smutné bylo, že s Lubošem Olejárem jsme se museli záhy rozejít – z vážných důvodů etických i teologických. Nechci ale zamlčet, že lví podíl na vzniku těchto konferencí měl právě on.

S Kostnickou jednotou jsme se rozešli, protože její vedení nesouhlasilo s tím, že pořádáme velké akce mimo území místního odboru a máme členy mimo Prahu 7. Nicméně doba se měnila, vše směřovalo k sametové revoluci, která znamenala konec kontroly státu nad církví.

Ovšem už dlouho před „sametem“ jsme toužili po tom, aby se vytvořila jednotná evangelizační platforma. Církve totiž za komunismu příliš nespolupracovaly – jakékoli sbližovací snahy pozorovala Státní bezpečnost (komunistická tajná služba) s nelibostí. Mezi vedoucími denominací často panovala nedůvěra, a nelze ji svádět pouze na důsledek působení StB.

Poslání, které trvá

Na ustavujícím shromáždění KMS 27. listopadu 1989, tedy ještě v hroutící se totalitě, byl vytvořen pětičlenný Užší výbor, který byl schválen volbou Širšího výboru. Byl jsem jedním z jeho členů, dalšími byli kazatel ECM Oldřich Kadlec, kazatel JB Jaroslav Pleva, vikář ČCE Jan Klas a římskokatolický kněz Aleš Opatrný, jeden z představitelů katolické charismatické obnovy. Ten záhy odešel, v UžV ho vystřídal slovenský luterský farář Ján Kostelný, který tehdy působil ve vesničce Hrochoť.

Problematická byla spolupráce s tehdejší Apoštolskou církví, která byla v České republice oficiálně povolena až počátkem roku 1989 (na rozdíl od Slovenska, kde byla registrována již od roku 1977). Chtěli jsme spolupracovat i s „letničními“, ale tehdejší předseda Rudolf Bubik byl ke spolupráci ochoten za podmínky, že se pětičlenný úzký výbor rozšíří na sedmičlenný, s tím, že v něm budou dva zástupci AC z České republiky, dva zástupci AC ze Slovenska a tři zástupci církví ostatních. To pro nás nebylo přijatelné, protože to odráželo zcela jiný způsob myšlení. My jsme chtěli evangelizovat, ne dělat církevní politiku. Díky Bohu je nyní i vztah s AC dobrý a staré trhliny byly dle mého mínění dokonale zaceleny.

Na ministerstvo kultury KMS svůj statut poslala 6. prosince 1989, registrována byla až v květnu 1990. Prvním tajemníkem (tehdy se používal výraz jednatel) KMS se stal Břetislav Šípek, také skvělý organizátor (nyní je v mezinárodním týmu CfaN evangelisty Daniela Kolendy). V roce 1991 se po něm tajemníkem stal Lubomír Ondráček. Břetislav Šípek stál i u zrodu nakladatelství Logos, které začalo vydávat charismatickou literaturu.

Na podzim 1990 začal vycházet časopis Život víry. Jeho existenci vidím jako jeden z největších výdobytků evangelikálů v naší zemi. Slouží totiž všem denominacím (s výjimkou zcela okrajových).

Křesťanská misijní společnost plní úkol, který na sebe vzala: Napomáhá evangelizaci, informuje, pořádá semináře a konference, propojuje různé služebníky, prostřednictvím Nadačního fondu KMS financuje misionáře vyslané do různých zemí. Iniciovala také vznik Českého studijního překladu Bible (původně Překladu KMS). Zdá se mi, že významně ovlivnila duchovní atmosféru v naší zemi. Je živá, protože stále plní poslání, kvůli kterému vznikla.

25. března 2025

Můj život s StB IV

Můj život s StB IV
 

Přiznám se, že mne překvapil nebývalý zájem o tyto články o kontaktech s StB. Uvědomuji si, že ne vše si pamatuji přesně. Už jsem rozhodnut, že z těchto článků udělám knížku, a v té uvedu případné omyly na pravou míru. Nyní totiž lze ve zpřístupněných archivech najít potřebné dokumenty, včetně rozsudků a protokolů z výslechů. Nyní je to prý bezplatné. Pokud najdete v článcích určité nepřesnosti, pak mi to, prosím, odpusťte. Pokud je najdete v chystané knížce, přísně mne napomeňte.

V letech 1972-1974 jsem absolvoval vojenskou službu. Toho roku jsem také ukončil studia na Komenského bohoslovecké fakultě. Již zhruba rok se synodní rada Českobratrské církve evangelické snažila pro mne dostat tzv. „Státní souhlas k výkonu duchovenského povolání“ (postupně v Rokycanech, Aši a Opatově, ale bezvýsledně). Nepamatuji se, že by mne v té době StB kontaktovala. Pamatuji si pouze výslechy v září a říjnu 1969, po návratu z Balkánu, který jsem zmiňoval v předchozím článku. Tentokrát se už vyšetřovatelé netvářili tak přátelsky, jako když se vydávali za Krajskou správu pasů a víz.

Na vojně to bylo zajímavé. Skamarádil jsem se s klukem, který byl na ústředně, myslím, že se jmenoval Jirka Holuša. Hrávali jsme spolu šachy. Z vojenské ústředny jsem mohl volat, kam jsem chtěl a komu jsem chtěl. Kdyby se na to přišlo, měl by můj kamarád asi pěkný průšvih. Říkal mi, že důstojníci (jejichž hovory mohl odposlouchávat) se bavili o tom, že na útvar přijde nějaký farář a že ho budou kalit. K tomu ale nakonec nedošlo. Mělo to zvláštní důvod. Důstojníci se dověděli, že se chystá přepadová kontrola nevím čeho všeho. A potřebovali rychle doplnit různé výkazy a zprávy. Neměli nikoho, kdo by psal rychle na stroji, a z nějakého důvodu se obrátili na mne. Já, podezřelý vojín bohoslovec intelektuál, jsem byl tedy zavřený na tajné spisovně a psal jsem, co mi diktoval major Opočenský, původním povoláním mlynář. Pracoval jsem tam několik dní a od té doby jsem to měl u důstojníků celkem dobré. Mám sto chutí se o tom rozepsat, ale bylo by to moc dlouhé.

Během vojny jsem byl minimálně na dvou, možná na třech výsleších. Ty neprováděl poručík Wagner, ale jakýsi vojenský kontrarozvědčík. Měl jsem s ním zvláštní zážitek. Stopl jsem ho, když jsem jel na vopušťák (= volno k opuštění posádky – VOP) z Jičína do Cvikova za rodinou. Zapomněl jsem odevzdat klíče a pečeť od proviantního skladu, v němž jsem pracoval. To byl docela průšvih. Podle předpisů se pečeť nesměla vyvézt či vynést z areálu kasáren. A on se k nim nějak dostal. Nevím jak – jestli jsem je při nástupu či výstupu z auta vytrousil sám, nebo zda mi je nějak šikovně vytáhl z tašky či kapsy. Chvíli jsem si s ním povídal, ale nic politického, aspoň mám ten pocit.

Nicméně nedlouho po návratu jsem byl povolán na výslech a vyslýchal mne právě tento muž. Po čase se k němu připojil další a toto byl jeden z mála výslechů, kde na mne začali řvát. Možná to někoho překvapí, ale bylo to velmi osvobozující. Najednou byly karty na stole. Já jsem od té doby dával jednoslovné odpovědi. Tak to zase zkusil ten „hodný“ policajt „po dobrém“: „Vy jste se trochu urazil, že ano, pane Drápale…“ Když jsem později promýšlel tu situaci, došlo mi, že většinou asi reagujeme takto: Bojíme se, aby nezačali řvát nebo dokonce mlátit, a podvědomě se snažíme vyhnout se něčemu, co by je k tomu mohlo ponouknout. Když jsou ale karty na stole, tak už se takto snažit nemusíte.

Ptali se mne na jednoho muže, který bydlel v Jičíně. Byl to starý pán, Rus, emigrant z předválečné doby, kterého tady ruská kontrarozvědka SMERŽ nechala, možná ho zapomněla. Jmenoval se Konstantin Soboljev a já jsem ho několikrát navštívil, protože jsem se hodně zajímal o ruské dějiny. Samozřejmě jsem nepopíral, že jsem u něj byl, a myslím, že na něj nic neměli, snad jen to, že byl jen trochu exot. Pak se také ptali na jednoho muže, jehož jméno jsem zapomněl, ale studoval pár semestrů na naší fakultě. Proti němu měli, že se stará o domácnost, zatímco manželka – tuším zdravotní sestra – vydělává.

Měla o mne ale zájem i sovětská kontrarozvědka. Několikrát jsem totiž oslovil ruské poddůstojníky, protože jsem vyhledával kontakty ze země, která mne zajímala a o níž jsem se domníval, že se do ní nikdy nedostanu. Sovětská kontrarozvědka mě ovšem nekontaktovala přímo, dověděl jsem se o tomto zájmu až po otevření archivů. Spíše jsem měl dodatečně obavy, co se stalo s jedním z nich. Už nevím, jak se jmenoval, ale byl to slušný a inteligentní člověk, který by mohl v něčem uspět, kdyby se narodil v méně postižené zemi.

Možná jsem už dávno měl zmínit jednu okolnost. Moje maminka pracovala od října roku 1968 až do sametové revoluce nejprve jako tlumočnice, posléze korespondentka agentury Associated Press. Ta zpočátku sídlila v hotelu Alcron v ulici Ve Smečkách, 2 minuty od Václaváku. Sídlili tam i mnozí další zahraniční novináři. Později si AP pronajala velký byt v Růžové 7 a jako podnájemník tam sídlil i japanista Petr Geisler, otec známých hereček, který byl korespondentem agentury Jomiuri Šimbun.

V úřadovně AP byla komora, v níž byly čtyři dálnopisy. Na jeden chodily zprávy z ČTK, na jednom probíhala jakási komunikace s nadřízeným ústředím AP ve Frankfurtu, na jednom něco, co už si nepamatuji, a na tom nejdůležitějším všechny zprávy z celého světa, které posílali korespondenti AP. Žádné komentáře, jen syrové zprávy.

Kromě toho chodily do AP časopisy Time a Newsweek, které jsem si tam rovnou přečetl, nebo jsem si je půjčoval domů. Jaká výhoda oproti obyčejným smrtelníkům! Byl jsem tedy relativně dobře informován.

Snad to bylo Boží řízení. StB věděla, že kdyby mě zavřeli, druhý den se o tom bude psát ve Washington Post nebo Los Angeles Times.

Táta, který tehdy pracoval v Polytechně, ovšem přišel o práci. Kvůli své manželce nebo kvůli synovi? To jsme se nikdy nedověděli. Měl už tehdy značnou kvalifikaci, na mnoha místech mu řekli, že ho od příštího měsíce zaměstnají, ale po třech či čtyřech dnech volali, že to nejde, a nenabídli nějaké smysluplné vysvětlení. Když se to opakovalo několikrát, rozhodl se táta, že napíše předsedovi vlády Lubomíru Štrougalovi, a pak poměrně rychle dostal místo na ministerstvu s divným jménem, tuším „Ministerstvo stavebnictví a lehké prefabrikace“, nebo tak nějak.

Nastala doba, kdy byl prezident Ludvík Svoboda pro nemoc neschopen dále zastávat úřad. Byl přijat nový zákon, který ovšem nebyl zveřejněn, což přítele Jana Sokola vedlo k poznámce, že byla kdysi doba, kdy se zákony zveřejňovaly. Ludvík Svoboda byl na základě tohoto zákona odvolán a nastala otázka, kdo ho nahradí. Maminka, která měla přístup k některým informacím, mi sdělila, že to bude Gustáv Husák. Mluvil jsem o tom s několika důstojníky, a řekl jsem jim, že prezidentem bude Husák. Přeli se se mnou, zdůrazňovali, že po abdikaci Antonína Novotného už komunisté nepřipustí kumulaci funkcí, tedy že by se prezidentem mohl stát 1. tajemník ÚV KSČ. Jaký byl jejich údiv, když se po pár dnech ukázalo, že jsem měl pravdu.

Když byly zpřístupněny archivy StB, jeli jsme se všichni nezávisle na sobě podívat do Pardubic, co o nás StB věděla. Na maminku měli tuším 1600 stran, na tátu 1100 a na mě něco přes čtyři sta. Teď je to jistě jinak, ale tehdy nahlédnutí do archivů probíhalo takto: Člověk se musel nejprve dotázat, zda na něj něco mají. Pokud ano, nabídli mu datum, kdy se může přijet podívat. Když přijel, mohl tam zůstat od osmi ráno v podstatě celý den. Zaměstnanci byli milí, zadarmo vám nabídli kávu a přinesli CD, na němž byly naskenovány vaše materiály. Rovnou mi také dali seznam agentů, kteří se v mém svazku vyskytovali. Zde už prozradím, že to byli všichni profesoři na bohoslovecké fakultě. A mnozí kolegové. Přesto ovšem nelze všechny házet do jednoho pytle. Velice často v mých svazcích vystupoval farář Miroslav Heryán z Radotína. To mne nejprve dost vzalo. Maminka mi ale poradila, ať si ten svazek přečtu ještě jednou. Při druhém čtení mi došlo, že jim nikdy neřekl něco, co by už nevěděli. Na rozdíl od některých kolegů, kterým jsem byl nesympatický. Ale na celkové zhodnocení si prosím počkejte až v samotném závěru.

Vraťme se k procesu čtení archivovaných svazků. Mohl jsem si dělat písemné poznámky, ale nesměl jsem u sebe mít počítač nebo nějaký skener. Mohl jsem přijet opakovaně, ale pokud jsem chtěl nějakou kopii, musel jsem zaplatit 50 korun za stránku. To byl dost peněz. Mamince to zaplatila agentura AP a já jsem vybral asi 80 nejzajímavější stránek, které mi zaplatil můj sbor, Křesťanské společenství Praha.

Jistě vás zajímá, co jsme se o sobě dočetli. To bude obsahem následujícího článku, a slibuji, že se opravdu pobavíte.

5. března 2025

Nebyli jsme ušetřeni

Nebyli jsme ušetřeni
 

Mnozí mladí lidé, mezi nimi i některé z mých dětí, nesou velmi těžce, co se nyní děje. Je zřejmé, že nastává nová éra, určitý zlom, a svět už nebude takový jako dřív.

Ani já nenesu snadno to, čeho jsme dnes svědky, Při rozhovorech se svými dětmi jsem si ale vzpomněl na to, co jsem prožíval já za normalizace. Normalizace začala vlastně hned po návratu Dubčeka a několika dalších předních představitelů z Moskvy, kam byli uneseni v noci z 20. na 21. srpna. Nicméně zpočátku se to tak nejevilo. Brzy byla sice obnovena cenzura, ale časopisy i noviny mohly i nadále zveřejňovat kritické články. Normalizace totiž probíhala postupně, salámovou metodou, a tak kolečka salámu byla hodně tenká. Normalizace zrychlila po novém roce, trochu, ale jen trochu ji zpomalila smrt Jana Palacha, a že zvítězí, bylo zcela jasné poté, co se v dubnu 1969 stal prvním tajemníkem KSČ Gustáv Husák. Barikády, budované v Praze 20. a 21. srpna 1969 už nemohly nic změnit. Nicméně ještě do října toho roku se mohlo volně cestovat i na Západ.

Pak začaly opravdu velkolepé čistky ve straně – a současně čistky ve státní správě i v redakcích novin a časopisů. Počátkem roku 1970 bylo vymalováno.

Křivka sebevražd dočasně výrazně stoupla. Život si vzali někteří dospívající, kteří neunesli, že jejich otcové, případně matky, „prekabátili“, jak se tehdy říkalo. Na jaře 1968 stáli za Dubčekem, ale pak se od vlastních názorů distancovali, aby nepřišli o koryto. Ale život si vzali i někteří zralí lidé, kteří ztratili naději, že se poměry někdy opět zlepší.

Pro mladé lidi to tehdy bylo opravdu těžké. Atmosféra ve společnosti byla ponurá, nízkost a udavačství kvetly. Bylo jasné, že „tato noc nebude krátká“, jak prorocky zpíval Karel Kryl hned po srpnové okupaci.

Ve srovnání s tehdejšími mladými lidmi to mají dnešní mladí lidé postaveno poněkud jinak. Mají to v něčem těžší, v něčem snazší. Stále ještě mohou svobodně psát. Ano, to píšu i já, komu už jednou nějací hackeři zničili web a komu vícekrát na několik hodin či dní přestal fungovat FB. Zatím je to tak, že pokud nezavřou přímo vás, můžete stále psát. Není to samozřejmost – ve Spojeném království se počet odsouzených (mnohdy nepodmíněně) za své (mnohdy hnusné) posty na sociálních sítích pomalu blíží ke čtyřem tisícům.

Situace dnešních mladých lidí je jiná v tom, že dnes je v pohybu celý svět. V roce 1968 se sice dělo mnohé v ulicích Paříže nebo Berkeley, ale tam šlo o něco zcela jiného. Češi věděli, že jim nikdo nepomůže. Před dvanácti lety, tedy v roce 1956, viděli, jak Západ nejprve hecoval maďarské povstalce a vyvolal v nich přesvědčení, že jim přijde na pomoc, aby je pak nechal zcela na holičkách. Když v srpnu 1968 vzbudili prezidenta Spojených států, aby mu oznámili, že „spřátelené armády“ obsazují Československo, odvětil, že kvůli tomu ho nemusejí budit.

Vraťme se ale ještě o generaci před osmašedesátý. Moji rodiče a jejich generace to měli nesrovnatelně těžší než generace má a generace mých dětí a vnuků. Obrovským traumatem byla nadšená mobilizace v září 1938, která byla odvolána po Mnichovu. My Češi jsme mnohokrát řešili, zda jsme tehdy měli bojovat a riskovat zničení celého národa, nebo zda se tehdy Beneš rozhodl správně. Na této straně nebe ale rozhodující soudní výrok nepadne.

Zdá se mi, že žádná z těchto generací nezůstala ušetřena těžkého rozhodování a hlubokého zklamání. Ve všech těchto generacích zde ale byli křesťané, kteří věděli a vědí, že pokud bychom měli naději jen v tomto životě, jsme nejnešťastnější ze všech lidí. Vzpomínám si, jak v červnu či červenci 1969 zakázali Svaz vysokoškolského studentstva (SVS). Pokusili jsme se nějak existovat bez financí a vedení svolalo mimořádný sjezd do Olomouce. Bylo ale jasné, že končíme. Tehdy jsem tam měl krátký projev, v němž jsem řekl, že je lepší nazývat věci pravými jmény a že v dějinách mnohdy ti spravedlivější nevítězí. Ač jsem tehdy ještě nebyl evangelikální křesťan, řekl jsem, že zde existuje věčná naděje, která nám umožňuje, abychom nepropadli zoufalství.

Dnes to nemám jednoduché. Jsem rád, že Trump prohlásil, že jsou jen dvě pohlaví. Jsem rád, že se vyslovil proti tomu, aby muži, kteří se prohlásili za ženy, mohli závodit v ženských sportech. Jsem rád, že USAID už nebude financovat chirurgické zásahy páchané na dětech v Guatemale, které si myslí, že změna pohlaví vyřeší jejich problémy.

Nicméně Trump vědomě lže. Dobře ví, že agresorem je Putin, nikoli Zelenskyj. Dobře ví, že i když Zelenského podpora klesá, podporuje ho stále více než polovina obyvatelstva. Dobře ví, nebo to přinejmenším dobře vědí americké tajné služby, že v éře Zelenského se konečně začalo s korupcí na Ukrajině něco hýbat k lepšímu. Ano, na Ukrajině je velká korupce. Pokud tím ale chcete argumentovat v neprospěch Ukrajiny, nezapomeňte uvést, že v Rusku je ještě větší.

Trump opravdu chce velkou Ameriku. Nicméně je to narcis, který se zhlédl v podobných autokratech. Nazývá-li Putina, Si Tiň-pchinga či Kim Čong-una svými přáteli, není to jen politický tah. On to opravdu myslí vážně.

Chci upozornit ještě na jednu věc. Jsem přesvědčen, že Trumpovi umetla cestičku woke ideologie, jejíž excesy vyděsily běžné občany. Progresivisté ničící sochy vážených osobností a vyhazující ze škol vědce, kteří měli být chráněni profesurou (v Americe se tomu říká tenure) to prostě přehnali a ještě budou sklízet trpké ovoce. A dle mého názoru se podobné hlouposti dopustil Trump svými návrhy na anexi Kanady a Grónska.

V Kanadě se budou letos konat volby a ještě před měsícem bylo téměř jisté, že dosavadní premiér Justin Trudeau dostane podobnou nakládačku jako toryové v Británii. Na vládu se chystal vůdce konzervativců Pierre Poilievre. Zdálo se, že už má vítězství v kapse. Teď se ale karta obrací a zdá se, že Poilievre nakonec prohraje. A Dánsko, k němuž Grónsko patří… ze severských států bylo Dánsko Spojeným státům nejbližší. Jedna z mála zemí, jejichž imigrační politika by se mohla Trumpovi zamlouvat. Trump se zřejmě někdy nekontroluje a střílí se do vlastní nohy. Amerika jistě může být veliká, ale přijít vlastní vinou o nejlepší spojence není moudrá politika ani pro velmoci.

Milé děti, chtěl jsem vám nechat svět lepší, než jsem ho zažil. Uznávám, že se mi to moc nedaří. Naší jedinou nadějí je, že jsme věčné bytosti, vykoupené Kristovou krví. Běda tomu, kdo doufá v člověka, ale blaze tomu, kdo doufá v Hospodina. Jistě bude líp. Ale definitivně až v Novém Jeruzalémě.

7. března 2025

Můj život s StB III

Můj život s StB III
 

Měl jsem štěstí, že mi v roce 1964 bylo patnáct let. V šedesátých letech nastalo určité uvolnění a nezletilí, pokud ještě nebyli u odvodu (týká se pochopitelně jen chlapců) mohli vycestovat na západ, když je někdo pozval a zavázal se, že je bude po dobu jejich pobytu na západě živit. Nebudu vysvětlovat, jak jsem se k cestám dostal – bylo to díky známostem mých rodičů. V roce 1964 jsem byl v Západním Berlíně a v Západním Německu, v roce 1965 ve Velké Británii. Tam jsem si udělal celou řadu přátel z různých zemí a v roce 1966 jsem už si cestu do Dánska, Švédska a Holandska zařizoval sám. V Holandsku jsem se zúčastnil Konference křesťanských středoškolských studentů a byl jsem tam jediným účastníkem z východního bloku. Takže trochu rarita. Dělali se mnou interview do pravicových novin De Telegraaf – s fotografií včetně nohavice, na které jsem měl našitou československou a sovětskou vlaječku. Myslím, že to StB asi neuniklo a jistě byla tehdy spokojená.

V roce 1967 jsem se přihlásil na bohosloveckou fakultu. Tím jsem způsobil velké problémy ředitelce Boženě Dolanské a třídní učitelce Roubíčkové. O tom jsem se dověděl až po letech. Problémy patrně měli všichni profesoři a zejména ředitelé, když se někdo ze třídy hlásil na teologii. Konkrétně v mém případě dělala dusno profesorka biologie soudružka Hlaváčová, předsedkyně místní organizace KSČ. Myslím, že jsem se to dověděl až po revoluci. Dověděl jsem se také, že umírá na rakovinu. Navštívil jsem ji doma a modlil jsem se s ní za její uzdravení. Tato modlitba vyslyšena nebyla, ale ona modlitbu vděčně přijala, a mohl jsem jí rovněž zvěstovat evangelium. O minulosti i o jejím angažmá v mém případě jsem se záměrně nezmiňoval a ona taky ne.

Na léto 1967 jsem se chystal vycestovat do Západního Německa a do Rakouska. Potřeboval jsem tedy výjezdní doložku, o kterou bylo nutno zažádat se značným předstihem. A náhle mi ve schránce přistála pozvánka na Krajskou správu pasů a víz.

Ve skutečnosti to byla StB, ale to jsem v tu chvíli netušil. Byl jsem přece v úřadovně Krajské správy pasů a víz. Ptali se mne, kam jedu, koho tam znám, a říkali, že by uvítali, kdybych jim po návratu řekl, co zajímavého jsem tam viděl. Byli přátelští a já jsem jim věřil. Vrátil jsem se koncem prázdnin a oni si mne zavolali – opět na Krajskou správu pasů a víz. Já jsem na této cestě nic zajímavého neviděl. Oni ale už věděli, že jsem nastoupil na bohosloveckou fakultu, a řekli mi, že by je zajímalo, jací jsou zahraniční studenti, kteří na fakultě studují. (Byli tam tuším tři Holanďani a minimálně jeden Němec z NSR, jeden Brit, jeden Francouz a jeden Švýcar.) Tady jsem si asi nejvíc zadal a doteď trnu, zda jsem něco nepodepsal. Doufám, že ne. Určitě jsem nepodepsal spolupráci s StB. Zda po mně chtěli nějaký podpis na Krajské správě pasů a víz, si nevybavuji, ale i kdyby ano, těžké svědomí bych z toho neměl. Byl jsem tak jako tak podveden. Později po mně žádnou spolupráci přímo nechtěli, byť to zkoušeli přes jiné lidi – o tom ještě bude řeč.

Ke zprávám, které měli podávat takoví lidé, jako agent Bureš, ale něco podotknu. Takové zprávy psali i Američané a jiní občané demokratických zemí. Dokonce Izraelci psali zprávy o Američanech a Američané o Izraelcích a považovalo se to za normální. Ostatně dělá se to i dnes. Takže já bych z agenta Bureše nějakého velkého škůdce nedělal – pokud nechtěl třeba potopit někoho, na koho měl osobní pifku. Ani netuším, proč se agent Bureš tolik brání. Jinak mi tento agent vadí hodně, ale z jiných důvodů než podpis spolupráce s kontrarozvědkou.

Vraťme se ale k StB. Jestli se dobře pamatuji, tak mne nikdo nekontaktoval od podzimu 1967 až do září 1969. Nepochybuji, že měli jiné starosti. Když jsem byl na prvním řádném výslechu v září 1969, vyslýchal mne tentýž muž, který se mnou mluvil, když jsem byl předvolán na Krajskou správu pasů a víz. Najednou bylo všechno jasné.

Někdo může říct, že jsem byl naivní. Přiznávám. Když začalo pražské jaro, byl jsem stále ještě – podobně jako rodiče – přesvědčen, že obnova musí začít zevnitř, a zdálo se mi, že nám vývoj dává za pravdu.

Ještě na střední škole jsem byl zvolen do Obvodního výboru ČSM na Praze 8. Vzpomínám si, jak jsem kritizoval naše volby, když proti sobě nestojí alespoň dva kandidáti. Nějaká soudružka Sirová mne pěkně sepsula, jak mohou tak hloupě mluvit. Ptal jsem se, proč by nemohlo existovat více politických stran, které by spolu soutěžily. „Něco takového už máme dávno za sebou“, tvrdila soudružka Sirová hodně naštvaným hlasem. Jistě si všimla, že mnozí jsou na mé straně.

Tak to prostě tehdy bylo. Vždyť i onu adventní svíčkovou demonstraci studentů v prosinci 1967 vedl Vysokoškolský obvodní výbor ČSM. V tomto smyslu obroda skutečně začala uvnitř systému. Co si ale mnozí z nás neuvědomovali – a v tom byla skutečně naivita – bylo, že jakmile se tento proces rozjede, těžko se zastaví.

Já jsem se hned od počátku angažoval ve studentském hnutí a byl jsem u všech podstatných událostí, jako byla smrt a pohřeb Jana Palacha nebo poslední zasedání formálně již rozpuštěného Svazu vysokoškolských studentů (SVS). Byl jsem za naši fakultu členem Pražského studentského parlamentu. O tom ale jindy – chci se dostat k té StB.

Velkým předělem bylo první výročí okupace 21. srpna 1969. Už 20. srpna večer se v Praze stavěly barikády a byli první mrtví a zranění. Já jsem se se třemi dalšími kolegy studenty z naší fakulty vypravil položit květiny k Palachovu hrobu na Olšanských hřbitovech. Vyrazili jsme poměrně brzy ráno a pro jistotu jsme měli s sebou motorkářské helmy. Když jsme šli přes horní část Václavského náměstí, byli jsme zatčeni a odvedeni na služebnu Veřejné bezpečnosti v Krakovské ulici. Tam jsme čekali několik hodin na výslech. Po jednom nás pak vodili na výslechy a tam jsme dostali první opravdu pořádný nářez. Vlastně jsem pak byl bit už jen jednou, už si nemohu vzpomenout, kdy to přesně bylo. Ale později popíšu, jaký to mělo účinek.

V Krakovské jsem se nijak hrdinsky nezachoval. Podepsal jsem, že mne nemlátili, což nebylo pravda. Říkali, že pokud nepodepíšu, budu putovat rovnou na Ruzyň a kdo ví, kdy se z ní dostanu na svobodu. Pokud jste viděli film Goodbye Lenin, tak to celkem vystihovalo atmosféru doby i zacházení se zatčenými. A když jsme u těch filmů, dva vyšetřovatelé, kteří vystupují ve filmu Kolja, poměrně dobře vystihovali dva vyšetřovatele, kteří se mi věnovali dvacet let. Ten, který začínal jako poručík Wagner, končil jako kapitán Wagner, takže jsem mu spolu s maninským sborem posloužil k služebnímu postupu.

Ještě po oněch srpnových událostech se dalo svobodně cestovat – tuším do září či října 1969. S kolegou Honzou Kozlíkem jsme koncem srpna odletěli do Švýcarska na jakousi studentskou konferenci ve středisku Chateau de Bossey. Odtud jsme odletěli do Budapešti, protože jsme měli v plánu uspořádat setkání studentů bohosloveckých fakult. Nepochodili jsme nikde. Když to hodnotím zpětně, byl to z naší strany vrchol naivity. Někteří studenti byli naprosto zděšení, když jsme jim předestřeli naše plány. V Bulharsku se nám nepodařilo navázat jakékoli vztahy s místními křesťany. Mohli nás snadno vyhodnotit jako potenciální agenty-provokatéry. Nicméně byla to cesta nadmíru zajímavá a možná o ní napíšu samostatný článek.

Vrátili jsme se asi v půlce září. Za pár dnů spadla klec.

Na prvním výslechu jsem byl koncem září a pak jich bylo nepočítaně až do roku 1984, kdy náhle ustaly. Proč, to jsem se dověděl až z archivů StB, když byly zpřístupněny. O tom bude další článek.

25. února 2025

Proč právě teď

Proč právě teď

Jeden kritický komentátor mých článků napsal, že možná slyší trávu růst, ale že si musí klást otázku, proč já, lidovec, píšu právě teď články o StB. Co za tím asi vězí?

Je to skoro takový celonárodní sport: Raději než obsahem článku se zabýváme otázkou, proč to ten člověk píše právě teď, co tím sleduje, kam tím míří, komu či čemu to má sloužit. Souvisí s tím i „zařazování“. Jsi proti očkování proti covidu, to jsi patrně putinovec. Jsi proti transgenderové ideologii, tak to budeš asi krajní pravičák.

A nyní k těm lidovcům. Ano, jsem členem této strany, ale rozhodně ji nepolykám i s navijákem. Byla to ostatně poněkud kuriozní představa: Dan Drápal napíše článek o StB a lidovcům stoupnou preference.

Teď něco o lidovcích napíšu, a spíše bude hrozit, že by jim mohly preference klesnout, což si nepřeji. Jsem vůči této straně kritický, a přesto ji budu volit a rád bych se účastnil i předvolební kampaně.

Když jsem se rozhodoval vstoupit do KDU-ČSL – bylo to už před mnoha lety – bylo to hlavně kvůli rodinné politice. Byl jsem přesvědčen, že naše společnost – a celá západní civilizace – se nevyvíjí dobře, a chtěl jsem s tím něco dělat. Kromě toho jsem rád, že žiji v demokratické zemi, a je mi jasné, že pokud demokracii nebudeme chránit a rozvíjet, ona zajde na úbytě.

Samozřejmě mne zajímá i ekonomika a zahraniční politika, a myslím si, že i v těchto oblastech si lidovci vedou relativně dobře. Ano, uznávám, že v ekonomické politice udělali určité chyby, ale pokud na vše vztahujeme relativní, nikoli absolutní hlediska, pak jich dle mého mínění neudělali víc než jiné strany. Pokud ale jde o rodinnou politiku, zdála se mi tato strana nejpřijatelnější.

Právě v této oblasti jsem ale zakusil velké zklamání. Mnoha lidovcům – a platí to spíše o významných osobnostech, mnohem méně o řadových členech – se do kulturních válek nechtělo. Patrně se domnívají, že stav, kdy ve Spojených státech tisícům dívek mladších osmnácti let uřízli prsa s tím, že tak činí na základě jejich přání a s jejich informovaným souhlasem, u nás nikdy nenastane a tato sociální psychóza u nás nikdy nepropukne. U nás věci zatím nedošly tak daleko jako v anglosaském světě nebo ve Skandinávii, ale i u nás pokračuje tento neblahý vývoj mílovými kroky.

Ve světě dochází právě v těchto měsících k zásadnímu obratu, a tak se zdá, že u nás woke culture nestačí napáchat tolik škod jako jinde.

Netvrdím, že právě tyto věci zajímají všechny občany. Takových, jako jsem já, ale rozhodně není zanedbatelný počet, a mnozí z nich KDU-ČSL opustili. Kam asi šli? Obávám se, že mnozí přistáli v nových protestních

stranách, tedy v Přísaze, u Motoristů, a možná i u Kateřiny Konečné. Domnívám se, že by lidovci neprohloupili, kdyby si nechali udělat kvalitní průzkum, kam ona dvě nebo tři procenta občanů, kteří ji dříve volili, odešli, a koho asi budou volit letos na podzim.

Mí příznivci se mne mohou zeptat: A proč tam tedy zůstáváš? Mám k tomu dva důvody. Jeden je méně závažný a je tak trochu emocionální: Jak v místní organizaci v Praze 8, kde jsem kdysi začínal, tak zejména v místní organizaci v městě Jeseník mne přijali velmi příznivě, a jednoduše mám ty lidi rád a modlím se za ně. (U mne to nějak jedno souvisí s druhým. Když se za někoho modlíte, začnete ho mít rádi, a když někoho máte rádi, tak se za něj modlíte.) Kromě toho komunální politika často řeší jiné věci než užší vedení strany.

Druhý důvod, proč zůstávám, je závažnější. Přes všechny mé námitky shledávám na lidovcích dva velké klady. Možná se lidovci v příštích volbách nedostanou do Poslanecké sněmovny, ale budou mít stále velmi silné zastoupení v komunále. To znamená, že na místní úrovni občané lidovce oceňují více než na celostátní rovině. Poznal jsem u lidovců několik skvělých starostů, a jsem rád, že se jim daří.

Podobně jsou lidovci poměrně úspěšní co se týče Senátu. Některým lidem možná lidovci nevoní, nicméně jsou jim sympatické některé osobnosti, které kandidují do horní komory Parlamentu.

Ale i ve vládě si lidovci nevedou špatně. Vysoce jsem ocenil, s jakou rychlostí a profesionalitou se Marian Jurečka zhostil úkolu postarat se o ukrajinské uprchlíky v prvních měsících války. Sám jsem nějaké Ukrajince ubytoval a musím říci, že o mne i o ně bylo postaráno velmi dobře.

A pak je zde důchodová reforma. Ano, vím, že mnozí s ní nejsou spokojeni, nicméně Jurečkovi se podařilo něco, co se nepodařilo žádné vládě v posledních pětadvaceti letech, ačkoli o tom mnozí mluvili, ale neměli odvahu udělat krok, o kterém věděli, že jim popularitu nepřinese. Jurečka se téměř doslova obětoval.

K tomu ještě jedna perlička. Na celostátní konferenci jsem už na jaře loňského roku slyšel některé problematiky znalé lidovce upozorňovat, že brzy bude mít ministerstvo pro místní rozvoj velký průšvih. Ano, mám na mysli stavební zákon. Prý nabízeli ministru Ivanu Bartošovi pomoc, ale on ji odmítl. Nakonec vláda pověřila konzervativce Jurečku, aby řešil katastrofu, za kterou nese odpovědnost Pirátská strana, jež měla být vlajkovou lodí digitalizace.

Vidím tedy na KDU-ČSL určité klady, a proto ji budu opět volit. Je mi líto, že se lidovci neumějí „prodat“ v tom kladném smyslu. Píár nebylo nikdo jejich silnou stránkou. Volba nového vedení byla svým způsobem sázka na jistotu, s minimálním rizikem. Kdyby strana chtěla riskovat, zvolila by Čunka s Hellerem. To by rozhodně rozčeřilo stojaté vody nejen u lidovců.

Nu, snad se mi mého podezřívavého kritika podařilo přesvědčit, že nejsem součástí spiknutí, v němž Dan Drápal dostal roli publicisty, který píše o StB, aby pomohl KDU.

19. února 2025

Můj život s StB II

Můj život s StB II
 

V prvním článku této série jsem toho o StB mnoho nenapsal. I v tomto pokračování toho o StB nebude mnoho. V prvním článku jsem toho napsal mnoho o rodičích a prarodičích; tento článek bude především o mé výchově. S kým se to StB vlastně setkala, když mne její agenti poprvé kontaktovali?

Myslím si, že si pamatuji poměrně dobře na mnoho věcí. Často se nestačím divit, jak si někteří příbuzní a známí málo pamatují z událostí, které mám v živé paměti. Nicméně určité okno mám. Vůbec si nepamatuji, co se se mnou dělo, když mé rodiče zatýkali. Naprosté okno. Na „útulek“ pro děti zatčených mám jedinou vzpomínku. Byli jsme v jakési středně velké místnosti a bylo nás tam asi dvacet. Byli to vesměs kluci starší než já. Starší děti tam hrály hru „hoří, hoří, přihořívá“, které jsem se nezúčastnil, jen jsem pozoroval starší děti.

Po nějaké době mne vyreklamovala „brněnská“ babička Lucie Václavíková, dcera Františka Urbánka, jednoho z otců zakladatelů tehdejší Církve českobratrské (roku 1960 přejmenované na Církev bratrskou). Bude o ní ještě řeč v jiných souvislostech. Pak jsem se ocitl – nepamatuji se jak – v jakési rodině v Libčicích nad Vltavou. Na pobyt v této rodině mám několik vzpomínek spíše příjemných. Měli dcerku s krásným jménem Majolenka, zhruba stejného věku se mnou, a dědečka, který se věnoval kaligrafii. Často jsme ho s Majolenkou pozorovali. Fascinovalo mě, že kromě běžných barev měl i zlatou a stříbrnou. Dále si pamatuji, že v jednom pokoji měli jeřáb ze stavebnice Merkur, kterou jsem už jako malé dítě obdivoval. Jeřáb byl skoro tak vysoký jako já.

Když jsem začal chodit do školy, vrátil se z vězení strýc Radovan (pro nás „Radík“). Podařilo se nám získat větší byt v Kouřimské ulici v domě, kde bydlel herec Radovan Lukavský. Byl to krásný byt, o který projevila zájem Správa služeb diplomatického sboru, která pečovala o byty diplomatů z Východu i ze Západu. Dostali jsme za tento pětipokojový byt dva byty, jeden v novostavbě na nám. Dr. Holého, hned vedle proslulého bufetu Svět, který proslavil Bohumil Hrabal. Radík s manželkou a „pražskou“ babičkou dostali byt na Žižkově.

V oněch šesti až devíti letech jsem se o politiku nezajímal. Nicméně připravil jsem svým rodičům několikrát těžké chvilky. Například ve zpěvu jsme se učili písničku „Vyletěla holubička ze skály“. Já jsem se přihlásil, že tu písničku znám, ale s jiným zakončením: „Nebyla to holubička ani pták, byl to ale americkej bombarďák.“ Když jsem to pak vyprávěl doma, maminka málem omdlela. Rodiče byli velmi vděční soudružce učitelce Podrázské, že je neudala.

Když se vstupovalo do Pionýra, vstoupil jsem do něj s nadšením. Obdivoval jsem našeho pionýrského vedoucího, sympaťáka z osmé třídy. Naši to brali na vědomí, tehdy mi nic nevysvětlovali, nic moc nekomentovali, v ničem mi v tomto ohledu nebránili. A myslím, že dobře udělali, později snad vysvětlím, proč.

Když tátu vyhodili ze studií, pracoval nejprve v továrně na nábytek zvané Interier. A udělal tam „kariéru“ Už druhým rokem psal projev předsedovi místního výboru ROH (Revolučního odborového hnutí). Lidé méně obdarovaní si ničeho nevšimli. Lidé vnímavější si říkali: Myslí to vážně? Nebo si dělá legraci?

Jeho mistr z fabriky dohodil tátovi „vedlejšák“. Nedaleko od Interieru bydlel Emanuel Famíra, starý komunista, účastník odboje za protektorátu, který ovšem přes své komunistické názory dosáhl toho, že jeho maminka mohla mít soukromý obchůdek s galanterií – snad jediný v celé Praze. Byl v Libni, nedaleko dnešní stanice tramvaje „Libeňský zámek“.

Pan Famíra byl sice komunista, ale snažil se lidem pomáhat. Začal se zajímat o tátův osud a pak se postaral snad přímo na ÚV KSČ, aby táta dostal lepší práci. Kromě toho mu daroval obraz – pohled na Prahu od Dejvic. Kdo byl u mne doma, tak si ho jistě vybaví – visí v obýváku nad pohovkou.

Táta pak dostal místo ve Výzkumném ústavu A. S. Popova na Novodvorské.

Maminka začala koncem 50. let pracovat v administrativě Křesťanské mírové konference, kterou vedli J. L. Hromádka a farář Lubomír Miřejovský, který měl za manželku velmi levicově smýšlející Američanku. Křesťanská mírová konference byla kolaborantská organizace, která si později v ničem nezadala s katolickou kolaborantskou organizací Pacem in terris (mí přítelé rádi říkali „pláčem in terris“). Nicméně když byla KMK zakládána, vstoupila do ni řada osobností i třetího světa, a tito lidé v té době nebyli agenty Kremlu. Hromádkovi šlo o to, aby se křesťané z Východu i Západu, ze Severu a Jihu mohli stýkat i v době studené války. Nicméně maminka tam nepracovala dlouho – po nějaké době ji propustili s tím, že má nevhodný kádrový profil. Ostatně, už po propuštění rodičů z vazby prosil táta Hromádku, aby se přimluvil za vězněného otce. Hromádka to odmítl s tvrzením, že otec (můj dědeček) určitě musel něco udělat, když ho zavřeli na tak dlouho.

Paradoxně maminka nedlouho nato získala místo na kulturním oddělení iráckého velvyslanectví. A to musel nepochybně schválit nějaký komunista.

Kulturní oddělení iráckého velvyslanectví sídlilo v Petrské 24, nedaleko tehdejšího nádraží Florenc. Tam ale bylo pouze kulturní oddělení, velvyslanectví samo bylo někde jinde, tuším, na Praze 6. Maminka měla na starosti všechny irácké studenty ve východním bloku. (Ti Iráčané mi asi byli nějak souzeni – já si to nevymyslel.) Odolám chuti popsat, co vše řešila (např. výměnu české manželky za čtyři velbloudy), ale jeden detail si neodpustím.

Irácký velvyslanec jednou pozval celou naši čtyřčlennou rodinu k sobě domů na večeři. Připravila ji jeho šestnáctiletá (!) manželka a byla výborná. Později se maminka náhodně od sousedů doslechla, že jeho mladá žena na pana velvyslance křičí a někdy ho i bije. To jsou paradoxy, paní Müllerová, že?

V polovině 50. let byla finanční situace naprosto zoufalá. Táta měl minimální plat, maminka příležitostně učila angličtinu, posílaly se balíčky dědečkovi do vězení. Ale už počátkem šedesátých let se situace výrazně zlepšila a myslím, že to byl rok 1964, kdy si rodiče pořídili auto, Renault 8.

V roce 1961 vyšla v Sovětském svazu i u nás Solženicynova kniha Jeden den Ivana Denisoviče, zcela pravdivě líčící poměry v Gulagu, kde byl Solženicyn vězněn. Tatínek z ní předčítal mamince a pak si o tom povídali. Já jsem tu knihu četl také a byl jsem zděšen. Rozhovor rodičů mě jednou docela vytočil, už nevím proč. Zakřičel jsem na rodiče: „A to jste to nevěděli, když se to dělo?“ Maminka na chvíli zmlkla, a pak s velice vážnou tváří tiše řekla: „My jsme to, Danečku, věděli.“ Teď jsem byl zaražený já. Houby jsem tušil, co se dělo s dědečkem. A naši se mi to nesnažili vysvětlit.

V té době jsem už o politice hodně přemýšlel. Kdykoli jsem něco řekl, rodiče mi odpověděli otázkou. Vzpomínám si, jak jsem jednou na rodiče zakřičel: „Proč mě nenecháte být fašistou nebo komunistou?“ Opět pár vteřin pauzy a pak maminčin tichý hlas. „My dobře víme, Danečku, proč.“

Prostě mě vedli k poznání, že věci jsou někdy složitější. Zůstalo mi to do teď. Vím, že některé lidi tím štvu. Oni něco řeknou, a ve mně se hned rozsvítí červená světélka a v duchu formuluji otázky, které by položila protistrana. Když otázku položím, oni si myslí, že jsem tedy jejich oponent. Třeba putinovec nebo progresivista. Například použije obrat „zkorumpovaný ukrajinský režim“. Zeptám se ho, který režim je zkorumpovanější – ruský nebo ukrajinský? Většinou zastánce Putina neví, že Ukrajina je na 105. místě v měřítku zkorumpovanosti, ale Rusko na 154. místě. (Obě země si pohoršily: předloni byla Ukrajina na 104. místě, Rusko si ovšem pohoršilo ještě víc – předloni bylo na 141. místě.)

Dne jsem za výchovné metody svých rodičů vděčný. Nenechali mne být ani fašistou, ani komunistou. Byť jsem měl silně levicové období, kdy jsem chtěl zakládat ČSM na teologické fakultě, a kdy jsem se účastnil nepokojů v Berkeley v říjnu 1968. Radši to na sebe vybalím hned.

A za čtrnáct dní se konečně dostaneme k té StB. Slibuji.

8.-15. února 2025

Osud malých národů

Osud malých národů  Není pochyb o tom, že současný svět zakouší hluboké proměny. Rozhoduje se o uspořádání světa – bude svět bipolární, nebo multipolární? Obstojí západní civilizace v ekonomickém a kulturním souboji s Čínou? Rozpadne se Evropská unie? Obrátí se evropské národy na islám? Povede „woke“ šílenství k implozi západní civilizace?V tomto článku se chci zamyslet nad jedním aspektem, z hlediska velmocí spíše okrajovým. Mám na mysli osud malých národů. Tedy implicitně a zcela pochopitelně, i osud českého národa.Češi zakusili během devatenáctého století téměř zázrak: Český jazyk nejenže nezanikl, ale ožil a rozvinul se. Kdybych žil koncem osmnáctého století a mohl si vsadit, jak to s češtinou dopadne, patrně bych tvrdil, že za sto let se bude v Čechách a na Moravě mluvit německy a čeština bude hrát podobnou folklorní roli jako dnes lužickosrbština. A podobný osud bych asi předpovídal slovenštině.Neznamená to ale, že zde německy mluvící obyvatelé by se nepovažovali za Čechy (ve smyslu böhmish a nikoli tschechisch). A dokonce by mezi Čechy a Němci mohlo panovat podobné nepřátelství, jako mezi Iry a Angličany v Severním Irsku. Irové se pokoušeli vzkřísit svůj starobylý jazyk erse, nicméně teď už je zřejmé, že na rozdíl od Čechů neuspějí. Případ Irska je dokladem, že nezbytnou podmínkou, aby národ byl národem, není odlišná řeč. Kanaďané mluví stejným jazykem jako třeba Australané, ale nejsou to Australané.Teď trochu o Češích. Za největší nebezpečí pro Čechy nepovažuji habsburskou monarchii a Rakousko-Uhersko. Od narovnání v roce 1861 se Rakousko-Uhersko vyvíjelo velmi příznivě, a snad nejlépe se dařilo právě českým zemím. Čechy byly nejindustriálnější a nejrozvinutější částí monarchie. Právní stát fungoval skvěle (pokud monarchii srovnáváme s jinými evropskými národy – netvrdím, že byl nejlepší, ale snesl srovnání i s Velkou Británií). Nicméně Češi bojkotovali Říšskou radu. Zaujímali vůči monarchii stejně nekonstruktivní postoj, jako mnozí čeští politici dnes ve vztahu k EU. Mnoho lidí je přesvědčeno, že Němci (ať už tehdy, nebo dnes jako nejsilnější stát v EU) nás chtějí jen převálcovat a využívat. Tehdy se sami vyloučili z rozhodovacího procesu a pak se jim nelíbilo, co se rozhodlo bez nich.Nyní zase trochu o velmocích. Rád poslouchám některé americké a britské myslitele, např. – a je to o mně obecně známo – Jordana B. Petersona, Glena Laurie, nebo Konstantina Kisina. A mnohé další. Kisin je výjimkou, ale u většiny ostatních mi zatrne, když začnou mluvit o geopolitice. Rád bych Petersonovi a mnohým dalším řekl, že by se měli na věc podívat alespoň trochu i z hlediska malých národů.Když jsem v šedesátých a sedmdesátých letech vyrůstal, všiml jsem si, že příslušníci velmocenských národů, jsou si při všech velkých rozdílech v něčem podobní. A platí to i do značné míry i teď. Zpravidla je pro ně důležitější domácí politika než politika zahraniční, o malé národy se moc nezajímají, což souvisí s tím, že téměř vůbec neznají zeměpis. Když jsem byl poprvé v Americe v říjnu 1968, dočetl jsem se, že průměrný Američan dokáže vyjmenovat šest států, ale i v tom dělají Američané chyby, protože někteří považovali za stát i „Evropu“, kterou klidně jmenovali vedle Velké Británie, kterou většinou znali.Svou vlast považují za samozřejmou. Příslušníci malých národů vědí, že jejich existence samozřejmá není.Prožili jsme téměř osmdesát let v míru. Pro naprostou většinu menších evropských národů to bylo nejbezpečnější období jejich dějin.Mezinárodní uspořádání má v zásadě jen dvě základní podoby: Buď vládne mezinárodní právo, nebo vládne zákon silnějšího. Všechny tři rozhodující velmoci, Spojené státy, Rusko a Čína, dávají nepokrytě najevo, že se mezinárodním právem nehodlají řídit. Rusko nedovolí existenci samostatné Ukrajiny. Jistě, na papíře bude Ukrajina na Rusku nezávislá. Ale rozhodovat o ní bude Rusko. A Rusko může překousnout – alespoň na čas – úspěšné Estonsko, ale nemůže trpět za svými hranicemi úspěšnou Ukrajinu. Putin si správně uvědomuje, že úspěšná Ukrajina by pro něj byla smrtelně nebezpečná. Mnozí Rusové by si řekli, když může být úspěšná Ukrajina, proč ne i my? Možná by i u nás mohli významní lidé přestat padat z okna. Možná by se mohli i u nás domoci práva lidé, kteří se neznají s nikým z „věrchušky“.Čína porušila smlouvy se Spojeným královstvím a ovládla Hong-Kong, a nyní prezident Donald Trump nepokrytě mluví o obsazení Panamy a Grónska, ať už si o tom myslí obyvatelé těchto zemí cokoli. Mezinárodní právo platilo několik dekád – ano, vím, že nedokonale, ale bylo uznáváno i těmi silnými. Toto období končí a budoucnost je nejistá.Evropa páchá ekonomickou i kulturní sebevraždu. Z ideologických důvodů. Jsou lidé, kteří se domnívají, že když jejich země vystoupí z EU, problémy se vyřeší. V Británii se ale zatím nevyřešilo téměř nic. Počet migrantů stoupl na dvojnásobek vůči předbrexitovým obdobím. Místo polských instalatérů tam nyní mají Eritrejce, Pákistánce nebo Rwanďany. Se vším, co to obnáší.Nemuselo to tak být. Pokud se EU rozpadne, nebo pokud ji postihne hluboký ekonomický a kulturní úpadek, bude to důsledek našich voleb.Jsou lidé, kteří kladou rovnítko mezi Putina a Trumpa nebo Putina a „Brusel“. Pokud vše dopadne zle, bude příliš pozdě na to všimnout si, že mezi dekadentní EU a Putinovým Ruskem je přece jenom podstatný rozdíl. V EU zvítězí opozice, ale my budeme dále právním státem, jakkoli kulhajícím. V Rusku povládne i nadále čirá moc. Těm, kdo si to nemyslí, doporučuji hledět na jedno zvláštní hlasování: Hlasování nohama. A argument o tom, že i do Ruska se někdo stěhuje, např. Gerard Depardieu, nepovažuji za platný. Měla by nás zajímat celkové součty, ne jednotliví podivíni.Možná se úpadku dá ještě zabránit. Ale to bychom si nejprve museli stanovit správnou diagnózu a netvářit se, že problém není tak vážný.Jedním z nejvzácnějších Božích darů je dar pokání. Nicméně mnozí tento dar nepřijímají. On sice vede k životu, ale na samém počátku je velice, velice nepříjemný. Přiznat si, že jsem něco dělal zásadně špatně, není nic příjemného. Nicméně konec je sladký.4. února 2025

Můj život s StB

Můj život s StB  Jeden pozorný a přejný čtenář mých článků mi napsal, že bych měl napsat něco o svých bohatých zkušenostech s StB. Nevím, jestli udělal dobře. Ta myšlenka mne zaujala a hned se mi vybavila spousta prožitků a dojmů. Brzy mi ale bylo jasné, že se to nevejde do jednoho článku. Pokud vás tyto historické reminiscence nezajímají, můžete tyto články vynechat – myslím, že jich bude tak asi pět, ale mezi ně možná vložím články na některá aktuální a palčivá témata. Nazval jsem to Můj život s StB. Samozřejmě jsem nežil s StB v tom smyslu, že bych se jí upsal, že bych na nic jiného nemyslel, že bych se s ní nedokázal nějak vyrovnat. Nicméně StB přesto nějakým způsobem určovala život celé naší rodiny a nějak nás formovala. Nesmírně si vážím postoje a moudrosti mých rodičů – to byl zase jejich život s StB. A to, co s ní zažili oni, bylo mnohem těžší nežli to, co jsem zažil já. Musím ale začít tím jejich životem. Maminka pocházela z křesťanské rodiny. Ve 14 letech, v době protektorátu, ale ještě před napadením Polska, které znamenalo pro Velkou Británii počátek války, odjela přes Německo a Holandsko do Anglie – snad na několik měsíců. Nicméně vypukla válka a ona se už nemohla vrátit. Celou druhou světovou válku tedy prožila ve Velké Británii. Po návratu se vdala za profesora Bohdana Jelínka. Mému pokrevnímu otci – profesoru na technice (na dnešní vysoké škole chemicko-technologické) – hrozilo pronásledování, protože byl z „kulacké“ rodiny. Rozhodl se pro emigraci, moje maminka ho měla následovat. Nicméně nedlouho po Bohdanově odchodu zjistila, že je těhotná. Neodvážila se ho následovat, protože situace byla každým dnem nebezpečnější. To byl jeden z důvodů, proč jsem svého pokrevního otce potkal jen jednou v životě, v době, kdy mi bylo 33 let. Maminka měla strach, že ji zavřou. S tímto strachem prožila celé těhotenství a několik následujících let. Měla ovšem úžasnou mentorku, profesorku Boženu Komárkovou, která přednášela na právnické fakultě v Brně. Během války byla vězněna v káznici v Breslau (Vratislav v dnešním Polsku). Zažila tam hrozné věci, ale maminku povzbuzovala: „Neboj se, Ivuško, ten strach je často horší než ta realita. Pán Bůh ti dá sílu vydržet.“ Věděla, že maminčiny obavy ze zatčení jsou oprávněné. Bylo známo, jak komunisté zacházeli s našimi hrdiny z Royal Air Force a ostatními vlastenci, kteří odešli na západ. Téměř každý, kdo strávil válku na západě, byl podezřelý. Můj pokrevní otec odešel nejprve do Kanady. Našel si novou ženu a chtěl se rozvést, což bylo tehdy v Kanadě velmi těžké. Přestěhoval se tedy do Spojených států, kde byl rozveden a znovu se oženil. O maminku se začal ucházet můj otec Lubor Drápal. Jeho otec, můj dědeček, byl důstojník československé armády, velel ženijní jednotce. (Jestli si někdy všimnete žulového obelisku na hradním nádvoří, tak to byla jeho jednotka, která ho tam dopravila. K tomu dočasně postavili koleje od dejvického nádraží. Vždycky, když procházím přes hradní nádvoří, si na dědečka vzpomenu.) Jinak jsem si ho moc neužil – v roce 1951 byl odsouzen tuším na patnáct či šestnáct let. Poprvé jsem ho viděl, když táta šel představit svou ženu do Jáchymova, kde byl dědeček vězněn. Pamatuji si na barák z černě natřených prken. Dědeček byl u okna a my jsme byli venku. Já jsem tehdy netušil, oč jde. Dědeček odseděl skoro celý trest. Propuštěn byl až v polovině šedesátých let. Maminka, která se tolik bála, že ji zavřou kvůli prvnímu manželovi, byla nakonec zavřena kvůli druhému manželovi. Tchán byl v base, stejně jako švagr Radovan, který byl odsouzen ve stejné kauze jako jeho otec. Otec studoval filosofii u Patočky a teologii u Hromádky. Byl posledním sekretářem sdružení Akademická YMCA. YMCA byla zakázána v roce 1951. Stát pochopitelně zabavil i její budovy včetně nejcennějšího paláce YMCA v Praze Na Poříčí. Po pádu komunismu se otec opět stal sekretářem obnovené YMKy a podařilo se mu dosáhnout navrácení většiny jejích nemovitostí. Po zatčení dědečka Františka Drápala byl otec vyhozen ze studií. Doktorát si udělal až po Pražském jaru v roce 1969. O tom ale až v příštím článku. Babička – manželka bývalého důstojníka československé armády Františka Drápala – se stala součástí sítě, která se snažila dodávat léky vězňům v komunistických žalářích. Když se to provalilo – zasloužil se o to jeden evangelický farář – byla zatčena a moji rodiče rovněž. Soud ale probíhal už po smrti Stalina a Gottwalda. Kdyby byli zatčeni o rok dříve, byly by tresty drakonické (prokurátor původně žádal 10 let. Babička nebyla zručná konspirátorka, takže při domovní prohlídce našla StB dostatek důkazů o její činnosti, což ovšem možná zachránilo mé rodiče. Z dokladů vyplývalo, že o té síti moc nevěděli a na její činnosti se nepodíleli. Byli tedy jen několik měsíců ve vazbě, odsouzeni nebyli. Vazba ovšem příjemná nebyla – mamince vyhrožovali, že už mne nikdy neuvidí. Vězeňský zubař, rovněž mukl, jí bez umrtvení trhal osmičku. Prý byl po čtyřiceti minutách tak zpocený, že mu maminka radila, ať si na chvíli odpočine. Vězni si mohli jednou týdně vypůjčit z vězeňské knihovny jednu knihu. Maminka vzpomínala, že přes všechna trápení byla jednou z nejsilnějších vzpomínek nekonečná nuda. Proto prý sáhla vždy po nejtlustší knize, která byla k dispozici, aby jí dlouho vydržela. Vzpomínala rovněž na to, jak spoluvězeňkyně, většinou mladé holky, které někde něco šmajzly, neustále nahlas snily o tom, co si dají k jídlu, až budou propuštěny. Můj otec měl velmi zvláštní smysl pro humor. Za příhodné situace mluvil tak, že se mu nedalo nic vytknout, ale trochu chytřejší lidé si kladli otázku: Myslí to vážně? Ještě se k tomu vrátím. Zde uvedu příklad. Maminka mi říkala, že když je propouštěli z vazby, posadili je oba do auta – bylo to po několika měsících ve vazbě, kdy se opět viděli – a odvezli k zapečetěnému vinohradskému bytu. Byt odpečetili, odemkli, a vyzvali rodiče, aby se podívali, zda je vše v pořádku, zda něco nechybí. Otec měl už tehdy velkou knihovnu, přistoupil k ní a něco hledal. Maminka mi vyprávěla, že v tu chvíli by ho nejradši nakopla – netoužila po ničem jiném, než aby byli konečně sami. Po chvíli otec prohlásil, že mu chybí Marxův Kapitál. Tajní viditelně znejistěli, ale maminka vnitřně zuřila ještě víc. Tajní řekli, ať si knihovnu ještě jednou pořádně prohlédne – přijdou se po týdnu zeptat, zda ho našel. (Ano, našel.) Babička dostala dva roky natvrdo, z nich jeden odseděla, pak byla zřejmě propuštěna na nějakou amnestii – s jistotou to nevím. Strýc Radovan byl propuštěn po šesti letech žaláře. Doufám, že jsem vás v této části, v níž se toho o mém životě s StB moc nedovídáte, příliš neotrávil. Pokračování za čtrnáct dní. 30. ledna 2025

Nespokojení lidé ve skvělém státě

Nespokojení lidé ve skvělém státě
 

Při přečtení titulku si možná někdo řekne: „Cože? Snad si ten Drápal nemyslí, že Česká republika je skvělý stát?“
     Myslí. A pokusím se to obhájit.
     Jedním z mých nejoblíbenějších publicistů je Konstantin Kisin. Pochází z Ruska – narodil se v Moskvě v roce 1982 – ale rodiče tušili, že v Rusku ho mnoho dobrého nečeká, a tak díky možnostem svých rodičů vyrůstal v Anglii. Původně se živil jako satirik, ale nyní s kolegou Francisem Fosterem – původně rovněž satirikem – provozuje podcast Triggernometry. Neznám nikoho, kdo by dokázal kombinovat porozumění západní civilizaci a současně Rusku tak jako on. V jednom ze svých pořadů se setkal se studenty, z nichž jeden tvrdil, že v západní společnosti není svoboda slova. Konstantin Kisin se ho otázal zhruba takto (nejde o doslovný citát): „Ve srovnání s čím? Ve které společnosti je více svobody slova než v té západní?“ Vysvětluje, že vždy je nutné jasně říci, s čím daný stav srovnáváme. „Západní společnost je rasistická.“ Ve srovnání s kterou společností? Která společnost je méně rasistická? Z které si můžeme vzít příklad? Z Maroka? Nebo ze Srí Lanky? „Západní společnost je patriarchální.“ Ti, kdo toto tvrdí, někdy znají nějaký kmen v Amazonii nebo v Balúčistánu, který je údajně nepatriarchální. Nu, chcete-li se s nějakým takovým kmenem srovnávat…
     Česká republika je na tom fakt dobře. Přes všechny řeči o spálené zemi, rozkradené zemi apod.
     Můj bratr mnohokrát přednášel na různých universitách v USA; snad nejčastěji byl v Denveru, kde má i řadu dobrých přátel. Do Denveru se vracel opakovaně. Při loňské (zatím poslední) návštěvě si všiml, že v Denveru byla drasticky omezena městská hromadná doprava. Trvalo mu delší dobu, než zjistil, proč. Důvodem rozhodně nebyl nezájem cestujících. Důvodem nebyly ani nízké platy. Platy řidičů neustále stoupaly. Důvodem byla obava o vlastní bezpečnost. Řidiči byli často násilně napadáni. Tak často, až to nikdo nechtěl dělat.
     Ve srovnání s Denverem nebo Frankfurtem je Česká republika bezpečná. Žijí v Česku nebo v Maďarsku antisemité? Samozřejmě. Ale ve srovnání s naprostou většinou jiných zemí je jich tu málo. Jde o to, s čím se srovnáváme. Celkově je ale pro Židy Maďarsko nebo Česká republika bezpečnou zemí. Díky Bohu, říkám vděčně.
     A co zdravotnictví? Nedostává se pediatrů, psychiatrů, stomatologů. Na některé operace musíte čekat i několik měsíců. Jistě, jsou země, které jsou v tomto ohledu na tom lépe než my. Rozhodně to ale není ani Spojené království (National Health Service, na kterou byli Britové tak pyšní, je ve stadiu kolapsu), ani ve Spojených státech.
     Od koordinátora charitativní organizace ADRA jsem se dověděl, že Češi dávají na charitu a pomoc lidem v nouzi nesrovnatelně více (na osobu) než všechny okolní národy. Nepochybuji o tom, že to má i duchovní význam.
     A klobouk dolů před tím, jak po ruském útoku na Ukrajinu Jurečkovo ministerstvo zvládlo příchod několika set tisíc ukrajinských běženců.
     Pravda, v málokteré oblasti jsme jednička. Už ani ve spotřebě piva ne. Ale když se všechny parametry vezmou dohromady, stabilně se umísťujeme v nejvyšší pětině států, kde se dobře žije. Nevím, jestli jste to také zaregistrovali, ale já už vím o celé řadě lidí, kteří se natrvalo přestěhovali z Británie nebo Itálie do České republiky – právě proto, že se tu dobře žije.
     Češi jsou zkrátka nespokojení lidé, kterým se dobře daří. Každá vláda je ta nejhorší na světě, v každých volbách jde úplně o všechno, Havlovi pohrobci pravdoláskaři všechno rozkradli, neziskovky jsou mor, který nás rozkládá, Fiala lže a neplní sliby, lezeme Bruselu někam… Vždyť to znáte.
     Chybí nám velkorysost. Chybí nám vděčnost.
     Chybí nám transcendentní ukotvení. Chybí nám vědomí, že máme určité dary a určité poslání – vědomí, že v životě nejde jen o kariéru, peníze nebo úspěch.
     Já vlastně nevím, proč mi tolik záleží na slušnosti a vstřícnosti. Říkal jsem si, že jsem v tom možná nějak ujetý. Vždyť i mezi křesťany se setkáváme často s napadáním, ironií, zpochybňováním motivů. A málokomu to připadá divné. Nu, modlil jsem se za to, jak říkáme my charismatici. A dospěl jsem k rozhodnutí, že v tom ještě přitvrdím. Posiluje mne vědomí, že tolik křesťanů se věnuje chvále. Chvále, která je projevem vděčnosti. Za věčný život, za poznání Boha, za spásu, za odpuštění, za smysl života.
     Je mi jasné, že s tím, co hlásám, volby žádná strana nevyhraje. Budu ale i dále odmítat hovořit o svých oponentech jako o blbcích, užitečných idiotech, loutkách, rasistech, homofobech, transfobech atd. atd. Když někoho pořád urážíte, možná dosáhnete toho, že se s vámi už nebude chtít bavit.
     Sleduji politiku a společenské dění poměrně pilně, a na ledacos mám svůj názor. Ale málokdy mám jistotu. Funguji jako publicista s názorem, nikoli jako zpravodaj. Vždycky kroutím hlavou, když někde čtu či slyším tvrdit něco, pro co sice existují indicie, ale nikoli důkazy. Nebo když se za důkaz vydává určitá nahodilost.
     Ani jsme si nevšimli, jak rychle se svět změnil. Televize, jež byla ještě před patnácti lety zdaleka nejvlivnějším médiem, teď ztrácí na významu. Volby dnes vyhrávají či prohrávají různé podcasty a různí influenceři. Má to určité kladné stránky – byl rozbit monopol či oligopol mainstreamu – ale má to i své stinné stránky, které mohou vést ke katastrofám. „Milujete nicotu, vyhledáváte lež,“ žehrá žalmista (Ž 4,4).
     I tato revoluce skončí a vše se zase postupně usadí. Obávám se, že než se tak stane, jsou určité katastrofy nevyhnutelné. Můžeme se modlit, aby nebyly fatální.24. ledna 2025

Ohrožení demokracie

Ohrožení demokracie
 

Demokracie je ohrožená permanentně. Byl to tuším Ronald Reagan, kdo řekl, že jsme vždy jen jednu generaci vzdáleni od ztráty svobody.

V tom, že demokracie je ohrožená, panuje celkem shoda. V tom společnost rozdělená není. Rozdělená je ovšem v otázce, čím nebo kým je ohrožená.Lidé levicově orientovaní a progresivisté se cítí být ohroženi fašisty. Ovšem i pravicově smýšlející lidé se cítí být ohroženi fašisty. Putin tvrdí, že na Ukrajině vládnou fašisté, které je třeba zničit; jeho odpůrci namítají, že jako fašista se chová on. A pro mnohé je samozřejmě fašistou Donald Trump.

Málokdo z těch, kdo chtějí bojovat proti fašismu, ale ví, o čem mluví. Skutečný fašismus byl neslučitelný s parlamentním uspořádáním, se svobodnými volbami, s oddělením moci zákonodárné, výkonné a soudní. To ale prakticky nikdo z těch, kteří jsou dnes označováni za fašisty, nechce. Skuteční fašisté zejména v první polovině minulého století neváhali ujmout se moci nějakým pučem či statním převratem; to současní „fašisté“ nechtějí – dostávají se k moci ve svobodných volbách.

Proto bych radil k veliké zdrženlivosti při používání tohoto slova. Mám pocit, že když někdo svého oponenta označí za fašistu, říká mu tím: „Končím s Vámi jakoukoli diskusi, od nynějška Vám budu jen nadávat.“

Různé národy mají různé dějinné zkušenosti. Tady chci ztratit slovo ve prospěch ukrajinských údajných „fašistů“. Pro nás Čechy byli fašisty Hitlerovi nacisté. Proti nim bylo nutno bojovat, a to bez jakýchkoli diskusí. Fašisté přicházeli zpoza hranic; domácí fašisté typu generála Radoly Gajdy byli nevýznamným folklorem, který nebrali vážně ani fašističtí okupanti. To v takové Itálii byli fašisté domácí provenience. Podobně jako třeba ve Španělsku.

A co fašisté na Ukrajině?

Málokterá země zakusila tolik krveprolití a tolik (skutečné) genocidy jako Ukrajina. Byla to jen vina tohoto národa? Na jeho území šlo nakonec během druhé světové války o boj všech proti všem. Ještě před vypuknutím světové války, během níž se zmocnili Ukrajiny němečtí fašisté, zorganizoval Stalin hladomor, během kterého zahynulo hladem tři až šest milionů lidí. Je to počet, který se řádově neliší od počtu židovských obětí německého vyvražďování. Bolševici, tedy sovětští fašisté, si v ničem nezadali s nacisty, tedy německými fašisty, chcete-li používat tohoto slova. Soudný člověk jistě pochopí, že pro mnohé Ukrajince s jejich historickou zkušeností není slovo „fašista“ tak odporné jako nám. To neznamená, že bych chtěl jakékoli skutečné „fašisty“ nějak vyviňovat.

Neznám v evropských zemích žádnou relevantní politickou stranu, která by chtěla zrušit parlament či místní samosprávy. Nikdo nechce, aby mu vládl neodvolatelný diktátor nebo aby takovému diktátorovi byla podřízena soudní moc. Teda… možná to někdo chce, ale do volebního programu si to nedá.

Nicméně určité ohrožení demokracie vidím. Spatřuji ho ve snahách omezit legislativní moc ve prospěch moci soudní. Tyto snahy – více či méně úspěšné – vidím na obou stranách Atlantiku.

Jak to funguje, si můžeme ukázat na konkrétním příkladu Istanbulské úmluvy. Tuto úmluvu odmítl Senát: Pro přijetí bylo potřeba 36 hlasů, avšak pro ratifikaci hlasovalo pouze 34 ze 71 přítomných senátorů, což znamená, že úmluva nebyla přijata.

Jiným podobným případem je snaha zvrátit výsledky hlasování ve věci stejnopohlavních manželství. Progresivisté už podnikli kroky, jejichž cílem je zvrátit prostřednictvím Ústavního soudu odmítnutí stejnopohlavních manželství v Poslanecké sněmovně (hlasovalo se 28. února loňského roku).

Připomínám, že poslanci i senátoři byli zvoleni v přímých volbách.

Pokud budou aktivisté usilovat o zvrácení těchto a jiných podobných verdiktů, pokusí se o to patrně touto cestou: Podají stížnost k Ústavnímu soudu. Ústavní soud České republiky má 15 členů (ústavních soudců). Jsou jmenováni prezidentem republiky se souhlasem Senátu na období 10 let.

Minimální počet soudců je deset, má-li být senát Ústavního soudu usnášeníschopný. Pokud je přítomno pouze 10 soudců, k přijetí rozhodnutí je potřeba souhlas alespoň 6 soudců. Není tedy nutné, aby souhlasilo 8 soudců. Důležitá je většina z těch soudců, kteří jsou aktuálně přítomni. Tato pravidla jsou upravena v zákoně č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu.

Teoreticky je tedy možné – a možná toho budeme svědky i prakticky – že šest soudců, kteří na rozdíl od senátorů nebo poslanců nebyli voleni přímo, může zvrátit rozhodnutí Parlamentu České republiky.

Se stejným problémem se setkávají i obyvatelé Spojených států. Rozhodnutí o tom, zda budou potraty povoleny nebo zakázány, je rozhodnutí politické. Podobně i přijetí Istanbulské úmluvy je rozhodnutí politické.

K základním principům demokracie patří oddělení moci legislativní (parlament), exekutivní neboli výkonné (vláda) a moci soudní. V poslední době se množí případy, kdy soudy suplují i vyloženě politická rozhodnutí. Ujal se pro to název „soudcokracie“. U nás už Ústavní soud rozhodoval i o mzdových otázkách ústavních činitelů, což se mi jeví jako krajně nešťastné. Ústavní soud se v očích některých kritiků stává jakousi „třetí komorou parlamentu“. Bohužel jsou to někdy i samotní legislativci, kteří ženou věc k Ústavnímu soudu, pokud ji nedokázali prosadit v parlamentu. Mohlo by se stát, že určitou legislativní kauzu rozhodne jeden ústavní soudce, bez nějž by verdikt byl nebo naopak nebyl přijat. Tímto způsobem by mohlo dojít k praktickému vyšachování parlamentu, které by bylo zdůvodněno „všeobecnými lidskými právy“. O tom ale zase v některém z příštích článků.

17. ledna 2025  

Spravedlnost a právo
Spravedlnost a právo jsou základ tvého trůnu; milosrdenství a věrnost kráčejí před tebou.
(Žalm 89:15)
 

Lidé vesměs touží po spravedlnosti. A mnozí z nás vědí, jak je bolestné, když spravedlnost prohrává a když se jí člověk nemůže dovolat. A pokud se na toto téma podíváme z hlediska historie nebo politologie, zjišťujeme, že demokracie se může prosadit pouze tam, kde nejprve zavládne právní stát. To je důvod, proč se demokracie neuchytila v Rusku, ale i proč se dvě evropské diktatury, Salazarovo Portugalsko a Francovo Španělsko, změnily po pádu diktatury v demokratické země poměrně snadno a rychle. V Rusku sice po pádu Sovětského svazu vznikly demokratické instituce, ale lidé se nemohli dovolat práva, protože ony navenek demokratické instituce nemohly fungovat bez demokratů. Lidé si pak úpadek 90. let vyložili jako selhání demokracie jako takové, a proto ji většinově odmítli, nebo jim na ní přestalo záležet.
          Naopak v uvedených jihoevropských zemích, byť to byly diktatury, jakýs takýs právní stát existoval. Pokud si člověk dával pozor, mohl žít celkem klidně. Politických vězňů bylo relativně – zdůrazňuji relativně – málo, v Portugalsku několik málo stovek. Zajímavý a o mnohém vypovídající je fakt, že když portugalské kolonie Angola a Mosambik dostaly nezávislost, do dvou let tam bylo násobně více politických vězňů než za správy kolonizátorů.
          Lidé vědí, že chybí-li spravedlnost a právo, svévolníci stoupají a spravedliví klesají (srv. Přísloví 29,2: „Když se množí spravedliví, lid se raduje, když vládne ničema, lidé vzdychají“).
          Křesťané mají, zdá se mi, proti ostatním dvojí výhodu. Předně vědí, že na této straně nebe se ke spravedlnosti a právu pouze přibližujeme, ale nikdy jich plně nedosáhneme. Máme však výhodu v tom, že věříme, že bude „poslední soud“. Ten, kdo se na této zemi spravedlnosti nedovolá, si může být jist, že jednou stane před soudnou stolicí Kristovou. To mu může dodat sílu, aby si nezoufal, a současně mu to dává sílu odolat snaze vzít spravedlnost do vlastních rukou. Tomuto pokušení zpravidla podléhají revolucionáři – proto naprostá většina revolucí končí krveprolitím. Neznamená to, že by se křesťan žádné revoluce nikdy nemohl účastnit, nicméně nikdy se nesmí podílet na takových věcech, jako jsou mimosoudní popravy, mučení zajatců apod.
          Druhou výhodou křesťana je, že jeho chápání spravedlnosti a práva je založeno na Božím slovu, Božích řádech.
          Uvedu příklad z poslední doby. V západních společnostech se objevila myšlenka, že by utlačovatelské rasy měly platit odškodné utlačovaným. Konkrétně je míněno, že američtí běloši by měli platit reparace černochům a původním obyvatelům, tedy Indiánům (a analogicky Australané Aboridžinejcům, Novozélanďané Maorům apod.).
          Tato představa by, pokud by ji někdo začal prakticky uskutečňovat, znamenala naprostý rozvrat společnosti, protože by vedla k mnohem větším nespravedlnostem, než byly ty, které byly spáchány a které by měly být touto cestou odčiněny. Do Spojených států přece proudilo mnoho lidí, kteří utíkali před hladomorem či naprostou bídou. Tito lidé na tom mohli být v některých případech hůř než někteří černoši. Kdyby někdo začal tuto představu uskutečňovat, vedlo by to k tomu, že mnozí lidé, kteří se žádné nespravedlnosti nedopustili, by platili reparace lidem, na kterých žádná křivda spáchána nebyla.
          Mé přesvědčení, že tato představa je zcestná, je ovšem založeno zejména na tom, co nazývám principem „třetího a čtvrtého pokolení“. Ano, děti někdy musí splácet dluh, který zdědily po svých rodičích. Ale toto vymáhání spravedlnosti musí někde skončit, jinak by se společnost rozložila. Z tohoto důvodu považuji za hloupé a kontraproduktivní, když někteří polští politici žádají reparace od současných Němců. V šedesátých nebo sedmdesátých letech by to mohlo být do jisté míry oprávněné, ale dnes by to jen „nadělalo zlou krev“. Jako křesťané se musíme smířit s tím, že některé věci lidé na této zemi nevyřeší. Je možné o nich diskutovat, je možné k nim zaujímat stanoviska nebo je soudit, je možno se za ně omluvit nebo z nich činit pokání, ale nesnažme se je za každou cenu vyřešit podle našich představ. Maminka mi často citovala verš z knihy Kazatel, který možná někoho z vás překvapí: „Nebývej příliš spravedlivý, aniž buď příliš moudrý. Proč máš na zkázu přicházeti?“ (7,16 v kralickém znění).
Vraťme se však na počátek, k onomu verši z 89. žalmu. Boží trůn je založen na spravedlnosti a právu, ale pak je ještě řečeno, že ho předchází milosrdenství a věrnost. Co to ale znamená prakticky?
Nabízím dvojí výklad. Boží spravedlnosti a právu musí předcházet milosrdenství a věrnost. Společnost musí – alespoň do určité míry – znát a cenit si milosrdenství a věrnosti, než vznikne funkční právní stát. Bez milosrdenství a věrnosti zůstane společnost brutálně bezprávná. Proto vznikaly právní státy zejména tam, kde lidé z Písma poznávali, že Bůh je milosrdný a věrný.
Druhý výklad je snad ještě důležitější. Mnozí lidé volají po spravedlivém Bohu. Mnozí v něj odmítají uvěřit, protože „dopustil druhou světovou válku“. (Jak asi dobře víte, na tuto námitku je spousta variací.) V rozhovorech se často marně pokouším lidem vysvětlit, že kdyby byl Bůh spravedlivý, jak oni po tom volají, už by tu nebyli, aby tuto námitku vznášeli, a nebyl bych tu já, abych se pokoušel na jejich námitku odpovědět. Všichni jsme zhřešili a jsme daleko od slávy Boží. Ale na Bohu je něco důležitějšího než to, že je spravedlivý. Bůh je především milosrdný… a my můžeme být také.
7. ledna 2025

Církev je jediné společenství, v němž podmínkou členství je nehodnost kandidátů

Církev je jediné společenství lidí, v němž podmínkou členství je nehodnost kandidátů.
V poslední době jsem si vyměnil několik dopisů (vlastně e-mailů; na klasické dopisy už vesměs jen s nostalgií vzpomínám) ohledně takových základních témat, jako je obrácení, jistota spasení, vztah k Ježíši Kristu, role církve aj. Jde vesměs o základní témata, o kterých už jsem toho dost napsal. Zmíněný bratr nemůže pochopit, jak jsem se mohl stát kazatelem, když jsem „neznal Pána“.
Proto se k tomuto tématu chci vrátit, byť už předem vím, že ho v tomto článku nepojednám vyčerpávajícím způsobem.
          Každý z nás je jedinečný. Každý z nás má svůj vlastní příběh. I můj příběh je jedinečný, a docela chápu, že pro mnohé těžko pochopitelný.
          Kupříkladu moje maminka pocházela z kazatelské rodiny a v církvi žila od nejútlejšího dětství. Její dědeček byl jednou z nejvýznamnějších osobností tehdejší Svobodné církve reformované (dnešní Církve bratrské). Říkala mi, že si nepamatuje dobu, kdy by nevěřila. Jelikož ale vyrůstala v evangelikální církvi, v níž se kázalo pokání a znovuzrození, očekávalo se od ní, že se také obrátí. Ona tomu ovšem nerozuměla. Cítila určitý tlak. Vyřešila to tím, že na jedné evangelizaci „vstala na výzvu“, a byla tedy v očích ostatních „obrácená“, a vše bylo v pořádku. Dala se rovněž pokřtít, nicméně říkala mi, že křest pro ni nebyl tak významný krok jako pro jiné.
          Nemám sebemenší pochyby, že skutečně milovala Pána a že mu byla věrná a současně od něj čerpala sílu, nejvíce snad, když byla v padesátých letech několik měsíců vězněna.
          Jelikož znala ten tlak prostředí, snažila se mne i mého bratra vychovávat jinak, bez onoho tlaku. Kromě toho si vzala muže, který byl evangelík (Českobratrská církev evangelická), a v této denominaci zmíněný tlak neexistoval. To sice zní pěkně, problém byl v tom, že v této církvi se o obrácení a pokání nemluvilo (až na některé sbory) vůbec a na evangelikály se často hledělo spatra (a já jsem tento neblahý postoj zpočátku plně sdílel). Dnes si myslím, že maminka ve snaze na nás nijak netlačit to možná přehnala maličko na druhou stranu – o víře se u nás sice mluvilo, ale asi méně, než by bylo zdrávo.
          Já jsem vedl hříšný a nezodpovědný život a přišla doba, kdy jsem narazil do zdi. Byla léta, kdy jsem se ani nepovažoval za věřícího. Bůh mne zavedl do kotelen, kde jsem pracoval jako topič, a vlastně jsem přestal počítat s tím, že jednou uplatním své teologické vzdělání.
          Své obrácení jsem již vícekrát popsal v různých knížkách a článcích. Realita ale byla taková, že na rozdíl od maminky bylo pro mne uvědomění si, že bez pokání zahynu a že Pán Ježíš je má jediná naděje, něčím naprosto zásadním. Co je důležité, je zda nalezneme vztah k Ježíši Kristu a skrze něj k Bohu jakožto jeho – ale i našemu – Otci.
          Dnes vím, že před okamžikem, kdy jsem Ježíše Krista přijal jako svého Spasitele a Pána, jsem tento vztah neměl. Pokud jsem vůbec o víře přemýšlel, chápal jsem ji jako mentální přitakání určitým skutečnostem, které považujeme za pravdivé. To je ovšem něco jiného, než nalezení vztahu s Bohem. Pro mne to uvědomění si, že jsem hříšný, že sám sebe nespasím, a že Ježíš se mi chce dát poznat a chce mne vést, bylo naprosto klíčové, byť rozhodující krok nebyl doprovázen nějakými silnými emocemi.
          Otázka, kterou mi mnozí lidé kladli a kladou i dnes, je, na čem ta víra stojí. Jistě, teoreticky se s většinou křesťanů shodneme, že znamením toho, že patříme Bohu a že naším Pánem je Ježíš, je křest. Nicméně každý ho prožíváme jinak. Pro mne byl – na rozdíl od mé maminky – naprosto nezbytný. Ale i pro maminku to byl nesporně krok poslušnosti.
          Pokud se člověk dá pokřtít na základě vlastního vyznání víry, pak si tento křest bude jistě pamatovat, ať už se nechá pokřtít v moři, v řece nebo v bazénu. Proto Pán Ježíš křest ustanovil – když se dáme poslušně pokřtít, a když tímto křtem vyznáme, že přijímáme Ježíše jako svého vykupitele a krále, můžeme si být jisti, že v něj věříme.
          Znamená to snad, že po křtu už nehřešíme? Nikoli. Pokud ale neopustíme svůj vztah s Ježíšem Kristem, hřích nám vadí. Duch svatý, který si v nás učinil příbytek, když jsme činili pokání a přijali Ježíše jako svého Spasitele a Pána, nám nedá pokoj, dokud nebudeme ze svého hříchu činit pokání. Moc hříchu je nad námi skutečně zlomena, a my se stále více svých hříchů zbavujeme – tím, že je vyznáváme před Bohem a přinášíme před golgotský kříž.
          Setrváváme-li na této cestě, zakoušíme to, co Pavel v listu Římanům (8,16) vyjádřil slovy: „Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti.“ Jak? Prostě víš, že víš, že víš. Jistotu spasení ti dává pouze Duch Boží. Prostě věříš. Tuto jistotu ti nemůže dát otec či matka, kmotr či kmotra, přítel či přítelkyně, kazatel nebo kněz, a nemůžeš ji mít založenou ani na tom, že už nehřešíš a místo toho konáš dobré skutky. Spásu – jako všechny podstatné věci od Boha – přijímáme vírou. Je to dar, nikoli odměna.
          A náš život je naplněn vděčností.
          Někteří lidé na jistotu spasení reagují velmi negativně. „To nemůžeš vědět! To se pozná až na Božím soudu! Mluví z tebe pýcha!“ Jiní lidé nepřistoupí k Večeři Páně, a když se jich zeptáte proč, odpoví: „Ještě nejsem hoden…“ Odpovídám: Až budeš mít pocit, že jsi hoden, tak k Večeři Páně nechoď. Ta je určena těm, kdo poznali, že nejsou hodni.
28. prosince 2024

Upozornění na knížku

O modlitbě v jazycích 

 Modlitba v jazycích bývala v naší zemi – a nejen v ní – velmi kontroverzním tématem. Dokonce jsem slyšel o jednom evangelikálním sboru, v němž kandidáti na členství museli podepsat, že nikdy nemluvili jazyky. Nějaká poklidná rozprava na toto téma byla velmi vzácná, skoro nemožná.
          Dnes je jiná doba a mnohé sbory různých denominací snáze přijímají skutečnost, že nemáme na vše stejné názory, že některým místům Písma rozumíme odlišně, ale také že teologické rozdíly nás nemusí nutně rozdělovat. Jistě, jsou určité pilíře, které nesmíme opustit: Ježíš jako Boží Syn, Spasitel a Pán, autorita Písma, které nám přináší život, nezbytnost pokání…
          Josef Bajzík je hlavním vedoucím iniciativ Connect Disciples a Národní probuzení. Od roku 2020 vydává brožurky pojednávající o základních tématech charismatické teologie i životní praxe. (Tyto spisky jsou volně ke stažení na adrese connectdisciples.eu/publikace/) Nedávno vyšla poslední z jeho prací, nazvaná Jinými jazyky budu mluvit k tomuto lidu s podtitulem O modlitbě v jazycích a jejich výkladu. Podobně jako jiné Bajzíkovy knížky i tato je založena na biblických místech, pojednávajících o daném tématu. Knížka se věnuje všem biblickým místům, na nichž je o jazycích řeč, a vysvětluje, jakou hrají jazyky roli a jaký je jejich význam. V závěru popisuje několik situací, v nichž v jeho životě sehrály jazyky důležitou roli. Víc vám nebudu prozrazovat – jistě si o nich přečtete, budete-li chtít. Dovolím si pouze přidat jednu vlastní zkušenost, kterou Josef Bajzík naštěstí nemohl prožít: Za komunistů jsem byl mnohokrát volán k výslechu na StB. Prvně ještě na studiích, pak během dvouleté vojenské služby, a pochopitelně i v době, kdy jsem působil jako vikář Českobratrské církve evangelické. Ty výslechy byly samozřejmě nepříjemné. Estébáci měli ve zvyku předvolat mne na osmou hodinu dopoledne, ale pak mě nechali třeba dvě hodiny čekat, než začal výslech. Tyto hodiny čekání nebyly nijak příjemné, ale když jsem se během nic potichu modlil v jazycích, byla to velká úleva. A zcela potichu jsem se mnohdy modlil i během samotného výslechu.
          Duch svatý si vždycky nějak poradí. Musím se přiznat, že po jejím přečtení jsem se začal modlit v jazycích více než dříve, alespoň v poslední době.
          Knížka má 145 stran a je zdarma ke stažení na již uvedené adrese connectdisciples.eu/publikace/. Na této adrese si můžete knížku rovněž objednat v papírové podobě.
Dan Drápal
30. prosince 2024

Je to politické? Nebo duchovní?

Morání dilema migrace II.

Morální dilema spočívá v tom, zda máme pomáhat slabším za všech okolností, nebo zda se máme starat přednostně o vlastní rodinu, obec či národ.
          Jsou lidé, kteří zde žádné napětí nevidí, protože se už rozhodli pro jeden nebo druhý pól, a argumentům druhých se rozhodli nenaslouchat. Většina ale problém vnímá a zápasí s tím.
          Nesouhlasím s těmi, kteří nemají sebemenší porozumění pro lidi utíkající před válkou či bídou a kteří by rádi veškerou migraci znemožnili. Jsou přesvědčeni, že migranti jsou zejména teroristé, kteří zničí naši kulturu.
          Nesouhlasím ani s těmi, kteří nás přesvědčují, že lidská práva nám nedávají jinou možnost než si nechat ničit zemi lidmi, kteří nehodlají dbát na naši kulturu a naše zákony.
          Je možno vést spor o tom, jaké promile či procento migrantů souhlasí s islamistickým nebo jiným terorismem. Nejsem si ale jist, zda je možné se dobrat nějakého objektivního výsledku. Nepochybuji o tom, že do Spojených států i do evropských zemí proudí migranti nejrůznějšího přesvědčení a s nejrůznějšími motivacemi. Někde se zdá, že motivace je nasnadě. Mohli bychom se snad divit někomu, kdo prchá před syrským diktátorem Bašírem Asadem nebo před afghánským Talibánem? Ne, nemohli. Mohli bychom se ale divit, když by se po čase ukázalo, že jsou to vlastně teroristé, kteří nám věšeli bulíky na nos.
          O čem bychom ale spor vést neměli, je skutečnost, že každý stát potřebuje hranice a potřebuje vědět, kdo jsou jeho občané a kdo nikoli. Každý stát potřebuje zákony formulované tak, aby byly srozumitelné a vymahatelné. A nemá-li stát prostředky (silové složky), které jsou schopny zákon prosadit, bude nutně zle. Nejsem ochoten vést spor ani o to, zda se má nebo nemá měřit dvojím metrem.
          Zprávy ze současného světa jsou zneklidňující. Po nepokojích v britských městech, reagujících na pobodání holčiček v taneční škole v Southportu  (tři na toto pobodání zemřely), se nově zvolený britský labouristický premiér Keir Starmer nechal slyšet, že z vězení budou propuštěni pachatelé různých trestných činů – někdy i docela vážných – aby se uvolnilo místo pro lidi, kteří spáchali zločiny tím, že napsali nebo přeposlali nějaký nenávistný post na sociálních sítích. Některé „tweety“ byly skutečně odporné; připadá vám ale normální, že za post na Facebooku nebo jiné sociální síti někdo dostane tři roky natvrdo, a přitom bude propuštěn násilník, který měl být ze země dávno vyhoštěn? Premiérovy promluvy na toto téma vyvolaly takové pobouření, že – hned v prvních měsících Starmerovy vlády – vznikla petice volající vypsání nových voleb. Násilná i nenásilná kriminalita ve Spojeném království narůstá, ale pro policii je pohodlnější zatknout doma třiasedmdesátiletou paní s kardiostimulátorem, než zasáhnout proti účastníkům demonstrace na podporu Hamásu volajících po zabití všech Židů.
          Vývoj v Německu, Francii, Švédsku či Spojeném království je krajně neblahý. My křesťané bychom neměli před tímto vývojem zavírat oči nebo strkat hlavu do písku. Na druhé straně bychom neměli zapomínat, že každý člověk bude stát před Bohem sám za sebe a ani my ho nemůžeme soudit jen proto, že patří k určité skupině.
          Do Spojených států, ba i do Spojeného království, lze emigrovat legálně. Chvíli to ovšem trvá, nicméně tato cesta je stále otevřená. Pokud bude dodatečně legalizována ilegální migrace, jak se asi budou cítit ti, kteří respektovali zákon? Jaký signál by tím vláda vyslala?
          Každá vláda musí dbát přednostně o bezpečí vlastních občanů. Proto nelze zrušit hranice. A my křesťané víme, že zlo, bídu a násilí ze světa neodstraníme. Ostatně Bůh od nás něco takového nečeká. Můžeme ale za všech okolností zůstávat soucitnými a hledat způsoby, jak lidské neštěstí a bídu zmírnit. Pán Ježíš říká, že máme být chytří jako hadi a prostí jako holubice. Rozumím tomu tak, že nemáme být naivní, ale současně si musíme dát pozor, aby nám neztvrdlo srdce. Musíme dbát na dodržování zákonů. Pokud spáchá teroristický čin někdo, kdo měl být na základě soudního rozhodnutí už dávno vyhoštěn, pak vina za smrt obětí teroristického činu padá i na ty, kdo jeho vyhoštění zabránili.
          Zdá se mi, že zejména ve Spojeném království reaguje vláda na rostoucí kriminalitu neuvěřitelně nemoudře. Je sice pěkné, že policie nabídne lidem, kterým vykradli byt, psychologickou pomoc, ale lepší by bylo chytit zloděje. Kdyby policie vítězila v boji proti terorismu, lidé by si toho jistě všimli a nehrozilo by, že se pokusí vzít věci do vlastních rukou. Křesťané by měli vždycky bránit nelegitimnímu násilí, ale především by měli nazývat věci pravými jmény. Už jen to dnes vyžaduje značnou dávku statečnosti.
         
18. prosince 2024

vánoční pozdrav

Vánoce a Nový rok
 
Milí přátelé a příznivci,
Místo vánočního pozdravu a novoročenky vám posílám link na mimořádnou vánoční píseň:
https://youtu.be/-TUMejIKP2Q
a přeji hodně radosti a milosti v těchto dnech.

Je to politické? Nebo duchovní?

Co s nemravnými hrdiny?

Dostal jsem e-mail od jedné čtenářky, který byla pohoršena nemravným jednáním některých disidentů. Přečetla si totiž článek na Echu (které velmi doporučuji) referující o knize Cecílie Jílkové, která popisovala své vyrůstání  ve dvou disidentských rodinách. Zřejmě o tom dříve nevěděla, nebo možná jen netušila, jakých rozměrů nemravnosti některých disidentů nabyly. Lze k nim nyní mít úctu?
          V e-mailu pak tato čtenářka jmenuje některé lidi, které jsem relativně dobře znal a o jejichž nemravnosti jsem věděl. Nebudu nikoho z nich jmenovat, jen popíšu jednu svou zkušenost.
          V letech 1972-1974 jsem byl na vojně. Už před vojnou – zhruba od pražského jara v roce 1968 – jsem se postupně seznamoval s některými (tehdy ještě budoucími) disidenty. Někteří pro mne byli velmi inspirativní, jiní méně. Málokdo z nich za normalizace obrátil, i když i takoví se našli. Když jsem se vrátil z vojny, normalizace už byla – v podstatě „úspěšně“ – završena. Jedna z prvních akcí, kterých jsem se účastnil, bylo, jak jsme to nadneseně nazvali, „První celostátní nietzschologické symposium“ na hradě Houska, kde tehdy dělal kastelána Sváťa Karásek. Filosofové, sociologové, psychologové spali ve spacácích, a já jsem byl zděšen, když jeden z přítomných filosofů, kterého jsem si vážil, vylezl z lůžka, kde zřejmě strávil noc se ženou, která patřila někomu jinému. Byl jsem v šoku.
          Ano, mezi disidenty bujela promiskuita a někdy i drogy, a mohu ještě dodat něco, co má čtenářka nezmiňovala, totiž okultismus.
          StB to samozřejmě věděla a pochopitelně se to snažila všelijak využívat. Nutno dodat, že nepříliš úspěšně. Občas něco zveřejnila, aby se lidé dověděli, jací to chlíváci tito disidenti jsou.
          Nebudu jejich nemravné počínání hájit. Znamená to však, že zasluhují pouze odsudek?
          Lidé, kteří se snaží bojovat proti nezákonnému počínání policie a nespravedlivým odsudkům vynášeným na zmanipulovaných soudních jednáních, měli pochopitelně výhodu, pokud na ně představitelé režimu nic neměli. A byli i takoví. A co ti ostatní?
          Přál bych si, aby na straně dobra byli samí mravně bezúhonní lidé.
          Mravně bezúhonní lidé ale většinou mlčeli. Pokud šlo o představitele církví, Sváťa Karásek (který patřil mezi disidenty, ale na zmiňovaných nemravnostech se nijak nepodílel, snad až na nějakou mírnou pitku, ale žádné drogy a žádná nevěra) jim adresoval jednu ze svých písní:
Vy silní ve víře,
Vy v Písmu kovaní,
Když začnou bít pastýře,
Kde jste schovaní?
          Já si disidenty nijak neidealizuji. Vím o nemravnostech, ale vím také o velké statečnosti. A nám, pokud se chceme považovat za ty mravné, případně v Písmu kované, bych chtěl připomenout, že mezi těmi, kteří nevstoupí do Nového Jeruzaléma, budou i lidé bázliví, kteří mlčeli, když „začali bít pastýře“ (nebo někoho jiného).
          V dobách komunismu jsem byl dvakrát u voleb. Jednou u těch prvních po dosažení věku 18 let, myslím, že to bylo roku 1970. Byl to pro mne otřesný zážitek, i když vlastně nevím, proč jsem to vnímal tak negativně. Celé mi to připadalo jako strašlivé divadlo (Jan Sokol trefně nazýval tehdejší volby „kontrolou buzerability obyvatelstva“) a rozhodl jsem se, že už nikdy k takovým volbám nepůjdu. Tento slib jsem porušil až při posledních „volbách“ před pádem komunismu. Byl jsem tehdy motivován strachem, že přijdu o „státní souhlas k výkonu duchovenského povolání“ a náš krásný sbor na Maninách bude rozprášen. Je to něco, za co se dnes stydím, a co jsem se pokusil reflektovat v brožurce Církev a budoucí pronásledování, která vyšla v roce 1993.
          Ano, možná by nás rozprášili. Ale co se stalo, když někdy ve čtyřicátých letech prvního století rozprášili jeruzalémský sbor? Evangelium se začalo šířit po celém světě. Ne, strach nebývá dobrou motivací.
          A tak, když slyším někoho odsuzovat disidenty za jejich nemravnosti, ptám se někdy v duchu, někdy nahlas, a někdy třeba i skrze takový článek, jaký právě čtete: „A co jste dělal vy, když estébáci mlátili Petra Placáka? Co jste dělal, když (v rámci akce „Asanace“) málem uškrtili Zdenu Tominovou, aby její rodinu přinutili opustit republiku?“
          Přál bych si, aby za pravdu a spravedlnost bojovali samí bezúhonní lidé. Sám se snažím takový být, a každému doporučuji, aby mne v této věci následoval. Soukromý život disidentů si neidealizuji, nicméně nemohu nevidět, že mnohdy se zachovali velmi statečně. Nejsem ani jejich nekritický obdivovatel – ostatně každý z nich je jiný, včetně morálního profilu – ani jejich soudce.
          A raduji se z toho, že jejich soudcem být nemusím. Jednou staneme před tím jediným oprávněným soudcem všichni, a to každý sám za sebe.
Dan Drápal
6. prosince 2024

Jsou hodni naší přímluvy?

Přímluvy za špatné lidi

 V poslední době jsem zveřejnil několik článků, které se přímo nebo nepřímo týkaly odpuštění a přímluv za lidi postavené v autoritě. Někteří z mých čtenářů vyslovili téměř nadšený souhlas, ale jiní vyjádřili hluboký nesouhlas.
Některé z těchto článků se týkaly širších politických a historických souvislostí, jiné spíše vztahů na té nejintimnější rovině, tedy vztahů mezi manželi, případně mezi rodiči a dětmi.
          Otázku odpuštění považuji za velmi – dokonce smrtelně – vážnou. Stačí si uvědomit, že když se modlíme Modlitbu Páně („Otčenáš“) a odříkáváme slova „odpusť nám naše viny, tak jako my odpouštíme našim viníkům“, implicitně se modlíme: „Neodpouštěj nám víc, než my odpouštíme našim viníkům.“ A je dobré rovněž meditovat nad 18. kapitolou Matoušova evangelia, která obsahuje podobenství o dvou dlužnících. A pokud máme problém s odpuštěním, je dobré se zamyslet nad tím, co a kolik toho Bůh odpustil nám.
          Mám obavy, že se teď budu trochu opakovat. Popíšu zážitek, který mne formoval a který jsem možná už vícekrát zmínil. Pokud to znáte, odpusťte mi stařeckou repetitivnost.
Bylo to v době, kdy jsem měl za sebou bolestný rozvod. Obrátila se na mne jedna žena, matka tří dospívajících dětí, kterou právě opustil manžel. Byla na tom zle fyzicky, duševně i duchovně. Za tři měsíce zhubla o patnáct kilo. Vnitřně jsem se s ní ztotožňoval a cítil jsem pobouření nad jednáním jejího manžela, který ji hanebně opustil a našel si jinou a mladší. Vedl jsem ji k Pánu, ale když jsme klekli k modlitbám, vnímal jsem velmi silně, jako by ke mně mluvil Pán: „Pozor! Mezi mnou a jí neleží hřích jejího manžela. Mezi mnou a jí leží její vlastní hřích.“
   Rázem jsem pochopil několik věcí. Předně, že naším problémem ve vztahu k Bohu není hřích žádného jiného člověka. Ano, jednání manžela oné ženy bylo hanebné, o tom žádná. Nicméně pokud si ona neuvědomí, že jejím problémem jsou její vlastní hříchy, a že i ona potřebuje smíření s Bohem, není jí pomoci. Můžeme jí projevovat soucit, ale ke spáse a k trvalému pokoji jí nepomůžeme, dokud nebude činit pokání. To jí pak dá sílu vyrovnat se s jeho ostudným jednáním.
   Platí to i na „mezinárodní“ rovině. Když jsem zmínil smíření s Němci, odepsal mi jeden čtenář, že dle jeho názoru nečinili Němci dostatečné pokání. Ihned jsem si uvědomil nebezpečí této reakce. Naším problémem je náš hřích – nikoli hřích Němců. Je to náš hřích, který nás odděluje od Boha, a to i tehdy, kdyby objektivně byla devadesátiprocentní vina na Němcích a desetiprocentní na nás. Ale už takové procentuální vyjádření je problematické. Kdo jsme my, abychom to posoudili?
   Písmo nás nenechává na pochybách, že je jen jeden oprávněný soudce, a že všichni musíme stanout před soudnou stolicí Kristovou. Když někomu odpouštíme jednání, kterého se někdo dopustil vůči nám, pak nám k tomu dává sílu vědomí, že spravedlnosti bude nakonec učiněno zadost, a že Bůh je soudce naprosto spravedlivý. Představme si sami sebe před soudnou stolicí Kristovou, nepředstavujme si tam svého manžela či souseda.
Jeden bratr, který to jistě myslí dobře, a který se domnívá, že církev by měla být aktivistická ve směru, který on považuje za správný, mi napsal, že se rozhodně nebude modlit za Donalda Trumpa. Chápu jeho rozhořčení, nicméně mám dojem, že hříšníci potřebují více modliteb než spravedliví. To, že se někdo modlí za hříšníka, neznamená, že schvaluje jeho hřích. Tento bratr uvažuje na rodině politické; zhruba ve stejné době mi napsala jedna rozvádějící se sestra, kolika hříchů a zrůdností se její manžel dopustil. Modlit se za něj pro ni vůbec nepřipadá v úvahu. Jak bych vůbec mohl něco takového chtít?
   Chápu, že odpouštět je někdy velice těžké. Jednou jsem také měl období, kdy jsem se za jednu osobu nemohl modlit. I o tom jsem s nebeským Otcem mluvil a měl jsem pocit, že mi říká, že nějakou dobu se za toho člověka modlit nemusím, ale že to není definitivní stav. Asi po půl roce už mi „šlo“ tomuto člověku žehnat. Je to už třicet let a vidím tam pozitivní posuny.
Ostatně, mám za sebou mnoho let modliteb za Gustáva Husáka. Nemám tedy problém přimlouvat se za Petra Pavla i za Petra Fialu. A všímám si, že křesťané, kteří si tuto otázku neprobojovali na modlitbách, bývají někdy velice frustrovaní. Fakt je lepší se přimlouvat než se zaobírat nedostatky těchto politiků.
    Vím i o tom, že někteří lidé, kteří například prošli mučením, říkají, že v současné chvíli je pro ně velice těžké odpustit svým trapičům. Rozumím tomu, a přece jim ze srdce přeji, aby odpustit mohli. Odsuzovat je nemohu – zakusili utrpení, které si ani nedokážu představit. Nicméně Pán Ježíš odpustil i z kříže. „To byl ale Pán Ježíš,“ může někdo namítnout. Ano, ale Štěpán kráčel v Ježíšových šlépějích a také odpustil těm, kdo ho kamenovali. A podobně odpustili nelidské zacházení i manželé Wurmbrandovi.
   Nemáme právo po lidech vyžadovat, aby odpustili různá zvěrstva. Nicméně meditujme raději nad Ježíšem a nad Štěpánem, než abychom naslouchali jedné části křesťanů, jak si stýská na tu druhou. Odpuštění je možné, je to cesta Kristova, a je osvobozující. A není to schvalování zla.
29. listopadu 2024

Proč stojíme o nadpřirozené jevy

Zázraky – kde začít?
 
Tento článek píšu na objednávku. Přiznám se, že zpočátku se mi do něj moc nechtělo. Ne proto, že bych „na zázraky nevěřil“. Ne proto, že bych sám zázraky neprožíval. Nicméně prosba, abych napsal tento článek, mne přiměla k přemýšlení, proč se do psaní tohoto článku nehrnu.
          A bylo by prý dobré, kdybych uvedl nějaký konkrétní zázrak, který jsem sám zakusil. Nuže dobrá. Mohl bych psát o zázracích tělesného uzdravení, ale o těch jste patrně sami slyšeli nebo je dokonce i viděli. A přes pětačtyřicet let žiji v jednom dlouhém finančním zázraku, ale o tom psát nebudu; někdo by mohl usoudit, že jsem kazatel prosperity, a to bych velmi nerad. A tak jsem vyhrabal v paměti jeden zvláštní zázrak, který jsem zakusil na počátku maninského probuzení.
          Bylo to o jedné neděli, tuším v roce 1980. Tehdy jsem téměř každé nedělní odpoledne trávíval na návštěvách v nemocnicích. Dopoledne byly normální evangelické bohoslužby – tehdy jsem ještě kázal v taláru. Místnost byla plná, ba přeplněná. Z poslední řady se ozývaly výkřiky „Haleluja!“ „Chvála Pánu!“ Z počátku jsem nevěděl přesně, odkud ten hlas zní, až po chvíli jsem poznal, že se jedná o Matěje L. (Jméno pro jistotu měním, i když dotyčný je již po smrti.) Věděl jsem, že se léčí na psychiatrii s bipolární poruchou, a domníval jsem se, že je v manické fázi.
          Protože jeho výkřiky rušily kázání, kázání jsem přerušil a požádal jsem ho, aby byl zticha, a že si později popovídáme. On naštěstí poslechl. Jelikož právě na tu neděli jsem se do žádné nemocnice nechystal, slíbil jsem mu, že ho odpoledne doma navštívím.
          Odpoledne jsem tedy nasedl na kolo a vyšlapal jsem kopec na Letnou, kde tehdy bydlel. Když mi otevřel dveře, po několika větách jsem poznal, že je to skutečně manická fáze, která od dopoledne značně zesílila. Podivné bylo, že na mne najednou padlo neuvěřitelné spaní. Musel jsem se rychle rozloučit, ujel jsem asi dva kilometry domů a hned jsem si lehl. A hned jsem usnul. Nicméně po dalších zhruba deseti minutách jsem se probudil, čerstvý jako rybička. A za dalších pět minut zvonil zvonek. Za dveřmi stáli dva muži. Nevím, jak se jmenovali, i když u jednoho tuším, kdo to byl – velmi známá celebrita. Já jsem ale tehdy žádné charismatické celebrity neznal, když se mi představili, nic mi jejich jména neříkala. Řekli mi: „Bratře Dane, přišli jsme se za tebe pomodlit.“
          Šli jsme do mé pracovny a ještě než jsme se začali modlit, řekl jsem jim: „Teda máte štěstí. Velmi málokdy bývám v neděli odpoledne doma. A vrátil jsem se nečekaně pár minut před vaším příchodem.“ Jeden z nich se trochu zarazil a pak řekl: „Mnoho lidí se za nás modlí, modlili se i za to, abychom se setkali, a Bůh nás vyslyšel.“ Pak jsme klekli a začali se modlit. Já takovou „normální“, klasickou modlitbu. Pak druhý. Nejdřív to byla také takové běžná modlitba. Ale pak najednou utichl a říkal jen: „Thank you, Lord; Thank you, Lord!“ A pak měl ke mně poměrně dlouhé prorocké slovo. Za půl hodiny oba odešli.
          Prožil jsem sice křest v Duchu, ale v charismatických věcech jsem byl naprostý začátečník. Udělal jsem velkou chybu, že jsem si ta prorocká slova nezapsal. Ale to, co si pamatuji, se naplnilo vrchovatě.
          Byl to velký zázrak, že jsme se vůbec setkali. Bůh se zvláštním způsobem postaral o to, abych byl doma, až tito dva bratří zpoza velké louže zazvoní.
          Nu, chcete-li, můžete říci: „To byla jen souhra náhod.“ Já nemám potřebu komukoli dokazovat, že se stal zázrak. O ten vlastně nešlo – šlo o to, aby ti dva vyřídili proroctví, které pro mne začalo hodně znamenat až po určitém čase, kdy bylo jasné, že se začalo naplňovat.
          Jeden z významných zázraků uzdravení – popsal jsem ho v brožurce „Jak to všechno začalo“ – byl pro mne normativní: Šlo o zlomenou pánevní kost malé holčičky, která po modlitbách zlomená nebyla. Rodiče se ptali nezávisle na sobě dvou lékařů, jak je to možné. Rodiče, tehdy ještě v zázraky nevěřící – se jich ptali každého zvlášť, jak je to možné. Oba prý pokrčili rameny a dali zcela nekompatibilní vysvětlení; netajili se tím, že je to pro ně záhada. Když jsem to později promýšlel – v době, kdy už jsem zázraků zakusil mnohem více – dospěl jsem k názoru, že pro jevy, jimž nerozumíme, hledáme vysvětlení, které nám dovoluje náš světový názor. Zde je ale velké nebezpečí: Může se stát, že pro to, co jsme prohlásili za zázrak, se najde nějaké zcela přirozené vysvětlení. Doporučuji, abychom to předem připustili. Uvědomme si, oč vlastně jde. Když jsme se modlili za onu čtyřletou holčičku, nemodlili jsme se primárně o to, aby se stal zázrak. Modlili jsme se, aby nemusela strávit tři měsíce v sádrovém lůžku. Když se modlím za uzdravení, je mým hlavním motivem soucit, nikoli touha někomu dokázat, že se stal zázrak. Kdyby ti dva lékaři podali přesvědčivé a shodné vysvětlení, které by ukázalo, že tato věc má přirozené vysvětlení, nebyl bych zklamaný. Radovali bychom se tak jako tak, že Bůh naše modlitby vyslyšel.
          Celou tuto problematiku můžeme redukovat na to, zda věříme v uzavřený nebo v otevřený vesmír. Pokud je vesmír uzavřený, zázraky se nemohou dít a platí pouze to, čemu se říká přírodní zákony. Pokud věříme, že vesmír je otevřený, pak to neznamená, že přírodní zákony neplatí. Platí – jinak by nebyla věda vůbec možná. Bůh ale může do našeho života, do naší skutečnosti, vstoupit.
          Kdysi mi volal jeden nadšený křesťan, že dává dohromady tým modlitebníků, který se v určitý den a hodinu bude soustředěně modlit za pacienty v jedné nemocnici. Jeho cílem bylo dokázat, že Bůh existuje a nadpřirozeně jedná. Snažil jsem se ho přesvědčit, že takhle Pán Bůh nefunguje. Ostatně v Americe už podobné pokusy podniknuty byly, a to se smíšenými výsledky. Rozhodně nic prokazatelného.
          Bůh může někoho vést k tomu, aby se zachoval jako Eliáš na Karmelu. Většinou ale zakoušíme věci mnohem všednější. V posledním týdnu jsem se modlil v nemocnici za uzdravení dvou žen. Modlil jsem se, protože toužím po tom, aby netrpěly. Nemodlil jsem se, aby se stal zázrak. A věřím, že pokud budeme motivováni soucitem a poslušností, Bůh bude někdy jednat i nadpřirozeně. Záleží na něm. Budu vděčný i za přirozené vysvětlení, třeba že zabere podávaná medikace. Modlit se je důležitější než teoreticky věřit, že Bůh může konat zázraky, ale žádný modlitební zápas nevést.  
         
Dan Drápal
2. září 2024

Hledat pravdu je stále složitější, ale neztrácejme naději.

Ani spasitel, ani démon

Je to zajímavé – žijeme na druhé polokouli, máme zcela odlišnou historii, velmi odlišnou strukturu státní moci, a přece v jedné věci jsme téměř totožní. Co mám na mysli? Česká společnost je rozdělená podobně jako ta americká, a kupodivu jsou podobně rozděleni i křesťané, a to jak katolíci, tak evangelikálové.
          V obou táborech – katolickém i evangelikálním, trumpovském i bidenovském (nebo, trváte-li na tom, republikánském i demokratickém) – jsou lidé, kteří si nemohou pomoci a věc vyhrocují. Křesťané by měli být střízlivější – alespoň si to stále myslím – ale najdete mezi nimi lidi, pro které byl Zeman spasitel a Schwarzenberg démon. Někteří křesťané prohlašovali Zemana (a v Americe nyní Trumpa) za novodobého krále Kýra, který byl povolán Bohem, aby dal Božímu lidu svobodu. Pro jiné je Trump novodobý Hitler a fašista. Jistý americký publicista se vyjádřil, že Trump je ještě „horší než Hitler“. Dokáže mi někdo vysvětlit, co znamená „horší než Hitler“? Co si pod takovým výrokem máme představit? A u nás v Česku vidí někteří lidé spasitele i v Andreji Babišovi.
          Zkrátka dnešní doba si libuje ve vyhrocování a přehánění. Ale možná to tak bylo vždycky.
Ve skutečnosti není Trump ani spasitel, ani démon. A totéž platí i o Miloši Zemanovi nebo Andreji Babišovi. A dokonce i o … ano, Vladimíru Putinovi, o němž si i u nás někteří křesťané myslí, že je „obráncem hodnot“.
Ne ne, pozice spasitele i ďábla je už dávno obsazená. Ďábel padl už na počátku časů, když chtěl usednout na Boží trůn, a Spasitel byl dokonce ještě před počátkem časů. Na zem přišel v lidské podobně před dvěma tisíci lety a přijde ještě jednou. Jiného spasitele nehledejte, zvlášť v politice ne.
Zbožňování nebo démonizování politických oponentů je součástí problémů, nikoli jejich řešením. Pokud vidíme ve svém oponentovi čiré zlo, ani se nepokusíme s ním komunikovat a zjistit, co si vlastně myslí a proč. 
Ano, můžeme dojít k závěru, že se se svým oponentem na řešení nějakého problému nedohodneme. Je to podobné jako v manželství – měli bychom udělat maximum pro to, aby vztah vydržel a zbudoval se a zkrásněl, ale s někým se to opravdu nepodaří, i když se jeho partner snaží. Jsou ale situace, kdyby se, alespoň jsem o tom stále přesvědčen, společné řešení najít dalo. Například právě v těchto týdnech se u nás řeší dvě důležité věci – důchodová reforma a státní rozpočet. Nepředpokládám, že jedna ze stran chce jen a jen škodit. Dohoda není nemožná, jen k ní prostě není vůle. A tak současná vláda něco prosadí, a nebude to patrně ani stoprocentně dobré, ani stoprocentně špatné, ale je téměř jisté, že nová vláda to zase zruší. Fakt to jinak nejde? Dohoda je ovšem těžká tam, kde se lidé opačných názorů navzájem ostouzejí a urážejí.
Polovina obyvatel Spojených států si nyní myslí, že mají nejhoršího prezidenta v dějinách. Druhá si myslí, že ten nejhorší nastoupí do úřadu 20. ledna.  
Jsem přesvědčen, že křesťané by neměli říkat, kdo je spasitel a kde je démon, ale měli by být zprostředkovateli, usilujícími o pokoj. Není to nic jednoduchého, protože takový člověk to pak schytává od obou stran a on má často chuť říci si: „Tohle nemám zapotřebí. Tak já to dělat nebudu.“ Nicméně domnívám se, že na posledním soudu nebudou pochváleni ani katoličtí talibánci, ani evangelikální ultras. Pochváleni budou ti, kteří působí pokoj.
Dovolte mi přidat k tomuto článku ještě zajímavou informaci o možných souvislostech vraždy tří děvčátek v anglickém Southportu. Otec pachatele Axela Rudakubany Alphonse Rudakubana prchl do Spojeného království, protože se podílel na rwandské genocidě probíhající v devadesátých letech a byl obviněn z válečných zločinů. Jestli tomu dobře rozumím, celý proces probíhající u mezinárodního soudního dvora ještě nebyl uzavřen. A Alphonsovým advokátem nebyl nikdo jiný než současný britský premiér Keir Starmer. Žádná z těchto skutečností sama o sobě neznamená, že by již byla známa Axelova motivace nebo že by se něčím provinil Keir Starmer. Spíše to osvětluje premiérovu snahu odklonit pozornost ke krajní pravici a celý případ zamlžit. Kdybych já byl jeho poradcem, doporučil bych mu, aby tuto okolnost zmínil hned na začátku vyšetřování. Zamlčování mu na důvěryhodnosti věru nepřidá.
https://gellerreport.com/2024/11/uk-southport-jihad-child-massacre-were-withheld-because-pm-starmer-represented-the-murderers-illegal-father.html/
Dan Drápal
18. listopadu 2024

Sorry, tentokrát spíše nepříjemné téma.

Nemělo by uniknout naší pozornosti

Před několika měsíci ubodal sedmnáctiletý hoch v taneční škole v anglickém městě Southport tři dívenky k smrti a osm dalších zranil. Na internetu se vzápětí objevila falešná zpráva, že pachatelem, kterého se podařilo zadržet, je migrant, který teprve nedávno doplul do Anglie. Tato zpráva prý pocházela z Ruska. Nepřekvapilo by mě to, ale s jistotou to tvrdit nemohu.
          Vzápětí vypukly v celé Anglii vážné nepokoje. Lidé rozbíjeli výlohy, snažili se zapálit ubytovnu s běženci, nejméně 39 policistů bylo zraněno.
          Pak se objevila zpráva, že pachatelem je Axel Rudakubana, jenž se narodil ve velšském Cardiffu rwandským rodičům, kteří emigrovali do Spojeného království. Prý to byl milý hoch, který zpíval v kostelním sboru.
          To byla voda na mlýn těm, kdo tvrdí, že muslimové jsou zpravidla spíše obětmi než pachateli. Mne by samozřejmě nepřesvědčili, nicméně uvěřil jsem tomu, že tento hoch neměl s islámem nic společného. Pro mne by to byla výjimka potvrzující pravidlo, podobně jako byl výjimkou norský vrah Anders Breivik. Rudakubanův případ nebyl vyšetřován jako teroristický čin.
          Nedávno jsem ale zachytil zprávu, že při domovní prohlídce v bydlišti onoho chlapce nalezla policie materiály Al-Káidy, včetně návodu na výrobu vysoce nebezpečné chemikálie ricinu. Zprvu jsem tomu nechtěl věřit, ale pak jsem zjistil, že ve Spojeném království je to již všeobecně známo a že zpráva o tom se 29. října objevila i na Novinkách.cz. Jinak jsem v našich médiích tuto zprávu nezachytil. Pravda, nesleduji vše. V Británii jde ale o téma velmi probírané.
          Zdá se, že policie měla od počátku indicie, že tu nějaké napojení na Al-Káidu bylo. Proč se to veřejnost dověděla až se značným zpožděním?
          Vidím jeden možný důvod. Britská policie, místní samosprávy a konec konců i vláda se islamistů prostě bojí. A bojí se i toho, že původní obyvatelé se naštvou natolik, že vezmou věci do svých rukou.
          Připomíná mi to mnohem vážnější incident, který se odehrál 11. března 2014 na nádraží ve španělském hlavním městě Madridu. Bombový útok si tehdy vyžádal 191 mrtvých a téměř dva tisíce zraněných. Španělská policie tehdy z tohoto útoku vinila baskické separatisty z organizace ETA, kteří se v průběhu dvacátého století skutečně dopustili mnoha teroristických činů, nicméně v posledních desetiletích od terorismu upustili a zmírnili i své politické požadavky, kterých chtějí dosáhnout nenásilnou cestou.
          K útoku došlo tři dny před parlamentními volbami. Když se ukázalo, že pravicový premiér José María Aznar vědomě lhal, když z onoho zdrcujícího bombového útoku obvinil Basky, jeho strana prohrála volby. Novým premiérem se stal socialista José Luis Rodríguez Zapatero.
          Jsem křesťan a politicky jsem konzervativec. Proto těžko snáším, pokud se konzervativci a/nebo křesťané dopouštějí nepravostí, a obzvlášť těžko snáším, pokud tak činí vědomě, jako španělský premiér Aznar.
          Dnes už si naprostá většina západních politiků a zejména příslušníků tajných služeb dobře uvědomuje, že jsme ve velkém průšvihu. Teroristické útoky jsou na denním pořádku. Autority se je mnohdy snaží ututlat. Vrazi v řadě případů nejsou souzeni, protože „trpí vážnou duševní chorobou“. Některé lidskoprávní organizace úspěšně blokují veškeré pokusy o řešení. Před volbami se různé politické strany dušují, že budou situaci řešit, ale po volbách žádná smysluplná akce nenastane. Německo se pokouší tuto kriminalitu omezit zákazem dlouhých nožů. Bylo by to směšné, kdyby to nebylo tragické.
          Hodně se mluví o rostoucí nedůvěře k institucím. Nechápu, jak se tomuto vývoji někdo může divit. Přitom je zřejmé, že má-li nastat nějaký obrat, bude zapotřebí tuto důvěru znovu získat. Jedno je mi jasné: Má-li nastat obrat, nesmí představitelé vlády, samospráv a silových složek lhát. Pravda je někdy velmi, velmi nepříjemná – zvláště v současné situaci, ve které jde opravdu o hodně.
          Druhou podmínkou obratu je, že vláda, justice i policie přestanou měřit dvojím metrem. Bez radikální změny v této věci se bude nedůvěra jen prohlubovat.
6. listopadu 2024

Řešíme to stále znovu – jinak to asi nejde.

Diktatura a demokracie

Když vybublají nějaké dlouho neřešené potíže a když je patrná určitá těžkopádnost demokracie, objeví se volání po „vládě silné ruky“. Většina obyvatel Evropy dává stále přednost demokracii před diktaturou, ovšem v těžkých dobách – a dnešní doba už je skutečně těžká – roste počet těch, kteří soudí, že nějaký diktátor, vybavený značnými pravomocemi (nebo si tyto pravomoci usurpující), by mohl krizovou situaci vyřešit lépe než zdlouhavé demokratické procedury.
          Teď nebudu vypočítávat nejrůznější krizové situace, které musí naše vláda řešit právě teď. Mám ale za to, že rozhodovací procesy jsou často nesmírně zdlouhavé. Příkladem mohou být různá výběrová řízení. Někdo je vypíše, někdo usoudí, že už to vypsání bylo špatné, nakonec se k nějakému rozhodnutí dospěje, ale výsledek zase někdo napadne, a v momentě, kdy je konečně rozhodnuto, je dané řešení možná už zastaralé, a v tom horším případě se musí všechno začít znovu. A je tu i jiný aspekt: Jednou jsem slyšel, jak se dva vrcholní politici bavili o obsazení určitého postu. Shodli se na tom, že to nikdo nechce vzít, protože už po samotném jmenování je ten, kdo nominaci přijme, jednou nohou v kriminále. Stát na tom opravdu není dobře, když se poctiví lidé bojí nastoupit do nějaké funkce.
          Mnohokrát jsem už slyšel citát: „Kdo má vůli, hledá cestu, kdo vůli nemá, hledá důvody.“ Kdysi jeden z našich pastorů na modlitebním setkání na Řípu říkal, že musíme porazit nečistého ducha, který má jméno „To nejde“. Někteří se mu smáli. Já ne. Příliš často narážíme na někoho, kdo vám vysvětlí, proč něco nejde.
          Už nevím, kdy to přesně bylo. Myslím, že někdy v devadesátých letech. Tehdy jsme ještě neměli klasický bezvízový styk se Spojenými státy, a kdo chtěl do této země vycestovat, byť třeba na krátkou návštěvu, musel vystát několikasetmetrovou frontu. Když byl jmenován nový velvyslanec a když uviděl tu frontu, řekl, „tohle do tří týdnů zmizí“. S napětím jsem očekával, zda se něco změní. A změnilo. Fronty zmizely. Jak to udělal, si už nevybavuji, ale šlo to.
          Kdysi jsem četl nějakou studii o Singapuru. Pozoruhodná diktatura. Nicméně Singapur byl právní stát. Četl jsem, že někteří úředníci mají nad svým pracovním stolem nápis „vaši záležitost musím vyřešit ještě dnes“. A skutečně musí. Diktátor Lee Kuan Yew to nějak dokázal zařídit a pozvedl Singapur mezi nejvyspělejší státy světa.
          Nicméně… stále dávám přednost demokracii. V čem je problém diktátorů? Jednak v tom, že jen málokterý je osvícený. Jednak v tom, že diktátora se zpravidla po dobrém nezbavíte.
          Takový Churchill byl skutečný demokrat. Tento muž, o němž si troufnu říci, že zachránil Británii, prohrál první poválečné volby. Mohlo by se zdát, že si tu porážku nezasloužil. Vždyť zachránil britskou demokracii! Ano, dokázal to, aniž by se uchýlil k diktatuře. Výsledek voleb přijal.
          Prezidenti se zpravidla volí na maximálně dvě čtyř- či pětiletá období (jsou výjimky, ale to teď není podstatné). Jakmile si nějaký prezident nechá odhlasovat změnu ústavy, aby mohl kandidovat ještě ve třetím období, víte, že je zle. A pokud se stane prezidentem na doživotí, víte, že je opravdu hodně zle. Pak třeba může nechat po sobě přejmenovat hlavní město. Když jsem byl malý, jmenovalo se hlavní město Dominikánské republiky Ciudad Trujillo. Tehdy jsem netušil, že se o to zasadil tehdy vládnoucí diktátor Trujillo. A nemusíme chodit tak daleko – nedávno se o totéž pokusil bývalý kazachstánský prezident Nursultan Nazarbajev. Hlavní město Astanu nechal přejmenovat na Nur-Sultan. Naštěstí to nemělo dlouhého trvání. Když v úřadě skončil a když nastoupil nový prezident, byla to brzy opět Astana. Když něco takového pozorujete, víte, že v takové zemi není demokracie ani náhodou. V Kazachstánu to naštěstí dopadlo dobře – původní jméno se vrátilo, aniž tomu předcházela občanská válka.
          Demokracie má řadu problémů. Jedním z nich je, že se v ní těžko prosazují silné a originální osobnosti. Takovými silnými osobnostmi byla ministerská předsedkyně Margaret Thatcherová nebo americký prezident Ronald Reagan. Udělali všechno dobře? To jistě ne. Ale Británie ubránila Falklandy a Thatcherová ustála dlouhotrvající hornickou stávku. „Thatcher, Thatcher, the milk snatcher“, posmívali se jí, když zrušila mléko zdarma na školách. Silné osobnosti musí počítat s tím, že budou vystaveny útokům, často velmi nevybíravým. Ne každému se do toho chce. Nedivím se bývalé slovenské prezidentce Zuzaně Čaputové, že toho po prvním období měla dost. S jejími názory jsem srdečně nesouhlasil, ale držel jsem jí palce, protože prokázala mimořádnou slušnost a neoplácela svým protivníkům stejnou mincí.
          Jste-li svědky toho, že slušní lidé opouštějí politiku, je velmi pravděpodobné, že demokracie je v takové zemi v ohrožení. Na Jordana Petersona, který musel čelit nejrůznějším podpásovým útokům, se obrací hodně lidí, kteří nejsou srozuměni se současnou genderovou ideologií, ale bojí se veřejně vystoupit. Jordan Peterson jim radí, aby se nepouštěli do boje, pokud mají malé děti a musí splácet hypotéku. Budou totiž – jako již bezpočet jiných – patrně vyhozeni z práce, a nemají-li jiný příjem, může jejich vystoupení znamenat pro rodinu katastrofu. Takový stav nevěští pro demokracii nic dobrého, nicméně jsou lidé, kteří se dokáží postavit proti tomu, co ohrožuje demokracii, aniž by volali po vládě silné ruky.
          Doufám, že demokracie obstojí – u nás, v Británii i ve Spojených státech. Ale nebude to snadné. Krize se prohlubují a volání po vládě silné ruky sílí.
 
Dan Drápal
31. října 2024

Hold mírotvorci

Blahoslavený Pavel Neústupný

Dlouho jsem přemýšlel, jak tento článek nazvat. „Smíření Čechů a Němců“? To by se hodilo, protože to bylo jedním z hlavních životních témat Pavla Neústupného. Ale tento článek má být hlavně o Pavlovi, ne o hlavních tématech jeho života. „Kdo je Pavel Neústupný“? To by šlo, ale zaujme potenciální čtenáře? Chtělo by to něco provokativnějšího. Nedávno jsem psal o třech rovinách pokoje a také jsem kázal o Blahoslavenstvích. „Blahoslavení ti, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni Božími syny“ (Mt 5,9). Moderní české překlady se vzácně shodují: řecké slovo eirénopoioi překládají „kdo působí pokoj“. Myslím, že vhodnější je překlad „činitelé pokoje“, ale nebudu to rozvádět – je to článek o Pavlovi, ne o řečtině. Jsem si ovšem jist, že Pavel byl a je činitelem pokoje, nebo, trváte-li na tom, působí pokoj… a tudíž je blahoslavený. Píšu to naprosto vážně, bez jakékoli stopy ironie.
          Pavel je o šest let starší než já a je na sklonku svého života. Před časem jsem četl jeho knihu Vzpomínky v její německé verzi (Erinnerungen). Nyní vychází verze česká. Obě verze obsahují řadu fotografií; česká verze jich má víc a na rozdíl od německé i v barvě.
          S Pavlem jsem se poprvé setkal na Maninách počátkem osmdesátých let. Narodil se v Praze, část života prožil na východní Moravě, pak se vrátil do Prahy a v září roku 1968 emigroval do Západního Německa. Na jaře roku 1978 přijal Ježíše Krista jako svého Spasitele a Pána. Jeho domovským sborem byl sbor Philadelphiagemeinde (později přejmenovaný na Sbor na cestě – Gemeinde auf dem Weg) v Berlíně, jehož hlavním pastorem byl Wolfhard Margies.
          Pavel si nechal legalizovat emigraci z Československa, a proto mohl jezdit do své původní vlasti takřka bez omezení. Vzpomínám si velmi dobře na některé pasáže z jeho svědectví na tehdejších maninských „čtvrtcích“: „Studoval jsem celkem 17 let a stále jsem nemohl studia dokončit. Nedlouho po mém obrácení jsem měl složit rozhodující závěrečnou zkoušku. Musel jsem se naučit odpovědi na x (přesné číslo jsem zapomněl – pozn. DD) otázek. Věřil jsem, že mi Bůh pomůže školu dokončit. Začal jsem se učit, ale tu přijela jedna známá, která ještě nepřijala Ježíše. Cítil jsem, že se jí máme věnovat. Řekl jsem: ‚Bože, to jsem zvědav, jak to s tou zkouškou uděláš.‘ Věděl jsem, že to Bůh udělá. A udělal – vytáhl jsem si jedinou otázku, na kterou jsem se stačil připravit.
          Pavel se tehdy vypravil do Prahy především proto, aby přivedl k Pánu svou maminku a svého bratra. A stalo se, jak se modlil. Oba přijali Pána Ježíše a chodili do sboru, byť nebyli tak horliví jako Pavel.
          Nevím, kdy přesně se téma smíření Čechů a Němců stalo pro Pavla dominantním tématem. Možná to bylo od samotného počátku jeho křesťanského života; jistě to pro něj bylo důležitým tématem už v 80. letech. To bylo jedním z mnoha témat, v nichž jsme se hluboce shodovali. Různé skupinky z našeho sboru se modlívaly za Čechy a Moravu na okolních horách – na Šumavě, v Krušných horách, v Jizerských Horách, v Krkonoších, v Orlických horách i v Jeseníkách. Vyznávali jsme hříchy spáchané při poválečném vyhánění Němců a prosili jsme o požehnání. Podobné iniciativy probíhaly tehdy i mezi katolíky. Proto jsme také uvítali postoj prezidenta Václava Havla, který se Němcům za ono vyhánění omluvil. Tehdy byla jiné doba než dnes a mnozí lidé nejrůznějších politických názorů s prezidentovou omluvou nesouhlasili. My jsme se z ní radovali a modlili jsme se, aby český národ činil pokání.
          Neznamená to, že bychom bagatelizovali hříchy Němců. Vycházeli jsme z poznání, že hříchy Němců jsou mezi nimi a Bohem; mezi námi a Bohem nejsou hříchy Němců, ale hříchy naše.
          Vyvrcholením našich snad bylo velké shromáždění na Radobýlu. Bylo tam asi tisíc lidí; Češi byli pochopitelně v početní převaze, ale i Němců bylo hodně. Dodnes si myslím, že vyznávání a prosby za odpuštění na Radobýlu znamenaly uzavření určité kapitoly. Tento postoj zaujímali tehdy téměř výhradně křesťané. Nabyl jsem tehdy přesvědčení, že český národ se k této neslavné kapitole našich dějin postaví lépe, až se obrátí k Bohu. Kdo netuší, že sám potřebuje odpuštění, neví, proč by měl odpouštět.
          Pavel se tomuto tématu věnoval ještě před sametovou revolucí, a ve svých mírotvorných snahách pokračoval i po ní. Dnes je situace úplně jiná – pokusím se o tom něco napsat v některém z dalších článků. Jsem si ale jist, že velkou zásluhu na změně přístupu k naší minulosti má právě Pavel a ostatní modlitebníci.
          Mohl bych toho o Pavlovi napsat ještě mnoho. Uvedu jen jeden detail. Jednou jsme na jednom z bytových seminářů mluvili o přímluvné modlitbě. Já jsem – už nevím v jaké souvislosti – řekl: „To je sice hezké, ale nás [přímluvců] je málo.“ Pavel zvážněl a řekl: „Jeden starověký fyzik řekl: ‚Dejte mi ve vesmíru pevný bod a pohnu Zeměkoulí.‘ Podobně jeden skutečný modlitebník může pohnout Boží rukou.“ Tato věta byla pro mne formující.
          Později se Pavel se svou ženou Irenou věnovali misii v Estonsku. Brali s sebou i mladé křesťany z České republiky; jednou s nimi byl i můj syn Ben.
          Pavel je – mimo jiné – skutečný mírotvorce, činitel pokoje, a to ve jménu Ježíše Krista, a tudíž je blahoslavený.
          Pokud byste si chtěli objednat Pavlovy Vzpomínky v české verzi, napište do nakladatelství Juda (knihyjuda.cz). Kniha bude v prodeji po Novém roce za 99 Kč. Německá verze v prodeji nebude, ale bude-li zájem, pokusím se zjistit, zda bude možno ji získat alespoň v elektronické podobě. Před Vánoci dám vědět. Pro ty, kdo Pavla znají, bude česká verze snad i vítaným vánočním dárkem.
24. října 2024

Téma vskutku ožehavé

Lidovci a kulturní války

Je tomu již téměř dvacet let, kdy jsem vstoupil do KDU-ČSL. Motivů bylo více, ale zmíním dva nejdůležitější. Jedním byla touha pochopit, jak politické strany fungují, a nezůstat vězet ve všudypřítomném nadávání, jak to ten či onen politik dělá špatně. Druhým motivem byla snaha alespoň malým dílem přispět k obraně některých konzervativních principů, především k ochraně lidského života. V první dekádě tohoto století jsme ještě neznali takové termíny jako je cancel culture, woke ideologie, a v oné době byl i termín gender poměrně málo znám. O chirurgické změně pohlaví jsem tehdy ještě neslyšel, byť jsem se později dověděl, že tu a tam se o ni někdo pokoušel už tehdy. Byla to doba, kdy se vedly spory o registrované partnerství a podobná témata.
          Co se týče prvního motivu, dospěl jsem k závěru, že má smysl vstupovat do politických stran. Není pravda, že jednotlivec nic nezmůže. Pocházím z rozvětvené rodiny a co se týče politických názorů, rozhodně nejsme homogenní. Některé mé děti vstoupily do jiných politických stran než já. Ale doporučuji všem, nejen svým dětem, aby práci v nějaké politické straně alespoň zkusili. Je to lepší než jen nadávat. Samozřejmě je potřeba vědět, na čem už se podílet nemůžeme a nesmíme.
          Byl jsem členem v místní organizaci v Praze 8, krátce pak na Praze 4, a teď jsem v Jeseníku. Každá z těchto místních organizací je trochu jiná, ale zejména na Praze 8 byly dva tábory, jeden pravicovější a druhý levicovější. Někdy jsem je musel pracně smiřovat. Tehdy, když vznikla TOPka, byla, zdá se, vnitrostranická debata vyostřenější než dnes, ale možná se mýlím.
          Na Praze 8 i v Jeseníku jsem se setkal u části členů s námitkami proti volebnímu programu strany. Strana prý ve svém programu málo zdůrazňuje rodinu a jiná tradičně lidovecká a konzervativní témata. Namítal jsem tehdy, že nemá cenu před každými volbami navrhovat zákaz potratů, protože jednoduše nemáme dost politické síly, abychom jej prosadili. Lidovecké stanovisko je obecně známé a nemá cenu každé čtyři roky zbytečně prohrávat hlasování.
          Neznamená to, že bychom se měli s potraty smiřovat. Je ale důležité bojovat nejprve na jiných frontách, než je tato. Nyní řeknu něco, co je velmi nepopulární, a to i u nemalé části lidovců: V kulturní válce jsme, ať chceme nebo nechceme. A někteří přední lidovečtí politici deklarují výslovně, že nechtějí.
          V této kulturní válce jde o masivní útok na klasickou rodinu. Začíná to zcela nevinně, registrovaným partnerstvím (které bych ale nerušil, i kdybychom v kulturní válce zvítězili) a končí to uříznutými ňadry a penisy u popletených mladých lidí, kteří podlehli klamu, že když si změní pohlaví, jejich problémy se vyřeší.
          Když to takto napíšu, připadá to někomu jako přitažené za vlasy. Ale to jen proto, že lidé neregistrují tisíce drobných krůčků, kterými tato ideologie postupuje; hezky česky se tomu říká salámová metoda. Mimochodem, nedávno parlament přijal zákon poněkud pozměňující registrované partnerství, a svazek tvou lidí stejného pohlaví se tedy – k lítosti woke aktivistů – stále nenazývá manželstvím. Myslíte, že boj skončil pro nás vítězně? Počkejme si na verdikt Ústavního soudu, který velmi pravděpodobně uzná tento institut za diskriminační a umete cestu k redefinici manželství. Ústavní soudy ve více zemích, počínaje Spojenými státy, začaly působit jako třetí komora parlamentu. Mohou zrušit legislativu připravenou přímo volenými poslanci. A tak těsná většina ústavních soudců může zásadním způsobem zvrátit směřování určitého státu. V těchto případech by měli lidovci zaujímat jasná stanoviska, případně bít na poplach.
          Někdo namítne, že ony amputace zdravých orgánů, které zmiňuji, jsou jen excesy. Nu, já mohu těžko považovat za exces, když se tyto operace týkají dnes již tisíců mladých lidí, kteří k nim dali „informovaný souhlas“. I u nás již k těmto tragickým důsledkům dochází. V českém právním řádu neexistuje zákonná hranice pro možnost začít podstupovat hormonální léčbu, což je v zásadě chemická kastrace. Lékaři doporučují od 15 let. V případě chirurgického zákroku je zákonný limit 18 let.
My míváme určité zpoždění za „vyspělými“ zeměmi, jako je Spojené království, Kanada nebo Austrálie. Pokud ale nebudeme bdělí, budeme za několik let tyto problémy řešit také. Co je dnes exces, může být brzy mainstream.
K „informovanému souhlasu“ velmi zajímavě hovoří uniklé dokumenty z WPATH Files, organizace podporující afirmativní přístup k trans osobám. V interní komunikaci si tito profesionálové stýskají, že vlastně u mladistvých a jejich rodičů vážné pochybují o tom, že jsou schopni informovaný souhlas dát. Přitom WPATH veřejně propaguje afirmativní mainstream. Tuto interní komunikaci (WPATH Files) zveřejnil americký novinář Michael Schellenberger.
          Nu, možná nastane optimističtější scénář. V posledním roce bylo vítězné tažení této genderové ideologie zpomaleno, když se stalo nad slunce jasnějším, že tito ideologové nemluvili pravdu, když tvrdili, že blokátory puberty lze nasadit a pak zase vysadit bez jakýchkoli trvalých následků.
          V poslední době existují náznaky, že trend se obrací. Lidem dochází, že se společností není něco v pořádku, když si – mluvím teď o Spojených státech – osm tisíc nezletilých dívek nechalo amputovat ňadra (data o dospělých ženách nemám k dispozici) po tzv. „informovaném souhlasu“. Jak může čtrnáctiletá dívka k něčemu takovému dát „informovaný souhlas“?
V poslední době jsme svědky ústupu konzervativců v celé řadě zemí. Mám na mysli drtivou porážku toryů ve Spojeném království, slábnutí CDU-CSU v sousedním Německu, vítězství tzv. „krajní pravice“ v Nizozemí nebo Rakousku, atd. „Umírněná pravice“ ztrácí, protože mluví nejasně a ožehavým tématům se vyhýbá. Naše lidová strana zůstává i po nedávném sjezdu „salonfähig“, tedy přijatelná pro mainstream. Bude usilovat například o zvýšení kapacity mateřských škol, ale nejsem si jist, zda se vůbec pokusí zabránit sexualizaci našich dětí, která má začínat už v mateřských školách. Jsou občané, kterým na takových věcech záleží, a pokud cítí, že lidovci tyto záležitosti nepovažují za důležité, odcházejí jednoduše jinam. Kam asi?

16.-20. října 2024

Příspěvek do debaty

K diskusi o svatosti

Před čtrnácti dny jsem zveřejnil článek vysvětlující různé významy slova „svět“ v Novém zákoně. Pro mne poněkud nečekaně se pod tímto článkem rozvinula diskuse o významu slova „svatost“. Jan Payne tvrdí se vší rozhodností, že nikdo není svatý, jedině Bůh. Jiní oponují, že kdyby tomu tak bylo, neměla by žádný smysl vícekrát opakovaná výzva „buďte svatí, jako já jsem svatý“.
          Podobný článek jako je tento jsem napsal již před sedmi lety. Nu, od té doby někteří čtenáři přibyli. Ostatně, jak známo, opakování je matka moudrosti.
Když se v Písmu píše o svatosti, je to v trojím smyslu tohoto slova. Můžeme rozlišit – nyní si vytvářím novou terminologii – poziční svatost, empirickou svatost, a cílovou svatost.
Pod poziční svatostí míním náš stav před Bohem. V původním slova smyslu znamenalo slovo „svatý“ oddělenost pro Boha. V nejstarších jazykových vrstvách byla slova „svatý“ a „klatý“ vlastně synonyma; obě znamenala, že daná osoba či daný předmět náleží Bohu.
Proto může apoštol Pavel označit korintské křesťany jako „posvěcené v Kristu Ježíši, povolané svaté“. Tito křesťané byli svatí, protože si je Bůh povolal jako svůj lid, nikoli tedy proto, že by se o nich vědělo, že jednají morálně.
Druhou rovinou je „empirická svatost“. Když Bůh říká, že máme být svatí, jako on je svatý, míní tím, že máme jednat v souladu s jeho povahou – že tedy máme usilovat o svatost. Asi je každému jasné, že jde o proces, vlastně o náplň celého života.
A konečně je tu třetí poloha svatosti. O novém Jeruzalémě je psáno, že v něm nebude „nic nesvatého“ (Zj 21,17 ČEP; ČSP má „nic nečistého“). Prorok Zachariáš to vyjádřil obrazem: „V onen den bude na koňských zvoncích nápis: SVATÝ HOSPODINU. Hrnce v Hospodinově chrámu budou stejně svaté jako obětní mísy před oltářem“ (Za 14,20). Tento obraz naznačuje, že v Božím království bude svaté – tedy pro Boha oddělené a Kristem očištěné – prostě všechno.
V čem vznikají nedorozumění?
Zdá se mi, že plynou zejména z neznalosti této trojí roviny svatosti.
Někteří křesťané si myslí, že stačí Boží povolání. To nás činí svatými – a o „empirickou“ svatost netřeba usilovat. Kristus dokonal  vše za nás.
Boží povolání je klíčové. Neznamená však, že jsme-li jednou povoláni, nemusíme se nijak měnit.
Druhé nedorozumění spočívá v tom, že člověk usiluje o spásu jako o něco, čeho se může dobrat vlastním úsilím. Zatímco v prvním nedorozumění není místo pro snahu, v druhém nedorozumění vlastně na snaze závisí vše. Máme-li to vyjádřit z jiného úhlu, jde o to, zda konám dobré skutky, protože jsem spasen, nebo abych byl spasen. To první dává dobrý smysl: Jsme přece stvořeni k dobrým skutkům (Ef 2,10). Byli jsme zachráněni, spaseni, a tato spása je darem Boží milosti, nikoli odměnou za naši snahu. Pokud nechápu význam Kristova spasitelného díla, bereme – ať už vědomě nebo podvědomě – spásu jako odměnu za naše úsilí o svatost. Je to hrozná dřina a výsledek máme za nejistý – kolik svatosti bude stačit pro naši spásu?
O svatost usilujeme, protože milujeme svého Spasitele. To je ten skutek, který žádá Bůh (srv. Jan 6,29).
Určitým problémem je, že někdy nám sice svitne a my pochopíme, že naše naděje je jedině ve víře v milosrdného Boha, nicméně po čase se opět vrátíme k (často nevyslovené) myšlence, že když nebudeme dostatečně svatí, před Bohem neobstojíme Tedy že přestaneme chápat onu první rovinu svatosti, která je nám dána zcela nezaslouženě. Opět musíme žít v určitém napětí: Jsme spaseni pouhou milostí, ale když na nás není vidět žádná proměna, je nad naší spásou velký otazník. Ale i nadále platí, že sama empirická svatost není to, co nám spásu přináší. A toto napětí je i v pozadí naší diskuse – obě strany mají pravdu, ale ani jedna nemá pravdu celou.
9. října 2024

Posuny ve volebních preferencích

Pánové, na co čekáte?

Letošní rok byl plný voleb. Před pár týdny se volilo v Rakousku. U nás šlo jen o volby tzv. druhého řádu, tedy ty méně důležité ve srovnání s volbami parlamentními nebo prezidentskými. V Německu se rovněž nekonaly volby do parlamentu (tedy do Bundestagu), ale „jen“ volby zemské (v Sasku, Durynsku a Braniborsku). Nicméně byly ostře sledovány, neboť dávají tušit, kdo v nedaleké budoucnosti posílí nebo oslabí. Slavila opozice, nikoli koalice. Ve Francii byly důležité parlamentní volby, které přinesly velmi problematický výsledek: V parlamentu zasedly tři zhruba stejně silné formace, které ale svorně prohlásily, že s žádnou ze dvou ostatních vládu skládat nechtějí. Britský volební systém se od většiny evropských hodně liší. Labouristé získali velmi pohodlnou většinu v Dolní sněmovně, nicméně volby znamenaly spíš zdrcující porážku čtrnáct let vládnoucích Konzervativců než vítězství Labouristů. A mnozí z těch, kdo volili Labour Party, si patrně pár měsíců po volbách řekli, že šli z bláta do louže. V Nizozemí zvítězil Geert Wilders a na Slovensku Róbert Fico.
          Podtrženo a sečteno, zvítězili… jak je vlastně nazvat? Pravice? Krajní pravice? Protisystémové strany? Národovci? Populisté? Protievropské strany? Nebo dokonce fašisté, nebo alespoň kryptofašisté? Tedy, ať už je nazveme jakkoli, oni vlastně nezvítězili, jen posílili. Ale trend je jasný. Liberální či levicoví publicisté se radují z toho, že ti – no, nazvu je teď populisty, ať se na mne nezlobí – tedy že populisté nezvítězili, a pokud ano, tak nebudou schopni sestavit vládu, bez ohledu na to, zda zvítězili, nebo ne. A antipopulisté doufají, že se tento trend dříve nebo později nějak zvrátí a že populisté zase začnou ztrácet.
          Ke zvratu by mohlo dojít, a to dvojím, diametrálně odlišným způsobem, z nichž jeden se mi vůbec nelíbí, a druhý by se mi velice zamlouval.
          K tomu prvnímu má snad nejblíže Spojené království, kdysi kolébka demokracie. Nyní je Spojené království místem, kde je svoboda slova nejohroženější (mám na mysli státy západního civilizačního okruhu). U nás se málo ví, že v posledním roce bylo ve Spojeném království posláno natvrdo do vězení (tedy žádné podmínečné tresty) hodně přes dva tisíce lidí. Někdy za posty na sociálních sítích, někdy za pouhé re-tweety. Umožňují to gumové zákony o tzv. hate speech. Jistě, mnohé z těch postů a tweetů byly ohavné. Pokud ale nejde o přímé nabádání k násilí, musí to svoboda slova unést.
A víte, kolik z těchto odsouzených bylo jiné barvy  pleti než bílé? Údajně ani jeden. V mešitách se o křesťanech a židech mluví jistě jen velmi laskavě. Současný britský premiér Keir Starmer se prý postará o to, aby pro nespokojence bylo v britských vězeních dost volných míst. Přitom politici a zastupitelé, kteří nejdou islamistům na ruku, jsou ohroženi na životě.
Toto je tedy jeden způsob, jak „populistům“ zavřít ústa a nenechat je zvítězit.
A jaké je to druhé možné řešení, to, které by se mi zamlouvalo? To by spočívalo v tom, že by se vládnoucí elity začaly vážně zabývat důvody, proč lidé přestávají volit sociální nebo křesťanské demokraty a přecházejí k „populistům“.
V ohnisku zájmu je – a nevěřte těm, kteří to popírají – problém migrace. Nevolám po jejím totálním zastavení, ale po jasném plánu, jak současnou situaci řešit, aniž bychom jen pasivně přihlíželi rozkladu západní civilizace, který již evidentně započal.
To první, co je třeba změnit, je politika dvojího metru. Pokud nebudou platit stejná pravidla pro všechny, v tom našem evropském království veselo nebude.
To druhé je zajistit dodržování platných zákonů a pravidel. Všimněte si, kolik zločinů spáchali v Německu nebo v Británii lidé, kteří byli již dávno odsouzeni, někteří dokonce opakovaně, a kteří měli být dávno vyhoštěni. Já vlastně nevím, zda jsou zákony v těchto zemích dobré nebo špatné; vím ale s jistotou, že nejsou dodržovány. Což je nepochybně demoralizující pro všechny zúčastněné, zejména asi pro policii.
Až jako třetí bod bych uvedl legislativní změny.
Ale abych uvedl i něco trochu pozitivnějšího. Nedávno jsem se dozvěděl, že Londýn, který má opakovaně zvoleného muslimského starostu, je město dnes mnohem zbožnější (zřejmě ve smyslu religióznější) než před dvaceti lety. A není to dáno jen vzestupem islámu. Je to dáno i prudkým nárůstem letničních křesťanů v početných afrických komunitách, zejména prý v jižním Londýně. A co myslíte, pro koho budou hlasovat umírnění muslimové (ano, vím, že je jich jen zlomek, ale existují), pro liberály nebo pro konzervativce? A máte odpověď na otázku, proč bude v letošních volbách pro Trumpa hlasovat dvakrát tolik černochů než v těch minulých?
Evropské i americké elity mají o čem přemýšlet. Jak to dopadne, netuším, ale jsem si jist, že politika „více téhož“ vede jen ke zkáze. Naděje ale pořád trvá, byť léčba západní civilizace bude s každým rokem těžší a těžší.
2. října 2024

Odvěké téma

Láska ke světu

Termín svět, který je v Novém zákoně velice důležitý (zejména v Janových spisech a v Pavlových listech), je velmi dvojznačný. Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna… Dítky, nemilujte svět a všechno, co je v něm…
Cítíme to napětí. Ježíš je Král králů a Pán pánů, ale satan byl kníže světa tohoto. Běda tomu, kdo by se chtěl světu zalíbit. Ale o prvních křesťanech čteme, že byli všemu lidu milí, tedy křesťanům se přesto podařilo se světu zalíbit, zřejmě aniž se o to sami snažili.
          Jako křesťané v tomto napětí žijeme. Lze si ho nevšímat, ale pak hrozí, že upadneme do světskosti na jedné straně nebo do zákonictví a sudičství na straně druhé.
          Studoval jsem na teologické fakultě ještě před obrácením. Se svými kamarády z fakulty jsme se pouštěli do různých diskusí – když jsem nastoupil do prvního ročníku, psal se rok 1967. A kdo to pamatuje, ten ví, jak se živě diskutovalo dokonce ještě rok poté, co přijely ruské tanky, než zvítězila normalizace. Nu, my jsme diskutovali, a nechtěli jsme vypadat příliš „nábožně“, a celkem se nám to dařilo. I mně se dařilo nevypadat zbožně, a tak jsem vypadal světsky. To ale „svět“ příliš nezajímalo.
          Na druhém konci spektra jsou „solná jezírka“. Lidé, kteří považují za správné vytvořit křesťanské ghetto a čekat v něm na konec světa. Ti ono napětí, o němž píšu, odmítli také. Většinou mají ve všem jasno, a když zjistí, že nejsou všemu lidu milí, považují to za potvrzení, že jsou na správné cestě.
Jenže…
To že jsi protivný, neznamená, že jsi prorok.
Ale také:
To, že mluvíš o lásce, neznamená, že umíš milovat.
Ježíš nás povolává do života v tomto napětí. A vlastně nás tím velice přitahuje, Ježíš nedělal kompromisy vedoucí k hříchu, ale kupodivu nebyl nesnášenlivý. Právě naopak – hříšníci se ho nebáli. On je přitahoval. Francis Frangipane říká, že křesťané mají moc tehdy, když se v nich spojí milosrdenství a svatost. Milosrdenství bez svatosti je možná lepší než sudičství a nesnášenlivost, ale nevysvobozuje lidi z moci hříchu. A svatost bez milosti rovněž postrádá Boží moc. Lidí, kteří žijí navenek svatým životem, byly tehdy mraky. Dnes je jich podstatně méně, ale v solných jezírkách jich najdete stále dost.
Ježíš nás stále přitahuje právě tímto napětím: Byl laskavý, lidem bylo v jeho přítomnosti dobře, ale žádné kompromisy nedělal. Já si myslím, že umím být laskavý, ale lidé se v mé přítomnosti neobracejí tak, jak se obraceli v Ježíšově přítomnosti.
Zatímco těm, kdo žijí v nějakém solném jezírku, je třeba říci: „Ježíš nebyl hříšný, ale miloval hříšníky.“ Lidem na druhém konci spektra je třeba říci: Ježíš miloval hříšníky, ale nebyl hříšný.
Usilujme o Boží moc, usilujme o vytvoření takového společenství, v němž někdo řekne: „Jistě je mezi vámi Bůh!“ (1Ko 14,25). Jednou jsem to zažil. Takto téměř (nejsem si jist tím slovem „jistě“ na začátku) doslovně. A tato slova vyslovila žena, která byla ve sboru poprvé a Bibli nečetla, takže nemohla citovat.
Ježíš nás v tomto napětí zdravě zneklidňuje. Tušíme, že pro nás není řešením ani světskost, která neví o svatosti, ani solné jezírko, kde mají lidé to správné učení, ale milost byste v něm těžko hledali. (Mám na mysli realitu milosti, nikoli samotný pojem. Naopak, všiml jsem si, že tam, kde se hodně  mluví o milosti, milost právě přítomná nebývá. Nejde o to, zda máme dobrou mapu. Jde o to, zda jsme se vydali na cestu.)
O napětí, o němž píšu v tomto článku, je dobré vědět. K lidem, kteří ho neprožívají, moc nedůvěry nemám. Ať už o svatost neusilují, protože se domnívají, že jí už dosáhli, nebo proto, že ji nepovažují za důležitou. V obou případech tito lidé postrádají Boží moc.
Boží moc nehledejme pro sebe. Ostatně, ono to ani nejde, Moci sice můžete dosáhnout, ale ne té Kristovy. Kristovu moc ale hledejme – aby byli lidé vysvobozováni z moci temnosti a aby byl Bůh oslaven.
27. září 2024

Ano, tentokrát o povodních.

Okolnosti a reakce na ně

Každá mimořádná událost něco zjevuje. Může zjevovat něco o nás nebo o našich blízkých. Může zjevovat něco o našich sousedech či o našich politicích. Nebo také o našich bratrech a sestrách ze sboru. A nemusí jít zrovna o tak dalekosáhlé události, jako jsou povodně, z nichž se nyní tisíce lidí vzpamatovávají.

Normálně se na televizi nedívám, ale tentokrát jsem se díval – než přestala jít elektřina a brzy po tom, co byla její dodávka obnovena.

Z televize jsem se dověděl, že velice zle byla postižena ulice Žižkova, kde má domek rodina bývalého jesenického pastora, který teď již slouží v jiném městě. Rozhodl jsem se, že se podívám, jak to tam vypadá. Netušil jsem, že se tak setkám přímo s pastorem a jeho manželkou. Ještě než dorazili ze svého působiště, pustili se do úklidu lidé z místního sboru. Domek stojí, ale byl zaplaven do výšky 170 centimetrů, což znamená, že veškeré vybavení bylo zničeno.

„Tak jsme si říkali, že už bychom si měli pořídit novou kuchyňskou linku,“ říkal, když jsme procházeli kuchyní. „Myslím, že teď to asi urychlíme,“ říkal s úsměvem. Jeho manželka, která se tužila před domem s lopatou, se smíchem říkala: „Tohle, to všechno je nic… Hlavně že tu nikdo nezemřel.“

Ale také jsem ji slyšel plakat. O den či dva dříve po telefonu. Vyprávěla mi o oněch třech mladých lidech, kteří se utopili, když jejich auto spadlo do rozbouřené řeky. „Byli to spolužáci mého syna, s jejich rodiči jsem se vídala na třídních schůzkách…“ Na autě či domku nezáleží. Na lidských životech ano.

Do onoho telefonického rozhovoru byli pro mne ti tři jen jakousi statistikou. Až když se mně tak trochu přiblížili, zasáhlo mne, že šlo o živé lidi, které měl někdo rád, které někdo vychoval a kteří měli život před sebou. Byl jsem necita, že pro mě byli jen onou statistikou, dokud jsem se o nich nedověděl – zcela neplánovaně – něco konkrétního?  Doufám, že nikoli. O tom, co nás emocionálně zasáhne, rozhodujeme jen do určité míry. A jsem také dalek od jakéhokoli pohrdání lidmi plačícími nad zničeným domem – lidí, kteří nejsou schopni brát to s takovým nadhledem jako onen pastor a jeho manželka.

Byl jsem vlastně – a dosud jsem – silně dojat. Ano, někde se pokusili o nějaké rabování, ale těch případů bylo minimum a šlo například o jízdní kolo nebo elektroniku. Co je to proti obětavé pomoci, která začala okamžitě, jak to bylo možné! Nejrůznější křesťanské organizace jako je Charita, Diakonie, Armáda spásy, ADRA a další se opět projevily jako připravené a pustily se do díla. Ale křesťané neměli monopol na obětavou pomoc. Největší finanční obnos dostala od svých podporovatelů organizace Člověk v tísni. Dohromady všechny tyto organizace dostaly na dobrovolných sbírkách stamiliony korun. Když slyším takové zprávy, pozoruji ve svém nitru určitou hrdost na to, že jsem Čech. (Ano, vím, že si musím dávat pozor na zvrácenou pýchu. Nemusíte mě napomínat, stačí, když se za mne pomodlíte.) Jsem si ale jist, že ve skutečnosti byla finanční i jiná pomoc ještě mnohem vyšší. Minulou středu (14. září) jsem měl několik telefonátů a e-mailů, v nichž se lidé ptali, koho konkrétního  by měli podpořit. (Ano, je zatím určitá nedůvěra k institucím, ale s tím se v daném okamžiku nedá nic dělat.) Jeden známý evangelík z Prahy, který vlastní v sousedním jesenickém paneláku byt, tento byt nabídl zdarma a na dlouhou dobu. Myslím, že vše, co si hledalo cestičku od obětavých k potřebným tímto způsobem, se v žádných statistikách neobjevilo. To jistě nevadí – Pán Ježíš říká: „Ať neví tvá levice co činí pravice.“

Každá událost něco zjevuje. A já si myslím, že Boží nepřítel, který krade a ničí (lidské osudy i domy při povodních) musí zuřit, když vidí tuto obětavost a nejrůznější projevy nezištné lásky. Každým vlídným slovem, každou obětavou pomocí sabotujeme jeho vládu nad tímto světem. Je radost na to pohledět. To, co se nám může jevit jako ztráta, může být příležitostí k tomu, aby se zjevila Ježíšova povaha. Ano, nezáleží na okolnostech, ale na naší reakci na ně.

19. září 2024

Teď takové odpočinkové téma. O povodních zase jindy.

Babičky a dědečkové

Mám šest dětí a čtyři vnoučata. Co se týče vnoučat, můj milovaný bratr mne předběhl. Ač o pár let mladší, má už vnoučat jedenáct. Svatě mu závidím.
          A stárnu. Poznal jsem to letos v létě při pravidelném výstupu na Šerák. A poznal jsem to, i když vnoučata přijela na krátký letní pobyt na chalupě. Co se týče vaření a běžné režie domácnosti, ztrácím na výkonnosti.
          Několikrát ročně se vracím na pár dní do Prahy a snažím se vnoučatům uvařit jejich oblíbená jídla. A samozřejmě mne zajímá, jak jde škola, co prožívají, kam se chystají apod. Kluci jsou v pubertě, ne že by se se mnou nebavili, ale často dávají jednoslovné odpovědi. Je to velký rozdíl proti letům, když byli malí a já jsem si je občas bral na den či dva k sobě. Zato malá Terezka brebentí bez únavy.
Dokud jsem bydlel v Praze, vyzvedával jsem je jednou týdně ze školy či ze školky. Mám krásné vzpomínky na naše výlety – na Říp, na Milešovku, do Koněpruských jeskyní, a samozřejmě o prázdninách na pamětihodnosti Jesenicka. Jsem vděčný za vše, co jsem s nimi mohl prožít – i za to, co s nimi ještě prožiju.
Hodně se v posledních letech zabývám proměnami společnosti – už o tom zase píšu knihu, a je mi jasné, že vyvolá kontroverze. Chtěl bych ale, aby jedním z jejích hlavních poselství bylo, že stojí za to budovat vztahy. Jistě, krásný vztah nemusí nutně být vztahem s pokrevními příbuznými. Mnozí lidé zůstali ne vlastní vinou bez příbuzných a také mohou žít naplněné životy. Nicméně babičkovství a dědečkovství má své nezastupitelné kouzlo.
A rozhodně to není samozřejmé. Mnoho mých přátel a známých se se svými příbuznými vídá minimálně nebo vůbec. Někteří se ani nesnaží budovat příbuzenské vztahy, jiní po nich naopak touží a nesou těžce, že se navštěvují jen zřídka.
Jsem si jist, že Bůh je autorem manželství i rodiny, a že jeho záměrem vždy bylo, abychom měli dobré vztahy s prarodiči i pravnoučaty. Není to žádná samozřejmost. Ještě počátkem minulého století se mnozí svých vnoučat ani nedožili, případně je mohli sledovat jen několik málo let. Průměrný věk dožití byl mnohem kratší. A to, že se někdo dožil dokonce i pravnoučat, bylo velice vzácné – přestože ženy měly první dítě mnohem dříve, než dnes.
To, jak bude vypadat náš rodinný život a příbuzenské vztahy, záleží do značné míry na nás. (Jistě, mohou nás ovlivnit i faktory, které nemůžeme ovlivnit my, ale budu psát o tom, co ovlivnit můžeme.)
Mám tedy několik rad.
Nenechme se rozdělit politickými názory. Dokud žili mí rodiče, a dokud nás nebylo tolik, sešli jsme se párkrát do roka ve velikém obýváku a mluvili jsme o všem možném, a hodně i o církvi a o politice. Nebudu říkat, kdo koho volil, ale věřte mi, bylo to opravdu hodně různorodé. Ale nevzpomínám si, že bychom se někdy pohádali tak, že bychom se rozešli ve zlém. Tak důležitá politika pro nás zase nebyla.
Nenechme se rozdělit svými pohledy na křesťanství. To bylo vždy méně výbušné než politika, ale kdybychom si nedávali pozor, mohlo by nás to rozdělit. A uměli – a směli – jsme si ze sebe dělat i legraci. Vzpomínám si, jak jsem rodině s nadšením vyprávěl o Demosi Shakarianovi a jeho knize Nejšťastnější lidé na zemi. Líčil jsem, že měl největší mlékárnu v Kalifornii – šest tisíc krav! Maminka se náhle rozesmála a řekla: „A všechny ty krávy mluvily jazykama, viď?“ Všichni, včetně mne, jsme se rozesmáli také. Těsně předtím jsem totiž rodině vykládal o křtu v Duchu. Znamená to, že jsem si začal myslet něco jiného? Vůbec ne, o to ani maminka neusilovala, i když by si to možná přála. Ale nějak jsme všichni tušili, že my lidičky nemusíme sami sebe a své názory brát tolik vážně.
Vím, že mnohé rodiny rozdělil covid. Do jisté míry to zasáhlo i naši početnou rodinu. Ale naše vztahy to nezničí. Proč? Protože jsme rozhodnutí nenechat je zničit.
Znamená to, že jsme tak dobří, že nikdy žádné napětí nevznikne? To tvrdit nechci – vyvolával bych tím falešný dojem. Podobně netvrdím, že zachovat dobré – nebo alespoň otevřené – vztahy je snadné, že to jde skoro  samo. Ne, někdy je potřeba hodně odpuštění. Ale stojí za to o dobré vztahy zápasit.
Další rada: Buďme aktivní ve vyhledávání a budování kontaktů. Já jsem třeba snad pětatřicet let neměl kontakt se svým bratrancem a jeho rodinou. Začal jsem ten kontakt vyhledávat a nyní se vídáme několikrát do roka. A máme si o čem povídat. Ale chtělo to čas a iniciativu.
A ještě „pastorské“ varování. Když se hodláte stěhovat do nového místa, daleko od vašich rodičů, zkuste se nad tím ještě jednou zamyslet. Nepřipravíte své rodiče o vnoučata a vnoučata o dědečka a babičku? Opravdu na tom tak málo záleží? Vím, že Američané jsou velmi mobilní a za prací se stěhují mnohem snáze než většina Evropanů, Čechy nevyjímaje. Ekonomicky to dává smysl, ale často to „odnesou“ děti. Pokud zůstali prarodiče pět set mil daleko, vnoučata je vlastně nebudou znát. Já bych ještě jednou zvážil, zda je dobrý tah odstěhovat se tak daleko. Vztahy jsou fakt důležité, nejen výše platu.
Teď vyslovím tezi, kterou ještě nemám doloženou. Chci to ale nastudovat do své chystané knihy. Teze zní: Čím méně příbuzenských vztahů, a čím horší kvalita těchto vztahů, tím pravděpodobnější je, že dítě bude trpět nějakou duševní chorobou.
Jestli zjistím, že to tak není, dám vědět.
13. září 2024

Také jste se s tím setkali?

Dopis osamělému prorokovi

Milý čtenáři,
Tento článek jsem pojal jako dopis nejmenovanému křesťanovi, který se považuje za proroka. Nehledej, prosím, o koho se jedná. Myslel jsem na určitého člověka, ale během posledních čtyřiceti let jsem v církvi potkal i jiné, kterým bych napsal totéž, co je v tomto dopise.
 
Milý příteli,
poslal jsi mi několik prorockých slov, o nichž se domníváš, že Ti je dal Bůh, abys mi je vyřídil. Postupně jsi posílal další prorocká slova, a jak jsem se po čase dověděl, nebyl jsem jediným příjemcem podobných slov. Slov, která někdy obsahovala i konkrétní pokyny kde žít a jakou službu rozvíjet.
          Jsem přesvědčen, že miluješ Pána a chceš mu sloužit. Přestože jsem si jist, že jsi podlehl klamu, nebudu se ti vysmívat ani tě nějak znevažovat. Pokusím se vysvětlit ti, v čem dle mého názoru děláš zásadní chybu, a co by se v tobě muselo změnit, aby ses podobných chyb nedopouštěl.
          První červené světélko se mi rozsvítilo, když jsi mě vyzýval, abych se přestěhoval a vlastně se věnoval jiné službě, než jakou jsem před dvaceti lety přijal. Dosud jsem přesvědčen, že jsem tím naplňoval Boží vůli – svá rozhodnutí jsem, jak se mezi námi charismatiky říká, „promodloval“, a mluvil jsem o nich s lidmi, kteří mě znají a které považuji za duchovně zralé.
          Jsem přesvědčen, že v novozákonní době, tedy v čase od Kristova vzkříšení až podnes, funguje prorocká služba v rámci církve. Prorok vykonává svou službu v součinnosti s jinými služebníky, nejčastěji s pastýři, ale tam, kde je to možné, i s apoštoly, učiteli a evangelisty. Poznal jsem několik (domnělých) proroků, kteří nenašli své místo v církvi. Ve všech případech šlo, jak se také mezi charismatiky říká, o „úlet“. A tyto úlety mohou být velmi nebezpečné. Zralému člověku s duchovním rozeznáním neublíží, ale pokud člověk přinese své domněle prorocké slovo někomu, kdo je slabý nebo zmatený ve víře, pak ten člověk někdy udělá naprosto nesmyslná rozhodnutí.
          Druhé červené světélko se mi rozsvítilo, když jsem si všiml, že téměř ke každému slovu, které napíšeš, dodáváš, že jsi si naprosto jist, že to, co prorokuješ, je čisté Boží slovo. Já jsem během svého poměrně dlouhého křesťanského života přinesl vícekrát prorocké slovo, někdy docela závažné. Ale zpravidla, než jsem dané slovo přinesl, jsem prožíval určitý vnitřní zápas. Je to slovo skutečně od Pána? Rozuměl jsem dobře? Není to, jak se mezi námi charismatiky říká, „ze mě“? Byla i slova, která zřejmě byla ze mě. To je jeden z důvodů, proč jsem velmi opatrný. A místo „jsem si jist, že je to čisté slovo od Boha“, obvykle dodávám: „Bratři a sestry, rozsuzujte…“
          Nepopírám, že někdy se skuteční Boží služebníci ocitnou v situaci, kdy stojí proti všem. Takový Mojžíš by mohl vyprávět. I David se někdy ocitl v situaci, kdy stál proti všem, a kdy mu hrozila smrt dokonce i od těch, pro které toho mnoho udělal. „Davidovi bylo velmi úzko, protože lid řekl, že ho ukamenují. Všemu lidu bylo totiž hořko v duši, každému kvůli svým synům a dcerám. Ale David se posilnil v Hospodinu, svém Bohu“ (1S 30,6). A myslím si, že sám jsem se párkrát v podobné situaci ocitl také – proto jsem dalek bez dalšího zkoumání tvrdit, že stojí-li člověk osaměle proti většině, určitě je chyba na jeho straně.
          Nicméně v naprosté většině takových případů se dříve nebo později ukáže, že šlo skutečně o úlet. Někdy to znamená tvrdý náraz pro domnělého proroka. V některých případech za jeho „službou“ zůstane rozvrácený celý sbor.
          Proto ti radím, najdi si obecenství křesťanů, kteří berou vážně celé Písmo a kteří jsou navzájem otevření nejen pro povzbuzování (které je nepochybně velmi důležité), ale i pro napomínání. A začni s malými věcmi. Možná nějakou dobu potrvá, než si tě Bůh použije k tomu, abys přinášel slovo osvědčeným Božím služebníkům. Možná se k tomu nedostaneš nikdy, ale to nevadí. Důležité je Bohu dobře rozumět.
          S proroctvími zkrátka bývá potíž, a to jak v době starozákonní, tak i v době dnešní. Některé sbory tu potíž vyřeší tím, že jakékoli prorokování znemožní. Dával jsem si vždy pozor, abych se této fatální chyby nedopustil, tedy abych s vaničkou nevylil i dítě. „Usilujte o lásku a dychtěte po duchovních projevech, nejvíce však, abyste prorokovali“ (1Ko 14,2).
30. srpna 2024

Tentokrát nebudu tvrdit, že to není kontroverzní

zrael dnes

Těžko se mi píše tento článek. Už několik lidí mne požádalo, abych ho napsal, a doufal jsem, že mi to Pán Bůh nedovolí, respektive že On to po mně chtít nebude. A takhle to dopadlo…
          Nevím, jak to někdo může nevidět, ale mně se zdá, že vše, co se v současné době – ale vlastně již po více než století – odehrává, se tolik vymyká normálnímu lidskému myšlení, že každému musí být jasné, že jde o něco více než o „normální“ mezinárodní konflikt, jakých je v každém století celá řada.
          Napoleon Bonaparte se prý jednoho francouzského filosofa zeptal, jestli může nějak dokázat, že Bůh existuje. On mu prý odpověděl co nejstručněji: „Židé, pane.“ A to bylo před holocaustem, před vznikem státu Izrael, před vznikem Palestinců.
          Těžko přehlédnout uplatňování dvojího metru, a to v celé řadě oblastí. Normálně se – podle pravidel OSN – za „uprchlíky“ (refugees) považují lidé, kteří uprchli z jedné země do druhé. Pokud ale mimo svou domovinu žije již druhá generace, ta už statut uprchlíků nemá. Platí to pro všechny – vyjma palestinských uprchlíků z Izraele. U Palestinců se statut uprchlíků prostě dědí. Všichni vidí tento dvojí metr, ale nikdo s tím nic nedělá.
          Představte si, že by odsunutí Němci žili v Bavorsku v nějakých táborech a byli by považováni za „uprchlíky“ i v současné generaci. A stále by se dožadovali návratu.
          Viděli jsme v posledních měsících obrovské demonstrace na podporu Palestinců. Kde byly podobné demonstrace na podporu Ujgurů? Kde byly podobné demonstrace na podporu barmských Rohingů – to jsou přece také muslimové? Myslíte si, že pořadatelům demonstrací v západních metropolích jde o ochranu muslimů? Tak proč se neozvou?
          OSN odsouhlasí každoročně několik rezolucí, které odsuzují nějakou zemi za to, co se v ní děje. Rezolucí proti Izraeli je přijato více, než rezolucí proti všem ostatním zemím dohromady. To je tato maličká zemička s deseti miliony obyvatel tak strašlivá? Což takto rezoluce proti Venezuele, kdysi nejbohatší zemi Latinské Ameriky, z níž v posledních deseti letech uprchlo sedm milionů obyvatel? Což takhle svolat Radu bezpečnosti, když bojovníci Boko Haram vyvraždí nějakou křesťanskou vesnici v severní Nigérii? Kde jsou rezoluce proti afghánskému Tálibánu, který zakázal ženám nejen chodit do školy, ale i mluvit na veřejnosti? Jak to, že neprotestují naše feministky?
          Levicovým intelektuálům bych rád připomněl osud jejich souvěrců po pádu vlády íránského šáha Rezá Pahlavího v roce 1979. Opozice proti jeho krutovládě spojila levicové intelektuály s islamisty. Jakmile se islamisté dostali k moci, levicové intelektuály promptně povraždili nebo uvěznili. Když vidím heslo „Queers for Palestine“, říkám si, je to fatální naivita, nebo fatální cynismus? Vědí vůbec tyto „Queer“, co je to Auschwitz?
          Při strašlivém masakru 7. října loňského roku mučili a vraždili ty Izraelce, kteří nejvíc usilovali o mír s Palestinci. Mnozí jim poskytovali práci a zařizovali lékařskou pomoc. Co to je za lidi, kteří vraždí děti těch, kdo se jim snažili pomáhat?
          Teď ale nejčastější námitka zní, že Izrael by měl přestat „páchat genocidu“ na Palestincích. Měl by ukončit okupaci Gazy.
          Nuže, Izrael už jednou okupaci Gazy ukončil. Bylo to v srpnu 2005, kdy Izrael za hlasitých protestů části vlastního obyvatelstva zrušil židovské osady v pásmu Gazy a celé území Gazy vyklidil. Vedlo to snad k míru?
          Co kdyby Gazané místo stavění tunelů a shromažďování raket budovali infrastrukturu a posilovali ekonomiku? Když to šlo v Singapuru, proč by to nešlo v Gaze? Do žádné jiné země v dějinách nepřiteklo tolik finanční i jiné pomoci jako do Gazy. Co vše by se za to dalo pořídit?
          Co kdyby se z palestinských slabikářů a učebnic odstranila veškerá protižidovská rétorika? (Slyšel jsem, že právě to udělala před časem Saúdská Arábie, ale nemám to ověřené. Pokud o tom něco víte, napište prosím.) Jsou-li děti od útlého věku syceny nenávistí, těžko to může vypadat jinak. A pokud by tak stalo, stejně by trvalo nejméně generaci, než by se postoj Arabů změnil.
          „Ty si tedy myslíš, že Izrael dělá všechno dobře?“ Nemyslím. Tuto otázku vůbec neřeším a jsem rád, že ji řešit nemusím. Nevím, co bych izraelské vládě poradil, a tiše se divím, když mi někdo vykládá, co by měla izraelská vláda dělat.
          Dělám vůbec něco? Denně se modlím za osm mladých izraelských přátel, které jsem osobně poznal.
          Souvisí toto vše nějak s koncem světa? Nepochybně. „A můžeš to nějak rozvést?“ Netroufám si. Ale buďme připraveni.
 
          
29. srpna 2024

Tentokrát snad ne příliš kontroverzní

Chytré telefony – požehnání nebo kletba?

Rád čtu knihy amerického sociálního psychologa Jonathana Haidta. Pokud se strýček Google nemýlí, vyšla v češtině zatím jen jedna z jeho knih, Morálka lidské mysli, kterou vydalo nakladatelství Portál. Doufám, že brzy se dočkají českého překladu další jeho knihy. Tereza Matějčková zveřejnila v 34. čísle časopisu Echo článek „Jsou chytré telefony blokátory zkušenosti?“, v němž referuje o jeho poslední knize Úzkostlivá generace (The Anxious Generation). Jonathan Haidt je rovněž zván do různých diskusních a podcastových pořadů; mám jich naposlouchaných hned několik. Jeho knihy jsou čtivé, jsou vždy k věci, a je za nimi spousta rešerší.
          Haidt dokládá, že lidské životy se výrazně proměnily v roce 2013, kdy se takřka přes noc staly chytré telefony dostupnými pro většinu amerických občanů, dospělých, dospívajících i dětí. (U nás to mohlo být o rok dva později; nevím, zda někdo zjišťoval, jak je to u nás ve srovnání se situací v USA.) Haidt dovozuje, že chytré telefony výrazně mění nejen náš životní styl, naše prožívání a naše vztahy, ale i náš způsob myšlení. Rovněž vysvětluje, jaká je souvislost mezi mobilními telefony a prudce se zvýšivší sebevražedností dospívajících dívek. (Jistě vás tato korelace zajímá, tak vám rovnou prozradím, oč jde: Kluci si vybijí svou agresivitu tím,  že se poperou. Holky jsou neméně agresivní, ale svou agresivitu ventilují pomluvami a ostrakizováním. Ústně předaná pomluva může být zapomenuta; toho, co je jednou v paměti telefonu, se jen tak nezbavíte, i když se hodně snažíte.)
          U nás se účinku chytrých telefonů začala věnovat velká pozornost, když nedávno starosta Vsetína Jiří Čunek oznámil, že ve školách, kterých je jeho město zřizovatelem, bude používání telefonů během výuky zakázáno. To okamžitě vyvolalo celou řadu více či méně kritických reakcí … a několik reakcí pozitivních. Kritické hlasy vesměs poukazovaly na to, že se jedná o nepatřičné omezování svobody. Jsou kritici, kteří tento nápad považují za protiústavní.
          Jak to tedy je? Jsou chytré telefony požehnáním nebo prokletím? Prospívají dětem, nebo škodí?
          Vy, kdo mne znáte, asi ani nečekáte, že řeknu jednoznačné ano nebo jednoznačné ne. (Ano, vím, Pán Ježíš nás nabádá, aby naše řeč byla jednoznačná, ano, ano, nikoli, nikoli. Nemyslím si ale, že se mu líbí, když na složité otázky dáváme jednoduché špatné odpovědi.)
          Když byl můj syn nedávno (zase) v Grónsku, jako rodina jsme ocenili, že tentokrát měl s sebou satelitní telefon a denně nám posílal automatickou zprávu o své poloze. Byli jsme jednoznačně klidnější, než když byl před lety na Aljašce a třeba čtyři dny mimo signál. Ano, chytrý mobilní telefon je skvělá věc.
          Nedávno jsem u nás v Jeseníku volal záchranku k člověku, který ležel na ulici a měl zřejmě nějaké vážné problémy (ne, nebyl jednoduše opilý). záchranka přijela za sedm minut. Ano, chytrý mobilní telefon je skvělá věc.
          Díky mobilnímu telefonu si můžeme při diskusi „vygooglit“, zda je náš argument pravdivý či zda se pleteme, a také jakou míru pravdivosti má argument našeho oponenta. Dřív bychom se možná rozešli s trpkým pocitem, že jsme se nedohodli. Ano, chytrý mobilní telefon je skvělá věc.
          Vidím ale, jak moje dcera musí téměř denně svádět boj o to, aby vnuci a vnučka trávili s mobilem jen určitý omezený čas. A to má dcera silnou motivaci nedávat dětským přáním volný průchod. Znám rodiny, které to vzdaly, nebo které se ani nikdy nezačaly snažit používání mobilů nějak regulovat.
          O tom, jak odlišně trávila svůj volný čas v dětství naše generace, se nebudu nostalgicky rozepisovat. Jen připomenu, že pokud to počasí dovolilo, trávili jsme většinu času venku. A bylo jedno, zda jsme dětství trávili ve městě či na vesnici. V takovém uspořádání pochopitelně nebyl problém s nedostatkem pohybu a se socializací. Byl-li někdo sobec nebo vychloubač, měl smůlu. Pokud ovšem děti tráví čas na mobilu, nemusí „reálné“ vztahy budovat. Jedináčci na tom byli v tomto ohledu vždycky hůře; mobilní telefony tento handicap výrazně navyšují.
          Jak je to s tou svobodou? Ano, nesmí-li dítě ve škole používat telefon, je to omezení svobody. Třináctileté děti například omezujeme tím, že jim nedovolíme řídit automobil. Svoboda je nesmírně důležitá, ale dítě se musí naučit s ní zacházet. V mnoha evropských a amerických městech jsou nyní určité čtvrti, v nichž se zcela otevřeně aplikují drogy a lidé na ulicích kálí a mnohdy i umírají. Někteří lidé tvrdí, že tomu nelze zabránit – nemůžeme přece omezovat svobodu těchto lidí.
          Nevím, do jaké míry to má Jiří Čunek nastudované – na sjezdu se ho zeptám. Ale může se opírat o dnes již početné studie, které většinou dávají za pravdu „omezovačům“. Ostatně ve Spojených státech existuje celá řada různých přístupů – liberálních (které jakékoli omezování odmítají) i restriktivních (které podle všeho dětem prospívají). Existují studie dokládající, že studenti z omezujících škol mají lepší studijní výsledky a jsou na tom lépe i po stránce psychické.
          No, co jste ode mne mohli čekat, že. Jen banální zjištění, že chytrý telefon je dobrý sluha, ale zlý pán. Přeji každému z vás – a zejména rodičům – hodně moudrosti!
25. srpna 2024

Také jste se s tím setkali?

Placatá země a jiné narativy

Jak jsem se setkal s placatou zemí  poprvé? V některém ze svých článků jsem měl větu: „To by už někdo mohl rovnou tvrdit, že země je placatá.“ Byl to řečnický obrat – byl jsem přesvědčen, že tak zpozdilý člověk se přece nenajde. A ejhle! Hned v následujícím týdnu jsem se doslechl o člověku, který tuto „teorii“ vážně zastával. Od té doby takových lidí hodně přibylo. Nedávno jsem byl na Slovensku a tam jsem se od jedné ženy dověděl, že někde ve Švýcarsku dokonce existuje dvouletá škola, na které se tato „teorie“ přednáší a studuje. Tušil jsem už před touto pro mne novou informací, že jde o fenomén, který si zaslouží, abychom mu věnovali pozornost. (Nemyslím tím, že bychom se sami měli stát přívrženci této „teorie“.)
          Pokud se toto téma dá studovat na dvouleté škole, pak radím, abychom tento pohled na svět nepodceňovali. Zastánci nějakého menšinového pohledu na svět totiž musí mít nějaké argumenty, které jsou pádné přinejmenším natolik, aby je oni sami brali vážně a aby se jim dařilo získávat nové proselyty. V dobách komunismu jsem se považoval za křesťana a netajil jsem se tím; když mi mou víru někdo argumentačně vyvracel, většinou jsem vítězil. Byl jsem totiž na protiargumenty zvyklý, kdežto můj oponent, který považoval ateismus za samozřejmý, na ně připraven nebyl. Tak to prostě s většinovými (ať už domněle nebo skutečně) názory bývá.
          Počátkem devadesátých let běžel v České televizi zajímavý a dobře udělaný kreacionistický seriál, který na základě protestů některých vědců televize asi v polovině stopla. Končilo to besedou evolucionistů a kreacionistů, mezi nimiž byl i můj přítel Pavel Kábrt, který se tomuto tématu celoživotně věnoval. Mně se to jevilo tak, že evolucionisty poráží na hlavu. Na jeho argumenty nebyli připraveni a jeden z našich předních vědců se snížil až k trapnému argumentu, že když chodil do školy na náboženství, tak ho katecheta mlátil. (Tento argument jsem slyšel v osmdesátých letech mnohokrát. Museli to být pěkní ptáčkové, tihle katecheti. A kolik jich muselo být!)
          Proto radím, nepouštějte se do sporu se zastánci placaté země nepřipraveni. Pokud tak učiníte, je možné, že nezvítězíte. Tím samozřejmě nechci říci, že oni mají pravdu a vy jste vedle.
          V nadpisu článku jsem použil slova narativ. Tento termín se v mém mládí nepoužíval. Snad by se dal vyjádřit českými slovy „příběh“ nebo ještě lépe „vyprávění“. Příběh může, ale nemusí být pravdivý. Stejně tak vyprávění. Vědcům – mají-li být skutečnými vědci – však jde o pravdivost. Ta je pro ně klíčová. Jenže… i oni přicházejí s různými narativy, a věda spočívá v tom, že se snaží tyto narativy ověřit. Chemici před několika staletími řešili otázku, proč některé materiály hoří a jiné ne. Populární byla teorie „flogistonu“, což měla být jakási neviditelná částice, která v látce buď je, a pak je látka hořlavá, nebo v ní není, a pak je látka nehořlavá. Nám tato teorie může připadat směšná, ale než jiní vědci pochopili chemické reakce, šlo o uvěřitelné vyprávění. Pak ale někdo přišel s „lepším příběhem“.
          Kosmologové dnes zastávají teorii „Velkého třesku“. Proč? Dá se velký třesk nějak vědecky dokázat? Nedá, protože tento experiment se nedá opakovat. A jsou vědci, kteří na velký třesk „nevěří“. Jsou přesvědčeni, že jejich narativ je lepší.
          Určitý narativ z jaderné fyziky počítal s existencí „Higgsova bosonu“. Tato částice byla nejprve určitým postulátem, který se v jistém okamžiku podařilo experimentálně dokázat. Takové jsou možnosti vědeckého postupu.
          Jinak platí, že čím více něčemu rozumíte, tím se vám to jeví jako složitější. Platí to například pro mikrobiologii podobně jako pro historii. Takový Darwin považoval buňku za základní jednotku života. Netušil, jak je jednotlivá buňka složitá. S historií je to – v jistém ohledu – podobné. Když jsem několik let studoval dějiny Ruska, jednu dobu jsem se soustředil na raná léta Alexandra I. Ten se ujal vlády po smrti svého otce Pavla I., který byl zavražděn.
O tom, kdy skončila vláda Pavla I., nebylo nikdy sporu. A historici se vesměs shodují v otázce, proč k této vraždě došlo. Pokud jde ale o provedení samo, tedy o detaily této vraždy, existuje celá řada vzájemně nekompatibilních verzí (nebo tomu tak bylo v sedmdesátých letech minulého století).
O mnoho let později jsem se zabýval svatým Václavem. Ve škole jsme se učili, že tehdy platil „Němcům“ tribut. (Bylo to myslím 150 volů, nebo snad 300? Už si to nepamatuji, musel bych to vyhledat.) Když jsem to studoval co nejpodrobněji, dospěl jsem k názoru, že tehdy „Němci“, jak jim rozumíme dnes, neexistovali. Existovali ale Bavoři a Sasové. Ten český tribut byl součástí většího tributu, který platili „Němci“ (Bavoři, Sasové, Frankové, ale také Čechové; ti ale vlastně také ještě neexistovali v dnešním slova smyslu; ano, byli Čechové, ale také Lučané, Charváti, Doudlebi aj.) Uhrům, aby jim dali pokoj. Tehdy šlo o něco podobného, jako když EU platí miliardy Turecku, aby neumožňovalo volný průchod migrantům. Znamená to snad, že je EU „poddána“ Turkům?
Zkrátka čím více toho o knížeti Václavovi víte, tím víc máte dalších otázek. A když vyprávíte jeho příběh, pak některé narativy lépe odpovídají historickým zjištěním než jiné. Je to vlastně trochu podobné jako s tou složitou buňkou.
A čím víc toho víte, tím více budete mít narativů. A tím méně si budete jisti. A pak je zde otázka, která je pro naše téma klíčová: Komu věříte? „Teorie“ placaté země je dle mého názoru dokladem upadající víry ve vědu, ale také v instituce. A pak se naskýtá otázka, proč tato víra upadá.
Četl jsem kdesi zajímavý názor, že osvícenství nahradilo náboženství vědou, nicméně osvícenci nevytvořili narativ, podle kterého by se dalo žít. Teologie svým způsobem přestala být vědou, ale křesťanský narativ přesto stále dává smysl a lze podle něho žít. Což podle „vědeckého ateismu“ nelze.
I ta placatá země je určitý narativ. Nicméně dosti problematický. Zajímá mne především proto, že chci dobře porozumět důvodům oné ztráty důvěry ve vědu a v instituce.
 
Dan Drápal
17. srpna 2024

Opět neveselé téma

Nepokoje v Británii

Byla to jen otázka času. Napětí v Británii přibývalo, jak přibývalo migrantů, kteří přijíždějí do Británie v kritických počtech. Na útraty vlády jsou ubytováváni v hotelech a ubytovnách. Brexit v tomto ohledu nepomohl. Migrantů přijíždí více než před ním. Podstatně více. Vloni přes milion.
          V nedávných volbách byla na hlavu poražena konzervativní vláda, která byla u vesla 14 let. Čekala se totální porážka a tato očekávání se naplnila. Novou vládu sestavili labouristé, kteří mají v parlamentu velmi pohodlnou většinu.
          Tuto většinu ale nezískali pro svou velkou oblibu. Obyvatelstvo hlasovalo v posledních volbách proti konzervativcům, nikoli pro labouristy. Anglický volební systém je pohodlný při sestavování vlády – nějaká strana zpravidla vyhraje natolik, že není třeba uzavírat koalice. Na druhé straně tento volební systém umožňuje zvítězit straně, která v absolutních číslech vůbec nemusela být úspěšná. Což byl letošní případ.
          Téma migrace bylo přítomné ve všech volbách v posledních padesáti letech, byť nemuselo být vždy dominantní. A všechny vlády se dušovaly, že tento problém budou řešit. Dosud ale nevyřešily nic, ať už šlo o levici či pravici. Británie má ovšem celou řadu dalších problémů, jako například hroutící se zdravotnictví, na které byli Britové po léta pyšní. Nebo nedostupné bydlení, které s imigrací úzce souvisí. Jistý ekonom spočítal, že současná bytová výstavba by nestačila pokrýt potřeby rodilých Britů, ani kdyby žádná imigrace nebyla. Ale v Británii nyní přibývá nejméně tři čtvrtě milionu nových obyvatel každý rok. Kdo nestrkal hlavu do písku, ten musel vědět, že to jednou bouchne. Nu, teď se stalo.
          Rozbuška byla nešťastná. Kluk jménem Axel Rudakubana, jemuž je dnes (v úterý) osmnáct let, narozený ve velšském Sheffieldu rodičům, kteří se přistěhovali z Rwandy, ubodal v umělecké škole tři děvčata ve věku 6, 7 a 9 let a dalších nejméně 8 vážně zranil. Podle všeho to nebyl muslim. S jistotou to ovšem nevím. Prý byl členem pěvecké skupiny v kostele. A patrně neměl muslimskou motivaci. Žádné alláhu akbar.
          Brutalita a nesmyslnost tohoto útoku vyvolala násilné nepokoje. Jak to tak v podobných situacích někdy bývá, Satan přileje oleje do ohně. Na sociálních sítích se šířily zvěsti, že šlo o muslimského migranta. Pořádaly se demonstrace, kde policie zasahovala s brutalitou, která ostře kontrastovala s benevolencí policie při nedávných propalestinských demonstracích. To situaci ještě více rozjitřilo. Keir Starmer, britský premiér, od jehož inaugurace uplynuly pouhé čtyři týdny, zaujal proti protestujícím velmi ostrý postoj. Ano, bylo potřeba rázně zasáhnout tam, kde se protestující vlamovali do hotelů a ubytoven plných migrantů. A nelze trpět šíření falešných informací podněcujících násilí. Ovšem nelze se tvářit, že vše bylo vlastně celkem v pořádku až do chvíle, kdy začali „pravicoví extrémisté“ protestovat. Poslouchal jsem úryvky z premiérova projevu a bylo mi jasné, že i jeho přístup je jen přiléváním oleje do ohně. Rozbuška byla nešťastná a matoucí, protože ji nespáchal muslim, který doplul nedávno do Anglie na člunu, jak tvrdily některé lživé weby. To ale nic nemění na tom, že islamisté jsou pro Británii velkým ohrožením a že už zabili i poslance britského parlamentu Davida Amesse, o různých teroristických útocích ani nemluvě.
          Nezbývá mi než zopakovat, co tvrdím již přes dvacet let: V každé společnosti, ba i ve společnosti velmi homogenní, jsou určitá napětí. Ta se ale dají zvládnout – je to úkol pro moudrou vládu. Pokud se ale v nějaké společnosti zvyšuje etnické a náboženské napětí a k žádné integraci nedochází, je jen otázkou času, kdy dojde k výbuchu. To, co se nyní děje v Británii, se začíná dít v celé řadě dalších zemí: v Německu, ve Francii, ve Švédsku, v Belgii, v Nizozemí. Bude to znamenat posílení „krajní pravice“. I její vítězství je jen otázkou času.
Zde bych rád požádal liberály a progresivisty, aby vysvětlili, jaký je rozdíl mezi pravicí a krajní pravicí. Zatím se mi zdá, že pravicová je ta strana, která mluví, ale nekoná, a krajní pravice koná. Mně se to konání vůbec nelíbí, protože povede k rozpadu Evropy a probuzení starých nacionalismů. Bude to ale důsledkem frustrace voličstva z nekonání nepravicových vlád.
Pokud je mi známo, Keir Starmer nemá jiný plán než důsledně pozavírat všechny krajně pravicové strůjce násilí a omezit svobodu slova na internetu. Žádná rozumná debata o příčinách napětí se zřejmě konat nebude. Starmer dokonce naznačil, že možná bude třeba použít software na rozpoznávání obličejů, což zní dosti hrozivě. K opatrnosti radil dokonce i levicový Guardian.
Když nastanou výtržnosti, vylezou nejrůznější násilníci, kteří vytuší, že by si mohli zařádit. Nicméně většina údajně krajně pravicových demonstrantů jsou normální lidé, kteří se cítí vládou zrazeni. Konzervativci jim nepomohli, nyní jim nepomohou labouristé. Přes jejich výraznou většinu v současném britském parlamentu si dovolím předpovědět, že v příštích volbách utrží stejný debakl jako konzervativci v těch letošních. Britové nechodí do ulic tak často jako Francouzi. Tyto demonstrace jsou projevem zoufalství.
Odpůrci budou argumentovat tím, že spouštěčem nebyla vražda motivovaná islamismem. Nebo tím, že ještě před vraždou poslance Amesse v roce 2021 byla – v roce 2016 – zavražděna labouristická poslankyně Jo Coxová. Pachatelem byl tehdy skutečně krajní pravičák. Byl odsouzen na doživotí bez možnosti propuštění. Nicméně konzervativci neudělali nic podobného jako gangy pakistánských mladíků, kteří znásilňovali stovky (celkově přes 1400 podle vyšetřující komise) dívek v severoanglickém Rotherhamu. Policie o tom věděla, ale nekonala. Bála se nařčení z rasismu.
Žijeme v padlém, hříšném světě. Můžeme vytvářet společenství naděje, v němž si lidé neubližují. A můžeme se chovat pravdivě a statečně v jakémkoli postavení. Největší význam to má, pokud jsme soudci, zastupiteli, policisty. Budeme potřebovat mnoho statečnosti, abychom věděli, kdy upozornit na nepravosti a odejít. Třeba když policie dostane pokyn, aby nezasahovala proti antisemitským demonstracím, ale nešetřila „krajní pravičáky“.
10. srpna 2024

Co nám jde lépe?

Kritika a přímluva

Je experimentálně potvrzeno, že lež se šíří podstatně rychleji než pravda. A pokud sledujeme jak zprávy, tak názory a argumenty, nemůžeme si nevšimnout, jak jsme jakoby uhranuti zlem a negací. Chybám a přešlapům celebrit, ať už politických, sportovních nebo uměleckých, se média věnují okamžitě a dopodrobna. Úspěchům už podstatně méně. To už musí být pořádný kalibr – jako třeba když vyhrajeme mistrovství světa. Obecně ale do značné míry platí „žádné zprávy = dobré zprávy“.
          V reakcích na mé články je hodně negativní kritiky. Tedy… nemohu si stěžovat, že by nebyla i řada kladných reakcí. Kritiky je ale tolik, že se mne co chvíli někdo zeptá: „Dane, jak to můžeš vydržet? Já bych to nedal. Teď už ty komentáře raději ani nečtu.“
          Nebudu tvrdit, že se mne negativní kritika emocionálně vůbec nedotýká. Rozhodl jsem se tedy napsat, jak to mohu vydržet.
          Zmíním dvě pozitivní věci, na kterých se může téměř každý z nás podílet.
          Nedávno se konal „Davidův stánek“ v hotelu „Zlatý Chlum“ v České Vsi. (To je vesnice hned vedle Jeseníku směrem na Mikulovice a Zlaté Hory.) Přímo v České Vsi žádné evangelikální společenství (zatím) není, i když křesťané tam samozřejmě jsou. Já se většinou na těch stáncích jen mihnu, pobydu tam tak hodinku dvě – kdo mne znáte, víte, že nejsem hudební typ. A protože tam nijak nevystupuji ani se nepodílím na organizaci, užívám si tu hodinku či dvě jako běžný křesťan.
          Bylo mi tam velice dobře. Radoval jsem se z toho, že se tam sešlo na šedesát lidí z blízkého okolí i z relativní dálky. A chválili jsme Pána. Uvědomil jsem si, jak je vlastně úžasné, že jsou ty písně tak pozitivní. Jistě, mnohé jsou patrně až příliš nasládlé, některé příliš repetitivní. Ale kritiku křesťanské hudby nechám na jiných, třeba na našem Benovi, ten tomu rozumí mnohem víc. A je mi také jasné, že Bůh, který vidí do lidských srdcí, tam možná rozeznává věci, pro něž je mu ta chvála možná méně příjemná. Nicméně v tomto ohledu zkoumejme sami sebe, ne ty druhé. V každém případě platí, že texty jsou vesměs pozitivní a oslavují trojjediného Boha. Když to srovnáte s tím, co se na vás valí z rozhlasu či odjinud, je to značný kontrast. Často oslava nevěry nebo zoufalství, mnohdy odraz různých selhání a zrad, jak to známe z tohoto světa. Jsem rád, že se tyto Davidovy stánky pořádají, stejně jako jiné akce, kde může znít hudba oslavující Boha. Hodně se tím mění atmosféra, která nás obklopuje.
Patrně máte pocit, že tato chvála křesťanských chval možná nesouvisí s nadhozeným tématem. Ten oslí můstek je asi v tom, že si připomínám, že Bůh je jak svatý, tak láskyplný, a tedy principiálně pozitivní. A tomuto Bohu sloužím. Nebo se alespoň snažím.
          To druhé, co mi dává sílu nenechat se otrávit negací, které je i mezi křesťany víc poměrně hodně, je dar a krása přímluvy. „Pletu“ se do politiky, což mi mnozí vyčítají. A neustále poslouchám hanu, výčitky a někdy i dosti sprosté nadávky. A troufnu si odhadnout, že tito kritici se za vládu moc nepřimlouvají. Je to velká škoda, protože pokud jde o kritiku vlády, nebudou křesťané hrát prim. I když jsou negativní víc než je zdrávo, nekřesťanská kritika bude i nadále mnohem rasantnější. Proč se tedy věnovat tomu, v čem nás může svět hravě zastoupit? Zatímco pokud jde o přímluvu, tam jsme nenahraditelní. Svět se za vládu přimlouvat nebude.
          Když tak slyším křesťany zasvěceně kritizovat vládu, rád bych jim položil otázku (a někdy tak opravdu činím, pokud to situace dovoluje), a přimlouváš se za ně? (Za prezidenta za premiéra, za předsedu senátu atd.)
          Zkus svou kritiku omezit a začni se za daného člověka přimlouvat. A když tak budeš činit (z přesvědčení, a nejen abys to odbyl), pak můžeš i kritizovat. Z tvé kritiky se možná vytratí beznaděj a nenávist a kritika bude mnohem pozitivnější.
          Dám vám jeden tip: Zkuste se přimlouvat nejen za daného politika, ale i za jeho ženu a děti. Pro ty je politická angažovanost jejich manžela i otce hodně riziková. Modlete se, aby manželka byla pro svého manžela požehnáním a ne dalším problémem. Modlete se za to, aby jejich synové a dcery příliš netrpěli otcovou nepřítomností. Já jsem si vygooglil jména dětí a přimlouvám se za ně, aby se potkaly s nějakými Duchem naplněnými křesťany, od nichž uslyší evangelium. (Pokud mne budete v této věci následovat, tak vás možná pobaví, jaká „fancy names“, jak by řekli Angličané, tito lidé svým dětem dávají. Agáta, Amélie, Bertram, Frederik, Vivien – kdo ke komu patří, si vygooglujte sami, vzal jsem to podle abecedy. Jen prezidentský a premiérský pár se drželi při zemi.)
          Netvrdím, že se budete radovat z vyslyšení těchto modliteb. Ale přímluvu za politiky praktikuji ještě od dob vlády komunismu a za ta desetiletí jsem se přece jen mohl několikrát radovat. Ale i kdyby ne – přímluva je pro mne věcí poslušnosti. Na nás je, abychom se přimlouvali – Bůh jedná podle své vůle, která je dobrá, libá a dokonalá.
 
31. července 2024

Příspěvek do diskuse

Příspěvek do diskuse

Přiznám se, že reakce na článek „Umíme projevovat úctu“ mne zarazila. Jistě, přišlo i několik pozitivních reakcí, nicméně řada čtenářů mi napsala, že bychom si měli dát pozor a neprojevovat úctu těm, kdo si ji nezaslouží, a někteří mi napsali, s kým vším Pán Ježíš Kristus nejednal uctivě (vztah k farizeům, penězoměnci na chrámovém nádvoří apod.).
          Podnítilo mne to tuto otázku dále promýšlet. Jeví se mi to tak, že k této otázce jsou dva možné přístupy. Zastánci jednoho přístupu, který bych nazval individualistickým, jsou toho názoru, že úctu bychom měli lidem projevovat jen na základě jejich postojů a činů, pokud je shledáme chvályhodnými (tj. úctyhodnými). Pokud je někdo rodičem, učitelem, šéfem v zaměstnání, pastorem nebo poslancem či ministrem, pak toto postavení žádný nárok na úctu nezakládá.
Pak je zde druhý přístup, podle nějž musí být zdravá společnost nutně hierarchická, a my bychom autority v této společnosti měli uznávat a ctít – při plném vědomí, že ne vždy budou nositelé autority ve svém životě příkladní. Tento postoj označím – co jiného ode mne čekat – za konzervativní.
          Zamýšlel jsem se nad touto otázkou z hlediska Písma. Pochopitelně byli lidé, kterým Pán Ježíš úctu neprojevoval – já jsem ovšem nikdy netvrdil, že úctu máme projevovat všem a za všech okolností. Nicméně jsem přesvědčen, že daná postavení určitý nárok zakládají, a to bez ohledu na morální charakter nositele. A domnívám se, že nerespektování tohoto nároku je příčinou řady našich problémů, a u jiných problémů sice není příčinou, ale daný problém více či méně prohlubuje.
          Na podporu svého přístupu uvedu dvě místa z Písma – jedno novozákonní a druhé starozákonní. Znalci Písma si vzpomenou, jak stál apoštol Pavel před sanhedrinem a dostal na příkaz velekněze políček. Nazval velekněze „obílenou stěnou“, načež mu vytkli, že se chová neuctivě k veleknězi. A Pavel se kupodivu omluvil, byť veleknězovo počínání bylo naprosto nepatřičné. A svou omluvu zdůvodnil tím, že netušil, že onen muž je velekněz. Byl přesvědčen, že velekněz je hoden úcty právě pro své postavení, nikoli jen pro osobní charakterovou ryzost.
          Starozákonním příkladem je postoj krále Davida ke svému předchůdci a zapřisáhlému nepříteli Saulovi. David až do poslední chvíle ctí, že Saul je Hospodinův pomazaný, ačkoli on sám by v té době již také Hospodinovým pomazaným. David rozhodně nebyl v pokušení dělat si nějaké iluze o Saulově charakteru. Byl ale přesvědčen, že přes to všechno má Saulovi prokazovat úctu.
          Někdo možná namítne, že tento starozákonní příklad už se nás netýká. My máme volené představitele a zvolíme si ty, k nimž máme úctu. Ano, můžeme volit, ale přesto i dnes platí, že Hospodin je ten, kdo ustanovuje a sesazuje krále (Dan 2,21).
          Odmítání nebo zpochybňování úcty je součástí útoku na autority jako takové. Má-li společnost něčeho dosáhnout, musí být nutně hierarchická. Nejlépe je to vidět na armádě, ale týká se to všech sociálních vztahů. Proč státní správa funguje tak uboze? Protože ji tvoří úředníci, kteří, když přijde nový ministr, jeho snahy vládnout bojkotují. A protože tomu v jistém ohledu rozumí lépe než nový ministr (případně starosta nebo primátor), může práci ministra bojkotovat velice úspěšně.
          Nebylo tomu tak vždy a všude. Před lety byl schválen zákon o státní službě, který měl zabránit tomu, aby strana nastupující po volbách nemohla vyměnit celé vedení daného ministerstva. Tak to prý kdysi fungovalo ve Spojeném království – ministerstvo bylo připraveno loajálně uskutečňovat záměry nového ministra. U nás to ovšem po přijetí zákona o státní službě nefungovalo a nový ministr si musí přivést svou garnituru, má-li něčeho dosáhnout. Jenže to díky novému zákonu tak úplně nejde. Státní úředníci nemají k novému ministru úctu a pak všichni nadáváme, jak je to u nás hrozné.
          Tak bych mohl psát i o jiných vztazích nadřízenosti a podřízenosti. Ve společnosti převažuje ideologie, která se snaží veškeré hierarchie zničit, rodinou počínaje. Začíná to v rodinách, a proto obnova bude rovněž muset začít v rodinách – za předpokladu, že ještě bude čas.
          To, co jsem psal, neznamená, že bychom měli poslouchat všechny autority a za všech okolností. Někdy je správné, ba dokonce nezbytné, aby dítě řeklo rodičům NE, aby to řekl student profesorovi nebo zaměstnanec šéfovi či člen sboru pastorovi. Není to ale zdaleka tak často, jak si dnes mnozí lidé myslí. Když někdo autority ctí a ví se to o něm, pak má mnohem větší váhu, když v určité situaci řekne NE, než kdy to NE říká člověk každý druhý den.
          Je načase, abychom začali ctít Bohem ustanovené autority. A pokud tou autoritou jsme, je načase budovat v sobě Kristův charakter.
 
23. července 2024

Člověk se může celý den mračit, ale není to jeho povinnost.

Stále je co obdivovat

Nedávno jsem meditoval nad jedním z nejznámějších biblických veršů: Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a to všechno vám bude přidáno. (Ze souvislosti vyplývá, že to „všechno“ jsou základní tělesné potřeby – jídlo a pití, ošacení.) A přemýšlel jsem o tom, co vlastně hledáme. Domnívám se, že je to především zdraví. I mezi křesťany slýcháme při rozloučení: „Tak se mějte dobře a hlavně to zdraví, že?“ Dále bychom mohli uvést prosperitu a význam. A dnes ve stále větší míře i pomoc od duševního strádání – nás samotných i našich dětí.
          Když jsem se nad tím zamyslel, dospěl jsem k závěru, že křesťané a nekřesťané se v této věci příliš neliší. I my hledáme zdraví, prosperitu a význam.
          Ježíš nám nevyčítá, že hledáme tyto věci. Dokonce nás ujišťuje, že náš nebeský Otec ví, že tyto věci potřebujeme.
          Problém je v prioritách. Většina z nás ví, že i zítra bude mít co jíst, a že ani zítra nebude nikdo z nás hledat, „kde by hlavu složil“. Co nám tedy schází? Co znamená „hledat Boží království?“
          Člověk může být těžko šťastný, když jen tak přežívá ze dne na den. Ostatně k tomu nás Bůh nestvořil. Potřebujeme vědět, jaké nám určil poslání.
          Naše poslání od Boha má celou řadu rovin. Rodiče mají poslání dobře vychovávat své děti. Posláním manželů je činit dobré jeden druhému. Někteří lidé mají určité konkrétní poslání v církvi, v těle Kristově.
          Na jedné rovině se ale můžeme sejít všichni: Jsme tu od toho, abychom oslavili Boha. A církev jako celek je tu od toho, aby adorovala.
          U předchozí věty se zastavím, protože pro mne znamená mnoho. Kdysi jsem byl ve velkém trápení, ve velké krizi. A nečekaně mne navštívil evangelický farář Luděk Rejchrt z Prahy-Braníka. Přišel mě potěšit, a během rozhovoru, který netrval nijak dlouho, vyslovil tuto větu: „Církev je tu od toho, aby adorovala.“
          Aniž to můj kolega tušil, pomohl mi víc, než kdyby mne nějak psychologicky rozebíral.
          Jordan B. Peterson často říká, že zabývat se sebou samotným je téměř totéž jako trpět depresemi. Řídím se radami těchto moudrých mužů a hned jak se ráno probudím, pomyslím na Boha, na jeho svatost, na jeho velebnost, na jeho milosrdenství. Podívám se z okna a děkuji Bohu za hluboké lesy na Zlatém Chlumu, které mám před očima. A je to pro mne stále důležitější. Snad díky tomu jsem nepoznal to, čemu se říká „Krize středního věku“. Vím, jaké je mé poslání.
          Proto všem křesťanům radím: Udělejte si čas a pohovořte si s Bohem o tom, jaké je vaše poslání.
          Mnozí, ne-li všichni, máme nějaké trápení. Někdy se ho nezbavíme ani do konce pozemského života. To ale nemění nic na tom, že Bůh je dobrý, plný milosti, a vší chvály hodný. Snad nikdo netrpěl tolik jako biblický Jób. Když se nakonec s Bohem setká, ani nestačí položit Bohu všechny otázky, které mu chtěl ve svém trápení položit. Bůh mu ukazuje velkolepost stvoření a Jóbovy otázky náhle nejsou důležité.
          Psal jsem, že křesťané i nekřesťané často hledají totéž. Jedním z projevů je, že (někteří) lidé čekají, že církev jim pomůže vyřešit jejich duševní problémy. Církev je pro ně jakousi alternativou Linky důvěry. Psychologové a psychiatři mohou jistě v konkrétních případech hodně pomoci, a pastorace skutečně může být alternativou. Nicméně „světský“ psycholog či psychoterapeut vám neporadí, abyste chválili Boha za všechnu tu krásu, která nás obklopuje. Já nevím, jestli budu schopen tomu nebo onomu člověku pomoci. Některým jsem pomohl, mnohým patrně ne. Vím však s jistotou, že pokud se člověk neobrátí k Bohu a k něčemu, co není on sám, ze svých depresí se nevyhrabe. Onen kolega, který řekl, že církev je tu od toho, aby adorovala, mi mohl vypočítávat chyby, kterých jsem se v životě dopustil. O některých jistě věděl. Nicméně on řekl něco, co způsobilo, že jsem přestal přemýšlet výhradně o svém trápení. Bůh je veliký, přestože nám se právě nedaří. Nebesa vypravují jeho slávu, přestože mne právě někdo šeredně pomluvil.
          Duševních chorob přibývá. Odborníci bijí na poplach: Nedostává se dětských psychiatrů. Dnes ráno jsem v rozhlase slyšel zprávu, že mladí lidé, kteří se pokusili o sebevraždu, musí čekat v průměru třicet dnů, než se jim bude věnovat nějaký psychiatr.
          Než jsem uvěřil, škodil jsem jiným i sobě. Byl jsem sám sobě středem. Ježíšova slova „zapři sám sebe“ lze chápat vícero způsoby, které se navzájem nevylučují. Můžeme je parafrázovat i takto: Nebuď sám sobě středem. Středem je Bůh. Je hoden chvály. Je hoden uctívání. A vysvobozuje nás od nás samotných.
         
17. července 2024

Jsou pro to dobré důvody

Proč projevovat úctu

Můj bratr Aleš mi dal k Vánocům knihu Yorama Hazonyho se stručným názvem Konzervatismus a se stejně stručným podtitulem Znovuobjevení. Byla to trefa do černého. Čtu ji pomalu, nejsem ani v polovině. Mezitím jsem přečetl několik jiných knih.
          Každého z nás potěší, když najdeme někoho, kdo má stejný pohled na svět jako my. (Jistě, neznamená to nutně, že náš pohled je správný.) A možná potěší dvojnásob, nalezneme-li u nějakého autora zformulované myšlenky, které jsme nikdy nevyslovili, protože jsme je jen jakoby zpovzdálí tušili.
          Jednou z mnoha myšlenek, které mne hluboce zaujaly, je, že naše úcta k rodičům, učitelům, nadřízeným v práci, ale i politikům, spolu úzce souvisí, téměř jako spojité nádoby. A tak mne napadlo, že lepší než se zabývat otázkou zda a jak děti trestat či netrestat, by stálo za to učit je úctě.
          Pokud si manželé navzájem neprokazují úctu – a pokud se vůči sobě chovají neuctivě, nebude mít dítě od koho se úctě naučit. A nebude vědět, že se má chovat uctivě vůči učitelům a učitelkám. Pokud se znepokojením pozorujeme, jak společnost přestává být soudržná, mysleme na to, že vzájemně neuctivé chování politiků a žurnalistů má svůj kořen už v našem dětství. Pokud jsme se nenaučili chovat se k druhým, a zejména k rodičům, uctivě, nedokážeme být uctiví k lidem, s nimiž budeme nutně v nějakém vztahu, ať už hodně blízkém nebo vzdáleném. Pokud dítě slyší, jak se rodiče vyjadřují neuctivě o jejich učitelce, nebude mít touhu se od ní něco naučit.
          Uvedu ilustraci z vlastního života. Když jsem byl v páté třídě, měl jsem velký průšvih. Čekali jsme na lékařskou prohlídku na základní škole, v místnosti pro promítače. Vedle ní byla malá místnost s otvory, kudy se daly promítat filmy do speciální velké učebny pro fyziku a chemii v posledních dvou ročnících základní školy. Právě v ní měli hodinu fyziky.
          Byl jsem v té škole nový – nedávno jsme se přestěhovali do oné čtvrti. Spolužáci mne navedli, abych oněmi otvory pro promítání zakokrhal. A já se nechal přemluvit.
          Co mi spolužáci zatajili, bylo, že soudruh učitel, který tam vyučoval, se jmenoval Kohout.
          Bylo z toho velké vyšetřování. Učitel Kohout mi nařídil, abych oznámil třídní učitelce Tučkové, co jsem provedl, a aby se rodiče dostavili do školy. Vyšetřování pokračovalo i druhý den, kdy se ho ujal soudruh ředitel Khun. Před dvojkou z chování mne uchránilo to, že jsem nekokrhal sám. Po mně se totiž osmělili i někteří další žáci, včetně dívky, jejíž rodiče byli vysoce postavení komunisté, a vypadalo by hloupě, kdyby ona potrestána nebyla, a tak jsme vyvázli jen  s ředitelskou důtkou.
          Bál jsem se jít domů. Měl jsem průšvih, a dostal jsem zaracha a ještě nějaké další tresty. Nicméně maminka do školy nešla. Až po letech mi řekla, jak to vlastně tehdy bylo.
          Když jsem byl mimo dosah telefonu, maminka zavolala do školy a mluvila se soudruhem učitelem. A sehrála divadélko: „Cože, co to ten můj kluk udělal? Roztrhnu ho jak hada! Ten si to bude do smrti pamatovat!!! Ať raději ani nechodí domů!!!“ A tak dále.
          Učitel Kohout zřejmě usoudil, že mám velmi přísné, až kruté rodiče, a došlo to až tak daleko, že mě začal omlouvat. „Ale to víte, kluci někdy dělají takové hlouposti…“
          Ještě zmíním, že když jsem třídní učitelce oznamoval, co jsem provedl, zdálo se mi, že stěží potlačuje smích. Po letech mi to potvrdila. Naši se totiž spřátelili s její rodinou a jednou – to už jsem měl před maturitou – na to přišla řeč. Soudruh Kohout, jak vyšlo najevo, nebyl u kolegů příliš oblíben.
          Jaké v tom bylo pro mne poučení? Ať si rodiče o učiteli Kohoutovi či řediteli Khunovi mysleli cokoli, neudělali a neřekli nic, co by snížilo jejich hodnotu v mých očích. Učitele není správné zesměšňovat, ať už si o něm myslíme cokoli. A učitelka Tučková dobře udělala, že onen smích přede mnou potlačila.
          Když se dítě nenaučí úctě k nadřízeným v rodině a ve škole, bude mít velké problémy vytvořit si dobré vztahy v zaměstnání.
          Nedávno jsem psal o „volných radikálech“. Právě v rodinách těchto volných radikálů se často pomlouvá ten sbor, ze kterého odešli, případně i sbory jiné. Několik takových rodin jsem poznal zblízka. Bylo mi velmi smutno, když jsem viděl, jak děti takřka s mateřským mlékem nasávají kritického ducha – a je jedno, jestli ta kritika měla nějaký reálný základ nebo ne. Přitom se tyto děti mnohdy nechovaly uctivě ani ke svým rodičům.
          Čekám jednu velmi hlasitou námitku: Úctu je třeba si zasloužit.
          Doporučuji: Snažte se ze všech sil úctu si zasloužit, ale učte se také úctu prokazovat. To, že s někým jednáte uctivě, neznamená, že takový člověk nemá charakterové vady. Před jeho nedostatky nemusíte zavírat oči. Písmo nás poučuje v teorii i v praxi, proč a jak na to. Jak řešit konkrétní situace? Začni se za toho, s kým máš problém, pravidelně modlit. Garantuji ti, že tvůj vztah k němu se začne proměňovat. Přestože on nebo ona se možná hned měnit nebude. Za druhé, jdi nejprve za ním osobně a řekni mu, co proti němu máš. Pokud to neuděláš, ačkoli jsi to udělat mohl, nemáš právo mluvit o jeho nedostatcích s jinými lidmi, a především před dětmi ne.
          Na závěr předkládám jeden biblický text k meditaci:
Noe byl rolník a první vysázel vinici. Jednou pil víno, opil se a obnažil se uprostřed svého stanu. Chám, otec Kenaana, viděl nahotu svého otce a oznámil to venku svým dvěma bratrům. Ale Šém a Jefet vzali plášť, položili si ho na ramena, šli pozpátku a zakryli nahotu svého otce. Jejich tváře byly odvrácené, takže nahotu svého otce neviděli. Když se Noe probral ze svého vína a dozvěděl se, co mu jeho nejmladší syn provedl, řekl: Buď proklet Kenaan! Ať je svým bratrům posledním z otroků. Dále řekl: Požehnán buď Hospodin, Bůh Šémův. Ať je Kenaan jejich otrokem. Ať Bůh rozšíří Jefeta, ať přebývá ve stanech Šémových a ať je Kenaan jejich otrokem (Gn 10,20-27).
10. července 2024

Děje se to vůbec?

Jsme schopni změnit názor?

Kamil, jeden z mých pozorných čtenářů a „pozitivních kritiků“, mi nedávno v reakci na jeden článek napsal: Pochopil jsem, že názor druhého se většinou nedá změnit jakoukoli argumentací. Mimochodem toto je s evangeliem podobné.
Všiml jsem si jednoho úkazu a zajímalo by mě jestli máš podobnou zkušenost. Často se stává, že když se mnou někdo chce mluvit o otázkách víry a náboženství začíná útokem, jaká je to blbost.
Zvláštní způsob žádosti o rozhovor.
       V tomto článku se nebudu zabývat specificky evangeliem a budu se zabývat možnostmi změny názoru jako takového. Zkušenosti, které popisuje Kamil, nemohu rozporovat, udělal jsem je také. Pokud bychom chtěli tuto otázku nějak strukturovat, pak se, myslím, dá říci, že v řadě případů měníme názory poměrně snadno a na argumenty celkem pochopitelně slyšíme. Když žijeme v domnění, že o víkendu bude teplo, vyjdeme ven a sousedka nám oznámí, že sobota patrně proprší, změníme svůj názor a zařídíme se podle toho. V tomto případě totiž o mnoho nejde. Domnívám se, že názory měníme obzvlášť těžko v případech, kdy by změna názoru znamenala radikální změnu v nejrůznějších oblastech našeho života. Možná někdy podvědomě zvažujeme, co všechno by takové změna obnášela.
          Uvedu příklad, který je z opačného konce spektra, tedy když jde o něco vážnějšího než je změna počasí. Jedna dívka, která chodila na Maniny téměř od samotného začátku, měla přítelkyni, Francouzsku, která se považovala jednak za katoličku, jednak za komunistickou aktivistku. Měla velký zájem o život církví ve „východním bloku“ a dokonce rok studovala na teologické fakultě kdesi ve Východním Německu. Vzpomínám si, jak jsme spolu diskutovali o politice před francouzskými parlamentními volbami někdy počátkem osmdesátých let. Socialisté se tehdy spojili s komunisty a vypadalo to, že by jejich koalice mohla vyhrát volby. Jenže ještě před volbami mezi nimi došlo k ostrým sporům. Christine – myslím, že tak se tato dívka jmenovala – prohlásila, že je lépe, že se hádají teď, než aby se hádali po volbách. Zeptal jsem se jí, na čem zakládá přesvědčení, že to po volbách bude jiné. Otázka ji trochu zarazila. Když jsem mluvil o negativech komunistických vlád, prohlásila: „U nás ve Francii to bude jiné.“ Zeptal jsem se, proč by to mělo být jiné, když všude tam, kde vládnou komunisté, je hodně bezpráví a násilí, od Severní Koreje po Kubu.
          Christine si myslela, že je to u nás lepší než na Západě. Ne že by byla slepá k různým nedostatkům – nebyla hloupá. Nicméně byla stále přesvědčena, že komunismus je lepší než kapitalismus.
          Pak odjela do Bulharska. To samo o sobě její názory nezměnilo. Jenže v Bulharsku potkala jakéhosi studenta pravoslavné teologie, do kterého se zamilovala. Její láska byla opětována a před  jejím návratem do Francie se tito dva mladí lidé zasnoubili.
          Poměrně brzy se vydala do Bulharska znovu, tentokrát za svým snoubencem, aby naplánovali svatbu. Snoubenec ale odmítl se s ní setkat. Byla tím zdrcena. Pak se nějak – nevím přesně jak – dověděla, že tajná policie tomuto muži zakázala se s ní stýkat pod pohrůžkou ne snad přímo fyzické, ale jistě společenské likvidace jeho rodiny.
          Až tato zkušenost otevřela Christine oči. Rok pobytu ve východním Německu nepomohl. Řada argumentů jejích východoevropských přátel také ne. Musela prožít něco, co šlo „až na dřeň“ – něco, co ji bytostně zasáhlo.
          Ano, jsou to zpravidla krajní prožitky, co způsobí, že změníme názor.
          Přemýšlel jsem o své činnosti. Každý týden píšu články. A píšu je s nadějí, že někdo změní názor. Není ta naděje falešná?
          Domnívám se, že nikoli. Ono to nefunguje tak, že si někdo přečte Danův článek a řekne si: „Aha. Tak ono je to takhle. Tak to musím změnit svůj názor.“ Psal jsem, že Christine svůj názor změnila, když se jí něco bytostně dotklo. A čtenáři mých článků žijí své životy, a každý z nás se čas od času dostane do situace, která nás přiměje k radikální změně názorů – a my pak začneme uvažovat o tom, jaký pohled na svět by nám dával větší smysl než to, čemu jsme věřili doposud. A teď se na chvíli vrátím k evangeliu. Žiji s Pánem Ježíšem už pětačtyřicet let a dává mi to smysl stále více. Snažím se to nějak vyjádřit a je to takové to „pouštění chleba po vodě“. Čas od času – není to příliš často, mi někdo napíše, že svůj názor změnil. Pochopitelně to potěší.
          Zmíním ještě jednou věc. Záleží mi nejen na tom, co sdělujeme, ale také na tom, jak to sdělujeme. Ano, je mi jasné, že mluví-li někdo uhlazeně, neznamená to ještě, že to není podvraťák. Někteří ničemové si dávají záležet na svém vystupování.
          To ale neznamená, že by nám mělo být jedno, jak se vyjadřujeme my a jak se vyjadřují naši partneři v diskusích. Vadí mi rychlé a absolutní soudy. Zmíním jen jeden z mnoha takových projevů. Několik lidí mi v diskusi napsalo, že náš prezident Petr Pavel je „loutka“. Jiní lidé to napsali o bývalé slovenské prezidentce Zuzaně Čaputové. Nesl jsem to těžce. „Loutka“ je naprosto nesamostatná. Právě dva zmiňovaní politici prokázali, že jsou schopni a ochotni čelit velmi nepřátelskému prostředí. V řadě věcí s nimi nesouhlasím, ale nemám důvod pochybovat o tom, že jejich jednání a chování je jejich rozhodnutí – nikdo je jako loutku nevede. Jistě, všichni jsme nějak omezení, a nejvyšší představitelé jsou někdy omezenější ve svých možnostech, než si myslíme. To nám ale nedává právo k jejich dehonestaci.
          Podobná dehonestace se uplatňuje při tvrzení, že daný politik (či žurnalista) je někým „placený“. Je-li někdo takto nespravedlivě osočen, nechce se mu dál diskutovat. Já to mám celkem snadné – občas mi někdo pošle nějakou podporu, ale ta není na nic vázána. Články píšu zásadně zdarma, čistě z přesvědčení. A na nedoložená obvinění nemusím odpovídat. Politik to má složitější – nemůže jen tak odejít od rozdělané práce, přestože by se mu po různých nařčeních chtělo se vším praštit.
          Jiná věc ovšem je, pokud někdo skutečně tu „uplacenost“ rozkryje. To je vskutku záslužná činnost, ať už se jí věnuje třeba Libor Michálek nebo Kristýna D., na Slovensku to Ján Kuciak zaplatil životem.
          Proto bychom měli být v těchto věcech velice obezřetní. Mluví-li někdo o našem prezidentovi jako o loutce, kladu si otázku (a tímto kladu otázku i jemu), co sám tento kritik vykonal, jak sám přispěl k pročištění atmosféry v naší zemi – atmosféry často naplněné jedovatostí. Dehonestování druhých k tomu rozhodně nepřispívá.
          Možná se vám zdá, že bojuji s větrnými mlýny. Možná máte pravdu. Ale je to lepší než „jít s dobou“, zejména v této věci. Přeji hodně odvahy a moudrosti!
 
3. července 2024

Ano, jsou prázdniny, přestože článek je o školství

Vzdělání a biflování

Přiznávám se předem, že se pouštím do oblasti, v níž nejsem odborníkem. Chci psát o tom, co se naše děti učí ve školách. To je věc politická, a měla by zajímat každého rodiče.
          Zdá se mi, že převládající konsensus pedagogů v celé západní civilizaci zní, že děti by se ve škole neměly biflovat informace (data, vzorečky, jména…), ale měly by se především učit si potřebné informace vyhledat a pak s informacemi pracovat. Proč se třeba v biologii učit, jak vypadá Krásnoočko zelené, Trepka velká nebo Volvox Globator (vidíte, už 62 let je část mé paměti blokována mnoha informacemi tohoto typu). Říká se, a do jisté míry právem, že děti se musely ve škole učit mnoha věcem, které v životě nikdy nebudou potřebovat.
          Je na tom jistě něco pravdy a bylo patrně potřeba jisté korekce od biflování dat směrem k práci s daty. Nicméně občas se ve mně rozsvítí červené světýlko.
          Vzpomínám si na své cesty do „kapitalistické“ ciziny v letech 1964-1967. V roce 1965 jsem strávil tři týdny v letní škole angličtiny pro zahraniční studenty. Hodně jsem si povídal se svými vrstevníky a navázal jsem řadu přátelství. Byl jsem tam trochu za exota – jediný student z „východního bloku“. Všiml jsem si, že jejich znalosti z historie a zeměpisu jsou velmi chabé. Nevím, jak v jiných oborech, o těch jsme se vesměs nebavili. Cítil jsem tehdy určitou nadřazenost, což jistě nebyla pěkná a správná reakce. Ale tito středoškoláci těžko na mapě Evropy hledali země, ze kterých jsme se tehdy sjeli. O tom, co bylo Rakousko-Uhersko, neměli vesměs potuchy. Obávám se, že od té doby se to moc nezměnilo. A jestli mají studenti znát ještě méně dat a jmen, pak nevím…
          Červené světýlko se rozsvítilo znovu, když čeští novináři vymysleli jakýsi test, který předložili ministrům. Některé otázky tohoto testu byly záměrně nesmyslné. Jiné byly neproblematické – např. kdy byl upálen Jan Hus. Jeden ministr se v datování husitského hnutí netrefil  tři století – nechci ho dehonestovat, a tak ho raději nebudu jmenovat.
          Ano, vím, že tento ministr toto datum ke své práci nepotřebuje. Myslím ale, že každý ministr by měl mít určité vzdělání. Nedávno jsem slyšel vtipnou definici vzdělání: „Vzdělání je to, co vám zůstane, když zapomenete všechno, co jste se učili ve škole.“
          Něco na tom je. Abych to přiblížil: Ve svých topičských letech jsem se věnoval studiu ruských dějin. Přečetl jsem např. sebrané spisy A. S. Chomjakova, I. V. Kirejevského, K. S. Aksakova a mnoho dalších knih. Jednotlivosti z těchto knih si nepamatuji téměř vůbec. Ale mám živé ponětí o tom, jak ruská společnost fungovala, kdo byli slavjanofilové a kdo zapadnici, jakou roli hrála pravoslavná církev apod. Před pár lety jsem dostal k překladu článek nějakého Bulhara s několika tituly před jménem a dalším za jménem. Tento muž se věnoval pojmu „sobornosť“, který byl pro Chomjakovovo myšlení klíčový. Nicméně autor článku celým souvislostem evidentně nerozuměl. Pochybuji, že Chomjakova skutečně četl, nebo že ho četl dostatečně. A tak napsal pár banalit, které patrně zveřejnil nějaký odborný časopis. Ale taková je v některých oborech zřejmě realita – ani moc dat, ale ani moc vzdělání.
          Proto mě velmi potěšil a povzbudil rozhovor Jordana Petersona s Katherine Birbalsinghovou, která v Londýně založila Michaela Community School. Přišla s projektem, který jde naprosto proti proudu současných názorů. Je přesvědčená, že děti se cítí mnohem lépe, panuje-li ve škole kázeň. Tvrdí, že rodiče by měli být rodiči svých dětí, nikoli jejich kamarádi. A že i učitelé se nemají snažit být kamarádi žáků, ale mají si být vědomi toho, že mají autoritu, kterou musí – arci láskyplně – uplatňovat.
          A děti mohou zůstat dětmi, aby z nich vyrostli zdraví a vyrovnaní dospělí.  
          Paní Birbalsinghová musela překonat mnoho překážek, než se jí podařilo školu otevřít. Udělala si řadu nepřátel už svými názory. Nyní je ale realizuje. Vysloužila si označení „nejpřísnější ředitelky v Anglii“. Ve škole zahajují vyučování zpěvem God save the King, což je vlastně anglická hymna. Škola, kterou navštěvují převážně děti z nejrůznějších menšin, vede žáky k vlastenectví. Paní ředitelka odmítla zřídit ve škole kapli, protože by musela rovněž zřídit mešitu nebo sikhský chrám. Odmítá podávat v jídelně halal nebo košer pokrmy. Rodiče, kteří chtějí zapsat své děti na tuto školu, jsou s tím pochopitelně dopředu srozuměni. Ve škole není ani etnické, ani náboženské napětí; škola nemá problémy s násilím nebo drogami, které sužují mnoho škol nejen v Británii.
          Co se týče výsledků, patří škola mezi pět nejlepších v Anglii. Žáci a rodiče jsou evidentně spokojeni.
          Katherine Birbalsinghová rovněž zpochybňuje tezi, že učit se myslet je důležitější než mít znalosti. Dokáže to zargumentovat lépe než já.
          Jistě nejde o to, vrátit se do nějakého hypotetického zlatého věku, kdy se děti neučily myslet a jen se biflovaly vzorečky či data. To se ostatně nedělo nikdy. Jde o věc míry, o zdravou vyváženost. Dosavadní vývoj dává zřejmě paní ředitelce za pravdu. Do její školy se nyní jezdí (či létají) dívat učitelé a další odborníci z celého světa. Když se lidé řídí zdravým rozumem a nikoli ideologiemi, bývá to inspirující.
          Pokud vás onen zmíněný rozhovor zajímá, snadno si ho vygooglíte.
30. června 2024

Bez církve to nejde

Přibývá volných radikálů

Nedávno jsme na přípravném výboru Modlitební konference řešili otázku, máme-li v přihlášce požadovat, aby dotyčný uvedl, z jakého je společenství. Myslím, že mezi námi celkem panuje shoda v tom, že křesťan společenství potřebuje, nicméně řada lidí dává přednost domácí skupince před účastí na nedělním (případně sobotním) shromáždění a formálním členství v nějaké denominaci.
          Není pochyb o tom, že prožívání našeho křesťanství se v posledních čtyřiceti letech hodně proměnilo. Tato proměna se výrazně urychlila v posledních pěti letech, a to díky jedné neutrální a jedné negativní okolnosti. Tou neutrální okolností míním rozvoj technologie, který umožnil virtuální setkávání přes Zoom nebo podobné platformy. Ostatně i porady o „naší“ modlitební konferenci se odehrávají na této platformě, byť konference sama bude setkáním „naživo“. Tou negativní okolností míním Covid a jeho lockdowny, který řadu sborů a skupin přiměl k setkávání přes Zoom. Zvláště velké sbory lockdown přinutil k významným proměnám. Současně se ještě zintenzivnilo vyhledávání kázání a vyučování na internetu, zejména na YouTube. Když pak covidová vlna skončila, některé sbory se už ke klasickým bohoslužbám nevrátily, jiné se k nim sice vrátily, ale někteří lidé už na ně nechodí. Jsou ale i velice úspěšné sbory, které obojí možnost kombinují, a tak se scházejí na klasických bohoslužbách, které ovšem on-line přenášejí do éteru, a někdy prý mají i třikrát tolik posluchačů, než měly před covidem.
          Myslím, že tyto proměny křesťanského života dají sociologům a statistikům ještě zabrat. Kdesi jsem četl, že ve Spojených státech se minimálně dvacet milionů křesťanů schází na domácí skupince každý týden a dalších dvacet milionů alespoň jednou za měsíc. Účast na „klasických“ bohoslužbách sice výrazně klesá, pokud je ale vykompenzována domácími skupinkami, nemusí být situace až tak tragická. (Ano, vím, že z hlediska duchovní moci není počet až tak důležitý. Jednota bratrská a později na ni navazující Moravian Church nikdy nevynikala počtem, a ani se o to nesnažila, a přece byl její duchovní – a rovněž kulturní – vliv impozantní.)
          Nemá cenu stavět se do cesty technologickému vývoji. Virtuální konference a různé „webináře“ už tu s námi zůstanou. V něčem je internet jako oheň – dobrý sluha, ale zlý pán. Porada po Zoomu je užitečná věc, ale to, čemu se v Písmu říká obecenství (řecky koinónia), setkávání po Zoomu nahradit nemůže. Znám několik křesťanů, kteří sice každý týden navštíví nějakou internetovou bohoslužbu, ale skutečné společenství s nikým nemají. A co je ještě vážnější, ono jim ani nechybí.  Tedy… oni si to myslí.
          Takové křesťanství je ovšem čistě konzumní. Posluchači ovšem něco dává, ale posluchač církvi nedává nic. Jistě, může přes QR kód přispět do sbírky, ale nikoho nepotěší třeba slovem moudrosti nebo proroctvím. Nikomu nenabídne modlitbu. Moc se nedozví o tom, s čím druzí křesťané bojují, v čem vítězí a v čem prohrávají.
          Nedávno jsem v jednom článku napsal, že když se Božímu nepříteli podaří vytáhnout někoho z církve, snáze ho pak vytáhne i z manželství. Platí to i naopak, vytáhne-li někoho z manželství, snáze ho vytáhne i z církve. A pokud člověk už jednou ze sboru odejde, může se stát, že čím déle žije bez církve, tím více se mu zdá, že to v tom sboru bylo opravdu strašné (není tomu tak vždycky, ale lze říci, že se to děje často). Vzpomínám na dnes již profláknutá slova amerického prezidenta Johna F. Kennedyho, nepřemýšlej o tom, co může vlast udělat pro tebe, přemýšlej o tom, co ty můžeš udělat pro vlast. Jako „volný radikál“ toho pro církev mnoho neuděláš. Pokud do žádného sboru nechodíš, nemůžeš ani přispět k jeho nápravě. Takových „volných radikálů“ je v našich krajích celá řada. Kdyby se zapojili do církve, mohli by dohromady dát menší sbor – nebo dokonce sbor střední velikosti.
          Můžeš se sám zamyslet nad tím, jak společenství vlastní vnímáš. Jako Boží nástroj, jímž bude Bůh naplňovat tvé potřeby? Nebo jako místo, kde se společně s ostatním učíš milovat?
Netvrdím, že nikdy nenastane situace, kdy je správné ze sboru (nebo z manželství) odejít. Fyzické napadání v rámci manželství nebo hlásání bludů ve sboru není třeba tolerovat. Nicméně zdá se mi, že rodiny a sbory se mnohdy rozpadají z podnětů mnohem méně závažných. Mnohdy chybí ochota o vztahy zápasit. Bez této ochoty se ale nezlepší ani manželství, ani společenství sboru. Člověk může být pravověrným křesťanem, a přitom zcela minout, oč v zápase o vztahy jde a proč je tento zápas důležitý. „Volní radikálové“ mohou být hodně radikální, nebo třeba hodně konzervativní, nebo třeba hodně progresivní, ale nejsou pro církev přínosem a mnohdy žijí v sebeklamu. Z bezpečného povzdálí kritizují církev a neuvědomují si, že velký problém mají oni sami.
    Rád to přirovnávám k učení se cizímu jazyku. Můžeme mít silnou motivaci a první tři lekce jsme nadšení. Postupně nám dochází, co jsme vlastně tušili už na začátku: Cesta k cíli bude dlouhá a nesnadná. A teď je přede mnou patnáctá lekce… Původní nadšení se vytrácí, cíl ale neztrácí na hodnotě. Vzdáme to? Pak jsme jen ztráceli čas. Nedorazíme do cíle. A jak si často připomínáme, řecké slovo pro hřích, hamartia, znamená minutí se cíle. Vyzývám volné radikály, aby svůj postoj přehodnotili. Přitom je mi jasné, že pokud tak učiní, přidělají církvi problémy, protože se vrátí – nebo nově zapojí – i se svou kritičností. Jenže problémy jsou od toho, aby se řešily, a ne abychom před nimi utíkali. V církvi nejsem proto, aby vyřešila mé problémy. Jsem v ní proto, abych se naučil milovat.

19. června 2024

Aktuální téma pro všechny

Znovu o nedůvěře

O nedůvěře jsem psal v únoru, tedy poměrně nedávno. Nedá mi to a musím se k touto tématu vrátit.
          Určitá míra nedůvěry tady byla vždy, nejde tedy o nic nového. Zarážející ale je její rozsah. Hodně k tomu přispěl covid. Patřil jsem k těm, kteří podporovali vládní opatření. Měl jsem zato,  že nedůvěra není dána nějakým objektivním poznáním, ale že odmítání očkování proti covidu je pouze vyhřeznutím oné nedůvěry, která se v posledních letech stále šíří. Hovořil jsem s některými lékaři a ti měli na věc podobný názor jako já.
          U nás zaznívající hlasy odmítající proticovidová opatření mi připadaly značně nevěrohodné; poslouchal jsem ale řadu diskusí a názorů odjinud, zejména ze Spojeného království a Spojených států. Nemohl jsem přehlédnout, že proti kritikům proticovidových opatření je veden dosti nevybíravý boj. Mnohdy se jednalo o lidi, kteří byli do té doby považováni za odborníky; najednou se z nich stali nepřátelé společnosti. Dnes si myslím, že řada opatření, zejména lockdowny, měla dosti negativní vliv. Spěchalo se, a byly aplikovány vakcíny, které nebyly dostatečně otestované, což se zdůvodňovalo mimořádností situace a z ní vyplývající potřeby rychle jednat.
          Problémy s covidem nezpůsobily obecnou nedůvěru – ta tu byla již dříve. Nicméně vydatně přispěly k jejímu prohloubení.
          Nevím, zda jste si toho všimli také, ale po celém světě se šíří teorie placaté země. Poprvé jsem se s ní setkal asi před pěti lety. Tehdy jsem to považoval za totální bizár, kterému může věřit jen značně – řekněme neinformovaný – člověk (nechci použít žádný ošklivý výraz). Nyní se dovídám, že výskyt těchto názorů není omezen na Českou republiku. Bludu o placaté zemi se daří i v mnoha dalších zemích. I to, stejně jako sama nedůvěra, je duchovní věc.
          Je tu ale ještě jedna, řekněme technologická – složka. Lidé nedůvěřující a nedůvěru šířící často mluví pejorativně o „mainstreamu“. Mainstreamová média nám prý lžou. Všímám si ale toho, že mainstream už není to co býval. Čtenářů hlavních deníků ubývá a lidé – zejména mladí – čerpají své informace z různých webů, od různých bloggerů a influencerů. Domnívám se, že tato skutečnost se nyní poprvé výrazným způsobem projevila ve volbách, konkrétně ve volbách do Evropského parlamentu. Influencer Filip Turek získal nejvíce preferenčních hlasů. Komentátoři to vesměs zdůvodňovali tím, že ho už dlouho sledovali desetitisíce či statisíce lidí na internetu. Ještě před pěti lety by bylo něco takového nemyslitelné.
          Weby nejrůznějšího charakteru mají v součtu mnohem více sledujících než tzv. mainstream. Tedy ne že by neexistoval proud (stream) „oficiálních“ médií – mám na mysli zejména veřejnoprávní média (rozhlas a televizi) – ale už se nedá říci, že by tento „stream“ byl „main“, tedy hlavní. Totéž dle mého názoru platí o většině zemí z našeho kulturního okruhu. Ve srovnání se situací dejme tomu v šedesátých letech došlo k neuvěřitelné proměně. Vzpomínám si, jak jsem jako student hltal tehdejší Literární noviny. Stejně je hltali téměř všichni intelektuálové. Všichni jsme četli totéž a byli jsme formováni týmiž myšlenkami. A všichni jsme věděli, že proti Literárním novinám stojí skalními komunisty ovládaná Tvorba.
          Dnes je to všechno velmi roztříštěné. Na internetu si můžete najít celou škálu názorů. Za všechno mohou jezuiti, svobodní zednáři, Soros, Pentagon, Bilderbergská skupina, deep state, a samozřejmě, jak jinak, Izrael – všechno to najdete nějak zdůvodněné. Jde z toho strach, že?
          Tento stav je velmi nepřátelský vůči zvěstování evangelia. Lidé nasáklí nedůvěrou vás budou podezírat ne z toho, že jim chcete přinést dobrou zprávu, ale z toho, že je chcete získat pro nějakou sektu. Případně že z vás budou chtít vytáhnout nějaké peníze. A bohužel, sekty skutečně existují, a některé skutečně tahají z lidí peníze. Mnozí lidé ale nedokážou mít nedůvěru ke své nedůvěře a nezamyslí se nad tím, zda se právě u vás setkali s něčím podobným. Pokud u vás nic takového neshledají, možná z toho neusoudí, že je opravdu nechcete podvést, ale řeknou si, že jste ve svých snahách obzvlášť fikaní.
          Přitom jsou dvě instituce, které jsou velmi důležité, nemáme-li obecné nedůvěře podlehnout. Jsou to rodina a církev. To, že někdo uvěří v Ježíše, neznamená, že se z této nedůvěry vymaní. Je mnoho lidí, kteří uvěří v Ježíše, ale nenajdou církev, protože církvi nevěří. Zrovna včera jsem s jedním takovým mluvil.
          V naší početné rodině máme nejroztodivnější názory. Ani zde raději nebudu uvádět, pro koho kdo z nás hlasoval. Kdybychom tyto stranické šarvátky vnesli do našich rodinných vztahů, dávno by se naše rodina rozpadla. Přitom snad každý z nás prošel nějakým zajímavým vývojem. Myslím, že jsme toto rozhodnutí nenechat se rozdělit politickými názory nikdy na našich setkáních netématizovali. Ale, pokud to čtu dobře, všem nám záleží na našich vztazích více než na našich politických názorech.
          Jistě, i naše rodina se ocitá často v obrovských tlacích od toho Zlého. A souvisí to i s našimi sbory. Všiml jsem si, že pokud se Nepříteli podaří někoho vytáhnout z rodiny, snáze ho vytáhne i z církve. A naopak: Pokud ho vytáhne z církve, snáze ho vytáhne i z rodiny.
          Co radím? Mějme nedůvěru ke své nedůvěře. Jsou věci, kde si nějaký názor musíme utvořit a nějak se rozhodnout. Ale je i celá řada věcí, na které nemusíte mít vyhraněný názor. Buďme si vědomi své omezenosti – a nemám na mysli nedostatek inteligence, spíše nedostatek času – a mluvme především o věcech, kterým alespoň trochu rozumíme.
12. června 2024

Střílení a politika

Zamyšlení nad střelci

Přemýšlím o třech z nich – o Andersu Breivikovi, který v roce 2011 v Norsku zabil 77 lidí na letním táboře mládežnické organizace Norské strany práce, o panu Juraji Cintulovi z Levic, který 15. května t. r. postřelil slovenského premiéra Roberta Fica, a o střelci z Filosofické fakulty, který loni 21. prosince zabil 14 lidí. Mají tyto tři události něco společného? Myslím, že mnoho ne, a pokusím se to vysvětlit.
          Možná by bylo pro nás všechny pohodlnější, kdyby něco společného měli, třeba kdyby byli všichni pravičáci nebo naopak levičáci, kdyby měli všichni stejnou psychiatrickou anamnézu, nebo kdyby všichni tři byli nájemnými vrahy, kteří by svůj hrůzný čin vykonali za peníze, nebo něco podobného. Samozřejmě se po každé takové události vynoří otázka, zda střelbě šlo nějak předejít, zda policie selhala či neselhala.
          Tyto otázky řešit nebudu, protože se domnívám, že i přes veškerá bezpečnostní opatření se může stát, že se nějakému vysoce inteligentnímu člověku podaří veškerá bezpečnostní opatření nějak obelstít. V roce 1986 byl zastřelen Olof Palme. Stalo se to v tehdy nebývale bezpečném Švédsku (s dnešním Švédskem se to nedá srovnávat). Prostě takové věci se stávají. Je nepochybně třeba udělat maximum, aby se neděly, a pokud se stanou, pečlivě rozebírat, kde byla v bezpečnostních opatřeních nějaká skulinka.
          Problémem je, když se vládnoucí garnitura pokusí nějak využít dané nešťastné události a nějak na ní politicky vydělat. To prvoplánově nešlo v případě pražského střelce. Neměli jsme příležitost seznámit se s materiály, které by o střelcově motivaci vypovídaly – např. s jeho dopisem na rozloučenou. Policie tyto materiály tají, což jí nevyčítám, a patrně je zveřejní až v nějaké závěrečné zprávě. Pokud chtěla opozice této události využít, pak jen připomenutím, že šlo o selhání policie za Fialovy vlády. To je ovšem trochu málo a nezdá se mi, že kdyby vládl Babiš, bylo by vše nějak zásadně jinak.
          Jaká byla světonázorová motivace pražského střelce tedy zajím nevíme. Nepochybně to byl vysoce inteligentní člověk, podobně jako Breivik. Pokud mají takoví lidé motivaci, seženou si zbraně i tam, kde je to velice těžké. (Stále si myslím, že zpřísňovat zákon o držení zbraní, beztak už dost přísný, kvůli takovým výjimečným lidem nemá smysl, ale to je teď vedlejší.) – Zdali byl pan Cintula podobně inteligentní jako drzí dva zmínění střelci, s jistotou nevím, ale na základě jeho projevů o tom silně pochybuji; nicméně nějaký úplně hloupý člověk to zřejmě nebyl.
          Jedno ale měl pan Cintula s Breivikem zřejmě společné: Oba během svého života vícekrát změnili své názory, a to dosti radikálně. Možná to platilo i o pražském střelci, zatím to ale, jak jsem zmiňoval, nemůžeme vědět. Tak např. jsem o Breivikovi četl, že v mládí několikrát navštívil nějaké evangelikální shromáždění, což mě jako evangelikála zajímalo. Podle všeho ale nešlo o nic hlubšího, takže i nepřátelé evangelikálů usoudili, že toto krátké ochomýtnutí se zřejmě nepůjde nějak využít. Přitom málokoho napadlo, jak je ironické, že ona norská mládežnická organizace vehementně podporuje Palestince, kteří Židům dělají právě to, co Breivik udělal jim.
          Pachatelé takových činů zpravidla dosahují opaku toho, oč jim šlo. Muslimové mluví o Breivikovi jako o „norském křesťanovi“, a my, skuteční křesťané, s tím moc nenaděláme. Ovšem liberálové mohou tvrdit, že nejen muslimové, ale i křesťané se  dopouštějí masových vražd, byť nad Breivikovým činem žádní „křesťané“ nejásali, na rozdíl od jásotu v muslimském světě, když se někomu podaří třeba narazit uneseným letadlem do Dvojčat. Nebo umučit  otce před očima dětí.
          Vraždění premiérů, prezidentů, poslanců, novinářů, a ostatně kohokoli dalšího, je naprosto nepřijatelné. Ale stejně nepřijatelné by mělo být svádění takového činu na opozici. V tom – bohužel – slovenská vládní garnitura naprosto selhala, a dělám si teď o Slovensko opravdu velké starosti. Pokud chtěl pan Cintula vládě ublížit, dosáhl pravého opaku. Slovenský poslanec Ľuboš Blaha, místopředseda slovenské Národní rady a místopředseda strany Směr, a Andrej Danko, předseda koaliční Slovenské národní strany, dvacet minut po činu obvinili z atentátu opozici. Bylo to dříve, než mohlo být o motivech střelce cokoli známo. Opozice prý vyvolala ve společnosti hlubokou nenávist. Poslouchal jsem emotivní slova poslance Blahy a předsedy Danka a přemýšlel jsem, jak lze tón i obsah jejich vyjádření charakterizovat jinak než jako nenávistné. Napadlo mne slovo rozhořčení, což je něco, co nemusí být nutně nenávistné. Nicméně obvinění opozice z toho, co udělal pan Cintula, je evidentně nesmyslné a k nějakému smíření, o které se v určitém momentě pokusili současná prezidentka Zuzana Čaputová a budoucí prezident Peter Pellegrini, nakonec pro nesmiřitelný postoj pana Danka nedošlo. A tak ti, kdo vedli své příznivce k tomu, aby na prezidentku křičeli, že je americká ku..a, nadále obviňují z oné atmosféry opozici. Bohužel tak činí i premiér Fico ve svém prvním projevu po atentátu.  
          Jsem přesvědčen, že pokud dojde k pokusu o atentát, musí být politici zdrženliví a nesmí nikoho neobviňovat, dokud nemají nějaké relevantní důkazy. Na tom se to láme: Jde jim skutečně o dobro státu a národa, nebo jen o politické body a tudíž o osobní moc? V tom současná slovenská garnitura naprosto selhala, ať už v následujících týdnech vyšetřování ukáže to či ono.
          Jak jsem napsal, pachatelé atentátu zpravidla dosáhnou pravého opaku toho, co chtějí. Prostě tudy cesta k jakémukoli ozdravění nevede. Stoprocentně těmto činům předejít nelze, ale můžeme se modlit a nabízet přátelství. Atmosféru změnit nemůžeme – to by muselo nastat probuzení. Zlepšit ji ale můžeme – nebo bychom se o to měli alespoň snažit.  
 
6. června 2024

Toto téma je tak trochu trvalka

Eutanázie

Eutanázie, chápaná jako asistovaná sebevražda, začala být tématem společenského diskurzu v druhé polovině dvacátého století. Eutanázie je nyní legální v několika evropských státech, jako první ji uzákonilo Nizozemí v roce 1997, následovala Belgie v roce 2002, poté se přidaly další státy. U nás dosud legalizována není, a přiznám se, že doufám, že ani nebude. Podnětem k sepsání tohoto článku je reakce jednoho člověka, který se považuje za křesťana a který zalitoval, že u nás eutanázie dosud povolena není. Přiznám se, že mne to hluboce překvapilo.
          Jelikož nucenou eutanázii praktikovala nacistické Německo, bylo toto téma po nějakou dobu po konci druhé světové války tabu. V poslední čtvrtině minulého století se vynořilo znovu, což dle mého názoru souvisí s dalšími civilizačními posuny, zejména s uzákoněním práva na potrat. Tyto posuny pokračovaly dál a vyvrcholily (zatím) v právu zvolit si pohlaví bez ohledu na biologickou danost.
          Co je společným jmenovatelem těchto posunů? Je to přesvědčení člověka, že může o životě a smrti rozhodovat sám. Je sám svým pánem a může si dělat, co chce.
          Následující odstavec bude vyznavačský: Jsem ctitel Hospodinův a život považuji za Boží dar. Jsem přesvědčen, že život jsme si sami nedali, a nemáme právo ho sami sobě a ani nikomu jinému brát. A jsem přesvědčen, že nerespektování této skutečnosti nakonec vede ke smrti celé civilizace. Právě to ve velkém prožíváme, ale protože je to opravdu velké a z hlediska jednoho lidského života velmi pomalé, tak nám to nedochází, přestože víme o nejrůznějších – a dosti hrozivých – statistikách.
          Klesá počet lidí, kteří vstupují do manželství (nebo do nějakého alespoň trochu trvalejšího) vztahu. Mnozí lidé nechtějí mít děti, a někdy je nechtějí ani ti, kteří do manželství vstoupili. Stoupá počet neplodných, a to jak u mužů, tak u žen. Velké množství lidí se domnívá, že je lepší, když žena dělá kariéru, než když „je u plotny“ a má děti, o které se stará. Žádnému národu, v němž kleslo reprodukční číslo pod 2,1, což je magická hranice, pod kterou začíná dané společenství vymírat, se nepodařilo tento trend zvrátit, a to ani masivní podporou rodin s dětmi. Nám blízkým příkladem může být současné Maďarsko nebo Polsko. Stát může do jisté míry malého obratu dosáhnout, což u nás dokazuje fenomén tzv. Husákových dětí, které se narodily, protože stát drastickým zdaněním bezdětných přinutil obyvatele děti mít. Ale to jsou jen malé změny, které celý proces sice zpomalí, ale nezastaví. Tehdy stát po několika letech zjistil, že už není schopen ufinancovat dotace na dětské oblečení a podobné věci, a tyto komodity přes noc zdražily, někdy i na několikanásobek (např. u dětských botiček), a obyvatelstvo se vrátilo „k normálu“ a přestalo se množit.
          Proč toto vše píšu? Předpokládám námitku, že eutanázie a potraty spolu nesouvisí. Tvrdím, že ano. Obojí je projevem neúcty k životu. K životu, který je úžasným tajemstvím a úžasným Božím darem.
          Pro uzákonění eutanázie se uvádějí dva druhy argumentů. Jeden se týká domnělé svobody jednotlivého člověka. Zastánkyně potratů budou tvrdit: „Mé tělo patří mně, a já si s ním mohu dělat, co chci.“ Odpovídám: Opravdu? Mnohé ženy později tohoto kroku litují. Domnívám se, že to je ještě ta lepší reakce. Druhou možností je ztvrdnutí srdce. Ano, vím, že mnohé ženy budou své rozhodnutí pro potrat hájit a budou tvrdit, že u nich žádné následky nezanechal.
          U eutanázie jde o podobný postoj: „Já sám si určím, kdy a jak svůj život ukončím.“ Tento druh argumentů je tedy založen na přesvědčení, že já sám rozhoduji o tom, co je dobré a co zlé, přinejmenším pro mne.
          Pak je zde ale ještě další druh argumentů. Ten se týká stárnoucích a nemocných lidí, pro které by smrt byla vysvobozením.
          Četl jsem pozoruhodnou knihu Scotta Pecka… V zásadě je proti eutanázii, nicméně připouští, že v určitých vzácných případech eutanázie hříchem není. Týká se lidí, kteří jsou smířeni jak s Bohem, tak s lidmi, a kteří trpí velkými bolestmi. Sám ale upozorňuje, že jde o vzácné případy – současná paliativní péče je na takové úrovni, že dokáže ve většině případů bolesti eliminovat.
          V zemích, v nichž byla uzákoněna eutanázie, argumentovali její zastánci právě soucitem s trpícími. Jak to ale někdy bývá, nové zákony mají někdy nezamýšlené vedlejší účinky. (Pamětníci, vzpomínáte si, co předcházelo schválení zákona o exekucích? Stav, kdy se dlužníci smáli věřitelům do očí. Tehdy se volalo po přísném zákoně, který by podvodníkům zatnul tipec. Jenže to už skoro nikdo nepamatuje. Zákon zaúčinkoval zcela jinak, a proto máme nyní v exekucích statisíce chudáků. To není to, co jsme tehdy chtěli. A podobných případů bychom mohli uvést víc.)
          Očekávalo se, že eutanázie bude řídkým, spíše výjimečným jevem. Nyní tímto způsobem odchází ze světa čtyři procenta Holanďanů. U Belgičanů jsou to „pouhá“ dvě procenta – Belgičané ovšem začali o pět let později. Že by ty tisíce Holanďanů skutečně chtěly umřít? Nebo se vytváří společenský tlak, aby s ní terminálně nemocní souhlasili? Nedovedu si představit, že by moje maminka o eutanázii žádala. A kdyby tak učinila, rozhodně bych jí to rozmlouval. Jaká bude společnost, v níž „pokvetou“ potraty a eutanázie? Jsem rád, že mi víra v Ježíše Krista poskytuje alternativní přístup k životu. Ten druhý, „liberální“ a „progresivistický“, už se projevuje. Jak? Prudkým nárůstem duševních nemocí, rozpadem rodin, neochotou mladých lidí bránit svou vlast. Mnozí mladí lidé jsou přesvědčeni, že jejich vlast nestojí za to, aby byla bráněna. Kromě toho jsou příliš pohodlní – raději se podvolí. Někteří Putinovi, jiní islámu. Ono sice neplatí, že „všechno souvisí se vším“, nicméně domnívám se, že souvislosti, které jsem naznačil, jsou reálné. Hodlám zůstat na straně života.    

20. května 2024

Upozornění na zajímavou knihu

Špatná terapie Jelikož se snažím (ze zdravotních důvodů) ujít aspoň osm tisíc kroků denně, a jelikož mi syn opatřil kvalitní sluchátka, poslouchám na svých cestách spoustu velice zajímavých podcastů. Před dvěma lety jsem netušil, že je něco takového možné. Během brouzdání po podcastech jsem narazil na jméno Abigail Shrierové, která v roce 2020 vydala knihu Irreparable Damage (Nevratné poškození), ve které snesla doklady o tom, jak škodlivé je pro mladé lidi brát blokátory puberty. Ještě než začala aféra ohledně vydání českého překladu této knihy, jsem si objednal její další knihu, Bad Therapy, tedy Špatná terapie, s podtitulem Proč naše děti nedospívají.           Abigail Shrierová je publicistka, nikoli odbornice. Nicméně hlavní obsah její knihy tvoří rozhovory s odborníky, a rovněž s celou řadou rodičů.           Začíná příběhem z vlastní rodiny. Jeden z jejích synů se vrátil z letního tábora s bolestmi břicha. Když bolesti neustávaly, vzala syna na dětskou pohotovost. Lékař vyloučil zánět slepého střeva a řekl, že se nejedná o nic vážného. Když už paní Shrierová se svým synem odcházela, požádal ji lékař, aby se ještě stavila u zdravotního bratra. Ten matku požádal, aby jej nechala s jejím synem o samotě. Prý s ním vyplní dotazník týkající se duševního zdraví.           Později se paní Shrierová dověděla, co v tom dotazníku je: Měl jsi v několika posledních týdnech chuť zemřít? Měl jsi v několika posledních týdnech pocit, že vaší rodině by bylo lépe, kdybys zemřel? Přemýšlel jsi v několika posledních týdnech o tom, jak by ses mohl zabít? Zkoušel jsi ses někdy zabít? Pokud ano, jak? A kdy? Přemýšlíš právě teď o tom, že se zabiješ? Pokud ano, popiš to.           Dotazník nevymyslel nikdo menší než Národní institut duševního zdraví.           Matka jde tedy se svým synem k lékaři kvůli bolestem břicha, a odchází se synem, kterého podobný dotazník může snadno zcela rozhodit.           Autorka píše, že velká část odborníků předpokládá, že každé dítě může být nějak traumatizováno (toto slovo se v poslední době používá velmi inflačně). Na amerických školách pracuje celá řada asistentů, kteří mají řešit duševní poruchy a nemoci. Existuje celá řada diagnóz, které byly ještě v minulé generaci zcela neznámé. Dnešní děti nejsou prakticky nikdy ponechány bez dozoru. Nejsou samy ani na dětském hřišti. Nemají šanci naučit se řešit si své problémy a konflikty samy. Proto vstupují do skutečného života naprosto nepřipraveny.           Autorka upozorňuje, že mnoho dětí končí na psychofarmakách. Upozorňuje rovněž na to, že normálně lékaři považují za úspěch, když mohou léčenému říci, že je uzdraven a že už se nemusí vidět. To ale neplatí o psychiatrech a výchovných poradcích. Jakmile se začnou nějakému dítěti věnovat, je to zpravidla na mnoho let, ne-li na celý život.           Autorka sama píše, že během svého života třikrát vyhledala psychoterapeuta. Třikrát se také rozhodla, že už psychoterapeutickou pomoc nepotřebuje a vztah zcela v klidu ukončila.. A nebylo to kvůli tomu, že by jí terapeut radil špatně. Prostě věděla, že je dospělá a sama je schopna posoudit, co jí pomáhá a co ne. Ovšem dítě v péči terapeuta je ve zcela jiném postavení. Zpravidla se neodváží říct „mně jsou Vaše otázky nepříjemné“ nebo něco podobného.           Velký problém je v tom, že rodiče si nevěří. V celé společnosti jakoby se usídlil názor, že rodiče výchově vlastně nerozumějí a že potřebují radu a pomoc expertů. Nicméně čím více spoléhají na experty, tím je duševní stav amerických dětí a mládeže horší. Mnozí dospívající se pak bojí jít na vysokou školu, nebo probírají se svým terapeutem otázky typu „jak si najít přátele“. Žádného totiž před tím neměly. Rodiče jim to svou výchovou neumožnili.           Ještě horší je, že tito experti se někdy staví mezi dítě a jeho rodiče. Někdy dítěti namluví, že příčinou jeho duševních problémů je špatná výchova, tedy že jsou to právě jejich rodiče, kdo mohou za to, že se necítí dobře a že nejsou v životě úspěšní. Jiní mladí dospělí naopak zůstávají bydlet u rodičů i dlouho poté, co měli dávno vyletět z hnízda.           Autorka rovněž upozorňuje na to, že psychologové, ale i učitelé, vedou děti a mladé lidi k tomu, aby neustále přemýšleli o tom, jak se právě cítí. V některých školách dokonce začínají den touto otázkou. Jak ale upozorňuje Jordan Peterson, zabývat se sám sebou je téměř totožné jako žít v depresích. (To mohu potvrdit i jako pastor: Kdo si neustále měří „duchovní teplotu“, zpravidla nemůže vybřednout ze svých problémů.)           U nás je velký nedostatek dětských psychiatrů, psychoterapeutů i výchovných poradců. Autorka nepopírá, že duševní nemoci skutečně existují a že v řadě případů je odborná pomoc nezbytná. Nicméně americký systém zcela atrofoval a jeho ovoce je dosti hrozné. Doufejme, že naše země nepůjde stejným směrem.           Tuto knihu jsem si objednal, aniž jsem tušil, jaký rozruch u nás vyvolá autorčina předchozí kniha. „Nedoporučení“ vládní zmocněnkyně paní Kláry Šimáčkové-Laurenčíkové bylo sice skandální (co se má vláda co vyjadřovat k edičním plánům různých nakladatelství), ale aspoň udělalo autorce značnou reklamu. Knihu Bad Therapy, kterou letos vydalo v New Yorku nakladatelství Sentinel, si lze snadno objednat i u nás – s poštovným mě to vyšlo na nějakých 750 Kč za zhruba tři sta stran, z nichž několik desítek tvoří poznámky, doklady a odkazy včetně rozsáhlé bibliografie.   10. května 2024

Neveselé téma

Sebevražda

Dostal jsem dopis s následující prosbou: V minulém sejití v našem sboru jsem slyšela v kázání  o sebevraždě toto: Bratr, který mluvil, řekl, že v Bibli není nikde napsané, že ten, kdo spáchá sebevraždu, skončí v pekle, že bude Bohem odsouzený.“ Slyšela jsem i jiný názor, totiž že člověk, který spáchá sebevraždu, jako by svému Stvořiteli  hodil … dar života pod nohy. Mohl byste mi vnést do tohoto dilematu svůj názor?
          Začnu příběhem, který se skutečně stal. Když jsem byl mladým vikářem v evangelické církvi, spáchala sebevraždu jedna jeho (formální) členka, která trpěla těžkou duševní chorobou. O to, abych vykonal poslední rozloučení, požádala její sestra, která se snažila této ženě pomáhat, jak jen to šlo. Neodmítl jsem a den před rozloučení v krematoriu jsem si připravoval krátkou promluvu. Trvalo mi to poměrně dlouho a ani po skončení jsem nebyl se svým „výtvorem“ spokojen.
          Rozloučení se konalo v Malé obřadní síni strašnického krematoria. Tehdy krematorium „jelo“ na plné obrátky. Obřad v malé síni začínal ve tři čtvrtě nebo ve čtvrt, ve velké síni v celou a v půl. Nejprve vyšli smuteční hosté, pak obřadníci zavřeli na pět minut a vyměnili věnce a květiny, a pak otevřeli nové skupině smutečních hostů. Všechno muselo jít jak na drátku. Znamenalo to, že řečník plus hudba měli k dispozici pouhých dvacet minut.
          Kremace oné ženy měla začít jako první hned ráno v malé síni, tedy v 7:45. Jenže po sedmé hodině vypadl v celých Strašnicích proud.
          Jaké komplikace to znamenalo pro krematorium, si jen těžko dovedete představit. Na pohřby někdy jezdívají lidé hodně zdaleka a potřebují se mnohdy ještě téhož dne vrátit domů. Další lidé si museli vzít volno z práce. Některé rodiny měly objednánu smuteční hostinu v restauraci.
Nezbývalo než čekat.
Kolem osmé mne oslovil obřadník a s velikou pokorou se ptal, zda bychom nemohli udělat obřad v malé obřadní síni potmě. Problémem bylo, že bez umělého světla tam bylo přítmí. Nicméně souhlasil jsem a objednatelka pohřbu také. Snad jí to dokonce vyhovovalo; pohřeb je vždy emocionální záležitost a jde-li o sebevraždu, platí to možná o to více.
Já jsem ale měl problém. Zjistil jsem, že je tam příliš tma na to, abych viděl na své pracně připravené poznámky. Nezbývalo, než abych mluvil, jak se říká, „spatra“.
Stalo se ale něco nečekaného. Kázal jsem klidně, ale mocně. Málokdy jsem měl tak intenzivní pocit, že mi přímo Duch dává slova.
Z celého svého kázání si pamatuji jediný moment, kdy jsem řekl zhruba toto: „Tato žena si vzala život. Ale přiznejme si, ledaskdo z nás byl někdy v situaci, kdy vážně uvažoval o sebevraždě. Možná jsme byli krůček od pomyslného prahu. Tato žena ten práh překročila. Nevíme, co prožívala. Buďme však vděčni Bohu, že jsme my sami ten práh nepřekročili.“
Později, zhruba po dvou letech, jsem potkal ženu, která prý na základě mého tehdejšího kázání uvěřila. (Takže jsem asi kázal evangelium. Onen úryvek, který jsem zde parafrázoval, samozřejmě sám o sobě evangeliem není.)
O sebevraždě bychom mohli mluvit měkce nebo tvrdě. Žena, která mi poslala prosbu, abych se vyjádřil k sebevraždě, se podle všeho setkala s jedním hlasem měkkým a druhým tvrdým. Svým způsobem měli oba pravdu. V Bibli skutečně není výslovně napsáno, že sebevrazi půjdou do pekla. A sebevrah skutečně hází dar života pod nohy svému Stvořiteli.
Nicméně neříkal bych ani jedno, ani druhé. (K tomu prvnímu jen poznámka: To, že něco není v Bibli, neznamená, že to nemůže být pravda.) Proč? Protože člověk, který se odhodlal k sebevraždě, musel před tím hrozně trpět. Trpěl patrně víc, než jsem kdy trpěl já. Nemám problém hovořit o sebevraždě s člověkem, který o ní uvažuje a který mne požádá o rozhovor. Jinými slovy, tam, kde je to namístě, se touto otázkou zabývám. Ale jakékoli generalizace zásadně odmítám a považuji je za projev jednak veliké naivity, jednak veliké pýchy. Generalizacemi rozumím tvrzení, že všichni sebevrazi půjdou do pekla nebo že všichni sebevrazi budou spaseni.
Snad všichni máme rádi příběhy. A zpravidla jsme velice rádi, když někomu můžeme vyprávět ten náš. Lewisův Aslan, který symbolizuje Krista, na jednom místě zvědavé dívce říká: „Dítě, já každému vyprávím jen jeho vlastní příběh.“
Ano, každý máme svůj příběh. Ale často jsme zvědaví na ty druhé. Pán Ježíš k tomu ale zaujal velmi striktní stanovisko. Když se ho Petr ptal, co bude s Janem, odpověděl dosti drsně: „Co je ti po tom? Ty mne následuj!“ (Jan 21,22). Rozebírat příběhy druhých lidí je velmi ošidné.
Něco jiného ovšem je, když potkáme někoho, kdo se evidentně trápí. Možná nemá nikoho, komu by mohl svůj příběh vyprávět. Můžete se pomodlit a pak se ho citlivě zkusit zeptat. To je ovšem něco zcela jiného než nezávazné tlachání o tomto neradostném předmětu.
Jsem moc a moc rád, že se nemusím ke všemu vyjadřovat. Když se jedná o pomoc akutně trpícímu, buďme horliví. Jedná-li se jen o plané teoretizování, radím opustit skupinu.
  
Dan Drápal
7. května 2024

Apel na slušnost

Apel na slušnost

Ve dnech, kdy píšu tento článek, se vyhrotila situace na mnoha amerických campusech. Nemohl jsem si nevzpomenout na svůj pobyt ve Spojených státech v říjnu a v listopadu roku 1968, kdy jsem se zúčastnil studentských bouří jak na východě (na Columbia University v New Yorku), tak na západě (University of California v Berkeley) Spojených států. Hlavním tématem byla válka ve Vietnamu, tedy šlo o protesty mnohem srozumitelnější a v jistém smyslu i oprávněnější než teď, kdy protestující ovládá bláhový antisemitismus. O tom ale v některém z příštích článků. Společné mají tehdejší i dnešní protesty to, že nic neposouvají k lepšímu. Vykřikování hesel totiž málokoho přesvědčí – heslo zpravidla nebývá argumentem.
          Stále se – pro mnohé naivně – domnívám, že lidé by se měli snažit spolu se domluvit. Platí to dle mého názoru pro všechny, ale pro nás křesťany zvlášť.
          Doba je těžká a vše nasvědčuje tomu, že bude ještě těžší. A civilizace, tu naši nevyjímaje, může zajít na vnitřní rozpory.
          Pořád si myslím – ano, pro mnohé naivně – že my křesťané bychom měli být mírotvorci. Že bychom měli být těmi, kdo jsou ochotni – a kdo se odváží – jako první podat ruku. Domnívám se, že jen pokud tak budeme činit, budeme solí země a světlem světa, jak o svých učednících říká Pán Ježíš.
          Nejsem ovšem tak naivní, abych si myslel, že když se budeme hodně snažit, tak nakonec uspějeme. Nikoli; hrací pole není velké a nadto se neustále zmenšuje. Pro mne to ale není důvod, abych hodil flintu do žita; musím se snažit, abych sám hrací pole ještě nezmenšoval, a chci také některé čtenáře napomenout.
          Mám tři návrhy. Ne, nepřináším něco převratně nového. Ale stojí za to to připomenout.
Za prvé, neoznačujme velké skupiny lidí za „zlé“. Nemluvme tak ani o komunistech, ani o katolících, ani o evangelikálech, ani o muslimech. Zlé jsou ideologie, které někdy velké skupiny lidí zotročily a teď je ovládají. Pokud o nich budeme apriorně smýšlet jako o „zlých“, nebudeme k nim hledat cestu.
          Samozřejmě, jak jsem napsal, hřiště je malé. To, co jsem vyjmenoval v předchozích odstavcích, neplatí třeba pro teroristy. Jinak řečeno, jsou skupiny lidí, k nimž cestu hledat nemůžeme. O to víc bychom se ale měli snažit tam, kde to smysl (ještě) má.
Za druhé: Neměli bychom lidem nadávat. Ano, mnohé reakce na FB či jiných platformách jsou mimořádně hloupé, ale pokud někomu napíšeme, že je blbec, šance zapříst s ním smysluplný rozhovor se snižuje.
          Jinou běžnou nadávkou je „fašista“. Toto slovo v poslední době zakouší velkou inflaci – mnohdy se za fašisty označují obě strany, které jsou ve sporu. Právě jsem slyšel ve zprávách, že při nepokojích na universitním campusu vykřikovali někteří studenti, že „Židé jsou Hitlerovy děti“. A jak – trošičku – znám Ameriku, ona to nemusí být jen čirá zloba: Mnozí z těch studentů se skutečně vůbec neorientují v dějinách. Nevědí, o čem mluví.
Když někdo někoho označí za „fašistu“, tak se o něm dovídáme jen to, že ten, kdo ho takto označil, s ním zásadně nesouhlasí. K rozhovoru a k porozumění situace nám to ani trochu nepomůže.
Za třetí: Hledejme nějaký společný jmenovatel. Vezměme si třeba nyní projednávanou důchodovou reformu. Problém důchodů bude muset řešit každá vláda, ať už zůstane u moci pravice nebo bude vládnout ANO, případně někdo jiný, kdo zatím není na scéně. Všichni jen trochu rozumní vědí, že vzhledem k demografickému vývoji bude reforma potřeba. Proti současné vládě můžeme mít větší či menší námitky, ale faktem zůstává, že po chabém pokusu někdejší Nečasovy vlády se až tato vláda o něco pokusila. Možná, že opozice tuto reformu opět zruší, pokud se dostane k moci, ale problém nezmizí. Škoda, že pokus pana prezidenta o zprostředkování rozhovorů vyšel – ne jeho vinou – naprázdno.  Je to jedno z hřišť, na kterém se dle mého názoru stále ještě vyplatí hrát a společný jmenovatel hledat. Prosazování a pak následné rušení prosazených opatření znemožňuje hledání optimálního řešení.
Vím, že bojuji ztracený boj. Lidé si budou i nadále na internetu nadávat a vzájemně se dehonestovat. Přesto soudím, že to za to stojí. Setkáte-li se s člověkem, který je ochoten s vámi věcně argumentovat a neuchyluje se k osobním urážkám, je to vždy občerstvující.

3. května 2024

Zvu vás…

setkání

 Mílí přátelé, čas od času se mne někdo zeptá, kdy budu v Praze. Jezdím tam relativně často, ale  snažím se přednostně navštívit děti a vnoučata, případně další příbuzné. Ale s řadou známých bych se rád viděl.
Vloni touto dobou se uskutečnilo setkání v KS Praha, letos bych to rád zopakoval. Rád se s vámi uvidím a budu k dispozici k otázkám všeho druhu. 
Setkáme se v pátek 17. května v 18 hod. v Malém sále KS Praha, Na žertvách 23, stanice metra Palmovka. Toto setkání inzerujeme také jako Událost na FB.
Bude tam rovněž možnost koupit si některou z mých posledních knížek. 

Tentokrát opět duchovní téma

Prokrastinace s věčnými následky

 Tento život, který žijeme, není generální zkouška. Jedeme rovnou naostro. Mnohdy bych si přál, aby to generální zkouška byla. Vyhnul bych se tolika nesprávným rozhodnutím! Spoustu slov bych vzal zpátky, kdybych dostal šanci! A tolik slov bych vyslovil, místo abych mlčel! Leč je psáno: „Každý člověk jen jednou umírá, a potom bude soud“ (Heb 9,27). V člověku je ale velká touha, aby byla ještě nějaká další šance. Zopakuji zde počátek svých mnohých rozhovorů – nedávno jsem psal o celém takovém rozhovoru; dnes zmíním jen jeho počátek:
„Představte si, že dnes v noci zemřete. Kde se probudíte?“
Řada lidí odpoví, že po smrti nic není. Prostě se neprobudí. Ano, mnozí takto odpoví, ale myslím, že to není většina.
Pak je zde velká skupina lidí, kteří řeknou, že nevědí. Někdy vycítíte, že je jim tato otázka nepříjemná, že se o tom nechtějí bavit. V tom případě není dobré se vnucovat a je dobré se přimlouvat.
          A pak jsou dvě další poměrně velké skupiny. Jednu tvoří katolíci. Ti zpravidla odpoví, že se probudí v očistci. Na to zareaguji slovy: „Sláva! Tak to jste spasený člověk! Čeká Vás věčnost s Pánem Ježíšem!“ To daného člověka zpravidla zarazí. Pokud je to nominální katolík, tak většinou na očistec věří, ale jistotu spasení nemá. Ví, že není dokonalý, a proto potřebuje očistec. Ale většinou neví, že podle katolického učení z očistce nikdy nevede cesta „do pekla“, ale jen „do nebe“.
          Učení o očistci je jednou z nauk katolické církve, které nejprve zdomácnělo v lidové zbožnosti, ale oficiálně bylo přijato až někdy ve 13. století (pokud si dobře vzpomínám). Kdysi jsem tuto otázku studoval, ale už je to dávno.
          Jedna věc je ovšem učení církve, druhá věc je, jakou roli představa očistce hraje v životě lidí. Zanedlouho se k tomu vrátím.
          Druhou skupinou, patrně o něco větší, než je skupina katolíků, jsou lidé, kteří na zmíněnou otázku odpoví, že věří v reinkarnaci. Probudí se tedy jako někdo jiný, a ani to nemusí být člověk. Může to být zvíře a snad dokonce i rostlina. Myšlenka na reinkarnaci jim připadá vzrušující, ale mnozí z nich nevědí, že podle budhismu je na konci oněch převtělování nirvána, což znamená vyhasnutí, naprostá anihilace. (Jak je tomu v hinduismu, jsem nějak nestačil nastudovat, tak o tom nebudu psát.)
          Má hlavní potíž s reinkarnací je, že si nepamatuji, čím nebo kým jsem byl v minulém životě, natož v těch životech předminulých. Nemohu se tedy poučit z chyb v minulých životech.
          Katolické a budhistické učení mají tedy naprosto odlišná vyústění. Katolík půjde „do nebe“, s oním předstupněm v podobě očistce, budhistu čeká vyhasnutí, totální anihilace. Pro budhistu totiž život = utrpení. A vzhledem k faktu reinkarnace je i smrt nedostatečným řešením. Smrt je pouze přechodem z jednoho života do druhého; až nirvána, v níž člověk ukončil jakoukoli aktivitu, znamená definitivní vysvobození z těla a z existence vůbec.
          I zde platí: Jedna věc je učení o reinkarnaci, druhá věc je, jakou roli představa reinkarnace hraje v životě lidí.
          Katolické učení je ovšem mnohem radostnější a nadějnější než učení budhistické, ale dnes mi jde o něco jiného. Obojí, jak představa očistce, tak představa reinkarnace, psychologicky umožňuje lidem, aby neřešili otázku věčného života, jak o ní mluví Pán Ježíš Kristus. Jde tedy o jakousi duchovní prokrastinaci (toto cizí slovo označuje odkládání důležitých záležitostí na pozdější dobu).
          Před touto prokrastinací chci varovat. Může mít fatální následky. V Ježíšově podobenství o bohatém farmáři Ježíš říká: „Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvoji duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?“ (Lk 12,20).
          Tak tedy: Jsi připraven? Nic naléhavějšího na práci nemáš…
Pán Ježíš říká: „Amen, amen, říkám vám: Kdo slyší mé slovo a věří Tomu, který mě poslal, má věčný život a nepřijde na soud, ale již přešel ze smrti do života“ Jan 5,24).
Slyší… věří… má… To jsou záležitosti přítomnosti. Dnes slyší, dnes věří, dnes má… Všimněme si: Nikoli bude mít. Ale má.
Na soud nepřijde. To je záležitost budoucnosti. Možná zakouší soud už tady, ale nemusí se bát budoucnosti. Ani očistce, ani reinkarnace.
Již přešel ze smrti do života. Spasení najdeš v tomto životě, ne v nějakém příštím. To pro Tebe může být dobrá zpráva. Ano, ještě nejsi dokonalý. Ještě ses nezbavil všech svých špatných vlastností a sklonů. Ale spasen nejsi proto, že už jsi dosáhl svatosti, ale proto, že Pán Ježíš zemřel za tvé hříchy. Jde o to, abys slyšel a věřil. Když přijímáš Kristovu oběť, když činíš pokání a věříš, přecházíš ze smrti do života.
          Je to příliš vážné na to, aby sis mohl dovolit prokrastinovat. Takové odklady mohou mít fatální následky. Jednou totiž bude i pro tebe platit slovo: „„Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvoji duši.“ A ty nevíš, kdy. Já také ne. Ale přešel jsem ze smrti do života.
24. dubna 2024

Nefunguje mi webová stránka, zatím nevím proč, ale snad funguje rozesílání

Proč (někteří) evangelikálové volí Trumpa

Tento článek píšu na vyžádání. A píšu ho s určitými obavami, protože tuším, že pokud můj článek nebude jednoznačným a stoprocentním odsudkem, některé lidi rozzuřím. Tedy na úvod: Kdybych byl Američan s volebním právem, letos bych – podobně jako před čtyřmi lety – nevolil. Považuji za tragické, že o místo nejmocnějšího muže planety svedou boj dvě tak problematické osobnosti.
          Smutně konstatuji, že demokratické uspořádání západních společností umožňuje vítězství ve volbách různým narcistním osobnostem, mezi něž u nás patřili jak Václav Klaus, tak Jiří Paroubek a Miloš Zeman, a mezi něž patří – bohužel – jak Donald Trump, tak Joe Biden (a u nás v současnosti např. Andrej Babiš, o jeho krajanu Róbertu Ficovi nemluvě).
          Na otázku „proč volí evangelikálové Trumpa“, je asi stejná, nebo hodně podobná odpověď jako na otázku „proč někteří evangelikálové volili Miloše Zemana“. Někteří o těchto politicích dokonce mluví málem jako o spasitelích. U nás jeden významný pastor rozesílal emotivní dopis, v němž Miloše Zemana přirovnával ke „králi Kýrovi“, který umožnil Židům návrat z babylonského zajetí. Před minulými volbami v USA zazněla řada proroctví o Trumpově vítězství; po jeho prohře následovala jakási „charismatická kocovina“.
          Křesťané mají někdy tendenci nadřadit jednu záležitost nad všechny ostatní. Mezi americkými evangelikály je to patrně otázka potratů. Trump je proti potratům, a tím v očích některých „trumpne“ všechno ostatní. A potraty jsou skutečně otřesná věc. Od dob, kdy byly v řadě zemích legalizovány a kdy se objevily na trhu antikoncepční pilulky, začala Evropa významně demograficky upadat. Potraty jsou jednoduše vraždou nenarozeného dítěte, a to nezůstalo a nezůstane bez následků. Za vrchol všeho považuji nedávné demonstrace ve Francii. Účastníci jásali nad tím, že „právo na potrat“ byl zapsáno do francouzské ústavy. To je otáčet nožem v ráně.
          Jakkoli se mi potraty hnusí, při rozhodování, koho volit, nejsou pro mne jediným kritériem. Pro mnohé evangelikály ale ano.
          Jak sleduji vývoj americké společnosti, vidím, že v souvislosti s (dočasným) vítězstvím woke ideologie (sem řadím genderovou ideologii, „kulturu rušení“ [cancel culture, ničení historických památek a podobné progresivistické výstřelky) dochází k prudkému úpadku amerického školství, k dramatickému nárůstu sebevražd (zejména dívek) a k obrovskému nárůstu psychických chorob. Legislativa některých států Unie, z nichž nejdůležitější je v tomto ohledu zřejmě Kalifornie, umožňuje lidem beztrestně krást potraviny v samoobsluhách. Hnutí „defund the police“ („vezměte peníze policii“) vedlo k prudkému nárůstu zločinnosti. A kde asi nejvíce? Mezi chudými Afroameričany, zatímco mnozí liberální běloši, kteří toto hnutí podporují s tím, že jsou proti rasismu, si žijí v bezpečí svých sídel mnohdy zajištěných ostrahou. Evangelikálové z amerického středozápadu, kde jsou nejsilnější, toto vše vesměs nezažívají na vlastní kůži, ale dozví se o tom buď z televize, nebo ze sociálních sítí. A pokud někdo položí otázku, zda za to může spíše Trump nebo spíše Biden, je jim odpověď jasná. Ostatně mně taky.
          A pak je zde onen neuvěřitelný dvojí metr. Mainstreamová média stojí jednoznačně na straně Bidena, nicméně přední „opinion makeři“ a blogeři mají dnes již mnohdy vyšší čtenost než mainstream. Což je v předvolební kampani šance pro Trumpa. Ovšem ne že by mne tento vývoj mohl těšit. Tucker Carlson, kterého vyhodili z televize Fox News, si promptně zřídil vlastní pořad a jeho sledovanost hned převýšila mainstream. Tucker Carlson pak natočil rozhovor s Vladimírem Putinem a pak ještě popsal, jak je moskevské metro krásné. Z jeho rozhovoru s Putinem a následné reportáže z Ruska je jen trochu informovaným lidem zřejmé, že je úplně mimo. Sehrává podobně trapnou úlohu jako ve třicátých letech slavný britský filosof Bernard Shaw, který rovněž vychvaloval moskevské metro v době, kdy Stalin masakroval své soudruhy a nechával zemřít hladem miliony Ukrajinců. Ano, média jsou často zaujatá a zpolitizovaná, ale nesmysly, které vykládá Tucker Carlson, by v nich asi neprošla. Aspoň doufám.
          Pak je zde ještě otázka vzdělanosti. Když jsem byl poprvé ve Spojených státech (v říjnu 1968), četl jsem v novinách výsledky průzkumu, jak se občané Spojených států orientují v zeměpise. Průzkum ukázal, kolik států respondenti znají. V průměru to bylo šest zemí. Téměř každý znal Velkou Británii a Sovětský svaz. Mnozí znali Německo, Mexiko nebo Kanadu (to bylo často dáno bydlištěm). Někteří uváděli jako stát „Evropu“. Řada lidí znala rovněž Kubu, ale pozor! Někteří respondenti – a nebylo jich málo – se domnívalo, že Kuba je jedním ze států Unie. Co tím chci říci? Že američtí evangelikálové se z principu nemohou orientovat v mezinárodní politice. Prostě chybí vzdělání. (Dlužno ale zmínit, že mezinárodní politika hraje v amerických volbách mnohem menší roli než u nás.)
          Někteří z mých kritiků patrně usoudí, že to přece nevadí. My křesťané jsme přece občany Božího království a kdo vyhraje volby v USA nebo u nás nám může být ukradené. A já znovu uvedu, že by nám to jedno být nemělo. Jistě, nepodléhám iluzi, že jednou se nám podaří vybudovat ráj na zemi demokratickými prostředky, jako jsou volby nebo rozdělení moci na legislativní, exekutivní a soudní. Na druhé straně vím, že „žehnáním přímých se město pozvedá, kdežto ústy svévolníků se boří“ (Přísloví 11,11). A my se můžeme modlitbou, ale i občanskou aktivitou přičinit, aby spravedliví stoupali a svévolníci klesali. Ano, angažuji se a nepodléhám neplodné skepsi právě proto, že vím, že nakonec „naši vyhrajou“. Připomínám slova naší prezidentské vlajky – ta, která se na ni už nevešla: Pravda PÁNĚ vítězí, I KDYŽ NA ČAS PORAŽENA BÝVÁ.
20. dubna 2024

Často se o nich hodně mluví, ale málokdy se něco řekne

Evropské hodnoty

Před několika lety Evropská unie odmítla dát do své preambule odkaz na judeo-křesťanské dědictví. Mnozí politici ovšem hovoří o „evropských kořenech“ či „evropských hodnotách“ a často mají na mysli judeo-křesťanské a antické kořeny, mnohdy to dokonce explicitně zmíní.
          Se zájmem pozoruji u řady amerických a západoevropských myslitelů určitý příklon k náboženství, ne-li výslovně ke křesťanství. Se zájmem čekám na ohlašovanou knihu Jordana B. Petersona We Who Wrestle with God (My, kdo zápasíme s Bohem), která má vyjít v listopadu. V poslední době hodně poslouchám různé americké a britské podcasty (na svých zdravotních procházkách; jindy bych se k tomu patrně nedostal) a často slýchám od různých filosofů, politologů, sociologů, pedagogů, lékařů a jiných vědců, že žádná civilizace nemůže dlouhodobě přežít bez nějakého transcendentního přesahu. Stanoviska jsou různá, ale snad nejčastěji slýchám, že uznávají nezastupitelnou roli náboženství, ale že oni sami nemají osobní víru. Většinou je jim překážkou víra ve vzkříšení Ježíše Krista. Kromě těchto lidí jsem ovšem slyšel i o skutečné konverzi některých osobností – zmíním alespoň Ayan Hirsí Alí, původně muslimku somálského původu, která se nejprve stala ateistkou, ale nyní je rozhodnou křesťankou. Slyšel jsem i svědectví jednoho špičkového fyzika, původně přesvědčeného marxisty a komunisty, který poprvé překročil práh kostela ve čtyřiceti letech. A před chvílí jsem doposlouchal svědectví jednoho veleúspěšného pornoherce…
          Troufnu si předpovědět, že tento trend bude pokračovat a sílit, jak se budou nad západní civilizací zatahovat temná mračna, která již všichni můžeme pozorovat.
          Přiznám se, že mi trochu vadí, když někdo použije obrat „evropské hodnoty“ nebo „judeo-křesťanské dědictví“, aniž alespoň nějakou z těchto hodnot zmíní. Už dlouhou dobu se k tomu chystám.
          Zmíním v tomto článku dvě. Ve skutečnosti je jich celá řada a možná časem napíšu článek o dalších, ale chci se vejít do svého obvyklého formátu.
 
Záleží na motivech
Uvědomil jsem si, jak je to důležité, když jedna čtenářka napsala do diskuse, po tragické události 7. října, že smrt palestinského miminka je stejná jako smrt izraelského miminka. Je to velmi emocionálně nabité tvrzení – a v jistém smyslu je dokonce pravdivé. Je pravdivé v tom smyslu, že Bůh má rád obě tato miminka; je ale zcela zavádějící, pokud pomíjí otázku, s jakým záměrem byla tato miminka zabita. Islamistický terorista zabíjí miminka záměrně, izraelský voják žádné miminko nezabije úmyslně.
Starozákonní trestní a občanský zákoník je relativně stručný; jeho základ najdete v 20-23. kapitole knihy Exodus a dále v Levitiku a Deuteronomiu. Na to, jak je stručný, věnuje velkou část otázce motivů. Na Boží příkaz bylo zřízeno šest útočištných měst, kam mohl utéci člověk, který někoho zabil neúmyslně. Pokud se ale prokázalo, že šlo o úmyslnou vraždu, nebylo mu útočištné město nic platné.
Písmo nabádá soudce, aby nesoudili formálně, ale brali v úvahu okolnosti. Kupříkladu pokud měl někdo „trkavého býka“, o němž bylo známo, že je trkavý, nesl trestní zodpovědnost za případné škody, které tento býk způsobil, protože byl špatně zajištěn. Pokud způsobil škodu býk, který se jako trkavý dříve neprojevoval, majitel odsouzen nebyl.
          Biblický zákoník rovněž obsahuje ustanovení o tom, kdy a jak může někdo druhého člověka udat. A pokud byl někdo udán a pravomocně odsouzen k ukamenování, udávající musel hodin první kamenem.
          Zdá se vám, že jsou to banality? To proto, že v naší civilizaci se jedná o samozřejmosti. Ale není tomu tak všude. Když je v muslimské zemi znásilněna muslimka a z evropského hlediska je jednoznačně poškozená, její vlastní rodina ji zavrhne. Byla zneuctěna a nemohla se bránit. Přesto přestává být plnohodnotným člověkem. Ve Starém zákoně se naopak dočtete, že zneuctivší se musí o zneuctěnou postarat. Jistě, to, že si ji musel vzít za manželku, by se nám dnes patrně nelíbilo. Důležitý je ale princip.
 
Synové a otcové aneb (ne)trestání příbuzných
Zdá se mi, že Písmo je v jakémsi pomyslném středu mezi individualismem a kolektivismem. A důležitým biblickým principem je, že synové nemají být trestáni za otce a naopak (viz Dt 24,16). A máme v Písmu svědectví, že alespoň někteří králové a vladaři tuto zásadu ctili (viz 2Kr 17,6). Víme, že v řadě zemí je za prohřešek jednoho člověka potrestána celá rodina. Snad nejvíce to platí o Severní Koreji. Je to jeden z důvodů, proč z této země málo lidí prchá. Když někdo uprchne, hrozí vyvraždění celé jeho rodině. Starší lidé vědí, jaká praxe byla u nás uplatňována v dobách komunismu. Tvůj bratr je disident? Máš smůlu, tvé děti se nedostanou na školu. Bylo to jistě ve většině méně kruté než v citované Severní Koreji, ale zmiňuji to kvůli principu.
          Slyšel jsem námitku, že v rozporu s touto zásadou je boření domů na Západním Břehu, pokud se prokáže, že někdo z rodiny spáchal teroristický čin. A byl bych rád, kdyby k tomu nedocházelo. Nejsem si ovšem jist, zda tuto zásadu (netrestání synů za hříchy otců) lze aplikovat i ve válečném stavu. Nepochybně je ale možno je aplikovat v občanském životě a v trestním právu. Připadá vám to jako samozřejmost? To jen proto, že židovské a křesťanské náboženství ovlivnilo (či vlastně určilo) evropskou civilizaci.
 Dan Drápal
13. dubna 2024

Toto téma je tak trochu trvalka

Básníkovo nebe

 Už jsem to párkrát okrajově zmiňoval: Od publicistů, kteří sami na žádné „nebe“ nevěří, můžete slyšet, že ten či onen člověk se už na nás dívá z hokejového / hereckého / básníkova nebe… (můžete si dosadit i jiné celebrity). Ponechám nyní stranou sám koncept „jít do nebe“, neboť je z biblického hlediska velmi problematický, ale to by bylo na jiný článek. Jde mi v tomto článku o to, jaký postoj k životu zaujímají lidé, kteří takto hovoří.
          Připadá mi, že si nějakou „posmrtnou“ existenci představují v podstatě jako prodloužení pozemského života. To samo o sobě není žádná převratná novinka – v egyptském náboženství to bylo stejné. Kdo byl faraonem v tomto světě, byl i faraonem na onom světě. Kdo byl státní úředník během pozemského života, byl jím i ve své posmrtné existenci. A kdo byl na tomto světě otrokem… tak měl smůlu.
          Pán Ježíš před tímto pohledem vážně varoval – říkal, že první budou poslední a poslední budou první. Náboženské odborníky varoval, že celníci a prodejné ženy je předcházejí do Božího království. A speciálně varoval lidi bohaté: „Snáze projde velbloud uchem jehly než bohatý do Božího království“ (Mt 18,24). (Duch svatý se postaral, aby tato pasáž byla ve všech třech synoptických evangeliích, protože ji zřejmě považuje za zvlášť důležitou.)
Co ještě o tom Pán Ježíš říká? V rozhovoru s Nikodémem vyslovil toto: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit Boží království“ (Jan 3,3). A Lukáš nám zapsal tato jeho slova: „Právě v tu dobu byli přítomni někteří, kteří mu vyprávěli o Galilejcích, jejichž krev Pilát smísil s jejich oběťmi. On jim na to řekl: „Myslíte, že tito Galilejci byli větší hříšníci než všichni ostatní Galilejci, když toto vytrpěli? Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete. Nebo oněch osmnáct, na které spadla věž v Siloe a zabila je; myslíte, že oni byli větší viníci než všichni ostatní lidé, kteří bydlí v Jeruzalémě? Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete“ (Lk 13,1-6). Týká se to nejen zákoníků nebo bohatých, týká se to každého z nás. A nejsou to příjemná slova. Však se také učedníci patřičně vylekali, když jim povídal o těch bohatých. Ježíš je do jisté míry utěšil slovy o tom, že co je nemožné u lidí, je možné u Boha, ale jistě by ho netěšilo, kdybychom si ta slova vyložili v tom smyslu, že je to vlastně jedno, jak žijeme a jaký je náš duchovní stav.
A proč to nemůže být jedno?
Protože Bůh je svatý. To mimo jiné znamená, že je oheň spalující, a v jeho blízkosti neobstojí nic nečistého. To nám dává pochopit různá místa ze Starého zákona, kde lidé věděli, že setkání s živým Bohem může znamenat jistou smrt. „Jistě zemřeme, protože jsme viděli Boha“ (Sd 13,22). Náš velký problém je v tom, že o Boží svatosti máme jen malé ponětí – pokud vůbec nějaké. A protože postmoderní člověk je často velmi sebestředný, má za to, že Bůh je tu kvůli němu, ne on kvůli Bohu. Domníváme se, že jde především o nás, o to, aby nám bylo dobře. Od Boha očekáváme, že vyřeší naše problémy. O pokání a o znovuzrození se moc nemluví.
Jenže má-li nám být dobře, je pokání naprosto klíčové. Před mnoha lety jsem s jedním bratrem ze sboru řešil problémy jednoho mladého muže, který trpěl depresemi. A onen bratr položil – zdánlivě mimo kontext – otázku: „Jak jsi prožil pokání?“
V tu chvíli mě to zarazilo. Ale od to doby jsem sám tuto otázku položil vícekrát. A přišel jsem na to, že mnozí lidé nenacházejí pomoc, protože nečinili pokání. Mají třeba zdánlivě nesouvisící problém: Nefunkční manželství, syn na drogách, deprese, materiální nedostatek, výbuchy hněvivosti… můžete doplnit sami. Pokud člověk na počátku  svého duchovního života nečiní pokání, nebude schopen své problémy vyřešit. Aby nedošlo k nedorozumění: Rozhodně netvrdím, že člověk si vždy za všechny své problémy může sám a že je jedno, jestli mu někdo ublížil nebo ne. Nicméně pokud skutečně činil pokání, ví, co je mu odpuštěno a za jakou cenu, a to samo o sobě řeší mnohé. Především si uvědomuje, že problémem je hřích a ne špatné okolnosti, a skutečnost, že je mu hodně odpuštěno, činí snazším, aby sám také odpouštěl.
Věčnost tedy není pouhým prodloužením našeho pozemského stavu. Domnívám se, že to bychom snad ani sami nechtěli. Já se těším na budoucí život právě proto, že bude jiný než ten současný.
Tato otázka je dobře zpracována spisovateli a dramatiky Karlem a Josefem Čapkovými, kteří rozhodně nebyli evangelikálními křesťany. Napsali společně drama „Věc Makropulos“ o ženě, která nemohla zemřít a vždy znova se objevila na světě pod jiným jménem, ale současně s břemenem staletí, která zakusila a vláčela s sebou.
Ve Starém zákoně se vícekrát objevuje konstatování, že ten či onen „zemřel stár a sytý dnů“. Pokud jsme tady, má pro nás Bůh určité poslání. Nechystám se umřít, a jsem na světě rád, ale jsem také rád, že jednou mé poslání skončí. A jsem rád, že jsem mohl činit pokání – a že ho mohu činit stále, protože ještě jsem nedosáhl dokonalosti a stále mám co vyznávat. Mám ale víru v Pána a má naděje na věčnost není dána tím, kolik jsem dal gólů nebo kolik mi vydali elpíček. Případně kolik jsem měl fanoušků či fanynek, kteří teď mluví o hokejovém nebo hereckém nebi.
Dan Drápal
7. dubna 2024

Je třeba v tom mít jasno

O skutkaření

 Když jsem nedávno v jednom článku použil slova „skutkaření“, jeden z mých konstruktivních kritiků mi to vyčetl, protože měl dojem, že nedoceňuji lidi konající dobré skutky. Uvědomuji si, že slovo „skutkaření“ není běžné; korektor Office ho nezná, nabízí mi opravu na „krtkaření“, což je zase výraz, který neznám já. Nu, zdá se mi, že mám dobrý důvod pojem „skutkaření“ nějak vysvětlit.
Připadá mi, že to vlastně není nic těžkého. Jde o to, zda konám dobré skutky proto, abych byl spasen, nebo proto, že jsem spasen. Ano, je to vlastně takto jednoduché. Nicméně je namístě určité vysvětlení.
          Apoštol Pavel mluví jasně: „Neboť jste zachráněni milostí skrze víru; a ta záchrana není z vás – je to Boží dar; není na základě skutků, aby se nikdo nechlubil“ (Ef 2,8-9). Spásu tedy nezískáváme pro své skutky – ani pro ty nejlepší ne. Spásu přijímáme jako dar – nebo ji nepřijímáme vůbec.
          Přesto si řada křesťanů myslí, že Bůh je bude mít rád, když se budou hodně snažit a když budou „páchat“ mnoho dobrých skutků.
          Jenže tak tomu není. Bůh nás přijímá za své syny a dcery ne proto, že se ho snažíme poslouchat, ale ze své milosti.
          Dobré skutky tedy můžeme konat ze dvou odlišných motivů: Buď proto, abychom dosáhli spásy, nebo proto, že jsme Boží děti, které Bůh adoptoval, protože Ježíš Kristus vytrpěl na Golgotě trest za všechny jejich hříchy, a oni přijali to, co pro ně Ježíš vykonal.
          Znamená to, že se křesťané nemají snažit? Určitě nikoli, protože hned následující verš z Pavlova listu Efeským zní: „Vždyť jsme jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům, které Bůh předem připravil, abychom v nich žili.“
          Dobré skutky si nemusíme vymýšlet – Bůh nám je „předem připravil“. Konáme je ne proto, abychom došli spásy, ale protože Bůh nás pro ně stvořil.
          Z hlediska žebráka, který dostane zdarma polévku, může být celkem jedno, zda mu ji opatřil nějaký pokrytec, který chce jen dobře vypadat a zabodovat u Boha i u lidí, nebo někdo, kdo je veden čistokrevnou láskou a soucitem. Není to ale jedno z hlediska „pachatele“. A Bohu jde především o naše srdce, nikoli o naše činy. Bude-li naše srdce plné vděčnosti Bohu, náš život bude zcela přirozeně naplněn dobrými skutky. Pokud „skutkaříme“, často pohrdáme těmi, kteří konají těch skutků méně, než my považujeme za správné.
          A pak je zde ještě otázka vedení Duchem svatým. Očekáváme na jeho vedení? Stalo se mi vícekrát, že jsem se chystal vykonat nějaký dobrý skutek, ale z důvodů, které mi v té chvíli nebyly jasné, jsem vnímal, že Bůh říká „ne“.
          Všimněme si dobře Pavlových slov „…aby se nikdo nechlubil“. Toto chlubení nemusí být nahlas. Jako tak často v jiných záležitostech i toto „chlubení se“ je prvotně záležitostí našeho srdce. Všimněme si farizeje z Ježíšova podobenství o farizejovi a celníkovi. Farizej nebyl bezbožný člověk. On si své dobré skutky nepřivlastňuje, dokonce děkuje Bohu, že není jako jiní lidé: „‚Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, lupiči, nespravedliví, cizoložníci, nebo i jako tento celník“ (Lk 18,11). V čem tedy byl problém? Farizeus se neradoval z toho, že je Božím synem. Víš-li, že jsi se stal z milosti Božím synem (nebo Boží dcerou), nepoměřuješ se s druhými, kteří přijali tutéž milost, ale ani s těmi, kteří ji dosud nepřijali.
          Všimněte si, že do tohoto podobenství nemůžete nijak vstoupit. Kdo by chtěl být tím farizejem, že? Jenže pokud si přivlastníme postavení celníka, stáváme se… farizeji. Ať už toto podobenství rozebíráme z jakékoli stránky, nikde nenajdeme skulinku pro naši ješitnost a srovnávání se s druhými.
          Závěrem: Ze všeho nejvíce se radujme z toho, že jsme Boží synové a dcery. Toto postavení jsme nezískali pro své skutky, ale z milosti: Spásu jsme nezískali pro své dobré skutky, a proto ji ani nemůžeme ztratit pro své zlé skutky.
          Znamená to snad, že vše je dovoleno? Že vlastně nezáleží na tom, jak žiji? Kdepak! O spásu člověk může přijít, když nemiluje Boha a pohrdne dědictvím, které nám Kristus vydobyl. A jsme tam, kde jsme byli: U stavu našeho srdce. „Víc než cokoliv jiného střež své srdce, protože z něj vycházejí prameny života“ (Př 4,23).

28. března 2023

Téma stále aktuální

Obrana manželství

 Možná si říkáte, proč psát další článek na toto téma – vždyť už se o tom psalo tolikrát a těžko lze vymyslet něco nového. Jenže právě tak už bylo napsáno (a odvysíláno) mnohokrát, že manželství je přežitek, že už ztratilo smysl, a tak si říkám, co bych tyto odpůrce manželství šetřil. Kromě toho si myslím, že pokud zaznívají nepravdy a nikdo se proti nim neozývá, mnozí těm nepravdám uvěří. Proto se ozývám.
          V anglosaském světě v posledním roce zdomácněl termín „luxury beliefs“. (V češtině by ekvivalent zněl asi jako „přesvědčení bohatých.“) Jsou míněny názory, které se objevují mezi bohatými a dobře zajištěnými lidmi; můžeme pro ně použít termín elity. Nedávno jsem poslouchal rozhovor jednoho moderátora s jistým sociologem. (Je mi líto, že si nepamatuji jméno. Poslouchám většinou přes sluchátka na svých dlouhých procházkách a ještě jsem se nenaučil zapisovat si jména. Máte plné právo mi nevěřit. Nicméně píšu o tom, co jsem slyšel, a přestože v tomto případě vycházím z názorů Američanů, u nás můžeme pozorovat podobné věci.) Onen sociolog poslouchal přednášku jakési „pokrokové“ autorky, která nadšeně hlásala, že manželství je středověký přežitek. Po nějaké době měl příležitost s ní osobně hovořit a mimochodem jí položil otázku, v jaké rodině vyrůstala. Ukázalo se, že ve zcela spořádané klasické středostavovské rodině. O něco později přišla řeč na její plány do budoucnosti. Tato šestadvacetiletá žena bez rozpaků přiznala, že počítá s tím, že se vdá a bude mít děti. Sečteno a podtrženo, tato žena hlásala názory, podle kterých se sama nehodlala řídit. Nicméně ideje mají následky. Ženy z vyšších sociálních vrstev si mohou dopřávat „luxury beliefs“ a dokonce podle nich měnit společnost, zatímco ženy z nižších sociálních vrstev by se velice rády vdaly, kdyby ovšem bylo za koho… Mužové z těchto sociálních vrstev si užívají svobody, protože sex si vždycky nějak opatří, ale do žádných závazků – a zejména do manželství – se nehrnou. „Luxury beliefs“ ženám z nižších sociálních vrstev nijak nepomáhají, ženy z vyšších vrstev se jimi zpravidla neřídí, ale mohou se díky těmto svým názorům utvrzovat v tom, jak jsou „pokrokové“. – Francouzský filosof Julien Benda už před sto lety mluvil v podobných souvislostech o „zradě vzdělanců“.   
          Můžeme mít na manželství názory jakékoliv, ale průzkumy ukazují, že téměř všichni toužíme po úzkém vztahu s člověkem, kterého milujeme a na kterého se můžeme spolehnout. Toužíme po blízkosti, po vztahu, a my křesťané můžeme dodat: Protože k tomu nás Bůh stvořil. A platí to v podstatě pro všechny lidi, ať už mají názory na manželství jakékoli.
          V poslední době ale stoupá počet lidí, kteří nemohou či nechtějí do manželství vstoupit, a rovněž stoupá počet lidí, kteří se ve svém životě obejdou (nebo snad musejí obejít) bez sexu.
          Jsou pro to mnohdy důvody ekonomické, jak to naznačují výzkumy třeba v Japonsku nebo v Koreji, kde je možno se s tímto fenoménem setkat nejčastěji. Ale jsou tu i důvody zcela odlišného rázu.
          Pokud chceme dosáhnout ideálu, tedy prožít značnou část života v hlubokém vztahu, musíme počítat s tím, že se nám to nepodaří jaksi „samo od sebe“. A pak jsou zde skutečnosti, které se se snahou najít onen krásný vtah těžko snášejí. Skutečně požehnané manželství vyžaduje sexuální věrnost. A tady je problém. Lidé, zejména muži, by rádi krásný vztah, ale současně by si rádi zachovali „svobodu“, míněno sexuální nevázanost. Manželé si sice mohou dát tuto „svobodu“ – o mnoha takových případech jsem slyšel a některé znám osobně – ale pochybuji o tom, že jejich vztah je skutečně kvalitní. Skutečná blízkost vyžaduje exkluzivitu a věrnost.
          Kdyby bylo po mém, pak by se v sexuální výchově na školách měly děti učit, že sex, má-li mít smysl a má-li být skutečně krásný (a my křesťané víme, že sex je jedním z nejkrásnější Božích darů), vyžaduje vztah a věrnost. To by byl mnohem lepší vklad do života než poučení o tom, co je to kondom a jak se nasazuje. Jenže kdo by to učil, že? Takové „konzervativní“ názory, jako mám já, asi mnoho učitelů nesdílí.
          Zatím nebyly v tomto článku zmíněny děti. Ty na jakékoli sociální inženýrství a zavádění pokrokových názorů doplácejí nejvíc. Jsem křesťan 45 let, z toho jsem byl většinu času v aktivní pastýřské službě. Měl jsem tak možnost sledovat tucty rodin po dvě a někdy i tři generace. Rozdíl mezi „well being“ dětí vyrůstajících v úplné rodině a v neúplné rodině je nebetyčný. (Ano, už slyším námitku, že vy znáte někoho, kdo…). Jistě, jsou výjimky. Ale jsou to právě jen výjimky. Znovu to zopakuji: Má-li vyrůst zdravý a vyrovnaný člověk, je potřeba, aby do něj dva lidé, otec a matka, pumpovali po osmnáct let lásku.
          Všem těm, kteří jsou přesvědčeni, že manželství není tak důležité a že je lepší pěstovat kariéru než vychovávat děti, radím, aby mysleli na stáří. S kým budou stáří trávit? Kdo se o ně postará? Kdo jim bude nablízku? Nedávno jsem o tom slyšel pěkný bonmot: „Domov důchodců je pomsta za jesle.“
          Ano, jsou manželé, které děti mít nemohou. A jsou lidé, kteří mají od Pána Boha povolání, aby zůstali sami. Jsou i takoví, kteří zůstali sami z jiných důvodů – někdy i pro hříchy mládí. Jak jsem nedávno psal v jiném článku („Neztrácejme ideál“), ideálu dosahuje málokdo. Ale vždy má smysl o něj usilovat a mít ho před očima. A těm, kteří manželstvím pohrdají, přeji, aby ve stáří nezůstali sami. Znám v okolí svého bydliště tři domovy důchodců. Jsou moderní, nádherně zařízené, s převážně milým personálem.
Leč samota je samota.
A na závěr: Má-li člověk vztah s Bohem, vztah s lidmi zpravidla dostane jako dárek navíc.
  
Dan Drápal
22. března 2024

Snad není název příliš zavádějící

Pravověrnost a relativismus

 Můj nedávný článek nazvaný „Duchovní pýcha“ vyvolal celou řadu reakcí a otázek. Na dvě z těchto otázek chci odpovědět, protože je považuji za velmi závažné.
          V článku jsem zmínil, že při vzniku Křesťanských společenství jsem prosadil do preambule větu, že se nepovažujeme za jedinou správnou církev. To vyvolává otázku, proč? Považujeme nějakou jinou církev za správnější než je ta naše? Tak proč do ní nevstoupíme? Nezastáváme snad nějaký relativismus?
          Tato otázka samozřejmě souvisí s otázkou, co je církev. Církev má nějaké učení. Je ale církev to učení? Troufám si tvrdit, že nikoli. Když nějaká církev vymře, zbude po ní zpravidla dvojí: Kostely a učení.
          V průběhu života jsem se mnohokrát setkal s křesťany, kteří mě zahanbili svou čistotou, svým milosrdenstvím, svou láskou. Někdy to byli adventisté, jindy katolíci, jindy třeba lidé z Církve bratrské nebo od baptistů. S jejich učením jsem v řadě případů (ne ve všech) nesouhlasil, ale zdáli se mi posvěcenější než já. Pochopitelně své názory – vyjádřil jsem je v nedávno vyšlé knížce Mozaika víry – považuji za nejsprávnější. A tak je to s námi se všemi – nejsem výjimkou. Pokud bychom se přesvědčili, že se mýlíme, tak bychom své názory upravili. Přece nikdo z nás nechce věřit tomu, co považuje za lež.
          Domnívám se, že mezi správností učení určité církve a morálkou jejích členů není přímá úměra. Netvrdím, že tam není žádná souvislost, to by taky nebylo pravda. Proto mluvím o přímé úměře.
          Druhá otázka je hodně ošemetná: Považuji Ježíše Krista za jedinou cestu k Bohu?
          Odpovídám jednoznačně: Ano. „V nikom jiném není spásy; není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni“ (Skutky 4,12). Znamená to ale, že spasen bude pouze ten, kdo svým intelektem a osobně Pána Ježíše Krista pozná? Nikoli – tomu odporuje poselství 25. kapitoly Matoušova evangelia, kde se v Ježíšově podobenství ovce ocitají na „té správné straně“, ačkoli některé Pána Ježíše osobně nepoznaly.
(Než budu pokračovat, musím vyslovit vážné varování: O nikom netvrdím, že bude zatracen. Dokážu lidem ukázat cestu spasení, tedy jak dojít jisté záchrany, ale nemám – naštěstí – v rukou knihu života, abych o někom mohl říci, že bude zatracen. A opět další varování: přes tento můj postoj jsem přesvědčen o tom, že zatracení je něco velmi reálného.)
Zpátky k naší otázce. V 25. kapitole Matouše Ježíš říká: „Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nejmenších bratří, mně jste učinili“ (Mt 25,40). Nezní to ale jako spasení ze skutků? Nestačí pro naše spasení to, že budeme na druhé lidi hodní a že budeme pomáhat slabším?
Zde se ukazuje, jak důležité je vykládat Bibli Biblí. Kdybychom měli pouze Matoušovo evangelium, mohli bychom dospět k závěru, že spasení je ze skutků. My ale víme od apoštola Pavla, že všichni zhřešili, a jsou daleko od Boží slávy (Řím 3,23), dále že odplata za hřích je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Ježíši Kristu, našem Pánu (Řím 6,23) a že milostí jsme spaseni skrze víru; „a ta záchrana není z vás – je to Boží dar; není na základě skutků, aby se nikdo nechlubil“ (Ef 2,8).
Mnoho křesťanů je přesvědčeno, že stačí být hodný na druhé lidi. Popíšu rozhovor, který jsem vedl v bezpočtu variant:
„Představ si, že dnes v noci zemřeš, kde se probudíš?“
Možné odpovědi jsou: „V očistci“ (poznávám, že je to katolík), „já věřím v reinkarnaci“ (aha), ale nejčastěji „nevím“.
          Další otázka: „Představ si, že stojíš před nebeskou bránou, někdo ti přijde otevřít a zeptá se tě: ‚Proč máš být vpuštěn dovnitř?‘“
          Nejčastější odpověď: „No, já jsem se snažil nikomu neubližovat, nelhal jsem, vychovali jsme zdárné děti…“ (Zde je celá řada možných odpovědí, ale všechny ukazují týmž směrem.)
          Po této odpovědi ji pomalu zopakuji: „Tak ty ses snažil nikomu neubližovat, atd.“
          Druhý se přitom evidentně necítí dobře. Ale nechci mu v tuto chvíli dokazovat, že je hříšný a že neobstojí před svatým Bohem. Zeptám se pak:
„Kdo figuruje ve tvé odpovědi?“
„Já…“ (Často to není vysloveno, ale je to jasné.)
„A proč musel Pán Ježíš umírat na kříži, když stačí, že se snažíš dodržovat Desatero?“
          Aby se člověk nespokojil s nevědomým a nereflektovaným názorem, že stačí dělat ty správné věci a věřit těm správným naukám, musí pocítit dotek svatého Boha. To není žádná samozřejmost. Dlouho před tím, než jsem se obrátil, jsem si myslel, že Bůh (pokud je) je svatý. A dodal bych: „To je přece jasné, a co má být?“ A kdyby se mne někdo zeptal, zda jsem hříšný, odpověď by byla stejná: „To je přece jasné, a co má být?“ Je to veliká milost, když se nás dotkne Bůh a my si uvědomíme, že jsme hříšní a že se z toho vlastními silami nevyhrabeme.
          Ale i po prožitém obrácení můžeme opět upadnout do „skutkaření“. Proto denně hledejme Boha, připomínejme si jeho svatost. A připomínejme si Ježíšovu oběť na kříži, neboť to je naše jediná záchrana.
 
 13. března 2024

Možná jste se s tím setkali

Nový život a naše nedorozumění

 Miluji Písmo. Je v něm tolik moudrosti! Je v něm náš život. Uchvacuje mne nejen obsah jednotlivých kapitol a veršů, ale i celá struktura Písma. Včetně toho, že máme čtyři evangelia nebo zvláštní napětí třeba mezi knihou Job a knihou Přísloví.
Určité napětí vidím i mezi dvěma po sobě řazenými knihami, totiž knihou Jozue a knihou Soudců. Kniha Jozue líčí vítězné tažení Izraelitů do Země zaslíbené. Nezamlčuje určitá negativa, napři Akánovu krádež a její neblahé důsledky (viz Joz 7), případně smlouvu s Gibeóňany (viz Joz 10), celkově ale převažuje triumfální ráz: Izraelité úspěšně dobývají Zemi zaslíbenou.
          Když pak přejdeme do následující knihy Soudců, vícekrát čteme o tom, že některý z kmenů nebyl schopen si původní obyvatelstvo podrobit (viz např. Sd 1,19), a sám konec knihy Soudců je dosti ponurý – tvoří jakýsi kontrapunkt k závěru knihy Jozue.
Trochu mi to – jako jakási alegorie – připomíná obrácení nového člověka a jeho následný vývoj. Na počátku – při obrácení – se jeví vše jako skvělé. Člověk prožívá velké věci – poznává, jak sladké je ovoce pokání, jak skvělá věc je odpuštění, někdy zakouší vyslyšení modliteb, které nám „mazákům“ připadají snad až příliš smělé, atd.
          Když se člověk obrátí, má už zpravidla něco za sebou. Statisticky vzato, nejvíce lidí se obrátí těsně před a těsně po dvaceti letech života. Jistě, obrátit se může i malé dítě, i člověk, jemuž už je přes devadesát – sám jsem taková obrácení zažil. S výjimkou malých dětí už všichni nově obrácení sdílejí určitý světonázor, případně určité předsudky, které jim připadají naprosto samozřejmé. Jsou věci, které se při obrácení radikálně změní: Někdo například pochopí, jak důležité je odpouštět, přestože (nebo možná právě proto) ho rodiče vedli k tomu, že odpouštět se nemá. Někdy mají lidé naprosto zkreslené představy o církvi, zejména pokud nikdy v žádné nebyli. V dobách maninského probuzení to pracovalo pro nás: Podle hlásané oficiální ideologie jsou kostely jen pro staré báby a skoro nikdo tam nechodí. Když pak někdo přišel na mládež do naprosto přeplněné místnosti a viděl tam převážně mladé lidi, jak se modlí, vydávají svědectví nebo vykládají Písmo, byl to pozitivní šok.
          Nicméně nemění se vše. Když se obrátí líný člověk, budete možná mít líného křesťana. Když se obrátí hněvivý člověk, možná se jeho hněv projeví i po obrácení. Jistě, někdy se člověk při obrácení zbaví právě své vzteklosti nebo popudlivosti. Ale nebývá tomu tak vždy.
          A teď: Co když se obrátí člověk, který je přesvědčen, že země je placatá? Co když se obrátí člověk, který od útlého dětství nasával antisemitské postoje? Co když zastává vyhraněně levicové nebo vyhraněně pravicové názory? Mne několik lidí, o jejichž obrácení nemám důvod pochybovat, zásobuje nejrůznějšími konspiračními články a odkazy, nad jejichž názory mi zůstává rozum stát.
          Kdysi se se mnou rozešel bratr, který mi byl jinak blízký a kterému jsem byl snad blízký i já. Jeho maminka uvěřila na naši skupince. Ale zasekl se na názoru, že zřícení „Dvojčat“ 11. září 2001 si Američané udělali sami. Zásoboval mne literaturou na toto téma. Hovořil jsem o tom s jedním blízkým bratrem a ten mi položil otázku: „Chce Bůh, abys tuto věc řešil?“ Bylo mi jasné, že nikoli. Když jsem to ale řekl onomu bratru, který zastával a hlavně aktivně šířil zmíněný názor, že necítím, že mne Bůh volá, abych se touto otázkou  zabýval, nahněval se („nezáleží ti na pravdě!“) a ze skupinky i ze sboru ve zlém odešel.
          Učení o „placaté zemi“ tehdy ještě nebylo ve flóru. Poprvé jsem na šiřitele tohoto názoru narazil tuším v roce 2016; v poslední době je to mnohem častější. Otázka zní: Do jaké míry máme usilovat o to, aby nově obrácení opustili nejrůznější bizarní hypotézy, kterým uvěřili? Kladu tuto otázku, ale sám na ni nemám hotovou odpověď. V průběhu tisíciletí žilo mnoho lidí, kteří věřili, že země je placatá, a jsem si jist, že kvůli své bludné kosmologii nebudou zatraceni. Nositele podobných názorů považuji za nešťastníky, ale nemyslím si, že bych je měl za každou cenu vyvádět z bludu. Co když ale nově obrácený člověk zastává ostře antisemitské názory? To je dle mého názoru mnohem závažnější. Nemyslím si, že bychom k nim měli mlčet.
          Zvolil jsem dvě poměrně extrémní polohy. Kde je ale hranice? Mnohdy nejde o věci takto vyhrocené.
          Kniha Jozue vypráví o vítězství, kniha Soudců o problémech. Obrácení je velké vítězství, v novém životě ale bude třeba řešit spoustu problémů.
          Nedávno jsem četl, jak moc jsou rozdělené Spojené státy. Podle jedné statistiky se lidé žení a v dávají podle stranických preferencí: Loni si jen pět procent novomanželů si vzalo partnera opačné politické orientace.
          Hledejme v tom moudrost. Počítejme spíše s tím, že tyto problémy budeme řešit stále častěji. Nejde jen o to, abychom znali pravdu a pěstovali správné názory – hodně bude záležet na tom, jakým způsobem spolu nesouhlasíme. V této věci neplatí, že účel světí prostředky; zde možná prostředky trochu naznačují, jaký je vlastně účel. Nejde o to, být s každým kamarád. Určité hranice ale musíme hledat.
 
6. března 2024

Jde o nadčasový problém

Duchovní pýcha  Říká se, že pýcha je základní hřích, ze kterého plynou všechny ostatní, a mám za to, že je to pravda. Dnes ale nechci psát o pýše obecně, nýbrž o jednom jevu, kterého jsem si v souvislosti s pýchou všiml.           Existují různé typy křesťanství. Účelem tohoto článku není je všechny vyjmenovat, ani je všechny popisovat. Chci ukázat, že duchovní pýcha ohrožuje všechny. Zmíním čtyři okruhy, které trochu znám. Ale aby to nevypadalo, že chci jen kritizovat druhé, popíšu, jak jsem se s duchovní pýchou potýkal sám.           Když jsme formulovali stanovy Křesťanských společenství, vložil jsem do preambule větu, že Křesťanská společenství se nepovažují za jedinou pravou církev. Měl jsem pocit, a stále se domnívám, že oprávněný, že mnozí tu svou církev za jedinou pravou považují. Viděl jsem v tom pýchu.           Jenže jsem začal být pyšný na to, že jsme jediná církev, která má takovou větu v preambuli. A byl jsem tam, odkud jsem chtěl utéct. Nyní zmíním ony čtyři okruhy. Je to jednak letniční a charismatický směr, jednak katolíci, dále adventisté, a konečně lidé tvrdící, že nesmíme říkat Hospodin, ale Jehova nebo Jahve.           Každý z těchto směrů má něco, co jej odlišuje od druhých. U letničních a charismatiků jsou to duchovní dary a křest v Duchu svatém, u katolíků je to přesvědčení, že jsou jedinou církví, která je tady nepřerušeně od počátku, u adventistů je to přesvědčení, že se má světit sobota a ne neděle.           Podotýkám, že jsem prožil křest v Duchu a mluvím jazyky. A taky, že jsem soukromě, ve svém osobním životě, začal světit sobotu.           Ve všech těchto směrech potkáte lidi, kteří jsou přesvědčeni o tom, že chcete-li mít plné požehnání, musíte se dát k nim. To, že si to myslí, by se samo o sobě dalo ještě vydržet, leč problém nastává, když vás začnou přesvědčovat, že pokud tak neučiníte, zle dopadnete. Někteří – byť je to dnes už jen krajnost – jsou rovnou přesvědčeni, že jinověrci půjdou do pekla. Dříve to bylo mnohem častější.           Na druhé straně ve všech těchto uskupeních můžete potkat lidi, kteří vás budou inspirovat. Vědí, proč jsou letniční nebo katolíci nebo adventisté, ale především znají Ježíše Krista. To považují za podstatné, za důležité; církevní příslušnost je až na druhém – nebo dokonce na nějakém dalším – místě.           Rozdíl mezi prvními a druhými poměrně snadno vycítíte. S těmi druhými je vám dobře, máte pocit, že se od nich můžete něco naučit, nebo se společně radovat z Pána. Přitom nemusíte přijímat jejich věrouku. S těmi prvními se tak dobře necítíte. Vnímáte určitý odstup, podezřívavost, nedůvěru. Nemusí to být ani vysloveno, ale tušíte, že abyste byl skutečně přijati, museli byste akceptovat jejich názory.           Pán Ježíš měl zcela určité teologické názory. Tak třeba věděl, že spása je ze Židů, a ne ze Samařanů. Ve sporu dvou rabínských škol o přípustné důvody k rozvodu se jednoznačně přihlásil k jedné z těchto škol. Jeho teologické názory nebyly nějaké mlhavé. Nicméně v jeho blízkosti se cítili dobře mnozí, kteří by s ním nesouhlasili a s nimiž by nesouhlasil on.           Náš „starý člověk“ se může projevit i v našem novém životě. A s chutí si libuje v představě, že patří k té správné straně, že má ty správné teologické názory. A starý člověk – není-li to přímo nějaký démon – se s chutí zaháčkuje na nějaký názor, kterým se bude odlišovat od druhých. Tak jsem například potkal lidi, kteří tvrdili, že se má křtít nikoli ve jménu Otce, Syna a Ducha, jak je to v Matoušovi 28, ale jen ve jménu Ježíše Krista, jak to dosvědčují Skutky. (Něco vám na sebe prozradím: Když někoho křtím, vyslovím obě formule. Ne kvůli sobě, ale kvůli němu. Když se ho nějaký šťouravý křesťan zeptá, jestli byl správně pokřtěn, tedy se správnou formulkou, může bez obav odpovědět, že ano.)           Mnoho hádek je kvůli Božímu jménu. Pokud hovořím se Svědky Jehovovými, používám pro Hospodina jméno Jehova. Přitom to, že Kraličtí se rozhodli pro slovo Hospodin, považuji za geniální. Umožňuje jim totiž překládat „Hospodin“, kde je v Bibli tetragram, tedy JHVH, a „Bůh“, tam kde je v Bibli Él. Tam, kde je v Bibli Pán, je v Kralické bibli míněn Pán Ježíš Kristus, nikoli Hospodin. Anglické překlady mají totiž Lord, tam kde my máme Hospodina, a God, kde máme Boha. Jenže když je v Novém zákoně Pán, tam je rovněž Lord, takže není zřejmé, zda je míněn Bůh Otec nebo Bůh Syn. (Jako překladatel anglických knih se často potýkám s touto nejasností, zda je slovem Lord míněn Pán Ježíš nebo Hospodin.)           Pokud vám bude někdo říkat, že slovo Hospodin má modlářský původ, nenechte se zneklidnit. Uctíváte toho, koho uctívat chcete. Uctíváte toho, komu patří vaše srdce. Znát Boží jméno neznamená znát jeho fonetické znění nebo dějinný etymologický původ. Víš například, co znamená příjmení Beneš? To byla staročeská forma jména Benedikt. Nicméně neočekáváme, že člověk nesoucí toto jméno bude mít cokoli společného se svatým Benediktem (jemuž ostatně Čechy za mnohé vděčí). Jinak řečeno, znalost označení je něco jiného než znalost podstaty. Jde o to, zda znáš Boží povahu.           Na závěr si dovolím malou prognózu. Domnívám se, že pod vlivem anglosaského světa se u nás rovněž začne užívat označení Jahve. Nebude to špatně. Ovšem to, zda lidé používající tento výraz skutečně Boha znají, je jiná otázka. 28. února 2024

Tak nevím, zda je to víc duchovní nebo víc politické

Nedůvěra

Nedůvěra je dnes hojně používané slovo. Výzkumy veřejného mínění ukazují, jak moc jako občané nedůvěřujeme vládě, parlamentu, případně prezidentovi. Nedůvěra je rozšířená i v církvích. Mezi nevěřícími je nedůvěra vůči církvím takřka absolutní, a povolání pastora dominuje žebříčkům nepopularity.
          Domnívám se, že značná část této nedůvěry je neoprávněná. Značná část této nedůvěry nevyplývá z nějaké objektivní skutečnosti, ale je čímsi duchovním, co se dá těžko porazit fakty a racionální argumentací. U mnohých lidí je nedůvěra jakýsi a priori postoj, jakési „default“ nastavení. To předpokládá, že politik se určitě snaží občany podvést, žurnalista nepochybně překrucuje a zamlčuje pravdu, pastor sleduje nějaké vlastní sobecké cíle atd.
          Tyto názory jsou často podloženy poukazem na určité konkrétní případy, které dokládají oprávněnost této nedůvěry. Ano, konkrétní politik někde skutečně konkrétně zalhal, žurnalista si tu či onu kauzu skutečně vymyslel, a (některý) pastor skutečně svými ovečkami manipuluje.
          Jenže je tu řada různých „ale“. Například se mi zdá, že v zápalu politického boje se často nadužívá výrok „politik X. Y. lhal“. „Lež“ a „lhát“ jsou morálně nabitá slova, která se ale někdy používají tam, kde by bylo objektivnější říci, že politik něco „zamlčel“ nebo „nezmínil“. Vědomé zamlčování také není nic hezkého, ale není to lhaní. A ještě méně vhodné mi připadá slovo „lhát“ tam, kde politik vycházel – nevědomky – ze špatných nebo nedostatečných dat. Lhaní morálně diskvalifikuje; s člověkem, který vědomě lže, nemá moc smysl se dohadovat. Rozdílnost názorů a důrazů ale není nutně lhaní.
          Dále se často říká, že vláda (nebo nějaký jiný orgán) „nedostatečně komunikuje“. Mám zato, že je to mnohdy optický klam. Vláda něco nezmíní, protože nepředpokládá, že by to někoho zajímalo. Opozice v tom hned vidí záměr.
          Ve skutečnosti je díky sociálním sítím mnohem více komunikace než kdykoli dříve.
          Co se týče pastorů a církví, tam je často nedůvěra věru nezasloužená. Pro řadu nevěřících je pastor jakýsi exot – žádného osobně neznají, a proto není tak těžké je přesvědčit, že jsou to jakási monstra živící se cizím neštěstím a lehkověrností. Málokdo tuší, co takový pastor vlastně dělá. Lidí zklamaných církví bude vždycky dost. Křesťanům se rozvody nevyhýbají; a pokud se takový pár rozvede, je pravděpodobné, že jeden z bývalých manželů církev opustí a začne o ní mluvit nepěkně. A v některých případech opustí církev ve zlém oba.
          Napsal jsem, že nedůvěra je duchovní věc. A navrhuji, abychom si zvolili jako „default“ důvěru. Přistupujme k druhým s apriorní důvěrou. Někdy zjistíme, že jsme se mýlili. Já jsem se třeba zmýlil v otázce lockdownů. Tehdy jsem je podporoval, dnes si myslím, že to byla chyba. Nemyslím si ale, že by lékaři, z nichž většina lockdown schvalovala, tak činili z nějakých nečistých motivů. Když je prohlásíme za lháře, budou to chápat úkorně, a právem, protože oni nic zlého nezamýšleli. (Uvádím to jen jako příklad; nechci, aby se v diskusi pod tímto článkem řešit právě lockdown.)
          Měl jsem vždycky trochu problém, když jsem ve velké kapitole o lásce (1. Korintským 13) četl, že láska „všemu věří“. Znamená to snad, že křesťané mají věřit všemu, tedy i kdejaké hlouposti či spiklenecké teorii? Nemyslím. Myslím, že apoštol Pavel měl na mysli právě ten „default“: Vycházejme z toho, že někdo to myslí dobře, dokud nás fakta nepřesvědčí o opaku.
          Na jaře a v létě roku 2022 u mne bydleli dva Ukrajinci – matka se synem. Místní hospodářská komora uspořádala setkání, na které pozvala všechny Ukrajince hledající v tomto okresu práci. Přišlo jich několik desítek, všichni jednali velmi slušně, jen jedna Ukrajinka přišla opilá. O čem asi mluvili Češi, kteří tam byli přítomni, když přišli domů? O oněch padesáti slušných, nebo o té jedné opilé? Ukrajinka bydlící u mne se vrátila domů nešťastná. „To je hrozné, Ukrajinci zase udělali ostudu!“ Pokud má člověk jako default nedůvěru, bude si pamatovat ony nepěkné případy, jakkoli jsou statisticky zanedbatelné. Myslím, že my křesťané bychom měli zaujmout default opačný.
25. února 2024

Klíčové téma

Boží bázeň

Tento článek píšu na přání, ale píšu ho rád, protože téma Boží bázně hodně promýšlím. Je totiž nesmírně důležitá a pokud nám schází jakožto jednotlivcům, pak ve svém životě bloudíme. Mluvím z vlastní zkušenosti. A pokud schází ve společnosti, bloudí celá společnost.
          Mnozí křesťané znají verš z knihy Přísloví: „Boží bázeň je počátek moudrosti.“ (Můžeme si připomenout, že tam, kde v Bibli narazíme na slovo „počátek“, si můžeme na mnoha místech dosadit slovo „princip“.)
          Důležité je vědět, že bez Boží bázně nemůžeme rozumět Božímu slovu. Intelektuální poznání a množství vědomostí nemohou Boží bázeň nahradit. „Hospodinovo tajemství patří těm, kdo se ho bojí, ve známost jim uvádí svou smlouvu.“ Tak zní Žalm 25,14 v ekumenickém překladu. Soudím, že to, co je řečeno o „smlouvě“, stejně platí o Božím slovu. To patří těm, kdo se bojí Boha. Kraličtí překládají: „Tajemství Hospodinovo zjevné jest těm, kteříž se jeho bojí, a v známost jim uvodí smlouvu svou.“ Líbí se mi zde slovo „zjevné“. Dva lidé mohou hledět na tutéž věc nebo prožít tutéž zkušenost, a jednomu se něco zjevuje, kdežto druhému ne. Čím to je? Ten první má Boží bázeň. A Studijní překlad obsahuje výraz „důvěrný vztah“. V hebrejském originále je jednoslabičné slovo sód, které nelze překládat konkordantně, tj. na všech místech výskytu stejně, ale výraz „důvěrný vztah“ je asi nejlepší a nejvýstižnější z možných.
          V tom „důvěrném vztahu“ jsou jistě lidé, kteří milují Písmo, ale na začátku nemusí být Písmo; musí tam ovšem být Boží bázeň. Kdo ji má, s tím vstupuje Hospodin do důvěrného vztahu, a tomu otvírá Boží slovo. Bůh totiž sám střeží svá tajemství, a bezbožník k nim nepronikne. Sám jsem to zažil velmi vyostřeně: Když jsem činil pokání, Boží slovo se mi náhle otevřelo, ač už jsem měl za sebou pět let teologického studia a už jsem druhým rokem pravidelně kázal.
          Bohu pochopitelně záleží na našem srdci. To jsem zdůrazňoval mnohokrát. To ale neznamená, že by vnější projevy Boží bázně byly bezcenné. Tak já kupříkladu nikdy nekladu nějaký předmět na svou Bibli. S výjimkou modlitebního seznamu. Někdo může namítnout – a já bych před obrácení mluvil podobně: „Vždyť Boží slovo přece není tiskařská čerň a papír.“ Ano, není. A je mi jasné, že tento zvyk ze mne nedělá lepšího člověka. Nicméně z mé strany je projevem úcty k Božímu slovu.
          Podobně když se ráno modlím, vždycky se vyzuju. Vlastně nevím, proč to dělám; možná je to připomínka Mojžíše a Jozueho, které Bůh v určitém okamžiku vyzval, aby se zuli, protože jsou na svatém místě.
          Pro mě to prostě jsou vnější projevy Boží bázně. Nikoho nevyzývám k imitaci těchto vnějších projevů – ano, záleží na srdci. Pokud ale budeš cítit pozvání k něčemu podobnému, nebraň se tomu.
          Boží bázeň se pozná podle toho, jaký má člověk vztah k Písmu, ale také podle toho, jaký má vztah k lidem. Ne všechno máme nebo musíme brát doslovně – třeba nikomu nedoporučuji, aby svévolně bral hady do ruky. Pokud ale čteš slovo Kdo by svému bratru řekl: ‚Raka‘, propadne veleradě. Kdo by mu řekl: ‚Blázne‘, propadne ohnivé Gehenně, pak by tě to mělo vést k velké zdrženlivosti, než někomu řekneš, že je ignorant nebo tupec. Jinak řečeno, kdyby v nás bylo více Boží bázně, snáze bychom se domluvili.
          Kde se ale Boží bázeň bere? Pokud mi schází, mohu něco udělat pro to, abych ji měl?
          Ať už k nám přichází jakkoli, je vždycky Božím darem. Někdy jsme svědky Božího jednání. Boží bázeň nehledáme, ale stane se něco, co ji v nás probudí. Jákob měl zvláštní sen, a když se probudil, řekl: „Jistě je na tomto místě Hospodin a já jsem to nevěděl“ (Gn 28,16). Často Boží bázeň zakusíme, až nějaká událost dozní.
          Někdy se ocitneme v přírodě uprostřed noci a jsme fascinováni hvězdnou oblohou. Svět viditelný v nás probudí Boží bázeň, když pomyslíme, jaký asi musí být tvůrce tohoto vesmíru!
          Jindy si uvědomíme svou povrchnost a uvědomíme si, že nám chybí Boží bázeň. Můžeme o ni prosit, ale uvědomme si, že se může stát něco, co nebude nutně příjemné. Setkání s Bohem, jakýkoli Boží dotek, neznamená zjednodušení našeho života – často spíše naopak. Nicméně zpravidla vede k dobrodružství, v němž poznáváme skutečnou realitu. Realitu, která by se nám bez Boží bázně neotevřela.
Dan Drápal
15. února 2024

Opět k aktuálnímu tématu

Istanbulská úmluva neprošla K překvapení mnohých Senát Parlamentu České republiky neschválil tzv. Istanbulskou úmluvu, a to přes obrovskou přesilu v mainstreamových médiích, která po hlasování v senátu neskrývala velké zklamání. V komentářích došlo na běžné útoky proti konzervativcům, kteří údajně nechtějí, aby se omezilo násilí na ženách, vracejí nás do středověku a nahrávají Putinovi. Pochopitelně se objevila oblíbená figura, totiž že konzervativci chtějí, aby ženy „stály u plotny a rodily děti“. Ti, kdo používají tohoto obrazu, by už mohli upgradovat. Dnešní ženy většinou nestojí u plotny, ale u elektrického nebo plynového sporáku (kdo z vás, dámy, má ještě doma plotnu?). A to rození dětí… to my muži fakt nezvládneme.           Co se mi na Istanbulské úmluvě nelíbilo. Proč jsem byl proti?           Bylo mnohokrát řečeno, že násilí na ženách (i na mužích) lze stíhat i v rámci u nás platné legislativy. Násilí v rodině je jistě odporné, ať má jakoukoli podobu, mělo by se stíhat, nemělo by se zlehčovat, a s jeho obětmi je třeba zacházet s maximální citlivostí, aby jim nevznikala další traumata při policejním vyšetřování, případně soudním řízení.           V této věci se tedy s příznivci Istanbulské úmluvy shodujeme. V čem je tedy problém? V článku 12 IÚ čteme: Smluvní strany přijmou nezbytná opatření k prosazování změn sociálních a kulturních vzorců chování žen a mužů za účelem vymýcení předsudků, obyčejů, tradic a veškerých dalších zvyklostí, které jsou založené na myšlence méněcennosti žen nebo stereotypním pojímání rolí žen a mužů.  A nyní paragraf z článku 14: Smluvní strany učiní tam, kde je to vhodné, nezbytné kroky k využívání výukového materiálu o otázkách jako je rovnost mezi ženami a muži, genderové role bez stereotypů, vzájemná úcta, nenásilné řešení konfliktů v mezilidských vztazích, genderově podmíněné násilí na ženách a právo na osobní integritu, který by byl přizpůsoben měnící se úrovni vnímání žáků a zahrnut do formálních školních osnov na všech úrovních vzdělávacího systému.            Největší problém ale mám s článkem 66, který začíná takto: Expertní skupina pro boj proti násilí na ženách a domácímu násilí (dále jen „GREVIO“) dohlíží na provádění této úmluvy smluvními stranami.           Mám tedy námitky proti užití slova stereotyp. Není mi známo, že by byl v nějakých právnických textech definován. Považuji za nešťastné, když se do (jakékoli) legislativy zavádějí právnicky nedefinované pojmy, pod které se dá „schovat“ všechno možné a které je možné libovolně natahovat. Z celé IÚ i z jejich zastánců mám pocit, že jim jde o zpochybnění a oslabení tradiční rodiny, (která je „skvělým“ kandidátem na označení stereotyp). Jak rozumíte výrazu „genderové role bez stereotypů“, které mají státy, jež IÚ přijaly, aktivně prosazovat? Jsem pro to, aby co nejvíce dětí mohlo vyrůstat v intaktních biologických rodinách – je to nežádoucí stereotyp?           A už vůbec se mi nelíbí zřízení orgánu GREVIO, což má zřejmě být jakási genderová policie, která bude moci zasahovat do praxe i legislativy signatářských států.           Víte co? Nechme rodinnou politiku na jednotlivých státech. Jsou oblasti, v nichž Evropa jednotu potřebuje – tato oblast to ale rozhodně není.           Celý název IÚ zní: Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí. Na poslední celostátní konferenci KDU se jeden z přítomných vyslovil pro to, aby se KDU touto úmluvou vůbec nezabývala. Prý aby neztratila voliče. Když jsem ho o přestávce vyhledal a dal se s ním do řeči, řekl, že přece nelze být proti dokumentu, který má takovýto název. Svatá prostoto! Nevím, zda někdy četl Orwellův román 1984. V této velmoci bylo ministerstvo míru, které se zabývalo válkou, a ministerstvo pravdy, které se zabývalo propagací lží. Krásným dokumentem byla v Sovětském svazu Stalinova ústava z roku 1936, která „zaručovala“ tolik krásných věcí… Leč realita byla zcela jiná.           Každý nový právnický dokument je třeba pečlivě zkoumat. Nejen, co přináší explicitně, ale i jaké budou jeho dopady.           Ačkoli progresivisté rádi mluví o „hysterii“ konzervativců, jsou to oni, kdo na nepřijetí reagovali dosti hystericky.           Pokusil jsem se zjistit, zda se situace v zemích, které IÚ přijaly, nějak výrazně změnila. Brzy jsem ale zjistil, že to zjistit nelze, a to ze dvou hlavních důvodů. Prvním je ten, že zákony v jednotlivých zemích se různí a zejména různě definují, co to vlastně je znásilnění. Tyto zákony se navíc během posledních let v některých zemích (ostatně v minulých týdnech i u nás) změnily a těžko tedy srovnávat jednotlivé státy.           Druhý důvod je patrně ještě významnější. V řadě zemích (zejména ve Skandinávii a ve Spojeném království) se do statistik promítl příliv migrantů, takže se v naprosté většině z nich situace zhoršila.           Spolehlivé údaje jsem našel za rok 2020. Uvádím počty znásilnění na 100 000 obyvatel: Německo 49, Francie 87, Norsko 143, Spojené království 257, Dánsko 92, Švédsko 205, Česká republika 14, Slovensko 11, Polsko 8, Maďarsko 5, Bulharsko 8.           Je mi jasné, že z těchto čísel nelze dělat jakékoli závěry. Radím počkat pár let, až si nové zákony a nová demografie „sednou“, a pak uvidíme, zda jsou lidé žijící bez těch našich hrozných stereotypů opravdu šťastnější a spokojenější.           Na závěr: Peníze nerozhodují všechno. Na boj za přijetí IÚ bylo vynaloženo 119 846 836 Kč (z velké části z „Norských fondů“, ale i od Úřadu vlády). Za Alianci pro rodinu nemám data za rok 2023, ale lze předpokládat, že budou podobná jako v letech předchozích. Tehdy činila aktiva 4 813 000 Kč, pasiva 6 974 000 Kč. Na příspěvcích bylo vybráno 4 778 000 Kč. Někdy zkrátka David porazí Goliáše. Ale bylo to „vo fous“.           Očekávám, že po příštích senátních volbách se bude tento střet opakovat. Dan Drápal 12. února 2024

K aktuálnímu tématu

Křesťan a kulturní války

Mají se křesťané angažovat v současných kulturních válkách? Určitý segment křesťanů je toho názoru, že nikoli. Jakákoli politická či společenská angažovanost je podle nich nepatřičným zaplétáním se do záležitostí tohoto světa (viz 2Tm 2,4). Svět ve zlém leží a opravit ho nelze.
 
Na opačném pólu jsou lidé, kteří akceptují nejrůznější výstřelky intelektuální módy, pro něž někteří lidé na Západě razí termín luxury beliefs, tedy „luxusní názory“. K nim patří genderová ideologie, multikulturalismus, dekonstrukce víry apod. Jsou to názory těch, kdo si to mohou dovolit, protože žijí v rozvinutých zemích; objevují se jen v rámci západního diskurzu. (Pikantní je, že multikulturalismus se vyskytuje jen v jediné kultuře, tedy žádné multi-.) A tak jsou křesťané, kteří se domnívají, že by měli být „pokrokoví“, a téměř všechny takové výstřelky přijímají.
A pak jsou zde nejrůznější odstíny středu. V tomto středu jsou mj. křesťané, kteří soudí, že my máme žít podle vlastních (křesťanských) pravidel, ale neměli bychom je ostatním „vnucovat“. (Rozuměj: Dávat zřetelně najevo, že věříme něčemu jinému než „tento svět“, a svůj pohled vysvětlovat.)
Pokud jde o samotná témata kulturních válek – eutanazii, umělé potraty, manželství pro všechny, genderovou ideologii aj. – pak je lze vybojovávat i bez odkazu na křesťanství. Jsou dostatečné „sekulární důvody“, proč zastávat konzervativní názory. Bezpočet průzkumů potvrdilo, že nejlepším prostředím pro výchovu dětí je intaktní biologická rodina. Člověk nemusí být křesťan, aby to zjistil. Podobně při pohledu na zkušenosti zemí, které umožnily eutanazii, docela mrazí. Že by si všechny ty tisíce lidí skutečně přály zemřít? Člověk nemusí být křesťan, aby byl těmito statistikami otřesen.
 
Není nutno argumentovat křesťanstvím
Je několik důvodů, proč při projednávání legislativy týkající se těchto kulturních a etických témat neargumentovat křesťanstvím. Jeden je ten, že našim odpůrcům to okamžitě umožní tvrdit: „Ty si toto myslíš, protože jsi křesťan.“ A ve „slušné“ postmoderní společnosti je argumentace křesťanstvím jaksi předem vyloučena.
Druhým důvodem je to, že ani mnozí, kteří se považují za křesťany, nemají moc jasno v tom, co je vlastně křesťanství. Mluví zpravidla obecně o „křesťanských hodnotách“ nebo o judeo-křesťanské tradici, ale kdybyste po nich chtěli bližší vysvětlení, opět odpoví spíše obecně a mlhavě. Křesťanství je pro svět (ale i pro nominální křesťany) spíše sestavou morálních zásad než dobrou zprávou o výkupné smrti Božího syna. Pokud tedy v kulturních bojích argumentujeme křesťanstvím, někdy ono mylné pojetí křesťanství spíše jen posilujeme.
Kromě toho je tu ještě jeden velký problém: Jako křesťané málo rozumíme Písmu. Některá témata nejsou v Písmu pojednána výslovně a je třeba znát Písmo jako celek, abychom v něm mohli nalézt odpovědi na otázky, které jsou v současnosti živé.
Zdržme se nyní u tématu praktikované homosexuality. Ta je jednoznačně zapovězena jak Starým, tak Novým zákonem. Nemáme ale v Bibli jasné zdůvodnění proč. Pokud znáte nějaké homosexuály nebo lesby, musíte mnohdy uznat, že jsou to milí a příjemní lidé. Proč jsou tedy homosexuální vztahy zapovězeny?
Postmoderní lobby vás prohlásí za bigotní zpátečníky, a co je horší, obviní vás, že jste „homofobové“, kteří vlastně homosexuály a lesby nenávidí. V postmoderním světě není místo pro odlišení nesouhlasu od nenávisti. Nesouhlasíš, tudíž nenávidíš. A pokud to nevidíš, tím hůře pro tebe.
 
Sex ovlivňuje kulturu
Kdysi jsem se zabýval vztahem okultismu a Písma. Zajímavé je, že zákaz okultismu je jasný, ale zdůvodnění jako by chybělo. „Ale co se tebe týče, tobě to Hospodin, tvůj Bůh, nedovolil.“ (5M 18,14) Nicméně pokud člověk chce tuto otázku prostudovat, biblické stanovisko pochopí, i když není patrné na první pohled. Podobně je tomu s praktikovanou homosexualitou.
Když jsem tuto otázku studoval, narazil jsem na pozoruhodnou knihu britského etnologa a antropologa Josepha D. Unwina. Tato 700stránková kniha vyšla v roce 1934 v Oxfordu a Cambridgi pod názvem Sex a kultura. Podotýkám, že autor nebyl ani kreacionista, ani křesťan. Skoro bych řekl, že si i zakládal na svém ateismu. Na mnoha desítkách stran však poctivě dokládá zjištění, že čím méně regulace sexu, tím je kultura primitivnější a plošší. Co se týče stupně kulturnosti, rozlišuje čtyři stupně. Tam, kde sex není nijak regulován, je kultura nejprimitivnější. A všechny kultury, které „dospěly k monoteismu“, nějak sexualitu regulují.
Když se podíváte na současnou společnost prizmatem Unwinovy knihy, dojde v mnoha případech na „aha efekt“: Budete překvapeni, ledacos do sebe zapadne jako kousky puzzle.
Co to má společného s homosexuály? Jistě, celoživotní celibát není nic příjemného, zvláště pokud k němu člověk nemá obdarování. Stejně obtížné – ne-li dokonce obtížnější – je setrvávání v problematickém manželství. Pokud je naší motivací nalezení co nejpříjemnějšího života pro nás samotné, pak ani nemá cenu někoho k takovému celibátu nutit. Ale jsou takoví (patrně jde o výraznou menšinu), kteří berou Písmo v této otázce vážně.
Můžeme pro homosexuály mít hluboké pochopení, to ale neznamená, že je naší povinností opustit Písmo a podporovat vše, s čím homosexuální lobby přijde. Na druhé straně nemůžeme po neobrácených lidech chtít, aby žili podle Bible, a snažit se podnikat nějaké legislativní kroky, aby světské zákony byly v této oblasti konformní se zákonem Božím. Proto pokud jde o stejnopohlavní svazky, souhlasím s některými změnami, které jsou nyní navrhovány – možnost dědit po partnerovi, přístup k jeho zdravotní dokumentaci apod. Jen bych tomu neříkal manželství, protože manželství je svazek muže a ženy.
Shrňme to tedy: Snažit se zavést jakousi křesťanskou legislativu, podobně jako některé muslimské státy zavedly právo šaría, je nesprávné, nepatřičné a kontraproduktivní. Lze ale bojovat např. proti interrupcím, aniž bychom argumentovali Biblí. Podobně je tomu s eutanazií. Nejde o to, že bychom se za Bibli styděli. Jde o to, že nelze nutit lidi žít podle Bible, aniž se setkali s Ježíšem. Jsme povoláni na nesnadnou cestu, máme na tuto pouť zvát i druhé, ale nemůžeme tuto cestu druhým vnucovat. V dějinách máme řadu příkladů, kdy se lidé snažili přinutit všechny žít podle Božího slova a vedlo to k vytvoření jakéhosi „duchovního koncentráku“ (Girolamo Savonarola, Jan Kalvín v Ženevě).
Nevnucujme tedy naše hodnoty druhým, ale kráčejme úzkou cestou. Pamatujme, že v křesťanství nejde primárně o naše pohodlí. Jde v něm o Boží slávu.
 
(Psáno pro časopis Život víry 2024/1.)

Tentokrát článek čistě duchovní

Meč Ducha

Kdysi jsem v delší stati Duchovní předpoklady prosperity rozpracovával tezi Dereka Prince, že prosperita národa je přímo úměrná znalosti Božího Slova. Všímal jsem si, že po objevení Ameriky a po reformaci se těžiště prosperity (samozřejmě relativní) přesunulo z jižní Evropy na sever. Španělsko, Portugalsko a např. italská města Janov nebo Benátky začaly zaostávat za Anglií, Nizozemím, Skandinávií a později i Pruskem. V tehdejší době – na rozdíl od doby dnešní – katolická církev nepodporovala „laiky“ v čtení a studiu Písma, zatímco církve v národech, které přijaly reformaci, ano. Později mi došlo, že onu širokou znalost Písma (širokou ve srovnání se stavem před reformací) umožnil rovněž vynález knihtisku.
          Došlo mi to, když jsem si kladl otázku, proč je nyní církev v poměrně žalostném stavu. Domnívám se, že to souvisí s úpadkem znalosti Písma, který v moderní době postihuje protestantské církve stejně, ne-li více než katolíky. Máme Písmo v mobilu, tedy je nám bez problémů přístupné. Dokonce jsem četl článek, že lidé nyní nečtou Bibli o tolik méně než dříve, nicméně čtení z displeje mobilního telefonu nemůže nahradit čtení a meditaci nad tištěným textem.
          Znalost Písma je podmínka duchovního růstu. Není to podmínka jediná, ale je to podmínka sine qua non, tedy podmínka nezbytná.
          Nebudu teď křesťanské nečtenáře Bible peskovat; přál bych si, aby tento článek vyzněl jako pozvání.
          Pán Ježíš zaslíbil svým učedníkům, že až je opustí, pošle jim Přímluvce, který jim – mimo jiné – připomene Ježíšova slova: „Duch Svatý, kterého Otec pošle v mém jménu, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno, co jsem vám řekl“ (Jan 14,26). Tomuto výroku lze rozumět několika způsoby – např. že Duch Janovi připomene Ježíšova slova, aby je Jan mohl zapsat do evangelia, které nese jeho jméno. Ale lze tomu rozumět i takto: „Budeš-li se sytit Božím Slovem, Duch svatý ti připomene slova, která budeš v té které situaci potřebovat.“
          Z toho ovšem plyne, že potřebujeme číst Boží Slovo, aby nám Duch svatý měl co připomínat.
          Mnohokrát se mi v mém životě stalo, že jsem nějakému biblickému slovu nerozuměl, ale pak jsem se dostal do situace, v niž mi Boží Slovo ukázalo další cestu – Duch mi to slovo „připomenul“ a já jsem mu najednou rozuměl.
          Stalo se mi to tolikrát, že jsem nakonec pochopil, že je to „normální“ – takto k nám promlouvá Bůh.
          Vedlo to ale také k tomu, že jsem si přestal pochopení některých slov „vynucovat“. Jsou biblická slova, kterým bych rád rozuměl, ale nerozumím jim. Nicméně věřím, že když to bude zapotřebí, Bůh mi porozumění dá. Sem zřejmě míří slovo z Deuteronomia 29,28: „Skryté věci patří Hospodinu, našemu Bohu, odhalené pak nám a našim synům až navěky, abychom plnili všechna slova tohoto zákona.“ To, čemu nerozumím, patří Bohu. Když bude chtít, tak mi to dá. Zatím mám dost toho, co je mi „odhaleno“. Slyšel jsem o malé holčičce, která odmítala jít v neděli do besídky. Když se rodiče ptali, proč, odpověděla: „Já už toho vím mnohem víc, než ve svém životě dělám.“ Jistě to není důvod nechodit do besídky, nicméně tato holčička měla pravdu: Téměř všichni křesťané toho z Písma vědí víc, než ve skutečnosti praktikují. Vezměte si třeba slovo „nesuďte, abyste nebyli souzeni“. Už jste toto slovo dokonale zvládli? Nebo Ježíšovo varování, že vydáme počet z každého prázdného (tedy nejen zlého nebo lživého) slova (Mt 12,36). Písmo nás nenechává na pochybách, že se nebudeme zodpovídat z těch slov, kterým jsme nerozuměli. Tato slova patří Bohu. My se budeme zpovídat z toho, čemu jsme – někdy velmi dobře – rozuměli, ale nechtělo se nám poslechnout.
          Proto vás vyzývám: Nebojte se nerozumět. A rozhodně se nepřipojujte k těm, kteří – když nerozumí – prohlásí, že to nemůže být Boží Slovo. A nebojte se přiznat, že nerozumíte. Pamatujte na to, že Bůh nám dal Bibli, abychom mohli poznat Ježíše Krista a uvěřit v něj (srov. Jan 20,31), ne abychom dokázali odpovědět na všechny otázky, které máme sami a které nám kladou druzí.
          Když půjdete touto cestou, bude se vám Písmo otvírat stále víc. Tedy za předpokladu, že budete mít Boží bázeň. „S těmi, kdo se ho bojí, má Hospodin důvěrný vztah, dává jim poznat svou smlouvu.“ (Ž 25,14; neuděláte chybu, když si na místo slova „smlouva“ dáte „slovo“. Platí obojí). Jinak řečeno, čím budeš pokornější, tím více se ti bude otvírat Boží Slovo.
Dan Drápal
29. ledna 2024

K americkým volbám

Pár poznámek k Trumpovi

Donald Trump se pravděpodobně opět stane americkým prezidentem.
Tentokrát nedodám své jinak často používané „rád bych se mýlil“. Bidenovo vítězství se mi zamlouvá stejně málo jako Trumpovo. Nejradši bych byl, kdyby prohráli oba.
          K napsání tohoto článku mě přiměla polemika s jedním z mých čtenářů, kterého si vážím a s jehož názory do velké míry souhlasím a jsem mu vděčný, že se mne občas zastane.
          Tento čtenář jednoznačně stojí na Bidenově straně. Jednou jsem mu položil otázku, zda si myslí, že polovinu amerického národa – tu, která bude volit Trumpa – tvoří samí hlupáci a zločinci. Jeho odpověď byla kladná, a právě to mne přimělo k sepsání tohoto článku. Nedovedu si představit, že by polovina Američanů byli hlupáci nebo zločinci. Kdyby tomu tak bylo, pak by skutečně nebylo o čem jednat. A Spojené státy by zřejmě směřovaly k občanské válce.
          Ano, nezapomínám na to, že v určité situaci dokonce mnohem více než polovina Němců stála na straně Hitlera. Nemyslím si ale, že to byla stejná situace. Ale i kdyby tomu tak bylo, mělo by smysl ptát se, proč. V současné chvíli si tedy kladu otázku, proč tolik lidí volí Trumpa.
          Naše mainstreamová média na Trumpovi nenechají nitku suchou, a v podstatě nereferují o tom, proč se najde tolik lidí, kteří volí tohoto muže. Mainstreamová média vyvolávají dojem, že takoví lidé jsou skutečně jen hlupáci nebo zločinci.
          Naše mainstreamová média víceméně papouškují americká mainstreamová média, která stojí většinově na Bidenově straně. Nicméně jsou věci, které prosákly na povrch a nedaly se ututlat. Jednou z takových věcí byla kauza laptopu Huntera Bidena, dosti nepovedeného prezidentova syna. Hunter Biden si vzal laptop s sebou do vany a namočil si ho. Dal ho do běžné opravny a opravář tam našel velmi zajímavé materiály, které usvědčovaly Bidena mladšího z korupce silného kalibru. Když zprávy o tom pronikly do médií, americké tajné služby vynaložily velké úsilí, aby kauza nebyla zveřejněna. Trvalo to sice dlouho, ale nakonec se celá věc provalila. Americké tajné služby vydaly prohlášení, že usvědčující informace z laptopu jsou dílem ruské propagandy. (Konkrétní znění bylo: „nese všechny známky ruské propagandy“.) Toto prohlášení podepsalo na padesát IT expertů. Netrvalo dlouho a vyšlo najevo, že mnozí z nich ty materiály nečetli ani neviděli. Nicméně ti, kde stáli na Bidenově straně, tvrdili, že Rusové pomohli Trumpovi vyhrát volby. Tato lež ovšem pomohla vyhrát volby jim.
          Každý jen trochu informovaný Američan si nemohl nevšimnout dvojího metru. Přitom je zjevné, že tajné služby lhaly a tam, kde měly plnit jinou úlohu, stály na straně vládnoucí moci.
          Podobných kauz a posunů, o kterých se ovšem čtenáři českých médií nedozví, je vícero. Tak se například tvrdí, že Trump chtěl po guvernérovi jednoho státu, aby opatřil falešné volební lístky. Ve skutečnosti Trump ho žádal, aby volební lístky našel, ne aby je zfalšoval. Najít můžete jen něco, co existuje. Já si na rozdíl od Trumpa nemyslím, že mu volby byly ukradeny. On si to ale zřejmě upřímně myslí. Z toho ale ještě neplyne, že chtěl volební lístky zfalšovat.
          Podobně se říká, že soudy vyvrátily Trumpovo tvrzení o ukradených volbách. To není tak docela pravda: Soudy se Trumpovými podáními vesměs odmítly zabývat jakožto bezpředmětnými. To ale neznamená, že „dokázaly“, že Trump nemá pravdu.
          To je jen pár věcí, kvůli kterým se mnoha Američanům zdá, že se tady nehraje fér, jak to celou dobu tvrdí Trump. Proto také s každým dalším podáním, které má Trumpovi znemožnit kandidaturu, stoupají jeho preference.
          Trump před lety – konkrétně roku 2015 – vytáhl do boje proti establishmentu, který nazývá bažinou. Zpočátku ho nikdo nebral vážně. Jeho nečekané vítězství vyvolalo v establishmentu paniku. A mnozí z těch, kdo ji tvoří, jsou toho názoru, že Trumpa volí jen hlupáci nebo zločinci. To ovšem nevěstí do budoucna nic dobrého.
          Slyšel jsem na YouTube hovořit Jordana Petersona s jedním politikem. Peterson mu položil otázku: „Co uděláte, až vyhrajete volby? Budete muset nějak poražené straně podat ruku.“ Onoho politika to zaskočilo. Zřejmě s něčím takovým vůbec nepočítal, a tudíž o tom ani nepřemýšlel. Nu, my můžeme denně pozorovat domácí politiku a sledovat, kam to vede, když se vláda a opozice nejsou ochotny domluvit třeba jen na takové věci, jako je smysluplný jednací řád v Parlamentu. A tak musíme hledět na to, jak si naši poslanci ničí zdraví při různých obstrukcích, a jak jim pak opravdu nezbývá čas na to, aby dělali něco smysluplného.
          V tomto článku jsem záměrně nezmiňoval otázku kulturních válek, které Američané vedou. Šlo mi o to, ukázat, že by fakt bylo lepší spolu mluvit a ne se urážet. A že pokud se jedna strana nesnaží druhou stranu alespoň trochu pochopit a najít něco společného, může to mít fatální následky. (Přitom v USA jedna taková společná věc je, totiž vztah k Číně. V tom se demokraté a republikáni v podstatě shodnou.) Škoda, že styčných bodů není více.  
Dan Drápal
21. ledna 2024

Smutné téma

Reakce na střelbu

Těsně před Vánoci zažila Česká Republika řádění střelce, tedy něco, o čem jsme věděli, že se občas děje v Americe, ale o čem jsme si nedovedli představit, že by se to mohlo stát i u nás. Od té doby jsou různá média (já osobně jsem četl zejména Respekt a Echo 24) plná různých úvah na dané téma. Rozhlasoví komentátoři (poslouchám pravidelně Rádio Plus) převážně souhlasí se zpřísněním zákonů, a tak o tom jedná vláda i různé parlamentní komise, a lze očekávat, že zákon o držení zbraní bude zpřísněn.
          Ovšem každý, kdo si u nás zažádal o zbrojní průkaz, přišel velmi brzy na to, že získat zbraň vůbec není snadné. Bez přípravy na vydání zbrojního průkazu se to jen těžko podaří, a příprava vás vyjde rozhodně na několik tisíc.
          Osobně se domnívám, že naše zákonná úprava je dostatečná. Předpokládám, že pod tlakem oné tragické události, která nastala, bude patrně ještě zpřísněna, nicméně bude to spíše z důvodů emocionálních než racionálních.
          Mnoho lidí se zřejmě domnívá, že vláda a parlament mohou navodit takový stav, který podobné tragédie znemožní. To je ovšem omyl. Tito střelci-vrahové by si zbraně dokázali opatřit, i kdyby jejich držení bylo zcela zakázáno, a psychologické testy tyto budoucí vrahy odhalí jen těžko. Záměrně neužívám výraz „šílený střelec“, protože tito střelci dle mého názoru nejsou šílení. Pokud by byli, bylo by možno jejich pohnutky považovat za nemoc. Takto ale nevraždí nemocní lidé, ale lidé, kteří jsou zlí, a rozhodli se zlo páchat.
          Před lety – bylo to po střelbě v Uherském Brodě 24. února 2015 – jsem trochu studoval osobnostní profily amerických střelců. Domníval jsem se, že jejich „poblouzení“ bylo důsledkem špatných rodinných poměrů, zejména špatného vztahu k otci. Jakkoli tomu zdánlivě nahrává skutečnost, že „náš“ střelec svého otce zabil, ve skutečnosti je tato stopa falešná. Střelci pocházejí spíše z dobře situovaných rodin. Jako jsou jejich vnitrorodinné vztahy, se ovšem zjišťuje velmi těžko. Chudobu a špatný vztah k otci ale nelze označit za spouštěče takového jednání.
          Domnívám se, že jednání těchto krutých střelců je lepší označovat za zvrácené a zlé, a nikoli jako patologické. Pokud mluvíme o patologii, znamená to, že daný člověk je nemocný, a tudíž za své jednání nemůže. S tím by samotní střelci patrně nesouhlasili – pokud můžeme soudit z výpovědí těch, kteří po svém hrůzném činu nespáchali sebevraždu, například z výpovědi Anderse Breivika. Domnívám se, že tento neblahý vývoj – střílení na školách je skutečně moderní fenomén – souvisí s odmítáním hodnotových soudů.
          Je to zajímavé – celková kriminalita v řadě zemí klesá, nicméně počet hrůzných činů (střílení na školách je jen jedním z nich) narůstá. Otázkou ovšem je, zda můžeme statistiky srovnávat, protože například v San Francisku mohou bezdomovci či příslušníci různých menšin beztrestně krást – viz https://www.youtube.com/watch?v=ka_dY1bOLsw. Pokud povolíme to, co bylo dříve považováno za zločin, kriminalita logicky poklesne.
Že vývoj už dlouho nejde správným směrem, dokazuje například srovnání sedmi nejčastějších přestupků školního řádu v USA v roce 1940 a v roce 1992.
V roce 1940 šlo o tyto kázeňské přestupky.
1. mluvení bez přihlášení, 2. žvýkání, 3. hlučení, 4. pobíhání po chodbách, 5. předbíhání, 6. nevhodné oblékání, 7. znečišťování.
A nyní se přenesme do roku 1992:
1. užívání drog, 2. alkohol, 3. těhotenství, 4. sebevraždy, 5. znásilnění, 6. loupeže, 7. Fyzické napadání. (William Benett, Index of Leading Cultural Indicators (New York, Simon and Shuster, 1994), str. 83.
          Kde se vzal takový vývoj?
          Netvrdím, že to byl rozhodující faktor, ale byl to faktor příznačný: Skončily dříve pravidelné modlitby na školách. Řečeno lakonicky, lidé vyhnali Boha ze škol. A jak kdosi řekl: Po smrti Boha na sebe smrt člověka nenechala dlouho čekat.
          Slyšel jsem námitku, že o tom nemám psát, protože se to stejně nedá vrátit zpět. Ano, zcela souhlasím: Nedá se to vrátit zpět. Jenže to je možná právě ten průšvih. Některé věci se dají poměrně snadno rozbořit či zničit, ač rostly někdy mnoho let, ale když se zničí, už se nedají znovu dát dohromady. Proto jsem konzervativec. Konzervativec není člověk, který odmítá jakoukoli změnu. Lidská společnost se samozřejmě vyvíjí. Konzervativec ale trvá na tom, aby se věci nebořily bez řádných úvah, zejména o nezamýšlených důsledcích.
          Vraťme se na zem, tedy do České Republiky. Hodně se uvažuje o tom, zda se něco nemělo udělat jinak, zda neselhala policie, zda se mají měnit zákony, jaká další opatření je nutno udělat. Osobně smekám před tím, jak to policie zvládla. Bylo v tom ale možná i trocha štěstí v neštěstí. Ano, je třeba promýšlet, co by ještě šlo udělat jinak a lépe, ale tomu, že nějaký zlý člověk, který miluje smrt, se rozhodne vraždit a proklouzne všemi testy a obelstí všechna dobře míněná i dobře promyšlená opatření, prostě zabránit nelze. Svět je nádherné místo, ale je tady Boží nepřítel, který se ho snaží zničit. Bůh říká, že jsou před námi dvě cesty: život a smrt. A nabádá nás, abychom vyvolili život. Před příchodem našeho Pána tu ale budou vždy lidé, kteří vyvolí smrt. Blaze tomu, kdo ví, že tímto životem vše nekončí, a kdo vyvolili život, který je věčný.     
Dan Drápal
15. ledna 2024

Upozornění na zajímavou knihu.

Richard Foster: Svoboda v jednoduchosti

V těchto dnech vychází kniha amerického kvakerského teologa Richarda Fostera Svoboda v jednoduchosti. Některým českým čtenářům je autor znám – v roce 2008 vydalo nakladatelství Návrat domů jeho knihu Uspořádej svůj svět (v anglickém originále Celebration of Discipline).
          Pojem jednoduchost, kolem kterého je kniha vystavěna, zní v angličtině simplicity (anglický titul knihy zní Freedom of Simplicity). Jiný český ekvivalent tohoto slova zní prostota, a na mnoha místech by toto slovo „sedělo“ lépe. Nicméně autor vychází z jednoho nesnadného biblického obratu: V Kázání na hoře (Mt 6,22; paralela je v Lk 11:34) čteme o „jednoduchém“ oku (ofthalmos haplus). Většina českých překladů má „štědré“ nebo „čisté“ oko; nejlepší je ojedinělý překlad v NBK, která má slovo „prosté“. Foster dokládá, že protikladem „jednoduchého“ oka je oko „zlé“. Řečtina má i slovo diplus, které znamená „dvojaký“. Jak tomu Foster rozumí, nebudu zde vysvětlovat – tajemství nechť objeví sám čtenář.
          Autor nabádá k prostotě jak v životě osobním, tak v životě církve, ale i obce. Patří k tomu táboru amerických evangelikálů, kteří nehledají únik před světem, ale naopak považují za správné se ve světě (i v politice) angažovat.
          První část knihy obsahuje sondy do historie. Foster píše o nejvýznamnějším představiteli raného pouštního mnišství sv. Antonínovi i o středověkém hlasateli chudoby a naprosté závislosti na Kristu sv. Františkovi. Českému čtenáři budou méně známí někteří představitelé kvakerů, křesťanského hnutí, pro které byla jednoduchost důležitou hodnotou.
          Autor přiznává, že není tak radikální jako třeba právě sv. František a nerozdal veškerý majetek. Životní styl, který hlásá, je dosažitelný pro většinu lidí – pokud o něj budou stát. Foster nám dává nahlédnout do vlastní rodiny a podrobně popisuje, jak se s manželkou rozhodují, zda něco koupit či nekoupit.
          Jeho aktivismus ho někdy přivádí k myšlenkám, kam už bych ho následovat nemohl. Fosterovi se například nelíbí snahy obchodních řetězců připoutat k sobě zákazníky různými věrnostními kartami nebo spotřebitelskými soutěžemi. Nabádá čtenáře, aby napsali vedení těchto řetězců, že tyto marketingové praktiky považují za špatné. Mně se různé marketingové akce taky nelíbí, ale pořadatelům o tom nepíšu. Kdyby ten marketing nefungoval, pak by ho společnosti nevyužívaly. Společnosti prostě chtějí vydělávat a tomu je vše podřízeno. Lidé, kteří by jim psali, aby zrušily marketingové akce, by považovaly za podivíny.
          Richard Foster ovšem popisuje jednu výrobní společnost, která si nastavila určité zásady, které zakladatelé chápou jako odpovídající křesťanským hodnotám. Jednou ze zásad je, že nejvyšší plat ve společnosti nesmí být vyšší než sedminásobek platu nejnižšího. To je jistě zásada silně motivující. qp
          Tato Fosterova kniha je jak teoretická, tak praktická. Dost s ní souzním, protože jak stárnu, chápu, že toho vlastně potřebuji velmi málo. Naše potřeby se odvíjejí od našeho povolání a poslání. K tomu, abych mohl dobře naplňovat své povolání, nepotřebuji jachtu v Chorvatsku nebo poslední model SUV. Potřebuji počítač, na kterém mohu psát, a nemusí mít supervýkonnou grafickou kartu, protože hry na počítači hraji jen výjimečně, a to jen nějak hodně obyčejné. Fosterova kniha skutečně může někoho osvobodit od zbytečných starostí – dostává tedy svému názvu: Svoboda v jednoduchosti.
 
Dan Drápal
listopad 2023

Tentokrát trochu šířeji

Opět o křesťanském pacifismu

Podnětem k sepsání této stati byly internetové diskuse o tom, jaké postoje by měli křesťané zaujmout ke dvěma významným konfliktům, které v současnosti probíhají – Jde o válku Ruska proti Ukrajině a válku Izraele proti Hamásu.
V krajní poloze křesťanští pacifisté tvrdí, že křesťan se nesmí bránit za žádných okolností. Nemá se dopouštět násilí ani tehdy, když teroristé vraždí nemluvňata.
Píšu o „krajní poloze“, ale vlastně neznám jiné křesťanské pacifisty než tyto „krajní“. Ostatně, je to celkem logické. V různých konfliktech, včetně těch zmíněných, nedává smysl se „trochu“ bránit.
Oporou křesťanského pacifismu jsou Ježíšova slova z Kázání na hoře (Mt 5,38-39): Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Oko za oko a zub za zub.‘ Já však vám pravím, abyste neodporovali zlému člověku, ale když tě někdo udeří do tvé pravé tváře, nastav mu i druhou tvář a paralela k těmto veršům v Lukášovi 6,27-30: Ale vám, kteří slyšíte, pravím: Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí. Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám činí příkoří. Tomu, kdo tě bije do tváře, nastav i druhou a tomu, kdo ti bere plášť, neodepři ani košili. Každému, kdo tě žádá, dávej, a od toho, kdo ti bere, co je tvoje, nežádej nic nazpět.
Komu jsou tato slova řečena, a za jakým účelem? Jsou řečena Ježíšovým učedníkům. Ostatně ti, kdo tato slova nepřijímali, se za Ježíšovy učedníky nepovažovali a ani považovat nechtěli. (A tak je tomu vlastně dodnes.) I pro Ježíšovy učedníky to mohla být silná slova. Ani bych se nedivil, kdyby ho někteří opustili se stejnými slovy, jakými reagovali jiní na Ježíšova slova „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm“ (Jan 6,56): To je tvrdá řeč. Kdo to může poslouchat? (Jan 6,60).
Nyní si položme otázku, komu tato slova určena nejsou. Pochopitelně nejsou určena těm, kteří se nezajímají o Ježíšovu zvěst a o křesťanskou teologii. Dále Ježíš sám naznačuje, že jeho slova jsou určitou antitezí k jinému učení a k jiné praxi: Slyšeli jste, že bylo řečeno… Já však… Soudím tedy, že tato jeho slova jsou určena především těm, kteří přijímali – a snažili se praktikovat – ona slova, vůči kterým přichází Pán Ježíš se svou antitezí: Oko za oko a zub za zub.
Z toho všeho by mělo být patrné, že Pán Ježíš zde nepřichází s nějakým návrhem nového společenského pořádku. Přístup, k němuž vyzývá, ovšem společenské pořádky zasahuje. Působí jako kvas v těstě nebo jako sůl v polévce. Není ale návodem pro autority, jak se chovat a jak společenský pořádek udržovat.
Přitom zásada „Oko za oko a zub za zub“ byla zásadou, kterou se měl řídit společenský pořádek. Lidem, kterým se zdá, že tato zásada je příliš krutá, má smysl připomenout, do jakého světa tato zásada směřovala. Pokud člověk patřil k vyšší společenské vrstvě a dostal se do sporu s někým z nižší vrstvy, mohl by ten z nižší vrstvy za poškození oka zaplatit životem. Tato zásada omezovala tvrdost zákona v různých starověkých společnostech. A – jsem přesvědčen – pokud se vám příčí například reciproční vyrážení zubu, mohu vás ujistit, že Duch svatý vás nepovede k tomu, abyste tuto zásadu aplikovali takto doslovně. Stačí, když tuto zásadu pochopíme takto: Trest má být přiměřený spáchanému provinění. A tato zásada – pokud jde o společenský řád – platí pro všechny společnosti a kultury, i když ji dnes formulujeme jinak než slovy „oko za oko, zub za zub“. V tom se lišíme od islámu, který má zato, že právo šaría má být uplatňováno v téže doslovné podobě, v jaké bylo kodifikováno někdy v 6. či 7. století, v podobné kultuře, kdy zásada „oko za oko, zub za zub“ byla také chápána doslovně.
Inteligentní čtenář Bible ví, že řada věcí z Božího zákona byla formulována v době, která se vyjadřovala jinak, mimo jiné daleko méně abstraktně. Když kupříkladu v Mojžíšově zákoně čteme „Proklet buď muž, jenž svádí slepce z cesty“ (srov. Dt 27,18), tak starověký čtenář Zákona věděl, že stejně jako se nemá ubližovat slepým, nemá se ubližovat ani hluchoněmým nebo chromým, přestože to v Zákoně výslovně uvedeno není. Dnešní pozitivisticky ladění právníci by možná trvali na tom, že co není zakázáno výslovně, je dovoleno.
Zásada „oko za oko, zub za zub“, by se dnes patrně uplatňovala v podobě „trest musí být úměrný provinění“. A mohla by být součástí společenského uspořádání. Nastavení druhé tváře nikoliv.
Bibli musíme vykládat Biblí, a to platí i pro slova o nastavení druhé tváře. Že se nejedná o příkaz, který se má doslovně plnit bez ohledu na okolnosti, je snad dostatečně dokázáno tím, že Ježíš, bitý před veleknězem, se ozval takto: Jestliže jsem promluvil zle, vydej svědectví o tom zlém; jestliže však správně, proč mě biješ? (Jan 18,23). Do trochu jiné situace se podle Skutků apoštolských dostal apoštol Pavel, ale i on byl v situaci, kdy mohl nastavit druhou tvář, ale neudělal to (viz Sk 23,3). Pokud vím, v Písmu nemáme zapsán žádný příběh, který byl dosvědčoval pozitivní aplikaci tohoto slova. To ovšem neznamená, že bychom měli  tento Ježíšův příkaz opomíjet a nepřemýšlet o tom, kdy a jak ho pozitivně aplikovat.
Inspirující příběh jsem četl v kterémsi spisu čínského křesťana Watchmana Nee, byť jde o příběh, který je aplikací spíše slova o ujití druhé míle než o nastavení druhé tváře: A když tě někdo bude nutit k službě na jednu míli, jdi s ním dvě (Mt 4,11). Ovšem obě tato místa jsou z Kázání na hoře a obě jsou rozvedením téže myšlenky. Šlo o tento příběh:
Číňané někdy pěstují rýži na kopcích. Po vrstevnici vedou hráze. Rýže potřebuje hodně zavlažovat, a ti, kdo mají políčko nahoře na kopci, ho museli zavlažovat ručně. Jeden vynalézavý křesťan, který měl políčko zcela na vrcholu, si vytvořil ze šlapacího kola zavlažovací zařízení. Dole šlapal a nějakým způsobem dopravoval vodu nahoru.
Nicméně jeho soused, který měl políčko pod ním, vypouštěl načerpanou vodu na své pole.
Křesťan se šel poradit se svým pastorem. „Vím, že bych mu měl odpustit, ale nějak mi to nejde.“ Pastor se zamyslel a pak mu poradil: „Zkus nejdřív zavlažit jeho pole a až potom to své.“
Už si nepamatuji, jestli ten příběh měl happyend nebo ne. Vlastně na tom nezáleží. Křesťan udělal něco, co dělat nemusel. Bylo to jeho rozhodnutí – to je podstatné. Nedělal to ze strachu před sousedem. Sám jsem si v životě při méně závažných příležitostech vyzkoušel, že ujít druhou míli je snazší než tu první. Je to jeden z paradoxů křesťanského života. Účinek možná souvisí s tím, že vy vlastně tímto způsobem odmítnete stát se nepřítelem. Druhý člověk vás může považovat za nepřítele, ale vy nemusíte za nepřítele považovat jej.
Z toho všeho ale nevyplývá, že tato Ježíšova slova z Kázání na hoře jsou návodem na uspořádání společnosti a na druh jednání, který by bylo správné a smysluplné vyžadovat. Proto argumentace, že příkaz milovat nepřátele nás vede k tomu, abychom se stavěli pasivně k nepravostem a násilnostem třeba i na ženách a dětech, je nesmyslná, a – nebudu tajit svůj názor – vyloženě hříšná. Pokud jste mohli nějakému zlu zabránit a neudělali jste to, dopustili jste se hříchu.
Jak tedy slovo o nastavení druhé tváře uplatnit?
Ježíš nás zve na jinou rovinu, než je běžné společenské uspořádání. S Ježíšem přicházelo do světa Boží království, o kterém Ježíš Pilátovi řekl, že není z tohoto světa (Jan 18,36). V Božím království platí jiné zásady než v pozemských říších. Boží království nelze budovat pozemskými prostředky. Pozemské říše mají být založeny na spravedlnosti; Boží království je založeno na milosti a na lásce a nelze je budovat za pomoci donucovacích prostředků. Život na této zemi se ovšem bez nich neobejde, protože jinak by zavládlo právo silnějšího a svět by se ponořil do násilí a anarchie, jak to ostatně můžeme vidět na tzv. zhroucených státech.
V dějinách bylo podniknuto několik pokusů vybudovat Boží království na této zemi pozemskými prostředky. Platí to i o našem husitství, platilo to o Kalvínově Ženevě nebo o Savonarolově Florencii. Bylo přitom prolito mnoho krve.
Nutno ovšem počítat s tím, že ti, kdo hledají Boží království a neupadnou do pasti snah vybudovat ho tělesnými prostředky na této zemi, budou trpět násilí. Jsme pozváni k nezajištěné existenci. To ale neznamená, že máme odmítat policii a armádu, respektive že silové složky máme odmítat jako něco nečistého.
Pozemské boje zpravidla nebývají černobílé. Různí politologové varují, abychom konflikty nebrali jako boj dobra se zlem. Nepochybně platí, že v různých konfliktech (třeba v současném konfliktu na Ukrajině) proti sobě stojí jedni hříšníci proti druhým hříšníkům. Jsou ovšem situace, které za boj dobra se zlem označit lze. Počítám mezi ně i současnou válku v Gaze. To ovšem neznamená, že na straně dobra jsou nějací bezhříšní lidé. Ten konflikt je hodně černobílý vzhledem k tomu, že jedna strana deklarativně usiluje o naprosté zničení druhé strany. Hamásovci chtějí „zahnat Židy do moře“. Nepřipouštějí žádný kompromis (byť nakonec budou patrně muset uzavřít nějaké příměří). Krutosti, které spáchali 7. října 2023, jsou předjímkou toho, co by nastalo, kdyby Hamás zvítězil. Nejsou to excesy, byl to deklarovaný záměr.
Můžeme slyšet argumenty, že smrt miminek v Gaze je stejně strašná jako smrt izraelských miminek. Z toho někteří lidé vyvozují, že vojáci na obou stranách jsou stejně špatní. To ale není pravda. Samozřejmě, smrt miminek je strašlivá vždy. Pro život lidské společnosti ale není jedno, za jakých okolností a čí vinou miminka umírají. Zatímco teroristé házeli miminka do rozpálené trouby, izraelští vojáci se snaží civilní ztráty na životech minimalizovat. Na motivech záleží, ne že ne. Tam, kde se hází do jednoho pytle oběti i pachatele, dokonce ve jménu „křesťanského“ pacifismu, se otvírají do široka dveře zoufalství a nihilismu.
Zmíním ještě jeden argument, který se křesťanští pacifisté snaží uplatnit. Argumentují zákazem z Desatera: „Nezabiješ.“
Toto slovo je správně přeloženo ve Studijním překladu: „Nebudeš vraždit.“ Slyšel jsem jednoho rabína vysvětlovat, že je tam užito jiného slovesa, než je prosté „zabíjet“. Začal jsem tuto otázku studovat v Písmu a ještě s tím nejsem zdaleka hotov. Zatím jsem našel pro „zabíjení“ pět různých hebrejských sloves. Sloveso zde použité není sice zcela neobvyklé, ale je mnohem méně frekventované než jiná slovesa, kdy jde třeba o zabíjení obětních zvířat nebo o vykonávání trestu smrti. Písmo nám tu dle mého názoru jasně naznačuje, že je rozdíl mezi vraždou a zabitím.
Ostatně zákaz „nezabiješ“ by nedával smysl, když hned v následujících kapitolách Exodu je uvedeno několik hříchů, za které měl platit trest smrti. Ano, Písmo s trestem smrti počítá. To ovšem neznamená, že bychom ho měli zavádět – byly a jsou dobré důvody pro jeho zrušení. To nic nemění na tom, že Písmo rozlišuje mezi neúmyslným zabitím, trestem smrti a vraždou. A chceme-li, aby v nějakém státě vládla spravedlnost, je tohoto rozlišení zapotřebí i dnes.
V jedné věci se ale biblicky věřící křesťan od světských lidí liší, nebo by se alespoň lišit měl. Musí si být vědom, že silou je sice někdy nutno bránit zlu, silou ale nikdy nelze prosadit dobro. Nikoho nelze silou obrátit na víru.
9. ledna 2024

Manželství se nepřežilo.

Neztrácejme ideál

V diskusích o základních životních otázkách někdy od „progresivistů“ slyšíme, že manželství je instituce, která už se přežila a do dnešní doby se nehodí. Slyšel jsem argument, že homosexuální „manželství“ je výhodnější než manželství heterosexuální, protože žena lépe rozumí ženě než muži a podobně muž rozumí muži lépe než ženě. Dále jsem slyšel jako argument pro polyamorické svazky, že pro muže je velice těžké být věrný jedné ženě. Žít v polyamorickém svazku je prý snazší než v klasickém manželství.
          Na druhé straně výzkumy veřejného mínění opakovaně prokazují, že lidé stále nejvíce touží po trvalém vztahu s jedním partnerem.
          Slyšel jsem ještě další argument proti klasickému manželství: Mezi lidmi je tolik nevěry, že by bylo lepší monogamní ideál opustit, když ho stejně nikdo nedodržuje. (Slovo nikdo je sice přehnané, nicméně nevěry je mezi lidmi patrně více než manželské věrnosti.) Nač si tedy lhát, nač něco předstírat. Nebylo by tedy lepší instituci manželství zrušit?
          Mohli bychom tuto situaci rozebírat z mnoha stran; v tomto článku se chci zaměřit na jednu: Mnohé z těchto argumentů vycházejí z přesvědčení, že život by neměl být složitý, a pokud je něco náročné, je lépe to opustit, nebo se do toho vůbec nepouštět. A v jedné věci se patrně shodneme: Manželství náročné je.
          Jde ale v našem životě především o to, aby byl jednoduchý a abychom v něm nemuseli vynakládat přílišnou námahu?
          V tomto článku nechci popírat, že manželství a rodinný život jsou celkově v krizi. Tvrdím ale, že naprosté opuštění ideálu manželství a intaktní biologické rodiny uvrhne společnost do ještě většího zmatku.
          Od šedesátých let jsme – pokud jde o vztahy – vystaveni nejrůznějším experimentům. Největší obětí jsou děti. Děti, jejichž rodiče se rozvedou, zpravidla předčasně dospívají. V nejednom případě si rozvedená matka udělá vrbu ze svého nejstaršího potomka. Nemusí to vůbec být vědomé rozhodnutí. Nicméně takto svého potomka tak trochu připravuje o dětství. Je to pochopitelné, nicméně přesto nešťastné. Dospívající syn nebo dospívající dcera nemohou matce dát to, co očekávala o svého manžela.
          V poslední době jsem se setkal s vícero případy, kdy psycholog či psycholožka bagatelizovali účinek rozvodu či rozvratu na děti. Někdy mě to velice překvapilo; zdálo se mi, že rady, které udílejí, jsou, jak se říká, „mimo mísu“. Pak jsem si všiml, že v některých případech oni sami vyrůstali v rozvrácených poměrech, a tudíž neměli osobní zkušenost s funkční rodinou.
          Zdá se mi, že propagátoři sexuální revoluce příliš nedomýšleli, jaký vliv bude mít rozpad klasické rodiny na děti. A tak to nakonec dopadlo zcela jinak, než si představovali. Sice došlo ke svého druhu „zrovnoprávnění žen“, ovšem muži se přestali chovat zodpovědně. „Pilulka“ přenesla zodpovědnost za případné otěhotnění z muže na ženu – není divu, že to mužům vyhovovalo. Výsledkem je, že polovina dětí vyrůstá v podstatě bez otců.
Jako stárnoucí pastor jsem mohl pozorovat teď již tři generace rodin. A rozdíl mezi těmi, kteří vyrůstali ve spořádané rodině a těmi, kteří vyrůstali v rodině neúplné, je nebetyčný.
Ano, manželství je v krizi. Ideálu dosahuje málokdo. Na druhou stranu není pravda, že taková manželství neexistují vůbec. Radím mladým: Seznamte se s někým takovým a hledejte u nich radu, jak na to. Opustit ideál se zdůvodněním, že jeho dosažení je příliš náročné, je doslova cesta do pekel.
Pokud se budete k tomuto ideálu vztahovat, neznamená to, že budete bez obtíží. Možná vás někdo nařkne z pokrytectví. Jistě, z pokrytectví nelze nařknout někoho, kdo se sám k žádnému ideálnu nevztahuje a žádné normy neuznává. Pokud nemíříte nikam, určitě se trefíte.
Jistě, k ideálu se bude vztahovat ten, kdo ví, že život na této zemi není vše. Pokud máme jen tento život, pak nemá cenu vztahovat se k ideálu, a člověku se zdá, že by si měl hlavně „užívat“. Pozor ale: Etymologie tohoto slůvka je zrádná. Užívat = u-žívat. Předpona „u“ je tzv. privativní; vyskytuje se v takových slovech jako „u-bývat“, „u-létat“, „u-trácet“…Člověk si může život tak dlouho „užívat“, až si ho úplně užije a nic mu nezbude.
Lépe je naplňovat smysl manželství, kterým je učit se milovat a stávat se člověkem, jakého ze mě Bůh chce mít. Pravda, mnohdy to není tak zábavné, jako je ono užívání. Nicméně rozhodně to není méně dobrodružné.
Proto volám: Bůh nás nestvořil k tomu, aby náš život byl jednoduchý! Jordan Peterson vícekrát upozorňuje na Abrahama, kterého nazýváme „otec víry“. Žil si spokojený život uprostřed svého početného a zřejmě majetného příbuzenstva, a tu ho osloví Bůh a řekne mu, aby svůj pohodlný život opustil a vydal se na dalekou cestu do neznámé země. A Abraham se stal otcem víry, protože Boží hlas poslechl a pohodlný život vyměnil za dobrodružné putování. Třicet procent mladých Japonců prý neopouští domov a vesměs žije bez sexu. Pohodlný život neopustili. A uzavírá se jakási elipsa: Sexuální revoluce měla „osvobodit sex“, ale nyní mnozí lidé o sex přestávají stát. Kupodivu se to netýká křesťanů, kterým se kdysi vyčítala pruderie a kteří byli považováni za anti-sexuální. (Ten zákon nezamýšlených důsledků je pěkná potvora.)
A co ty? K čemu tě Bůh volá? Vyrazíš na cestu?

Dan Drápal
28. prosince 2023

O svobodě slova

O svobodě slova trochu jinak

O svobodě slova se v poslední době mluví hodně. Podle různých průzkumů mají mnozí občané např. Německa pocit, že nemohou svobodně říkat, co si myslí. Tam, kde se usadila progresivistická ideologie, je možné kvůli nevhodně zvolenému slovu přijít o zaměstnání nebo o profesuru. K tomu přistupuje dříve nevídaný jev, totiž že na druhého člověka můžete vytáhnout něco, co řekl před třeba dvaceti nebo třiceti lety. Díky sociálním sítím a moderním technologiím je možno dohledat, co daný člověk kdysi řekl a co už dávno zapomněl. Přitom ten, kdo se snaží druhého tímto způsobem zničit, mnohdy vytrhuje řečené či napsané z kontextu. Takto napadený člověk si už ani nepamatuje, že o nějaké věci mluvil, natož co o ní řekl. Tento přístup nesmírně ztěžuje vývoj našeho smýšlení. Říká se, že kdo nebyl v mládí levičák, nemá srdce, a kdo je levičákem i po čtyřicítce, nemá rozum.
          V diskusích – či spíše ve výměnách názorů, protože skutečné diskuse bývají poměrně vzácné – máme tendenci věci hrotit. Uvedu příklad: V diskusi na Křesťanu dnes mi kdosi napsal: „pane Drápal, když tolik horujete pro Evropskou unii…“ Byl jsem vděčný, že jiný diskutující se mne zastal: „Pan Drápal pro Evropskou unii nehoruje.“ Ano, nehoruji, ale chci, aby zůstala a proměnila se. Jenže onen první diskutující nebyl spokojen s ničím jiným než s absolutním odsudkem. Takových příkladů by bylo možno uvést více. Záplava e-mailů a článků nás zřejmě vede k povrchnímu čtení. Pak máme sklon si autora zařadit do určité škatulky a nevšímáme si drobných nuancí, které ovšem mohou být velmi důležité.
          V jednom z nedávných článků jsem zmiňoval nadužívání slova hate, nebo, chcete-li, hejt. To, že jsem proti neřízené migraci, neznamená, že migranty nenávidím. To, že jsem proti „manželství pro všechny“, neznamená, že nenávidím homosexuály. Toto nadužívání má oponenta vykreslit jako zlého, nenávistného člověka. To se mnohdy jeví jako hlavní cíl. To pak umožňuje oponenta předem vyloučit ze „slušné společnosti“ a jeho případnými argumenty se vůbec nezabývat.
          Jak se tomu bránit?
          Denně dostávám spoustu odkazů a přeposlaných e-mailů. Přiznám se, že je téměř vůbec nečtu, protože je jich příliš mnoho a nemám tolik času. Ale to, co čtu, se snažím číst pozorně. Vadí mi totiž, když mé články čte někdo nepozorně, což se projeví třeba tím, že polemizuje s něčím, co jsem psal v první polovině článku, a nevšiml si, že na jeho námitky odpovídám v druhé polovině.
          Nenechme se rychle strhnout k polemice. Pokud vám skutečně jde o diskusi s nějakým autorem, přeneste ji z FB nebo jiné sociální sítě na soukromou rovinu, tedy nejlépe na e-mail. Tam nemáme tendenci se předvádět nebo nad oponentem „zvítězit“, ale můžeme si v klidu probrat argumenty.
          Snažme se být přesní. A nenechme si vnutit, jak máme mluvit. Neexistuje „transmuž“ nebo transžena“. Jsou jen lidé, kteří se vydávají za druhé pohlaví. Není důvod je zesměšňovat, není důvod jim ubližovat, ale není důvod přistoupit na něco, o čem jsem si jist, že to není pravda. Plně souhlasím s Jordanem Petersonem v tom, že stát by neměl nikoho nutit říkat to, co si nemyslí. Peterson říká – a já s ním souhlasím – že stát může nějaké mluvení zakázat, nemůže ale nějaké mluvení přikázat.
          Teď o svobodě slova z trochu jiného soudku. I u nás se řešila otázka, zda je možno zakázat propalestinské heslo „From the River to the Sea, Palestine Will Be Free“. Palestina má být „free“, tedy svobodná. Od čeho? Od Židů. Je to heslo těch, kteří říkají, že se všemi Židy naloží tak, jak s některými  naložil Hamás 7. října t. r. Ve skutečnosti tedy jde o schvalování holocaustu, i když někteří lidé budou tvrdit, že nikoli. A schvalování holocaustu je u nás trestné. Má být tedy toto heslo kriminalizováno? Byl jsem na vážkách, ale nakonec jsem dospěl k rozhodnutí, že nikoli. Výzva k násilí totiž není v tomto hesle vyjádřena explicitně, pouze implicitně.
          V knize Kazatel se mimo jiné píše, „ať jsou tvá slova nemnohá.“ Někdy možná namítne: „Ty, Dane, se tím sám neřídíš, když vydáváš každý týden nový článek.“ Přesto se domnívám, že si to slovo beru k srdci. Píšu sice článek každý týden, ale jsou oblasti, k nimž se vůbec nevyjadřuji, protože jim nerozumím, nebo se k tomu necítím veden. A mám dokonce dojem, že oblasti, k nimž se budeme moci smysluplně vyjádřit, se budou ještě zmenšovat. Proč si to myslím? Vysvětlím na konkrétním příkladu.
          Nedávno mi v diskusi jeden muž napsal, že bych měl odsoudit zvěrstva páchaná Ukrajinci na Rusech na Donbase. A nějaká ta zvěrstva konkrétně zmínil. Já bych samozřejmě mohl stáhnout z internetu řadu svědectví o zvěrstvech, která naopak páchali Rusové na Ukrajině. To by ale prorusky smýšlející lidé okamžitě smetli ze stolu jako „fejk“. Řadu konkrétních případů, které byly zmíněny, nemůžeme ani potvrdit, ani vyvrátit. Když jsem odmítl přistoupit na tuto hru, onen člověk mi napsal, že jsem naprosto bezcitný, když neodsuzuji to, co mi napsal. Tudy zřejmě žádná smysluplná cesta kupředu nevede. Málo si pomůžeme, když se budeme navzájem utloukat podobnými „argumenty“. Mnohem více mě zajímají konkrétní osudy lidí, s nimiž se mohu setkat. Loni u mě několik měsíců bydleli dva Ukrajinci, matka se synem, mimochodem rusky mluvící, kteří přesto stáli na straně Ukrajiny. Zpovídal jsem je, jak se jen dalo. Ale mnohé z toho, co jsem se dověděl, stejně nepoužívám, protože nemám žádnou představu, zda jejich smýšlení bylo typické a většinové nebo naopak spíše okrajové. A pokud něco z toho použiju, zmíním, z jakého je to pramene a jakou to asi má vypovídací hodnotu.
          Znamená to, že nemám na dění na Ukrajině vlastní názor? Nikoli, názor mám, a dosti vyhraněný. Ale nevytvářím si ho bojováním na pomyslné ideologické hranici. A nepotřebuji z oponentů dělat blbce nebo lidi postrádající soucit. „Nemnohá slova“ – to pro mne v této souvislosti znamená nepoužívat profláknuté a neověřitelné argumenty.
          Přeji nám všem v novém roce hodně inteligentních diskusí s co nejmenším počtem urážek.
 
Dan Drápal
19. prosince 2023

Téma ne zrovna vánoční, ale živé.

Dlouhá cesta do sboru

Není to nic příjemného, ale je lepší pohledět pravdě do očí: Co se týče evangelizace, jsme na tom podobně jako farizeové, o kterých Pán Ježíš řekl, že obcházejí „moře i souš, aby získali jednoho proselytu“ (Mt 23,15). Ano, žneme skrovně, skrovněji než pod vládou komunismu. Má to různé příčiny a nám prospěje, když se zamyslíme nad tím, co můžeme změnit a co nikoli.
          Věříme v Pána Ježíše Krista, věříme, že nám dává věčný život. Víme, že každý člověk potřebuje činit pokání. Snažíme se vést lidi ke Kristu prošlapanou cestou, na které jsou známé milníky: pokání, obrácení, křest ve vodě, u nás charismatiků a letničních křest v Duchu, vstup do sboru, převzetí určité služby… Domnívám se, že tak tomu bylo vždycky a tak tomu také vždycky bude – až do skonání věků.
          V čem je tedy problém? Jeden je vnější a ten můžeme ovlivnit jen málo. Je to všeobecná nedůvěra k institucím všeho druhu, k církvím možná obzvláště. Kolem nás se neustále odhalují různé nepravosti – korupce na vysokých místech, selhání institucí (např. při otravě řeky Bečvy), sexuální zneužívání (které se zvlášť týká církví), nespokojenost s vládními kroky atd. A tak se stává – pokud se vrátíme k otázce evangelizace – že jsou lidé, kteří dospějí k rozhodnutí, že se dají pokřtít, ale když jim navrhnete, aby také vstoupili do sboru, stáhnou se. V poslední době mi velmi podobné případy popsalo hned několik pastorů, a já jsem to na vlastní kůži také zažil, dokud jsem byl v Praze.
          Z našeho hlediska je logické, aby člověk, který se dal pokřtít, rovněž vstoupil do sboru. V KS Praha jsme byli svým způsobem průkopničtí v tom, že jsme oddělovali křest od vstupu do sboru. Logika byla tato: Často k nám do sboru přivedl někdo člověka, který se v našem sboru sice obrátil, ale my jsme přišli jako slepí k houslím až k samému závěru, k poslednímu kroku, zatímco ten, kdo ho přivedl, se mu věnoval třeba několik měsíců. A tak jsme každému říkali, že by si do půl roku měl najít nějaké společenství, které bude jeho domovem. Neviděli jsme jako správné chtít po něm, aby se vyznal v té spoustě denominací, která v Praze již tehdy byla.
          Pokud člověk činí pokání a obrátí se, má právo na křest. Tedy bych mu křest neupíral. Potřebu závazného společenství bych jistě zmínil, ale netlačil bych na pilu. Pokud s námi takový člověk bude žít, po nějakém čase (pozor! mohou to být třeba i tři roky!) se závazným členem stane.
          Další příběh, který jsem nedávno slyšel, ale který jsem v naprosto shodné podobě sám zažil, je následující: Připravujete někoho na křest, a on (nebo ona) se těsně před křtem nastěhuje k novému nevěřícímu partnerovi. A vůbec nechápe, proč vám to vadí.
Je nějaká chyba, chceme-li člověka vést onou zmíněnou tradiční cestou od pokání přes křest až ke členství ve sboru? Nemyslím si. Myslím si, že tradiční křesťanství bylo a je dobrým a nosným programem pro život. Kolem nás se hroutí tradiční způsob života a lidé opouštějí staletím prověřené normy, nadto se ve společnosti vede dosti krutý boj proti tradiční rodině a tradičnímu manželství, ale zatím nikdo nic lepšího nevymyslel, a zhroucení norem vede k stále častějšímu výskytu duševních nemocí. Společnost to pochopitelně vnímá, ale nevidí nebo nechce vidět, že jde o logické důsledky rozpadu společenských norem.
          Jedním z následků je, že lidé, kteří přicházejí do církve, jsou stále rozbitější. Mnozí z nich žijí na hromádce, mnozí jsou rozvedení, mnohé děti jsou doma svědky neustálých hádek a bojů a vyrůstají v prostředí, které rozhodně není příznivé pro jejich budoucí partnerské vztahy.
          Když tito lidé přijdou do církve, třeba i do církve relativně zdravé, jsou plni nedůvěry, které si mnohdy ani nejsou vědomi. Když jim pak předestřeme, v čem byl problém a co by měli teď dělat jinak, tedy jak vypadá život s Pánem Ježíšem, je to pro ně mnohdy jaksi mimoběžné. Pokud se pak soustředíme na to, jak je přivést k pokání, ke křtu, ke vstupu do sboru, často nám nerozumějí.
          Považuji za důležité se v takovém případě za takového člověka modlit a ptát se Pána, co chce nyní s tímto člověkem dělat. Tedy ptát se, jaká je Boží agenda, ne jaká je naše agenda. Je potřeba s ním dlouho a trpělivě hovořit a snažit se porozumět, co s ním chce nyní Bůh dělat. Pokud někdo žije na hromádce a nevidí v tom problém, tak bych mu to nutně nezpochybňoval – možná je v současnosti jeho větším problémem to, že neodpustil svým rodičům. Jinými slovy, kladu si otázku, co chce Bůh nyní v životě toho člověka dělat. (Život na hromádce ho beztak dříve nebo později trápit začne, ne že ne. Počkejme, až o tom bude chtít mluvit.)
          Nebudu zastírat, že lidem někdy trvá hodně dlouho, než pochopí, proč stojí za to život měnit podle Písma. Přesto radím, nespěchejme. Pokud člověk nakonec začne dávat život do pořádku, je důležité, aby sám rozuměl, proč, a aby to sám chtěl – ne aby to bylo jen na nátlak okolí. Možná pak bude mít sbor méně členů. Možná do něj bude někdo chodit několik let, aniž se stane členem. Radím ti, příliš se tím netrap. Důležité je, aby věděl, že je zván, že má dveře otevřené, a že ho nepřestaneme mít rádi, ani když do sboru nevstoupí.
          Naskýtá se otázka, jak k takovému člověku přistupovat? Pokřtít ho, když to či ono ještě nemá vyřešené? Nebo ho nepokřtít, dokud si vše nevyřeší? A kdy to bude?
          Na tyto otázky nemám žádnou obecnou odpověď. Modlím se za každého jednotlivého člověka. A čekám.
Dan Drápal
13. prosince 2023

Téma živé, leč bolestné
Nepřátelství bez nenávisti

V poslední době se vede živá diskuse o tom, zda a jak se může Izrael bránit útokům Hamásu. Netrvalo dlouho a tato otázka se stala dalším šiboletem, tedy něčím, co téměř automaticky rozděluje křesťany.
          Pokusím se tuto otázku pojednat nejprve v jistém smyslu obecně. Odmysleme si teď na chvíli Izrael a Hamás. Může se křesťan vůbec podílet na činnosti policie a armády, nebo je mu jakákoli činnost v rámci silových složek zakázána? Jak souvisí Ježíšovo slovo o nastavení druhé tváře s praktickými konflikty ať už jednotlivců nebo celých národů? Má být křesťan za všech okolností pacifista, nebo se musí zlu postavit i za použití násilí?
          Některé biblické texty – zejména Římanům 13 – předpokládají. že vrchnost (vláda) je od Boha. Má zde určité poslání. Tím posláním je zabránit tomu, aby zavládla anarchie a násilí. Písmo ovšem ví i o tom, že vláda tento svůj mandát někdy přestane plnit, a pak se křesťan (ostatně nejen on) může vládě vzepřít.
          Pokud je ovšem vláda od Boha (a na poněkud jinou diskusi by bylo, co to vlastně znamená), pak si nedovedu představit, že by se křesťan na ní nesměl podílet. Z toho mi vyplývá, že křesťan může být policistou nebo vojákem. Ostatně Jan Křtitel na otázku vojáků, „co máme dělat“, neodpovídá „opusťte armádu“, ale „nikoho neutiskujte“.
          Vyhrocený křesťanský pacifismus se odvolává na Ježíšovo slovo z Matouše 5,39: „Já však vám pravím, abyste neodporovali zlému člověku, ale když tě někdo udeří do tvé pravé tváře, nastav mu i druhou tvář.“
          Dle mého chápání nutno respektovat, že toto slovo míří na situaci, kdy jsou v konfliktu dva jednotlivci. Nelze je automaticky aplikovat na mezinárodní konflikty. Právě to ovšem vyhrocení pacifisté činí. Představme si určitou krajní situaci, která ovšem, jak nám dokazuje postup Hamásu 7. října t. r., nemusí být vůbec hypotetická. Vrah podřezal jedno dítě a chystá se podříznout druhé. Já jsem nablízku a mám samopal, který bych mohl použít a mohl bych tak zachránit život dalších dětí.
          Vyhrocený pacifista řekne, že násilí nesmím použít a zmíněného vraha mám milovat.
          Mé svědomí mi říká, že pokud mám možnost zasáhnout a nezasáhnu, stávám se spolupachatelem a nesu vinu na smrti dalších zabitých dětí.
          V diskusi pacifisté často argumentují Ježíšovým příkazem, že máme milovat své nepřátele. Přitom zřejmě vycházejí z nevyslovené premisy, že pokud proti někomu bojuji, nutně ho musím nenávidět.
          Zde nám příliš nepomáhá nadužívání slova nenávist, zejména v jeho anglické formě hate, často v jeho počeštěné formě hejt, případně hejtovat. Například v diskusi o genderové ideologii se předpokládá, že pokud máte na sexualitu jiný názor, znamená to, že nenávidíte homosexuály nebo lesby, případně nějakou další podskupinu. Tento trik bychom si neměli nechat líbit a měli bychom se proti němu ohradit. To, že s někým nesouhlasím, neznamená, že ho nenávidím. Proč to vaši odpůrci dělají? Protože nechtějí slyšet vaše argumenty, ale chtějí vás vylíčit jako zlého a nenávistného člověka.
          Vraťme se ale na počátek. Tvrdím, že k tomu, abyste se rozhodli zneškodnit vraha, ho nemusíte nenávidět. A jste-li křesťan, tak byste ho ani neměli nenávidět.
          Nenávist škodí především nám samotným. A tak i ve spravedlivých bojích je třeba, abychom se vystříhali nenávisti. Naše jednání by nemělo být motivováno touhou po pomstě. I ve vyhrocených situacích, kdy můžeme a máme zasáhnout, platí Ježíšovo slovo: „Mně pomsta, já odplatím“ (Ř 12,19). Toto slovo můžeme ovšem číst s různými důrazy. Pokusím se ten rozdíl vyjádřit typografickými prostředky: Mně pomsta! Já odplatím! Tak toto bylo to špatné čtení. Správné je toto: Mně pomsta. Jáodplatím. (Zkuste si tu větu vyslovit – jednou s důrazem na slova pomsta a odplatím, podruhé na slova mně a já. Snad pochopíte, co tím chci říci.)
        Když se rozhodnu zneškodnit vraha, pak to neznamená, že nad ním vynáším definitivní soud. Jsem si vědom, že ho bude soudit Bůh, ostatně mě také. Samozřejmě tento můj přístup není totožný s postojem některých velitelů k nepřátelům v náboženských válkách: „Zabijte je všechny. On si je Pán Bůh přebere.“ Můj postoj má jediný motiv: Zabránit vrahovi v páchání další vražd. Pokud je vrah zajat, nebudu ho mučit. Jde o to, ho zneškodnit, ne mu ublížit. Věřím, že takový přístup je možný a správný.
          Nyní se krátce vrátím ke konfliktu v Gaze. Teroristé si natáčeli svá zvěrstva, která byla záměrná, a ještě se jimi chlubili. Jejich jednoznačně a opakovaně deklarovaným cílem je totální zničení Izraele. Proto s nimi nelze uzavřít mír – kdyby souhlasili s mírem, popřeli by smysl své existence. Lze s nimi ovšem uzavřít příměří. K tomu na nátlak světového veřejného mínění – a především na nátlak USA – patrně nakonec dojde. Jenže to bude znamenat další krveprolití po několika dalších letech. Ovšem srovnávání záměrně podřezaných izraelských dětí s nezamýšlenou smrtí palestinských dětí je skutečně nechutné. Takový přístup je morálně neudržitelný.
  
Dan Drápal
2. prosince 2023

Stále živé téma

Církev vyhlíží probuzení

Církev neustále vyhlíží probuzení. A pokud nepřichází, jsou mnozí křesťané zklamaní a někteří dokonce od Pána Ježíše Krista odpadnou. Jiní v církvi sice zůstávají, ale ve skutečnosti jsou také zklamaní. Mají dojem, že někomu naletěli. Nechtějí sice Boha opustit, ale pěstují takové to křesťanství „vocať až pocať“. Jsou rozhodnuti nikomu nenaletět. A pokud to odpovídá jejich letoře, jsou velmi kritičtí k těm, kteří o probuzení mluví a kteří se snaží dělat něco, aby přišlo.
          Občas se v církvi vynoří nějaká nová iniciativa. Kurzy Alfa, Česko – nový den, Nová reformace, Národní probuzení, abych jmenoval alespoň některé. Jsou to iniciativy různého typu a nechci je nyní srovnávat a vytvářet jakýsi žebříček kvality. Co však platí, je to, že každá taková nová iniciativa má nedlouho po svém vzniku celou řadu kritiků, neřku-li nepřátel.
          Probuzení jsem studoval v Písmu i v dějinách a myslím si, že o nich něco málo vím. Ale nebudu tvrdit, že jsem skutečné probuzení zažil. Poslední velké probuzení  v Evropě se odehrálo v roce 1904 ve Walesu a pak bylo ještě jedno menší na Hebridech (málo obydlených skotských ostrovech) v roce 1949.
          Skutečné probuzení jsem tedy nezažil, ale zažil jsem mocné Boží jednání. Jednak v našem sboru na Maninách v osmdesátých letech minulého století, jednak v celé zemi v letech 1990-1992. Ani jedno z toho nelze nazvat probuzením – byly to, abychom byli terminologicky přesní, relativně úspěšné evangelizace, byť každá úplně jiná.
          Z hlediska toho, co jsem z Boží milosti zažil, se mi jeví pozdější iniciativy jako poměrně ubohoučké. Přesto jsem za ně vděčný a nerad poslouchám jejich kritiky. Vlastně si vážím iniciátorů těchto hnutí, protože se o něco snaží, a to v době, kdy je to mimořádně těžké, ať už pro neutěšený stav církve, ať už pro neutěšený stav společnosti. Pročítal jsem nějaké materiály Národního probuzení a nenašel jsem tam pro sebe nic nového. Ale myslím si, že to je dobře, nikoli špatně. Nepřicházejí s nějakým novým učením. (Něco vám prozradím: Nové učení je špatné už proto, že je nové.) Jejich manuály jsem shledal pravověrnými a přiměřenými k účelu, pro který vznikaly. A má smysl polepovat tramvaje Božími pravdami? No, můj šálek kávy to není, ale oceňuji snahu a nasazení. My jsme v roce 1990 taky reklamou na tramvaji zvali k Ježíšovi. A sklízeli jsme za to možná víc kritiky než pochval.
          Mně šla pouliční evangelizace pouze na samém počátku Manin, tedy koncem sedmdesátých a začátkem osmdesátých let. Teď už to ani nezkouším, ale jsem rád, že to zkouší můj syn. A to, že to neumím, nepovažuji za svou přednost. Zkouším to jinak.
          Vzpomínám si na jednu situaci z Manin. Navštívil nás nějaký křesťan a začal kritizovat evangelizační snahy Pavla Kábrta, který tehdy patřil k vedení sboru. „Mně se to, jak to děláte, moc nelíbí.“ „Mně taky ne,“ řekl Pavel, „nechceš mi předvést lepší způsob?“ Na jedné konferenci Lubomír Ondráček řekl: „Znáte pěkné přísloví: ‚Kdo nic nedělá, ten nic nezkazí.‘ Mám pocit, že v našem sboru je hodně lidí, kteří už dlouho nic nezkazili.“
          A tak, když někdo kritizuje různé evangelizační snahy, přemýšlím o tom, kdy asi ten kritik naposledy něco zkazil.
          Když vzpomínám na léta služby, uvědomuji si, že devět z deseti mých nápadů byly slepé uličky. Ujala se jen menšina toho, co jsem vymyslel. Možná si řeknete: „To ale svědčí o tom, žes nebyl veden Duchem svatým?!“ Nu, nebudu zde tvrdit, že jsem Duchem svatým určitě veden byl. Ale mohu vyznat, že jsem Pánu Bohu velice vděčný, že jsem se mohl (a snad ještě budu moci) podílet na jeho jednání.
          Určité nebezpečí vidím v tom, že nové iniciativy neunesou kritiku. A křesťané dokáží někdy být kritičtí, až mrazí. Nadšencům se pak někdy zdá, že s „tradiční“ církví nelze počítat, a mají tendenci se oddělit a stát se výlučnými. Proto různým iniciativám dobrořečím a nikoli zlořečím. Nemyslím si, že jejich nositelé jsou dokonalí, a nemyslí si to o sobě ani oni. Církev potřebuje mládence, kteří jsou silní, protože Boží slovo v nich zůstává a oni přemáhají toho Zlého.
          Nepřestaňme probuzení vyhlížet. Můžeme se za ně modlit, ale nemůžeme ho zorganizovat. Jednou jsem se připojil na modlitební Zoom Národního probuzení, a bylo mi líto, že je nás tam připojeno žalostně málo. Ale pak jsem si vzpomněl na probuzení v New Yorku v roce 1849. Začalo modlitebními setkáním v polední pauze. Zpočátku přicházelo pouhých 10 – 20 lidí. Ale po nějakém čase se roztrhl pytel a do půl roku se v polední pauze scházely k modlitbám tisíce lidí. Někdo to tedy zažil. Vím, že to nejde udělat, ale lze to vyhlížet. A přitom být vděčný za vlastní sbor, byť nedokonalý a tápající. Je-li naším úkolem na této zemi naučit se lidi milovat, nic nám v tom nebrání. I když jsme zatím probuzení nezažili.
Dan Drápal
29. listopadu 2023

Znovu o požehnání

Žehnejte!

„Požehnaný Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nám požehnal veškerým duchovním požehnáním v nebeských věcech v Kristu“ (Ef 1,3).
          Když Bůh stvořil člověka, požehnal mu. Když pak vyvolil Abrahama na základě plánu, který měl pro záchranu lidstva, opět mu požehnal, dokonce opakovaně.
          Téma požehnání je velice bohaté, a to jak ve Starém, tak v Novém zákoně. Je dobré pamatovat na to, že kraličtí používají pro požehnání výraz dobrořečení, což je etymologický překlad řeckého eulogia, kdy eu znamená dobrý a logia je odvozena od logos, slovo. Eulogétos tedy znamená dobrořečený.
          Žijeme ve světě, v němž je hodně zlořečení, tedy prokletí. Zlořečení má celou řadu podob, vědomých i nevědomých, od ubližování malým dětem („kluku, z tebe nikdy nic nebude“) přes nadávání na vládu v hospodě, pomlouvání vedoucích v církvi až po zcela vědomé a záměrné proklínání, které praktikují satanisté. My křesťané jdeme v této věci proti proudu, a tak tam, kde jiní zlořečí, my žehnáme. Můžeme si to dovolit, protože v Kristu máme nevyčerpatelný zdroj požehnání. Podobně jako svíčce plamen neubude, zapálí-li druhou, podobně jako nám neubude lásky, pokud ji někomu dáme, neubude nám ani požehnání, pokud dobrořečíme svým blízkým, nebo dokonce svým nepřátelům.
          Kultura zlořečení souvisí i s glorifikací násilí v mnoha „akčních“ filmech a hororech. Chceš-li, aby tvá slova žehnání nepostrádala moc, takovým věcem se vyhni.
          Vděčím Mirkovi Bálkovi, který mi kdysi v polovině osmdesátých let řekl, že jako křesťané máme být ve všem skromní, kromě jedné věci, a sice v touze po požehnání.
          Kristus nás posílá, abychom žehnali. Současně nás Písmo poučuje, že má-li být žehnání účinné, musí být splněny určité podmínky. V Jakubovi 3,9-11 čteme: „[Jazykem] dobrořečíme Pánu a Otci, a jím také zlořečíme lidem, učiněným podle Boží podoby. Z týchž úst vychází žehnání i zlořečení. Moji bratři, tak to nemá být! Cožpak chrlí pramen z téhož otvoru vodu sladkou i hořkou?”
          Domnívám se, že tato slova jsou jasná a srozumitelná. Ano, máme žehnat. Ale svá žehnající slova neutralizujeme, pokud současně zlořečíme. Je to způsob, jak se stát „neslanou solí“ (srv. Mk (9,50).
          Jiné vážné varování nacházíme u proroka Malachiáše (2,2): „Jestliže neposlechnete a nevezmete si k srdci, abyste vzdávali slávu mému jménu, praví Hospodin zástupů, pošlu na vás kletbu a vaše požehnání změním v kletbu.“
Jakýmsi vyvrcholením tohoto tématu je výzva Pána Ježíše, abychom žehnali svým nepřátelům. Že jde o důležitou věc, je naznačeno tím, že tato výzva se opakuje ve všech evangeliích a potvrzuje ji jak Pavel: „Když nám spílají, žehnáme, když nás pronásledují, snášíme to“ (1Ko 4,12), tak Petr „Neodplácejte zlým za zlé ani urážkou za urážku, ale naopak žehnejte“ (1Pe 3,9).
Každé ráno žehnám svým dětem. Několikrát týdně vyjdu na kopec nad Jeseníkem a žehnám tomuto městu. A pokud vedu shromáždění, na závěr všem žehnám. Modlím se předem potichu, aby mi Pán dal ta pravá slova. Naše žehnání totiž nebude mít účinek, pokud nežehná on sám. Nejde ale o nějakou složitou přípravu. Spoléhám na Ducha svatého.
I ty sám jsi požehnáním nebo zlořečením. Ve své rodině, mezi přáteli, na pracovišti, ve sboru. Záleží na postoji tvého srdce. A jako nemusíš být skromný v touze po požehnání, nemusíš ani být skoupý v udílení požehnání. V Ježíši Kristu máš nevyčerpatelný zdroj veškerého požehnání.
         
Dan Drápal
22. listopadu 2023

Tento článek vyšel v Životě víry

Požehnané stáří

Stáří si užívám. Asi bych o tom nepsal, kdybych nebyl požádán, ale když jsem byl vyzván k napsání tohoto článku, docela mě to potěšilo. Tento článek ale chápejte jako osobní svědectví, nikoli jako slova mluvčího starší generace.
          Proč si mohu stáří užívat?
          Nebylo by to možné, kdybych neměl jistotu spasení. K jistotě spasení patří víra, že tělesnou smrtí náš život nekončí. V Písmu je psáno: „Protože děti mají účast na krvi a těle, podobně i on se jich stal účastným, aby skrze smrt zahladil toho, kdo má vládu nad smrtí, totiž Ďábla, a osvobodil ty, kteří byli strachem ze smrti drženi po celý život v otroctví“ (He 2,14-16). Ano, byly doby, kde jsem se smrti bál a lpěl jsem na tomto životě.
          Domnívám se, že dlouhý život je požehnáním, nicméně požehnáním není sama délka života. V Písmu čteme o dvou bratrech, kteří byli v Ježíšově kruhu Dvanácti. Byli to Jakub a Jan. V evangeliích jsou zpravidla zmiňováni současně. Patřili spolu s Petrem k nejužšímu kruhu učedníků. Nicméně ve Skutcích čteme, že Jakub byl pro svou víru v Ježíše sťat (Sk 12,2). Byl jedním z prvních mučedníků (před ním byl již ukamenován Štěpán) a téměř jistě prvním z Dvanácti. Naopak jeho bratr Jan byl možná jediným z Dvanácti, který zemřel přirozenou smrtí a dožil se patrně velmi vysokého věku. Znamená to, že měl silnější víru než jeho bratr? Nebo že měl větší požehnání? Nikoli, Jakub byl na tom lépe než jeho bratr, protože byl u Pána.
          Pavel píše Filipským: Přitahuje mě obojí: „Mám touhu odejít a být s Kristem, což je mnohem, mnohem lepší; ale zůstat v těle je nutnější pro vás. O tom jsem přesvědčen a vím, že zůstanu a vytrvám se všemi vámi k vašemu pokroku a radosti ve víře“ (1,23-24).
          Velkou výsadou pro křesťana je vědomí, že zde máme určité poslání. Stáří pro nás tedy není čekáním na smrt. Věřící člověk se ve stáří nenudí – ví, že zde stále má určité úkoly.
          Nevidím tedy nějaký smysl v modlitbách za dlouhověkost, nicméně soudím, že má smysl modlit se za zdraví. Zejména pokud by nám nemoc znemožňovala naše poslání naplňovat.
          Stáří souvisí se stárnutím, a stárnutí je určité umění. Začínám věci vnímat jinak. Kdysi běžela v televizi reklama na jakýsi lak. Tchýně vyčítala svému zeťovi, že natřel plot modře, ačkoli býval vždy zelený. Chtěl, aby příště natřel plot zase na zeleno. Muž jí odpověděl: „Maminko, až budu plot natírat příště, tak už tady nebudete.“ Reklama měla tedy vyzdvihnout trvanlivost nátěru, ale byla vlastně hnusná. Takto se prostě s tchýní (a ani s kýmkoli jiným) nemluví.
          Osobně ovšem věci takto beru. V garáži na chalupě mám už pár let uložené dva modřínové trámy a potřebný počet prkýnek na mostek k chalupě, který jsem za svého života asi dvanáctkrát obnovoval. Každý totiž po pár letech shnil. A je mi jasné, že až udělám most z onoho modřínového dřeva, bude už v mém životě poslední. Přemýšlím, zda si ještě někdy pořídím nové auto. Je to tak na hraně. Podobně mě napadá při koupí jakékoli trvanlivější věci, zda si ji ještě někdy pořídím, nebo zda mi ta dnešní vydrží až do konce. Tyto úvahy možná obsahují špetku nostalgie, ale rovněž velkou dávku vděčnosti.
          K umění stárnout patří též schopnost mít věci v pořádku. Mám na mysli, že každá věc má své pevně dané místo. Týká se to brýlí, mobilního telefonu, klíčů, léků, u mne USB paměti, kde mám zálohována všechna data, nabíječek, sluchátek apod. Některé věci jsou důležitější než jiné. Když třeba odjíždím na chalupu a zapomenu sluchátka, není to žádná tragédie. USB paměť taky oželím – dřív nebo později ji najdu. Bez léků ale odjet nemohu. Proto mám seznam věcí, které potřebuji, když někam odjíždím, a před odjezdem si ho vždycky projdu.
          Hodně mi pomáhá pravidelnost – pevný denní řád. Pokud ho nemáme, režie života nám zabere mnohem více času.
          Důležitou úlohu pro mě hraje vděčnost. Čím jsem starší, tím jsem vděčnější. Pán Bůh mi dal prožít zajímavý a vzrušující život, a doufám, že i život plodný. Kdybych zítra odešel, neměl bych pocit, že ten život byl marný. Rozumím apoštolu Pavlovi, který v určité fází svého života napsal: „A opravdu také pokládám všechno za ztrátu pro nesmírnou vzácnost poznání Krista Ježíše, svého Pána. Pro něho jsem se všeho zřekl a pokládám to za odpad, abych získal Krista a byl nalezen v něm, nemaje svou spravedlnost, která je ze Zákona, ale tu, která je z víry v Krista, tu spravedlnost, která je z Boha na základě víry, a abych poznal jej a moc jeho vzkříšení i účast na jeho utrpeních. Připodobňuji se jeho smrti, zda bych nějak nedospěl ke vzkříšení z mrtvých. Ne že bych již toho dosáhl, anebo byl už dokonalý; usilovně však běžím, abych se opravdu zmocnil toho, k čemu se i mne zmocnil Kristus Ježíš. Bratři, já si nemyslím, že jsem se již toho zmocnil; jedno však činím: zapomínaje na to, co je za mnou, a natahuje se po tom, co je přede mnou, běžím k cíli pro cenu Božího povolání vzhůru v Kristu Ježíši“ (Fp 3,8-14). O několik let později, když již byl blíže svému odchodu, ale píše: „Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru jsem zachoval. Nakonec je pro mne připraven věnec spravedlnosti, který mi v onen den předá Pán, spravedlivý soudce“ (2Tm 4,7-8).
          Když se modlím za své děti a za své ovečky, modlím se mimo jiné i za to, aby všichni skončili v Božím království po plodně prožitém životě. A aby jejich umírání nebylo plné bolesti, ale aby bylo plné vděčnosti. Máloco totiž posilovalo mou víru, jako když jsem viděl rozdíl mezi tím, jak umírali lidé, kteří Boha znali, a tím, jak umírali lidé, kteří Boha neznali. Přitom na počátku mé služby vikáře v Českobratrské církvi evangelické jsem se pohřbů, respektive kremací, obával. Brzy se to ale změnilo. Když odcházel Boží služebník (nebo v mém případě tehdy spíše Boží služebnice), byl pohřeb spíše triumfem než nějakou pochmurnou záležitostí.
          Člověk se tedy musí na stáří aktivně připravovat – a nemyslím tím jen sepsání závěti. (Mám ji připravenou – včetně jména toho, kdo by měl na mém pohřbu kázat, jaké písně by tam měly zaznít, a kde bych si přál být pochován.) Důležité je „mít vyznané“ své hříchy a být smířen s ostatními – tedy pokud je to na nás. To, jaký vztah k nám mají druzí lidé, můžeme ovlivnit jen do jisté míry, a z hlediska našeho umírání není tak důležité, jestli nás mají nebo nemají rádi. Důležité je, abychom my měli rádi druhé, včetně našich nepřátel, včetně těch, kdo nám ublížili, kdo nás pomluvili. Pokud jsme takto smířeni se světem, nebojíme se smrti, a radujeme se z každého přidaného dne.
 
20. června 2023

Jedna z příčin slabosti

Neznalost Písma

Nebudu hořekovat nad tím, že církev je v žalostném stavu a zdá se velmi nepřipravená na duchovní boje, které musí vést nebo které ji teprve čekají v budoucnu. Znám dobře biblický příběh o soudci Gedeonovi, který musel na Boží pokyn obrovskou část svého vojska propustit, aby pak byl se zbytkem své armády svědkem, jak Bůh ničí nepřátelskou armádu, na kterou by vlastními silami rozhodně nestačil. Tento příběh je mi útěchou a důvodem, proč si nezoufat. Nicméně to není důvod, proč být vůči slabosti církve lhostejný.
          Církev je pod různými útoky zvenčí. To ovšem byla vždycky, a mnohdy se ukázalo, že vnější útoky ji nejen nemohou porazit, ale mohou často vést k jejímu vytříbení a pročištění. Za závažnější důvod slabosti vidím více různých jevů, za které si může sama a které by mohla (a měla) sama vyřešit.
          Jedním z důvodů je slábnoucí znalost Písma. Tady si trochu staromilecky zavzpomínám na osmdesátá léta.
          Byla to korelace, nikoli kauzalita, že náš sbor na Maninách začal růst ve stejném roce, kdy vyšel Český ekumenický překlad. Byli jsme vůči němu kritičtí (přiznám se, že jsem později z té kritiky trochu slevil, ale to by bylo na jiný článek), ale byl také poměrně drahý, a tak jsme nově obráceným lidem dále rozdávali malé kralické bible v ošklivém obalu z PVC v barvě karmínové, tmavě modré či tmavě zelené. Dodnes si vzpomínám, s jakým zalíbením jsem se díval na ušmudlané „kraličky“ lidí, kteří svou bibli dostali při obrácení a kteří již rok po křtu měli celou Bibli přečtenou. Vazba byla kvalitní a časté používání jí nevadilo. Ušmudlanost byla svědectvím, že bible je hodně používána.
          Jistě, člověk není spasen tím, že čte Bibli. Nicméně není-li nám Písmo každodenním chlebem, nemůžeme duchovně růst. To, že máme hlad fyzický a potřebujeme se najít, poznáme bezpečně; tělo samo nám to připomene třeba jen kručením v břiše. Tělo nám ale neohlásí, že nový duch, který je v nás, se potřebuje pravidelně sytit. Řekneme si: „Dobrá, nic se nestane, když jeden den vynechám.“ A opravdu, nic hrozného se nestane. Já mám také pár dnů do měsíce, kdy Bibli neotevřu. Musím dodat: Vynechané dny při nejbližší příležitosti doplním.
          V Písmu je mnoho pasáží, kterým nerozumíš. Já také ne. Některé jsem nastudoval a porozuměl jsem jim. Jiným stále ještě nerozumím. Ale poznal jsem tajemství „kumulativního čtení“. Tím myslím, že čtu zásadně Bibli celou a nevypouštím automaticky „nudné“ pasáže. Ano, jsou kapitoly, které i já přeskakuji (např. rodokmeny a některé rituální předpisy), ale nečiním tak automaticky, protože občas jsem i v těchto pasážích našel perly (nebo spíše rozinky, mám-li se přidržet metafory chleba). Při kumulativním čtení se vám může stát, že to, co jste četli pětkrát a nic vám to neříkalo, se vám při šestém čtení otevře a vy najednou porozumíte.
          Proč má tolik křesťanů vlažný vztah k Písmu? Na tuto otázku si netroufám odpovědět; důvodů bude patrně více. Ale jedním z nich je, že se obecně méně čte. A judaismus a křesťanství jsou „náboženstvím Knihy“. Podobně jak knihtisk přispěl výrazně k rozšíření reformace a široká znalost Písma přispěla k celkovému rozvoji společnosti, náhrada četby videy a sociálními sítěmi má účinky spíše negativní. Ano, také mám bibli v mobilu a ve sboru ji používám častěji než tištěnou, ale je to pro mě skutečně jen doplněk. Nijak mě nepřekvapuje článek, který je na dnešním „Křesťanu dnes“:  „Čtenáři digitální Bible čtou více, ale rozumí méně.“ Článek je velmi zajímavý a snaží se – dle mého mínění úspěšně – odhalit proč tomu tak je. Zde to rozvádět nebudu – článek si můžete najít.
          Pokud máme chabé znalosti Písma, stanete se snáze oběťmi různých „odborníků“, kteří vám řeknou, „jak tomu máte správně rozumět“. Jistě, je řada dobrých písmáků, od nichž je správné nechat si poradit. V této postmoderní době je ale mnoho takových, kteří vám řeknou, že je to vlastně naopak, než jak jste si mysleli. Slyšel jsem o malé holčičce, která se takového odborníka v nedělní besídce zeptala: „Když Pán Bůh nemínil to, co řekl, proč neřekl, co mínil?“
          Bez znalosti Písma se snadno stáváme obětí „větru kdejakého učení“ (Ef 4,14).
          V těchto dnech jsem dostal několik dotazů, zda to, co se ve světě děje, je znamením konce. Odpovídám, že si tím nejsem jistý, ale kdyby se to tak ukázalo, pak by mě to nepřekvapilo. Ale tane mi na mysli protiotázka: Pokud je odpověď kladná, co se změní v tvých postojích, v tvém rozhodování? Neměli bychom být připraveni stále? Ať už by byla odpověď kladná nebo záporná, rozhodnu se, že budu více milovat Boha i bližní? Nebo to chceme vědět, abychom ostatním jednou mohli tvrdit, že „my jsme to věděli?“ Bible nám nebyla dána proto, aby ukojila naši zvědavost. (Sám mám také bezpočet otázek.) Zjevuje nám Krista. Ten je – spolu s Duchem svatým – tím klíčem, který nám Písmo otvírá.
          O Duchu svatém Pán Ježíš řekl, že nám připomene všecko, co Ježíš říkal. Pokud nebudeš číst Bibli, bude mít Duch svatý co ti připomínat?
Dan Drápal
27. října 2023

K vyhrocené situaci

Masakr a migrace

Nedělá mi dobře, když někoho naštvu. A teď napíšu něco, čím patrně naštvu většinu čtenářů.
          Měli bychom přijímat migranty. (Tím naštvu ty, kdo žádné migranty přijímat nechtějí.)
          Měli bychom si mezi nimi pečlivě vybírat. (Tím naštvu ty, kteří se domnívají, že bychom měli přijímat všechny.)
          Když jsem na nebezpečí neřízené migrace opakovaně po mnoho let upozorňoval – poprvé to bylo v článku „Tři domy“, který jsem publikoval v roce 2004 – byl jsem u některých lidí za xenofoba. Podle jiných jsem zbytečně strašil.
          Dnes jsme v situaci, kdy se přeme, zda v některých západoevropských městech jsou či nejsou „no-go zóny“.
          Masakr provedený Hamásem 7. října tohoto roku ledacos vyjevil jak o Hamásu, tak o Izraeli. Ale něco podstatného vyjevil i o západní Evropě. Mám na mysli desetitisícové, ba snad i statisícové demonstrace na podporu… Hamásu. (Česká republika spolu s některými dalšími státy bývalého východního bloku je čestnou výjimkou.) V Austrálii se objevila na demonstracích hesla „Židy do plynu!“
          Ano, jde o Židy. Nejsem to já, kdo označil Židy za „kanárky v kleci v dolech“. (Ještě před padesáti lety brali s sebou horníci do dolů kanárky. Když se uvolňoval jedovatý plyn, kanárci zemřeli, což bylo pro horníky znamením, aby co nejrychleji vyfárali.) To, jak se zachází se Židy, vypovídá o tom, v jakém stavu je daná společnost.
          Něco takového tady ještě nebylo, ale západní společnost k tomu směřovala: Nyní se v Británii i v některých dalších státech zavírají židovské školy, protože místní policie není schopná zajistit bezpečnost žáků ani učitelů. Francie má třetí největší počet židovských obyvatel na světě (po Izraeli a Spojených státech, následována Kanadou). Každý rok ovšem Francii opouští tisíce Židů, protože stoupá počet antisemitských útoků.
          Co vidím jako zlověstné, je jásot nad masakrem Židů v imigračních centrech. Je to jednoduché: Čím více muslimů do nějaké země vpustíme, tím méně bezpečně se v ní budou cítit Židé.
          Současná situace je důsledkem hodnotového relativismu a názoru, že všechna náboženství jsou v podstatě stejná. Nejsou; ideje mají své následky. Neznám jiné náboženství na světě, které by dokázalo přesvědčit mladé muže i ženy, kteří byli ještě před pár měsíci nábožensky lhostejní, že se jim povede nejlépe, když sami sebe odpálí, zabijí přitom co nejvíce lidí a půjdou rovnou do nebe. Hinduismus dokáže být, jak se ukazuje, taky pěkně agresivní, ale na islám „nemá“.
Jakákoli rozumná vláda by žadatele o vstup do země, kteří projevili nadšení nad vražděním židovských nemluvňat, ihned vrátila tam, odkud přišli.
          Budu nařčen, že mluvím jako Tomio Okamura nebo Marine Le Penová. A docela mi to vadí. Ale co dělat, když „mainstreamoví“ politici nic nedělají? Primátor Berlína Kai Wegner (za křesťanské demokraty) alespoň jasně deklaroval, že vnímá osobní odpovědnost za bezpečí Židů v Německu.
          V Africe jsou každoročně zmasakrovány desetitisíce křesťanů. Neměli bychom přednostně přijímat ohrožené křesťany?
          Slyším námitku: Ale je nutno měřit všem stejně. Jsou přece mírumilovní muslimové a jsou jistě i nějací krutí křesťané. Ano, netvrdím, že při rozhodování o udělení azylu nedochází a nebude docházet k řadě nespravedlností. Problém je, že zastávat universalistický postoj nic nestojí. Ovšem útokům na Židy nezabrání.
          Migrace je nevyhnutelná. Nezastavíme ji. Ale mohli bychom se alespoň pokusit ji řídit. Dosavadní přístup se neosvědčil. Angelo Merkelová, při vší úctě k Vám, nezvládli jsme to.
          Nyní je v sázce právní stát jako takový. A co víc: Nyní je v sázce západní civilizace. Nelze z učebnic dějepisu vynechávat pasáže o středověkých pogromech nebo o vyhlazování Židů v Osvětimi a jinde, jen aby to nerozčílilo rodiče muslimských žáků.
          Co postrádám, jsou informované výhledy do budoucna. Co s Evropou udělá, přijdou-li v jednom roce dva miliony migrantů? Co s ní udělá, přijdou-li miliony tři? Jaké jsou demografické prognózy? (Ty samy o sobě nevyhlížejí tak černě jako před pár lety. Pokles porodnosti se snižuje i u migrantů.) Jak na změny připravit původní obyvatelstvo?
          Nedávno jsem poslouchal své oblíbené komentátory z britského pořadu Trigonometry. Jeden z nich, s jehož názory většinou souhlasím, říkal, že Londýn je bezpečné místo. Hned na to jsem četl o uzavírání židovských škol. Uvědomil jsem si, jak jsou pohledy relativní. Stále ale platí to, co jsem zmínil na počátku: Židé jsou jako kanárci v kleci v dolech. Pokud v Londýně nemohou otevřeně fungovat židovské školy, Londýn z mého pohledu není bezpečným místem (viz Three Jewish schools in London close over security fears – BBC News).
               A víte, co mě těší? Že Praha je bezpečné místo.
 
Dan Drápal
5. listopadu 2023

Odpověď některým kritikům

Odpověď některým kritikům

Stále znova se setkávám s námitkami, že se „pletu do politiky“. Někteří křesťané soudí, že křesťan by se v politice angažovat neměl, protože „svět ve zlém leží“ a tak jako tak ho čeká poslední soud a pak konec. Starý Jeruzalém padne a místo něj sestoupí z nebes Jeruzalém nový, který s tím starým nebude mít nic společného. Snaha něco na této zemi změnit je marná a může jen vyvolávat falešné naděje. Jediné, co má smysl, je hlásat evangelium, protože Bůh prochází zemí a hledá, kdo by se ještě nechal zachránit. Z knihy Zjevení se dočítáme, že ani ta nejmasivnější znamení už nepomohou – nebude nikdo, kdo by se odvrátil od svých zlých cest (srv. Zj 9,20; 16,11).
          Vyhlížím Nový Jeruzalém a upřímně se na něj těším. Je mi jasné, že jsou věci, které nastanou – poslední soud bude, i kdybychom se proti němu modlili o sto šest. Stará země a staré nebe dozajista pominou.
          Jenže Bůh nás ponechal na této zemi a není mu jedno, jak s ní zacházíme a jak prožijeme těch několik desítek let, které na této planetě trávíme.
          Hlavním úkolem církve a náplní našeho života, by měla být oslava Boha a Ježíše Krista a zvěstování evangelia. Nicméně církev má co říci k různým oblastem života. Hovoříme o mandátu politickém, kulturním a sociálním. Tyto mandáty nesmí nikdy zastínit ten mandát hlavní – oslavování Boha a zvěstování evangelia. Pokud se člověk příliš soustředí na politiku, na vědy a umění nebo na sociální pomoc, může to mít následky přímo tragické. To ale neznamená, že bychom se v těchto oblastech neměli angažovat vůbec.
          Příkladem a ideálem takového angažmá je anglický křesťan a politik William Wilberforce. Celý svůj život bojoval proti otroctví a zpočátku se jeho zápas jevil jako beznadějný. Po několika desetiletích, nedlouho před svou smrtí, slavil vítězství.
          Věřím, že ho inicioval, vedl a posiloval Duch svatý. Wilberforce pochopitelně čelit námitkám některých křesťanů, že otroctví je přece „biblické“ a že první křesťané proti otroctví nebojovali. Nicméně apoštol Pavel položil jakési základy pro pozdější boj za zrušení otroctví svým „ani muž, ani žena, ani otrok, ani svobodný“ (Gal 3,28). Pavel věděl, že otrok je na tom stejně jako jeho pán, že v Kristu tato rozdělení padají.
          Tento článek pochopitelně nemůže pokrýt vše, proto se spokojím s uvedeným příkladem politického angažmá křesťana. Wilberforce rovněž věřil v poslední soud a konec současného nebe a současné země. Jistě ale také znal Ježíšovo podobenství o hřivnách. Křesťané, kteří jakékoli angažování se v tomto světě odmítají, mi připadají jako onen služebník, který zakopal svěřenou hřivnu.
          Proto jsem rád, když se křesťané angažují jako soudci, státní zástupci, advokáti, vězeňští dozorci, policisté, lékaři, pečovatelky, sociální pracovníci apod. Jsou-li to skuteční křesťané, budou jistě neúplatní, a už tím slouží svým spoluobčanům. Nehledě na to, že lidé snáze uvěří těm, kteří vedou bezúhonný život, využijí-li příležitosti a budou zvěstovat evangelium. Mohu do omrzení opakovat: Ne, nesmyslím si, že křesťané svými snahami spasí tuto zemi. Ale jsem přesvědčen, že ji mohou – a mají – udělat o něco lepším místem k životu. Ideální je, když lidé vidí naše dobré skutky a začnou za ně chválit našeho nebeského Otce (Mt 5,16).
          Rozhodně bychom neměli mít postoj Jonáše, který si zřídil jakousi pozorovatelnu, z níž by se mohl dívat, jak to zpropadené Ninive zanikne.
          Zdá se mi, že křesťanská „nechuť ke světu“ se promítá do postoje veřejnosti, jejíž značná část soudí, že máme tu nejhorší vládu, jaká kdy po listopadu existovala. Pokud se my křesťané podílíme na vytváření takové atmosféry, těžce hřešíme. Byli jsme povoláni k tomu, abychom se za vládu modlili, ne abych ji kritizovali. Slyším námitku: „Ale za vládu se máme modlit jen proto, abychom mohli v klidu zvěstovat evangelium.“ Ano, to je jistě ten hlavní důvod. Ale pokud ke své modlitbě přidáte třeba prosbu, aby vláda dělala moudrá rozhodnutí a aby spravedliví stoupali a bezbožníci klesali, jistě neprohloupíte. Jsem si jist, že Pána Boha jistě zajímá, jak se za vládu modlíme. Toho, jak je kritizována, slyší víc než dost, ale nemyslím si, že by ho to příliš zajímalo.
          Sem tam mi někdo předhodí, že jsem lidovec a že agituji pro svou stranu. Ano, před volbami pro ni agituji. Ale teď vás vyzývám: Můžete vstoupit i do jiné strany a působit v jejím rámci. Už třeba tím, že budete zklidňujícím prvkem mezi nejednou rozhádanými straníky. Můžete do bouří vnášet pokoj – právě proto, že dobře víte, že politika není všechno a že jednou Pán Ježíš Kristus nastolí takový mír, jaký tato planeta nikdy nezažila a zakusit ani nemůže. Ale „pracovat ku pokoji“ můžete na plné obrátky.  
Dan Drápal
17. října 2023

Doporučení výborné knížky

Hana Pinknerová: Být blíž

Když jsem se doslechl, že Hanka Pinknerová napsala něco jako čtení na každý den, byl můj první pocit, že budu mít silnou konkurenci. Nicméně řekl jsem si, no co, moje „na každý den“ (pod názvem Každý den s Bohem) je stejně dávno rozebrané. Nebyla to ode mne hezká reakce, že?
          Když se mi knížka konečně dostala do ruky, podivil jsem se, že to nejsou nějaké úvahy nad biblickými verši. I to byla reakce trochu negativní – vadí mi, že lidé málo čtou Bibli, a když to nejsou úvahy nad biblickými verši, tak to čtenosti Bible asi moc neprospěje.
          Tak. Práskl jsem na sebe své první reakce, a nyní činím pokání z ješitnosti. A teď už přijde samá chvála. A je míněna naprosto upřímně.
          Ještě nemám knížku přečtenou celou, ale už jsem se dvakrát rozplakal dojetím. To se mi párkrát stalo při překládání nějaké knížky, při pouhém čtení se mi to nestává.
          Teď mohu směle a s naprostým přesvědčením napsat, že je to knížka naprosto biblická, byť téměř necituje biblické verše. A jak to u Hanky Pinknerové bývá, je to kniha příběhů. Je prodchnutá znalostí Boha, či lépe řečeno, chozením s Bohem. Chtěl jsem teď napsat větu, že Hanka je zdravě sebekritická, ale to by nebylo přesné, protože Hanka se nesoudí, a slovo „kritický“ je odvozeno od řeckého slova krisis, což znamená soud. Jak to tedy vyjádřit? Snad tak, že je to kniha jaksi „osobně realistická“. Hanka pravdivě a naprosto uvěřitelně píše o sobě a o svém prožívání, ať je to dobré nebo špatné. A když se to všechno podtrhne a sečte, tak je zřejmé, že Hanka spoléhá na milujícího Boha a nikoli na nějaké své zásluhy. Jsem si jist, že tato kniha je úžasným svědectvím o Bohu, a to takovým, že může připadat uvěřitelné i agnostikům, ba snad i ateistům. Přitom nikoho nepřesvědčuje, na nikoho nenaléhá, natož aby někomu hrozila. Je úžasným, a přitom naprosto nevtíravým svědectvím o životě s Bohem. Hanka je jednou z mála autorů či autorek, jejichž knihu můžete směle nabídnout křesťanům i nekřesťanům. Už dva dny přemýšlím, komu všemu ji koupím k Vánocům. A koukám, že budu mít značné vydání.
          Pokusím se vysvětlit, nebo alespoň naznačit, co mě na této knize tak fascinuje.
          Především Hančino lehké psaní. Na příbězích i na jejich podání není nic těžkopádného, nic nesrozumitelného. Kdybyste si nějaký příběh nepřečetli, tak se svět nezboří. Ale když si ho přečtete, pookřejete.
          Dále upřímnost. Život s Bohem je skvělý, ale není bez zápasů. Hanka nepodává návod, jak žít s Bohem, a přece to v jistém slova smyslu návod je. Hanka je natolik přesvědčivá, že si čtenář může říct: Dobrá, tak já to zkusím taky.
          Pak je tu ještě jiná věc, trochu osobní. Hanka je jiná než já. Když ale čtu o jejím životě s Bohem, tak si co chvíli řeknu: Ano, přesně takhle to je. Já bych to nenapsal jako Hanka, ale přitom se v tom vidím. Jak je možné, že dva tak odlišní lidé mohou mít tak totožné prožitky? A propos, není to znamení, že náš Bůh je skutečný?
          Každá měsíc je věnován určitému pojmu. Leden je o štěstí, únor o kázni, březen o setkání, duben o modlitbě, květen o lásce, červen o důvěře, červenec o oslavách, srpen o jídle, září o učení, říjen o změně, listopad o smrti a prosinec o adventu. Ne, nebojte se, v knize nenajdete definice těchto pojmů. Najdete v ní zase … příběhy. A v těch příbězích téměř jistě najdete sebe.
          Teď jsem ještě chtěl ocitovat pár mouder, které jsem si v knize podtrhl zvýrazňovačem. Nakonec jsem se rozhodl od toho upustit. Jednotlivé věty jsou sice úžasné, ale každá z nich vlastně patří do nějakého svého příběhu. Vytrženy z příběhu by zněly banálně.
          Kniha má 416 stran. Vydalo ji nakladatelství Návrat domů a prodává se za 475 Kč. A málem bych zapomněl – text doprovázejí ilustrace Markéty M. Müller. Ilustrace jsou stejně jednoduché, nevtíravé a něžné, jako sám text knihy.
 
Dan Drápal
27. října 2023

K vyhrocené situaci

Mír v nedohlednu

Těžké rány, doléhající přímo či nepřímo na celý svět, pokračují. K válce proti Ukrajině se přidal konflikt na Blízkém východě. Konflikt, který nemá lidské řešení. Pokusím se zdůvodnit, proč. Vraťme se alespoň na chvíli do historie.
          Myšlenka návratu Židů do Palestiny se zrodila koncem devatenáctého století. Nebyla to původně myšlenka motivovaná nábožensky, nýbrž sekulárně. Tehdy žila v tehdejší Palestině malá židovská menšina. Židé stěhující se do Palestiny zejména z Evropy půdu od Arabů vykupovali. Jelikož Židů nebylo mnoho, tamější Arabové (o Palestincích se hovoří až od roku 1968) tomu zpočátku nevěnovali velkou pozornost. Konec konců, Židé nebyli jedinou etnickou skupinou na daném území. Byla tam i nevelká obec arménská. Tehdy tam také žilo (v procentuálním vyjádření) nesrovnatelně více (arabských) křesťanů.
          Stěhování evropských Židů do Palestiny nabralo na obrátkách v období mezi dvěma světovými válkami. Tehdy začaly narůstat konflikty. Velká Británie, která dané území spravovala od roku 1917 (tehdy skončila turecká nadvláda), hrála velmi dvouznačnou roli a po druhé světové válce se rozhodla dané území opustit. OSN proto připravila v roce 1947 plán rozdělení Palestiny na židovskou a arabskou část. Arabové ovšem tento plán odmítli. Izrael vyhlásil svůj stát jednostranně a hned druhý den vyhlásily všechny sousední státy Izraeli válku, kterou ovšem zázračně prohrály.
          Stojí za zmínku, že zatímco většina národů své území na někom dobyla, Židé ho z valné části vykoupili.
          Kdyby Arabové tehdejší plán OSN přijali, měli by mnohem více území než nyní.
          V roce 1967 vyvolali Arabové další válku, kterou opět prohráli. Bylo uzavřeno příměří. Kdyby Arabové tehdejší mírové návrhy přijali, měli by mnohem více území než nyní.
          V roce 1968 dostali Arabové „dobrou radu“. Pokud se prohlásí za samostatný národ – za Palestince – bude jejich boj možno považovat za „boj za osvobození“. (Do té doby se hovořilo pouze o Arabech, stejných, jako žijí v Jordánsku nebo Libanonu a dalších zemích.) Tak se „zrodil“ národ, který dějiny do té doby neznaly. Nikdy neexistoval žádný palestinský stát, nežil žádný palestinský král nebo kníže…
V roce 1973 vyvolali Arabové další válku, kterou opět prohráli. Bylo uzavřeno příměří. Kdyby Arabové tehdejší mírové návrhy přijali, měli by mnohem více území než nyní.
Jordánsko nestálo o území na západ od Jordánu, které bylo jeho součástí do války v roce 1967, a uzavřelo s Izraelem mírovou smlouvu. Území na západ od Jordánu se teď označuje jako Západní břeh, Palestinská autonomie, v anglicky mluvícím světě se používá výraz West Bank.
Další země, která s Izraelem uzavřela mír, byl Egypt. Jednalo se o tzv. „území za mír“. Izrael vrátil Egyptu Sinajský poloostrov, který obsadil ve dvou předchozích válkách.
Pak udělal Izrael kroky, které se tehdy jevily jako velkorysé a správné, ale s odstupem se jeví jako katastrofální. Jednostranně vyklidil jižní Libanon, aniž by s Libanonem uzavřel mírovou smlouvu. A vyklidil Gazu v naději, že i s touto enklávou se podaří uzavřít nějaký mír. Co říci těm, kteří tvrdí, že by se Izrael měl jednostranně – tedy bez uzavření míru – stáhnout ze Západního břehu? Takový krok by znamenal pro Izrael smrtelné ohrožení. Na Západním břehu by se okamžitě ujal vlády Hamás.
Nyní byl svět šokován palestinským barbarstvím v přímém přenosu. Děti podřezávané před očima znásilněných matek. Drazí lidé, toto není nějaká snaha dosáhnout něčeho takto drastickými prostředky. Toto není nějaký úlet, toto není prostředek, to je cíl. Cíl jednoznačně deklarovaný v oficiálních dokumentech Hamásu. Je to něco, co chce Hamás udělat se VŠEMI Židy.
Na čas se zvedla vlna solidarity s Izraelem. Statisícové demonstrace na podporu Palestiny v některých západních městech jsou ovšem něčím děsivým. Už nyní se ozývají hlasy, že Izrael by měl reagovat „přiměřeně“.
Jak se reaguje „přiměřeně“ na podřezávání nemluvňat?
Bohužel, Izrael má pravdu: Součástí řešení musí být totální zničení Hamásu. Je ale něco takového možné? Odpověď na tuto otázku neznám.
Kterýsi komentátor nedávno napsal, že Palestinci by potřebovali nějakého svého De Gasperiho. (De Gasperi byl politik, který pomohl Itálii přerod od fašismu k demokracii.) Jenže: Když jsem byl v roce 1990 poprvé v Izraeli, ptal jsem se našeho izraelského průvodce: „To nejsou žádní Arabové, kteří by si přáli mír s Izraelem?“ Odpověď zněla: „Jsou. Máme jich plné hřbitovy.“ Pokud tomu nerozumíte: Když nějaký Palestinec navrhne nějaký – byť nevelký – ústupek Izraeli, stává se zrádcem a hrozí mu, že za to zaplatí životem.
Máme dva případy totálně poražených národů, které se vydaly novým směrem. Je to Německo a Japonsko. Jenže v případě Arabů si tento vývoj nedokážu představit.
Můžeme mít osobní jistotu spasení. Můžeme – a máme – se modlit za „v moci postavené“. Můžeme si zachovat slušnost, pravdivost a statečnost v každé situaci. Nicméně připravme se na těžké časy. Naděje časné se rozplývají, naděje věčná zůstává.
Dan Drápal
22. října 2023