Postrehy Dana Drápala

Znovu o žehnání

Žehnání nepřátelům
 „Milujte své nepřátele, žehnejte těm, kdo vás proklínají,
dobře čiňte těm, kdo vás nenávidí,
a modlete se za ty, kteří vás urážejí a pronásledují.“
(Mt 5,44) 
Jak to náš Pán myslel? Toto slovo je radikální, ale není nerealistické. Náš Pán to myslel naprosto vážně.
          Kdo má víru a Ducha Kristova, ten si může dovolit odpouštět. A nemůže si dovolit neodpouštět.
          Proč začínám slovem o odpuštění? Protože nedokážeme milovat nepřátele a nedokážeme žehnat těm, kdo nás proklínají, pokud jim nejprve neodpustíme.
          A odpuštění je v našich silách. Je totiž věcí rozhodnutí, nikoli věcí pocitů. Odpustit můžeš i v případě, že žádné „pocity odpuštění“ nemáš.
          Proč musíš odpustit? Protože i tobě bylo odpuštěno. Když mě někdo štve, připomínám si, co všechno odpustil Bůh mně. Nebylo toho málo.
          A teď otázka z druhého konce: Proč můžeš odpustit?
          Odpustit můžeš, protože věříš, že Bůh je spravedlivý soudce. On zná nejen všechny činy, ale i veškeré okolnosti a všechny motivy. Písmo nás nenechává na pochybách, že on odplatí každému podle jeho skutků (Ř 2,6). Já patřím svému Pánu a on je můj zastánce. Pokud mi někdo ublíží, mohu si být jist tím, že Bůh o tom ví a bude to řešit. Ano, někomu může připadat, že až zadlouho. Ale to vždycky patřilo a dosud patří k naší víře, že na nějaké věci – a soud k nim patří – budeme čekat dlouho.
          Tedy mohu si být jist, že žádná nepravost, ať už má nebo toho druhého, nezůstane nepotrestána.
          Ledaže bychom činili pokání. V tom případě platí, že Hospodin uvalil na svého Syna nepravosti nás všech.
          Bylo mi odpuštěno. Dostalo se mi nezaslouženého dobra. A já to dobro mohu přát jiným. Je to především postoj srdce.
          Někteří lidé mají se žehnáním nepřátelům potíže. Ne nutně proto, že by setrvávali v neodpuštění. Odpouštět jsou ochotni, ale obávají se, že kdyby žehnali nepřátelům, podporovali by je v jejich hříchu, v jejich špatných postojích.
          Určitě by nebylo správné, abychom poté, co nám někdo ublíží, řekli (bez vedení Duchem svatým): „Ale já ti žehnám!“ Druhý člověk by to mohl chápat jako známku slabosti – odpuštění je přitom vždy známkou síly. A pokud by to náš nepřítel nechápal jako známku naší slabosti, mohl by se domnívat, že já vlastně uznávám, že jednal správně.
          Jak již bylo řečeno, žehnání je především postoj srdce. A pokud ses stal Božím dítětem, pokud víš, že jednou bude na tvé adrese napsáno „Nový Jeruzalém“, můžeš totéž přát i ostatním, včetně nepřátel.
          Důležité je se za druhého přimlouvat. Mám ve svém modlitebním seznamu kolonku „Milovaní nepřátelé“. Když se za někoho trvale přimlouváte a svoláváte na něj dobro, začnete ho mít rádi.
          Počítejte ovšem s tím, že je to proces. Kdysi mi jeden člověk hodně ublížil. Věděl jsem, že mu musím odpustit. To jsem sice udělal, ale nedokázal jsem se za něj přimlouvat. Když jsem o tom mluvil s Pánem, měl jsem dojem, že mi říká, že se za toho člověka přimlouvat nemusím. Tento stav trval asi půl roku. Pak jsem zjistil, že se za toho člověka modlit mohu, a činím tak dodnes, i když je to už řada let. Pán Bůh ví, co prožíváme a na co „máme“. Stále v nás pracuje – pokud mu to dovolujeme. A dává nám poznat „tajemství druhé míle“. Dává nám poznat smysl slov, že chce-li po nás někdo košili, máme mu dát i kabát.
          Hodně mě inspiroval Watchman Nee. Myslím, že se v řadě věcí mýlil, ale obrovsky mě inspiroval jednou věcí. Tento Boží muž, čínský křesťan, měl řadu nepřátel. V dobách velkých zmatků a tragédií třicátých let minulého století, kdy Čína trpěla zvěrstvy japonských vojáků, zůstali někteří z nich bez prostředků. Watchman Nee těmto svým nepřátelům, kteří proti němu psali pamflety, anonymně posílal peníze, aby nezahynuli. Přišlo se na to až po dlouhé době, v druhé polovině čtyřicátých let.
          Mohlo se na to přijít až na posledním soudu. To pro Watchmana Nee nehrálo roli.
          Když jsem četl jeho příběh, velice mě to inspirovalo. Domnívám se, že Watchman Nee velmi hmatatelně naplňoval Ježíšův příkaz žehnat nepřátelům.
          Když následujete Ježíše, zjistíte po čase, že vlastně žádné nepřátele nemáte. Tedy… není nikdo, vůči komu byste se chovali nepřátelsky. (Jiná věc ovšem je, co on cítí vůči vám, na to ale nemáte bezprostřední vliv.) Čím více žehnání, tím méně nepřátelství. Jen to žehnání musí být opravdové, nikoli na odiv. Právě v tom je Watchman Nee tak inspirující.  
Dan Drápal
31. srpna 2023

Příspěvek k polemice

Genderová ideologie
a prohlášení církevních představitelůNěkolik přátel se mě ptalo, proč jsem podepsal prohlášení církevních představitelů k tzv. „manželství pro všechny“. Jeden dobrý přítel mi napsal, že jsem ho zklamal. Očekával, že budu pro rovnost všech – tedy pro to, aby všichni lidé měli stejná práva a aby se příslušníci LGBTQ+ komunity necítili jako občané druhé kategorie. Několik diskutujících se ohrazovalo proti tomu, aby církve předepisovaly jiným lidem, jak mají žít. Křesťanství se přece nesmí prosazovat mocensky. Paní Stuchlíková z aktualne.czse vyjádřila v tom smyslu, že církve by měly mlčet, protože ztrácejí členy a jejich názory už nikoho nezajímají. To, že církev je stále ještě největší dobrovolná organizace v naší zemi, buď přehlédla, nebo to považuje za nepodstatné.
          Nejprve tedy k rovnosti před zákonem. V době, kdy bylo schvalováno registrované partnerství, tvrdili ti, kteří se hlásí k „L“ nebo „G“, že nebudou usilovat o nějaká další práva, a tedy ani o možnost adopce dětí homosexuálními páry. To ale brzy přestalo platit. Naše společnost je prý „dál“. Současné lidovecké návrhy vycházejí vstříc homosexuálním párům v otázkách dědictví, přístupu k informacím o zdravotním stavu partnera a dalších záležitostech. V podstatě se registrované partnerství, které má být nadále nazýváno pouze partnerstvím, dostane na roveň manželství, pouze se nebude nazývat manželství, protože tento název má být podle našeho názoru vyhrazen pro svazek muže a ženy.
          Co se týče adopcí, považuji je za okrajovou záležitost. Odmítám ale námitku typu „vy byste radši, aby dítě trpělo v dětském domově, než aby vyrůstalo v milujícím svazku dvou homosexuálů“. Existuje totiž ještě jiná alternativa vůči dětskému domovu. Je jím heterosexuální rodina.
          Jsem přesvědčen, že dítě má právo znát otce a matku. A mám na mysli biologického otce a biologickou matku. Naopak neexistuje nějaké „právo na dítě“.
          Ale budiž. Souhlasím s tím, že zpravidla bude dítěti lépe v homosexuálním páru než v dětském domově, i když ani toto neplatí automaticky. Nicméně znovu říkám, že jde o problém okrajový, protože zdaleka ne všechny homosexuální páry po dítěti touží. A rovněž platí, že v (některých) homosexuálních svazcích bude dítěti lépe než v (některých) heterosexuálních manželstvích. Jen si musíme vždy ujasnit, zda mluvíme o nějakých konkrétních případech, tedy o jednotlivcích, nebo o celkové statistice. Tam heterosexuální páry jednoznačně vedou, jenže statistiky, které to potvrzují, se nesmějí zveřejňovat.
          Neboť jsou to církve, milý příteli, kdo u nás tahá za kratší konec. Když chceme vyjádřit názor, že naše společnost se nevyvíjí zrovna dobře, hned je nám vyčítáno, že chceme něco „mocensky prosazovat“. Tím se ovšem jakýkoli rozhovor spolehlivě zazdí. My přece v prohlášení nikoho nenapadáme, pouze zveřejňujeme své stanovisko. A proč jsem se připojil? Protože pozoruji, že genderová ideologie na mnoho způsobů rozkládá společnost, a kdo se proti ní postaví, je často válcován takovými argumenty, jako že nás platí Vladimír Putin. Na konci onoho postupu salámovou metodou je mrzačení chlapců, v současnosti ale zejména dívek, kteří a které podstupují tzv. „transici“, tedy změnu pohlaví. A dalším krokem budou snahy o uzákonění pedofilie. Pokud tento chrabrý postup genderové ideologie nezastavíme.
          Chápu, že ti, kdo se zajímají pouze o naši českou scénu, považují tyto obavy za přehnané. Já ale sleduji, co se děje ve Spojených státech, ve Spojeném království i v jiných zemích, a domnívám se, že mám vážné důvody bít na poplach. Nám se ty nejhorší excesy zatím vyhnuly, ale indoktrinace genderovou ideologií už i v mateřských školách reálně hrozí.
          Nepochybuji o tom, že ti, kdo šíří genderovou ideologii, jsou zpravidla přesvědčeni, že bojují za správnou věc. Za rovnost před zákonem, za toleranci… Jen si ve svém zápalu často neuvědomují, že někdy dokáží být značně netolerantní. V současnosti se termín LGBTQ+ komunita stává stále více zavádějícím. Pokud řeknu, že trans lidé si příliš nerozumí s lesbami, je to vyjádření velmi slabé. Jsou mnozí homosexuálové, ale i mnozí trans-lidé, jimž často agresivní genderová ideologie zrovna nevoní. Protagonisté genderové ideologie ovšem mají v médiích nesrovnatelně vyšší publicitu než konzervativci. Já nad tím plakat nebudu – prožil jsem větší část svého života pod komunistickou vládou, a tedy v menšině, jsem na to zvyklý. To ale neznamená, že bych neměl smysl pro férovost. Ale jsem relativně v klidu, protože i ze zkušenosti vím, že realita nakonec vždy dohoní ideologii. Jde ale o to, kolik lidí tato zhoubná ideologii ještě učiní nešťastnými. Zrovna dnes jsem slyšel příběh mladého muže, nyní je mu tuším přes dvacet, který si v patnácti nechal uříznout penis. Teď je z toho nešťastný. Čím dříve se tato zrůdnost zastaví, tím lépe.
          Možná někdo namítne, že jsem se od „manželství pro všechny“ dostal příliš daleko. Snažím se ale vysvětlit, proč zastávám postoje, které mě vedly k podepsání onoho prohlášení.

Dan Drápal
25. srpna 2023

Opět čistě duchovní článek

Touha po požehnání
Na slovo „požehnání“ dnes v sekulární sféře narazíte zřídkakdy. Mezi křesťany se s ním sice setkáte podstatně častěji, ale i zde se vyskytuje méně často než dříve.
          Pokud se někdo stane křesťanem v dospělosti a začne pozorně číst Bibli, možná ho zarazilo, jak bylo pro lidi v biblických dobách důležité.
          V závěru listu Hebrejům je zvláštní místo. Píše se tam o Ezauovi, který prodal prvorozenství svému bratru Jákobovi. Verš 12,17 v ekumenickém překladu zní: „Víte přece, že když se potom chtěl stát dědicem požehnání, byl odmítnut. Neměl už příležitost k nápravě, ačkoliv ji s pláčem hledal.“ Tento překlad pokračuje ve výkladové tradici Kralických, kteří překládají: „Víte zajisté, že potom, chtěje dědičně dosáhnouti požehnání, pohrdnut jest. Nebo nenalezl místa ku pokání, ač ho koli s pláčem hledal.“
          Nějak se mi to nezdálo. Bůh od nás očekává pokání a raduje se nad každým, kdo pokání činí. Náš dobrý Bůh že by odmítl člověka, který se chce napravit, chce činit pokání, dokonce mu na tom tak záleží, že pláče?
          A tak jsem bádal v řeckém originále a znovu jsem pročítal Ezaův příběh z 27. kapitoly Genesis. Tam čteme, jak Ezauův bratr Jákob obelstil svého otce a uchvátil požehnání, které mělo (po lidsku) patřit prvorozenému synu, tedy Ezauovi (o tom, že Ezau prodal své prvorozenství za mísu čočky, jejich otec Izák patrně nevěděl). Když se Ezau dověděl, co se stalo, reagoval takto: „Když Ezau uslyšel slova svého otce, dal se do hrozného a hořkého křiku a řekl svému otci: Požehnej mně, také mně, otče!“ (Gn 27,34).
          Nečteme zde, že by Ezau hledal nápravu či pokání. Ezau s pláčem hledal požehnání. Studijní překlad zní – podle mého úsudku správně – takto: „Neboť víte, že když později chtěl zdědit požehnání, i když je se slzami usilovně hledal, byl odmítnut, neboť nenalezl místo pro pokání.“
          K přehození na nesprávnou kolej mohlo dojít snadno z jednoho gramatického důvodu: pokání i požehnání jsou v řečtině téhož rodu – konkrétně rodu ženského. Samotná stavba věty tedy umožňuje obojí pochopení.
          Jsem si jist, že Bůh neodmítne nikoho, kdo chce činit pokání. Písmo musíme vykládat Písmem. Jednak víme o Boží dobrotě, jednak vrátíme-li se do knihy Genesis, nenechá nás na pochybách, jak danému místu porozumět.
          Pokud jde o požehnání, pak má-li být účinné, musí být splněny určité podmínky. Kdyby Ezau nejprve hledal pokání a nikoli požehnání, celý příběh by mohl dopadnout jinak.
          Dnes ani křesťané zpravidla nedoceňují, jak je požehnání důležité. Přesahuje možnosti tohoto článku tuto otázku podrobnější rozebrat. Zmíním jeden detail, který možná mnozí budou považovat za folklór. Ještě počátkem minulého století se považovalo za samozřejmost, že když se někdo chystal vstoupit do manželství, žádal rodiče o požehnání. Nebyla to nějaká prázdná tradice. Rodičovské požehnání je velice důležité, či naopak, jeho absence může znamenat katastrofu. V jistém smyslu si totiž člověk nebere jen svého partnera, ale celou jeho rodinu, se všemi jejími požehnáními i prokletími.
          Požehnání ztratilo na významu mimo jiné proto, že s ním lidé zacházeli lehkovážně. Člověk potřebuje vztah k Bohu a k jeho Slovu, aby věděl, zda Bůh v dané situaci žehná nebo ne. A záleží jak na žehnajícím, tak na tom, komu je žehnáno. Opravdu nejde o nějaké prázdné formulky; jde o náš vztah k Bohu.
          U Malachiáše je vážné varování: „Jestliže neposlechnete a nevezmete si k srdci, abyste vzdávali slávu mému jménu, praví Hospodin zástupů, pošlu na vás kletbu a vaše požehnání změním v kletbu. Ano, již jsem ho změnil v kletbu, protože si to neberete k srdci“ (Mal 2,2).
          Pán Ježíš řekl, že nečiní nic než to, co vidí činit svého Otce. O nás se to jistě říci nedá, nicméně měli bychom hledat Boží tvář, abychom žehnali tam, kde žehná Bůh, a nežehnali tam, kde Bůh nežehná. Onen verš z Malachiáše je nás varováním, abychom požehnání nebrali na lehkou váhu. Pokud budeme v této věci ledabylí a budeme žehnat v rozporu s Božím slovem, naše slova budou přinášet prokletí a nikoli požehnání.
          Ještě jedno varování: „Jestliže někdo brzy z rána příliš hlasitě žehná svému bližnímu, bude se mu to počítat za kletbu“ (Přísloví 27,14). I toto je varování před lehkovážným žehnáním.
          Ale abych nekončil negativisticky: Kdysi jsem od jednoho bratra slyšel velmi dobrou myšlenku: Jako křesťané máme být skoro ve všem skromní, ale nebuďme skromní v touze po požehnání. Bývá důležitější, než si myslíme.
 
Dan Drápal
14. srpna 2023

Kéž vás to povzbudí…

Cesta k dokonalosti
Hospodin tě povede neustále, bude tě sytit i v krajinách vyprahlých, zdatnost dodá tvým kostem; budeš jako zahrada zavlažovaná, jako vodní zřídlo, jemuž se vody neztrácejí.
(Izajáš 58,11)
 
Naše země kvete. Byla nám dána krásná krajina a naši předkové ji postupně formovali. Nám na Jesenicku se vyhnula sucha některých posledních let. Pouze kůrovec a opakující se vichřice udělaly hodně škody.
          Co se týče životní úrovně, patříme mezi pětinu těch nejbohatších populací na světě. Máme skvělé zdravotnictví. Máme velice nízkou nezaměstnanost a dobrou sociální síť.
          Přesto platí, že přichází-li někdo k Ježíši, přichází z vyprahlé krajiny. Uprostřed blahobytu jsou mnozí lidé nešťastní, často si nerozumí se svými nejbližšími, a společnost je hluboce rozdělená. Jedním z důsledků  této „vyprahlosti“ je rostoucí počet duševních chorob.
          Když člověk přijde k Bohu, není z této vyprahlosti automaticky vytržen. Začne-li skutečně žít s Bohem, může obstát a žít smysluplný život. Postupně opouští „dědictví marnosti“ po předcích a nabývá síly. Hospodin dodává „zdatnost jeho kostem“ (B21 překládá „dodá kostem na síle“). Zjišťuje, že má sílu zůstat věrný a vstřícný i tam, kde touží po porozumění, ale ono se mu nedostává. Má sílu neoplácet stejnou mincí a žehnat i tam, kde je pomlouván.
          Přitom setrvává „v krajině vyprahlé“, na poušti. Poušť byla místem vyhnanství a démonů, ale rovněž místem proroků. Skrze Ozeáše (2,16) Bůh takto promlouvá ke své církvi: „Ale hle, já ji přivábím, přivedu ji do pustiny a budu mluvit k jejímu srdci.“ Ano, na poušti promlouvá Hospodin k prorokům, k církvi, k jednotlivcům. A dodává jim pevnost. I tvá poušť může být místem přilnutí k Bohu.
          Situace a vnitřní život člověka se mění. Člověk se stává zahradou. Bůh s ním není zcela hotov; na zahradě je stále spousta práce, ve všech ročních obdobích, něco je třeba udělat dokonce i v zimě.
          V Písmu máme dva do jisté míry protichůdné obrazy: zahradu a pole. Zahrada nám připomíná, že je stále co dělat. Jen zkuste svou zahradu na dva měsíce opustit. Přivítá vás pěkná spoušť. Pole je naopak obrazem toho, že musíme nechat jednat Hospodina, která dává vzrůst. Rolník nechává na semeni, aby „samo rostlo“. Běda, kdyby se pokoušel tahat malé klíčky ze země!
          Někdy je lepší nechat přírodu být. Za Chruščova v Sovětském svazu „poroučeli větru dešti“, rozorali stepi a udělali z nich nekonečné lány. Říkalo se jim „celiny“. Dva roky se to jevilo jako dobrý nápad. Pak ale vyschlo obrovské Aralské jezero. Vzpomínám na lakonický výrok Jana Sokola: „Vzkvétat může zahrada, ale ne celina.“
          Ty nespasíš svět. Ale můžeš za sebou zanechat nádhernou zahradu. Můžeš být požehnáním pro svou rodinu, svůj sbor, svou obec.
          Zahrada dává úrodu, plodí ovoce. Je ale třeba ji neustále zvenčí zavlažovat. Možná neseš ovoce Ducha, ale Hospodin s tebou ještě není hotov.
          Přichází třetí stadium. Už nejsi zavlažován zvenčí; Duch svatý je ve tvém nitru a ty se stáváš vodním zřídlem, jemuž se vody neztrácejí. Voda je někdy obrazem Ducha svatého, častěji obrazem Božího slova. Tak třeba v 1. žalmu čteme, že blahoslavený člověk si „oblíbil si Hospodinův zákon, nad jeho zákonem rozjímá ve dne i v noci. Bude jako strom zasazený u přívodů vody, který ve svůj čas přináší ovoce a listí mu neopadává a vše, co dělá, se daří.“
Jen pokud si člověk oblíbí Hospodinův zákon (Boží slovo), přečká i čas sucha a nepřichází ani o listy, ani o ovoce. Bez lásky k Božímu slovu člověk k dokonalosti nedospěje.
Podobně jako se člověk neobejde bez Božího slova, neobejde se ani bez církve – Božího lidu. V prvním a druhém stadiu hlavně přijímá. Na poušti ho našli lidé, kteří znají Boha, a zavlažovali ho tak dlouho, až mu nejen zesílily kosti, ale až začal sám nést ovoce. Nejen přežil, ale stal se plodným.
Stává-li se vodním zřídlem, což je doklad toho, že v něm přebývá Duch svatý. Vlastně by už církev nemusel potřebovat. Ale on ji potřebuje, ovšem trochu jinak: Potřebuje Boží lid, který by mohl milovat a do nějž by mohl přivádět lidi nalezené v pustině.
O třech stadiích můžeme hovořit i v souvislosti s pokojem. „Když jsme tedy byli ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista“ (Ř 5,1). Jsme smířeni s Bohem, už proti němu neválčíme a jeho hněv na nás nezůstává. Ale to neznamená, že máme „pokoj Boží, který převyšuje každé pomyšlení“ (Kol 3,7). Člověk může být smířen s Bohem, ale stále je ještě plný neklidu. Na Boží cestě se ale mění jeho prožívání, člověk se zklidní, svléká starého člověka a obléká nového, a je stále pokojnější.
A pak přichází třetí stadium: Člověk se stává „činitelem pokoje“ (Mt 5,9). Nejen že je sám plný pokoje, ale pokoj šíří kolem sebe. Pokoj patří mezi ovoce Ducha svatého.
K tomu jsi povolán. Jak ti to jde?
9. srpna 2023

Dnes z jiného soudku

Cenzura dříve a dnes
Původně jsem chtěl tento článek nazvat „Změnil jsem názor“, ale pak jsem se podíval do seznamu svých článků a zjistil jsem, že by to byl za posledních patnáct let třetí článek s tímto názvem. Ale k věci: Změnil jsem názor na to, jak je to u nás s cenzurou.
          Cenzura, jak jsem ji po léta chápal, znamenala, že určitý článek nebo určitá kniha nesměly z vůle státní moci vyjít. Pochopitelně se to týkalo i rozhlasových a televizních pořadů nebo filmů. Svět byl relativně jednoduchý a čitelný; platilo v něm ano – ne. Nezažil jsem dobu první republiky, kde se místo zakázaného článku objevilo bílé místo svědčící o tom, že cenzor je aktivní. Předpokládám, že tato bílá místa vzbuzovala zvědavost. V dobách komunismu se už bílá místa neobjevovala. Na sazeče to jistě kladlo značné nároky. Na druhé straně, když měl práce příliš, tak se daný časopis či titul jednoduše zakázal. Vydat knížku bývalo na dlouhé lokte. Můj dědeček, etnograf Antonín Václavík, napsal rozsáhlou knihu o lidovém umění. Proces schvalování a editování trval přes dva roky. Bylo to počátkem padesátých let a vydavatelství trvalo na tom, že v předmluvě musí být zmínka o Stalinovi. Jenže vyjednávání o knize trvalo dlouho, Stalin to nevydržel a mezitím zemřel, poměry se změnily a zmínka o Stalinovi musela být odstraněna. (Nevím, jestli to líčím úplně přesně; korespondenci o této záležitosti, kterou jsme našli v pozůstalosti, si už zcela nepamatuji, ale v hrubých rysech to bylo takto.)
          Zlaté časy klasické cenzury jsou ale ty tam a já jsem se velice zlobil, pokud někdo napsal, že je u nás cenzura. Mohu přece na internetu číst nejrůznější názory, zdá se mi, že každý může publikovat, a to jak vzácné perly, tak úplné ptákoviny.
          Jenže nedávno vyšlo najevo, že jistá americká tajná služba více méně předepisovala Twitteru, co má a co nemá publikovat. Mnozí lidé měli už dlouho podezření, že se tak děje; jasnější kontury tato věc dostala, až když Twitter koupil Elon Musk. (Prosím nějakého odborníka na sociální sítě, aby mě opravil, pokud je v mém líčení nějaká nepřesnost. Své rozumy beru mimo jiné z pořadu „Ze světa internetu“, v němž si povídají David Slížek a Petr Koubský, kteří mimo jiné popisují, jak internet funguje, proč a jak vznikají „internetové bubliny“ a jak působí algoritmy, jež ovlivňují, k jakým článkům se dostanete snadno a k jakým možná vůbec.)
          Když to člověk promýšlí, zjistí, že je to vlastně mnohem nebezpečnější než klasická cenzura. Sociální sítě vytvářejí veřejné mínění, ne že ne. Mám ve svém okolí lidi, kteří se dušují, že oni na „mainstream“ nenaletí. Přitom naletěli na nesmírné pitominy. Já si také myslím, že téměř na nic nenaletím, ale poslední dobou jsem si stále méně jistý. Cenzurní zásahy na sociálních sítích jsou mnohdy nahodilé, mohou odstranit váš článek, aniž vám uvedou konkrétní důvod, nebo vás mohou úplně „banovat“, tedy zrušit. Já jsem si za řadu let vytvořil síť odběratelů. Pak mi nějací hackeři můj web zničili, dobrý přítel mi postavil nový, ale odběratele jsem začal opět nabírat od nuly. Nedávno jsem měl jakými incident s FB, dodnes nevím, oč vlastně šlo, ale obával jsem se ne toho, že bych nemohl vůbec publikovat, ale toho, že odběratele budu zase nabírat od nuly. Byl jsem přitom varován, že když něco zveřejním na FB, stává se to jeho majetkem a přestává to být majetkem mým.
          Provozovatelé sociálních sítí se mohou hájit tím, že se jedná o soukromé společnosti, které jen nabízejí určitou službu, a že si mohou co se týče algoritmů dělat, co chtějí. Mohou, ale nemusí vám cokoli vysvětlovat, a pokud vysvětlují, vysvětlení má někdy podobu sdělení, že jste „porušili pravidla komunity“. Přitom někdy žonglují s termínem „hate“ („nenávist“), pod které ti, kdo tímto slůvkem vládnou, mohou zahrnout cokoli. Nedávno prý někde ve Spojených státech dostal označení „hate“ i biblický verš Jan 3,16 („Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“).
„Co má dělat spravedlivý, když se základy hroutí?“ (Žalm11,3) Předně: Zůstat pravdivý. Nebát se používat slůvka „nevím“. Ano, vím, zní to naivně. Vy říkáte „nevím“, protože si nejste stoprocentně jistí, a člověk vedle vás chrlí jeden fejk za druhým. Dlouhodobě ale sázím na poctivost a pravdivost.
Dále: Pokud možno, neschovávejte se za nějaký vymyšlený profil. Já jsem Dan Drápal a nesu svou kůži na trh. V předchozí větě jsem ale napsal „pokud možno“. Zatím to není třeba, ale kdybych se dostal do situace, že bych už publikovat pod svým jménem nemohl, pokusil bych se „přejít do ilegality“.
Do přátel si některé lidi nepouštím. Odmítnu žádost o přijetí, pokud se mi jméno jeví jako vymyšlené a daný člověk o sobě nedá vědět nic ani v informacích. A málokdy do přátel pustím někoho, s kým zatím žádné „přátele“ nesdílím. Nemám ale problém pustit do přátel člověka zcela odlišných názorů, než mám já.
Ať už bude vývoj jakýkoli, pěstujte opravdová přátelství. Mnoho mladých dívek závislost na sociálních sítích přivádí k sebevraždě. Ano, na sociálních sítích vás mohou zničit. Ale máte-li skutečné přátele, najdete útěchu. A nejlepší je, pokud vaši přátelé mají s vámi jednoho společného Přítele, který vás nikdy neopustí.
Dan Drápal
16. července 2023

Podobnost Ameriky a Česka?

Nedospělá generace
Někdy v polovině osmdesátých let – tedy ještě v dobách komunismu – jsem četl knihu Tři generace. Jméno autora jsem zapomněl. Kniha pojednávala o lidech, kteří zakusili velkou hospodářskou krizi 30. let minulého století, dále o generaci, která zakusila druhou světovou válku, a konečně o lidech, který se narodili v dobách hojnosti, jež nastala zejména v 60. letech.
          Co mě na knize velice překvapilo, bylo, že to, co autor psal o Američanech, platilo do velké míry i o Češích, přestože politické osudy těchto zemí byly výrazně odlišné. Tak například generace mých rodičů (narodili se ve 20. letech) zásadně nic nevyhazovala. Lidé se vše snažili opravit, a i věci dlouho nepoužívané se někam uložily, protože „by se jednou mohly k něčemu hodit“. Američtí rodiče téhož věku se zřejmě chovali úplně stejně.
          Nevím, zda to platí i dnes. Jsou na tom české děti a americké děti podobně? Nechám odpověď na laskavém čtenáři. Počítejme ovšem s tím, že různé americké fenomény k nám zpravidla dorazí s několikaletým odstupem.
          Sociální psycholog Jonathan Haidt (čtení jeho knížek vřele doporučuji) udělal na jednom velkém shromáždění následující pokus. Nejprve vyzval všechny narozené před rokem 1995, aby zvedli ruku. A pak vyzval ty, kdo zvedli ruku, aby zakřičeli číslo – konkrétně v kolika letech je rodiče pustili samotné z domu ven, třeba aby navštívili kamaráda, který bydlel o tři ulice dále. Odpověď byla téměř unisono: ŠEST! Pak vyzval, aby zavolali číslo ti, kdo se narodili po roce 1995. Opověděla mu kakofonie; vesměs šlo o číslo osm a více, nejčastěji patrně jedenáct.
          Jonathan Haidt říká, že únosy dětí a jiná kriminalita spojená s dětmi byla mnohem vyšší v padesátých a šedesátých letech; později poměrně dramaticky klesala. Nicméně strach o děti nejenže neklesal, ale naopak se výrazně zvyšoval. Tehdy se zřejmě zrodil výraz „helicopter parenting“, který označuje obavy o děti vedoucí k tomu, že děti jsou pod neustálým dozorem.
          Co se změnilo v roce 1995? Proč takový rozdíl „předtím a potom“?
          Generace narozená po roce 1995 je první generace, která od dětství vyrůstala s chytrým telefonem. Ten mimochodem umožňuje neustálé monitorování potomka, nicméně neslouží tomu, aby rodiče věděli, co se na tomto telefonu odehrává. A tak na jedné straně je dítě pečlivě střeženo, na druhé straně se může dívat na ty nejhorší obscénnosti a krutosti.
          Svět byl přizpůsoben tomu, aby se dítě nemohlo zranit, aby nebylo vystaveno žádnému riziku. Tak jsou budována např. dětská hřiště.
          K čemu to vede? K pravému opaku toho, oč rodiče vlastně usilují. Rodiče chtějí, aby děti byly v bezpečí, ale znemožní dětem podstupovat zdravá rizika a naučit se „na vlastní kůži“ rozpoznávat, co je nebezpečné a co ne.
          Výsledek je podobný jako s alergiemi. Pokud je v jedné generaci dejme tomu pět procent lidí alergických na buráky, budou se tito lidé burákům vyhýbat, ale u jejich dětí bude alergie na buráky třeba pětkrát častější. Nějak to souvisí s imunitním systémem, ale už jsem zapomněl, jak.
          Jaký důsledek to má pro vysoké školy? Děti jsou nepřipravené na to, že se mohou střetávat s lidmi značně odlišných názorů. Proto téměř naráz vznikla poptávka po „safe places“, tedy „místech bezpečí“, kde se mladí lidé nepotkají s názory, které se jim nelíbí. Proto vznikl termín „trigger warning“ (nevím, zda to má nějaký český ekvivalent), kdy přednášející je vyzván, aby předem upozornil na to, že možná zmíní něco, co už dnes není považováno za košer. Abych uvedl analogický příklad z našich dějin: Jan Neruda, slavný český spisovatel, napsal řadu ostrých článků proti Židům. Profesor literatury by měl před přednáškou o Nerudovi upozornit, že bude popisovat i různé nehezké, v tomto konkrétním případě antisemitské, názory. Ovšem řada profesorů si řekne „why bother“ (něco jako „mám já to zapotřebí“) a o Nerudovi nebude přednášet vůbec.
          Lidé jako Jonathan Haidt nebo Jordan Peterson upozorňují, že tím se značně zužuje prostor pro setkávání s různými myšlenkami a možnost porozumění době. Jan Neruda nic netušil o holocaustu a jeho protižidovské články byly namířeny do značné míry proti Němcům (pražští Židé mluvili převážně německy); kromě toho tam tyl silný sociální osten. Samozřejmě můžeme právem poukazovat na to, že s Nerudou nelze v této věci souhlasit, ale není to důvod, proč třeba pálit jeho knihy.
          Současní mladí lidé v Americe žijí v mnoha ohledech zdravěji (a my křesťané bychom možná řekli i čistěji) než předchozí generace. Pijí méně alkoholu, konzumují méně drog, nezáleží jim tolik na penězích, nepěstují sexuální promiskuitu (ba mnohdy sex neprovozují vůbec). V Americe mohou mít lidé řidičák od patnácti let (možná se pletu a je to až od šestnácti) a dříve se naprostá většina mladých lidí nemohla dočkat, až budou moci sami řídit. Současná mladá generace prý na řidičák tolik nespěchá. A nespěchá ani vypadnout z domu. Nenastane-li změna trendu, mnozí patrně neopustí „mama hotel“ nikdy. Prostě nikdy nedospějí. Výhybky byly ovšem špatně nastaveny už v dětství.
          Titíž mladí lidé se cítí ohroženi, setkají-li se s někým, kdo má odlišné názory. A kvalita vysokých škol upadá, protože místo aby se universitní campusy stalo agorou, tedy náměstím, kde se setkávají akademici, vycházejí vstříc emocím mladých lidí a schvalují jim, když se cítí nedobře v konfrontaci s jinak smýšlejícími. Odtud už je to jen krůček ke „cancel culture“, tedy umlčování lidí s jinými než „oficiálními“ názory. Svoboda slova úpí, pokud ještě o sobě vůbec dává znát.
          Řekněme to jasně a naplno: Potřebujeme místa, kde se mohou setkávat lidé různých názorů, aniž by si vyhrožovali. Samozřejmě se budeme věčně potýkat s lidmi, kteří jsou opravdu hnusní a sadističtí. Debatu skutečně nelze vést s kýmkoliv. Domnívám se však, že není tak těžké rozpoznat, kdo má zájem na smysluplné diskusi a kdo jenom ruší nadávkami a nálepkami.
          Asi budeme brzy řešit stejné – nebo podobné – problémy jako Američané. Nicméně nehlásám žádný determinismus. Píšu tyto články pro to, abychom se připravili. Nikde není psáno, že to musí špatně dopadnout.
Dan Drápal
13. června 2023

Opět nevím, zda je to spíš duchovní nebo spíš politické

Nechuť k závaznosti
Nedávno jsem si na „Křesťanu dnes“ přečetl, že Českobratrské církvi evangelické ubyla mezi lety 2001 a 2011 více než polovina členů. Ostatní tradiční (nebo, chcete-li), lidové církve na tom nejsou lépe. V následujícím desetiletí, tedy do roku 2021, tento trend v podstatě pokračoval. Sestupný trend ale v tomto posledním desetiletí zasáhl i menší, tzv. vyznavačské církve. Z významnějších církví odolávala snad jen Církev bratrská.
          Zajímavé přitom je, že neubývá lidí „věřících“. Jak již bylo vícekrát konstatováno, problém není v samotné nevěře (která ovšem může mít celou řadu velmi rozmanitých podob), ale v nechuti k církvím, respektive k členství v církvi. Úbytek členstva v církvích má nepochybně řadu příčin, kterým se tento článek nebude věnovat. Soustředím se na onu „nechuť“, která se vyskytuje i v názvu tohoto článku.
          Tuto nechuť můžeme pozorovat i v jiných oblastech. Kromě církví zmíním tři další: rodinný život, politické strany a spolky a organizace, kterým souhrnně říkáme občanská společnost.
          Církvím tedy ubývají členové. Podobně ale členové ubývají politickým stranám. A jak bylo konstatováno, tento úbytek pociťují hlavně církve tradiční. Politické strany jsou na tom stejně, ať už jde o KDU, o sociální demokraty a o komunisty. Z „tradičních“ stran, které vznikly před více než sto lety, je v parlamentu už jen jediná: KDU. Přitom komunisté nebo sociální demokraté mají stále více členů než některé parlamentní strany.
Mezi počtem členů strany a jejím politickým úspěchem bychom jen těžko hledali nějakou korelaci. Znám ve svém okolí lidi, kteří se nechali přesvědčit, aby volili KDU, nicméně formálně či oficiálně do ní vstoupit nechtějí. Předpokládám, že podobně tomu je i v případě jiných politických stran. Opět můžeme mluvit o nechuti k závaznosti.
          Jak známo, dnes mnozí lidé žijí „na psí knížku“ nebo „na hromádce“, jak se říká, a svatbu odkládají někdy na nikdy, ale častěji snad na příchod prvního dítěte. Mnozí argumentují tím, že jde přece o lásku, o vztah, a na to nepotřebují žádný „papír“. A pochopitelně mohou poukázat na ty nebo ony známé, kteří do manželství nikdy nevstoupili, a přece je jejich vztah příkladný.
          Nicméně právě v otázce manželství nám statistiky říkají něco zajímavého. Jde o něco, co se událo v dějinách jednorázově a už se to nebude nikdy opakovat. V určité době totiž věda umožnila určit otcovství z DNA. Z počátku to bylo nákladné, dnes je to již zcela běžné. Když se otevřela tato možnost, mnozí ji využili. A ukázalo se, že leckterý otec vychovával v dobré víře dítě, o kterém nyní vyšlo najevo, že není jeho. Co nastalo poté? Zajímavá věc: Pokud šlo o sezdané manžele, muži většinou z rodiny neodešli, pokud šlo o nesezdané páry, muži většinou rodinu opustili. A pak že je ten „papír“ k ničemu. V jednotlivých konkrétních případech se to tak může jevit; statistika ale hovoří jasně.
          A pak je zde otázka občanské společnosti. Francouzský myslitel Alexis de Tocqueville (1805-1859), který napsal rozsáhlé dílo Demokracie v Americe, obdivoval bohatý spolkový život Spojených států. Téměř každý Američan byl členem často i několika různých spolků a organizací. Kde kvete občanská společnost, tam můžete očekávat i vládu práva a kvalitní demokracii. Francis Fukuyama i jiní američtí myslitelé upozorňují, že právě tato angažovanost v různých spolcích v současné době ve Spojených státech klesá.
          Obecně řečeno, snižuje se důvěra mezi lidmi. Odborněji řečeno, vytrácí se sociální kapitál. To má mimo jiné za následek i určitý úpadek ekonomiky, protože – ať už si o kapitalismu myslíme cokoli – kapitalismus je založen na důvěře.
          Tyto čtyři oblasti – církev, rodina, politika, občanská společnost – jsou provázány. Pokud se jedné z nich výrazně nedaří, má to negativní vliv na všechny ostatní.
          To, co schází, je věrnost a závazek. To je kořenem úpadku. A rozhodně není lehké tomu čelit a nějak se s tím vyrovnávat. Co když uvěří někdo, kdo žije „na hromádce“? (A takových lidí bude stále více, dokud bude lidí žijících „na hromádce“ přibývat.) Můžeme ho přijmout za člena? Když mu to takto postavíme, možná zpočátku vůbec nepochopí, oč nám jde. Vždyť jak žije on, tak žijí všichni jeho přátelé…
          Obávám se, že nám nepomůže, když se budeme snažit nějak si moudře nastavit hranice. Jedno by snad mohlo pomoci, alespoň já na to sázím: Mluvme o Bohu. Mluvme o Bohu víc než o církvi, víc než o „leadershipu“, víc než o duchovních darech. Bůh je věrný. Bůh na sebe vzal dobrovolně závazky, které vyjádřil ve své smlouvě. A jak se píše v Písmu, Bůh zůstává věrný, i když my jsme nevěrní. A tento Bůh říká: „Dokonalí buďte, jako já jsem dokonalý.“ Tento Bůh neopustil člověka, když člověk opustil jej. Pokud ho známe, pokud si ho zamilujeme, budeme milovat a zůstaneme věrní i tam, kde to většina lidí vzdá. Bůh nám totiž dává motivaci, utěšuje nás, když je situace kritická a bolestivá, nabízí nám obecenství, a to nám dává sílu i naději. Taková víra má dalekosáhlé důsledky, protože nás – mimo jiné – učí trpělivosti. Bůh to s námi nevzdal – proto vztahy na různých rovinách nemusíme vzdávat ani my. Tato „víra skrze lásku dělající“ může proměnit společnost. Jinou sílu neznám – tedy pokud mám na mysli proměnu k dobrému.
Dan Drápal
1. června 2023

Tohoto muže stojí za to sledovat

Úvahy nad Jordanem B. Petersonem
Je mi líto, že tento pozoruhodný myslitel není u nás více znám. Chtěl bych to napravit, a proto ho v tomto článku krátce představím.
          Jordan B. Peterson je psychoterapeut a byl donedávna profesorem na Toronto State University. Před několika lety byl v Kanadě schválen dodatek k zákonu, který má potírat diskriminaci. Tento dodatek v podstatě nařizoval pod sankcí, že pokud si někdo zvolí sám pro sebe jiné zájmeno než „he“ nebo „she“, ostatní lidé to musí respektovat a nazývat ho třeba „zi“ nebo „mah“. Peterson řekl, že daný zákon je nepřijatelný. Argumentoval tím, že stát může zakázat něco říkat (třeba popírat holocaust). ale nemůže přikázat něco říkat. Toto jeho vystoupení vyvolalo obrovskou kontroverzi. Peterson byl zván k přednáškám, na druhé straně byly rušeny jeho přednášky již dohodnuté, a když někde přednášel, mnohdy se před aulou, kde mluvil, shromáždily stovky jeho odpůrců, kteří se snažili jeho přednášky překazit, což se jim v některých případech podařilo. V té době vyšla Petersonova kniha Dvanáct pravidel pro život, která se stala okamžitě bestsellerem a byla přeložena do desítek jazyků, češtinu nevyjímaje. Tuto knihu všem vřele doporučuji.
          Pak se stalo, že Petersonova manželka Tammy vážně onemocněla rakovinou a zdálo se, že už zde dlouho nebude. Peterson upadl do těžké deprese a lékař mu předepsal určitý lék, které ve skutečnosti Petersonův zdravotní stav ještě výrazně zhoršil. To byla voda na mlýn jeho odpůrců a kritiků: „Jiným radí, jak mají žít, a podívejte se, jak sám dopadl.“ (Tehdy se u nás o Petersonovi nepsalo; jediný komentář, který jsem našel, se nesl přesně v tomto duchu.)
          Tammy je, pokud mohu soudit, obrácená a Duchem naplněná katolička. Z rakoviny se zázračně uzdravila. Petersona vyléčili – světě div se – v Srbsku. Pro Petersonovy začala nová životní etapa.
          V první fázi si Petersona „podávali“ různí komentátoři. Do dějin vstouplo interview s Kathy Newmanovou, která se snažila Petersona chytat za slovíčka, neustále začínala větou „vy říkáte, že…“, načež Peterson nestále uváděl na pravou míru, co vlastně říká a co neříká. Peterson je ovšem skvělý debatér a z většiny rozhovorů vychází jako jednoznačný vítěz.
          Přes těžké období, kterým procházel, dokončil Peterson svou druhou důležitou knihu Řád není všechno.
          V současné době se na YouTube objevuje téměř obden dlouhý rozhovor, k němuž Peterson zve nejrůznější odborníky na nejrůznější obory. Týkají se svobody slova, klimatických změn, tzv. translidí, ekonomických témat, Covidu-19… Záběr je to vskutku pozoruhodný. Tyto pořady trvají většinou hodinu a půl až dvě hodiny. Jeden den se objeví na internetu a do dvou dnů je shlédne již čtyři sta tisíc posluchačů. Neuvěřitelné. To všechno v době, kdy si říkáme, že lidé neudrží dlouho pozornost, že pořady nesmějí být příliš dlouhé, aby diváka nepřestaly bavit… Teď jsem se díval, že na internetu se dá objevit leccos i v českém překladu.
          Interview „nepřátelským“ žurnalistů již neposkytuje. Říká, že to bylo vždycky na jedno brdo – jeho slova neustále překrucovali, vyvozovali z nich závěry, které Peterson nikdy nezamýšlel, podsouvali mu, že je exponentem krajní pravice, a samozřejmě že je misogyn, transfob, atd. – doplňte si sami. On sám své oponenty nikdy neurážel. Zajímavý ovšem byl jeho dlouhý rozhovor se slovinským levicovým intelektuálem Slavojem Žižekem. Kupodivu si rozuměli mnohem více, než jsme my, kteří je sledujeme, očekávali.
          Mě pochopitelně zajímá Petersonův vztah ke křesťanství. Peterson se hodně zabývá Biblí. Není to znovuzrozený křesťan, a na otázku, zda věří v Boha, odpovídá vyhýbavě. Ale ne proto, že by sám byl vyhýbavý. Říká: Víme vůbec, co znamená skutečně uvěřit v Boha? Jak bychom museli žít?  Neřekne „nevěřím v Boha“, ale na otázku, zda v Boha věří, odpoví: „Snažím se žít tak, jako kdyby Bůh byl.“
          Podobně mluví i někteří jeho hosté. Sem tam se někdo deklaruje jako ateista, ale i mezi takovými jsou lidé, kteří říkají, že žádná civilizace nemůže dlouhodobě existovat bez transcendentního ukotvení. Někteří z nich, a možná i sám Peterson, se zastaví před otázkou vzkříšení. V každém případě je Peterson biblickému křesťanství rok od roku blíže. Myslím, i když to nikde neříká explicitně, že mu pomohlo i zázračné uzdravení jeho ženy.
          Jediné, v čem se s Petersonem nemohu shodnout, je pohled na válku na Ukrajině. Ne že by Peterson fandil Putinovi. Tvrdí, že Američané nejsou schopni deklarovat, čeho mají Ukrajinci dosáhnout. Jsem přesvědčen, že se v tom mýlí. Cíl Ukrajinců je jasný: Osvobodit okupovaná území. Je to cíl deklarovaný a cíl skutečný. Je to Rusko, které vícekrát měnilo své deklarované cíle. A těžko říci, jaké jsou jeho cíle skutečné.
          Nyní chystá Jordan B. Peterson obrovskou akci: Jakýsi protipól Světového ekonomického fóra. Má se ho účastnit na 2000 lidí; sejdou se v Londýně 31. října až 2. listopadu. Tato konference bude mít šest okruhů, které jsou vedeny šesti otázkami. Jsem velice zvědav.
Dan Drápal
24. května 2023

Opět téma navýsost politické

Mějte s vládou slitování 
Píšu tento článek den poté, co vláda oznámila, jakými opatřeními chce snížit obrovský schodek státního rozpočtu. Jak se dalo čekat, ihned se ozvala celá řada lidí i institucí, kteří jsou nespokojeni. Vláda to schytává zleva i zprava.
          Několikrát jsem v poslední době slyšel, že tato vláda je ze všech polistopadových vlád nejhorší. Je mi z toho smutno, ale nepřekvapuje mě to. Podobně jsem slyšel zase trochu jiné lidi mluvit o vládě předchozí, stejně jako o vládě, která byla u moci v době celosvětové krize v roce 2008. Je to takový evergreen – Češi prostě mají vždycky tu nejhorší vládu.
          Od sametové revoluce se nám přitom dařilo lépe a lépe. Jistě, někdy to bylo jeden krok kupředu dva kroky zpátky, ale po relativně krátké době jsme se vrátili k růstu. Životní úroveň stoupala a lékařská péče se stále zlepšovala. Výrazně se zvýšil věk dožití. Těžko od lidí očekávat vděčnost; já bych byl spokojen, kdybych se setkával alespoň s uznáním.
          Problémem je, že jsme si zvykli žít nad poměry. Vzpomínám si, jak před pár lety přidala vláda důchodcům mimořádně pět tisíc. Byl jsem zrovna na procházce a poslouchal jsem zprávy přes sluchátka. Ihned mě napadlo: Tomuto „daru“ neodpovídá žádné zvýšení produktivity práce. Co lidé dostanou tímto „darem“, to zanedlouho vrátí v inflaci.
          To ještě nikdo netušil, co napáchá covid a co nastane po ruském útoku na Ukrajinu.
          Dnes patrně již nikdo nepopírá, že schodek státního rozpočtu je obrovský problém. Tato vláda něco vymyslela, a jak se dalo očekávat, ihned se stala předmětem další kritiky. Já si přitom myslím, že opatření, která zvolila, jsou téměř geniální. Ne v jednotlivostech, nýbrž v tom, že se snaží dopad nepříjemných změn rozložit na různé vrstvy obyvatelstva. Pohorší si důchodci. Pohorší si OSVČ. Pohorší si rodiny s dětmi. Pohorší si státní zaměstnanci. Pohorší si zemědělci. Pohorší si studenti.
          Každý jednotlivý krok vlády lze kritizovat a lze barvitě líčit, jak moc té které skupině obyvatelstva uškodí. Já bych ale od inteligentních a přemýšlivějších lidí očekával, že přijdou s nějakým alternativním návrhem. Dobrá, vláda navrhuje a uskuteční toto. Nesouhlasíte… a navrhujete tedy co?
          Mám rád přímočarost a uvítal bych, kdyby premiér Fiala předstoupil před národ a prohlásil: „Omlouvám se, nebylo správné, že jsem zásadně odmítal zvýšení daní. Teď vidím, že to bez zvýšení daní nepůjde.“ Pro mne by to byla známka síly, nikoli slabosti. Nicméně média by si na něm smlsla. Těžko očekávat, že se k něčemu takovému odhodlá.
          Kromě vyváženosti navrhovaných opatření vidím na vládě ještě jednu pozitivní věc: Pětikoalice se dohodla. Za vládními opatřeními stojí tak různorodé strany, jako jsou Piráti a ODS. Z mého hlediska – klobouk dolů. Mnozí lidé to ale nedocení; budou v tom vidět nemístné kompromisy. Já mám proti Pirátům opravdu hodně vážných námitek, zejména na kulturní frontě. Nicméně oceňuji, že do vlády šli a tato opatření podpořili, protože nejsou tak hloupí, aby nevěděli, že voliči jim to v příštích volbách „spočítají“.
          Problém naší – a nejen naší – politické scény je v tom, že chybí smysluplná komunikace mezi vládou a opozicí. Nelze očekávat, že by se vláda s opozicí na mnoha věcech shodla; strany jsou ostatně od toho, aby zastupovaly zájmy různých skupin obyvatelstva. Nicméně je určité minimum (které je ale velmi důležité), na němž by se vláda s opozicí shodnout měla. Jinak hrozí, že následující vláda zase zruší opatření vlády současné. Možná budu vypadat jako nekonzistentní, ale byl jsem proti zavedení daně ze superhrubé mzdy, ale když byla zavedena, byl jsem proti jejímu zrušení. Podobně jsem byl proti EET, ale pak jsem byl proti jejímu zrušení. Ne proto, že bych nahlédl, že tato (a jiná) opatření jsou vlastně dobrá, ale protože jejich zavádění a rušení vedlo k rozkolísání celého systému a bylo činěno tak jaksi natruc.
          Křesťany nabádám, aby vstupovali do veřejného dění. Máme být solí země. A můžeme jí být. Sůl zabraňuje rozkladu. Naším úkolem je nejen přicházet s návrhy na řešení (pokud nám to dovolí dostatek odborníků v různých oborech), ale také vnášet do veřejné sféry určitou kulturu – slušnost, naslouchání druhému, navrhování smysluplných kompromisů, kde je to namístě, a odmítání kompromisů, kde to namístě není.
          A všichni křesťané – i ti, kteří do veřejné sféry nikdy nevstoupí – jsou povoláni, aby se za tuto vládu modlili.
Dan Drápal
12. května 2023

Opět duchovní článek s politickým přesahem

Proč jsou v Bibli rodokmeny
Když se nám podaří v někom probudit zájem o četbu Písma, měli bychom mu do začátku dát několik málo rad. Předně mu můžeme doporučit, aby začal Novým zákonem, konkrétně evangelii. Pokud začátečník začne od Genesis, může se snadno stát, že se „zasekne“ buď na rituálních předpisech v Exodu či Levitiku, nebo na rodokmenech. Sám jsem v prvních letech svého křesťanského života rodokmeny často přeskakoval. To bylo takové první období mého křesťanského života.
          Po několika letech jsem přestal rodokmeny přeskakovat a nastalo druhé období, které bych mohl nazvat „objevování perel“. Byla to doba, která například objevila tyto dva verše z 1. Paralipomenon 4: „Jaebes byl váženější nežli jeho bratři. Jeho matka jej pojmenovala Jaebes se slovy: Vždyť jsem ho porodila v trápení. Ale Jaebes volal k Bohu Izraele: Požehnej mi a rozšiř mé území. Tvá ruka ať je se mnou. Učiň, ať jsem ochráněn od zlého a nejsem trápen. A Bůh splnil to, oč žádal” (vv. 9-10). O tomto Jaebesovi bylo dokonce napsáno několik článků a knih. Nicméně – přiznejme si, že těch perel v rodokmenech neobjevíme mnoho.
          Proč tedy tyto rodokmeny v Písmu jsou? Jistě nám skrze ně chce Bůh něco říci. A domnívám se, že to, co nám chce říci, je dnes navýsost aktuální.
          Židům na rodokmenech velice záleželo. Neuctívali předky, jak to například činili Japonci. Nicméně věděli, že jsou s nimi nějak spjati. Poněkud známější je dnes, že jména, která svým dětem dávali, považovali za nositele určitého smyslu. Dnešní lidé volí zpravidla jméno podle libozvučnosti nebo něčeho podobného, a mnohdy ani nevědí, co dané jméno znamená. Tedy třeba že Klára znamená Jasná, Debora znamená včela, Markéta znamená Perla – a tak podobně.
          Rodokmeny jsou v Bibli jaksi zástupně. Lidé, jejichž rodokmen se nezachoval, nejsou Bohu o nic méně drazí. I my máme nějaký rodokmen. Něco jsme zdědili po předcích. Toto dědictví může být pozitivní či negativní, ale zpravidla nebývá zcela jednoznačné. Tak třeba moje maminka chtěla být misionářkou. To se jí nesplnilo, ač o to s tátou i za „komančů“ usilovali. Když jsem se pak stal pastorem rostoucího sboru, velice ji to těšilo, protože jsem alespoň částečně naplňoval to, o čem ona snila. Její tatínek, můj dědeček, byl také zbožný člověk. Vzal si dceru kazatele Františka Urbánka, a ten se jistě modlil za své děti a patrně i za jejich děti.
          Nikdo z nás neskončí u Pána jen proto, že se narodil do zbožné rodiny. Rozhodnutí pro Pána Ježíše Krista musí udělat každý sám za sebe. Nicméně přijímáme určité dědictví, které nás zavazuje, abychom ho rozvíjeli.
          Božímu nepříteli se v posledních generacích celkem dařilo rodiny rozbíjet. Znám řadu milých a požehnaných bratrů a sester, kteří pocházejí z totálně rozbitých rodin. Rodiče jsou nevěřící, dávno se rozvedli a vůbec se spolu nestýkají. Někdy se nestýkají ani se svými dětmi. Někde to není až tak zlé, ale jsou lidé, kterým stačí se se svými dětmi, případně rodiči, vidět třeba jen jednou ročně. Já to nechápu.
          Pokud jde o křesťany a já mám příležitost s nimi o těchto věcech mluvit, nabádám je, aby hleděli do budoucnosti a aby se stali jakýmisi zakladateli nového dědictví.
          Rodina je Boží vynález. Bylo řečeno, že má-li vyrůst emocionálně zdravý a vyrovnaný člověk, potřebuje otce a matku, kteří ho nejméně osmnáct let zahrnují láskou. Záměrně říkám: Tatínka i maminku. Pokud dítě nevyrůstá v intaktní přirozené rodině, hrozí, že až bude dospívat, nebude „vědět, čí je“. Odtud pak nápady změnit pohlaví.
          Nemá tím ovšem být řečeno, že v intaktních rodinách k tomu nedojde. Jakmile dítě vstoupí do puberty, mohou na něj různé vnější vlivy působit silněji než rodiče.
          Znám řadu rodin, které adoptovaly děti. Považuji to za šlechetný počin. Když se děti dozvědí, že jsou adoptované, reagují na to nejrůznějšími způsoby. Některé s tím nemají žádný problém. Jiným jako by se zhroutil svět. Adoptivní rodiče za to nemohou; znám rodiny s více adoptovanými dětmi, a i tyto rodiny zakusily diametrálně odlišné reakce. Adoptivní rodiče mohou pro své adoptované děti udělat hodně, ale i když udělají maximum, plně biologické rodiče nahradit nemohou.
          Za zcela nepatřičné považuji tzv. surogátní mateřství, kdy si neplodná matka „pronajme“ lůno plodné ženy. Reakce matek, které se k tomu uvolí, jsou nejrůznější, a mnohdy velmi negativní. A co samotné dítě? Pokud v dospívání „neví, čí je“, pak je to možná doslovně pravda.
          Svět je plný bolesti, ale najdeme-li Krista, najdeme jistě i způsob, jak se vyrovnat s negativním dědictvím. Adopcí dítěte můžeme jeho trápení zmírnit, nikoli však dokonale odstranit. To může jenom Bůh.
          I zde platí, že věci si jen komplikujeme, pokud přistupujeme k životu na základě nároku. Dva muži nebo dvě ženy žijící spolu mají dojem, že mají „nárok“ na dítě. Nemají. Neexistuje nárok na dítě (nebo „právo“ na dítě). Pokud chceme v těchto souvislostech mluvit o právu, pak dle mého názoru platí, že dítě má „právo“ na otce a matku.
          Vidíte, kam až jsme se dostali od těch rodokmenů. Daleko, předaleko. Svět je stále rozbitější, psychické poruchy z toho plynoucí jsou na setrvalém vzestupu.
          Boha ale lze nalézt, jakkoli jsme od něj byli daleko. On nás přijímá a je schopen nás dát dohromady.
Dan Drápal
5. května 2023

Duchovní článek s politickým přesahem

Do třetího či čtvrtého pokolení
Před šesti lety jsem se přestěhoval do Jeseníku, ale Jesenicko znám odnepaměti, protože jsem zde jako batole bydlel, pak jsem sem jezdil každoročně na prázdniny a když mi bylo deset, koupili tu naši chalupu. Sledoval jsem, co se dělo, a byl jsem svědkem proměny krajiny, vesnic či měst.
          Je to kraj, odkud byli Němci vyhnáni. Na jejich místo přišli Češi z vnitrozemí (těch moc nebylo), Slováci (těch bylo více) a Řekové (po občanské válce v Řecku koncem čtyřicátých let). Naše vesnice měla tehdy asi 500 stálých obyvatel. Dnes je jich třicet.
          Vesničky i městečka byly rozbité. Dneska je všechno krásné, úpravné, opravené. Chalupy se změnily v chaty. Nebo v penziony. Kraj je to stále chudý ve srovnání s jinými oblastmi, nicméně pro turistiku nadmíru vhodný, a podle toho také využívaný.
          Těsně před mým přestěhováním byla zastavěna poslední proluka na hlavním jesenickém náměstí. Jako by to mělo určitý symbolický význam. Poslední rány se zacelily. A já jsem v posledních pěti letech zaznamenal pozoruhodnou změnu.
          Lidé začínají být hrdí na to, že jsou z Jeseníku.
          Je to novinka. Měl jsem vždy pocit, že lidé se za to spíš stydí. Měli pocit, že Jeseník je díra, kam se přicházelo spíš za trest. Mentalita se mění, a to poměrně rychle.
          Čím to je? Dnes už výrazně převažují lidé, kteří se zde narodili, a dokonce i lidé, jejichž rodiče se tady narodili.
          V Písmu nacházíme princip, který nazývám „Do třetího či čtvrtého pokolení“. Bůh říká, že tak dlouho „bude navštěvovat vinu otců na synech“. Trochu se nad tím zamysleme.
          Slyšel jsem názor, že to není spravedlivé. Že Bůh trestá syny za hříchy, které nespáchali, ale které spáchali jejich otcové.
          Studujeme-li Písmo pozorně, nepřehlédneme, že Bůh v Mojžíšově zákoně zakázal, aby děti byly trestány za hříchy rodičů: „Ať nejsou usmrceni otcové za syny a synové ať nejsou usmrceni za otce. Každý ať je usmrcen za svůj hřích“ (Dt 24,16).
          Mimochodem, často se mluví o „evropských hodnotách“ nebo o „hodnotách západní civilizace. Toto je jedna z nich: Potrestán má být jen ten, kdo zhřešil, nikoli celá jeho rodina. Například v takové severní Koreji může místní krutý režim přetrvávat tak dlouho, protože když se někdo dopustí něčeho protirežimního, je potrestána celá jeho rodina. A tak raději nikdo neprotestuje.
          Bůh ale říká, že bude navštěvovat vinu otců na synech do třetího či čtvrtého pokolení. Není to v rozporu s výše uvedeným principem z Deuteronomia? (O tom, že synové nemají být trestání za hříchy otců, se píše ještě u Ezechiele (18,4 a 20.)
          Podívejme se na realitu. Když se někdo narodí rodičům alkoholikům, mívá mnohdy sám s alkoholem problémy. Není to nezbytně nutné, každý případ je jiný, nicméně potomek alkoholiků má nesporně handicap. Když si nějaká generace žije nad poměry (což je náš případ), zanechá svým potomkům vysoký státní dluh a hluboké sociální problémy. Když má někdo vznětlivou povahu, hrozí jednak to, že bude ubližovat svým dětem, jednak to, že děti půjdou, byť mnohdy nechtěně, v šlépějích rodičů.
          Stručně řečeno, tím, jak žijeme, zanecháváme svým dětem určité dědictví. Domnívám se, že to všechno jsou věci, o nichž se píše v Písmu, totiž že Bůh navštěvuje vinu otců na synech…
          Není to nespravedlivé?
          Slova o třetí či čtvrté generaci zpravidla pokračují takto: „Ale prokazuji milosrdenství tisícům těch, kdo mě milují a zachovávají mé příkazy.“
          To znamená, že pokud zachováváme Boží Slovo, máme z toho užitek my sami, a věřím, že i tisíce dalších lidí, včetně našich potomků. To, do jaké společnosti jsme se narodili, jsme nemohli ovlivnit, ale to, zda budeme dbát na Boží slovo, je jen na nás. A pokud budeme, připravíme tím pozitivní dědictví našim potomkům.
          Otázka však stále nebyla zodpovězena. Není to nespravedlivé, že děti trpí za rodiče?
          Jenže – co byste vlastně chtěli? Chtěli byste, aby vaše hříchy nedoléhaly na vaše děti? Pokud ano, zvažte, že pak by na ně nedoléhaly ani vaše dobré činy a dobrý způsob života. Nemá-li být jedno, jak jednáme, pak nemůžeme brát v potaz pouze jednu stranu rovnice. Jistě, Bůh by to mohl zařídit, aby na naše děti nedopadalo zlé, které jsme způsobili my. Ale pak bychom dětem nemohli zanechat ani žádné pozitivní dědictví. Bůh nás stvořil jako společenské bytosti, kteří patří do vyšších celků – do rodiny, do národa, do sboru, do obce. Nejsme izolovaní jedinci. A každý z těchto celků můžeme nějak ovlivnit. Pozitivně či negativně. Něco zanecháváme svým potomkům. Pozitivně či negativně. Není jedno, jak žijeme. Jsou lidé, kteří chtějí, aby jejich volby neměly následky.
          Budu zcela osobní. Vím, že dokud jsem nedbal na Boží slovo, žil jsem tak, že jsem své děti, které již byly na světě, negativně poznamenal. To neznamená, že musí špatně dopadnout. (Boha musí najít každý sám za sebe, a na druhé straně žít s Bohem může i člověk vzešlý ze strašlivých poměrů.) Ale život jsem jim rozhodně ztížil. Když jsem se obrátil, začal jsem budovat určité pozitivní dědictví – podobně jako mi je připravovala zbožná maminka, zbožný dědeček a možná nejvíc pradědeček František Urbánek. Jistě se za mě modlili, stejně jako se já dnes modlím za všechny své děti a všechna svá vnoučata.
          To, že patříme do vyšších celků, rodinou počínaje, nás jistě svým způsobem rovněž limituje a zpomaluje. Možná je to dobře – musíme brát ohled na druhé, musíme se naučit vyjednávat apod. Lidí, jejichž rodina je totálně rozbitá, máte jistě ve svém okolí dost a dost. I to jsou následky hříchu našich otců. Rodina nás sice brzdí, ale přesto můžeme shromažďovat dobré dědictví a těšit se z toho, že Hospodin prokazuje milosrdenství tisícům těch, kdo ho milují.
Dan Drápal
27. dubna 2023

Tentokrát o modlitbě

Modlitební kruhy  Nevím, jak to prožíváte vy, ale pokud jde o mě, zdá se mi, že s knihami o modlitbě se roztrhl pytel. Dostal jsem k překladu dvě knihy o modlitbě od křesťanského klasika Andrewa Murraye, pak knihu Moc Kristem proměněného života od našeho současníka a u nás dobře známého autora Francise Frangipana, a nyní bych rád upozornil na knihu Modlitební kruhy jiného současníka, Marka Battersona, pastora sboru National Community Church ve Washingtonu, D. C. Domnívám se, že tolik knih o modlitbě nevychází náhodou a že jde o jeden ze způsobů, jakým nás Duch volá k oživení a prohloubení našeho osobního i sborového modlitebního života. (Některé možná volá k tomu, aby se konečně začali opravdově modlit. Co se týče mě osobně, všechny tyto knihy mě někdy usvědčují, ale vždy povzbuzují.)           Odkud název knihy? O jaké „modlitební kruhy“ jde? Batterson začíná svou knihu příběhem. Hlavní postavou tohoto příběhu, který se odehrál někdy v prvním století před Kristem, je muž jménem Honi. V Izraeli vládlo zničující sucho, už dlouho nepršelo. Honi udělal kolem sebe kruh, poklekl v něm a řekl Bohu, že z něj nevyjde, dokud Hospodin nesešle déšť. A Bůh ho vyslyšel. Netrvalo dlouho a Hospodin déšť skutečně seslal – k radosti všech obyvatel země.           Další podrobnosti neuvádím, ty si případně přečtete sami. Na mladého pastora Battersona udělal tento příběh velký dojem. Je vidět, že nad ním hodně přemítal, a výsledkem bylo, že na představě kruhů rozvinul svůj osobní i sborový modlitební život. Tuto svou knihu s podtitulem „Kreslete modlitební kruhy okolo svých největších snů i nejděsivějších představ“ napsal až mnoho let poté, co „modlitební kruhy“ nejrůznějším způsobem aplikoval. Když jako sbor usilovali o nějakou budovu, nejprve je „obkroužili“. Mnohdy opakovaně. Tato myšlenka, jak asi mnozí křesťanští modlitebníci tuší, má svůj základ v biblickém příběhu o „obkroužení“ Jericha.           Kniha je výborná nejen pro svůj obsah, ale je i literární skvost. Mnohé věty jsou velmi pregnantní a mohou stát jaksi samy o sobě. Nedá mi to a některé zde uvedu:O tom, kým se stanete, rozhoduje to, jak se modlíte.Největší životní tragédií jsou modlitby, které nebyly vyslyšeny proto, že nebyly nikdy vyřčeny.Byly okamžiky v mém životě, kdy mi Boží Duch šeptal do mého ducha: Marku, právě teď ve tvém životě odpovídám na modlitby tvého dědy.Výsledkem pevné víry jsou přesně definované modlitby. A výsledkem přesně definovaných modliteb je dobře prožitý život.Nezůstaňte u toho, že si jen něco přejete. Sepište si seznam životních cílů, oslavujících Boha.Víra je ochota udělat ze sebe blázna.Budete-li hledat odpovědi, nenajdete je. Budete-li hledat Boha, odpovědi si najdou vás.Bůh nepovolává kvalifikované, ale kvalifikuje povolané.Usilovné modlitby probíhají ve dvou dimenzích: Modlíte se, jako by to záviselo na Bohu, a pracujete, jako by to záviselo na vás.Prostřednictvím čtení se projdete Biblí. Prostřednictvím modlitby se Bible projde vámi.          A tak bych mohl pokračovat. Je patrně jen málo tematických okruhů týkajících se modlitby, k niž by Batterson neměl co říci.           Kniha v sobě spojuje teorii a praxi. Je plná příběhů. Jsou to příběhy o tom, jak se Bůh oslavil. Kniha je veskrze pozitivní, což však neznamená, že by autor nepoznal i chvíle nejistot a úzkostí, včetně slepých uliček. Věřím, že povzbudí i vás.           Anglický originál se nazývá The Circle Maker. Knihu ve výborném překladu Stanislava Harta vydal Tomáš Hovorka – H Ateliér. Kniha má 231 stran, stojí 279 Kč a lze ji zakoupit u většiny křesťanských knihkupců.   Dan Drápal 17. dubna 2023 Nevím, jak to prožíváte vy, ale pokud jde o mě, zdá se mi, že s knihami o modlitbě se roztrhl pytel. Dostal jsem k překladu dvě knihy o modlitbě od křesťanského klasika Andrewa Murraye, pak knihu Moc Kristem proměněného života od našeho současníka a u nás dobře známého autora Francise Frangipana, a nyní bych rád upozornil na knihu Modlitební kruhy jiného současníka, Marka Battersona, pastora sboru National Community Church ve Washingtonu, D. C. Domnívám se, že tolik knih o modlitbě nevychází náhodou a že jde o jeden ze způsobů, jakým nás Duch volá k oživení a prohloubení našeho osobního i sborového modlitebního života. (Některé možná volá k tomu, aby se konečně začali opravdově modlit. Co se týče mě osobně, všechny tyto knihy mě někdy usvědčují, ale vždy povzbuzují.)           Odkud název knihy? O jaké „modlitební kruhy“ jde? Batterson začíná svou knihu příběhem. Hlavní postavou tohoto příběhu, který se odehrál někdy v prvním století před Kristem, je muž jménem Honi. V Izraeli vládlo zničující sucho, už dlouho nepršelo. Honi udělal kolem sebe kruh, poklekl v něm a řekl Bohu, že z něj nevyjde, dokud Hospodin nesešle déšť. A Bůh ho vyslyšel. Netrvalo dlouho a Hospodin déšť skutečně seslal – k radosti všech obyvatel země.           Další podrobnosti neuvádím, ty si případně přečtete sami. Na mladého pastora Battersona udělal tento příběh velký dojem. Je vidět, že nad ním hodně přemítal, a výsledkem bylo, že na představě kruhů rozvinul svůj osobní i sborový modlitební život. Tuto svou knihu s podtitulem „Kreslete modlitební kruhy okolo svých největších snů i nejděsivějších představ“ napsal až mnoho let poté, co „modlitební kruhy“ nejrůznějším způsobem aplikoval. Když jako sbor usilovali o nějakou budovu, nejprve je „obkroužili“. Mnohdy opakovaně. Tato myšlenka, jak asi mnozí křesťanští modlitebníci tuší, má svůj základ v biblickém příběhu o „obkroužení“ Jericha.           Kniha je výborná nejen pro svůj obsah, ale je i literární skvost. Mnohé věty jsou velmi pregnantní a mohou stát jaksi samy o sobě. Nedá mi to a některé zde uvedu:O tom, kým se stanete, rozhoduje to, jak se modlíte.Největší životní tragédií jsou modlitby, které nebyly vyslyšeny proto, že nebyly nikdy vyřčeny.Byly okamžiky v mém životě, kdy mi Boží Duch šeptal do mého ducha: Marku, právě teď ve tvém životě odpovídám na modlitby tvého dědy.Výsledkem pevné víry jsou přesně definované modlitby. A výsledkem přesně definovaných modliteb je dobře prožitý život.Nezůstaňte u toho, že si jen něco přejete. Sepište si seznam životních cílů, oslavujících Boha.Víra je ochota udělat ze sebe blázna.Budete-li hledat odpovědi, nenajdete je. Budete-li hledat Boha, odpovědi si najdou vás.Bůh nepovolává kvalifikované, ale kvalifikuje povolané.Usilovné modlitby probíhají ve dvou dimenzích: Modlíte se, jako by to záviselo na Bohu, a pracujete, jako by to záviselo na vás.Prostřednictvím čtení se projdete Biblí. Prostřednictvím modlitby se Bible projde vámi.          A tak bych mohl pokračovat. Je patrně jen málo tematických okruhů týkajících se modlitby, k niž by Batterson neměl co říci.           Kniha v sobě spojuje teorii a praxi. Je plná příběhů. Jsou to příběhy o tom, jak se Bůh oslavil. Kniha je veskrze pozitivní, což však neznamená, že by autor nepoznal i chvíle nejistot a úzkostí, včetně slepých uliček. Věřím, že povzbudí i vás.           Anglický originál se nazývá The Circle Maker. Knihu ve výborném překladu Stanislava Harta vydal Tomáš Hovorka – H Ateliér. Kniha má 231 stran, stojí 279 Kč a lze ji zakoupit u většiny křesťanských knihkupců.   Dan Drápal 17. dubna 2023

Tak trochu pokračování minulého

Proč lidé nemají rádi evangelikály
 
Nedávno jsem zahlédl článek o oblíbenosti či neoblíbenosti různých náboženství a věr. Evangelikálové jsou prý méně oblíbení než muslimové a židé. Mohli bychom se utěšovat, že je to tím, že kážeme nepříjemné pravdy, například že mluvíme o hříchu a voláme k pokání. Pán Ježíš po nás nežádá, abychom byli oblíbení, nicméně o prvotních křesťanech čteme, že na jedné straně „se nikdo neodvažoval se k nim připojit“ (Sk 5,13), ale na druhé straně „byli všemu lidu milí“ (Sk 2,47; 5,13).
          Neoblíbenost evangelikálů může mít diametrálně odlišné důvody. Popíšu jednu situaci, kdy jsem se mezi evangelikály setkal s tím nejhorším, co dokážou předvést.
          V říjnu roku 1968 jsem se z prazvláštních důvodů ocitl ve Spojených státech na tzv. „Cestovním semináři o dialogu mezi křesťany a marxisty“. Byli jsme tam čtyři – dva křesťané a dva marxisté. Podotýkám, že jsem tehdy nebyl evangelikál; byl jsem studentem teologie v druhém ročníku a Pána Ježíše jsem neznal a neposlouchal. Jedním ze dvou marxistů byl Julius Tomin, pozdější disident a topič, podobně jako já.
          Navštívili jsme během šesti týdnů celkem 14 universitních kampusů. V Princetonu jsme se sešli na menším shromáždění profesorů university. Bylo to těsně po sovětské okupaci a lidé měli zájem o to, co se u nás děje.
          Během celkem poklidného rozhovoru najednou vstal jeden z profesorů a začal na nás křičet, že nejsme žádní křesťané, ale nastrčení agenti Sovětského svazu. Svůj několikaminutový projev zakončil tím, že naštvaně hodil bibli po Juliu Tominovi. Ten na to zareagoval velmi klidně, vytáhl řecký Nový zákon a onomu muži, který nám doporučoval, abychom srovnali svůj život podle Písma, řekl, že ho Písmo velmi inspiruje a že čte Nový zákon v originále.
          Byl to otřesný zážitek. A byl plný nedorozumění. Ten muž měl vlastně pravdu, že jsem „nebyl opravdový křesťan“. Písmo pro mě tehdy nebylo autoritou, Kristovu vládu jsem nepřijal, ze svých hříchů jsem pokání nečinil. Ale nebyl jsem agentem vyslaným Sovětským svazem. Nicméně pokud jsem se později obrátil, nebylo to „díky“ podobným evangelikálům. Ti by mě mohli jen odradit.
          Později jsem zjistil, že evangelikálů podobných jako onen muž je na světě hodně. Zejména v zemích se silnou evangelikální tradicí – ve Spojených státech, v Kanadě, v Austrálii… Jinak řečeno, čím je v nějaké zemi evangelikálů víc, tím je pravděpodobnější, že část z nich bude reagovat podobně jako onen profesor z Princetonu.
          V diskusích pod mými články někdy najdeme příspěvky, které, zdá se mi, svědčí o této evangelikální nesnášenlivosti. Jejich autoři se považují za majitele pravdy a píšou s velkou naléhavostí: Často velkými písmeny a se spoustou vykřičníků. Kdyby se dala na FB používat i podtržená písmena, tak by jich užívali stejně jako kapitálek a vykřičníků.
          Po přečtení takových příspěvků si připadám, jako bych dostal pár facek. Přitom problém není v jednotlivých tvrzeních těchto lidí. Ano, někdy jsou úplně mimo, ale většinou jsou poměrně ortodoxní. Problém je v přístupu a v prezentaci. Říkám si: Vždyť jsme přece povoláni, abychom šířili dobrou zprávu!
          Pak jsou jiní přispěvatelé, kteří se obejdou bez vykřičníků a kapitálek, ale nenechávají vás na pochybách, že oni tomu rozumí lépe než vy, a s jakousi blahosklonností vás poučují. No, já to vydržím, ale upozorňuji na to, že pokud se snažíme s někým hovořit a zvěstovat mu evangelium, pak je tento blahosklonný tón velkým minusem. Jakmile lidé vycítí, že se cítíte nějak nad ně nadřazeni, přestanete je zajímat. Pán Ježíš neměl problémy říkat lidem věci, které jim „nešly do ucha“, ale blahosklonnost v něm nebyla. Samařské ženě (Jan 4. kapitola) jasně řekne, že „spáse je ze Židů“ (tedy ne ze Samařanů), ale říká to způsobem, který není vychloubačný a nadřazený. Jakmile promlouváme stylem „já, chytrý, vysvětlím tobě, hloupému…“, můžeme evangelizaci zabalit.
          Pán Ježíš začíná rozhovor se Samařankou prosbou „dej mi napít“. Ví, co dělá. Sice měl asi opravdu žízeň, ale šlo o víc: On se učinil zranitelným. Žena ho mohla odmítnout. Evangelizační rozhovor klidně můžete začít tím, že zmíníte, že máte nějakou nouzi. Že se s něčím potýkáte. Pozor – nesmí to být jen taktika, musí to být ryzí. Pokud se vám to povede, možná to bude první krok k tomu, aby váš partner v rozhovoru poznal, že v křesťanství nejde jen o zákazy a příkazy, což je velmi časté nedorozumění.
          A na závěr: Zkuste si jednou pročíst diskuse pod články očima nevěřícího člověka. Jaký bude mít dojem z našich diskusí? Kolik je v nich sarkasmu, nelaskavosti, povýšenosti!
          Apoštol Pavel nabádal křesťany, aby slova, která vyslovují (a která dnes vyťukávají do klávesnice), přinesla posluchačům milost (Ef 4,29). Tady nejde nutně o to, CO říkáš nebo píšeš. Můžeš dál zůstat kritický. Ale jde o to, JAK mluvíš nebo píšeš.
          (No tak to vidíte. I Drápal používá kapitálky.)
Dan Drápal
11. dubna 2023

Slovo do vlastních řad

Evangelikální reakce na zkázu
 
Už devatenáct let se živím překládáním knih. Je to pro mě řemeslo, které mám rád, a měl jsem to štěstí, že ze zhruba 130 knih, které jsem přeložil, mi naprostá většina dávala smysl. Některé knihy mi ale mimořádným způsobem „sedly“ do mé situace. Jedna z prvních knih, kterou jsem překládal, byly Rozbité sny od Larryho Crabba. Dostal jsem ji k překladu nedlouho poté, co se nějaké mé sny rozbily, a kniha mi velmi pomohla. Z trochu jiného soudku byla kniha Proč nejsem muslim, jediná kniha, kterou jsem překládal pro „světské“ nakladatelství (Votobia). Bylo to dlouho před velkou migrační vlnou a před tragickými událostmi v islámském světě. Tato čtyřsetstránková kniha mi dala určitý vhled do islámské problematiky, což se mi o několik let později velmi hodilo.
A nyní…
Nyní překládám knihu Francise Frangipana Moc jednoho kristovského života(Nakladatel možná zvolí trochu jiný název.) Mám za to, že se mi tato kniha dostala do rukou nejen z vůle nakladatelovy, ale přímo Božím řízením.
Autor dal knize definitivní podobu v roce 2011. Uznává, že evangelikálové a konzervativci mají pravdu, konstatují-li, že Amerika je v hlubokém morálním úpadku. (Od roku 2011 se tento úpadek ještě více prohloubil a společnost je rozdělená víc než kdy jindy v dějinách, možná ještě více než za občanské války severu proti Jihu, byť se nebojuje střelnými zbraněmi.) Nicméně duchovní reakce na tento úpadek je zcela nesprávná.
Mnozí evangelikálové jsou pohoršení a naštvaní, a dávají to hlasitě najevo. U nás to není tak vyhrocené jako ve Spojených státech, nicméně je to podobné.
Frangipane ukazuje na několika biblických případech, jaká reakce by byla správnější.
Nejprve mluví o Abrahamovi. Abraham nepochybně věděl o morálním úpadku v Sodomě. Věděl, že Bůh se chystá Sodomu soudit. Mohl by zvolit reakci „dobře jim tak, vždyť jsou naprosto zvrácení“. Ano, byli naprosto zvrácení, a Boží soud byl na obzoru. Jak ale reaguje Abraham?
Přimlouvá se. Smlouvá s Bohem. Prosí Boha o milosrdenství.
Abraham s Bohem usmlouval, že Bůh Sodomu ušetří, nalezne-li v tomto městě alespoň deset spravedlivých.
Mnozí komentátoři položili otázku, jak by to asi dopadlo, kdyby Abraham smlouval ještě o trochu déle. V Sodomě byl jeho synovec Lot. Byla tam Lotova žena a jejich dvě dcery a jejich muži. To už je šest lidí… Nezískal tam Lot pro zbožný život alespoň hrstku přátel?
Jsou to otázky, na něž na této straně nebes nenajdeme odpověď, jakkoli by nás zajímaly. Jedním si ale můžeme být jisti: Abraham volal po milosrdenství, ne po soudu. Můžeme oprávněně říci, že v jeho srdci „milosrdenství vítězilo nad soudem“ (Jakub 2,13).
Druhým příkladem je Mojžíš. Když Izrael upadl do modlářství, Bůh Mojžíšovi řekl, že Izrael zničí, ale Mojžíše zachová a učiní z něj velký národ, jakýsi náhradní, ale lepší Izrael. Mojžíš navenek jedná s Izraelem velice přísně, ale v soukromí padá na kolena před Bohem a volá: „Odvrať se od svého planoucího hněvu a lituj zla vůči svému lidu“ (Exodus 32,12). Opět – podobně jako Abraham – jedná podle Jakubova slova, jež bylo napsáno až o více než tisíc let později: „Milosrdenství přemáhá soud“, jak stojí v jiném překladu.
Jak budeme reagovat na úpadek v naší zemi a na nadcházející soud? Padneme na kolena a budeme prosit o milosrdenství pro náš národ, nebo zareagujeme tak nějak jako Jonáš, který si připravil pěknou vyhlídku, z níž by mohl pozorovat zkázu Ninive, kterou prorokoval?
Na mé články někdy reagují lidé, kteří si podle všeho myslí, že Boží soudy jsou neodvratné. Možná ano. Nicméně domnívám se, že Bohu budou tak jako tak nejmilejší lidé, kteří budou volat k Bohu a prosit o milosrdenství.
Ano, Bůh někdy posílá proroky, aby zvěstovali soud. A Bůh skutečně má za co soudit – i v našem národě. Současně ale hledá člověka, který by se „postavil do trhliny“ před Boží tvář: „I hledal jsem mezi nimi muže, který by stavěl zeď a postavil se za tu zemi před mou tvář do trhliny, abych ji nezničil, ale nenalezl jsem“ (Ezechiel 22,30).
I v našem srdci může milosrdenství vítězit nad soudem. To bychom ale z něj museli vymést všechny pocity nadřazenosti. Ne, Bůh si nepřeje, abychom přestali zvrácenosti považovat za zvrácenosti, nicméně člověk může být pravdivý a milosrdný současně. Je čas přímluvy. Je čas horlivých modliteb.
 
Dan Drápal
7. dubna 2023

Druhé mimořádné sdělení

Druhé mimořádné sdělení
 
Milí přátelé, 
Poté, co mi byl zablokován účet na FB, jsem si zřídil blog.
https://dandrapal.blogspot.com
Snad to bude fungovat.
Přeji vše dobré!
Dan Drápal

Mimořádné sdělení
 
Milí přátelé, 
podle všeho mám zablokovaný účet na Facebooku, takže na něm nemůže probíhat diskuse. Ještě nevím, jak celou situaci vyřeším. Diskuse může nadále probíhat na „Křesťan dnes“. 
Řekněte prosím svým známým, v jaké jsem situaci – tedy těm, o nichž mátr dobrý důvod se domnívat, že mé články čtou. 
Přeji vše dobré!
Dan Drápal
 

K diskusi o homosexualitě

K diskusi o homosexualitě
 
Můj článek „Subjektivní pohled na homosexualitu“ vyvolal řadu reakcí a já jsem některým diskutérům slíbil, že se k tomu, co napsali, vyjádřím. Je zde ale drobný problém: reaguji na posty jak na „Křesťanu dnes“, tak na Facebooku. Zmiňuji to, protože někomu by mohlo připadat divné, že reaguji na něco, co na jednom či druhém z těchto webů nečetl.
          Jeden ze čtenářů zmínil, že nechápu rozdíl mezi genderem a pohlavím. Chci ho ujistit, že o tomto rozdělení vím, nicméně nesdílím pohledy genderové ideologie. Slovo gender ještě před dvěma generacemi označovalo gramatickou kategorii a nic více; genderová ideologie se ho „ujala“ a vystavěla na něm určitý světonázor, který považuji za mylný. Tedy z mé strany nejde o neznalost, ale o odmítnutí distinkce, která donedávna neexistovala a které je zcela umělá.
          Někteří čtenáři zmínili tzv. revizionistický přístup, který se snaží homosexualitu akceptovat, a s biblickými místy, které homosexualitu zmiňují, se vyrovnává tvrzením, že v Bibli jde o jinou homosexualitu než dnes, že jde pouze o pederastii pěstovanou v řecké kultuře nebo něco podobného. (Jen tak na okraj: S pederastií se jistě mohl setkat světoběžník apoštol Pavel, nikoli ale starozákonní svatopisci.) Jsem přesvědčen, že „biblická“ homosexualita je homosexualita, jak ji známe i dnes. Všechna ta místa jsem podrobně studoval a tvrzení revizionistů se mi zdají stát na vodě. Pokud se s někým neshodnu, mohu jen konstatovat „we agree to differ“ (shodujeme se, že se neshodujeme).
          Velice závažná je otázka, zda je možno se z homosexuality vymanit. Záměrně jsem použil slovo „vymanit“, nikoli „uzdravit“. Homosexualitu nepovažuji za nemoc. Její vyřazení ze světového registru nemocí (a z různých národních registrů nemocí) nepovažuji za omyl, byť k vyřazení došlo z důvodů politických, nikoli zdravotních.
          Psal jsem ovšem, že toto „vymanění“ je velice vzácné, skoro bych řekl, stejně vzácné jako tělesné uzdravení. Daleko více lidí s homosexuálními sklony, kteří chtějí být poslušní Písma, pouze abstenuje. Považuji to za lepší než praktikovat homosexuální životní styl, ale je mi jasné, že život takového člověka není vůbec lehký. Nicméně jak jsem psal, není zase principiálně těžší než život člověka, který žije v nefunkčním manželství, případně muže, který žije bez ženy, ač by se rád oženil, nebo ženy, která žije bez muže, ač by se ráda vdala.
          Příběhy lidí, kteří se z homosexuality skutečně vymanili, najdete v knize Leanne Payneové „Rozbitý obraz“. Několik takových lidí znám osobně, ale uznávám, že je jich velmi málo.
          Jeden ze čtenářů napsal, že by bylo kruté šestnáctiletému chlapci s homosexuálními sklony říci, že ho čeká celoživotní celibát. Chápu, že je to opravdu těžké – znám jednoho sedmnáctiletého, který to právě teď řeší a který je mi blízký; není to pro mě tedy nějaká teoretická situace. Mohu mu jen vydat svědectví, jak jsem sám řešil situace, které mi byly nepříjemné a z nichž bych nejraději utekl, případně ho seznámit s někým, kdo poctivě bojoval v podobném boji.
          Jsem připraven snést zlobu a zášť těch, kteří s mým postojem nesouhlasí. Jen chci upozornit, že žijeme v době, kdy převažuje názor, že záleží především na tom, zda se cítíme dobře, a pokud nám něco brání v dosažení slasti, pak je třeba to bezpodmínečně odstranit. Sám jsem až v pokročilém věku pochopil, že v životě nejde především o to, abych se cítil příjemně. Myslím si, že naše životní cesta je často velmi obtížná. Sám jsem během svého života mnohokrát volil zkratku, abych se vyhnul utrpení, a vůbec se nedivím těm, kteří selhávají v situacích, v nichž jsem selhával i já.
          Někteří lidé mi napsali, že církev se příliš hrabe v sobě a nedokáže oslovit sekulární sféru. Když ovšem měli upřesnit, čím by se tedy církev měla zabývat, zmínili nedořešenou otázku církevních financí, až vyschnou restituční penězovody, a nedořešenou otázku členství ve sboru („krize tradičního členství“). Připadá mi kuriózní, že navrhují právě témata, která se obracejí dovnitř církve. Naopak otázky sexuality tento svět bude řešit i nadále, a to s rostoucí naléhavostí. To, že některé církve jednoduše přijímají světské postoje a argumenty, je pochopitelně velká prohra. V této oblasti nás čekají ještě značné nepříjemnosti, a církev skutečně není připravena. Mohu zmínit – jako jeden příklad z mnoha – že celé lidstvo, a především západní civilizace, bude během několika desetiletí čelit nikoli přelidnění, ale demografické implozi. Uvedu jen jeden ilustrativní fakt: Žádný národ, v němž porodnost klesla pod 2,1 dítěte na rodinu, tedy pod úroveň přirozené reprodukce, se už nikdy nad tuto úroveň nedostal. (Možná tuto skutečnost rozvedu v některém z dalších článků.) Bude to mít obrovské důsledky pro migraci, fungování sociálních systémů i pro jiné oblasti.
          Církev by mohla – a měla – tyto otázky analyzovat, promýšlet a navrhovat řešení. Je to otázka nejen demografická, ale i navýsost etická.
          Tuším, že pod mým článkem (zejména na Křesťanu dnes) se opět sešikují někteří kritici, přesvědčení o tom, že církev se takovými otázkami zabývat nemusí a nemá, protože stejně brzy přijde konec a my bychom se měli od tohoto světa štítivě odtáhnout. Ano, konec přijde, a možná přijde brzy, nicméně to si mysleli křesťané ve všech dobách, a ti, které to vedlo k tomu, aby se uzavřeli za branami ghetta, se stali neplodnými. My máme dobrou zprávu pro svět, a ta obsahuje víc než jen radostné poznání, že jsou nám odpuštěny hříchy.
Dan Drápal
29. března 2023

Tentokrát na neveselé téma

Roboti a sexuální život
 
Umělá inteligence dělá pokroky. Program ChatGPT je schopen vést s člověkem konverzaci, která se zdá být smysluplná, a možná by byla, kdyby nebyla dílem lidským – pardon, dílem naprogramovaného robota. Umělá inteligence dokáže už i vystihnout náladu člověka a nabídnout mu takový rozhovor, který by ho mohl potěšit. Nemá žádné nepříjemné požadavky a patrně se dokáže vyhnout i ošklivým hádkám.
          Podle průzkumů v různých zemích sexuální aktivita mladých lidí klesá. Bezpočet mužů se ukájí před monitorem, kde se dívají na porno. Jsou mladí lidé, kteří byli vystaveni pornografii ještě před pubertou a kteří reálný sexuální život nikdy nepoznali. A pak jsou jiní mladí lidé, kteří naváží milostný vztah, ale brzy se nestačí divit, že vztah s reálnou ženou je něco úplně jiného, než co jim sugerovala pornografie.
          Nevím, kdo první přišel na nápad vyrábět plastické figuríny, sloužící k ukájení. Poprvé jsem o nich slyšel ještě před koncem základní školy.
          Až se program ChatGPT rozšíří a bude propojen se stále dokonalejšími napodobeninami ženského těla, povede to možná k další „sexuální revoluci“, jejímž důsledkem nejspíš bude sexuální imploze. Sexuální život, který je už nyní na ústupu, se omezí ještě více. Budu se zájmem sledovat, zda a jak se tato „sexuální revoluce“ promítne do demografického vývoje.
          Člověk dokáže být velmi vynalézavý, často ale má jeho tvořivost nezamýšlené vedlejší efekty. Když se začala ve velkém používat pilulková antikoncepce, mělo to prý sloužit „osvobození ženy“. O dvě generace později bylo možno konstatovat, že ženy sice byly svým způsobem „osvobozeny“, ale jen velmi těžko hledají spolehlivého partnera. Pilulka totiž umožnila lidem – a zejména mužům – oddělit sex od vztahů. Mnozí tak učinili a výsledkem jsou mimo jiné „matky samoživitelky“, které muži opustili.
          Mnozí lidé samozřejmě dál provozují sex. Je to ale svým způsobem obtížnější a nebezpečnější než dříve. Bojuje se proti znásilňování žen; to je ale definováno stále šířeji. Situace směřuje k tomu, že před sexuálním aktem budou muset obě strany písemně potvrdit, že k němu dochází dobrovolně. Připadá mi to poněkud nepříjemné.
          Na druhé straně se do hry svým způsobem vrací něco jako odpovědnost. V dřívějších dobách mohl mít muž sex, když byl ochoten a schopen se o ženu postarat. Jednoduše, musel být zodpovědný. Sexuální revoluce šedesátých let prosazovala sexuální volnost, svět (západní) dospěl do stavu, kdy je všechno dovoleno, ale začíná se prosazovat jakýsi postmoderní puritanismus. Nezdá se mi, že by sexuálnímu životu prospíval. „Chtěl toho mít víc, a teď nemá nic.“
          A máme zde ještě další faktor, který snižuje plodnost. Je to epidemie toho, čemu se v angličtině odborně říká „gender dysphoria“. V podstatě jde o to, že mnohé ženy se chtějí nechat předělat na muže. Zajímavé je, že původně vysoce převažovali muži, kteří se chtěli stát ženami; opačným směrem se mnoho dívek začalo vydávat o něco později, vlastně až před pár lety. Západní společnost má velký odpor k ženské obřízce, praktikované v mnoha zemích Afriky a některých zemích Asie. Praxe je to jistě krutá a ohavná, nicméně takto postižené ženy přece jenom mohou mít děti. Je mi moc líto dívek, které si nechaly uříznout ňadra a zmrzačit genitálie. Mnohým bude velmi smutno, zejména až jim potáhne na čtyřicítku.
          Mnoho odborníků dobře ví, že jde o vývoj krajně nešťastný. Jenže se bojí říci svůj názor nahlas. Přitom neexistují žádné studie, které by ukazovaly na to, že ženy, které podstoupily „změnu pohlaví“, jsou šťastnější. Naopak – množí se žaloby, které podávají ženy předělané na muže na kliniky, kde tyto operace podstoupily. Nebyly dostatečně seznámeny s riziky a důsledky svého rozhodnutí. Jsem přesvědčen, že třináctiletá dívka není schopna takové rozhodnutí zodpovědně učinit.
          (Hovoříte-li anglicky, můžete si vygooglit jméno Chloe Cole. Tato žena tvrdila, že ji postihla „gender dysphoria“. Ve dvanácti letech. V 13 letech jí nasadili blokátory puberty a v patnácti jí uřízli ňadra. V osmnácti letech zjistila, že nic z toho neměla podstoupit, a nyní se soudí s „lékaři“, kteří ji takto zmrzačili.)
          Obávám se, že toto vše jsou skutečnosti, které povedou k již zmíněné demografické implozi.
          Sex je úžasný Boží vynález. Aby ale fungoval, nelze ho oddělit od celé řady faktorů. Jsem vděčný za každého, kdo podobně jako já uvěřil, že Bůh stvořil člověka jako muže a ženu. V mnohém jsou stejní, v mnohém jsou ale nádherně odlišní. Díky tomu může existovat dobrodružná romantika. Člověk může přijmout sama sebe z Boží ruky. Na druhé straně platí, že klasické manželství bude stále obtížnější. Pokud někomu jde jen o to, aby prožil chvilkovou slast, pak se asi cestou k budování hlubokého vztahu nevydá. Ovšem platí také, že co nic nestojí, za nic nestojí. Soudím, že je lepší natlouct si raťafák na cestě k ideálu, než zůstat navěky nedospělým dítětem.  
Dan Drápal
13. března 2023

Téma navýsost politické

Dopis na druhou stranu
Milý příteli, slíbil jsem Ti, že na všechny odkazy, které mi posíláš, zareaguji článkem, což tímto činím. Navazuji rovněž na náš osobní rozhovor, v němž jsi mě, přiznávám, silně šokoval tvrzením, že kdyby došlo ke konfrontaci mezi Čínou a Spojenými státy, stál bys na straně Číny. Přiznám se, že jsem váhal, zda Tě oslovit jako přítele, ale činím tak, protože se domnívám, že sis neuvědomoval, co vlastně říkáš. V Číně jsou nyní křesťané krutě pronásledováni. Jsou to naši bratři a sestry v Kristu, jejichž osud mi není lhostejný. O pronásledování křesťanů se v našich médiích příliš nepíše; je ovšem známo, jak čínská vláda zachází s ujgurskou menšinou – a je to strašné.
          Domnívám se, že Tvá příchylnost k Číně zřejmě není dána tím, co se v Číně děje, ale je dána spíše nenávistí k Americe než láskou k Číně.
          Spojené státy jistě udělaly spoustu chyb, z nichž některé byly zbytečné a skutečně trestuhodné. A za některá ze špatných rozhodnutí budou ještě tvrdě platit. Nicméně pokud člověk trochu zná dějiny, ví, že v druhé světové válce zachránily Evropu a své největší rivaly, Německo a Japonsko, po válce postavily na nohy. Právě Německo a Japonsko se díky americké velkorysosti staly demokratickými zeměmi. Něco takového bys ve světových dějinách těžko hledal. Tímto nechci omlouvat špatná rozhodnutí amerických vlád; jsem ale přesvědčen, že Tvá nenávist k Americe je iracionální. Kromě toho jsi mluvil o Americe jako o celku, z našeho rozhovoru jsem měl dojem, že nevíš o tom, jak je v současnosti Amerika vnitřně rozdělená. Je možné, ba dokonce pravděpodobné, že Spojené státy čeká velký sešup; obávám se ale, že to, co nastane potom, bude mnohem horší. Zatím stále ještě miliony lidí „hlasují nohama“ a snaží se do těch strašlivých Spojených států nějak dostat. A pokud vím, nikdo z nich neutíká.
          Teď k otázce Ukrajiny. Posíláš mi odkazy, které mají nějak dokázat, že Zelenskij je vlastně agresor a že za vše může Ukrajina, nikoli Rusko.
          K těm videím mám dvě poznámky. Pokud mi pošleš video s dvěma babičkami, které před troskami domů nadávají na Zelenského, tak bez dalšího připustím, že tyto záběry mohou být autentické. Co ovšem nevím – a neví to nikdo z nás – co si myslí většina obyvatel. Neexistuje možnost, jak to spolehlivě zjistit, protože ať už bude kdokoli odpovídat jakkoli, bude mluvit pod tlakem, ať už z té či oné strany. Takže video může být autentické; je však reprezentativní?
          A nyní poznámka druhá, závažnější: Pomocí různých programů lze nyní „nafejkovat“ prakticky cokoli. Například k tělu jednoho člověka přidat hlavu jiného. Pokud by se mi dostalo do počítače video, jak Zelenskij pojídá novorozeně, nepřekvapilo by mě to. Jinými slovy různá videa či audionahrávky en bloc neberu jako zdroj informací. Ano, mám v tom nevýhodu vůči Tobě a všem ostatním, kteří prostě těm videím či nahrávkám věříte. Já netvrdím, že nejsou pravdivé, tuto otázku jsem přestal řešit. Prostě nevím. Nemám šanci zjistit, zda jde o „fejk“ nebo ne. Proto nemohu na Tvá tvrzení, opírající se o různé nahrávky, reagovat podobně – třeba tím, že bych rozesílal nahrávky z druhé strany.
          Upozorňoval jsi mě, že Ukrajinci uctívají Stěpana Banderu. Ano, někteří ano. Nicméně ve volbách zcela propadli. Říkat o Ukrajincích, že jsou to fašisté, ovšem postrádá smysl z jiného důvodu. Dělali fašisté něco zásadně horšího, než dělají na Ukrajině Rusové? Ať se Ti to líbí či nelíbí, Rusové skutečně dělají z Ukrajiny spálenou zemi; naopak to neplatí. Tváří v tvář takovým hrůzám, jako se děly v Buče, tato obvinění postrádají významu.
          Ano, jsem přesvědčen, že Ukrajinci bojují za naši svobodu. Podobně jako v Číně, i v Rusku jsou křesťané pronásledováni – vyjma pravoslavných. V oblastech, které obsadili Rusové, bylo několik desítek evangelikálních pastorů popraveno. V Rusku opozice přestala existovat, neboť byla potlačena či donucena k emigraci. Ano, korupce je na Ukrajině stále vysoká, a je jen slabou útěchou, že v Rusku je ještě vyšší.
          „Neokecatelným“ faktem zůstává, že Rusko napadlo Ukrajinu. Ničeno je ukrajinské území. Jsem rád, že je u nás hodně lidí, ochotných tomuto těžce zkoušenému národu pomáhat.  
Dan Drápal
12. března 2023

Ano, je to kontroverzní téma

Subjektivní pohled na homosexualitu
 
Dlouho jsem přemýšlel, jak tento článek nazvat, abych popudil co nejméně lidí. Jde totiž stále o téma výbušné, v poslední době zejména mezi křesťany. Na této otázce se štěpí celé velké denominace – baptisté, metodisté, anglikáni…
          Trochu se vymluvím i na to, že tento článek píšu na výslovnou žádost některých čtenářů. Ale když už jsem se do toho pustil, jsem ochoten se v dalších článcích vyrovnávat s případnými námitkami, dotazy a poznámkami. Trochu mě ovšem mrzí, že když jsem před lety publikoval knihu Vztahy – sex – rodina, neměla takový úspěch, v jaký jsem doufal. Bylo za ní totiž spousta práce. Například jsem několik měsíců studoval různé teorie, odkud se homosexualita bere. I další části této knihy mě stály hodně úsilí. Teď už je kniha téměř rozebraná, čas od času na ni přesto ještě narazit lze.
          Nuže, k věci: Bůh stvořil člověka jako muže a ženu. Máme tedy dvě pohlaví – mužské a ženské. Různá další pohlaví jsou lidský výmysl. Pohlaví není něco, co si člověk může vybrat. Je mu dáno. Může ho přijmout jako dar, nebo ho může odmítnout. O tom, zda je někdo muž nebo žena, rozhodují chromozomy.
          Jsou určité hraniční případy, kdy se člověk rodí jak s mužskými, tak ženskými orgány či s jejich částmi. Četl jsem někde, že se jedná o jeden ze zhruba sedmi set narozených, koho se to týká. Bůh má tyto lidi jistě stejně rád, jako každého z nás, a možná ještě radši, protože takový člověk to nemá lehké, a handicapovaní mají u Boha vždycky jakýsi náskok.
          Pokud jde o homosexualitu, rozlišujme homosexuální sklony a homosexuální jednání. Za homosexuální sklony člověk nemůže a ony samy mohou být určitým břemenem, nejsou však hříchem. Homosexuální jednání je hříšné.
          Bible homosexuální jednání zapovídá. Komu? Božímu lidu. Bible ví o homosexualitě, něco o ní říká, ale zdaleka ne tolik, jak bychom si přáli.
          Nepochybuji o tom, že homosexuálním lidem se žije těžko, zejména pokud žijí v nelaskavém a nepřátelském prostředí. Proto jsem pevně přesvědčen, že jim jejich život nemáme žádným způsobem ztrpčovat, natož je popravovat, jak se děje kupříkladu v Íránu.
          Věřím, že člověk se může z homosexuality vymanit, byť je to v reálném životě relativně řídké. Nicméně možné to je.
          Pokud křesťan není z homosexuality vysvobozen, čeká ho život v celibátu.
          Není to tvrdé? Je. Stejně tvrdé je pro muže žít v manželství se ženou, která odmítá sex. Stejně tvrdé je pro ženu žít v manželství s mužem, který jí vůbec nepomůže s výchovou dětí, ba dokonce ji ještě podrývá.
          Pokud ti jde o život ve slasti, pak je křesťanství špatnou volbou. Bůh nás učí trpělivosti, zdrženlivosti, pokoře a milování nepřátel.
          Sex je nádherný Boží vynález a jeden z nejkrásnějších Božích darů. Má však své místo pouze v manželství. Celibát je tvrdý.
          Proto si mnozí lidé přizpůsobují Písmo svým myšlenkám a touhám. A buď ho přizpůsobí světonázoru, který nás obklopuje, nebo budou hledat Boha.
          Bůh nám dá sílu k čistému životu. Pokud hledáme Boží slávu, můžeme najít i motivaci k životu podle Božího Slova. Víme také, že tento život není vše. Věřím tomu, že v budoucím věku budou naplněny veškeré naše touhy. Spadne z nás všechno napětí. A těžké chvíle zde v tomto věku nás mohou vehnat do Boží náruče.
          Žijeme v době, kdy je dovoleno téměř vše. Pokud si někdo zvolí homosexuální životní styl, tak mu v něm nikdo nebude bránit. A to je, myslím, dobře. To ovšem neznamená, že by homosexuální jednání přestalo být hříchem, když přestalo být kriminalizováno. Podobně manželská nevěra rovněž je hříchem, přestože není kriminalizována (alespoň v naší civilizaci ne; v muslimském světě je to jinak).
          K této problematice vyšla u nás celá řada výborných knih. Hovory o homosexualitě a Coming Out v rodině od Joe Dallase, Krize mužství nebo Rozbitý obraz od Leanne Payne, abych uvedl alespoň některé.
          V tomto článku je nadhozeno několik myšlenek. Nekamenujte mě, prosím, za to, co v článku není. Na smysluplně formulované otázky se pokusím dát smysluplné odpovědi. (Nevím ovšem všechno.)
Dan Drápal
22. února 2023

K ožehavému tématu

Asi jsem radikál
Už mnoho let odebírám časopis Respekt a celkově vzato jsem za něj vděčný. A dokonce se značnou částí komentářů souhlasím. Proto jsem s velkou nelibostí našel krátké stanovisko v rubrice Respekt – Despekt na 6. straně čísla z 27. února. Co tedy sklidilo despekt, a proč se mi toto stanovisko nelíbí? Je krátké, takže ho ocituji v plném znění:
NOVINÁŘI ČT POD TLAKEM RADIKÁLŮ
„Rada ČT nepřiměřeně podléhá tlaku konzervativního sdružení Aliance pro rodinu. To se pomocí stížnosti na novináře dožaduje prostoru pro názor hájící manželství pouze jako svazek muže a ženy. Rada by měla stížnosti odmítnout a novináře bránit, to se ale neděje.“
Názor, že manželství je „pouze svazek muže a ženy“ je všeobecně sdílen všemi kulturami celého světa a bylo tomu tak od nepaměti až do nedávné doby. I v naší zemi je velmi silná menšina občanů, kteří si myslí, že by to tak mělo zůstat. Patřím mezi tyto lidi také. Nemám nic proti tomu, že mě někdo považuje za konzervativce. Jsem ale radikál? Jsem radikál, protože si myslím, že manželství je svazek muže a ženy? Co je radikálního na zastávání názoru, který až donedávna převažoval? Paní Jochová z Aliance pro rodinu může přinést mnoho dokladů pro tvrzení, že nejzdravější děti vyrůstají v intaktních heterosexuálních svazcích.
          Alianci pro rodinu šlo o to, aby zazněl náš hlas a naše argumenty. Právě tomu se ale snaží Respekt zabránit. Ideologie, která přeznačuje význam slova manželství, hlásá rovněž potřebu „diverzity“. Bohužel, z té jsou z nějakého důvodu vyřazeni konzervativci. Diverzita zkrátka platí jen pro někoho. Kdo s touto ideologií nesouhlasí, zřejmě musí být umlčen.
          Alianci pro rodinu se vyčítá, že se „dožaduje prostoru“ pro nějaký názor. Znamená to, že pokud dejme tomu třicet procent lidí vidí manželství jako svazek muže a ženy, nemají tito lidé nárok na „prostor“, kde by mohli uplatnit své argumenty? Dále se ve stanovisku píše, že Rada ČT by měla novináře „bránit“. Propána, on na ně někdo útočí? V našich médiích je mnohem silněji zastoupena genderová ideologie – ochranu by potřebovali spíše ti, kdo ji nesdílejí.
          Jestli tomu dobře rozumím, Rada ČT má pečovat o vyváženost. Má pečovat právě o to, aby zaznívaly i názory protistrany.
          Jistě, je mi jasné, že nelze přistoupit na řešení typu „pět minut Židé, pět minut Hitler“. Na názoru, že manželství tvoří muž a žena, ale není nic, co by „podněcovalo k nenávisti“ nebo dokonce k násilí.
          Vyzývám čtenáře, aby se zamysleli nad tím, proč mají určité kruhy tak silný zájem o umlčení těch, kdo hájí tradiční rodinu. V čem spočívá „radikálnost“ těchto lidí? Domnívám se, že řeč o „radikálech“ je jen nálepkováním. To má vzbudit nechuť k Alianci pro rodinu a vyvolat dojem, že s názory jejích příznivců ani nemá smysl se seznamovat, natož je vyvracet. Nálepka je mnohem rychlejší než argument.
          Rád bych uvedl ještě jedno varování. Někteří z našich odpůrců nás obviňují, že pokud hájíme pojetí manželství jako svazek muže a ženy, musíme určitě být na straně ruského prezidenta Vladimíra Putina. Chtěl bych každého ujistit, že paní Jochová i já stojíme jednoznačně na straně Ukrajiny. Paní Jochová byla dokonce obviněna z toho, že je „placena“ z Ruska. Jsou to pomluvy. Pomluvy podobného typu mají předem vyloučit smysluplný rozhovor. Ano, nás, kdo jsme pro tradiční manželství a současně pro Ukrajinu, není mnoho. Považuji ale za pošetilé tyto lidi nějak antagonizovat.
          Na závěr bych chtěl nás konzervativce trochu potěšit. Možná prohrajeme zápas o to, aby manželství zůstalo manželstvím. Za manželství budou považovány svazky dvou osob stejného pohlaví; pak přijde další stupeň: tzv. polyamorie patrně povede k tomu, že za manželství budou považovány svazky více osob, případně člověka s domácím mazlíčkem … a dál už má fantazie nesahá. Budeme-li chtít – alespoň mezi sebou – o těchto otázkách hovořit, můžeme použít termín „tradiční manželství“ nebo něco podobného. Někdy se prostě jazyk musí s podobnými politickými lapáliemi vyrovnat. V české literatuře druhé poloviny devatenáctého století bylo poměrně často frekventované slovo „soudruh“. Komunisté se tohoto vlastně hezkého slova zmocnili – a zničili ho. Když o někom dnes řeknete, že je to „soudruh“, je to považováno spíše za nadávku. Kdo by to byl ještě v osmdesátých letech minulého století řekl, že? Byli jsme zvyklí ze škol na „souško učitelko“, pamětníci, pamatujete?
          To původní krásné slovo bylo tedy zničeno, ale nebylo zničeno přátelství, kolegialita, sounáležitost. I s „únosem“ slova manželství se nějak vyrovnáme.
 
Dan Drápal
3. března 2023

K prvnímu výročí války

Válčí se už rok
Válčí se už rok, a bude se válčit ještě dlouho. A nikdo netuší, jak dlouho.
          Když loni 24. února Rusko zaútočilo na Ukrajinu, domnívali se snad všichni, koho to zajímalo, že ruská armáda do tří dnů obsadí Kyjev a Rusko instaluje na Ukrajině loutkovou vládu, podobně jako to plánovalo po invazi „spřátelených armád“ do Československa v srpnu 1968. Invaze se tehdy povedla, jen s tou „dělnicko-rolnickou“ vládou to jaksi nevyšlo.
          Západní tajné služby sice věděly, že k útoku na Ukrajinu dojde, nicméně netušily, že Ukrajina bude schopna se bránit. S vývojem, jaký nastal, zřejmě nikdo relevantní nepočítal.
          Což se ukázalo jako velký problém. „Sil, které jsem rozpoutal, nemohu se zbýt“, říká ve stejnojmenném dramatu o Faustovi Čarodějův učeň. Ano, válku (někde se tomu říká speciální vojenská operace) se podařilo rozpoutat, ale podaří se ji ukončit?
          Co v současné situaci znamená vítězství pro jednu či pro druhou stranu?
          Problematická otázka. Rusko si může na tuto otázku odpovědět několika různými způsoby. Maximalistická odpověď zní: Obsaďme celou Ukrajinu a eventuálně ji opět připojíme k Rusku. Minimalistická odpověď zní: Obsadíme území, na kterých jsme provedli „referenda“, tedy ponecháme si Krym a dobudeme Doněckou a Luhanskou oblast. A Cherson.  
          Ale co Ukrajina? Ta by za vítězství považovala pouze obnovu stavu před rokem 2014, tedy opětovné připojení okupovaných oblastí k Ukrajině. Na to ovšem Rusko nikdy nepřistoupí.
          Ani jedna, ani druhá strana nemá k vítězství dostatek sil, a i kdyby svých pozemních cílů dosáhla, situace by byla velice nestabilní. I v případě, že by se Rusku podařilo dosáhnout maxima, zřejmě by se muselo vyrovnávat s vleklou partyzánskou válkou.
          Západ nechce nechat Ukrajinu prohrát, ale zřejmě jí neumožní ani vyhrát.
          Západní politici tvrdí, že je na Ukrajincích, aby se rozhodli, kdy a o čem začnou s Ruskem vyjednávat. Tady ale vidím problém. Bez západních zbraní by už Ukrajina patrně prohrála – přes veškerý a obdivuhodný heroismus svého odporu. Proto by Západ měl být součástí vyjednávání. A především by měl mít jasný plán.
          Ukrajinský národ je vskutku hrdinský a má sympatie mnohých z nás. Nicméně přes veškeré hrdinství je i na Ukrajině hodně korupce a neschopnosti. Nemá cenu si to zastírat. Ano, v Rusku je korupce podle zjištění různých agentur, které se tím zabývají, ještě podstatně vyšší, a – a to je ještě důležitější – Ukrajina se alespoň snaží s korupcí něco dělat, byť výsledky zatím nejsou oslnivé.
          Kdy vypukla první světová, říkalo se na obou stranách: Do Vánoc budou naši vojáci doma. Byli, jenže to bylo o Vánocích 1918, ne 1914. Zatím to vypadá, že i rusko-ukrajinská válka bude dlouhá.
          Může se ale stát něco neočekávaného. Jedna či druhá strana může zkolabovat. Někteří čekají na Putinův pád. Na ten bych nesázel – už proto, že Putin není zdaleka nejhorší ruský vladař v posledních stu letech. Padne-li Putin, je možná, ba dokonce pravděpodobné, že na jeho místo nastoupí někdo horší.
          Ale ani kolaps Ukrajiny není vyloučen. Vojáci v prvních liniích jsou hrdinští, ale nesmírně unavení. Ukrajina jednoduše nemá tolik zbraní, ale ani tolik lidí, jako Rusko.
          Modlím se, aby zasáhl Bůh. Rusko může prohrát celou řadu bitev, ostatně Napoleon obsadil i Moskvu, ale Rusko nelze nějak definitivně porazit. Je ale třeba je zadržet. Rusko přestane být „lotrovským státem“, jedině pokud se stane něco zásadního. Proč jsou dnes Japonsko a Německo demokraciemi? Protože jejich předchozí režimy byly na hlavu poraženy. Rusko takto porazit nelze. A Rusko dnes stojí za Putinem. Demokracie by se tam mohla uchytit až za několik generací, a ještě dříve, než by se Rusko demokratizovalo, musel by v něm zavládnout právní stát. Ten totiž musí předcházet nastolení demokracie. A právě ten v Rusku nikdy nebyl. Ne, lidské řešení tato situace nemá.
          Nicméně Ukrajině pomáhejme, seč to jde. 
 
Dan Drápal
20. února 2023

Zamyšlení nad otázkou, kam patříme

Ztratili jsme samostatnost
Nemalá část našich spoluobčanů – snad se dá s opatrností říci: Výrazná menšina – je toho názoru, že bychom měli vystoupit z EU a z NATO. Tito lidé tvrdí, že členstvím v těchto organizacích jsme přišli o svou samostatnost. Zkusme se nad tímto tvrzením zamyslet.
          Tato otázka má určitou stránku mezinárodněprávní a několik dalších stránek, především stránku ekonomickou, ale i civilizační a kulturní.
          Vstupem do zmíněných organizací jsme nepochybně o značnou část své samostatnosti přišli. Je to dobře, nebo špatně?
          Vzpomínám si na interview s bývalým komunistickým politikem Miroslavem Štěpánem, které jsem slyšel v Československém rozhlase buď v roce 1990, nebo 1991 – už si to přesně nevybavuji. Miroslav Štěpán v onom interview se vší vážností tvrdil, že Korejská lidově demokratická republika a Kuba jsou země, které jsou ze všech nejsamostatnější – dokázaly si uchovat svou samostatnost a svrchovanost navzdory všem snahám velmocí si je podrobit. Svým způsobem měl pravdu, jenže… Chtěli byste žít v samostatné Severní Koreji? Já ne.
          Jsem přesvědčen, že v současné době nám členství v uvedených organizacích umožňuje si určitou samostatnost uchovat. Při naší geopolitické poloze bychom byli bez těchto organizací v ještě horší pozici, než bylo Československo v roce 1938.
          Znamená to, že se mi v EU všechno líbí? Ani zdaleka! Nejvíc mi vadí protlačování civilizačně-kulturní agendy – genderová ideologie a vše, co je s ní spojeno.
          Nicméně – k tomu dvě poznámky: Spojené království z EU vystoupilo, ale progresivistická ideologie tam dál řádí o sto šest – možná s ještě větší silou než před vystoupením. A některé členské státy EU – pro nás je nejrelevantnější Slovensko – se například ubránily např. Istanbulské smlouvě. Tato ideologie jede po jiné koleji než politika EU, byť uznávám, že v EU je převážně přijímána. Pokud si tuto ideologii nepřejeme, nemusíme vystupovat z EU, tím bychom si v tomto ohledu nepomohli.
          Odpůrci EU (všimněte si, píšu „odpůrci“, nikoli „kritici“) mnohdy přirovnávají EU a NATO k RVHP (Rada vzájemné hospodářské pomoci v dobách komunismu) a „Varšavské smlouvě“. Jestli byl brexit vůbec k něčemu dobrý, bylo to to, že vůbec nastal: Nikdo dnes nemůže tvrdit, že se z EU nedá vystoupit. (Dokud bylo Rusko při síle, z RVHP se pochopitelně vystoupit nedalo.) Dnes, nedlouho po počátku roku 2023, průzkumy veřejného mínění ukazují, že 58,5 % Britů si přeje návrat Spojeného království do EU, zatímco 41,5 % chce zůstat mimo.
          Zahraniční obchod Británie je orientován na EU z méně než padesáti procent; v našem případě je to kolem osmdesáti procent. Kdyby Česká republika vystoupila z EU, hospodářsky by se zhroutila do dvou dnů. (Nu, někdo by to možná bral, vzpomeňte na Severní Koreu.)
          Vystoupení z EU by znamenalo, že veškerá důležitá rozhodnutí o Evropě by se dělala bez nás. Ano, právně je naše svrchovanost členstvím v EU omezena, nicméně „můžeme do toho mluvit“. Místo hořekování nad ztrátou samostatnosti bychom se měli učit vyjednávat. Ledacos se totiž vyjednat dá – to dobře vědí skandinávské země, které mají méně obyvatel než Česká republika, a přesto si na ztrátu samostatnosti nestěžují.
          A pak je tu ještě jeden faktor. Co myslíte, že by nastalo, kdyby se EU rozpadla? Jste si jisti, že by německá AfD nehrála „sudetskou kartou“? Já rozhodně ne. A co takhle Itálie? Nechtěla by „vrátit“ Istrii? Co Maďaři, jejichž premiér chodí na veřejnosti s tričkem s mapou Velkého Maďarska, zahrnujícího jih Slovenska, Podkarpatskou Rus, Sedmihradsko a Vojvodinu? Že by k tomu nedošlo? Nicméně…koho by ještě v osmdesátých letech napadlo, jaká zvěrstva se budou dít po rozpadu Jugoslávie? Kdyby někdo v Evropě kolem roku 1930 předpověděl, jak bude „Starý kontinent“ vypadat o deset let později, asi by ho považovali za šílence. Démoni nacionalismu sice spí, ale mohou se probudit. A pak to „rozjedou“ nebývale rychle. A jak by vypadaly vztahy Turecka a Řecka, kdyby obě tyto země nebyly členy NATO?
          Vývoj v Evropě se mi pranic nelíbí. Zatímco v Putinově Rusku se učí „vlastenectví“, znovu se vyvěšují Stalinovy portréty, a kritika Ruska je zakázána, progresivistické teorie, jako třeba „kritická teorie rasismu“, káží, že dějiny Západu jsou jedna velká hanebnost za druhou. (Některé) děti ve Spojených státech se učí nenávidět své vlastní dějiny. Jedná se samozřejmě o velké zkreslení a mnohdy vyloženě o velkou lež. Rozhodně si nepřeji, aby zde zavládly putinovské manýry. Mám dobré důvody při vší kritičnosti k EU za Evropu bojovat.
          Nu, opět konstatuji: Žijeme ve složitém světě. Není v silách jednotlivce prosadit nějakou zásadní proměnu. Jako křesťan vím, že „svět ve zlém leží“ – a že je to vážné. Ale nebudu fňukat.
Dan Drápal
16. února 2023

Dobré je nepřehánět

Vlastizrada? Opravdu?
Nebudu nijak tajit, že mi v mých článcích jde – mimo jiné – o kultivaci křesťanského prostředí. Je obecně známo, že sociální sítě přispěly ke zhrubnutí mezilidské komunikace. Komentáře k různým článkům bývají zpravidla anonymní a lidé si neberou servítky. Mnohdy je patrné, že si napsáním něčeho nepěkného či přehnaného tak nějak „uleví“. Tato možnost se ozvat ovšem v lidech zřejmě probouzí spíše ty horší stránky. Bohužel, nevyhnulo se to ani křesťanům.
          Nedělám si iluze, že bych mohl tento trend nějak zvrátit, ale lze se o to alespoň pokoušet, a mám dobré důvody si myslet, že lidí, kteří to vidí podobně jako já, není málo.
          Jedním z nešvarů je přehánění, a toho bych se rád v tomto článku dotknul, a sice na dvou konkrétních příkladech.
          Někteří kritici tvrdí, že naše nynější vláda se dopouští vlastizrady. Někdy je toto slovo použito i pro nějakého jednotlivého politika, případně politologa, případně publicisty.
          Omlouvám se všem, kteří se domnívají, že píšu banality. Někdy je ale potřeba psát i o samozřejmostech, protože když to nebudeme činit, budou se slova stále více vyprazdňovat.
          Zabývejme se tedy nejprve nikoli vlastizradou, ale zradou jako takovou. Co vlastně je zrada? Zrada je, když někomu něco slibuji, ale pak se vědomě zachovám zcela opačně. Někomu něco slíbím, ale pak to neudělám, ačkoli (a) jsem už v době slibování věděl, že to neudělám, nebo (b) to neudělám, protože se mi to přestalo hodit. Udělat bych to sice mohl, dám ale přednost svému „zájmu“ před svým slibem. Součástí zrady je tedy podvod. Zrada je ale víc než podvod. Podvodník nemusí předem nic slibovat. Dá vám třeba falešnou bankovku, ale netvrdil předem, že nic takového neudělá. Zrádcem, nikoli pouze podvodníkem, byl druhý komunistický prezident Antonín Zápotocký, který sliboval, že žádná měnová reforma nebude, aby ji hned následujícího dne spustil. Zrádci bylo celé vedení Komunistické strany, které slibovalo, že komunistická strana nebude požadovat kolektivizaci zemědělství, a pak ji o několik málo let později ve velkém stylu rozjela.
          Kromě podvodu charakterizuje zradu ještě jeden prvek: Zrada je vědomá. Svým jednáním mohu někoho uvést v omyl, ale mohu to udělat nechtěně. To mě samozřejmě neomlouvá, ale je to přece jenom jiná situace, než když někoho uvedu v omyl vědomě.
          A teď konkrétně k mým kritikům. Někteří mi napsali, že současná vláda se dopouští vlastizrady, například tím, že dodává zbraně na Ukrajinu. Nazvat tak takové jednání je zcela nepatřičné, protože když se tato vláda ujala moci, neslibovala, že Ukrajinu podporovat nebude. Rozumím tomu, že jsou mezi námi lidé, kteří si přejí Putinovo vítězství. Hluboce s nimi nesouhlasím, ale jejich postoj bych nenazval vlastizradou. Jejich příchylnost k totalitním režimům bývá dlouhodobá a neskrývaná; proto v jejich případě nelze mluvit o zradě, jakkoli se mi jejich postoj nelíbí.
          Nešvar internetových diskusí bývá v tom, že lidé začnou používat silných slov, čímž ovšem ztěžují jakoukoli výměru názorů. Nesouhlasí se současnou vládou, tak začnou mluvit o vlastizradě. Jaká slova ale budeme moci použít, setkáme-li se s vlastizradou skutečnou? Lidská řeč nám umožňuje nějak se domluvit; pokud ale používáme zavádějící slova nebo dáváme slovům jiný význam, než obecně mají, poznenáhlu likvidujeme hřiště, na kterém se můžeme setkávat – a utkávat.
          Jiné zneužívané slovo je „totalita“. Mnozí hrozili, že když se prezidentem stane Petr Pavel, nastane nová totalita. Byl jsem v situaci, kdy jsem se chtěl proti tomu ozvat, ale pak jsem si všiml, že se nacházím ve skupince lidí, kteří jsou mladší a skutečnou totalitu nezažili. Jejich tvrzení o „nové totalitě“ mě hluboce uráží, protože jsem ji zažil. Nejenže mnozí nemohli publikovat; někteří nesměli ani psát. Ano, jedním z trestů za zastávání jiného názoru byla konfiskace psacího stroje. Pro ty, kdo se obávají nové totality, mám jednoduchý test: Dokud budete psát, že hrozí nová totalita, máte jistotu, že nehrozí. Pokud přijde – a vyloučit to nemohu – tak už psát nebudete. Tedy pokud se nepřidáte k jejím spolutvůrcům.
Řeč je úžasný fenomén. Slovem stvořil Bůh svět. My žijeme v době pobabylonské, tedy v době zmatení jazyků. Jen Duch svatý nám dává skutečné porozumění – učedníkům Ježíšovým o Letnicích rozuměli všichni. Nicméně dokud jsme na této zemi, v tomto čase, zacházejme s řečí obezřetně a nekažme ji záměrným přeznačováním slov.
Dan Drápal
9. února 2023

Ano, je to i náš boj

Náš svatý boj
 
Když před třemi týdny vyšel můj článek „Putinův svatý boj“, pozastavili se někteří glosátoři u slov „já také věřím, že existuje svatá válka. Svatou válku lze ale vést jen svatými prostředky…“ Někteří napsali, že křesťané žádnou svatou válku nevedou a vést nemají.
          Za poprask kolem této věty si do jisté míry mohu sám. Nijak jsem nenaznačil, co tou „svatou válkou“ míním, a mnozí zřejmě usoudili, že se jedná o nějakou klasickou válku, vedenou pouze všeobecně uznávanými prostředky.
          O tom, že máme vést svatý boj, nemám sebemenší pochybnost. Apoštol Pavel píše do Efesu, že „naše bojování není proti tělu a krvi (tj. proti lidem), ale proti duchovním mocnostem“ (viz Ef 6,12). Je to tedy naše bojování, náš boj, a ne že ne. V listu Efeským ovšem Pavel rozvíjí myšlenku, jak se máme na tento boj připravit, nikoli, jak ho máme vést. Komentátoři právem upozorňují, že výzbroj, kterou Pavel popisuje (Ef 6,13-17), obsahuje samé obranné prvky, až na jeden: na „meč Ducha, jímž je Boží slovo“. Chceme-li z Písma vyčíst, jak máme tento boj vést, musíme se obrátit jinam, konkrétně do 2. Korintským 10,4-5: „Zbraně našeho boje nejsou tělesné, ale mají od Boha sílu bořit opevnění; boříme rozumování a každou povýšenost, která se pozvedá proti poznání Boha. Uvádíme do zajetí každou myšlenku, aby byla poslušna Krista…“
          Opěr zde vidíme: je to náš boj. Ale ten nelze vést, natož vyhrát, tělesnými zbraněmi. Tělesné zbraně totiž „nemají sílu“ bořit opevnění.
          Abychom mohli tento boj vést, musíme Boha znát. Kdybychom ho neznali, jak bychom mohli rozpoznat ono „rozumováni“ a „každou povýšenost“?
          Chápu, že výraz „já znám Boha“ může být velmi problematický. Může to být zcela arogantní tvrzení. A každý křesťan si rovněž musí být vědom, že „nyní poznáváme částečně“ (1Ko 13,12). Naše situace rozhodně není jednoduchá: Jakmile se obrátíme ke Kristu, ocitáme se ve válce, ať chceme nebo nechceme. Tu válku jsme si nezvolili, nicméně ona je zcela reálná.
          V citovaných verších z 2. Korintským jsou zmíněna „opevnění“, „rozumování“ a „povýšenost“. Rozumí se samo sebou, že tato opevnění, rozumování a povýšenost se týkají i nás, a že první bitevní pole, kde se musíme utkat se silami nepřítele, je naše vlastní nitro. A pokud budeme tento boj vést vítězně, ozdobíme se pokorou.
          Co jsou ona „opevnění“? Kupříkladu dnes si většina lidí u nás myslí, že v křesťanství jde o to, „jak máme být hodní“, a pokud budeme hodní, půjdeme „do nebe“. To je určitá myšlenková „pevnost“, která se staví proti poznání Boha, protože nenechává žádné místo pro Ježíše Krista. Nebo možná jen to, že byl hodnější než ostatní. Pod nebem ale není žádné jiné jméno, skrze které bychom mohli být zachráněni (viz Sk 4,12).
          Jinou takovou pevností je rozšířená představa, že všechny (náboženské) cesty nakonec vedou ke stejnému cíli. Tato pevnost je velice silná. Pokud toto mínění nesdílíte, jste okamžitě onálepkováni jako netolerantní člověk. Byť jste sebehodnější.
          Rozumějte mi dobře: Nemyslím si, že je rozumné, chceme-li někomu zvěstovat evangelium, začít od jedinečnosti křesťanství. To vás lidé okamžitě přestanou poslouchat. Na druhé straně ale jsem-li výslovně dotázán, tak dám výslovnou odpověď a nijak se nevykrucuji. Možná se se mnou někteří lidé přestanou bavit, ale já kvůli tomu nebudu ředit zvěst, kterou mám šířit.
          Takto bych mohl dlouho pokračovat. A patrně se k těmto otázkám v některém z další článků vrátím. Zde bych chtěl ještě připomenout důležitou věc: Je třeba, abychom dobře ovládali zmíněný „meč Ducha“. Jedním z hlavních důvodů současné slabosti křesťanstva je chabá znalost Písma, případně jeho všelijaké ředění a překrucování. Mnohé zřejmě plete Boží nepřítel, která přichází k lidem jako kdysi k Evě se sugestivní otázkou „opravdu řekl Bůh?“ (viz Gn 3,1). Ano, v Písmu jsou obtížná místa, a činíme dobře, snažíme-li je vysvětlovat. Mnozí ovšem podléhají pokušení si Písmo upravovat.
          Jednou z myšlenkových „pevností“ je i přesvědčení, že k dosažení spravedlnosti se dá i válkou, a že nějaký národ má hrát spasitelskou roli – ať už je to národ německý, ruský, korejský nebo americký. Na to jsem se snažil svým článkem upozornit.
 
Dan Drápal
27. ledna 2023

Komentář k volbě prezidenta

Petr Pavel zvítězil
Petr Pavel zvítězil a nebudu zastírat, že z toho mám velikou radost. A abych pravdu řekl, nepočítal jsem s tím, že zvítězí o 800 000 hlasů, tedy rozdílem šestnácti procent! Obával jsem se, že naše politika bude pokračovat v „tradici“, kdy volby rozhodne nějaká lež nebo nějaká špína vytažená mezi prvním a druhým kolem prezidentské volby. V případě první volby Miloše Zemana to bylo strašení, že Karel Schwarzenberg „bude vracet majetek sudeťákům“ a několik naprosto „čistokrevných“ lží, které měly toto obvinění stvrdit. V dalších volbách se Milošovi Zemanovi podařilo udělat z protikandidáta Jiřího Drahoše „vítače migrantů“. Andrej Babiš se tentokrát pokusil o něco podobného a vykreslil generála Petra Pavla jako válečného štváče. Upřímně řečeno, obával jsem se, že mu to vyjde. Je to částečně dáno tím, že bydlím v Jeseníku, a tato část severní Moravy a Slezska je jednou z mála oblastí, kde Babiš zvítězil.
          Andrej Babiš měl tuto kartu připravenou již předem, protože hned v následujících dnech po prvním kole byly rozvěšeny billboardy líčící generála jako válečníka, zatímco Andrej Babiš je mírumilovný diplomat. Ty billboardy už musely být připravené… Všechna čest marketingovému týmu Andreje Babiše. Neponechali nic náhodě.
          Zpočátku jsem si říkal, že je hloupé a nebezpečné na tuto kartu vsázet. Pak jsem si ale uvědomil, že to v dané situaci bylo racionální. Pokusím se vysvětlit, proč.
          Když Andrej Babiš vstoupil do politiky, tvořili jeho elektorát nikoli příznivci levice, ale spíše střední třída, znechucená stavem české politiky. Divil jsem se, kolik významných osobností Andreje Babiše zpočátku podpořilo. Tehdy Andrej Babiš „vyluxoval“ tuto voličskou skupinu.
          Když pak byl ve vládě, nejprve jako ministr financí a po dalších volbách jako její předseda, spojil se se sociální demokracií. Ta se brala za chudé lidi (vzpomene si ještě někdo na Janu Maláčovou, přezdívanou Venezuela?), ale smetanu slízl Andrej Babiš. Jak se začal stále více otáčet doleva, postupně „vyluxoval“ i komunisty. Mnozí jsme si velice přáli, aby se komunisté nedostali do Parlamentu, ale byl to až Andrej Babiš, díky komu se naše přání splnilo.
          Co mohl tedy nyní Andrej Babiš dělat, když vyluxoval pravici i levici? Zbývají okamurovci. Babišův tým správně odhadl, že na pravici, ale i na levici už Andrej Babiš těžko někoho uloví, tak se pokusil „vyluxovat“ okamurovce. Tomio Okamura ale viděl, co se stalo s ČSSD, když se spojila s Babišem, a rozhodně se do podpory Andreje Babiše nehrnul. Nu, žádný strom neroste až do nebe, a tak se ukázalo, že Andrej Babiš už nemá kde brát.
          S Petrem Pavlem přichází do naší politiky zcela nový styl. Vyznačuje se velkorysostí a slušným zacházením s protivníky, a to i s těmi poraženými. Generálova málomluvnost je v naší politice spíše výhodou než přítěží.
          Ve skutečnosti, kdyby došlo na lámání chleba, tak by se v praktických ohledech Andrej Babiš možná moc nelišil od generála Pavla. Mohl sice generála vykreslovat jako válečného štváče a sám sebe jako mírotvorce, ale ani jeden, ani druhý nejsou těmi, kdo rozhodují, jak se situace na Ukrajině bude vyvíjet. Domnívám se, že přes Babišovo ostudné tvrzení, že by nepodpořil spojence z NATO, když by byli napadeni, by ve skutečnosti „držel basu“ s ostatními evropskými politiky. Možná si ho idealizuji, a jistě nesdílím jeho hodnoty, ale považuji Andreje Babiše za racionálně uvažujícího člověka, který má ovšem ten nedostatek, že rychleji mluví než myslí.
          Jistě neplatí heslo „účel světí prostředky“, ale neplatí ani opak, totiž že „prostředky světí účel“. Pavlova slušnost z něj ještě nedělá dobrého politika. Přesto, zdá se mi, bude komunikaci mezi dvěma znepřátelenými stranami v Poslanecké sněmovně spíše usnadňovat. A ta komunikace je nezbytná, mají-li se vyřešit takové problémy, jako je děsivě narůstající schodek státního rozpočtu, energetická krize apod.
          Když Petr Pavel jasně zvítězil, hodně se mi ulevilo. Těžko snáším aroganci, a té jsme si u předchozích dvou prezidentů užili víc než dost. Zdá se, že přichází zásadní změna.
          Přeji panu generálovi hodně moudrosti i milosrdenství. A přeji nám všem, aby byl pro naši vlast požehnáním, nikoli zlořečením. My křesťané se za to jistě budeme horlivě modlit.
Dan Drápal
28. ledna 2023

O svatých válkách

Putinův svatý boj
Politici mohou být všelijací. Mnozí z nich dají na různé věštce či vědmy, ale na veřejnosti se tím nijak nechlubí. O některých je to všeobecně známo – např. o Ronaldu Reaganovi, který dal na různé okultisty, zřejmě pod vlivem své manželky. O některých jsem to pouze slyšel a nemám pro to doklady, tak o tom pomlčím. Nicméně před lety jsem na popud tehdejšího předsedy Senátu Petra Pitharta napsal stať „Okultismus, Bible a politika“. Petr Pithart si všiml zájmu různých politiků o okultismus a moc mu to nešlo do hlavy. Často jde o lidi, kteří se jinak navenek jeví jako velmi racionální. Zkrátka člověk by to do nich neřekl.
          Jiná kategorie jsou ovšem politici, kteří mají určitou eschatologickou vizi. Takovým politikem byl například někdejší íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád. Ten byl stoupencem určitého šíitského směru, který počítal s jakýmsi Armageddonem na konci věků. To samo by ještě nemuselo být příliš nebezpečné – s konečnou bitvou na konci věků počítají i určité výklady biblické knihy Zjevení. Nebezpečné na Ahmadínežádově směru bylo to, že podle něj mají lidé příchod Armageddonu urychlovat tím, že sami vyvolávají válku. Jsem rád, že jsme Ahmadínežádovo panování přestáli bez katastrofy.
          Zajímavý byl z tohoto hlediska Adolf Hitler. O zapojení Tibeťanů do nacistické ideologie toho moc nevím; co však považuji za nezpochybnitelné, je Hitlerova víra v Prozřetelnost. Ta měla v jeho pojetí rysy božstva, tedy byla svým způsobem osobní. Každý pokus o atentát, který Hitler přestál, jej utvrzoval v tom, že Prozřetelnost ho zkrátka „nedá“.  Tato víra v to, že Prozřetelnost ho vyvolila, aby zřídil Tisíciletou říši, byla důvodem, proč se Hitler nevzdával ani v dobách, kdy už bylo zřejmé, že válku prohraje. Jiní, „normální“ politikové, by kapitulovali mnohem dříve. Hitlerova „víra v Prozřetelnost“ tedy znamenala desetitisíce zbytečně ztracených lidských životů. Opravdu není jedno, čemu věříme, a ideje mají své důsledky.
          Vladimír Putin je přesvědčen, že vede boj proti dekadentnímu Západu. Považuje se za ochránce určitých hodnot a svůj boj zřejmě pokládá za svatý. Jeho kritika Západu je v řadě ohledů oprávněná. To je rovněž důvod, proč má i na Západě řadu stoupenců. Putin má určité představy o světě a zejména o roli Ruska. V tom navazuje na dlouhou tradici ruského mesianismu. Ruský mesianismus měl v průběhu staletí celou řadu podob, ale přítomen je neustále. Rusku skutečně nejde jen o území. Rusko nemůže připustit existenci demokratické a k Západu se klonící Ukrajiny, ale z důvodů hlubších, než jsou ty, které plynou z jakéhosi politického pragmatismu.
          Náboženské války bývají nejkrutější a nejnebezpečnější.
          Já také věřím, že existuje svatá válka. Svatou válku lze ale vést jen svatými prostředky, ne například kastrováním zajatých nepřátel. Bylo by dobré, kdyby ruský prezident pochopil, že víc než dekadence Západu ohrožuje jeho národ alkoholismus. A těžko se bojuje za tradiční hodnoty jako je manželství, když Rusko má podstatně vyšší rozvodovost než Evropská unie.
          Otázka, jakou roli hraje přesvědčení o vyvolenosti ruského národa v myšlení Vladimíra Putina, je spíše pro psychology. Zdá se mi ale nesporné, že takové přesvědčení je velmi nebezpečné. Podobně jako Hitlerova víra v Prozřetelnost. Ten, kdo vede svatou válku, nelituje prostředků, nelituje ani lidských životů. V jeho myšlení jsou to zřejmě nezbytné lidské oběti, přinášené na oltář ruského mesianismu. Nicméně myšlenkový svět Vladimíra Putina bychom měli studovat. Snažím se o to: Pracně se prokousávám téměř pětisetstránkovým spisem Putinova hlavního ideologa Alexandra Dugina „Čtvrtá politická teorie“. Dugin se nijak netají odporem proti Západu, ale nejen proti jeho negativním stránkám, které dle mého názoru zaslouží kritiku. Dugin dokazuje že Západ musí být poražen. Individualismus je největší zlo a je nutno s ním skoncovat. Totéž platí o demokracii. Drazí přátelé, je to horší, než si myslíme.
          Proti tomu je zde Ukrajina, která bojuje o přežití. Rusko může být těžko poraženo; Ukrajina poražena být může. Boj, který vedou Ukrajinci, není boj motivovaný nábožensky. Evropa si s tímto bojem neví tak úplně rady. Na jedné straně je zde hrdinný boj poměrně chudého národa s velmi nešťastnými dějinami proti ruskému kolosu, na druhé straně evropská postmoderní ideologie, podle níž jsou národní státy něco špatného, něco, co by mělo být překonáno. Národy se ale rodí často právě v děsivých historických momentech – v tomto ohledu neudělal pro konstituci ukrajinského národa nikdo víc než Vladimír Putin. A někteří evropští ideologové lkají nad tím, že hrdinný boj Ukrajinců zvyšuje „toxickou maskulinitu“, proti které bojovali. Ano, muži brání svou vlast, brání své ženy a děti.
Nebylo by správné, kdybychom chtěli boj Ukrajinců proti Rusku vyfutrovat nějakým náboženstvím nebo ideologií. Je prostě správné přijít na pomoc slabšímu, jemuž hrozí vyhubení. Myšlenka, že v Evropě se spory nebudou řešit zabíjením, je správná a chvályhodná. A postačující. Ne, opravdu nechci, aby mě Rusko „zachraňovalo“.
 
Dan Drápal
20. ledna 2023

O „neutralizaci“ chval apod.

Nevyslyšené modlitby
 
V 1. Petrově listu čteme: „Stejně muži: žijte se svými ženami podle poznání jako se slabší ženskou nádobou a prokazujte jim úctu jako spoludědičkám milosti života, aby vaše modlitby neměly překážku“ (3,7). Vyložím to hned naostro: Pokud muž neprokazuje ženě úctu, Bůh jeho modlitbám říká „ne“. A to i v případě, že muž v modlitbě prosí za správnou věc.
          Toto je jen jeden případ, kdy Bůh k našim modlitbám říká „ne“. Možná ještě důležitější je, abychom vzali vážně Jakubova slova, že jeden a tentýž pramen nemůže dávat vodu jak sladkou, tak hořkou (3,10-11).
          Pán Ježíš nabídl Samařance živou vodu a slíbil jí, že kdo by se napil vody, kterou mu on dá, nebude už nikdy žíznit (Jan 4,13-14).
          Možná ale víme z vlastní zkušenosti, že jsme přijali spásu v Ježíši Kristu, činili jsme pokání… a přece opět žízníme! A pokud to není naše osobní zkušenost (čemu bych se dost divil), vidíme to na lidech, s nimiž se v církvi setkáváme.
          Čím to je? Byl to tuším Watchman Nee, kteří říkal, že pokud pijeme střídavě z Krista a z tohoto světa, budeme mít – nevyhnutelně – opět žízeň. Jinými slovy, nemůžeme pít současně vodu hořkou i sladkou. Když vidím zatrpklého křesťana, tuším, že se napil vody tohoto světa.
          Atmosféra v naší zemi – a dá se bez nadsázky říci, že na celém světě – houstne. Narůstá napětí v mezilidských vztazích, a toto napětí se v krajních případech projeví otevřenou válkou.
          My jsme povoláni, abychom oslavovali Boha. Jistě, není to jediný náš úkol, ale rozhodně je jedním z nejdůležitějších. A snad je možné dokonce říci, že čím je atmosféra napjatější, tím je oslavování Boha důležitější. Vždyť k tomu jsme byli stvořeni. Jednou z forem – jistě ne jedinou – je budování Davidových stánků. Tam, kde se množí reptání a sváry, jsou chvály jedním ze způsobů, jakým sabotujeme vládu knížete tohoto světa.
          Leč mějme se na pozoru! Podobně jako Bůh někdy našim modlitbám řekne ne, může odmítnout i naše chvály. Učiní tak tehdy, pokud my své chvály „neutralizujeme“. A jak se to děje? Třeba skrze pomluvy nebo neoprávněnou kritiku. Nebo skrze tvrdou a nelaskavou řeč. Tentýž pramen nemůže současně vydávat vodu hořkou i sladkou. Nemůžeme jedněmi ústy dobrořečit a zlořečit. Chválit Boha a zlořečit člověku (srov. Jk 3,9).
          Nechci, aby tato má slova byla špatně pochopena. Někdo by jim mohl rozumět tak, že se stavím proti jakékoliv – a tedy i proti oprávněné – kritice. Nikoli – bez napomínání církev chřadne. Jde ale o to, co máme v srdci, protože „z hojnosti srdce ústa mluví“ (viz Mt 12,34). A Jakub varuje, že pokud máme v srdci hořkou závist a svárlivost, z principu neřekneme nic moudrého (srov. Jk 3,14-17). Bohu záleží především na našem srdci, a chce, abychom dali nejprve do pořádku je. Sem míří i Ježíšovo slovo o třísce a trámu v oku.
          Teď bude následovat „politická odbočka“.
          V lidské společnosti existuje něco, čemu se říká slušnost a konvence. Já například začínám dopisy často slovy „vážený pane“ nebo „milý pane“. Není to pokrytecké? Někdo se dopouští nějaké nízkosti, a já ho oslovím Vážený pane? Jistě, je to slušné a je to konvenční. Ale myslím to vážně?
          Přemýšlím o tom. Nechci to psát mechanicky. Nicméně v posledu mám dobrý důvod si každého vážit – i toho, kdo mě znevažuje. Protože každý člověk má hodnotu Božího Syna, který zemřel za jeho i za mé hříchy. Napíšu-li slova „vážený pane“, uvědomím si, co dělám, a to mi pak brání psát ošklivě. Podobně je to se slovy „milý“ nebo „milá“. Ano, ta sestra možná není milá, ale Bůh ji má stejně rád. Ke mně se možná mile nechová, ale Bůh má pro ni dobrý plán, a v tom je, aby se milou stala.
          Vzpomínám si, že když se Petr Pithart kdysi dávno stal předsedou české vlády, ve svém prvním projevu poděkoval vládě předchozí. Vzpomínám si na jeho slova, že jeho vláda se „snažila“. (Řekl i jiné a lepší věci, ale toto slovo mi utkvělo v paměti.) V Americe bývalo dobrým zvykem, že stávající prezident nově zvolenému prezidentovi pogratuloval a nově zvolený svému předchůdci poděkoval a vyzdvihl ty věci, které se mu povedly. Říká se tomu politická kultura, ale můžeme to nazvat i obyčejnou slušností.
          Někdo by mohl namítat, že v oněch „rituálech slušnosti“ může být notná dávka pokrytectví. (Údajným pokrytectvím se dá znevážit leccos, dokonce i manželská věrnost.) Ve skutečnosti tato lidská slušnost umožňuje, aby mohl být navázán rozhovor – nebo aby rozhovor již navázaný mohl pokračovat. To, jestli je člověk sprostý nebo vstřícný, pochopitelně nic nevypovídá o jeho odborné způsobilosti. Pokud je sprostý a k tomu neschopný, nedá se nic dělat. Pokud je vstřícný a neschopný, možná v odborné debatě ztratíme nějaký čas, ale alespoň jsme poznali, že je neschopný a můžeme se lidsky a slušně rozejít. Pokud je vstřícný a schopný, bude náš rozhovor s ním užitečný a obohacující, a to i tehdy, když zjistíme, že se odborně neshodneme (Angličané někdy končí rozhovor slovy „we agree to differ“ („shodli jsme se, že se neshodneme“). Je ale smutné, když je někdo schopný a přitom sprostý – vzhledem k tomu, že řadu lidí pozuráží, znemožní spolupráci; někdy na problémech, které vyžadují rychlé řešení.
          Chceme-li být požehnáním pro druhé, buďme slušní. Všechny problémy světa tím samozřejmě nevyřešíme, některé ale možná ano.
          Nehledě na to, že Pánu Bohu se vůbec nelíbí, když jednáme arogantně a tváříme se, jako že jsme spolkli všechnu moudrost. Bůh vyslýchá modlitby pokorných.
Dan Drápal
12. ledna 2023

Upozornění na dobrou knihu

Když je víra zakázána
 
Toto je název knihy, kterou vydalo nakladatelství Stefanos, jež spolupracuje s organizací Hlas mučedníků. Její podtitul zní „40 dní v první linii s pronásledovanými křesťany“. Jejím autorem je Todd Nettleton, jehož úkolem či životním posláním je zachycovat osudy pronásledovaných křesťanů v nejrůznějších částech světa. Jak naznačuje podtitul, jde o čtyřicet příběhů z nejrůznějších částí světa – ze zemí velice chudých, jako je třeba Jižní Súdán nebo Eritrea, ale i ze zemí rozvinutých, jako je třeba Turecko nebo Čína. Situace se v těchto zemích značně liší a liší se i míra nebezpečí, jemuž jsou křesťané v těchto zemích vystaveni.
Je to kniha velmi dojemná, protože svědčí o lásce. Především o lásce ke Kristu. Je to láska ke Spasiteli, která dává pronásledovaným sílu, když dojde na mučení. Ano, je to kniha dojemná, ale není pro slabé nátury.
Jelikož jsem měl výsadu tuto knihu překládat, musím vyznat, že máloco povzbuzovalo mou víru tolik, jako svědectví o těch, kteří dokázali nejen pro Krista trpět, ale i odpustit svým mučitelům. Todd Nettleton, který tuto knihu různých příběhů sestavil, ovšem nezamlčuje, že ne všichni dokázali odpustit. Je to kniha celkově velmi povzbudivá, ale realistická. To jí dodává na věrohodnosti.
Přeložit takovou knihu mi trvá dva až čtyři měsíce. Během této doby jsem žil „normální život“, k němuž patří psaní článků, při nichž mi jde o to, aby oslovovaly jak křesťany, tak nekřesťany. Články – jistě nejen ty mé – často vyvolávají polemiku. Současně jsem rovněž členem křesťanského společenství, a jak asi dobře víte, i ve společenství se mohou vyskytnout různá napětí nebo nedorozumění. Když jsem se ponořil do překládání a do příběhů lidí, kteří někdy o všechno přišli, protože se stali křesťany, začaly mi mnohé naše polemiky připadat poněkud malicherné. Bylo mi dáno nahlédnout do světa lidí, kteří jsou rádi, že se vůbec mohli v malé skupince sejít, a kteří si přitom nemohou být zcela jisti, že je někdo „nesebere“.
Nesnadná byla i situace Toddovy manželky Charlotty, které autor tuto knihu věnoval. V odstavečku o věnování stojí: „Každý příběh, zachycený na těchto stránkách, každá výprava do Bangalore, Pekingu nebo Baku, znamenala, že jsi byla sama na výchovu dětí a sami jsi rovněž večer usínala. Přesto jsi mě neustále vysílala na další cesty, svěřovala jsi mě do Boží ochrany…“ Jednou se stalo, že Todd byl zadržen v Severní Koreji a rodina o něm nějakou dobu neměla žádné zprávy. Dokážu si představit, co asi jeho manželka prožívala…
Knihu velice doporučuji. Poznáte život křesťanů na místech, kde je to skutečně těžké, ale možná uvidíte i vlastní život v nové perspektivě.
Jeden z příběhů, zachycených v knize, se týká i České republiky. Oč jde? Neprozradím, nechte se překvapit…
Kniha má 276 stran a její běžná cena je 374 Kč.
 
Dan Drápal
16. ledna 2023

Příspěvek do diskuse

Ještě k Večeři Páně
Článek „Kdo smí k Večeři Páně“ vyvolal značný rozruch. Reakcí přišla spousta – pozitivních i negativních. Řada čtenářů přišla s novými otázkami, a přinejmenším na některé bych rád odpověděl.
Nejprve se budu věnovat otázce, která sice s Večeří Páně souvisí, ale nikoli nějak podstatně. Je to otázka členství ve sboru. Petr Adamec totiž v diskusi připomněl, že kdysi jsem zastával názor, že za člena by měli být přijímáni pouze lidé, kteří platí desátky, a zmínil, že nyní se na členství ve sboru dívám jinak než dříve. Tím jako by potvrzoval tvrzení některých lidí, že nějaké pozice zaujmu, ale pak je zase opustím.
Poslední uvedené tvrzení nebylo nijak doloženo a popravdě řečeno si nemohu vzpomenout na to, že bych něco tvrdil pouze dočasně. Co se týče upozornění Petra Adamce, pak je, myslím, založeno na neúplné informaci: Nikdy jsem netvrdil, že členem obecné církve může být jen člověk platící desátky. Prosazoval jsem, aby to bylo pravidlem v Křesťanském společenství Praha. Což jsem zdůrazňoval. Zdůvodňoval jsem to právě tím, že v Praze jsou desítky různých sborů nejrůznějšího ražení. KS Praha nikdy nežilo ze státních peněz, a tudíž předpokládalo u svých členů vyšší obětavost. Nebylo to tedy rozhodnutí teologické, nýbrž praktické. Nikdy jsem ho neprosazoval v KS jako celku – šlo pouze o situaci v Praze. Přitom se nijak nekontrolovalo, zda lidé desátky skutečně platí; bylo to založeno na důvěře. Kdysi dávno jsme s Lubošem Ondráčkem spočítali, jaká je celková obětavost členů, a došli jsme ke zjištění, že v celku lidé desátky platí. Samozřejmě někteří lidé možná neplatili, zatímco jiní platili více.
Přitom lidé, kteří tento závazek na sebe vzít nechtěli, nebyli v ničem omezováni – mohli chodit na skupinku, mohli chodit k Večeři Páně… Členství ve sboru tedy neposkytovalo žádné „výhody“, vlastně jen „povinnosti“.
Nyní jsem členem sboru na velmi malém městě. Do nejbližších evangelikálních sborů je to minimálně 25 km. V takové situaci se mi řada věcí jeví jinak, než v anonymní Praze, která poskytuje bohatý výběr evangelikálních sborů nejrůznějšího zaměření. Ano, jsou věci, které jsem začal vidět jinak, a nestydím se za to. Lidé zde nemají na výběr – proto by se na ně neměly klást nějaké zbytečné nároky.
Nicméně zpět k Večeři Páně. Byl jsem rád, že mnozí lidé přijali (někteří již velmi dávno) myšlenku, že Večeře Páně by neměla být kázeňským prostředkem. To bylo ostatně to hlavní, oč mi v článku šlo. Jiní lidé měli ovšem starost, aby nedocházelo ke znevážení Večeře Páně. Tuto jejich námitku považuji – přinejmenším částečně – za oprávněnou, a proto vlastně píšu tento článek.
Když jsem napsal, že bych Večeři Páně vysloužil i nevěřícímu, pak jsem tím nemyslel, že jakémukoli a za jakýchkoli okolností. Vzpomínám si na situaci z Manin, kdy lidé přicházeli dopředu a tvořili kroužek k Večeři Páně a jedna žena potichu, ale zřetelně říkala „jděte všichni do pr…“ Jí jsem Večeři Páně nepodal. Vedle ní stál muž, také dosti problematický, který se na protest proti mému jednání otočil v kruhu zády. Nu, incident za všechny prachy… (Chápu, že když někdo chodí do sboru, kde se nevěřící objeví jednou za uherský měsíc, pak takové incidenty řešit nemusí.)
Ne, když jsem doporučoval „liberalizaci“ přístupu k Večeři Páně, tak jsem nemyslel na takovéto situace. Myslel jsem například na tři děvčátka, která už rok a půl chodí poctivě na naše shromáždění. Modlíme se za jejich maminky (o tatíncích nevíme nic, ti v jejich životech moc nefigurují); jedna maminka přišla na Vánoce poprvé do sboru – po mnoha měsících modliteb. Ty dívenky toho moc pozitivního v životě nezakoušejí. Jsme možná první společenství, kde se cítí přijaty. A my jim dáváme všemožně najevo, že k nám patří. Jedna z nich už přijala svou službu – obsluhuje promítání textů písniček. Když slavíme Večeři Páně, postupně jim vysvětlujeme, oč jde. Nevím, jak to berou. Vím, že Pán Ježíš je má rád. A nevidím důvod, proč bychom z modu „přijetí“ měli náhle přepnout do modu „odmítnutí“.
To souvisí i s pojetím evangelizace. Někteří lidé se pohoršovali nad tím, že zvu na skupinku, kde se sobě navzájem otvíráme, i nevěřící. „O svých hříších bych byla ochotna mluvit jen se svou nejbližší kamarádkou,“ zaslechl jsem jednou. Jak to ale tedy myslíme? Má si nevěřící myslet, že už jsme bezhříšní? Jsou lidé, kteří jsou si svých hříchů vědomi. Navštíví naše shromáždění, vidí milé lidi, kteří se na sebe usmívají, a trochu nám závidí, jak jsme dobří. A mají pocit, že oni mezi tak hodné lidi nepatří. Vždyť si jsou vědomi svých hříchů. Podruhé už je zpravidla neuvidíme.
Když přijdou na skupinku, kde někdo – třeba sám vedoucí – činí pokání z nějakého hříchu, vidí, že přišli mezi nedokonalé lidi, a možná se také otevřou a řeknou, v čem je bota tlačí. Vidí nedokonalé lidi… ale někdy mezi nimi zahlédnou i Ježíše. Je to lepší, než když mají dojem, že křesťané už s ničím nezápasí.
Na příkaz Pána Ježíše si při Večeři Páně připomínáme, že Ježíšovo tělo za nás umíralo na kříži a jeho krev tekla, abychom my byli očištěni od hříchů. Vyjadřujeme tím, že to, co se stalo na Golgotě, platí pro nás dnes. Ohlížíme se do minulosti, na Velikou noc, kdy Izrael vycházel z Egypta, a hledíme do budoucnosti – Večeře Páně je předjímkou hostiny Beránkovy. Večeře Páně má spoustu významů a celou řadu rovin, a nikdo z nás nemůže říci, že jim všem rozumí a že všechny i emocionálně prožívá. A můžeme si připomínat i Ježíšovo stolování s hříšníky během jeho pozemského přebývání v těle.
Kdo jí a pije nehodně? Kdo nerozsuzuje tělo Páně?
Ten, kdo zlehčuje Ježíšovu oběť na kříži. Ten, kdo popírá, že církev je Kristovým tělem. Nikoli ten, kdo nerozumí všem aspektům Večeře Páně. Paradoxně jí a pije nehodně ten, kdo se domnívá, že je hoden. Znovu připomínám smysl Ježíšova podobenství o farizeovi a celníkovi: „Církev je jediné společenství, kde podmínkou členství je nehodnost kandidátů.“ Z tohoto důvodu se tolik neobávám, že jí a pije nehodně ten, kdo hledá Boha, ale spoustě věcí ještě nerozumí (ten si pravidla připadá nehodně a potřebuje spíše povzbuzovat, že smí). Možná má větší problém ten, kdo si myslí, „já už můžu, ale tenhle ještě ne“. Ne, Večeře Páně není odměna za slušné chování. Je vyjádřením víry, že ač jsme nehodní, Ježíšova oběť na kříži nás zachraňuje. 
 
Dan Drápal
4. ledna 2022

Tentokrát na ekonomické téma

Nalejme si čistého vína
Budu psát o politice. Ale nebude to o prezidentské volbě. Budu psát o něčem, co je dlouhodobé, co se netýká následujících třech týdnů, ale možná celých desetiletí.
          Naše země je ve finanční tísni. Při zpětném pohledu je zřejmé, že by to nemělo nikoho překvapovat. Pracovali jsme se schodkovými rozpočty i v době, kdy ekonomika utěšeně rostla. Pak přišel covid, který způsobil chaos v politice i ve financích. Schodkové hospodaření se dalo dobře zdůvodnit.
          Velmi dobře si vzpomínám na okamžik, kdy bylo oznámeno, že důchodci dostanou mimořádně přidáno 5000 Kč. Byl jsem zrovna na vycházce v Ďáblickém háji a poslouchal jsem zprávy přes sluchátka. Když jsem uslyšel tuto zprávu, zatrnulo ve mně. Ale proč? Neměl bych se radovat z toho, že dostanu pětitisícovku navíc?
          Tušil jsem, že vláda rozdává peníze, které jsme ještě nevydělali. V něčem tento krok zafungoval. Tehdejší premiér Babiš si získal popularitu. Vzpomínám si na den, kdy nás rozváželi sanitkou z Třinecké nemocnice. Bylo nás v autě pět a všichni kromě mne chválili (v té době již bývalého) premiéra. „Dal nám peníze.“ Nebylo mi dobře, a tak jsem se do rozhovoru nezapojil. Nikdo ovšem nenastolil otázku „a odkud se ty peníze vzaly?“ Od té doby jsem slyšel ještě několik podobných diskusí. Zde na Jesenicku je Andrej Babiš velmi populární.
          Máme novou vládu. Jsem s ní velmi spokojen. Premiér mluví uměřeně, nevzteká se, je schopen vyjednat kompromisy, a zejména díky českému předsednictví EU so získal sympatie i v zahraničí, kde do té doby moc znám nebyl.
          Nicméně jedna věc je špatně. Vláda nechce zvyšovat daně.
          Ano, chápu, ve volebním programu zvyšování daní nebylo. Ale také tam nebylo, že Rusko napadne Ukrajinu, což výrazně změnilo situaci. Schodek na letošní let činí 395 miliard, a je otázka, zda se podaří ho naplnit. Problémem je, že vláda plánuje vysoké schodky i do dalších let. A to už není deficit vyvolaný nečekanými událostmi a nečekaným vývojem, ale deficit tzv. strukturální, který by při současném hospodaření setrvával i v budoucnosti, a to i v časech, kdy by se mohlo relativně dařit.
          Aby bylo jasno: V mnoha ohledech je lepší daně nezvyšovat. Bylo by mnohem lepší, kdybychom dokázali snižovat deficit snižováním výdajů. Obávám se ale, že v současné situaci se zvyšování daní nevyhneme. Nesmí to ovšem být hlavním prostředkem snižování deficitu – to by skutečně ekonomiku přiškrtilo.
          Česká republika v této dekádě opouští fiskálně konzervativní a fiskálně zodpovědné hospodaření, které se zde pěstovalo od samotného začátku Československé republiky a které do jisté míry přetrvalo i v dobách komunismu. Ano, že komunistů panovalo v ledasčem turecké hospodaření, nicméně kdy přišla sametová revoluce, Československo bylo zadlužené jen minimálně, zejména ve srovnání s Polskem nebo Maďarskem. Proto zde transformace byla mnohem méně bolestivá než ve jmenovaných zemích.
          Pokud se něco podstatného nezmění, přijdeme o výhodu relativně nízkého poměru státního dluhu vůči HDP. To znamená, že obsluha dluhu enormně naroste a my bychom se tak mohli za několik málo let dostat do podobně neřešitelné situace, v jaké je nejen Itálie, ale i Francie. Místo abychom zkvalitňovali zdravotnictví nebo školství, budeme splácet úroky. Sledujte prosím Francii: Ještě před pětadvaceti lety na tom byla stejně, ne-li lépe, jako Německo. Teď můžeme takřka v přímém přenosu sledovat její úpadek, doprovázený sociálními bouřemi.
          Vláda si zvyšování daní zakázala. Vymyslí někdo jiný způsob, jak se strukturálního deficitu zbavit?
          Jistě, zvyšování daní je nepříjemné a nepopulární. Pokud ale se strukturálním schodkem něco neuděláme, čeká nás tvrdý náraz do zdi. Dle mého názoru nemáme řešit otázku, zda daně zvýšit či nezvýšit, ale otázku, jaké daně? Nabízí se především výrazné zvýšení daně z nemovitosti. Tato daň chudým lidem neublíží a státní kase pomůže. A dále bude nutno navázat věk odchodu do důchodu na průměrnou délku dožití.
          Jenže: Bude mít některá politická strana odvahu říci lidem hořkou pravdu? Vláda a opozice na sebe navzájem hází vinu za současný stav.
          Přitom problém, kterému čelíme, se nedá vyřešit bez spolupráce mezi vládou a opozicí. A právě tato spolupráce zatím neexistuje a nic podobného není ani na obzoru.
          Varovat před nárazem do zdi, který nás čeká, by mohli politici kterékoli strany. Ano, je mi jasné, že nalijeme-li veřejnosti čistého vína, bude to s největší pravděpodobností znamenat politickou smrt. Jenže čím déle budeme toto „nalití čistého vína“ oddalovat, tím bude náraz prudší.
          K tomu, aby se hrozící náraz podařilo odvrátit, by bylo zapotřebí spolupráce mezi vládou a opozicí. Vláda spolu s opozicí by měla pracovat na kredibilním plánu finanční konsolidace. Jinak hrozí, že vláda něco zavede a opozice to po dalších volbách zruší.
          Pořád patříme k nejbohatší pětině světové populace. Žádná spálená země – naopak, vnějšně naše republika i přes současné zpomalení vzkvétá. Budeme si ale muset připustit, že na nějakou dobu si budeme muset utáhnout opasky. Nejsem si ale jist tím, že toho budeme schopni.
          Stejně byl ale někdo tu nepříjemnou pravdu vyslovit měl. Ano, vím, chce to hodně odvahy.
 
28. prosince 2022

Kdo smí k Večeři Páně

Kdo smí k Večeři Páně
Občas se mi stane, že změním názor. A velmi zřídka se stává, že ho změním radikálně.
          Před několika lety vyšla moje stručná brožurka pod názvem Večeře Páně, v níž jsem shrnul, jak jsem Večeři Páně rozuměl. Nedlouho na to jsem dostal zakázku – překlad knihy Pojďme ke stolu od Johna Marka Hickse. A moc lituji, že jsem tuto knihu nečetl dříve, než jsem napsal své krátké pojednání. John Mark Hicks mě silně oslovil a na základě jeho knihy jsem svůj pohled na Večeři Páně výrazně přehodnotil. Dlouho to ve mně zrálo a dlouho jsem se k dané problematice nevyjadřoval. Pokud tak činím teď, je to na přímý dotaz jednoho z čtenářů.
          John Mark Hicks soudí, že na slavení Večeře Páně se musíme dívat prismatem Ježíšova stolování. V evangeliích je vícekrát zaznamenáno, že Ježíš stoloval v domě nějakého farizea, případně v domě Zacheově (který byl naprostým opakem farizeů).
          Na hostinách, kterých se Pán Ježíš účastnil, byli podle všeho přítomni lidé nejrůznějšího druhu – výběrčí daní či celníci, farizeové a zákoníci (např. Mt 9,10 nebo Lk 7,36), ženy vysvobozené od démonů, nebo jednoduše milí přátelé, jako byl Lazar a jeho sestry.
          Podle všeho Pán Ježíš příliš neřešil otázku, kdo je na té či oné hostině přítomen. Právě to mu farizeové vyčítali: Pohoršovali se nad tím, že Ježíš stoluje s hříšníky (např. Mt 9,11).
          Někdo by mohl namítnout, že kromě těchto hostin, na kterých se scházela všelijaká cháska, jedl Ježíš někdy se svými učedníky „v soukromí“ – a do této kategorie patrně patřila i Poslední večeře, slavnostní pesachová večeře těsně před Ježíšovým zatčením. Jenže ouha! Na této večeři byl i Jidáš, a Ježíš mu dokonce podal nejlepší sousto (Jan 13,26). To, že tam nebyli jiní lidé než učedníci, bylo dáno povahou pesachové večeře: Byla to rodinná záležitost, a to už od časů, kdy ji Mojžíš ustanovil těsně před exodem z Egypta.
          Večeře Páně ovšem žila od počátku křesťanství svým vlastním životem a v lidském podání se výrazně proměňovala. Brzy začali být vylučováni nekřesťané, a postupně začali být vylučováni i někteří křesťané. Představa, že by se nekřesťan účastnil Večeře Páně, byla pro mě ještě před několika lety naprosto nepřijatelná. „Vždyť ani nerozumí, oč při Večeři Páně jde!“ „Večeře Páně je obnovou smlouvy s Bohem, a tuto smlouvu uzavřeli jen pokřtění!“ Takové a podobné námitky bych ještě nedávno vznášel.
          Proto se vůbec nedivím, bude-li tento můj článek některé lidi šokovat. Podotýkám ale, že nevolám po nějaké revoluci. Netvrdím, že protože já jsem na něco změnil názor, musí se teď všechno změnit. To ostatně netvrdil ani John Mark Hicks.
          Nicméně se pokusím se s těmito námitkami vyrovnat. Lidé, kteří stolovali s Ježíšem, také vesměs nevěděli, „vo co de“. Na otázku, kdo je Ježíš, odpovídali různě, jak ostatně plyne z odpovědi učedníků na Ježíšovu otázku, za koho ho lidé považují. Jen málokdo na oněch hostinách by odpověděl s jistotou správně, že Ježíš je očekávaný Mesiáš. Jistě, takových lidí postupně přibývalo. Jenže stále platilo, že vstupenkou na hostinu, na níž byl přítomen Pán Ježíš, nebylo správné vyznání víry.
          Za ještě problematičtější považuji, že Večeře Páně se v mnohých segmentech církve stala kázeňským prostředkem. Kdo je v kázni, nesmí k Večeři Páně. (Jenže on k ní většinou ani nechce.) Kázeň je jednou z podstatných známek církve a já rozhodně nevolám po jejím zrušení. Existují hříšné postoje a činy, a pokud patříme Ježíši Kristu, nemůžeme je nechat bez povšimnutí. „Hřeší-li bratr tvůj…“ Většinou to dobře znáte. Podobně církev nesmí mlčet k bludnému učení.
          Nejde mi tedy o zrušení kázně, ale o to, že prostředkem kázně by neměla být Večeře Páně. Ježíšovo stolování, jak o něm čteme v evangeliích, nebylo odměnou za správné smýšlení a správné jednání. Večeře, na níž byl přítomen Pán, byla příležitostí se s Ježíšem setkat.
          Večeře Páně jako odměna za slušné chování souvisí i se křtem pojatým jako odměna za slušné chování, jak je to v některých evangelikálních kruzích běžné.
          Popravdě řečeno, Večeři Páně nerozumíme o nic lépe, než jí rozuměli učedníci při Poslední večeři. Až postupně jim docházela spousta věcí. Podobně je tomu s námi. Jakkoli jsem přehodnotil to, co bych o Večeři Páně psal dnes, vysvětlení toho, co je to symbol a k čemu všemu Večeře Páně odkazuje, chápu dnes stejně jako tehdy.
          Nebojme se zvát nevěřící na naše skupinky. Nebojme se zvát je na naše bohoslužby. A nebojme se, pokud přistoupí k Večeři Páně. Pán Ježíš byl v této věci inkluzivní. A znovu opakuji: Neznamená to, že by bagatelizoval hřích.
          A ještě jednou opakuji: Nevolám po žádné revoluci. Jediné, co doporučuji, je znovu si pročíst evangelijní zprávy o Ježíšově stolování, a srovnat je s naší dnešní praxí.
Dan Drápal
27. prosince 2022

Proč mnozí věří bludům

Svět je složitý
Je tomu už asi sedm let. Kdosi mi tvrdil jakousi bizarnost, už ani nevím jakou. Ale pamatuji si dobře svou reakci: „Jestli tomuhle věříš, pak bych se nedivil, kdyby mi dneska někdo tvrdil, že země je placatá.“
          Netušil jsem, že ještě téhož dne se o takovém člověku dozvím. A během posledních sedmi let jsem slyšel o celé řadě takových lidí. Přiznávám, že jen z doslechu – osobně jsem se s nikým takovým nesetkal. Vím o několika lidech, které osobně znám, ale o této věci jsem s nimi nemluvil, protože ze sboru odešli.
          Zdá se mi, že po zhruba dvou staletích víry ve vědu přichází jakýsi zpětný náraz. Dnešní lidé věří někdy neuvěřitelným bizarnostem.
          Lámu si hlavu, čím to asi je. Vyslovím určitou hypotézu, ale je to opravdu jen hypotéza, navíc nevím, zda by se dala nějak potvrdit nebo vyvrátit.
          Už na základní škole jsme se učili, že nejjednodušší částečkou hmoty je atom, který se skládá z protonů, neutronů a elektronů. Proton něco váží a nese kladný náboj, neutron váží zhruba jako proton a nenese žádný náboj, a elektron neváží skoro nic a nese záporný náboj. Bylo to relativně jednoduché a srozumitelné.
          Pak se nám to začalo trochu komplikovat. Začalo se mluvit o neutrinech a fotonech a dalších částicích, a už se nedalo tvrdit, že atom je nejjednodušší částečka hmoty. Nyní je to všechno ještě neskonale složitější. Už se to ani neodvážím popsat, protože fyzikům bych se asi zdál směšným.
          Nejsem fyzik, ale do jisté míry jsem historik-amatér. Několik let jsem se věnoval ruským dějinám. V něčem je historické poznání podobné tomu fyzikálnímu. Vezměme si nějakou jednotlivou událost většího významu, například Krymskou válku. Ve stručnějších dějinách Ruska je jí věnováno několik odstavců, v těch trochu obsáhlejších dejme tomu celá kapitola. Uděláte si určitou představu o jejích příčinách, průběhu a následcích. Pak se vám dostane do rukou nějaká monografie, vy si ji přečtete a řeknete si: Aha, tak ono to bylo složitější. A pokud se dostanete k dobovým pramenům, třeba osobním dopisům nebo oficiálním depeším, začne se vám to notně komplikovat. Po přečtení Dějin Ruska, jak je vydalo například nakladatelství Lidové noviny, můžete mít pocit, že tomu trochu rozumíte. Když se ale určitou událostí zabýváte detailněji, vaše jistota, že jste tomu porozuměli, dostává trhliny. A jdete-li do pramenů (tam se ovšem dostává málokdo), tuto jistotu ztrácíte téměř úplně.
          Udělal jsem osobní zkušenost s dějinami, podobně jako fyzik dělá osobní zkušenost s fyzikou nebo lékař s medicínou. Mělo to pro mě jeden důsledek: Když mi někdo něco tvrdí s naprostou jistotou, rozsvítí se ve mně červené světlo. Ovšem na rozdíl od historie zjištění fyziky mohou být verifikovatelná. Nicméně my, kteří v daném oboru nejsme odborníky, jsme stejně na odborníky odkázáni.
          Žijeme ve složitém světě. Skuteční odborníci si uvědomují, že znají jen malý výsek toho, co lze poznat. Mnohým věcem nerozumí nikdo. A v tomto světě máme žít!
          Pro některé lidi je to neúnosné. A tak hledají nějaké řešení – něco, co by jim umožnilo se ve světě nějak vyznat. Nějaký jednodušší model. Třeba placatou zemi. Nebo bilderbergské spiknutí.
          To má ovšem jednu velkou nevýhodu. Musíte žít s vědomím, že obrovská spousta lidí je součástí spiknutí. A všichni spiklenci vám lžou.
          Mám to z druhé ruky, ale ptal jsem se, jestli věřící v placatou zemi vědí, jak to vypadá na jejím konci. Prý jsou před koncem placaté země vojáci, kteří nikoho dál nepustí. Ti ale všichni – a musí jich být přece tisíce – znají pravdu! A tají ji před zbytkem lidstva.
          A teď si představte všechny ty lidi, kteří sedí v Houstonu a předstírají, že vysílají nějaké rakety do kosmu, a dokonce nás bulíkují tím, že nějaká raketa obletěla měsíc, nebo na něm dokonce přistála! Vytvářet takovou pseudorealitu musí přece stát obrovské množství peněz.
          Přes všechny tyto – podle mne neřešitelné – problémy někteří lidé dávají placaté zemi přednost. Tento model je totiž mnohem jednodušší. Žijete ovšem ve světě, kde polovina – nebo přinejmenším obrovské množství lidí – vědomě lže. To to nikdo neprozradí?
          Lidé věřící v placatou zemi jsou stále ještě takovým bizárem na okraji. Jsou lidé, kteří věří, že všichni „ekoteroristé“ jsou „placení“. O mně se tvrdilo, že jsem „placen“ za pomoc iráckým nebo pakistánským uprchlíkům. Samozřejmě, někteří lidé skutečně placení jsou. Třeba lékaři, kterým farmaceutické společnosti zaplatí cestu na konferenci a poskytnou jim ubytování v drahém hotelu. Takové případy byly zdokumentovány. Nicméně, bohužel, tam, kde dojdou argumenty (nebo kde by bylo náročné je hledat), se přijde s tvrzením, že člověk je za svou snahu někým placen. I toto je způsob, jak se vyrovnat se složitým světem.
          Samozřejmě na tyto problémy narážíme i v politice. Je evidentní, že v ní hrají peníze obrovskou roli. Mnohdy pomáhají vyhrát volby. Nicméně v politice je ještě jedna touha silnější než touha po penězích. Je to touha po moci. Jen málokdo, kdo ji okusí, se jí dobrovolně vzdává. A dalším problémem je, že z toho, čím sám trpí, obviňuje druhé, protože si nedokáže představit, že pro někoho moc není silnou motivací, respektive že někdo může mít ještě jinou, silnější motivaci, než je touha po moci.
          Občas se ale v politice vyskytnou čestné (a velmi pozoruhodné) výjimky. Takovými výjimkami byli kdysi prezident Nejvyššího kontrolního úřadu Lubomír Voleník nebo filosof a jednu dobu ministr školství (a neúspěšný kandidát na prezidenta) Jan Sokol.
          Ano, žijeme ve složitém světě, v němž mnohdy není snadné se orientovat. My ale složitost (realitu) světa spoluvytváříme a rovněž si volíme, v jakém světě budeme žít. Vzpomínám na modlitební večer v našem sboru někdy v první polovině osmdesátých let. Přišel mezi nás i jeden narkoman, brzy jsme zjistili, že chodil do sboru krást. Jednou na té modlitební chvíli prohlásil: „Stejně je to všechno jen iluze, co tady vykládáte.“ Odpověděl jsem mu – a sám jsem byl svou odpovědí překvapen: „Ivoši, já bych nevyměnil svou iluzi za tvou realitu.“
          Konec konců jde o to, v čem hledáme oporu a jistotu. Hledáme něco, co nám pomůže orientovat se ve světě. Já jistotu nacházím v Písmu, ale vím, že se neobejdu bez Ducha Svatého, který nám Písmo otvírá. Žijeme-li s Ježíšem, uneseme i skutečnost, že svět je složitý a že spoustě věcí nerozumíme. V životě s Bohem nacházíme novou realitu, realitu nového stvoření.
Dan Drápal
18. prosince 2022

Chvála laskavosti

Chvála laskavosti
Z vašich úst ať nevyjde ani jedno špatné slovo, ale vždy jen dobré, které by pomohlo, kde je třeba, a tak posluchačům přineslo milost. A nezarmucujte svatého Ducha Božího, jehož pečeť nesete pro den vykoupení. Ať je vám vzdálena všechna tvrdost, zloba, hněv, křik, utrhání a s tím i každá špatnost; buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám.
Ef 4,29-32
 
V posledních týdnech se v našich médiích rozvířila debata o návrhu senátorek Daniely Kovářové a Jitky Chalánkové, aby byli odměňováni manželé za svou věrnost. Samotný návrh jsem nečetl a vlastně ani nevím, jestli už má nějakou konkrétní podobu. Nicméně kolem toho návrhu se strhla obrovská mela. Částečně jsem se do ní zapojil i já, a to článkem „Hon na tetky z okrašlovacího spolku“, který – pro mě překvapivě – otiskly Lidové noviny ve středu 23. listopadu. Zřejmě na základě tohoto článku jsem byl pozván do televizního pořadu „Máte slovo“ na ČT 1 ve čtvrtek 8. prosince.
          Na televizi se téměř nedívám a tento pořad jsem viděl jen jednou před několika lety. Nedá se ale říci, že bych nevěděl, do čeho jdu. Nicméně pozvání jsem přijal. První, co jsem pak udělal, bylo, že jsem si zajistil modlitební podporu. Několikrát jsem byl v pokušení připravovat si nějaký vstup, ale vždy mě zastavila připomínka Ježíšova slova, že se nemáme připravovat, ale že Duch nám dá, co máme říci. (Pro jistotu varuji: Nechť to nikdo nepochopí špatně v tom smyslu, že si třeba kazatel nemá připravovat kázání nebo učitel výklad látky.) Neměl jsem žádnou touhu se „prsit v televizi“, jak to kdysi vyjádřil prezident Václav Havel, a tušil jsem, že tam řeknu minimum. Což se mi více méně splnilo, měl jsem jen dva krátké vstupy.
          Pokud jde o věc samu, tak samotný návrh mi nepřipadá jako dobrý nápad, a kdybych byl senátorem, asi bych pro něj ruku nezvedl. Nicméně domnívám se, že za návrhem je určitá dobrá myšlenka, a sice že bychom mohli vyzvedávat kladné příklady. Nikdo se například nepozastavuje nad tím, že se vyhlašuje „učitel roku“ nebo něco podobného. Když jsem o návrhu slyšel, tak jsem hned začal přemýšlet o tom, koho bych na takové vyznamenání nominoval, kdyby to bylo na mně. Napadlo mě několik manželů. Jsem si ale jist, že by rozhodně nestáli o publicitu. Vesměs jde o páry, které mají nějaký přesah – třeba o manžele, kteří vychovali děti a „na stará kolena“ adoptovali děti z dětského domova, které nikdo moc nechtěl. Chci tím říci, že vzory hodné následování tu máme a raději bych četl v novinách o nich než o nějakých gaunerech či korupčnících. (Za prezentaci dobrých vzorů zde poděkuji časopisu Život víry.)
          Tento článek ale píšu z jiného důvodu. Obě senátorky se staly terčem nenávisti a posměchu. V pořadu „Máte slovo“ se senátorka Kovářová marně snažila vysvětlit, že jde právě o ty pozitivní vzory. A o tom nepochybuji, navzdory tomu, že bych asi s návrhem nesouhlasil. Může jít o snahu pomýlenou, ale nikoli vedenou zlými úmysly. Proč tedy tolik nevraživosti?
          Domnívám se, že v této věci je naše společnost nemocná. Chybí ochota a snaha druhému porozumět. Dokážu si představit, že by se o zmíněném návrhu hovořilo v klidu, věcně. Návrh by byl zamítnut, ale lidé by mohli odcházet z debaty, aniž by byli vytočení a naštvaní.
          Chápu, že takovéto střety zvyšují sledovanost, protože naštvaná společnost si žádá dalších impulsů k naštvanosti. Jsem ale přesvědčen, že jako křesťané máme jít v této věci proti proudu, nebo se alespoň nemáme tímto proudem nechat strhávat. Myslím, že bychom měli do společnosti vnášet právě to, čeho se jí nedostává.
          Já lidem zásadně do řeči neskáču a když někdo do řeči skočí mně, tak umlknu. Skákat druhému do řeči považuji za neslušné – kromě jiného tím druhému dávám najevo, že jeho názor nechci vyslechnout až do konce.
Když se na to podívám z hlediska duchovního boje, pak beru laskavé vystupování jako sabotáž vlády „knížete světa tohoto“. Ten totiž má eminentní zájem na tom, aby se lidé hádali, nadávali si a rozcházeli se co nejvíce naštvaní. Proti tomu máme zcela jinou zbraň. V knize Přísloví čteme, že „měkký jazyk láme kosti“ (26,15). Tomu Boží nepřítel nerozumí a mnohdy neví, jak reagovat.
          Na závěr zmíním větu, kterou vyslovil tuším Josh McDowell: Vyhrál jsem mnoho sporů, ale ztratil jsem mnoho duší. Udělal jsem v životě několik pozoruhodných zkušeností, kdy jsem spor prohrál, ale duši nakonec získal. Radím vám, vyzkoušejte to taky.
Dan Drápal
11. prosince 2022

Článek o tom, jak si (ne)rozumíme

Generační posuny
Když se mě někdo zeptá na rozdíly, případně na napětí mezi generacemi, nějak mi naskočí spíše rozdíl mezi mou generací (je mi 73 let) a vnuky než mezi mou generací a syny a dcerami. Možná je to tím, že stárnu – starým lidem se vybavují spíše vzpomínky z mládí než z nedaleké minulosti.
          A jsou to rozdíly obrovské. Samozřejmě, to první, co každého napadne, je, že nebyly počítače a mobily. Ale o tom se píše pořád a nejrůznějšími způsoby, tak raději začnu odjinud.
          Co mi vyvstává jako obrovský rozdíl, je vnímání nebezpečí a z toho pramenící (pře)opatrnost.
          První tři roky školní docházky jsem bydlel na Vinohradech, v Hradecké ulici. Mám o šest let mladšího bratra, takže maminka na mě měla tehdy méně času. Vzpomínám si, že jsem musel chodit do nemocnice na jakési ozařování, a že jsem tam v sedmi letech chodil každý týden sám! Bylo to několik stanic tramvají, ale já jsem pochopitelně chodil pěšky. Obávám se, že kdyby dnes takto rodiče vyslali sedmileté dítě ve velkoměstě samotné, začala by se o věc zajímat sociálka. Nedokážu si představit, že by takto dcera pouštěla samotné mé vnuky. A určitě to není tím, že by byli méně schopní než já.
          Byla tehdy města bezpečnější než dnes? Ono se spíše jen předpokládá, že jsou dnes nebezpečnější.
          Když jsem přišel ze školy, hodil jsem domů tašku a šel jsem „ven“. S výjimkou deště nebo třeskutých mrazů jsme v dětství trávili většinu času venku na ulici. Aut bylo podstatně méně a jezdila velmi pomalu. Pamatuji ještě pošťácké koně s modrým vozem, kterým se rozvážely balíky.
          Když jsme se později přestěhovali do Kobylis, bylo to skvělé. Nemusel jsem si hrát na ulici – měli jsme to tři minuty do Ďáblického háje.
          Domnívám se, že vysedávání u počítače musí mít po jedné či dvou generacích děsivé důsledky. Vnoučata ovládají myš, umí se rychle rozhodovat, ale pokud děti v jejich věku nemají rozumné rodiče, pohybově „krní“. Myslím, že dcera do docela zvládá, ale má to mnohem složitější, než to měla maminka se mnou. Maminka věděla, že přijdu domů do páté, jak jsem to měl nařízeno. Jinak se o mně nezajímala (pokud jsem byl venku, jinak ano). Tedy – pokud jsem zrovna nepřišel s rozbitým kolenem, ale to nebývalo zase až tak často.
          Svět byl menší. Když mi bylo dvanáct, vzala mě babička z Brna na Slovensko, do Bratislavy, kde žila mezi válkami. Byl jsem unesen, když jsem viděl Dunaj! O tolik širší a prudší, než Vltava! Připadal jsem si jako v cizině. Ne proto, že by mi Slováci byli cizí, ale že to byla tak nová zkušenost.
          Moře jsem viděl poprvé v patnácti, a to jsem byl hodně šťastné dítě. Moji vnuci jezdí k moři každý rok a většinou tráví aspoň týden zimy v Alpách. Obojí je pro ně samozřejmostí. V podstatě nevědí, co jsou to hranice.
          Hrají počítačové hry. Nejmladší z mých tří vnoučků mi někdy i půlhodiny vypráví, co se v té hře děje. Přiznám se, že i když pozorně poslouchám, nebo se o to alespoň snažím, vůbec netuším, o čem vlastně mluví. Co ho na těch hrách tak baví? My jsme si cvrnkali kamínky po dráze, nakreslené křídou na asfaltu. Říkalo se tomu „závody Praha – Berlín – Varšava“.
          Ne že by kluci nečetli (aspoň že tak). Ale úplně jiné knížky, než jsem znal já. Verneovky, Mayovky, Putování Nilse Holgersona, Dva divoši E. T. Setona, Ransomovky… s ničím z toho jsem se nechytil. Je to opravdu jiný svět.
          To jsem psal o vnucích. A co děti? Mé starší děti zakusily zlom – dětství prožívaly ještě za starého režimu, ale vystudovaly už po změně poměrů. Mně už bylo čtyřicet, když to bouchlo. Ještě dlouho mi bylo nepříjemné potkat policistu, v době, kdy už to bylo zbytečné. Za to změny jako možnost cestování nebo publikování ve mně vyvolávaly nadšení. Ani vlastně nevím, jak tu změnu děti prožívaly. Slibuji, že se jich na to zeptám.
          Jednu věc ale pozoruji. Zdá se mi, že má generace byla mnohem idealističtější než generace následující. Měl jsem tu výsadu studovat na gymnáziu (pardon, na Střední všeobecně vzdělávací škole, tedy SVVŠ) ve třídě, kde nás začínalo 40 a odmaturovalo 37. Čtrnáct z těchto sedmatřiceti dokončilo medicínu. Když jsme se bavili o tom, proč půjdeme na tu či onu školu, byla tam jediný spolužák, který se věnoval otázce, kde to bude finančně výhodné. „Půjdu na medicínu do Hradce, tam je vojenská škola, protože budu mít dva platy – jeden jako lékař a druhý jako voják.“ „To je ale vůl,“ mysleli jsme si. Úvahy o penězích u nás hrály roli mizivou.
          Domnívám se, že následující generace v tom již byla jiná. Nekladu jí to za vinu; doba si vyžadovala změnu přístupu. A na druhou stranu – kdo je filantrop, má dnes kde se vyžít, což za komančů tak snadné nebylo.
          Jestli v něčem vidím cosi jako lineární vývoj, pak je to skutečnost, že každá následující generace má silnější potřebu být „in“. Domnívám se, že to souvisí s oslabením rodiny. Popsal jsem různé změny, ale na závěr chci upozornit, že jakkoli se svět mění, stále platí, že každý člověk má tři základní potřeby: Potřebu vědět, že mě má někdo rád, potřebu vědět, že můj život má nějaký smysl, a potřebu někam patřit. Tyto potřeby jsou jakési konstanty. A pokud se tyto potřeby nezačínají naplňovat v rodině, dospívající lidé je hledají jinde, v nějaké „partě“, případně v nějakém společenství. Je to pochopitelný vývoj. Přesto se mi zdá, že ztrátou času společně tráveného dvěma či třemi generacemi přicházíme o něco podstatného. Mám na mysli třeba „instituci“ společného jídla, kde se sejde dědeček, otec i vnuk, případně babička, matka a vnučka. Nejlépe všichni dohromady. Bez takového společenství je život plošší a méně bohatý, než by mohl být.
Dan Drápal
listopad 2022

Doporučení pozoruhodné knížky

Laisi Finwen: Ve světle lásky
Láska je slovo dosti profláknuté. Mluví se o ní, často nasládle, často odtažitě. Dát si slovo „láska“ přímo do názvu knížky vyžaduje značnou odvahu.
Nicméně… tato knížka je pozoruhodná. Přemýšlím, kterých pár vět bych sem měl překopírovat jako upoutávku. A zdají se mi všechny důležité. Přesto to ale zkusím:
„Bez jistého rizika do vztahu vůbec nelze vstoupit; a čím je vztah hlubší, tím je riziko větší. Láska však skutečně strach zahání, doslova. Čím je jí v nás víc, tím méně prostoru mu dává.“ (str. 13).
„Boží velkorysost vůči nám nemá hranic. Kdykoli ji dáme dál, třeba jen prvním krůčkem, stane se zázrak. Dotkli jsme se Boží podstaty, a to mívá blahodárné účinky jak na nás samotné, tak dokonce často i na druhého, ačkoli dosud nemá o ničem tušení.“ (str. 23).
Autorka radí, abychom nečetli víc než kapitolu denně. Všem doporučuji, aby se touto radou řídili. Já jsem autorčino doporučení nerespektoval – ke své škodě. Trochu mi to připomnělo manu seslanou Izraelitům na poušti. Ti si také mohli dovolit jen denní příděl. (Naštěstí se lze k rychle přečteným kapitolám s užitkem vrátit.)
Mám ke knížce – a k autorce – osobní vztah. Vím, že procházela velice těžkým obdobím. Tato knížka je velmi útěšná, ale rodila se v utrpení. Je to hloupé to takto říci, ale zdá se mi, že pokud plodem všeho trápení je tato knížka, stálo to za to. Perly se často rodí v utrpení.
S velkou částí knihy přímo niterně souzním – nevyjádřil bych myšlenky lépe než autorka, byť bych se sebevíce snažil. O to víc mě překvapilo, že s jednou kapitolou jsem měl problém. Je to 7. kapitola, nadepsaná „Nejzneužívanější podobenství“. Jde o podobenství o dvou dlužnících z 18. kapitoly Matoušova evangelia. „Asi by se nedaly spočítat zástupy křesťanů, kteří z toho měli těžkou hlavu nebo upadli do úzkostlivosti. Protože, samozřejmě, odepření Božího odpuštění by bylo fatální.“ (str. 47). Autorka ovšem ví, že „tento značně nadsazený příběh nemá v první řadě vyděsit, ale právě naopak: vést posluchače k tomu, aby si uvědomili celou šířku a délku, výšku a hloubku Boží lásky.“ (str. 48). Tuto kapitolu jsem – ke svému překvapení – nepochopil. Zarazilo mě to, ale tak to na světě chodí – v něčem si můžeme s druhým hluboce rozumět, a v něčem zase ne. Každý z nás je originál, nejsme klony jeden druhého.
To nic nemění na tom, že tato knížka je dle mého mínění naprosto senzační, dá-li se pro ni použít toto profláknuté adjektivum. Kéž mnohé povzbudí a utěší.
Knížka má 68 stran. Obsahuje řadu pozoruhodných ilustrací. Knížku lze objednat v internetovém knihkupectví www.kniznieshop.cz. Jedinou „vadou na kráse“ je vysoká cena – 178 Kč. Dovoluji si ale tvrdit, že tato útlá knížka opravdu „stojí za to“.
 
Dan Drápal
4. prosince 2022

V čem najdeme jistotu

Život v nejistotě
Náš národ je rozdělen v pohledu na válku Ruska proti Ukrajině. A v této věci jsou rozděleni i křesťané. Jsou lidé, kteří se této otázce věnují a čtou materiály z obou stran. Není jich mnoho. Ale ani tito lidé nejsou jednotní. A pak jsou zde lidé, kteří mají jasný názor, ale dle mého mínění pro něj nemají kvalifikaci. Zpravidla se pohybují ve své bublině, ve svém názoru se jen utvrzují, a názory (nebo informace) opačné u nich nemají sebemenší šanci. Přeposílají e-maily, posílají odkazy na YouTube, případně na jiná média, jen zcela výjimečně zmiňují nějakou knihu nebo článek z nějakého časopisu, který považují za mainstreamový.
          Současná situace je taková, že pokud hledáte, vždy si najdete někoho, kdo tvrdí opak, než tzv. mainstream. Třeba nějakého amerického politologa, který tvrdí, že Ukrajina napadla Rusko, ne Rusko Ukrajinu. Takový hlas je u proputinovců obzvlášť ceněný, protože „má odvahu říkat nepříjemnou pravdu“. Že je jen jedním ze sta, tedy výjimkou potvrzující pravidlo, si nepřipouštějí.
          Prostě na internetu se můžete dočíst téměř cokoli.
          Zatím byla řeč o psaném slovu. Přeposílat se ale dají i videa nebo fotografie. Já to nedělám, a ani se na videa nebo fotografie nedívám. Současná technika totiž umožňuje „nafejkovat“ úplně vše. Proto v mých článcích najdete jen naprosté minimum informací, a už vůbec ne nějaký doprovodný obrazový materiál. A nemusíte mi ani nic takového posílat, protože k tomu mám apriorní nedůvěru a nemám možnost si ověřovat, zda se jedná o skutečnost nebo o fejk.
          Jak se tedy utvářím své názory? Mohu mít vůbec nějaké?
          Na tuto otázku mám dvojí odpověď. Předně: Je spousta věcí, na které nemám názor. Nebo… možná nějaký názor mám, ale nejsem si natolik jist, abych ho zveřejňoval. Uvedu příklad. Nedávno zabila raketa v Polsku dva lidi. Vzápětí jsem dostal e-maily či odkazy, které tvrdily s naprostou jistotou, že to byla ukrajinská provokace, a opačné odkazy, které s naprostou jistotou tvrdily, že za to může Rusko. Já jsem si na to udělal názor až po třech dnech, a přiklonil jsem se k tomu, co se nakonec stalo „oficiální“ verzí, tedy že šlo o ukrajinskou raketu, které mířila na ruskou raketu.
          Toto ale nepíšu proto, že bych vás chtěl přesvědčit o platnosti této verze. Chci jen upozornit na to, že mnozí lidé měli jasno hned, jak se to stalo. Prostě si to vyložili podle toho, v jaké bublině jsou. Pro mě jsou ovšem lidé, kteří mají jasno snad ještě dříve, než vyšetřování vůbec pořádně začne, naprosto nevěrohodní.
          A teď ta druhá odpověď: Nemám jistotu o pravdivosti informací, ale mám jistotu například v tom, že je třeba pomáhat ukrajinským uprchlíkům. A že by to bylo správné, i kdyby veškerá vina byla na straně Ukrajiny (což si pochopitelně nemyslím). Nemusím spoustu věcí vědět, ale mohu vědět, zda si dávám pozor, abych nešířil falešné informace (a musím doznat, že občas v tom selžu, ale, domnívám se, jen ve velmi okrajových záležitostech). Mám jistotu, že Bůh neztratil kontrolu, a že vždy můžeme najít postoj a jednání, které jsou prodchnuty Duchem Kristovým. Důležité je znát Boha; je to důležitější než vědět, že země je placatá či kulatá, nebo zda Hollywood ovládají reptiliáni nebo ne. Jistota v Bohu mi umožňuje žít s nejistotou v tomto rozděleném světě. V nejrůznějších situacích můžeme pěstovat a rozvíjet kritické myšlení. A také „pracovat ku pokoji“. To neznamená mlčet k evidentnímu bezpráví nebo že je jedno, co si kdo myslí. Můžeme vstupovat do debaty, ale uděláme dobře, když budeme mluvit o nebezpečí bublin a fejků.
          Kromě jistoty v Bohu, která je tím nejdůležitějším, můžeme mít i relativní jistotu ve svém oboru. Mým oborem je biblistika, a když mi někdo pošle dotaz, jak má rozumět tomu či onomu verši, tak se snažím odpovědět, a pokud odpověď neznám, tak se snažím věc nastudovat. Podobně my měl jednat lékař, jaderný fyzik, biochemik nebo třeba lesník. Buďme mistry ve svém oboru. Moc se mi líbil Derek Prince, který jednou řekl, že chce být co nejlepším vykladačem Bible, jakým může být. Ta slova „jakým může být“ jsou důležitá. On netvrdil, že bude „nejlepším vykladačem Bible“. Netvrdil ani, že se nikdy nezmýlil nebo nemýlí. Přesto ale chtěl být tím nejlepším vykladačem Bible, jakým mohl (vzhledem k jeho obdarování i vnějším možnostem) být. Podobně jako ty možná budeš nejlepším biochemikem nebo matematikem, jakým můžeš být.
          Pokud se člověk poctivě věnuje svému oboru a pokud především spoléhá na Boha, může v tomto rozervaném světě pracovat ku pokoji.
          Nicméně i v oblastech, kde si nejsme jisti detaily, si něčím jisti být můžeme. Třeba tím, že Rusové se snaží zničit infrastrukturu na Ukrajině a vystavit miliony lidí nebezpečí umrznutí. Proč si tím mohu být jist? Protože to shodně tvrdí Ukrajinci i Rusové. Stejně tak si můžeme být jisti tím, že ničena jsou ukrajinská, nikoli ruská města. Naopak si nemůžeme být jisti, že v boji padlo 7000 nebo naopak 105 000 Rusů (nebo Ukrajinců). Odborníci mohou jen odhadovat, a my neodborníci můžeme buď přiznat, že nevíme, nebo se připojit k jedné či druhé straně a papouškovat její údaje.
          A zcela jistě se můžeme modlit, aby lidé neumírali a aby nerostla nenávist.
 
Dan Drápal
27. listopadu 2022

Příspěvek do diskuse

Hon na tetky z okrašlovacího spolku
Hned na počátku prozradím, že těmi „tetkami z okrašlovacího spolku“ jsou senátorky Daniela Kovářová (zvolená letos) a Jitka Chalánková (senátorkou od roku 2018). Tetkami z okrašlovacího spolku je nazvala redaktorka Lidových novin Jana Machalická (v článku, který vyšel v LN 15. listopadu t. r.).
          Čím se tyto dvě dámy prohřešily? Čím si vysloužily tolik posměchu?
          Nechme promluvit Janu Machalickou: „Daniela Kovářová, která se ráda předvádí jako vyznavačka konzervativních hodnot nesnášející emancipaci, se… vyznamenala výrokem, že manželé mají povinnost a právo provozovat sex, milovat se a počínat děti.“ (Paní senátorka Chalánková promine, dnes budu hájit pouze Danielu Kovářovou.)
          Daniela Kovářová není křesťanka, nicméně má blízko ke křesťanským hodnotám, jak snad vyplyne z tohoto článku. Její knihu Vztahy – 7 + 1 osudových omylů mohu cele doporučit křesťanům i nekřesťanům. Autorku znám z jejích občasných komentářů v Lidových novinách. Čtu je vždy s velkou chutí. Patřím k těm, kteří u této autorky oceňují to, čemu se stále ještě říká „zdravý selský rozum“.
          Přiznám se, že jsem nečetl původní vyjádření Daniely Kovářové (ano, je to moje chyba). Zato jsem četl několik článků její slova odsuzující. Přidržím se tedy pouze onoho výroku, kterým se Daniela Kovářová podle Jany Machalické „vyznamenala“, a to v interpretaci, jak ji vyjádřila Jana Machalická. Nebudu psát o tom, co si myslí Daniela Kovářová o emancipaci, byť vím, že ona proti emancipaci jako takové není. Emancipace má celou řadu poloh a podob, a to, že my konzervativci některé z nich odmítáme, neznamená, že ji odmítáme zásadně. To by ale bylo na jiný článek.
          Budu se tedy věnovat onomu výroku, že „manželé mají povinnost a právo provozovat sex, milovat se a počínat děti.“ Jsem srozuměn s tím, že Janu Machalickou a mnohé jiné patrně nepřesvědčím a sám se zařadím mezi zpátečníky. Nicméně předpokládám, že jsou lidé, kteří chtějí druhému porozumět a kteří budou ochotni se nad touto problematikou zamyslet.
          Nevím, jestli tak Daniela Kovářová učinila vědomě či nevědomě. Předpokládám však, že mohla mít na mysli výrok apoštola Pavla z 1. listu Korintským: „Muž ať plní své ženě, čím je povinen, a stejně i žena svému muži.
 Žena nevládne svým tělem, nýbrž její muž, podobně ani muž nevládne svým tělem, nýbrž jeho žena. Neodpírejte se navzájem, leda po vzájemné dohodě na čas…“ (Všimněte si, že tady máte „rovnost“ jak vyšitou.)
          Bůh nás stvořil tak, abychom na sobě byli navzájem závislí. Muž na ženě a žena na muži. Sex je jedním z nejúžasnějších Božích vynálezů. Má ovšem svá pravidla. Manželství bez sexu je vždy ohroženo a mnohdy se rozpadá. Z Pavlových slov vyplývá, že ani jeden z partnerů by neměl používat odpírání sexu jako zbraň. Všichni ale víme – a ví to jak Daniela Kovářová, tak Jana Machalická – že v nejednom manželství jeden z partnerů odpírání sexu jako zbraň používá. Nikdo z nás nevolá, jak se snaží Jana Machalická vsugerovat, po nějakém zkoumání, zda manželé provozují sex, natož po nějakém sankcionování za „neprovozování“ sexu. Písmo pouze varuje, že bez sexu je manželství ohroženo, a vyjadřuje na tomto místě (naprosto rovnoprávně), že jsme stvořeni tak, abychom se navzájem potřebovali a doplňovali. Může se vám to nelíbit, ale to je asi tak všechno, co proti tomu můžete udělat.
          Je mi jasné, že to mnoha dnešním lidem zní jako z jiného světa. Současný přístup k životu je založen na představě, že muž a žena jsou osamělé ostrovy, které se někdy spojí. Biblický pohled je dnes skutečně pohledem z jiného světa. Říká nám, že při sexuálním spojení se muž a žena stávají „jedním tělem“. Vzniká něco nového, vyššího – jde o víc než jen o to, že mezi muže a ženu dáme znaménko plus.
          Nejsem katolík, ale na katolickém pojetí manželství jako svátosti se mi líbí, že je to svátost, kterou neudílí kněz nebo biskup, ale kterou si manželé udělují navzájem. Pokud ale chce někdo uzavřít křesťanské manželství, bere na sebe skutečně určité povinnosti a určité závazky. V dnešní době se mezilidské vztahy na mnoha rovinách – a tedy i na rovině manželství – rozpadají; přesto jsem rád, že žiju v době, kdy manžele k těmto povinnostem a závazkům nenutí vnější, třeba ekonomické či sociální, okolnosti. Jde o naše rozhodnutí. Chcete-li ale dobré manželství, dobře uděláte, když se seznámíte s radami Písma. Kromě rad jsou tam ale i varování. Například ve starozákonní knize Přísloví čteme: „Moudrá žena svůj dům staví, kdežto hloupá ho svýma rukama boří.“ (Zde to sice není výslovně řečeno, ale v duchu Písma můžeme větu konvertovat na opačné pohlaví: „Moudrý muž svůj dům staví, kdežto hloupý ho svýma rukama boří.“
          Doufám, že se mi podařilo vyjádřit mé myšlenky bez zbytečných útoků. Nemusím se uchylovat k takovým figurám jako „kádrové posudky z uličního výboru KSČ“ atd., jaké Jana Machalická vynalézavě vrší. Mým záměrem nebylo Janu Machalickou urazit, ale poukázat na to, že na věc můžeme mít i jiný pohled než ten, který se nám prvoplánově nabízí.  
 
Dan Drápal
16. listopadu 2022

Snad to pomůže k lepší orientaci

Budeme volit prezidenta
Ano, toto je článek o volbě prezidenta. Ne, není to agitace pro nějakého konkrétního kandidáta. (Možná později napíšu i takový článek, ale tento je o něčem jiném.)
Podruhé zvolíme kandidáta v přímé volbě. Jak víme, Miloš Zeman vyhrál v přímé volbě dvakrát, a protože už znovu kandidovat nemůže, bude vítěz nadcházejících lednových voleb druhým prezidentem zvoleným novým způsobem.
Přímá volba prezidenta je velké neštěstí a důsledek zbabělosti poslanců, kteří věděli, že zavedení přímé volby bez hlubokých zásahů do ústavy přinese řadu problémů. Předně – přímá volba prezidenta výrazně zužuje výběr kandidátů. V přímé volbě mohou zvítězit pouze lidé určitého typu. Rozhoduje více jejich pohotovost než jejich vzdělanost či dokonce moudrost. A větší roli hrají i peníze – přímá volba je velice drahá. A s penězi se nadto dá hodně švindlovat – například firma vlastnící billboardy preferující určitého kandidáta mu může dát devadesátiprocentní slevu.
Ale především: Autoři české ústavy počítali s tím, že budeme parlamentní demokracií a že parlament rozhodne o tom, kdo bude premiérem, který je vybaven příslušnými (a rozsáhlými) pravomocemi. Prezident je sice vrchním velitelem ozbrojených sil a jmenuje ústavní soudce nebo členy bankovní rady, nicméně nemá formulovat politiku našeho státu.
Jistě by bylo možné mít prezidentský systém, jak jej známe ze Spojených států nebo z Francie. Je možno se přít, který systém je lepší. V úvahu dle mého úsudku připadají oba. Je ale těžké vytvářet nějaký hybrid.
Někomu vadí, že prezident je jen „kladeč věnců“. Jednak to není tak docela pravda, ale i kdyby byla, co by na tom bylo špatného? I kdyby měl prezident jen ceremoniální funkce, je takový úřad potřeba. Pokud se to někomu nelíbí a chce mít pravomoci premiéra, ať přivede svou stranu k vítězství v parlamentních volbách a nekandiduje na prezidenta. Pokud se mu nelíbí pravomoci prezidenta, ať se touto cestou nevydává. A ne že se nechá zvolit prezidentem a pak se bude tvářit a chovat jako druhý premiér, který skutečnému premiérovi jen okopává kotníky. Prezident je skutečně něco jako nejvyšší notář, který podepisováním zákonů nebo jmenovacích listin stvrzuje, že vše proběhlo v souladu se zákony, a nikoli, že s podepisovanými listinami nutně souhlasí. A pokud je mu podepsání určitého zákona či dekretu opravdu proti srsti, nechť na protest rezignuje.
Prezident ovšem může být silnou osobností, jehož vnitřní autorita má mnohem větší význam než ústavní pravomoci. Takovou autoritou byl vybaven T. G. Masaryk a rovněž Václav Havel. Ten by ovšem v přímé volbě neobstál (pokud by se nekonala hned v lednu či únoru 1990). Přesto nám ho značná část světa záviděla. Vnitřní autoritu měla třeba anglická královna, a zřejmě ji má i současný rakouský prezident Alexander van der Bellen. A má ji i u lidí, kteří s některými jeho názory nesouhlasí (taky se počítám do této množiny lidí). Zda prezident či panovník určité země tuto autoritu má, se pozná až časem, a je to něco, co je v jeho rukou, ne v textu ústavy. Takový prezident může třeba jezdit do obcí zasažených tornádem nebo povodní a být výrazem toho, že vedoucí představitelé země soucítí s postiženými.
Jak se budou prezidentské volby blížit, dostanu řadu e-mailů či vzkazů na FB, které budou začínat nějak takto: „Tohoto kandidáta nebudu volit, protože…“ A následuje nějaká jednotlivá věc. Co se mne týče, budu mít téměř jistě výhrady proti všem kandidátům. Mezi evangelikálními křesťany bude patrně takovým šiboletem „manželství pro všechny“. (Jsem proti, ale nemohu vyloučit, že kandidát, kterého budu volit, bude pro.) Proč? Protože vidím spoustu dalších, rovněž důležitých otázek. Jak se staví k podpoře Ukrajiny? Jak se staví k Izraeli? Je ochoten respektovat ústavu? Jakými lidi se obklopil? Dokáže být velkorysý ke svým kritikům? Atd.
Teoreticky je možné, že nějaký tenista se stane světovou jedničkou, ačkoli vyhrál třeba jen jeden nebo dva grandslamy. Žebříček nejlepších tenistů se sestavuje poměrně složitě, ale zdá se mi spravedlivý. Oceňuje totiž nejen hvězdy, ale i dříče. Podobně je možné, že se mi bude jevit jako nejlepší kandidát někdo, proti kterému budu mít v různých oblastech různé námitky. Sám vím, jaké to je, zastávat poněkud netypickou kombinaci. Progresivisté mi nemohou přijít na jméno a diví se, že jsem proti Putinovi. Konzervativcům se nelíbilo, že jsem se vyjadřoval pochvalně o Čaputové. Mela se strhla, když jsem pochválil některé rysy maďarské prorodinné politiky. A podobná mela (jen trochu jinde) se strhla, když jsem se vyjádřil, že poslední Orbánovo vítězství je pro Maďarsko neštěstím.
Kandidáti v nadcházejících volbách budou mít u mne minus, pokud budou slibovat nemožné. Například, že vyřeší energetickou krizi nebo vysokou inflaci. Ano, vím, že v tomu půjdu proti proudu, ale vím, co dělám, a doufám, že se ke mně někdo přidá.
 
Dan Drápal
12. listopadu 2022

Láska nemusí vychladnout

Návrat k první lásce
Můj nedávný článek „Vychladne láska“ vyvolal otázky, proč první láska vychládá a jak se k ní vrátit.
          Předně napíšu něco spíše psychologického než teologického: Náš duchovní život probíhá v určitých vlnách. Platí to jak pro jednotlivce, tak pro církev v jejích různých polohách, tedy pro malou skupinku i pro mnohatisícovou denominaci. Samo o sobě je to zcela normální. Jsem si jist, že mezi čtenáři těchto řádků není nikdo, kdo prožil obrácení a od té chvíle jeho duchovní život jen neustále rostl a prohluboval se. U mne to tak nebylo a nemyslím si, že můj přístup lze jednoduše zařadit do kolonky „podle sebe soudím tebe“. Každý, kdo žije s Pánem delší dobu, to dobře zná. Střídají se období nadšení s obdobími sucha. Někdy jde o malé vlnky, jindy o veliké vlny.
          Platí to i pro společenství. Jak vesměs víme, církev se zrodila o Letnicích. Tehdy se stalo něco, co otřáslo celým Jeruzalémem, a po Petrově smělém kázání se tři tisíce lidí nechalo pokřtít. Muselo to trvat několik hodin. Umíte si to představit? Křtící museli být nadšení – ale na sklonku dne nepochybně patřičně unavení.
          Ve Skutcích 4,31 čteme, že když se křesťané pomodlili, místo, kde byli, se zatřáslo a oni byli naplněni Duchem svatým.
          A co doba mezi těmito dvěma naplněními, tedy mezi Skutky 2 a Skutky 4? Pro mnohé křesťany to byl možná „návrat k normálu“. Ne že by je Duch opustil. Jistě mnozí i v onom mezidobí zakoušeli úžasné věci. Nicméně přišlo nové vanutí Ducha, nová vysoká vlna.
Pak uplynulo mnoho dní a situace se v mnohém změnila: „A shromáždění v celém Judsku, Galileji a Samaří měla pokoj a budovala se; chodila v Pánově bázni a v povzbuzování Ducha Svatého, a tak vzrůstal jejich počet“ (Sk 9.31).
          Vzrůstal jejich počet… ale země už se netřásla. Sbory měly pokoj.  Duch jednal, ale v mnohém jinak než dřív.
          Vraťme se k jednotlivcům. Snoubenci prožívají velké vzrušení. Pak zažívají po svatbě úžasné a krásné věci. A pak – nejdříve po devíti měsících – se situace zásadně mění. Po narození prvního potomka u některých vzájemná láska ještě vzroste. A u jiných vychládá. Mnozí manželé si v průběhu let prožijí těžkou krizi. (U některých bych měl použít množného čísla.) Ale někdy se vrátí k první lásce. Po krizích pak bývají moudřejší, ale i pomalejší. Pokud ovšem očekávají, že budou zakoušet stejné emoce a stejné vzrušení jako před svatbou či těsně po svatbě, budou zklamaní. Jejich láska může být zralejší, plnější a hlubší, ale platí, že nevstoupíš dvakrát do téže řeky.
          Má-li mladé manželství obstát, vyžaduje to, aby si manželé na sebe neustále dělali čas. Bez časové investice to nepůjde. Neptejte se mě ale, jestli stačí 36 minut nebo to musí být něco přes hodinu. Jakmile to začnete stavět takto, tak už jste v průšvihu.
          Dále je nezbytná komunikace. Zamilované pohledy doprovázené pohlazením nebudou stačit.
          V našem vztahu s Pánem Ježíšem je to podobné. Musíme si na něj dělat čas a musíme s ním komunikovat. Záměrně opakuji: Neptejte se mě ale, jestli stačí 36 minut nebo to musí být něco přes hodinu. Jakmile to začnete stavět takto, tak už jste v průšvihu.
          Je tedy třeba pěstovat duchovní disciplíny. Modlit se. Vyhledávat společenství. Číst Bibli. Dodržovat den odpočinku.
          Žádná z těchto věcí sama o sobě vychladnutí první lásky nezabrání. A nemusí mu zabránit ani „poctivé dodržování“ všech. Tyto disciplíny pouze vytvářejí prostor pro naše setkávání s Pánem, samy o sobě ho ale nemohou zaručit.
          Slyším otázku: „Tak co mám tedy dělat, aby má první láska nevychladla?“ Dám ti jedinou radu, kterou znám: Pohovoř si o tom s Pánem. Řekni mu, čím se trápíš. Jistě ti pomůže.
Vrátím se na sekulární rovinu. Víte, co hodně přispívá k tomu, že „vychládá láska mnohých“? Například to, že se vytratily společné večeře, u nichž se sejde pokud možno celá rodina. Možná si říkáte: Ten Dan dává jen tělesné rady. Trvám ale na tom, že pokud spolu netrávíte čas, vaše láska tím utrpí.
Vícekrát jsem slyšel od rozvedených nebo jen příliš zaměstnaných rodičů něco jako tohle: „Vím, že s dětmi trávím málo času. Ale jde mi o to, aby to byl čas kvalitní.“ A tak koupí drahou dovolenou na Zanzibaru nebo výlet do Disneylandu. Ale dítě možná Zanzibar neocení. Když bude s tátou pod stanem nebo na chatě v horách, může to mít význam neskonale větší. Zajímáme se o to, co je pro naše děti „kvalitním časem“?
A nyní opět rovina duchovní: Pokud nemáš touhu a potřebu modlit se, pak asi opouštíš první lásku. „Co mám tedy dělat?“ Ale vždyť už jsem to psal:
Pohovoř si o tom s Pánem. Řekni mu, čím se trápíš. Jistě ti pomůže.
Chceš se vrátit k první lásce? Zase Ti nepovím nic jiného: Pohovoř si o tom s Pánem. Řekni mu, čím se trápíš. Jistě ti pomůže.
Můj duchovní život taky probíhal – a probíhá – ve vlnách. Duchovní disciplíny poctivě dodržuji a mám obrovskou výhodu, za kterou vděčím Bohu: Studovat Písmo mě nesmírně baví – opravdu víc, než cokoli jiného. A miluji obecenství. Naši malou zlatohorskou skupinku. Páteční modlitební v Jeseníku, byť nás tam chodí jen pár (jednou dokonce doslovně). Rozhovory s Ondrou Kameníkem, jesenickým pastorem. Nebo se synem Benem, když zrovna není v Patagonii nebo na Islandu. A dokud jsem cestoval, rád jsem poznával nová společenství. Vzácná jsou pro mě setkání s nevěřícími. Před každým setkáním se modlím, abych byl pro druhé požehnáním a/nebo aby oni byli požehnáním pro mě.
A pak je zde ještě jedna věc, kterou považuji za velice důležitou: Vděčnost. Jsou dny, kdy jsem celý den úplně sám. Vyrážím do hor – ostatně v Jeseníku je jen jeden směr, který nevede do hor. Ať se vydám kterýmkoli směrem, mohu chválit Pána – a také to činím. Ostatně chválím Boha, hned jak se ráno vzbudím, a pak po celý den. Mé srdce přetéká vděčností.
Dan Drápal
3. listopadu 2022

Dnes nic veselého…

Nešlo mi to do hlavy
 Nemohl jsem pochopit, jak může v současném konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou někdo stát na straně Putina. To těmto lidem nevadí, jak je v Rusku potlačována veškerá opozice? To je nezaráží náhlá smrt celé řady oligarchů v posledním půl roce? To jim nevadí lži o zelených mužíčcích nebo o tom, že na Donbasu bojovali pouze ruští vojáci, kteří byli na dovolené, na které si mohou dělat, co chtějí? To jim nevadí Putinovy lži o tom, jak žádné tažení na Ukrajinu nechystá? A takto bych mohl pokračovat na několik stránek.
          A s hrůzou jsem si musel připustit, že ne, opravdu jim to nevadí. A dokonce to vítají.
          K tomuto hořkému uvědomění mě přivedla maličkost. V posledním čísle Listů (ano, jsem pravičák, ale chci také vědět, co si myslí protistrana) jsem si četl článek Juraje Bazalky „Prečo si Slováci želajú víťazstvo Ruska“. Píše tam mimo jiné o jedné promečiarovské demonstraci, na níž bývalý ministr Dzurindovy vlády oslovil jednoho křiklouna: „A to ti nevadí, čo ten váš urobil synovi prezidenta?“ Onen muž odpověděl: „No nie je frajer?“ Bazalka komentuje: „Hoci Mečiar podiel na zločine vždy zapieral, mnohí jeho volici vedeli, že bol za ním.“
          Ti, kdo podporují Putina, ho nepodporují z nějaké hlouposti či nedostatku informací. Jim Putinovo jednání nejen nevadí, jim se líbí. Podobně jako onomu fanouškovi Vladimíra Mečiara nejen nevadilo, že Mečiar se postaral o únos prezidenta vlastní země. Tomu fanouškovi se to líbilo. „No není to frajer – unese i prezidentova syna!“ „No není ten Putin frajer? On rozbombarduje celou Ukrajinu!“
          Napadají mne další myšlenky a otázky, kde už si odpovědí nejsem zcela jist. Ti, kdo stojí za Putinem, se u nás těší svobodě slova i svobodě shromažďování. Využívají tak svobody, které Putin vlastnímu obyvatelstvu odepřel. Jak by se chovali, kdyby se u nás dostali k moci? Ctili by svobodu těch, kdo to vidí zcela opačně? Nedokážu si to představit. Obávám se, že by spíše přijali místo stráže v koncentráku, kam by nás pozavírali. Svobodu, kterou zde mají, zřejmě berou za doklad slabosti a dekadentnosti demokratických vlád.
          Jako pastor jsem poznal mnoho lidských osudů. Mnohokrát jsem si v praxi ověřil oprávněnost povzdechu proroka Jeremjáše: „Srdce je lstivé nade vše, je nevyléčitelné. Kdo mu porozumí?“ V různých situacích jsem musel zvažovat různé polehčující nebo naopak přitěžující okolnosti. „Ten bratr se dopustil násilí na své ženě. Je to hrozné, ale musím vzít v úvahu, že vyrůstal v rodině, kde bylo takové násilí běžné.“ „Tahle sestra je k našemu sboru nemístně kritická. Jenže prošla společenstvím, které bylo silně manipulativní a ona se přes tuto životní zkušenost zatím nedokáže přenést.“
          Když v roce 1953 zavřeli na pár měsíců mé rodiče, bylo jim jasné, že určitou roli při jejich zatčení sehrál jeden evangelický farář. Mně to řekli až v roce 1968. A v podstatě ho omlouvali. StB na něj něco měla, a asi mu vyhrožovali, že přijde o rodinu, a tím ho přiměli ke spolupráci.
          Nicméně když se pak rodiče byli podívat v archivech StB, zjistili, že onen muž škodil lidem zcela záměrně – nemusel, nebyl pod tlakem. Naštěstí rodiče uměli odpouštět – ostatně ten člověk byl v té době už po smrti. Přesto byli překvapeni tím čirým, zbytečným zlem.
          Musíme s tím počítat. Existují zlí lidé. Nemám na mysli lidi pomýlené nebo špatně informované. Mám na mysli ty, kteří o krutém diktátorovi řeknou „No není to frajer?“ „Moloděc,“ jak se V. V. Putin vyjádřil o bývalém izraelském prezidentovi Kacavovi, který byl v roce 2011 odsouzen za znásilnění. Nepochybně to myslel upřímně.
          Vnitřní svět těchto lidí si nedokážu představit. Ostatně, ani nemusím – není to moje povinnost. Přirozeně mám strach o demokracii. Odhaduji, že takových lidí je u nás něco mezi 10 a 20 procenty. To je dost na to, aby se mezi svými nestyděli a aby byli hodně hlasití. Pro nás ostatní je důležité myslet na to, že demokracie není žádná samozřejmost.
          S pomýlenými nebo špatně informovanými lidmi má smysl diskutovat. Pokud se ale někomu prostě líbí zlo, smysl to nemá.
          A rovněž nemá smysl bavit se s robotem. Myslím, že už se mi to párkrát stalo. Cítil jsem se pak velice hloupě a jaksi poníženě.
          Zvažte, že tuto „vymoženost“ rozvíjí z principu jen jedna strana. Není to tak, že obě strany jsou v podstatě stejné.
Dan Drápal
26. října 2022

Láska vychladne, ale ne nutně ta naše

Vychladne láska
Protože se rozmůže nepravost, vychladne láska mnohých.
Matouš 24:12

24. kapitola Matouše popisuje, co se bude dít na konci časů. Není to veselé čtení. Osobně jsem také přesvědčen, že žijeme na konci časů, nicméně dodám několik „ale“.
          Nepravost se skutečně rozmáhá, ale netvrdil bych, že ve všech zemích. Třeba u nás se situace v posledních dekádách sice velmi pomalu, ale přesto zlepšovala. Rozmáhala se naopak ve Švédsku a Dánsku, kde byly koncem minulého tisíciletí násilné zločiny včetně vražd omezeny na minimum, nicméně nyní zejména Švédsko boj s násilím spíše prohrává. Tedy: Nepravost se rozmáhá, ale nikoli plošně.
          Platí to podobně i o druhé části tohoto verše: „…vychladne láska mnohých.“ Jak vychládá láska, napíšu vzápětí. Nicméně ačkoli u „mnohých“ láska vychládá, u některých naopak rozkvétá. To jsou lidé, kteří pomáhají Ukrajincům, přispívají na charitu, slouží jako dobrovolníci v nejrůznějších organizacích a funkcích. Žijí v prostředí, kde láska mnohých vychládá, ale jim se daří tomu nepodléhat, a dokonce jít proti proudu.
Jsou dvě místa, která mají lásku jaksi přímo v „popisu práce“. Mám na mysli, jak již mnozí tušíte, rodinu a církev. To jsou místa, kde se učíme společnému životu – a kde se učíme lásce. A právě rodina a církev jsou pod mimořádným tlakem. Pokud máme padesátiprocentní rozvodovost, je to dokladem jak toho, že se rozmáhá nepravost, tak toho, že vychladla láska mnohých. Ostatně o „vychladnutí lásky“ se někdy výslovně mluví při rozvodových řízeních – tato slova nejsou nějakou frází známou pouze křesťanům.
          V církvi tak nějak žiji od dětství, byť jsem vztah ke Kristu navázal až v dospělosti. A domnívám se, že odchody lidí z církve jsou stále častější. Ovšem důvody se mi jeví jako stále malichernější. Proč tomu tak je? Protože vychladla láska mnohých. (Někteří odcházející ovšem považují za „nepravost“ naprostou prkotinu.)
          Když se rozejdou manželé nebo když se lidé rozcházejí se společenstvím, mohou to udělat více nebo méně inteligentně. Mnohdy se ale stává, že po rozchodu nenávist ještě vzroste. Muž nebo žena, kteří neodpustili, vzpomínají na to, jak jim jejich partner uškodil, a jeho chyby či hříchy jako by narůstaly a bývalý partner, kdysi milovaný, se druhému jeví jako stále horší zlosyn (či zlodcera?). Podobně o opuštěném společenství někteří lidé hovoří v těch nejčernějších – a nesmírně přehnaných a zcela nerealistických – barvách. Láska, která vychladla, se – bohužel – někdy mění v nenávist.
          Koho takové prostředí poškozuje nejvíce, jsou děti. Jak často jsem v pastýřské službě viděl, jak se malé děti snažily dát dohromady své rodiče, jejichž láska vychladla! A chudinka dcera nebo chudák synek netušili, že jeden z jejich rodičů už má jiného! Pak byli zčista jasna postaveni před hotovu věc. Věru hodně špatná příprava na vlastní partnerský život!
          V rodinách, které se rozešly s církví, někdy děti poslouchají, jak rodiče mluví negativně o svém bývalém společenství. Jistě, nemá smysl hrát před dětmi nějaké divadýlko a věci přikrášlovat, ale děti si spoustu věcí nedokáží přebrat a vyrostou s míněním, že církev je velmi nebezpečné společenství. Někteří se během dospívání rozhodnou, že s církví nechtějí mít nic společného, ačkoli skutečnou církev neměli šanci poznat.
          Jistě, rozpad rodiny má celou řadu důvodů. Je samozřejmě dobře, že se s ženami nezachází jako s otrokyněmi a že ženám se otevírají příležitosti, které jim byly ještě nedávno uzavřeny. Na vysokou rozvodovost má jistě vliv i skutečnost, že žena nepotřebuje rodinu, aby byla finančně zabezpečena. Proč ale politici – a opinion makeři – před lidmi tají, že pro vývoj dítěte je nejlepší intaktní biologická rodina? Je to statisticky mnohokrát potvrzeno, ale o těchto zjištěních se nemluví. Pak litujeme „matky samoživitelky“, aniž se řeší otázka, proč se těmi matkami-samoživitelkami staly. Otázka „proč jste si s takovým neodpovědným člověkem vůbec něco začínala?“ je téměř zakázána.
          Co tedy dělat? Rada, kterou dávám, zní až banálně: Kázat Boží lásku a učit se milovat. A přemýšlet o tom, co to láska vlastně je. Je velice důležité, že láska se měří obětí. Milujeme natolik, nakolik jsme ochotni se pro druhého obětovat. K „učení se lásce“ patří rovněž učit se komunikovat. Výchozí situace bývá taková, jak ji kdesi popisuje Kevin Leman: Zatímco žena potřebuje o svých problémech mluvit, muž potřebuje o svých problémech mlčet. Tak to mužům často připadá, ale je to omyl. I muž potřebuje o svých problémech mluvit – jednak se svou ženou, jednak s dobrým přítelem. Opravdu to hodně pomáhá.
          V určité fázi svého života jsem pochopil, že spasení je víc než stvoření. Z toho mimo jiné plyne, že překonávání krizí, odpouštění a smíření je víc než počáteční zamilovanost. Sice je to spjato s bolestí, ale konec může být krásný. I v této oblasti platí, že vše, co má cenu, vyžaduje oběť, a někdy i bolest. Platí to jak pro rodinu, tak pro obecenství církve. Ano, někdy nám to dá práci, abychom spolu vydrželi. Ale věřte mi, má to smysl.
          Hodně mi pomáhá vědomí, že Pán Bůh nade mnou nezlomil hůl, ačkoli jsem mu k tomu dal dostatek příležitostí. Proto já nechci zlomit hůl ani nad oním protivným bratrem či onou upovídanou sestrou. A – díky Boží lásce – nemusím lámat hůl ani sám nad sebou.
Dan Drápal
19. října 2022

Jak to vidím…

Země spálená… či kvetoucí?
 Před nedávnými volbami do místních zastupitelstev jsem se účastnil kampaně na náměstí. Měl jsem příležitost hovořit s „lidmi na ulici“ a jsem za tuto zkušenost vděčný. Setkal jsem se s řadou lidí usměvavých a docela pozitivně naladěných, ale také s několika lidmi, kteří o naší vlasti hovořili jako o „spálené a rozkradené zemi“. Na tato jejich slova, někdy doprovázená viditelným rozčilením, jsem odpověděl slušně, ale rozhodně: Naše země kvete jako nikdy dříve. Tato má reakce je zjevně zarazila – něco takového nečekali. Skoro jako by přišla z jiného světa. (A vlastně asi z jiného světa skutečně přišla.) Životní úroveň až na drobná zastavení po třicet let stoupala. Město Jeseník se neskutečně proměnilo. V okolních vískách lidé zkrášlili své domky a kdo mohl a chtěl, proměnil svůj domek v penzion. Trávit dovolenou v cizině se stalo normou, nadto už jsme pro Chorvaty přestali být „paštikáři“, kteří si nemohou dovolit utrácet v místních restauracích. Spousta mladých lidí se vypravila na kratší či delší studijní pobyt v cizině.
          Čím jsme všechna tato zlepšení doprovázeli? Normou se stalo nadávání na „Brusel“ i na místní vládu.
          A nyní nastal čas, kdy bude hůř.
          Částečně je to dáno okolnostmi, které mají svůj původ za hranicemi naší země. Ano, mám na mysli ruskou snahu zničit Ukrajinu. Je to dáno i koronavirovou pandemií, která na dva roky podvázala život v naší zemi. Je to dáno i klimatickou krizí, která je nejzlověstnější, ale nejhůř se prodává, protože úspěchem v boji s klimatickou změnou bude, když se věci nezhorší.
          Pandemie byla další příležitostí nadávat na vládu a klimatickou změnu lze stále popírat, nic to nestojí a popírač klimatických změn je často považován za odvážného mudrce.
          A nemalá část našeho obyvatelstva je naštvaná na Ukrajince, že se nevzdali. Kdyby se vzdali, měli bychom dostatek plynu a byl by levnější. Řešením by prý bylo udělat z České republiky energetický ostrov, protože my máme elektřiny dostatek a produkujeme ji levně.
          „Obyčejný člověk“, který naši zemi považuje za rozkradenou, bohužel nepozná, že je to blábol, a vláda či novináři mu to moc nevysvětlují. Tak to zkusím: Představme si, že by ze sebe udělalo energetický ostrov Norsko. A průmyslový ostrov Německo. A zemědělský ostrov třeba Polsko nebo Španělsko. Rázem bychom přišli o osmdesát procent exportu. Ano, do dvou let bychom dosáhli jakés takés potravinové soběstačnosti, ovšem ceny v obchodech by byly třikrát vyšší. Ne – lék, který nabízejí ekonomičtí a mezinárodněpolitičtí „léčitelé“, znamená rychlou cestu do propasti.
          Ti lidé, kteří hovoří o „rozkradení“, považují za rozkradení už to, že zde působí zahraniční firmy. Mnohdy nevědí, že podobně Češi „rozkrádají“ jiné země. Takový Křetínský se pustil do „rozkrádání“ předních francouzských médií (hodně mu fandím). Jiní Češi úspěšně „rozkrádají“ ukrajinské zemědělství nebo rumunský průmysl.
          Termíny jako „spálená“ nebo „rozkradená“ země výborně slouží emocionálnímu nabuzení. K pochopení naší situace nám ovšem nepomohou.
          Když jsem začal brát rozum a začal se zajímat o ekonomiku a politiku, přinášelo Rudé Právo občas zprávy o tom, že v USA nebo v Německé spolkové republice muselo v určitém roce xx firem vyhlásit bankrot. Mělo to dokládat ekonomický úpadek těchto zemí. Zdálo se mi, že krach západu je na spadnutí, a divil jsem se, že nepřichází. Když jsem toho později o ekonomice dost přečetl a když jsem měl možnost v roce 1968 ony upadající Spojené státy navštívit, zjistil jsem, že je všechno jinak. Že je dobře, že firmy krachují. Někteří Američané dokonce hlásají, že dobrý podnikatel za svou kariéru alespoň jednou zkrachuje. Správně vyhlásit bankrot totiž také vyžaduje určité umění.
          U nás tehdy nikdo nekrachoval. Za to byly obchody plné neprodejného zboží. Pamětníci, vzpomínáte si, jak pár let šla veškerá produkce jízdních kol na export? Jediné kolo, které se tehdy dalo v obchodech koupit, se jmenovalo „Ukrajina“ a byl to výrobek přímo děsivý. Podle toho také (ne)šel na odbyt.
          Tehdy jsem pochopil vtip, který se v oněch dobách vykládal: „Víte, proč je kapitalismus na okraji propasti? Nevíte? No přece aby na nás lépe viděl.“
Chybějí nám elity. Statečné elity. Důvěryhodné elity. Politici, kteří by se nebáli vysvětlovat, co se děje, a že následující rok či dva nebudou snadné. Každý případ korupce snižuje náš sociální kapitál. A vládní strany s opozičními se rády častují obviněním z korupce. Jistě, proti korupci je třeba bojovat, ale ještě důležitější je přinášet vizi. Přinášet naději. Proč lidé u nás – a nejen u nás – volí často strany, které slibují změnu? Protože po změně touží. Bohužel, často volí šarlatány. Slibují změnu, protože slibem neurazíš. A pak se ukáže, že nejsou lepší než jejich předchůdci. Dobrá pověst se buduje těžko, za to zhroutit se může jako domeček z karet prakticky okamžitě.
          Mariane Jurečko, Petře Hlaváčku, Jane Čižinský, všem vám držím palce!
 
Dan Drápal
13. října 2022

Původně psáno pro Život víry

Uzdravování dnes

 Proč se modlit za uzdravení?
V této otázce mám už léta jasno. Osobně shledávám dva dobré důvody. Prvním je soucit, druhým je poslušnost.
Ano, vím, obojí je třeba rozvést, případně biblicky zdůvodnit.
          Pokud chodíme s Bohem, prožíváme s ním věci dobré i zlé. Chodíme-li s Bohem, neznamená to, že všemu rozumíme. Často hledáme u Boha odpověď na některé své otázky, ale odpověď neslyšíme. Případně ji neslyšíme hned.
          Ve vztahu k Bohu je třeba dospět do stavu, kdy chápeme, že důležitější je důvěřovat než rozumět. Důvěře se můžeme učit od člověka, které uzdravení potřeboval víc než kdokoli z nás – u Joba. Job velice trpěl, měl řadu otázek, a Bůh k němu nakonec mluvil. Nicméně nedá se říci, že by Bůh odpovídal na Jobovy otázky. (I nám se to může stát: Bůh k nám mluví, ale to neznamená, že by nám říkal to, co nás nejvíce zajímá.)
          Ano, mluvit o soucitu tam, kde jde o naši vlastní nemoc, je poněkud nepatřičné. Modlitbu za vlastní zdraví tedy ponechávám stranou. Pokud je nemocen někdo z rodiny, z členů společenství, nebo ze známých, pak modlitba je, nebo by měla být, zcela přirozenou reakcí. Nejsem lékař, a tedy nemocnému nemohu pomoci na základě svých znalostí medicíny. Nevím, jaké léky mu předepsat. Pokud je to nemoc, kterou jsem sám prodělal nebo s níž jsem z nějakého jiného důvodu obeznámen, mohu mu poradit, co se mi osvědčilo. Nicméně to nejcennější a z mého hlediska i nejsmysluplnější, co mohu dát, je modlitba.
A tak se za nemocného modlím. Právě jsem se vrátil z nemocnice, a tam jsem se také modlil za druhé pacienty. Před mnoha lety jsem byl na operaci kýly, a byl jsem několik dnů na pokoji pro osm lidí. Všichni čekali na operaci nebo ji měli právě za sebou. Jestli si to dobře pamatuji, modlil jsem se za každého z přítomných. Ne nějak spektakulárně přede všemi ostatními, ale když byla příležitost, většinou na balkoně či na chodbě. Modlitbu neodmítl nikdo, dokonce ani komunisté ne. Ano, někteří byli překvapeni. Ale to přece nevadí.
A nyní k druhému motivu, kterým je poslušnost.
Pán Ježíš nás posílá: „Uzdravujte nemocné, probouzejte mrtvé, očišťujte malomocné, vyhánějte démony – zadarmo jste přijali, zadarmo dejte“ (Mt 10,8). A u Marka čteme: „Tato znamení budou doprovázet ty, kteří uvěří: V mém jménu budou vyhánět démony, budou mluvit novými jazyky, budou brát hady do rukou a vypijí-li něco smrtelného, nijak jim to neublíží. Na nemocné budou vzkládat ruce a budou se mít dobře“ (Mk 16,16-17).
Někteří lidé namítají, že to první slovo z Matouše se týkalo jen apoštolů, které tehdy Ježíš vyslal. A k onomu druhému slovu zase někteří namítají, že to není příkaz, pouze konstatování, co se dělo na počátku církve. Proti obojí námitce lze argumentovat, ale myslím, že to nemá smysl. Jisté je, že Pán Ježíš uzdravoval, uzdravovali i jeho učedníci, a nepochybuji o tom, že sám nebeský Otec chce, abychom se za uzdravení modlili.
          Z těchto dvou motivů se modlím za uzdravení již celá desetiletí. Přečetl jsem o uzdravování spoustu knih a jednu knížečku jsem o tom sám napsal (Uzdravování). A jaká je bilance?
Většinou nejsem vyslyšen. Na druhé straně jsem za ta léta zakusil tolik vyslyšených modliteb, že ta uzdravení nemohu považovat za náhodu. Některá uzdravení byla velmi výrazná, některá byla postupná, některá byla částečná. Uzdravení bylo tolik, že jsem vždy připraven na další. Ale neuzdravených bylo také hodně. Říkám to proto, abych se vyvaroval „charismatického přehánění“.
 
Dva výrazné případy uzdravení
(jména osob v této části jsou změněna)
Jedno z nejvýraznějších uzdravení jsme zakusili už v počátcích „maninského probuzení“. Jedenáctiletý chlapec sáňkoval se svou čtyřletou sestřičkou, která seděla před ním, a narazil s ní do stromu. Bylo to v sobotu. V nemocnici konstatovali zlomenou pánevní kost a těžký otřes mozku. Léčba: Tři měsíce v sádrovém lůžku.
Modlili jsme se za ni v neděli dopoledne při bohoslužbách a v neděli večer na modlitební chvíli.
V pondělí mi volala starší sestra těch dvou dětí. „Asi se budeš smát, ale Markétka tam nic nemá.“ Rodiče se ptali lékařů, jak je to možné, ale ti krčili rameny a dávali vyhýbavé odpovědi. Nicméně tvrdili, že Markétka bude muset zůstat v nemocnici nejméně tři týdny kvůli onomu těžkému otřesu mozku.
Modlili jsme se dál. Markétka šla domů po deseti dnech.
První reakce rodičů nebyla, že existuje dobrý Bůh, ale že doktoři nic nepoznají. Nicméně přišli do sboru – a začali chodit pravidelně. Pak přišli i prarodiče – velmi milí lidé. Když jsem je navštívil doma, ukazoval mi dědeček vysvědčení ještě z Rakouska – Uherska. Měl samé jedničky, jen čtyřku z náboženství.
Bůh má smysl pro humor.
S dalším opravdu výrazným uzdravením jsme se setkali asi po třech letech.
Do sboru přišel muž, který o necelý rok dříve zakusil těžkou autonehodu. Byl šest týdnů v nemocnici. Jeho manželka dopadla hůře – byla devět měsíců na jednotce intenzívní péče na Bulovce. A on ji celou tu dobu neviděl. Měl obavy, zda mu netají, že zemřela. Modlili jsme se – bylo to ve čtvrtek na mládeži. V neděli zjistil, že v onom týdnu ji převezli do nemocnice Pod Petřínem. Odpojili ji od některých přístrojů a jejímu manželovi řekli, že není naděje na uzdravení. „To víte, nás to stojí 900 korun denně, a ona se už nikdy neprobudí.“
Ve středu jsme se tedy šli modlit do nemocnice Pod Petřínem. Když jsem Bohunku viděl poprvé, udělalo se mi zle. Všechny zuby vyražené, sonda nosem do žaludku, nosní dírka zvětšená a zakrvavená, odrostlé mastné vlasy, vyhublá postava bez známek vědomí, jen těžce dýchající. Modlili jsme se za zázrak. Když jsem odcházel, promluvil jsem krátce s mladou lékařkou, která měla o víkendu službu. Když jsem řekl, že věřím, že Bůh může Bohunku uzdravit, sahala si na čelo a říkala: „Prosím vás, EEG je jedna vodorovná čára, ty mozkové buňky jsou dávno odumřelé, ta už se nikdy neprobudí…“
Chodili jsme se tam modlit ve středu odpoledne a v neděli odpoledne. Za vlády komunismu to návštěvy neměly tak snadné jako dnes.
Pomodlili jsme, se, postáli, a zase odešli. Jednou mě napadlo říci: „Bohunko, slyšíš nás?“ Odpovědí byl téměř neznatelný pohyb očí. Bylo zřejmé, že Bohunka nás slyší!
Ležela na dvoulůžkovém pokoji, na který dávali lidi umřít. Na sousední posteli, oddělené plentou, byl vždy někdo jiný. Každou středu, každou neděli.
Bohunka se začala hýbat. Ale tři ze čtyř končetin byly nepohyblivé. Modlili jsme se dál.
Jednou tam měl službu starší lékař. Když jsme s ním mluvili, pozval nás do své kanceláře a vysvětloval nám, jak to s Bohunkou je a co by se teď mohlo pro ni udělat. Když jsem řekl, že věřím v uzdravení, pokýval hlavou a řekl: „Dvakrát v životě jsem takový zázrak zažil.“ Tedy dost odlišný postoj než u oné mladé lékařky.
Nedlouho na to odvezli Bohunku do rehabilitačního ústavu do Kladrub. Pobyla tam řadu týdnů. A pak se vrátila domů.
Šli jsme ji navštívit s jedním bratrem ze sboru. Doma byl její manžel Richard a její bratr. Když jsem uviděl Bohunku, nepoznal jsem ji. Měla nové zubní protézy, upravené vlasy, buclatý obličej. Byla schopná udělat pár kroků, ale na delší cesty se vypravovala na vozíku. Mentálně byla zcela v pořádku.
Onen bratr ze sboru se zeptal jejího bratra, co si myslí o Bohunčině uzdravení. „No, to je ten tvrdý kořínek našeho rodu,“ odpověděl. A pak se začal posmívat Richardovi. „Ríšo, tak ty jsi teďka věřící. Ale prosím tebe! Vždyť jsi neuměl ani Otčenáš, a najednou jsi věřící!“
Bylo to poučné. Některé lidi nepřivede k víře ani evidentní zázrak, který mohou zblízka pozorovat.
 
Co jsem se naučil
Uvedl jsem dva výrazné příklady uzdravení. Co jsem se přitom naučil?
Předně, že ani zázrak uzdravení na vlastním těle nepřivede člověka ke znovuzrození. Bohunka byla několikrát ve sboru – manžel ji přivezl na vozíku a ve sboru byla bouřlivě přivítána. Do nemocnice nás sice chodilo jen pár, ale ve sboru jsme o Bohunce vyprávěli a také jsme se za ni modlili.
Bohunka – na rozdíl od svého manžela – nikdy neuvěřila.
Dále: Lékaři poskytnou vysvětlení, které jim dovoluje jejich světový názor. Vůbec nemám oné mladé lékařce za zlé, že nevěřila v uzdravení. Její mínění bylo formováno její zkušeností. Jednou jsem se v Anglii setkal s velmi starým lékařem, kterému bylo přes dvacet, když probíhala letecká bitva o Londýn. Byl tehdy zdravotníkem, hodně se modlil a zakusil řadu zázraků. Do teď ho slyším, jak říkal: „God can do anything, anything…“ („Bůh může udělat cokoli, cokoli…“)
A za třetí: Při prvním výrazném uzdravení – mám na smysli Markétku – mi došlo, že nemá cenu komukoli dokazovat, že se stal zázrak. Vždyť za co jsme se vlastně modlili? Za to, aby Markétka nemusela ležet tři měsíce v sádrovém lůžku. Za to, aby nemusela být dlouho v nemocnici s otřesem mozku. Nikdy jsme se nemodlili: „Pane Bože, udělej zázrak, ať to všichni vidí!“ Motivem našich modliteb byl soucit, nikoli snaha někomu něco dokázat.
Ale jsme samozřejmě rádi, že jsme viděli něco z Boží slávy.
Popsal jsem dva nejvýraznější „případy“ uzdravení, jaké jsem zažil. Mohl bych vyprávět řadu dalších. Ale mohl bych také vypočítat spoustu případů, kdy se lidé neuzdravili a naše modlitby nebyly vyslyšeny.
Jak se vyrovnat se zklamáním?
 
Jak se modlím já
Napíšu, jak se za uzdravení modlím já. Vím, že jiní lidé se modlí jinak, ale vím rovněž, že je nemám ani kritizovat, ani napodobovat. Když se jdu modlit za uzdravení, říkám dotyčnému: „Budu se modlit a uvidíme, co pro nás Hospodin udělá.“ Nikomu nic neslibuji. Zpravidla – byť jsou výjimky – nevím, proč někdo není uzdraven. Nikomu neradím, aby „vyznával uzdravení“, což je v charismatických kruzích poměrně časté. Ale nikomu to také nevymlouvám, protože jsou lidé, kterým to takto „fungovalo“. Já se ale musím modlit v souladu se svou vírou, protože cokoli není z víry, je hřích (Ř 14,23). Jsem si jist, že za sebou nezanechávám řadu poškozených lidí. A že takových není málo. Bylo jim řečeno, že mají vyznávat uzdravení, oni tak činí, ale když se uzdravení nedostaví, nastupuje mnohdy zklamání, ba i zoufalství. Obrátilo se na mne hodně takto zklamaných lidí. Někdy by bylo lépe, kdyby se za ně nikdo nemodlil. Když totiž nebyli uzdraveni, někdy slyšeli, že mají „malou víru“, a k jejich zdravotnímu problému se přidal další – nejistota ve vztahu k Bohu.
Ale jsem opravdu rád, že nemusím všemu rozumět a že se nemusím stydět říci, že nevím, proč někdo nebyl uzdraven. Ale jsem vždy připraven modlit se za uzdravení znovu. Bez předběžných podmínek, ale také bez záruky. Viděl jsem příliš mnoho uzdravení, než abych nevěřil, že Bůh dnes uzdravuje. A viděl jsem i mnoho zraněných lidí, kterým slibovali to, co nemohli dodat. Můj způsob mi připadá bezpečný. Ale netvrdím, že je jediný správný. Každý nechť má jistotu vlastního přesvědčení (Ř 14,5).
 
Dan Drápal
březen 2022

O americkém a ruském imperialismu
 Ruské rakety pustoší ukrajinská města. Ruští vojáci zabíjejí ukrajinské civilisty. V této situaci mnozí naši občané tvrdí společně s maďarským premiérem Orbánem, že to „není naše válka“, případně žádají, abychom opustili NATO a vyhlásili neutralitu. Jiná, poněkud menší skupina, dokonce žádá nejen neutralitu, ale příklon k ruskému prezidentu Putinovi. Někteří lidé odvozují právo Ruska zaútočit na Ukrajinu od toho, že NATO v roce 1999 bombardovalo Jugoslávii.
V tomto článku se chci jednak vyrovnat s tvrzením, že tehdejší postup proti Jugoslávii ospravedlňuje postup Ruska vůči Ukrajině, jednak poukázat na rozdíl mezi ruským a americkým imperialismem.
Síly NATO skutečně v roce 1999 bombardovaly Jugoslávii. Při tomto bombardování zahynulo podle různých odhadů 1200 – 2500 lidí. Co bylo příčinou a cílem tohoto bombardování? Začněme cílem: Cílem bylo přinutit Jugoslávii, aby zastavila válku proti kosovským Albáncům. Tohoto cíle bylo dosaženo. Leč co bylo příčinou? Tady se musíme vrátit o několik let zpátky. V červenci roku 1995 bylo Srby zavražděno 8373 mužů a chlapců u městečka Srebrenica. Byl to nejhorší masakr v Evropě od konce 2. světové války. Mnoho Evropanů z nejrůznějších národů si vyčítalo, že Evropa něco takového dopustila.
V té době už dlouho probíhaly boje mezi kosovskými Albánci a Jugoslávií. Po incidentu v Račaku se dalo albánské obyvatelstvo Kosova ve velkém na pochod do sousední Makedonie (dnes severní Makedonie). Mnozí tvrdí, že masakr v Račaku se neodehrál, že byl zinscenován jako záminka, aby NATO mohlo zasáhnout. Na tuto věc nemám silný názor, pro tuto diskusi budu předpokládat, že skutečně šlo o inscenaci.
Nicméně je třeba říci, že představitelem neoficiální správy Kosova byl umírněný Ibrahim Rugova, který po léta usiloval o nenásilné řešení kosovského konfliktu. Jeho úsilí bylo marné. Tehdejší jugoslávský prezident Miloševič prostě vyjednávat nechtěl.
Po incidentu v Račaku, kdy se daly do pohybu masy lidí, se NATO rozhodlo přinutit Miloševiče, aby přestal bojovat proti Kosovanům, protože byly obavy, aby nedošlo k dalšímu masakru, podobnému tomu ve Srebrenici. Pokud kosovští Albánci s masakrem u Račaku blufovali, pak jim to vyšlo.
Mezi tehdejší situací a útokem na Ukrajinu jsou podstatné rozdíly. O vojenské akci proti Srbsku rozhodla celá řada států – nešlo o napadení jednoho státu druhým státem. NATO jugoslávskou vládu jasně varovalo, co udělá, a co se musí stát, aby k bombardování nedošlo, případně co se musí stát, aby skončilo. Prezident Putin ještě těsně před napadením Ukrajiny (stejně jako o několik let dříve v případě Krymu) tvrdil, že se nic takového nechystá. A dodnes mlží ohledně svých cílů. Nesrovnatelné jsou i důsledky: I v případě, že by byl incident v Račaku zinscenován, platí, že na Balkáně od té doby k žádnému masakru nedošlo. Na rozdíl od Ukrajiny se stovkami, ne-li tisíci ruskou armádou povražděných civilistů.
Teď k druhé otázce. Jak je to s ruským a americkým imperialismem?
Nepochybuji o tom, že zahraniční politika Spojených států je mnohdy hloupá. Spojené státy jsou velmoc a velmocensky se chovají. Čistě pro tuto diskusi předpokládejme, že obě tyto velmoci se skutečně chovají „imperialisticky“.
Je zde ale jeden podstatný rozdíl. Americká veřejnost může protestovat – třeba proti válce ve Vietnamu, kde to bylo nejpatrnější, ale i v případě jakéhokoli jiného konfliktu. Sám jsem se takové demonstrace účastnil (v New Yorku v říjnu 1968). V televizi jste mohli vidět, jak dopadají Rusové, kteří protestovali proti napadení Ukrajiny.
To je ale pouze počátek. Američané se ve Vietnamu dopouštěli válečných zločinů. Rusové se dopouštějí válečných zločinů na Ukrajině, stejně jako se jich dopouštěli v čečenských válkách. Nicméně američtí pachatelé válečných zločinů byli souzeni, a v celé řadě případů odsouzeni. (Doporučuji v této souvislosti knihu Scotta Pecka Lidé lži, věnované masakru v My Lai, která vyšla i česky a která popisuje, jak se může stát, že lidé takto zvlčí, ale také to, co následovalo.) Ruští vojáci, kteří kastrují ukrajinské zajatce (tolik milují svou vlast) jsou vyznamenáváni.
Pro mě je tento rozdíl podstatný. Zlo nelze z lidí zcela vymýtit. Lidské srdce je schopné hrozných věcí. Pokud je ale možnost toto zlo pojmenovat, odhalit a bojovat proti němu zákonnou cestou, budou se sice nadále dít strašné věci, ale je možno s tím něco dělat. Z tohoto hlediska u mne Amerika stále vyhrává. Nijak si ji neidealizuji. Ale raději bych byl disidentem v Americe než v Rusku.
Co by bylo, kdyby zvítězili putinovci i u nás? Brzy byste mé články přestali dostávat. Státní média by vysílala pořady s tím „jediným správným“ názorem. My, kdo jsme zažili normalizaci, bychom prožili totéž, jen v mnohem krutější podobě. Kéž nás Bůh chrání!
 
30. září 2022

Buďme nositeli naděje

Výzbroj do těžké doby

 Jdeme do těžkých dob. Situace se každých pár týdnů, ne-li dnů, mění, a pokud vám někdo tvrdí, že ví, jak současnou situaci zvládnout, tak vám lže. Neví ani to, jestli za týden bude stejná situace jako dnes. Vyčítat někomu jeho postoje před pár měsíci není docela fér, protože nikdo tehdy neměl přesnější představu o tom, jak to bude vypadat dnes.
          Nejistota plodí nervozitu. Nejistota není příjemná nikomu, a nelze se divit ani tomu, že začínají být nervózní někteří lidé, kteří se až doposud jevili jako kliďasové. Teď se ale ukazuje, jakou máme vnitřní výbavu na cestu, která je před námi a která bude asi dosti trnitá.
          Dobrou výbavou je schopnost nést ovoce Ducha svatého. Mám na mysli zejména laskavost, mírnost a sebeovládání (viz Galatským 5,22-23). V politice, ale i v diskusích na sociálních sítích, jsme často svědky zbytečných urážek, zbytečné tvrdosti a různých podpásovek.
          Křesťané by měli v této věci jít proti proudu. Jistě, laskavostí a mírností neodvrátíme recesi a nezastavíme ruské rakety pustošící Ukrajinu. Nicméně uprostřed hrubosti může laskavé slovo udělat divy.
          Mírně se politicky angažuji v jednom z nejmenších okresních měst a mám trochu srovnání s Prahou, kde jsem bydlel dříve. Lidí, kteří se angažují v politice, tu není mnoho, a ačkoli neplatí tvrzení, že „všichni se mezi sebou znají“, přece jenom se znají mnohem lépe než v Praze. Zdá se mi, že na malém městě se někdy násobí jak věci dobré, tak věci zlé. Pokud se totiž dva lidé nesnášejí, nemohou si přijít na jméno, a přitom se téměř denně potkávají, může se averze změnit v nenávist.
          Jeseník, město, v němž žiji, není pochopitelně městem andělů. Hořkosti a nenávisti mezi lidmi je tu dost, podobně jako všude jinde. Přesto se mi zdá, že jsme na tom relativně dobře. Jeseník je pohodové město. Před komunálními volbami jsme s kolegy stáli u stánku na náměstí. Rozdávali jsme programy, letáček s navrženými kandidáty, propisku nebo pastelky – jak kdo chtěl. Šla kolem paní starostka, vlastně naše konkurence. Pozdravili jsme se, ona se u nás na chvilku zastavila, prohodili jsme pár slov, zavtipkovali jsme. Na druhé straně náměstí mělo svůj stánek jiné volební uskupení. Já tu ještě všechny neznám, ale moji kolegové je znali a rovněž tam zašli na kus řeči. A další dva vedoucí jiných kandidátek se u nás zastavili a opět jsme hovořili zcela klidně a přátelsky. A především bez urážek.
          Jistě, i v Jeseníku jsou různí extrémisté, a není jich málo. Chvíli jsem diskutoval s jedním mužem, který mluvil o „naší rozkradené a spálené zemi“. Nechápu, jak může někdo něco takového říkat – zejména v Jeseníku. Ještě před deseti lety vypadal Jeseník dosti uboze, o stavu před třiceti lety ani nemluvím. Ne, Jeseník kvete. Jistě, lidé zde mají své problémy, jako všude jinde. Řešíme běžné problémy i problémy mimořádné. Programy politických stran se příliš neliší a ani nemohou. Všem nám jde o to, aby se Jeseník nevylidňoval, aby zejména mladí lidé neodcházeli, případně aby se vraceli, aby zde bylo dost lékařů apod. Zázračný recept na řešení nikdo nemá, a kdo si myslí, že ho má, žije v sebeklamu, ne-li ve lži. Bude lepší dát hlavy dohromady a hledat společně řešení. To ale bude možné jen tehdy, pokud se nebudeme navzájem urážet. Snad se to novému zastupitelstvu podaří.
          Domnívám se, že laskavosti a mírnosti se můžeme a máme učit především v rodině, a křesťané by se to měli učit především v církvi. V těchto společenstvích se učíme pravdivosti, smysluplnému kompromisu, vzájemné úctě. A také se učíme zbytečně se neurážet. Myslím, že by nikdo neměl vstupovat do politiky, nenaučí-li se umírněnosti. V politice je pak třeba ještě notná dávka diplomacie. Je rozdíl, řeknete-li, „pane, vy lžete“ nebo dokonce „pane, vy jste lhář“, než když řeknete „vážený pane, o správnosti vašich informací by se dalo s úspěchem pochybovat“. On tomu bude rozumět, ale nebude se cítit tolik uražen, což může znamenat, že mezi vámi nebudou zabouchnuté dveře. Hrubost a urážky zavírají cestu. Někdo je hrubý a uráží druhé, protože to už má tak nějak v povaze; jindy hrubost a urážky nastupují tam, kde chybí racionální argumenty. V každém případě hrubost a urážky snižují koaliční a vyjednávací potenciál. Toho, koho jsme zbytečně urazili, těžko přesvědčíme, aby přistoupil na naše stanovisko.
          Ano, vím, že někteří lidé dokáží být uhlazení, nikdy vás otevřeně neurazí, ale přitom dokáží kout pikle a dokonce i krást. Vnější laskavost a sebeovládání nezaručuje, že daný člověk není podvraťák. Toto vědomí by nás ale nemělo vést k tomu, abychom polevili v úsilí o kultivovanost v životě, v diskusích na sociálních sítích a zejména v politice.
Dan Drápal
26. září 2022

K aktuální situaci

Poznámky k dnešní krizi
 Počátkem března tohoto roku jsem seděl se čtyřmi dalšími lidmi v sanitce. Rozváželi nás po různých zákrocích z třinecké nemocnice, specializované na kardiologii. Jeseník je od Třince nejdál, a tak jsem vystupoval jako poslední.
          Hned po odjezdu z Třince se rozproudila debata o politice a hospodářské situaci. O Ukrajině se ještě příliš nemluvilo. Všichni účastníci tohoto „zájezdu“ se shodli na tom, že za Babiše bylo líp. Přiznám se, že jsem do diskuse nevstupoval, ne snad proto, že bych měl strach být absolutní menšinou, ale protože mi po operaci nebylo příliš dobře a byl jsem rád, že se vezu a nemusím nic dělat.
          Byla to tedy debata jednostranná. Za Babiše bylo líp, protože se zvýšily důchody. Nikdo z přítomných se ani vzdáleně nedotkl otázky, kde se ty peníze na důchody berou, a zda naše životní úroveň nějak souvisí s produktivitou práce.
          Od března se situace ještě výrazně zhoršila. Nejsem odborník na ekonomii a beru v potaz, že současná inflace má více příčin. Jedna je však jasná: Bylo natištěno příliš mnoho peněz. Ano, inflace je částečně způsobena faktory, které naše vláda, ať už Babišova nebo Fialova, nemohla ovlivnit. Nicméně pětitisícovka k důchodu nedlouho před volbami sice mnoho důchodců potěšila (přiznám se, že mě ne), ale málokdo si zřejmě uvědomil, že je vzata z budoucnosti našich dětí. Že je to zkrátka na dluh. Tyto a podobné kroky vedly k inflaci, takže pokud někdo tehdy tu pětitisícovku ušetřil, patrně ji nyní – kvůli inflaci – utratil.
          Dokonce se mi zdálo, že Babišova vláda dělá takové kroky, aby to nastupující vládě značně ztížila. Přitom vůbec nebylo vyloučeno, že Babiš volby vyhraje a bude muset nějak řešit, co si nadrobil.
          Naše (a jistě nejen naše) demokracie má jednu nevýhodu. Vláda, která se dostane k moci, má pouhé čtyři roky, aby něco předvedla. A pokud nějaká vláda rozhazuje, většinou to odskáče vláda následující. A to „odskákání“ mívá někdy podobu snížení životní úrovně za stálého křiku opozice, že ona by to dělala lépe. Po čtyřech letech se dostane k moci a opět začne z rozpočtu, který se trochu vzpamatoval, rozdávat.
          Pokud dnešní vláda vydrží – a já doufám, že ano – je velmi pravděpodobné, že bude v řádném termínu vystřídána buď přímo Babišovou vládou, nebo nějakou vládou à la Babiš. Patrně s podporou SPD. Jenže rozdávat z nevyrobeného a nevypěstovaného nelze donekonečna. Na konci této cesty čeká katastrofa. Pak bude možno říkat, že „za Babiše bylo líp“. A možná bude možno říkat i „ano, bude líp“, protože klesneme na takové dno, že už to hlouběji nepůjde, takže ano, bude líp, ať už bude jakkoli.
          Pokud zavládne koalice Babiš – Okamura, což nyní vypadá nejpravděpodobněji, a pokud bude trvat ruská válka na Ukrajině, uzavře tento tandem spojenectví s Putinem, stejně jako ho uzavřel maďarský premiér Viktor Orbán. Rusko nám dodá plyn a ropu a hned bude líp. Touto neblahou cestou se zřejmě ještě před námi vydá Slovensko. A značná část našeho obyvatelstva si bude říkat, jak je to „rozumné“. Že to bude znamenat nůž do zad Ukrajincům, to si tito lidé nepřipouštějí. Ukrajinci se měli vzdát hned na počátku, že, hlupáci.
          Katastrofa, která postihla Ukrajinu, tento národ zatím jen posílila. Ukrajinci vědí, že bojují o přežití, a proto dokáží obrovské přesile vzdorovat. Zatím nevidím, jak by mohl tento konflikt v dohledné době skončit nějak pozitivně, ale malým zázrakem je už současná ukrajinská ofenzíva. Možná přijde ještě nějaký větší zázrak. Modlím se za něj. Pokud nastane a válka skončí dřív než Fialova vláda, bude nám hej. Pokud ale tato vláda padne a my dáme přednost plynu a ropě před přátelstvím, pomocí slabšímu a vlastní sebeúctou, bude to velice zlé. Pokud to dopadne dobře, vstoupíme do dějin jako ti, kteří statisícům Ukrajinců nezištně pomáhali.
          Žiji v kraji, kde Okamura boduje. Přijíždím do Jeseníku od východu a vítá mě velký billboard s velkým Okamurou a nápisem: „Zastavíme zdražování!“ Propána, jak to chce udělat? Přijíždím od severu a vítá mě velký billboard s velkým Okamurou a nápisem: „Jsme proti válce!“ No, já vlastně taky, raději bych spory řešil jednáním, ale s člověkem, který všechny smlouvy porušuje, se jedná těžko. Ano, Okamura je proti válce, ale řešil by věc ne jednáním, ale kapitulací. Bylo by nám „líp“. S plným žaludkem a někde v teple bychom se… styděli.
          Dovolím si výhled trochu dál. Často slýchám, že když padne Ukrajina, přijdeme po čase na řadu i my. V této věci jsem optimističtější. Pokud by Ukrajina padla, nastane tam taková řež, které bylo vraždění civilistů a zajatců v Buči a Izjumu jen slabou předehrou. Toho se patrně zděsí i ti, jimž je osud Ukrajiny více méně lhostejný, třeba Italové nebo Španělé. Celá Evropa bude vědět, co čeká poražené. Ale rozhodující bude jiný faktor: ekonomika. I kdyby Rusko nakrásně zvítězilo, ekonomicky bude naprosto vyčerpané a bude potřebovat řadu let, aby se postavilo na nohy a mohlo se pustit do dalšího dobývání.
          Ale vážně počítám i s další možností: Den Páně může nastat kdekoliv. Tak brzy, že tyto mé úvahy budou naprosto bezpředmětné.
          Dan Drápal
16. září 2022

Modlitby za nepřátele – pokračování

Ještě k modlitbám za nepřátele  Byl jsem vskutku překvapen, jaký ohlas měl článek o modlitbách za nepřátele. Vedle řady pochvalných reakcí, ať už e-mailových, nebo na Křesťanu dnes, případně na Facebooku, přišly i reakce kritické. Byly dost různé, ale šlo v nich zejména o obavy, aby výzvy k modlitbám za nepřátele nevedly ke lhostejnosti vůči zlu, kterým trpí oběti násilníků. Vícekrát byla zmíněna problematika domácího násilí. Ve svém článku jsem psal hned zkraje: „Modlitba za nepřátele by neměla být rezignací na hledání spravedlnosti. Milování nepřátel neznamená, že se tváříme, jako že je všechno v pořádku a nic není třeba řešit.“ Budu tedy ještě explicitnější: Bůh po nás nechce, abychom trpně snášeli násilí. A nechce po nás ani to, abychom se stali spolupachateli, kteří vidí, jak se někomu děje křivda, a nezasáhnou. Domnívám se, že modlitbě za nepřátele nám pomůže porozumět, máme-li děti, které vychováváme. O lásce k vlastním dětem zpravidla nepochybujeme. Nicméně děti musíme někdy káznit, a někdy nás to káznění bolí více než dítě. Víme ale, že bez kázně se dítě spravedlnosti a sebeovládání nenaučí, a proto dítě vychováváme. V našem postoji se propojuje láska a spravedlnost. Podobně (nikoli stejně) je tomu u modliteb za nepřátele. Modlím se za některé politiky, kteří jsou mi nesympatičtí a s nimiž nesouhlasím. Věřím však, že Bůh přitakal jejich narození a že do nich vložil určitý potenciál, který by mohli využít k dobrému. (Nevěřím tedy, že Bůh někoho stvořil jen proto, aby ho zatratil.) Zdá se mi, že svůj potenciál k dobrému nevyužívají. Ale dokud dýchají, mají šanci se obrátit. Proto se modlím, aby se setkali s evangeliem. A současně se modlím, aby byli sesazeni ze svého postavení, na kterém – dle mého mínění – škodí. Tento přístup mi umožňuje žít bez jakékoli zášti. Mám v tom velikou svobodu, o kterou jsem se chtěl s čtenáři podělit. Pokud jde o oběti domácího násilí, pak nejsem toho názoru, že se má člověk „jenom modlit“ a neplést se do toho. Byť jsem slyšel různá svědectví třeba z Ukrajiny, jak manželka deset let trpně snášela týrání, protože měla manžela opilce, který se nakonec těsně před smrtí slavně obrátil a své ženě se omluvil. Já bych jí rozhodně radil, aby od muže odešla. Jak je to ale s těmi Ježíšovými slovy o nastavení druhé tváře? Vezmu to trochu zeširoka: Ještě než jsem se obrátil, probíral jsem v evangelickém sboru, v němž jsem byl vikářem, Markovo evangelium. Vypůjčil jsem si ve fakultní knihovně několik komentářů, vyčetl jsem z nich různá moudra, které jsem pak vykládal trpělivému, leč tenčícímu se stádečku. Nějak jsem vykládal i to místo, kde Ježíš vysílá učedníky po dvou. Už nevím, jak. Pak jsem se obrátil a začal jsem Bibli číst jinak. A s několika dalšími obrácenými lidmi jsme začali ve dvojicích navštěvovat „kartotéční“ členy sboru, kteří někdy ani nevěděli, že členy nějakého sboru jsou. V té době jsem dostal k administraci sousední libeňský sbor. Rozhodl jsem se, že na biblických hodinách v libeňském sboru použiju své poznámky k Markovi. Když jsem dospěl k místu, kde Ježíš vysílá učedníky po dvou, koukal jsem nevěřícně na své poznámky. Byly naprosto nepoužitelné. Proč? Protože mezitím jsme začali praktikovat to, co Ježíš učil, a udělali jsme osobní zkušenost s tím, jak je dobré, když chodíme po dvou. (Odolám teď pokušení to blíže vysvětlit – to by byl článek moc dlouhý.) Prostě, když se začneme Písmem řídit, začneme mu lépe rozumět. Některé věci nepochopíme, pokud je nezkusíme. Podobně je to s tím nastavením druhé tváře. Nemyslím si, že Pán Ježíš chtěl, abychom z těchto jeho slov udělali nějaký „nový zákon“. Ve svém předchozím článku jsem uvedl příběh čínského křesťana, kterému ubližoval jeho soused. Nemyslím si, že rada, kterou dal pastor onomu křesťanovi, má být následována za všech okolností. Přesto věřím, že byla inspirována Duchem. Ježíšova slovo o tom, že máme s někým ujít i druhou míli, nebo že máme nastavit druhou tvář, neberte jako universální návod pro všechny situace. Nicméně domnívám se, že pokud to někdy nezkusíte a onu druhou míli neujdete, tomuto slovu neporozumíte. Mám za to, že při našich diskusích se nám někdy „můžeš“ mění v „musíš“. Proto říkám: NEMUSÍŠ se modlit za nepřátele. Kdysi jsem byl hodně rozbolavělý, když se mi rozpadl jeden vztah, a měl jsem problémy s modlitbami za dotyčného. A pak jsem měl pocit, že mi Bůh říká, že se za něj modlit nemusím. Po pár měsících jsem se zklidnil, akutní bolest pominula, a já jsem se za toho člověka začal opět modlit. A činím tak doteď. V modlitbách za nepřátele mě podepírají křesťanští světci (a svědci). Za takového křesťanského světce považuji Richarda Wurmbranda, rumunského pastora, který myl mnoho let vězněn a který zakusil krutá mučení. V knize „Neboj se kříže“ popisuje, že začal své nepřítele milovat právě během onoho strašlivého mučení. Přiznám se, že tomu úplně nerozumím, ale Richardu Wurmbrandovi věřím. Já jsem vždy zakoušel dostatek pomluv, ale nikdo mě kvůli víře v Pána Ježíše nevěznil nebo nemlátil. Věřím, že jsme povoláni jak k lásce, tak k pravdě. A to nám umožňuje modlit se za nepřátele, a přitom usilovat o spravedlnost. P. S. Na závěr musím jednu věc dementovat. V minulém článku jsem psal o dvou tenorech, José Carrerasovi a Plácidu Domingovi. Tento příběh, který koloval po internetu (já sám jsem ho dostal nejméně třikrát). je celý vymyšlený. Omlouvám se čtenářům, že jsem si věc neověřil. Příběh je to sice krásný, ale krása bez pravdivosti je kontraproduktivní. Dan Drápal 9. září 2022

Modlete se za nepřátele

Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám činí příkoří.
(Lk 6,28).
 
Toto je asi jedno z nejpodivnějších přikázání. A jedná se o jednu z našich nejmocnějších zbraní. Když toto přikázání správně pochopíme a když se ho snažíme naplňovat, zakusíme spoustu krásných chvil a náš život bude o mnoho radostnější.
 Rád bych uvedl pár poznámek – varování a pozorování.

• Pán Ježíš říká: Modlete se za ty, kteří vám činí příkoří. Za, nikoli proti.
• Modlitba za nepřátele by neměla být rezignací na hledání spravedlnosti. Milování nepřátel neznamená, že se tváříme, jako že je všechno v pořádku a nic není třeba řešit.
• Modlitba za nepřátele – zejména v jejich přítomnosti – by měla být formulována tak, aby ty, kdo nás nemají rádi, neutvrzovala v hříchu. (Modlit se za nepřátele v jejich přítomnosti je ovšem možno spíše jen výjimečně, a většinou to ani není vhodné. Je pravděpodobné, že „nepřítel“ ji nepochopí správně. Sem asi ukazuje Přísloví 27,14: „Jestliže někdo brzy z rána příliš hlasitě žehná svému bližnímu, bude se mu to počítat za kletbu.“)
• Co je obsahem takové modlitby? Asi něco jiného než prosba, aby „mi dali pokoj“. Nikdy nebudeme chybovat, když budeme prosit, aby daný člověk, který je vůči nám nepřátelský, zaslechl Boží hlas. Nebo – což je podobné – aby k němu promluvilo Písmo. Náš nepřítel má možná nějaké problémy. Kdysi mi někdo poslal prezentaci s názvem „Dva tenoři“. Je to příběh Plácida Dominga a José Carrerase. Tito dva zpěváci se v roce 1984 znepřátelili. Plácido Domingo je z Madridu, José Carreras je Katalánec a přívrženec katalánské samostatnosti. O tři roky později diagnostikovali Carrerasovi leukémii. Carreras byl bohatý člověk, ale veškeré své finance vynaložil na nákladnou léčbu a cesty do USA, kam musel každý měsíc na transfuze. Když už byl v koncích, objevil v Madridu nadaci, zaměřenou výhradně na léčbu leukémie. V tu dobu netušil, že tuto nadaci založil jeho rival, Plácido Domingo. Díky nadaci „Hermosa“ se vyléčil a začal se pídit po zakladateli této nadace. Zjistil, že jejím zakladatelem, prezidentem a hlavním přispěvatelem je Plácido Domingo. Překvapení mu vrátil, kdy na jednom madridském koncertu Plácida Dominga vyšel na pódium, klekl si před Dominga, poděkoval mu a poprosil za odpuštění.

Jiný příběh, krásně ilustrující smysl modlitby za nepřátele, jsem četl u Watchmana Nee. Byl jeden čínský křesťan, který měl rýžové políčko na vrcholku kopce. porytého terasami s políčky. Musel ho pravidelně zavlažovat, a protože to byl šikovný člověk, vyrobil si ze součástek šlapacího kola jakési zařízení, které mu dopravovalo vodu na jeho políčko. Nicméně jeho soused, který měl políčko těsně pod ním, zdvihl malé stavidlo a vypustil sousedovu vodu na políčko své. Když se to opakovalo, zašel tento muž za svým pastorem a chtěl radu, jak má danou situaci řešit. Pastor se zamyslel a pak mu poradil, aby nejprve „našlapal“ vodu na sousedovo políčko a až potom na to své.
Záměrně nechávám tento příběh bez happyendu. Naše modlitby za nepřátele nebudou vždy končit happyendem. Nicméně pastorova rada odpovídala Ježíšovu slovu „nutí-li tě někdo jít jednu míli, jdi s ním dvě“.
Bratr Watchmana Nee vlastnil před druhou světovou válkou v Číně továrnu na léky. Vzhledem k japonské agresi byla čínská ekonomika v rozkladu, nicméně továrna na léky prosperovala. Wathcman Nee se nechal svým bratrem zaměstnat na částečný úvazek, aby mohl podporovat chudé, kteří byli v těžké situaci. Mnozí bratři ho kritizovali, že zvolil „světské“ povolání a „nespoléhal na Pána“. O mnoho let později jeho kritici zjistili, že Watchman Nee anonymně podporoval i je.
Něco tak dramatického jako José Carreras nebo citovaní čínští křesťané jsem nezažil, ale jednu pěknou zkušenost s modlitbou za nepřátele mohu  sdílet.
Před lety mě občas zvali do televize na různé besedy. Několikrát jsem se názorově střetl s jedním mužem, který mne opravdu neměl rád. Začal jsem se za něj pravidelně modlit. Pak nastal den, kdy jsme se opět setkali na „Kafkách“ (v sídle České televize). Onen muž přišel dřív a seděl v čekárně. Když jsem ho tam uviděl, hnal jsem se k němu s nataženou rukou a s úsměvem. Díval jsem na mě velmi udiveně, a tu mi došlo, že on vlastně neví, že ho nepovažuji za nepřítele.
Je to jednoduché: Modlíte-li se ze své nepřátele, začnete je mít rádi. A jednou věcí si můžete být jisti: Sabotujete snahy knížete světa tohoto.
Moc mě to baví.
Dan Drápal
2. září 2022

Kéž bychom nebloudili

Navigace na cestě do Království Pozvedněte své oči vysoko a pohleďte: Kdo stvořil tyto věci? Ten, kdo vyvádí podle počtu jejich zástup, všechny je volá jménem, pro jeho velkou sílu a ohromnou moc žádná z nich nechybí (Iz 40,26). Písmo nás ujišťuje, že Bůh zná každou hvězdu. Hvězd je neskonale víc než lidí na této planetě, a jsem si jist, že Bůh zná jménem každého z nás. Žasnu nad tím, že se k nám sklání, že mu nejsme lhostejní. Žasnu nad tím, že se sklání ke mně. Žasnu nad trpělivostí, kterou se mnou měl. A má.           Každého z nás něčím obdaroval. Každý z nás má nějaký duchovní dar, ba mnohdy máme celý hrozen darů. Dává nám dary přirozené a nadpřirozené. Není mezi nimi ostrý předěl. Darů je celá škála – od nadpřirozeného činění divů po přirozenou organizační schopnost. Celou škálu darů můžeme zapojit do budování církve.           Bůh s každým z nás počítá. S každým z nás má nějaký záměr. Je zpozdilé Boha nehledat, protože on nám rozumí lépe, než rozumíme sami sobě, a on nám může ukázat, proč jsme tady.           Stvořil nás – mimo jiné – k tomu, abychom byli plodní. „Svatě závidím“ lidem, kteří se obrátili už v dětství a v pubertě (nebo později) neutekli do světa, aby v něm buď zůstali, nebo se – podobně jako marnotratný syn – vraceli s prázdnou domů. Mnozí z nás se obrátili až v době dospívání nebo v dospělosti. Já jsem se obrátil v 28 letech a do té doby jsem hrozně hřešil a mnoha lidem jsem ublížil. Volil jsem špatnou cestu. A vím, že nejsem sám (což samozřejmě váhu mého hříchu nijak nesnižuje). Žiji v církvi už pětačtyřicet let a během této doby jsem viděl, jak lidé do církve přicházejí a jak z ní odcházejí. A zdá se mi, že v posledních letech spíše odcházejí, často z malicherných důvodů. Máme se sebou navzájem mnohem méně trpělivosti, než s námi má Pán. Když se vracím autem směrem od Ostravy a mám zapnutou navigaci, tak mi tato navigace radí, abych jel do Jeseníku přes Bruntál, zatímco já vím, že lepší je cesta přes Heřmanovice. V Opavě navigaci neposlechnu a ona se mě tvrdohlavě snaží přivézt zpět na bruntálskou trasu a těchto marných pokusů nechá až někde před Albrechticemi. Pak se smíří s tím, že chci jet přes Heřmanovice. Mezi Opavou a Albrechticemi mi bezpočtukrát nabídla, abych se vrátil na původní navrženou trasu. Bůh nám dal svobodu. Měl pro nás připraveny své záměry, ale my jsme se vydali „vlastní cestou“. Na rozdíl od mojí navigace je Boží navigace, tedy životní cesta, kterou mi nabízí Bůh, ta nejlepší. Když sejdeme z Boží cesty, zkomplikujeme si život. Bůh nám nabízí návrat k sobě. Mnohdy opakovaně. A my se někdy návratu na Boží cestu bráníme. Jenže. Jenže jsme ztratili mnoho času. Mohli jsme vykonat mnoho dobrého, a mnohé šance jsou nenávratně pryč. S člověkem, jemuž jsme mohli zvěstovat evangelium, se už nesetkáme. Tetě, které jsme kdysi ublížili, se už neomluvíme – je už tři roky po smrti. Ne, Bůh nás neodepíše, ale něco je už navždy ztraceno. Stojím za kazatelnou a dívám se na posluchače. Představuji si, že každý z nich je ratolest, vyrůstající z kmene, jímž je Ježíš. Nepředstavuji si ale vinnou révu, ale nějaký hezký český strom – jabloň nebo švestku. Jeho větve postupně sílí a po čase z nich vyrostou další tři nebo čtyři ratolesti. A z nich vyrostou další malé větvičky. A každá větvička představuje člověka, který našel Ježíše. Když ovšem původní ratolest vylomíte, vylamujete nejen jednu ratolest, ale všechny další, které na ní mohly v průběhu času vyrůst. Jinak řečeno, v letech, kdy jsem chodil po vlastních cestách, bych mohl posloužit k víře mnoha lidem, a každý z nich by mohl posloužit zase dalším mnoha lidem… A někdo z nich mohl být třeba prorok nebo apoštol… Bůh nás ve své milosti neodepíše. A přepočítá nám tu navigaci. My se navrátíme na Boží cestu. Nakonec dorazíme do Božího království, ale mnoho dobrých skutků, k nimž nás Bůh Otec stvořil, zůstane nevykonáno. Skrze církev se tak nyní má stát známou vládám a autoritám v nebesích přerozmanitá Boží moudrost, podle odvěkého úmyslu, který uskutečnil v Kristu Ježíši, našem Pánu (Ef 3,10-11). Je mi líto, že lidé z církve odcházejí. Málokdo odchází, protože se stal ateistou; častěji lidé odcházejí, protože je někdo pohoršil. A říkají, že neodcházejí od Boha – jenom z té hrozné církve. Jenže izolovaní křesťané nenaplní to slovo, že skrze církev vlády a autority poznají přerozmanitou Boží moudrost. Pokud jsme se ocitli mimo církev, pak to nebylo proto, že by nás k tomu dovedla Boží navigace. Pokud se navrátíme k Bohu, on tu svou nebeskou navigaci přepočítá a povede nás dál. Jen škoda toho, co jsme díky své svéhlavosti nebo urážlivosti minuli.   28. srpna 2022

Diskuse mám rád

Černobílé vidění světa
 Jeden z mých pravidelných čtenářů a kritiků mi v diskusi o mém předposledním článku vyčetl, že vidím svět černobíle. Jiný z mých čtenářů se mě pokoušel zastat, načež se rozvinula diskuse mezi panem Jiřím Aronem a panem Petrem Adamcem, zda vidím svět černobíle nebo ne. Tématem, na kterém se to mělo ukázat, byla Evropská unie. Zatímco pan Aron je zřejmě toho názoru, že ji vidím spíše pozitivně, pan Adamec je názoru spíše opačného. Oba se odvolávali na mé předchozí články, přičemž pan Aron z nich usoudil, že vidím svět černobíle, kdežto pan Adamec, že nikoli.
          Co se týče citací z mých článků, mají pravdu oba. Ano, skutečně jsem se – v některých věcech – vyjadřoval o EU pozitivně. Nemyslím si, že bych ji nějak „vynášel“, jak tvrdí pan Aron, ale v něčem ji vidím pozitivně, zejména ve srovnání s jinými civilizacemi, konkrétně s ruskou, čínskou a islámskou. A ano, pan Adamec má pravdu, kdysi jsem hlasoval proti našemu vstupu do EU a vidím na ní spoustu negativních věcí.
          Domnívám se, že už samotný vznik této diskuse je vyvrácením tvrzení, že vidím svět černobíle. Na EU – a na západní civilizaci jako celku – vidím věci pozitivní i negativní. Lze to nazvat černobílým viděním?
          Spíše se mi zdá, že ho vidí černobíle řada mých spoluobčanů, a já se snažím o to, aby byli z tohoto černobílého vidění světa vyvedeni. Mám známé, kteří hovoří o „satanské EU“, a těm bych rád jejich mínění trochu zkomplikoval. Proto tvrdím, že západní civilizace je ze současných civilizací ta nejbezpečnější. Vím, že je asi těžko přesvědčím, jakkoli mi připadá kuriózní, že nevidí, že by v jiných civilizacích nemohli hlásat svá kritická, ba mnohdy až nenávistná stanoviska. Na druhé straně mi jeden vysoce inteligentní člověk, zastánce EU, nedávno napsal: „Pokládám konzervatismus a komunismus za podobně zrůdné ideologie.“ Zdá se mi, že tento člověk přes svou vysokou inteligenci vidí svět černobíle.
          Domnívám se tedy, že svět nevidím černobíle, nicméně musím upozornit na to, že někdy se dostáváme do situace, kdy nám strukturované vidění okolního světa příliš nepomůže, a my musíme říci „ano“ nebo „ne“. Tak je tomu v současnosti s válkou na Ukrajině. V této válce nelze zůstat neutrální. Zůstat neutrální znamená souhlasit s tím, že Rusko Ukrajinu pohltí. Je možné zastávat proputinovský názor, že je to žádoucí a správné, nebo je možné přát Ukrajině svobodu a nezávislost a v jejím boji ji podporovat. Ano, takto černobílé to je. Střední cesta neexistuje.
          Samozřejmě je možné tvářit se, jako by existovala. Tvrdit, že nás křesťanů se to netýká. Nebo že Ukrajina by se měla vzdát. Nebylo by ale poctivé tvářit se, že tato naše volba zůstane bez následků.
          Méně naléhavá otázka je, zda chodit k volbám. Jsou křesťané, kteří se odmítají ve věcech veřejných jakkoli angažovat a tuto angažovanost vidí jako snahu dosáhnout Božího království lidskými prostředky a snahami. Některým lidem mohu stokrát opakovat, že politiku a vůbec angažovanost ve věcech veřejných nevidím jako samospasitelnou a že si dobře uvědomuji, že až přijde Pán, bude náhle všechno jinak. Ovšem i nechození k volbám je politický postoj, který má určité následky. Je to méně vyhrocené než válka na Ukrajině, ale nejde o zanedbatelnou záležitost. Pokud někdo nechodí k volbám s tím, že politika je špinavá věc, měl by si uvědomit, že odmítnutím své angažovanosti tuto oblast přenechává špinavým lidem, nebo že je alespoň posiluje. Ano, je to postoj, který zaujímali a zaujímají i někteří šlechetní lidé. Například můj oblíbený Jan Karafiát, známý jako autor Broučků a k naší škodě méně známý jako skvělý kazatel, za první republiky raději zaplatil pokutu, než aby šel k volbám (volby byly za první republiky povinné). Za méně šlechetné ovšem považuji skutečnost, že v účasti na volbách bránil své hospodyni, nicméně pokutu za ni nezaplatil.
          Svět je komplikovaný a rozhodně není černobílý. A my nejsme ušetřeni voleb, které nebývají vždy snadné. Hledejme nejprve Boží království a jeho spravedlnost. A počítejme s tím, že se čas od času dostaneme do situace, kdy bude třeba říci buď „ano“ nebo „ne“.
 
Dan Drápal
16. srpna 2022

Pokračujeme v diskusi o pravdivosti Písma

Stále znovu o pravdivosti Písma
Napsal jsem na toto téma už několik článků a jednu knížku (Inspirovanost Písma), leč mnohé čtenáře jsem nechal neuspokojené a/nebo nepřesvědčené. Je mi jasné, že ani tento článek každého nepřesvědčí, nicméně přesto snad bude užitečný.
          Jeden z komentátorů tvrdil, že Bible není pravdivá, a zdůvodnil to takto: „V knize Zjevení se uvažuje s délkou roku, který má 360 dní. Ve skutečnosti má rok 365 dní a 1/4 dne. Tedy je zde rozpor se skutečností, a proto se dá tvrdit, že Bible je nepravdivá.“ Ano, tvrdit se to dá. Ale je to velmi úsměvné. Nevím, zda autor tohoto příspěvku zná ještě profláknutější „důkaz,“ že Bible není pravdivá. Ten byl ovšem vázán na kralický překlad. Ten totiž řadí králíky mezi přežvýkavce, ha ha. Takový nesmysl! Každý přece ví, že králík není přežvýkavec, a rok má ve skutečnosti 365 dní a ¼ dne. (Podle této logiky ovšem autor příspěvku také není pravdivý, protože ta ¼ je jen přibližně zaokrouhlená.)
          Takovým kritikům nevadí, že kategorie „přežvýkavců“, jak jí rozumíme dnes, byla definována až tisíciletí po sepsání biblického textu. Nebo že ten, kdo napsal, že rok má 360 dní (ani vlastně nevím, kde to v Bibli je, a je mi to vlastně jedno), měl jiný zájem než astronomickou přesnost.
          Když čteme Bibli, měli bychom respektovat, co nám Bible chce říci, tedy „o čem je“. Na základě Starého zákona můžete například sestavovat hebrejskou gramatiku. To ale nebyl účel, proč nám byla Bible dána.
          Za druhé bychom si měli být vědomi, že biblická slova nemůžeme jednoduše konvertovat („překlopit“) do českých a naopak. Výraz logos znamená slovo, ale také řád. V češtině výraz slovo naopak znamená jen slovo, nikoli řád. A slova mají svůj vývoj, který se v průběhu času mění. Co si dnešní člověk představí, když čte větu „musel podniknout trest“? Asi ho napadne, že ač nerad, musel někoho potrestat. Omyl! V „kralické“ době „podniknout“ znamenalo „podstoupit“. Pokud někdo přistupuje k biblickému textu tak, že nepočítá s těmito skutečnostmi, pravdy se dobere jen těžko.
          V Bibli jsou některé výrazy, které se do češtiny překládají jen těžko. Jeden z nich je slovo tóm, do angličtiny překládané Integrity, do češtiny nejčastěji jako bezúhonnost, což je trochu problém. Napsal jsem o tom studii. Jiný takový výraz je sód, o tom snad také jednou něco napíšu. Je to výraz pro důvěrné společenství. I ve studijním překladu se překládá všelijak.
          Ale Bůh k upřímnému upřímně se má, a Bible se mu otevře, je-li dostatečně pokorný. Pak mu dojde, jak říkával Derek Prince, že ne my čteme Bibli, ale Bible čte nás. Kdo se staví nad Bibli, se někdy domnívá, že posoudí, zda Bible je „pravdivá“. Ve skutečnosti Bible čte nás, zdali my jsme „pravdiví“.
          Jakmile hledáme v Písmu Krista, otázky např. po stvoření z žebra nás přestanou trápit, resp. ztratí na důležitosti. Jsem opatrný na to, abych o všem, čemu nerozumím, říkal, že je to symbolické. Nechtěl bych prožít něco, co beletristicky popisuje v jedné své knížce C. S. Lewis:
 
„Brí,“ ozvala se Aravis, kterou Brího ocas zrovna dvakrát nezajímal, „už dlouho se tě chci na něco zeptat. Proč vlastně tak často říkáš ,u lva’ nebo ,u lví hřívy’? Myslela jsem, že lvy nemůžeš ani cítit.“
„To tedy nemůžu,“ odpověděl Brí. „Ale tímhle vždycky samozřejmě myslím Aslana, velikého osvoboditele Narnie, který nás zbavil čarodějnice a dlouholeté zimy. Tak to říkají všichni Narniané.“
„A je to lev?“
„Ale ne, kdepak, samozřejmě že ne!“ odpověděl Brí pohoršeně.
„Všechny příběhy, které se o něm v Tašebánu vyprávějí, říkají, že je,“ namítla Aravis. „A jestli to tedy lev není, proč mu tak říkáš?“
„Nu,“ pravil Brí, „tomu ty ve svém věku jen těžko porozumíš. A já jsem byl jenom malé hříbátko, když jsem se dostal do zajetí, takže tomu sám tak docela nerozumím.“
(Brí stál během této rozmluvy zády k zelené zdi kolem poustevny a Winka a Aravis proti němu. Mluvil maličko povýšeným, poučovacím hlasem a oči měl přivřené; proto si nevšiml jejich změněného výrazu. Obě totiž zíraly s očima i pusou dokořán – a nebylo divu; vždyť během Brího řeči spatřily, jak se zvenku vyhoupl na zeď obrovský lev – jenže byl zářivěji žlutý, větší a krásnější i děsivější než kterýkoli lev, jakého dosud viděly. Okamžitě seskočil dovnitř a začal se k Brímu zezadu blížit. Nenadělal přitom žádný hluk. A Winka a Aravis také nemohly nadělat žádný hluk – stály jako přimražené.)
„Nepochybně je to tak,“ pokračoval Brí, „že když se o něm mluví jako o Lvu, myslí se tím, že je silný jako lev a zuřivý jako lev (na naše nepřátele samozřejmě). Nebo něco takového. I děvčeti tvého věku, Aravis, by už mohlo být jasné, že je úplný nesmysl si o něm myslet, že je to opravdový lev. Vždyť by to byla urážka. Kdyby to byl lev, musel by být takový živočich jako my všichni. Jen pomysli!“ (Tu se Brí rozesmál.) „Kdyby to byl lev, musel by mít čtyři tlapy, ocas a vousky!… á – á – áhahá! Pomoc!“
Neboť právě když řekl vousky, jeden Aslanův ho skutečně pošimral za uchem. Brí odlétl jako šíp na opačný konec zahrady a tam se obrátil; zeď byla pro něj moc vysoká a dál utíkat nemohl. Aravis a Winka ucukly dozadu. Následovala chvíle napjatého ticha.
 
Ještě jednou: Jsem příliš opatrný na to, abych nějakým věcem ostentativně nevěřil, protože neodpovídají mé zkušenosti a jsou nepravděpodobné. Tak například stvoření světa v sedmi dnech. Má to hned několik symbolických významů. Nemyslím si, že se jedná o 7 x 24 hodin tak, jak jim rozumíme dnes. Ale… v knize Petra Hietta Historie času (aspoň myslím, že to bylo v této knize, musel bych to hledat) se píše, že kdybychom teď stáli v bodu velkého třesku, bylo by vesmíru kolem nás právě sedm dnů…
          Různých „aha efektů“ prožijeme v budoucím věku bezpočet. Sem tam je zakoušíme už teď.
          V Bibli máme vše, co potřebujeme k požehnanému a zbožnému životu. Přestože jí rozumíme pouze zčásti.
 
Dan Drápal
8. července 2022

Radši bych psal jen pozitivně…

Rozchod s Jordanem Petersonem
Jordana Petersona sleduji se zaujetím již několik let – od doby, kdy se mi dostalo do ruky anglické vydání jeho knihy 12 pravidel pro život. Se stejným zaujetím jsem pročetl i jeho následující knihu Beyond Order (česky Řád není všechno). Poslechl jsem si řadu jeho přednášek na YouTube, s napětím jsem sledoval průběh jeho těžké nemoci a radoval jsem se z jeho uzdravení. A v poslední době mě zvlášť těšilo, že se evidentně přibližoval víře v Pána Ježíše Krista.
          Byl jsem ale velice zklamán jeho současnými vyjádřeními k válce na Ukrajině. Jordan Peterson je přesvědčen, že v pozadí rusko-ukrajinské války je kulturní válka mezi zastánci tradičního pohledu na svět a „wokeismu“, tedy současné neomarxistické ideologie s jejími výstřelky, jako je ničení soch, genderová ideologie, tzv. cancel culture (umlčování lidí zastávajících odlišný názor) apod. Jistě, toho všeho si Jordan Peterson užil dosyta.
          Jordan Peterson je zřejmě přesvědčen, že Vladimír Putin je ochránce tradičních hodnot. Oceňuje na něm, že jeho projevy – zřejmě psané pod vlivem ideologa ruského státu Alexandra Dugina – mají určitý filosofický přesah, zatímco projevy západních politiků jsou plytké a poplatné době. Nynější válka je podle Petersona možná jen předehrou k občanské válce ve Spojených státech. Již tato válka ovšem bude mít nedozírné následky. Hrozí hladomor ve třetím světě a tím pádem ještě horší migrační vlna než ta z roku 2015. Sankce proti Rusku nefungují. A Rusové se v žádném případě nevzdají. Než by se vzdali, raději použijí jaderné zbraně. Západní společnost dosáhla obrovských úspěchů a velkého blahobytu, ale to vše je nyní ohroženo. Proto je zapotřebí se s Ruskem dohodnout.
          Zdá se mi, že Jordan Peterson se mýlí ve třech základních věcech. První se týká celkového postoje. Peterson je sice Kanaďan, nikoli Američan, ale zaujímá něco, čemu říkám „velmocenský občanský postoj“. Tento postoj přisuzuje velmocem právo dělat „pořádek“ ve státech, které danou velmoc obklopují. V Petersonových projevech, které jsem poslouchal, nikde nezmiňuje žádnou zemi z prostoru mezi Německem a Ruskem – vyjma Maďarska, které nepřekvapivě chválí. O Ukrajině dokonce říká, že je „nám ukradená“ (míněno zřejmě lidem na druhé polokouli). V tomto ohledu uvažují Američané, Rusové a Číňané podobně. Velmoci prý potřebují kontrolovat „zóny vlivu“, aby se mohly cítit „bezpečně“.
          Takové uvažování bylo za Jaltskými dohodami z února roku 1945. Evropa se ale od té doby posunula a díky Evropské unii už neplatí, že velmoci mohou podle svého dělat „pořádek“ v malých státech, s nimiž sousedí. Jistě, nejedná se o nějakou samozřejmost – Němci například kašlali na polské protesty proti budování plynovodu Nordstream 2. Nicméně v rámci EU je nutno hledět na hlasy slabších. Mimochodem, právě z toho těží Viktor Orbán. První chybou tedy je, že Petersonovi „jsme ukradení“. Byl by ochoten jednat „o nás bez nás“, byť ze zdánlivě šlechetného motivu: ochrany západní civilizace.
          Druhou chybou je příliš těsné propojování rusko-ukrajinské války s kulturní válkou, probíhající v rámci západní civilizace. Ano, Putin zdůvodňuje válku na Ukrajině mimo jiné „obranou“ ruské civilizace před dekadentním Západem. Je to zdůvodnění, které se hodí. Rusko se ale rozpínalo vždycky, když se cítilo dost silné. Rozhodovala síla, nikoli ideologie. Tak ovládlo Finsko, tak ovládlo Kavkaz, tak ovládlo Střední Asii, tak ovládlo už o několik staletí dříve Pobaltí. Ideologie se mohla měnit – mohlo to být samoděržaví, mohl to být bolševismus, ale ve skutečnosti šlo vždy o hrubou sílu.
          Jsem si jist, že současná neomarxistická ideologie Západ skutečně rozleptává a oslabuje. Nicméně nemohu nevidět, že v západní civilizaci je stále mnohem více svobody slova, vyznání a shromažďování než v Rusku. Nemohu být vůči tomu slepý, jakkoli považuji západ skutečně za fatálně dekadentní. Možná se to změní k horšímu – ale v současnosti bych stále byl radši obětí české justice a českého vězeňství než ruské justice a ruského vězeňství.
          Konečně třetí věc, v níž se dle mého mínění Peterson fatální mýlí, je přesvědčení, že s Ruskem se dá vyjednávat a že by se západní politici měli snažit se s Putinem jaksi spřátelit, poobědvat spolu, popít kávu a lépe se poznat. Zde se mi Jordan Peterson jeví jako nebetyčně naivní. Vždyť o něco takového se evropští politici pokoušeli až do poslední chvíle, zejména Emmanuel Macron, ale zdaleka nejen on.
          Jistě by se našly i další chyby, kterých se Jordan Peterson dopouští – netvrdím, že jsem pojmenoval správně ty nejdůležitější.
          Přes to všechno: Petersonovy knihy budete dál číst s užitkem. Petersona si i nadále vážím jako pozoruhodného myslitele. A lituji, že jsem musel napsat tento článek. Nu, na tomto světě není nic dokonalé, takže Petersonovy omyly by mě neměly překvapit.
          A možná teď po jeho knihách sáhne i někdo z mých odpůrců. Bylo by to fajn.  
 
Dan Drápal
3. srpna 2022

Jsme lidmi naděje

Situace je vážná, ne však zoufalá
Osvícenský pohled na svět nepočítá s koncem. Předpokládá nekonečný pokrok. Mohou sice být dílčí neúspěchy, po třech krocích kupředu může následovat nepříjemný krok zpátky, ale dlouhodobě se dá počítat s tím, že bude lépe a lépe.
Křesťanský pohled na svět počítá s koncem. Právě píšu do jedné své knihy kapitolu o „Pánově dni“. Píše se o něm ve Starém i v Novém zákoně. Onen „Pánův den“ je označován různě. Nejen tedy Pánův den (ve starších překladech zpravidla „den Páně“), ale i „den Hospodinův“, „den soudu“, případně pouze „onen den“. Písmo rovněž mluví o „věku nynějším“ a o „věku budoucím“, přičemž tyto dva věky jsou odděleny oním „dnem soudu“.
V Bibli se píše, že o tom, kdy tento den nastane, neví nikdo, ani Syn, ale pouze Otec.
Sekulární svět a sekulární myšlení dospělo do stavu, který sice počítá s koncem, ale nevidí žádnou naději. Homo sapiens patrně do onoho „věku budoucího“ nevstoupí.
Je to obrovský rozdíl proti dvacátému století, které sice bylo plné krve, ale mnozí lidé – jak křesťané, tak nekřesťané – věřili, že jednou nastane lepší doba, a lidé by měli usilovat, aby přišla. Snaha vylepšit svět bez Boha sice vedla k potokům krve, nicméně lidé byli přesvědčeni, že na světě může být lépe.
Mnozí křesťané (zdaleka ne všichni) s koncem (současného) světa počítají a vyhlížejí ho. Netvrdím, že přijde v dohledné době, ale považuji za pravděpodobné, že skutečně přijde. A že bychom měli být připraveni. K máločemu nás Písmo vyzývá tak často, jako k tomu, abychom bděli a s možností konce počítali.
Už vícekrát jsem konstatoval, že zakoušíme jednu ránu za druhou: kůrovec, sucho, epidemie, válka na Ukrajině… A nyní radikální zchudnutí střední třídy a hrozba ne sice celosvětového, ale silně rozšířeného hladomoru zejména v Africe.
Současný ekonomický vývoj můžeme popsat zcela nitrosvětsky: Žili jsme si nad poměry, růst mezd neodpovídal růstu produktivity práce, projídali jsme budoucnost svých dětí.
Pokud si to nepřiznáme, z krize se vybabráme jen těžko. Celosvětově můžeme pozorovat, jak stále menší procento nejbohatších nadále bohatne. Tento vývoj byl nebezpečný vždy, ale byl tolerován, když se velkému množství lidí dařilo stále lépe, byť nebohatli tak rychle, jako ti nejbohatší. Teď je s tím, obávám se, konec. Nastupující generace se nebude mít zdaleka tak dobře jako generace předchozí, a ví to jak generace nastupující, tak generace předchozí. Tento vývoj přitom pokračuje i za nynější ekonomické krize. Firmy v oblasti energetiky a banky zvyšují své astronomické zisky, zatímco široké vrstvy lidí se propadají do chudoby. Zachovat sociální smír bude těžké, ne-li nemožné.
Tento problém je jen prohlubován krizí elit. Ve Starém zákoně máme zprávu o králi, který během hladomoru vyvolaného obléháním oblékl žíněné roucho pokání. Čteme o něm, že „jak se procházel po hradbách, lid viděl, že má vespod na těle žíněné roucho” (2. Královská 6,30). S tím králem to nakonec nedopadlo dobře, nicméně dokážu si představit, že když lidé zjistili, že jejich král nosí pod královským pláštěm žíněné roucho, udělalo to na ně velký dojem. Ten byl zřejmě ještě umocněn tím, že král nenosil ono žíněné roucho okázale, ale skrytě pod královským pláštěm. V současné krizi autorit se spíše předpokládá, že politici si vždycky něco přikradou, a těžko se lidem divit, když padají i ti politici, kteří se donedávna jevili jako výjimečně čistí. Velké obavy mám z toho, že i kdyby se na přední pozice dostali lidé navýsost poctiví, lidé tomu nebudou věřit. Mnozí mají pocit, že už tolikrát naletěli… A těžko se jim divit.
Nicméně máme-li se vyhrabat z krize, bude takových příkladně poctivých lidí potřeba. Rozeznáme je? A jsou vůbec takoví?
Co můžeme udělat?
Být příkladně poctiví právě na tom místě, kde nyní jsme. Snažme se být lidmi, kteří budou inspirací pro druhé.
Možná se někdo ozve s námitkou, že to nebude stačit. A možná skutečně přijde den soudu. Nicméně úsilí o čistotu, integritu a svatost má smysl vždy. V tomto věku i ve věku budoucím.
Snažme se pečovat o svět, který nám byl svěřen do správy, co nejlépe. Máme ale víc než jen nitrosvětskou naději. To by nás ovšem nemělo vést k tomu, abychom čekali konec s rukama v klíně, ale naopak k činorodosti. Při plném vědomí, že jednou přijde Nový Jeruzalém a ze starého světa nezůstane kámen na kameni.
 
29. července 2022.

Často kladená otázka

Je Bible pravdivá?
Nedávno jsem (opět) dostal tuto otázku. Mohl bych napsat, „samozřejmě že ano“, pak říct „Amen“ a jít se věnovat každodenním záležitostem. Tazatel ale asi ode mě očekává něco více. Kromě toho Bibli dobře zná.
          S otázkou, zda je Bible pravdivá či nepravdivá, žádný problém nemám. Otázka ovšem je, co se tím vlastně myslí. Domnívám se, že mnoho biblických slov je neproblematických. Třeba „nesuďte, abyste nebyli souzeni.“ Nebo „gomer pak jest desátý díl efi“ (tak Ex 16,36 BKR). Přičemž s tím prvním slovem se můžeme prát mnoho let, někdy dokonce celý život, zatímco druhé vezmeme na vědomí a vzápětí je pustíme z hlavy. Oběma ale rozumíme.
          A co takhle slova Jóbových přátel? Jsou pravdivá, nebo nepravdivá? Slyšel jsem několik kázání na slova Jóbových přátel, a některá nebyla špatná. Jednotlivé věty proslovů Jóbových přátel jednoduše platí. Problém nebyl v jednotlivých tvrzeních, které Jóbovi přátelé vypouštěli z úst; problém byl v jejich aplikaci na nešťastného Jóba. V tomto ohledu byla některá z těch slov nesmírně krutá, a jak se hezky česky říká, „vedle jak ta jedle“. Tu se nám nabízí otázka: Je Bible pravdivá na rovině jednotlivých slov, nebo až na rovině jednotlivých knih?
          Už zmíněná kniha Jób je jakýmsi protějškem jiných biblických knih, zejména Deuteronomia a knihy Přísloví. K poselství těchto knih patří: Žij podle Božího slova a dobře se ti povede, dokonce budeš prosperovat. Nu, a pak se začtete do úvodu knihy Jób, a dočítáte se, že to byl zcela bezúhonný člověk, kterého postihlo velké neštěstí navzdory jeho bezúhonnosti. Ano, znám mnohé pokusy harmonizovat knihu Jób se zmíněnými knihami Přísloví a Deuteronomium, ale považuji ty pokusy za zcestné. (Tito vykladači hledají v textu nějaká „alternativní“ zdůvodnění, proč si za své trápení mohl Jób sám.) Pointa této biblické knihy je totiž právě v tom, že Jób si za své utrpení nemohl. 
          Bible je plná napětí. Vezměte si třeba takovou knihu Soudců. Opakovaně v ní čteme, že tehdy (tj. v době soudců) nebylo v Izraeli krále: „V oněch dnech nebyl v Izraeli král; každý dělal, co bylo v jeho očích správné“ (Sd 17,6; srov. 21,25).
Prvních šestnáct kapitol vidí jako velmi dobré, že v Izraeli nemají krále. Je to skvělé a bohulibé. Gedeon odmítne nabídku, aby se stal králem, a Abímelek, který ji neodmítne, dopadne velice zle. Králem v Izraeli má být výhradně Hospodin.
Posledních pět kapitol pak vidí jako veliký průšvih, že v Izraeli nemají krále. Každý si dělá co chce a vládne naprostá anarchie.
Tak je to dobře, že v Izraeli není král? Větší část knihy jako by mínila, že ano, menší část, že ne. Kniha Soudců obsahuje napětí. Řešení to má poměrně snadné, ani je nebudu vypisovat – většina čtenářů ihned pochopí, jak to je.
Nebo si vezměme zprávu o stvoření samotném. Podle první kapitoly Bible Bůh tvoří svět, a je to dobré, a nakonec stvoří člověka, a je to dokonce velmi dobré, a první zpráva o stvoření končí požehnáním. Od 4. verše 2. kapitoly ale jakoby líčení začínalo znovu: Země je prázdná, Bůh stvoří člověka, ale není to tak úplně ono, a tak stvoří zahradu Eden, do níž člověka postaví. Jenže člověk je v Edenu sám (Gn 2,18), a tak mu Bůh stvoří zvířata (Gn 2,19), ale to taky není úplně ono, a tak Bůh stvoří Adamovi ženu (Gn 2,22)… a ve třetí kapitole následuje hrozný průšvih. První líčení končí požehnáním, druhé končí prokletím (Gn 3,19).
Ano, já vím, že se to dá harmonizovat. A že počátek knihy Genesis lze číst jinak. Ale stejně si myslím, že Bůh chtěl, aby tam to napětí zůstalo. Mám pro to silný argument: V Písmu máme hned čtyři evangelia. A s jejich harmonizací to není tak úplně jednoduché. Samozřejmě, lidé se o to odedávna pokoušeli. Syrský křesťan Tatian sepsal už v prvních dobách církve Diatessaron, tedy harmonizovaný kompilát evangelií. Naštěstí církev tyto pokusy právem odsoudila. Toto napětí nemá být zrušeno. Ono totiž odpovídá tomu, jaká je skutečnost. Je v mnohém nejednoznačná a lze ji různě interpretovat. Pravdivost evangelií je – mimo jiné – v tom, že máme evangelia čtyři místo jednoho. Ale je to pravdivost trochu jiného druhu, než že jedna plus jedna jsou dvě.
Pravdivost Písma souvisí s tím, že Písmo je zároveň cesta a život. Podle Písma se dá žít, a v Písmu nacházíme slova, která jsou „duch a život“. A především se v Písmu setkáváme s Ježíšem. Písmo bylo napsáno, abychom uvěřili, že Kristus je Boží Syn, a abychom skrze víru v něj nalezli skutečný život (viz Jan 20,31). Pokud ovšem čteš Písmo třeba tak, že jednotlivé verše jsou ti municí na pobíjení nepřátel, život v něm nenalezneš – jen literu, která zabíjí. Ale to je tvoje volba.
Pro mě je Písmo skutečně studnicí i světlem. Rozumím mu ale vůbec? No, úplně ne, ale to se ode mě ani neočekává. A ani to není zapotřebí, a ani to není možné. Písmo je totiž určeno všem lidem všech kultur a všech věků. Není divu, že každého z nás oslovuje trochu jinak. Nicméně v Písmu je jeden z průsečíků nebes a země. Ano, skrze Písmo se nás dotýkají nebesa.
Moje každodenní půlhodinka s Písmem je vždy nejkrásnější částí mého dne.
24. července 2022.
 
P. S. Kdyby někoho zajímaly mé rozhlasové promluvy, najde je na
https://radio7.cz/audioarchiv/nedavno-odvysilane?search=Nejen+chlebem&rep=0&sort=&wm=0&ao=1#tab

Ubráníme se manipulaci?

Nevěřte propagandě
„Nevěřila jsem propagandě za komunistů, nevěřím jí ani teď,“ prohlásila rezolutně jedna moje známá, která má hodně „alternativní“ názory. Za komunistů bylo celkem jednoznačné, co je a co není propaganda, ale dnes? A tak jsem se zeptal, kdo dnes šíří propagandu. Prý mainstream.
          Tu se ale nabízí další otázka. Co je dnes mainstream v České republice? Normálně se tak označují hlavní deníky, politické měsíčníky, veřejnoprávní nebo státní rozhlasové a televizní stanice. Za „mainstream“ se označuje cosi jako nejmenší názorový společný jmenovatel. Opakem mainstreamu jsou různé extrémní názory, ať už zprava nebo zleva. U nás – podobně jako ve Spojených státech a jinde – mají „alternativci“ za to, že mainstreamová média někdo ovládá a nutí je šířit lži. Proto jim neradno věřit. „Alternativci“ proto volí strategii věřit opaku toho, co tvrdí mainstream.
          Nepřipadá mi to jako moudrá strategie. Vzhledem k tomu, že naše média jsou velmi svobodná (v nedávném průzkumu jsme se ocitli na 20. místě zemí celého světa a předstihli jsme řadu západních zemí), je mainstream natolik široký, že jako souhrnný název téměř postrádá smysl. Tvrdíš-li, že nevěříš mainstreamu, pak není vůbec jasné, čemu vlastně nevěříš.
          Někdo by možná řekl, že nevěří novinářům a žurnalistům, protože jsou úplatní. Domnívám se, že to není pravda. Když Andrej Babiš koupil Mladou frontu Dnes a Lidové noviny, řada novinářů z těchto deníků odešla, právě protože byli neúplatní. Otázka pak je, kde je nyní mainstream? MF Dnes a Lidovky? Nebo Deník N a Echo 24?  
          Tato média mají nějakou redakci a mají určitou zodpovědnost. „Alternativní“ média jsou buď dílem vyloženě propagandistických institucí typu Aeronet nebo Sputnik, nebo dílem jednotlivců, kteří si vskutku mohou psát, co chtějí.
          Problém našich žurnalistů není v tom, že by byli úplatní, ale v tom, že jsou převážně levicoví. Nevadí ta levicovost samotná; vadí, že tolik převažuje. Vinit je z úplatnosti neslouží společenské diskusi.
          Kromě jiných tiskovin čtu pravidelně Respekt. Názorově mi vůbec nekonvenuje – to, co Respekt považuje za politickou korektnost, já považuji za prznění češtiny. Nicméně pokud jde o fakta, mívá je správně. A často zveřejňuje fakta, která bych se odjinud nedověděl. Interpretace těchto fakt je záležitost jiná. Americká média ovšem dojíždějí na to, že opustila základní žurnalistickou zásadu přísného oddělení referování o faktech od jejich komentování. Hranice mezi „zprávou“ a „komentářem“ se stírá. Vytváření názorových bublin je pak nevyhnutelným důsledkem.
          Zpochybnil jsem pohled mnoha „alternativců“ na mainstream. Přesto i u nás něco jako mainstream existuje. Ne proto, že by novináři byli úplatní. Ne proto, že by někdo chtěl vědomě škodit. Ale proto, že podléhají jakémusi „duchu doby“. V průběhu svého života jsem čas od času psal i do velkých deníků, i na různé weby. A pochopil jsem, jak psát, aby mi článek zveřejnili. Nikdo mi nikdy nepředepisoval, co mám psát. (Jiné je to s televizními stanicemi. Tam jsem několikrát zažil, že ze mne chtěli vymámit určité prohlášení, které potřebovali, a moje názory je vlastně ani trochu nezajímaly. Proto mám k televizním stanicím hlubokou nedůvěru a vlastně je už několik let vůbec nesleduji.) Ale vraťme se k novinám a jiným tiskovinám. Tam k maistreamu patří například „měkké drogy ano, ale tvrdé drogy ne.“ Psát kladně o marihuaně se smí, proti ní moc ne. Tedy pokud není třeba „alternativního“ názoru, do nějž by se dalo následně strefovat. Manželství jako svazek muže a ženy ne, „manželství pro všechny“ ano. V jiných případech jde o jednostranné referování. Kupříkladu se téměř neustále píše o tom, že Polsko prosazuje „nedemokratickou“ soudní reformu, což může být pravda, ale nikde jsem v našich hlavních médiích nečetl, jakými argumenty polská vláda potřebu soudní reformy zdůvodňuje. Když jsem se s nimi konečně seznámil, připadaly mi celkem rozumné. Tím nechci říci, že stojím plně na straně polské vlády. Možná šla s kanónem na vrabce, možná navrhované řešení skutečně není dobré. To však nic nemění na tom, že u nás se o této diskusi v podstatě nereferuje.
          Vrátím se na začátek. Věta „nevěřím mainstreamu“ nedává moc smysl. Je třeba hovořit a diskutovat o konkrétních problémech. A být ochoten vystoupit z vlastní bubliny.          
          Dan Drápal
17. července 2022

Vypadá to politicky, ale je to duchovní

A potom přijde soud… Jednou všichni staneme před soudnou stolicí Kristovou (2Ko 5,10). Tam se ukáže, jak jsme naložili se svým životem. Nám křesťanům naše dílo buď shoří, nebo obstojí ve zkoušce ohněm (1Ko 3,13).           Žijeme v době, kdy se prohlubuje propast mezi křesťany v západním světě a křesťany… dříve by se řeklo: ve třetím světě, ale na tři světy se už pár dekád nehraje, protože druhý svět se rozpadl. Takže bych snad mohl napsat: v rozvojových zemích, ale to by taky znělo divně, přinejmenším pokud jde o takové země, jako je třeba Somálsko, Eritrea, Mosambik nebo Mali. Ty se – na rozdíl od některých asijských států, moc nerozvíjejí.           Zatímco křesťanstvo v zemích západního civilizačního okruhu slábne a je stále více rozdělené, křesťanstvo v oné druhé oblasti zakouší stále rozsáhlejší pronásledování, či dokonce přímo vyvražďování.           Západní křesťanstvo do značné míry neustálo vpád neomarxismu a postmoderny a do velké míry se přizpůsobuje tomuto světu. Následkem je všeobecný úpadek, doprovázený úpadkem početním. Zdá se mi, že vedoucí mnoha denominací, které se vydaly cestou teologického liberalismu, to nijak netrápí. Průvodním znakem této krize je rozdělení celých denominací na část, která „jde s dobou“, a část, která se snaží nějakým způsobem brát vážně autoritu Písma.           Křesťané v bývalém „třetím světě“ jsou lovnou zvěří. Zejména muslimové je v takových zemích, jako je Mosambik nebo Nigérie, likvidují po stovkách, ne-li po tisících. Organizace spojených národů, která odhlasuje další protiizraelskou rezoluci při sebemenší přestřelce, je v těchto případech lhostejná.           V současné době bojuje o přežití celý ukrajinský národ. Na Ukrajině panovala již od prvních let po pádu komunismu svoboda vyznání. Nigérijec Sunday Adelaja zbudovat v Kyjevě sbor, který jednu dobu čítal přes dvacet tisíc členů, mezi nimiž bylo i několik poslanců ukrajinského parlamentu. (Tento sbor – i jeho pastor – byli značně problematičtí; v tomto článku mi ale nejde o jejich celkové hodnocení, ale o doklad, že na Ukrajině panovala a panuje náboženská svoboda.) Na Ruskem okupovaných územích jsou evangelikální sbory rozprášeny, jejich budovy ukradeny, a mnoho evangelikálních pastorů bylo zavražděno. Určitá část pravoslavné církve – zejména ta část, která spatřuje svou nejvyšší autoritu v moskevském patriarchovi Kyrillovi, toto jednání schvaluje.           Setkal jsem se s názorem, že nynější zkáza Ukrajiny, o kterou se „stará“ ruská armáda, je Božím trestem za vyvražďování Židů během druhé světové války. A skutečně je pravda, že v žádné geografické oblasti světa (nepočítáme-li svět islámu) nebyli Židé tak rozsáhle vyvražďováni jako na Ukrajině. A ano, je pravda, že Ukrajinci se na tomto vyvražďování podíleli snad ještě větší měrou než Němci. (Dalo by se říci, že Němci nechali „špinavou práci“ na Ukrajincích.)           Nicméně omlouvání ruského řádění na Ukrajině tím, že Ukrajinci ubližovali Židům, není na místě. Ukrajinští evangelikální křesťané se touto věcí zabývali, podobně jako se čeští křesťané zabývali českými zločiny páchanými za poválečného „odsunu“. Na Ukrajině se konala řada konferencí, kde křesťané vyznávali viny, kterých se tento národ během druhé světové války dopustil.           Specifická je situace křesťanů v Číně. I tam jsou křesťané vystaveni drsnému pronásledování, které je o to bolestnější a nebezpečnější, že využívá nejmodernějších technologií, jako je rozpoznávání obličejů.           Za zmínku snad stojí ještě dvě skutečnosti. Za prvé: Tam, kde je pronásledování, nastává někdy i probuzení. Tak tomu zřejmě bylo v Číně koncem dvacátého a počátkem jednadvacátého století. Nicméně během probuzení se někdy „probudí“ i různé hereze. Tam, kde je podvázána komunikace, k tomu dochází snáze než tam, kde panuje svoboda slova a kdy je snazší volat po nápravě a usilovat o ni.           A za druhé: Po zkušenostech se snahou pomoci pronásledovaným křesťanům v Iráku jsem postupně jejich křesťanství začal chápat spíše jako kategorii etnickou než náboženskou. Mnozí z nich Bibli ani neviděli, a to ne proto, že by byla nedostupná. Jejich „víra“ je velmi mlhavá. To ovšem není důvod, proč se nesnažit jim pomoci. Pomoc si zaslouží všichni, kterým hrozí pronásledování, bez ohledu na to, že jejich křesťanství je na hony vzdáleno tomu biblickému.           My, „západní“ křesťané, stojíme před otázkou, jak se postavíme k pronásledovaným na celém světě. Zůstaneme lhostejní? Cos udělal ty? Udělal jsi alespoň něco?           Mnozí dělají. Původně jsem zde chtěl zveřejnit jména některých z nich, ale pak jsem si to rozmyslel, protože znám jen některé a mnohé bych opominul, a – a to je důležitější – jejich jména jsou zapsána v nebesích.           A pokud jsem se někoho dotknul svou otázkou „udělal jsi alespoň něco“, pak k tomu jen dodám: Já nejsem soudcem. Ale jednou ti to otázku položí na onom soudu, o němž se mluví jako o soudu „posledním“. Možná stojí zabývat se touto otázku již teď.           Dan Drápal 8. července 2022

Ze zcela jiného soudku

Nesmrtelnost na dosah?
Právě čtu tlustou knihu Yuvala Noaha Harariho Sapiens – A Brief History of Humankind (Sapiens – Stručné dějiny lidstva). Je to rozhodně pozoruhodná a úspěšná kniha. Předpokládám, že její úspěch motivoval autora k sepsání dalších knih, které jsem ještě nečetl, ale patrně si je koupím. Tituly jsou výmluvné: Homo Deus: A Brief History of Tumorrow (Člověk Bohem – Stručné dějiny zítřka) a 21 Lessons for the 21^st Century (21 lekcí pro 21. století).
          Ne proto, že bych s Hararim souhlasil. Naopak, srdečně s ním nesouhlasím. Nicméně považuji jeho knihu za důležitou, protože nabízí svým způsobem ucelený pohled na svět. V mém mládí se nepoužívalo slovo narativ, ale v tuto chvíli se mi hodí: Harariho kniha nabízí ucelený narativ, jak je tomu s lidstvem. Řečeno česky: Vypráví nám příběh lidstva, jak mu Harari rozumí, a já se domnívám, že řada lidí mu bude vděčných, protože v jistém smyslu udělal práci za ně: Oni sami by ten příběh patrně vyprávěli takto nebo velmi podobně také, kdyby měli čas a schopnosti jej sepsat.
          Tento článek není ani recenze, ani sumář Harariho knihy. Chci upozornit na jednu myšlenku, která má dalekosáhlé důsledky.
          Harari je přesvědčen, že člověk brzy dosáhne nesmrtelnosti. Zmiňuje, jak obrovské pokroky udělala medicína v posledních padesáti letech. Schopnost číst genom člověka a zasahovat do něj je klíčovým krokem, jímž se lidstvo přiblížilo k nesmrtelnosti. (I když nesmrtelnost není to správné slovo: Člověka bude možno zabít, tudíž zůstane v tomto smyslu smrtelný. Nebude ale umírat na nemoci, protože jeho tělesnou schránku bude možno libovolně upgradovat.) Předpokládám, že jeho další knihy rozvíjejí tuto myšlenku – proto se s nimi chci seznámit.
          Křesťanství má rovněž svůj narativ. Podobně ho mají různé kosmologické mýty, ať už blízkovýchodní, nebo třeba australských domorodců. Svůj narativ mělo i osvícenství a jeho odnože, jako třeba marxismus.
          Různé narativy mohou být více nebo méně pravdivé. Podle některých se dá žít, podle některých ne. Domnívám se například, že podle narativu australských domorodců se žít dalo. To ještě neznamená, že tento narativ je pravdivý. Podle některých narativů – a sem počítám osvícenství, a tedy i marxismus – se žít nedá. Principiálně vede k tak hlubokým rozporům, že podle něj nelze organizovat společnost, a v řadě případů vede ke smrti, doslova k potokům krve, a to už od jeho prvního pokusu společnost organizovat, tedy od Francouzské revoluce 1789-1793. Křesťanský narativ byl tehdy prohlášen za nepravdivý, nicméně podle všeho se podle něj žít dalo – a také nadále žilo.
          V jedné věci má Harari pravdu: Zatímco dřívější narativy včetně křesťanského řešily otázku věčnosti, dnes už prý věčný život nikoho nezajímá. Nemyslím, že by v tom měl Harari pravdu, nicméně něco na tom přece jenom je. Když dnes zvěstujeme evangelium, tak věčný život nebývá na prvním místě toho, co lidem nabízíme. Mnohdy křesťané nabízejí spíše naději pro život časný než pro život věčný. Lidský věk se v posledních sto padesáti letech zdvojnásobil, a lidé skutečně o osobní věčnosti moc nepřemýšlejí. Je v tom nějaká souvislost?
          Když jsem dospěl k pasáži, v níž Harari předpovídá, že lidstvo brzy dosáhne nesmrtelnosti, zatrnulo ve mně. Napadlo mě, že by se tím křesťanství mohlo stát irelevantním, ale když jsem podrobněji zkoumal, proč ve mně tolik zatrnulo, dospěl jsem k závěru, že to mělo důvod jiný, než irelevantnost křesťanství. Domnívám se, že celá řada lidí by o nesmrtelnost nestála, a někteří by smrt odkládali spíš jen ze strachu. (Téma nesmrtelnosti pozoruhodným způsobem rozpracoval Karel Čapek ve svém známém dramatu Věc Makropulos.)
          Domnívám se, že velká část lidí, kteří opouštějí tento život cestou eutanázie, ve skutečnost zemřít nechtějí, ale to je na jiný článek. Určitá část lidí skutečně zemřít chce; proto tito lidé páchají sebevraždu.
          Jelikož sdílím „křesťanský narativ“, jsem přesvědčen, že Bůh do každého člověka vložil touhu po věčnosti. A že lidé, kteří přijali Ježíše Krista jako svého Spasitele a Pána, budou žít věčně. Nicméně tento věčný život není protažením úsečky našeho života na jednom konci, tedy do budoucnosti, do nekonečna. Jinak řečeno, věčný život není prosté pokračování tohoto života. Život věčný je život jiné kvality.
          Ke křesťanskému narativu patří učení o posledním soudu. Nevím, jestli se nepletu, ale domnívám se, že po posledním soudu vlastně toužíme, a že po něm svým způsobem touží i ti, kteří se ho bojí. Učení o posledním soudu totiž nepřímo říká, že lidský život má nějaký smysl, že existuje dobro a zlo, a že nad námi rozhoduje nějaká autorita, která se v této věci nemýlí. A učení o posledním soudu rovněž říká, že tento svět, jak jej známe, nebude trvat věčně, ale jednou skončí, a přijde nový svět.
          Co by znamenalo, že by člověk mohl žít věčně v tomto světě, se všemi jeho nedostatky, s lidským sobectvím, s pomstychtivostí a tak podobně? Protože protažení lidského života do nekonečna by neznamenalo, že se „polepšíme“.  Chtěli bychom v takovém světě žít? Za sebe říkám, že já ne. Proto ve mně tak zatrnulo.
          Ke křesťanskému narativu patří také víra v druhý příchod Pána Ježíše Krista. Vím, že v něj věří málokdo. Možná v něj nevěří ani někteří čtenáři mých článků. Těm chci ale říci něco důležitého: Podle křesťanského narativu se dá žít.
Dan Drápal
1. července 2022

Ano, má to cenu

Snažit se, když stejně přijde konec?
Nejprve osobní vzpomínka: Když jsem před mnoha lety přijal Pána Ježíše Krista jako svého osobního Spasitele a Pána, byl to z mé strany racionální krok. Ve svém osobním životě jsem byl v koncích, a věděl jsem, že jsem si to zavinil sám svou pýchou a neposlušností. Byl jsem při tomto aktu sám – klečel jsem doma v kuchyni. Nejsem příliš emocionální člověk a při tomto kroku jsem žádné silné emoce neprožíval. Věděl jsem, že bez Ježíšovy oběti bych zahynul. Věřil jsem, že je to „objektivní pravda“, která jednoduše platí, ať už já prožívám cokoli.
          Asi po půldruhého roku později jsem prožil, že jsem spasen, i emocionálně.
          Bylo slunečné, leč ještě chladné květnové ráno. Byl jsem s dvěma dětmi – Šimonem a Danuškou – ve Stromovce. Bylo to od našeho bytu nedaleko a chodívali jsme tam často. Ten park byl a je nádherný. Zmínil jsem, že to bylo počátkem května, a Stromovka byla plná kvetoucích stromů, keřů i bylin. Děkoval jsem za tu krásu Bohu. Tehdy na mě padla zvláštní tichá radost. Věděl jsem, že jsem spasený, a prožíval jsem to. Emocionálně.
          A měl jsem pocit, že mi Bůh říká: „Vidíš tu krásu? Ale nezůstane z ní nic. Připravil jsem vám krásu ještě mnohem větší.“ Trochu mi to připomínalo rozhovor Pána Ježíše s učedníky o kráse Jeruzaléma – tam to ovšem byly kameny, zde to byly květy.
          Kupodivu mě to ale nevedlo k tomu, abych zašel za zahradníky a tvrdil jim, že starat se o Stromovku nemá cenu, protože ten park stejně jednou zmizí.
          Proč o tom píšu? Protože mi čas od času někdo vyčte, že pokud se angažuji v politice, případně v něčem jiném, věnuji se něčemu nepodstatnému. Jsem v podezření, že se snažím o vybudování Božího království lidskými silami. Nejde ale jen o mě. Jsou lidé, kteří se angažují v ochraně životního prostředí. Nebo v pomoci uprchlíkům. Je tu ovšem ne úplně zanedbatelná skupina křesťanů, kteří říkají, že tyto snahy jsou marné a zbytečné, že jediné, co má smysl, je „zvěstovat evangelium“.
          Chci takové křesťany ujistit, že jsem si plně vědom, že jednou přijde konec a nezůstane kámen na kameni. To jsem si uvědomoval v oné rozkvetlé Stromovce a uvědomuji si to, i když sedím na politické schůzi. Ano, drazí kritici, máte pravdu, žádná taková aktivita nespasí svět. A kdybych si myslel, že svět spasí, byl bych modlářem.
          Jenže zítra budu chtít posnídat a jsem rád, že pekař peče housky. Rozhodně ho nepůjdu vyzývat, aby toho nechal, protože brzy přijde konec.
          Evangelium vždy zaznívá v určitém kontextu. Zasahuje člověka v určitém bodě jeho života (stejně jako zasáhlo mě, když jsem byl v koncích), a zasahuje i společnost v určité situaci. A vykládat lidem, kteří se o něco snaží, že to nemá cenu, není ten nejlepší nápad. Evangelium se nejlépe zvěstuje lidem, s nimiž ujdeme kus cesty. A mnohdy můžeme jejich snahy ocenit. Pokud lidé uvidí, že je bereme vážně a že si vážíme i jejich snažení, budou ochotnější nám naslouchat, když s nimi budeme mluvit o Bohu Stvořiteli a Ježíši Vykupiteli. A možná nám uvěří, že nejsme definováni jen negativně – tím, proti čemu jsme.
Svůj křesťanský život vždy žijeme v určitém napětí. Jsme občané Božího království, ale současně občané České republiky. A čekáme nové nebe a novou zemi, to však neznamená, že přestaneme pečovat o tuto zemi a budeme pohrdat těmi, kdo se o takovou péči snaží. Jistě, musíme si dát pozor, abychom se na této zemi nezabydleli příliš. Pokud tak někdo činí, je dobré mu připomenout, že to není vše. Čeká nás Nový Jeruzalém. Pokud ale někdo vyhlíží konec se založenýma rukama, měl by si připomenout podobenství o hospodáři a o hřivnách. Pozorovat různé snahy v tomto světě a komentovat je slovy, že to nemá cenu, je totéž jako zavázat hřivnu do šátku a zakopat ji do země. Zvolme lepší cestu!
Dan Drápal
24. června 2022

Procházíme zkouškou

Zkouška víry i charakteru
Když se ohlédneme pár roků nazpět, musíme uznat, že svět byl přehlednější a vypočitatelnější. Jistě, i tehdy nás občas potkala nějaká pohroma. Mám na mysli zejména povodně na Moravě v roce 1997 a v Čechách v roce 2002. Ale už to, že se tomu říkalo tisíciletá voda, bylo do jisté míry uklidňující. Jestli vás něco potká jednou za tisíc let, pak se neobáváte, že by se to mohlo opakovat.
          Ano, byl to zářez do života jednotlivců, ale i obcí, včetně té největší, tedy Prahy. Nejezdilo metro, některé části Prahy byly zcela zničené (Karlín). Nicméně svět se dále vesele globalizoval, co jste si objednali na internetu, vám v mnoha případech přivezli hned následujícího dne, metro po čase začalo jezdit na všech linkách, a Karlín se v průběhu několika let změnil z ušmudlané čtvrti na sídlo mnoha prosperujících firem. Zkrátka svět šlapal mnoho let jako hodiny. Nicméně postupně se začal zadrhávat a dnes se nestačíme divit, čemu čelíme. Náhle jsou pro nás aktuální slova z listu Jakubova (4,13-15):
„Nuže nyní vy, kteří říkáte: ‚Dnes nebo zítra půjdeme do toho a toho města a zůstaneme tam rok a budeme obchodovat a vydělávat‘ – nevíte, co bude zítra! Co je váš život? Vždyť jste pára, která se na chvilku ukazuje a potom mizí. Místo toho byste měli říkat: ‚Bude-li Pán chtít, budeme naživu a uděláme to nebo ono.‘“
Poslední roky nás naučily, že pohromy mohou přicházet zcela nečekaně a že se od sebe mohou velmi lišit. Vždyť co má společného pandemie s válkou na Ukrajině nebo s klimatickou změnou?
Ovšem stále se máme velmi dobře. Ano, já taky zírám na stoupající ceny všeho možného, ale nehladovíme. Co si koupit chceme a můžeme, to si koupíme. U některých produktů vyřídí naši objednávku ne za den jako dříve, ale za dva, ale to se dá vydržet. Kdo si pamatuje na pořadníky na nedostatkové zboží za vlády komunismu, ten si takové věci moc nebere.
Nicméně současný stav bere spousta lidí jako nějakou křivdu, která se jim děje. Někdo za to může, a hlavně, někdo by to měl vyřešit. A tak vidíme požadavky na zvýšení platů, aby se dorovnala inflace.
Jenže pokud zvolíme tuto cestu, tak tu s námi inflace bude napořád.
          Pokud bude vláda vyhovovat požadavkům na zvýšení platů, zaplatíme za to cenu v podobě zvýšení schodku státního rozpočtu. Inflace má jeden pro stát pozitivní účinek: Státní dluh zůstává nominálně stejný, ale ve skutečnosti se díky inflaci snižuje. Ekonomové tomu říkají, že stát takto „vyroste z dluhů“.
          Někdo to ovšem zaplatí. Bude to střední třída, každý, kdo má nějaké úspory, ať už ve slamníku, v bance nebo v akciích.
          Vládě opravdu není co závidět. Kdekdo po ní chce nějakou pomoc, nějaké dorovnání toho, oč přišli nebo oč v budoucnu přijít mohou. Nebudu vládě radit, co má či nemá dělat. Chci ale – ano, vím, že ne poprvé – upozornit na to, že zvyšováním rozpočtového schodku přenášíme problém na naše děti. Jinými slovy, pomáháme si na jejich úkor. Když to řeknu vyostřeně, nechceme přijmout, že problémy a katastrofy, které nás postihují, jsou naše problémy a katastrofy. Jejich řešení ať zaplatí někdo jiný.
          Rozumějte mi dobře: Nevím, co má vláda dělat. Neradím jí. Ale zároveň ji nekritizuji. Ano, „za Babiše bylo líp“. Ale protože za něj bylo líp, je po 

Babišovi hůř. Rozdával totiž z nevydělaných peněz.
          Jedním z problémů k řešení je uprchlická krize. Zde musím současnou vládu pochválit za rychlé a rozhodné řešení. Ukrajinci, kteří k nám přijeli, dostali kapesné, a ti, kdo je ubytovali, dostali „solidární příspěvek“. Samozřejmě to stojí další miliardy. Ale už ta rychlost příjemně překvapila. U nás totiž všechno dlouho trvá, to pro laskavého čtenáře není žádným tajemstvím. A slova „to nejde“ jsou možná nejfrekventovanější slova, která v různých obměnách slyšíte na úřadech, ať už usilujete o sebemenší změnu. Laskaví byrokraté vám vysvětlí, proč to nejde.
          Mnozí komentátoři předpovídali, že vlna solidarity s ukrajinskými běženci brzy opadne. Jistě, určitá únava se dostaví. Tento článek ale zařazuji mezi duchovní a ne politické, protože u nás křesťanů půjde o zkoušku charakteru a víry. Jak se zachováme, když se ochota pomoci uprchlíkům vytratí? (Netvrdím, že k tomu dojde, možná náš národ sám sebe překvapí tím, že mu solidarita vydrží.) Můžeme se už dnes rozhodnout, že naše ochota pomáhat bude mít dlouhý dech. Vzpomínám si na slova jedné písně z evangelické mládeže mého mládí: „…třeba sám dál pravdu hájit, i když právě prohrává…“ Jednou budeme posuzováni ne podle toho, jak jsme se chovali, když šlo všechno dobře, ale podle svých postojů a činů v době, kdy rostlo napětí a kdy začalo vítězit sobectví.
          Ano, uprchlická krize je a bude zkouškou naší víry.
Dan Drápal
17. června 2022View this email in your browser

O rozdělení Československa

Vstoupili jsme do dějin
„A to jako kdo?“, slyším otázku. „A čím?“ slyším otázku druhou.
          V červenci 1992 se konala křesťanská konference v pražském Paláci kultury na Vyšehradě, a to již po čtvrté. (Následujícího roku to bylo v „Pakulu“ naposledy.) Později, když byly za svátky prohlášeny 5. a 6. červenec, se konání těchto konferencí přesunulo na tyto dny. V roce 1992 tomu tak ještě nebylo. Konference se konala o něco později.
          17. července došlo ke dvěma událostem. Slovenská národní rada vyhlásila „Svrchovanost Slovenska“. Svrchovanost, nikoli nezávislost. Toto vyhlášení samo o sobě nemělo žádný právní dosah, bylo to ovšem – v dané situaci – velmi silné gesto.
          A onoho dne (podle Wikipedie; já měl po léta dojem, že k tomu došlo až o den později) rezignoval Václav Havel na úřad prezidenta České a slovenské federace.
          Nálada v zemi byla velmi ponurá. V Jugoslávii už se střílelo. Nebude se střílet i v Československu?
          Na zmíněné konferenci bylo asi patnáct set Čechů a na dvě stovky Slováků. Vedoucí konference následujícího dne změnili program a celá konference se na čas změnila v modlitební shromáždění.
          Ani nevím, kdo s tím přišel. Možná jsem to byl já – už se nepamatuji. Ale jaksi spontánně jsme se rozhodli, že uzavřeme duchovní smlouvu mezi našimi dvěma národy. Smlouvu, že duchovně se rozdělit nenecháme, a že jsme – a zůstaneme – bratři a sestry. A tak jsme se modlili a skončilo to vzájemným objímáním a žehnáním na pódiu i pod ním.
          Je tomu již třicet let. 6. června tohoto roku se prorocké týmy z obou zemí sešly v Brně, aby si tuto událost připomněly. Následně jsme měli možnost hovořit o této věci s českým premiérem Petrem Fialou a slovenským premiérem Eduardem Hegerem. Oba dostali zvláštní dárek – pro sebe jsem si to zkusmo nazval „prorocký marcipán“. Byly to dvě identická cukrářská díla – velké srdce s oběma státními znaky a klíči pro společné otevření srdce Evropy.
Petr Fiala, původním povoláním politolog, řekl, že jako politolog ví, že k podobnému pokojnému rozdělení nikdy v dějinách nedošlo. A všichni víme, že od té doby se vztahy mezi našimi dvěma národy už jen zlepšovaly.
          Vraťme se však o třicet let nazpět. Onoho dne, kdy jsme uzavírali duchovní smlouvu mezi našimi národy, jsem mohl s ještě jedním bratrem vydat v hlavních večerních zprávách České televize svědectví o tom, co se konferenci stalo, a že my křesťané se rozdělit nedáme. Vzhledem k náladě v zemi to muselo znít jako zpráva z jiného světa.
          Mnoho jsem o tom v průběhu let přemýšlel. Proč se to povedlo?
          Během oněch modliteb zazněly i hodně emocionálně nabité modlitby proti rozdělení. Věděl jsem, že tyto modlitby jsou mimo. V té době už naše národy minuly onu pomyslnou mez, kdy by bylo možno rozdělení zabránit. Na to už jsme „neměli mandát“. Měli jsme mandát modlit se za pokojné rozdělení, nikoli k tomu, aby k rozdělení nedošlo vůbec.
          Můžeme (pozitivně) vstoupit do dějin, ale jen tehdy, slyšíme-li Boží hlas. Pak můžeme být Božími nástroji. Potřebujeme vědět, jak se jimi můžeme stát. Toto zjevení, k čemu máme mandát, je součástí zjevení, jak a zač se můžeme a máme modlit. Když tento mandát překročíme, nic se nestane a víra v Boží jednání vadne.
          V dnešní době je nesmírně důležité, aby se spolu modlili ruští a ukrajinští křesťané. Je to ovšem o mnoho těžší – my jsme tehdy nebyli ve válce a mezi Slovenskem a Českou republikou neexistovala státní hranice. Na druhou stranu – tehdy jsme se nemohli modlit on-line.
          Česká církev se od té doby hodně proměnila. V osmdesátých letech denominace mezi sebou sváděly různé bratrovražedné boje. To, co se dálo v první polovině devadesátých let, znamenalo jejich ukončení – přinejmenším do značné míry. V roce 1992 byla obecná církev v takovém stavu, že ono uzavření duchovní smlouvy mezi Čechy a Slováky bylo možné. Ale rozhodně to nebyla žádná samozřejmost. V něčem je tedy situace lepší, než byla.
          Na druhé straně dle mého pozorování silně poklesla znalost Písma. Máme spoustu překladů, které před třiceti lety neexistovaly. Někdy mám ale dojem, že znalost Písma je nepřímo úměrná množství překladů a různých pomůcek. Asi to souvisí i s tím, že se obecně málo čte. A pokud ano, tak spíš z monitoru. No, nevím, možná se mýlím a vidím to zbytečně černě.
          Na závěr chci zmínit, že od bratří Slováků jsme se na brněnském setkání dověděli, jak úžasné modlitební přikrytí má slovenský premiér. To jsem jim fakt bratrsky záviděl. Myslím, že nejenom pro mě to bylo velkou inspirací. 
 Dan Drápal
8. června 2022

Fakt dobrá kniha o konzervatismu

Upozornění na zajímavou knihu
           Dovoluji si vás upozornit na knihu Andreje Duhana Konzervativní revoluce (s podtitulem Ideové základy nové konzervativní pravice).
          Je to vskutku základní kniha. Pokud je mi známo, nemá v češtině obdoby.
V první kapitole autor definuje, co je konzervatismus. Druhá kapitola nese název Výzvy a má podkapitolky Politika, Stát, Demokracie, Kapitalismus, Evropská Unie. Třetí kapitola je nazvána Hrozby a má tři podkapitolky: Antizápad, Masová migrace a Radikální islám. Poslední, čtvrtá kapitola, nazvaná Řád a revouce, má podkapitolky Liberální řád a Konzervativní revoluce.
          S autorem souzním téměř ve všem. Uvedu kupříkladu dva citáty hned z úvodu: „Spíš než okopávat kotníky a fantazírovat o vystoupení je potřeba dění v EU aktivně ovlivňovat a snažit se o potřebné změny.“ „Evropský lid neexistuje, existují pouze evropské národy a specifická evropská civilizace, která nemůže být nekonečně inkluzivní“ (str. 14).
O tradicích autor píše: „Tradice se samozřejmě mění nebo mohou zmizet, to samo o sobě není problém, někdy to může být i žádoucí. Důležité však je, aby společnost vždy nějaké tradice, zvyky a rituály měla.“ (str. 21).
O svobodě píše: „Svoboda bez schopnosti uvážit a nést následky vlastních činů je bezcenná a nebezpečná“ (str. 31) „Společnost, která zpřetrhala vazbu mezi svobodou a odpovědností, nebere člověka vážně. Upírá mu důstojnost“ (str. 32). „Svoboda je hodnota vůdčí, ale nikoli absolutní, před kterou by mělo vždy vše ustoupit“ (str. 34).
O náboženství toho mnoho nepíše – o to víc oceňuji např. tuto větu: „Elementární důstojnost člověku křesťanství přisuzuje již proto, že je člověkem, nikoli až proto, že něco dokázal“ (str. 41). A snad ještě více toto: „Světská moc zajišťuje, aby se pozemský život nezvrhl v peklo. Snaha snést ráj na zem je jí však zapovězena“ (str. 43).
A nyní dva citáty z kapitolky o státu: „Stát má život chránit, nikoli vést“ (str. 76). „Snaha regulovat stále větší detaily roztáčí spirálu další a další regulace“ (str. 77).
Nu, snad jsem už ve vás probudil touhu si tuto knihu přečíst. Je psána čtivě, srozumitelně, střízlivě, jasně definuje pojmy, pojmenovává problémy, a co víc, v závěru (v podkapitolce Konzervativní revoluce) nastiňuje možná řešení. Domnívám se, že kniha je dobrým základem pro rozhovor i s jinak smýšlejícími. Není útočná a nekarikuje stanoviska jinak smýšlejících, jak se někdy v politických diskusích děje.
Autor vystudoval práva, ale nepíše nějakou složitou právnickou hantýrkou. Kniha je v mnohém varující, nikoli však defétistická. Vydalo ji nakladatelství Books & Pipes v Brně v tomto roce. Doporučená cena je 299 Kč.
Dan Drápal
11. června 2022

Téma autority je stále aktuální

Autorita vnitřní a vnější 
Nedávno jsem uveřejnil články, které se týkaly něčeho jiného než autority – články „Zamyšlení nad statistikou“ a „O laťce, lásce a kecání do života“. Nicméně v internetových diskusích k těmto článkům byla autorita zmiňována často. Věděl jsem už dříve, že povolání pastora – které předpokládá určitou autoritu – je velice nebezpečné. Podle jedné – dnes patrně již zastaralé – statistiky ve Spojených státech končí špatně padesát procent misionářů a třicet procent pastorů. (Za „špatný konec“ se považuje ztráta víry, rozvod, problém se závislostmi, duševní choroba či taková forma vyhoření, která vede k trvalé rezignaci.) Současně sleduji výsledky různých průzkumů u nás. Podle nich se církve zpravidla vyskytují na samotném chvostě průzkumů důvěryhodnosti.
          Že církvím nedůvěřují lidé „ze světa“ mě celkem nepřekvapovalo. Většina lidí vůbec nechápe, k čemu církev je, co učí, a jak křesťané žijí. Většinou mají lidé zato, že církev něco zakazuje a přikazuje. A k tomu věří různým bizarnostem.
          Nicméně zarazilo mě, že nedůvěra, nebo snad až odpor vůči autoritám v církvi není vlastní pouze lidem stojícím vně, ale i mnohým křesťanům. Jakoby základní „default“ byl, že pastor to dělá špatně.
          Jistě, pastoři jsou různí, různé jsou i motivace, různá jsou i obdarování. V každé činnosti najdete lidi, kteří to dělají lépe nebo hůře. Najdete dobré malíře a špatné malíře (pokojů), a stejně tak dobré i špatné malíře (obrazů). Najdete lepší a horší uklízečky, a lepší a horší psychology. A tak dále. Jen ti pastoři jako by to dělali pořád špatně, snad až na pár výjimek.
          Čím to je? Nechci obhajovat špatné pastory. Nicméně jsem přesvědčen, že jakési podezření, že to pastor dělá špatně, není jen důsledkem setkání s neobdarovanými lidmi s pochybnou motivací. Souvisí to s krizí autority jako takové. A ač si to křesťané možná neradi připouštějí, je to mimo jiné důsledek pronikání tohoto světa do církve.
          Zhruba od šedesátých let zahájili liberálové „dlouhý pochod institucemi“, a liberální mainstream postupně obsadil akademickou sféru a žurnalistiku a proniká stále více co nejrůznějších sfér života. Pro tzv. Frankfurtskou školu je typické zásadní odmítání autority jako takové – včetně autority v rodině. Proklamovaným cílem je „svoboda“, tedy totální autonomie jedince, který je sám sobě soudcem. V životě jde o to, aby si jednotlivec mohl dělat co chce. Do jeho cílů mu nemá nikdo „kecat“. Každá autorita má být zpochybněna, protože každá je formou útlaku.
          Chci jít v této věci proti proudu, protože jsem přesvědčen, že ten proud, proti němuž chci jít, vede do záhuby.
          A nyní trochu opakování: Autoritu můžeme dělit na vnitřní a vnější. Vnitřní je dána zjevením a charakterem, vnější je dána narozením nebo jmenováním. Ve Starém zákoně byl vnější autoritou král či kněz, vnitřní autoritou pak prorok.
          Pán Ježíš byl nejvyšší vnitřní autoritou, protože znal Otce. Měl tedy zjevení, jaké nikdy neměl žádný člověk. Přesto ctil i vnější autoritu: Když někoho uzdravil, řekl, „jdi a ukaž se knězi“. Sám nemohl člověka prohlásit za uzdraveného, protože byl z pokolení Juda, nikoli z pokolení Levi.
          I dnes mají lidé autoritu vnitřní a vnější. Vnitřní autoritu má vaše oblíbená profesorka, které si vážíte nejen za to, že dobře rozumí svému předmětu a dokáže studenty něco naučit. Vnější autoritu má například soudce nebo policista. Když vás policista zastaví svou plácačkou, tak jednoduše zastavíte, i když on třeba doma mlátí svou ženu.
          Pro církev je pochopitelně nejlepší, když se do pozice autority dostane někdo, kdo má autoritu vnitřní i vnější. Tedy člověk, který má zjevení, jak vést svou skupinku, svůj sbor, svou denominaci, a současně skutečně je v oné vedoucí pozici. Smutné je, když je v církvi člověk, který má zjevení, ale vedení ho „nepustí k lizu“. A smutné je i to, že někdo má sice vnější autoritu, ale chybí mu zjevení, které ani nehledá. Ten je ve své pozici nejistý a nejčastěji se odvolává na „řády“ a „tradice“.
          Vítězství (doufám jen dočasné) postmoderního odmítání autority vede k tomu, že potkáváme rodiče, kteří se bojí svých dětí, učitele, kteří se bojí svých žáků… a pastory, kteří se bojí členů svého sboru.
          Myslím, že je nejvyšší čas, začít tuto situaci nějak reflektovat. Na autoritu jsou – a musí být – kladeny vysoké nároky. Na druhé straně autorita nemůže fungovat, když je v neustálém podezření a když se jí nikdo nezastane, je-li bezdůvodně napadána. Nemůže fungovat, naráží-li na apriorní nedůvěru, ačkoli si ji nezaslouží. Je dobře, že nikdo nemůže druhého zotročovat a že se z každého vztahu dá utéct. I ti, kdo mají jen tu vnější autoritu, nemají nějaké donucovací prostředky, a můžeme dodat: Naštěstí. To, že se z každého vztahu dá utéct, ale neznamená, že z každého vztahu máme utéct, jakmile se vyskytne nějaký problém.
          Na závěr: V jistém smyslu platí: Autoritu nehledejte. Hledejte zjevení. Budete-li mít Boží zjevení, budete mít i (vnitřní) autoritu. V jiném smyslu ale platí: Autoritu hledejte. Tj. vyhledávejte lidi, kteří mají zjevení, učte se od nich a pomáhejte jim.
Dan Drápal
6. června 2022

Tentokrát trochu osobní

Prý odlišná mentalita
Před několika týdny se bývalý prezident Václav Klaus vyjádřil k přijímání ukrajinských uprchlíků. V podstatě varoval před přílišným entusiasmem. Upozorňoval na to, že se jedná o lidi s odlišnou historickou zkušeností a odlišnou mentalitou, které nebude snadné vstřebat.
          Do jisté míry je to pravda. Tvrdit, že mentalita Ukrajinců je totožná s mentalitou Čechů je nesmysl. (Podobný nesmysl, jako že vlastně není rozdíl mezi muži a ženami.) Nicméně se mi nezdá, že by tyto rozdíly byly fatální nebo nepřekonatelné.
          Už téměř dva měsíce u mě bydlí padesátiletá učitelka se sedmnáctiletým synem. A v nejbližším příbuzenstvu ubytovali dalších šest Ukrajinců, či převážně Ukrajinek, z různých částí a různého věku. Troufám si tedy říci, že určitou zkušenost s jejich mentalitou mám a nevařím z vody.
          Onen sedmnáctiletý chlapec je nadšený z hor a lesů, asi jako já, když jsem v patnácti poprvé viděl moře. Zpočátku mně, staříkovi, na „pragulkách“ (procházkách) nestačil, protože žil v rovině bez hor a lesů, kde motivace k výletům byla minimální. Ale už si hoch zvykl. Jinak trpí stejným nešvarem jako mnoho Čechů jeho věku: Sedí pořád před počítačem.
          Na mamince je znát, že je učitelka. Je rázná, zvyklá velet, podobně jako mnohé české učitelky, které znám. Na druhé straně respektuje autoritu. A podobně jako české ženy chodí nakupovat, zatímco já si jdu maximálně něco koupit. Reklamní letáky jsem nikdy nestudoval, ona si na ně už zvykla.
          Když mluví o domově, je vidět, jak se jí stýská. Končí doba sázení a setí, a ona byla zvyklá mít sto sazenic rajčat, a teď jsem jí povolil na balkóně dvě. Trpí, a nedivím se jí.
          Ano, oba vědí, že v jejich zemi je hodně korupce. Občas o ní vyprávějí nepěkné příběhy. Ale nemají sebemenší problém ji rozpoznat jako zlo, a určit její příčinu. Většina těch, které jsme v rodině poznali, jsou rusky mluvící, ale dobře vědí, že jsou Ukrajinci. Na žádný jazykový „útlak“ si nestěžovali.
          Již před Putinovou válkou odjížděly miliony Ukrajinců za prací na Západ. A mnozí se po čase vraceli s novou osobní zkušeností s evropskou byrokracií (teď to nemyslím hanlivě) a s právním státem (jakkoli nedokonalým). A vědí, či přinejmenším tuší, co by bylo třeba změnit, aby se na Ukrajině vedlo lépe (a připojení k Rusku to rozhodně není).
          Teď tuto zkušenost udělaly další čtyři miliony převážně žen a dětí. Ukrajina už nebude stejná. 
          Obdivuji prezidenta Zelenského a obdivuji odhodlání Ukrajinců ubránit se Rusku. Přeji jim vítězství, a to nejen morální – toho už dosáhli. Ale nejsem si jist, že ho dosáhnou. Pokud prohrají, nastane na Ukrajině normalizace nesrovnatelně krutější, než byla ta u nás po osmašedesátém. A miliony Ukrajinců a Ukrajinek zůstanou na Západě. Z toho patrně statisíce u nás.
          Pokud bych to vzal od počátku dvacátého století, tak vidím dvě věci, na které může být český národ hrdý. První z nich jsou československé legie a jejich transsibiřská anabáze. Málo se u nás ví, jakou roli Čechoslováci na Rusi koncem první světové války a těsně po ní sehráli. Byly situace a celé měsíce, kdy byly nejspořádanější vojenskou silou na celé Rusi.
A za druhé to bylo rozdělení Československa. Soudím, že Češi Slovákům velice pomohli, a to jak po první, tak po druhé světové válce. A když to bylo na pořadu dne, dokázali Slováky mentálně „pustit“, a proto nyní žijeme se Slováky v míru a ve v pravdě bratrských vztazích.
Asi před deseti lety jsem jel vlakem z Kolína do Prahy a dal jsem se do řeči s jednou početnou ruskou rodinou. Otec rodiny se mě mimo jiné zeptal, jaké teď máme vztah se Slováky. Když jsem řekl, že naprosto skvělé, velmi ho to zarazilo. Nevím, jestli mi to uvěřil. Asi si nedokázal představit, že by nějaký větší národ mohl takto „pustit“ národ menší. Myslím, že jak Češi, tak Slováci rozdělení zvládli.
Teď máme další příležitost. Jistě, integrace takového počtu příslušníků jiného národa nebude snadná. Problémy nastanou. Ale jak mě učila maminka, problémy jsou od toho, aby se (rozumně) řešily. Ne aby se vyseděly. Ne aby se zametaly pod koberec. A jako Čech mohu říci to, co řekla Angela Merkelová německy („Wir schaffen das“), pěkně česky: Zvládneme to!
A když to zvládneme, budeme požehnaní.
Na závěr se chci dotknout ještě překvapení některých českých liberálů, jak Češi přistoupili k uprchlické krizi letošního roku zcela jinak než k migrační krizi kulminující v roce 2015. Tehdy prý špatně, nyní dobře. Vyjadřovala se k tomu celá řada levicových intelektuálů a někteří se jenom divili, jak je to možné. Chci upozornit na evidentní: Stačilo podívat se na věkové a pohlavní složení tehdejší vlny s tou letošní. Přesná čísla neznám, ale tehdy to vizuálně bylo 80 procent převážně mladých mužů a 20 procent žen a dětí. Letos je to přesně naopak: 80 procent žen a dětí a 20 procent mužů. Muži, kteří zde nenápadně žili mezi námi a pracovali převážně na stavbách, se naopak vraceli, aby bojovali za svou vlast. A protože desetitisíce Ukrajinců tu žili již léta, tak víme, že se nás nebudou snažit přimět, abychom konvertovali k pravoslaví, a že se nikdy nestalo, že by nějaký Ukrajinec ubodal nějakého Čecha a křičel přitom „Bog vělikyj!“ nebo něco podobného. Nebo že by Ukrajinci nebo třeba Poláci či Rumuni vytvářeli dejme tomu ve Švédsku nebo ve Francii nějaká ghetta či no-go zóny.
Jistě, mezi tehdejšími migranty byli i takoví, kterým se pomoci mělo. Ale to by se muselo otevřeně přiznat, že mezi migranty jsou různé skupiny s různou mentalitou a s různými životními cíli. Lidé správně vycítili, že se to neděje a zatím dít nebude, a protože nechtěli a nechtějí, aby tu vznikaly nějaké no-go zóny, postavili se proti. Jsem přesvědčen, že to nebylo selhání národa; bylo to selhání jeho elit.
A konečně chci poděkovat těm, kdo pomohli vloni dvěma pákistánským rodinám, které zakusily drsné pronásledování pro svou křesťanskou víru. Obě rodiny bydlí, jejich děti chodí do školy či do školky, otcové mají zaměstnání, a ačkoli jejich právní status ještě není zcela dořešen, nezdá se, že by bylo ještě možné deportovat je zpět do země, kde jim hrozila smrt.
Dan Drápal
27. května 2022

Proč dávám přednost demokracii
Hodně mě mrzí, že se Viktor Orbán nezapojuje do pomoci Ukrajině a že „nedrží basu“ s námi a s Polskem. O Maďarsku napíšu několik kritických věcí, ale zde chci pochválit maďarskou prorodinnou politiku, jak ji popsal David Floryk v článku o nové maďarské prezidentce Katalin Novákové.
          A tak na jedné straně vidím silný demokratický deficit, jehož příznaky jsou neexistence nezávislých celostátních médií a nerovné podmínky přístupu do médií (před posledními parlamentními volbami prý dostala opozice pouhých pět minut televizního vysílacího času). Většina Maďarů se raduje z toho, že Viktor Orbán byl opět zvolen; já se z toho neraduji. Myslím, že dvě volební období by měla stačit, jinak se v zemi zahnízdí korupce. Podle indexu vnímání korupce je Maďarsko beznadějně poslední mezi státy V4 (https://www.transparency.cz/publikace-a-analyzy/index-vnimani-korupce-2021-corruption-perceptions-index-cpi/). Ještě katastrofálněji dopadlo v indexu svobody médií (https://rsf.org/en/index). Téměř vždy, kdy nějaká strana (či nějaký jednotlivý politik) vládne příliš dlouho a nechá se opít svým úspěchem (Viktor Orbán prohlásil, že jeho drtivé vítězství muselo být vidět i z měsíce), končívá to nějakým velkým průšvihem.
          Na druhé straně má Maďarsko pozoruhodnou prorodinnou politiku a podařilo se mu otočit křivku porodnosti vzhůru. Dříve patřilo Maďarsko v této oblasti mezi nejhorší státy, teď patří mezi nejlepší. Stoupá sňatečnost a klesá rozvodovost. Co se mě týče… klobouk dolů!
          Jsou věci, které černobílé nejsou, a pak jsou věci, které černobílé jsou. Pro každého z nás je lepší, jsme-li schopni uznat, že někdo, koho moc nemusíme, děla něco dobře – a lépe než my. Proto nechci zastírat pozitivní věci, které v Maďarsku vidím, byť celkový vývoj Maďarska hodnotím spíše negativně.
          Je mi jasné – a neustále to poznávám na vlastní kůži – že tento přístup se nelíbí ani jedné ze stran v kulturních válkách. Proto mi i celkem inteligentní lidé podsouvali, že pokud nesouhlasím s „manželstvím“ osob stejného pohlaví, musím být Putinův stoupenec. A na druhé straně, pokud jsem viděl na Evropské Unii něco dobrého, byl jsem v některých případech označován za bludaře a beznaboha.
          V současné válce je ale třeba zaujmout jasné stanovisko. Volím demokracii, a pokusím se zdůvodnit, proč. Ano, uznávám, že demokracie se odehrává na hřišti, které není dokonalé, podle pravidel, která nejsou dokonalá. Nicméně na tom hřišti se dá hrát, a pokud se na něm děje nějaká nepravost, je tu možnost odvolání.
          Zato ti, kdo jsou na straně Putina, jsou na straně otroctví. A ti, kdo jsou na straně Putina v naší zemi, využívají toho, že žijí ve svobodné společnosti, aby ji podkopávali. Stačilo by, kdyby se zamysleli nad tím, jak se v Putinově Rusku zachází s těmi, kteří nesouhlasí. Zatímco u nás proputinovci mohou směle rozesílat soubory a prezentace hlásající jejich názory, v Rusku, použijete-li slovo „válka“ místo „speciální vojenská operace“, můžete být odsouzeni až na patnáct let. Rusové se dopouštějí zvěrstev, a ano, i Ukrajinci se dopouštějí zvěrstev. Ovšem zatímco v Rusku jsou takoví lidé vyznamenáváni, na Ukrajině jim hrozí vyšetřování. Kéž by se ti, kdo vidí hlavního viníka ve Spojených státech, nad tím zamysleli! Když se dopustí porušování lidských práv američtí vojáci, jsou vyšetřováni a v řadě případů odsouzeni. Opačně to ale neplatí.
Nechce se na to ani pomyslet, ale nebezpečí, že bude použito jaderných zbraní, se neustále zvyšuje. Všichni bychom se měli zamýšlet nad tím, co s námi bude po smrti. Máte-li (správně založenou) jistotu, že smrtí vše nekončí, můžete i v stoupajícím napětí zakoušet Boží pokoj. Otázka spásy je naléhavá vždy; teď je to ale, zdá se mi, zřetelněji vidět.
Dan Drápal
6. května 2022

Co nám říkají statistiky?

Zamyšlení nad statistikou 
Květnové číslo časopisu Život víry přineslo údaje o počtu členů různých církví, které vyplynuly z loňského sčítání lidu. Tato sčítání se konají vždy jednou za deset let, a proto Život víry přinesl nejen údaje z loňského sčítání, ale i ze sčítání v letech 2011, 2001 a 1991. A v 19. čísle časopisu Respekt byl publikován zajímavý článek Fareeda Zakarii „Ztráta víry v Americe“, který nám pomůže alespoň trochu porovnat trendy u nás a za velkou louží.
          Jednoduše řečeno, „tradiční“ církve, někdy nazývané „lidové“, nadále ztrácely a dnes mají pouze zlomek členů, které měly v roce 1991. Navenek se to ovšem asi neprojevuje zdaleka tak dramaticky, protože jak Českobratrská církev evangelická, tak Církev husitská uváděly spoustu „mrtvých duší“, které patrně postupně vyřazovaly ze svých kartoték. A po pádu komunismu se k nim formálně hlásili lidé, kteří do kostela stejně nechodili, a dnes, po třiceti letech, už buď umřeli, nebo nevidí důvod se formálně k církvi hlásit. Na této frontě se tedy žádné překvapení nekoná.
          Překvapením je zastavení růstu evangelikálních církví. Zatímco v dřívějších desetiletích tradiční církve hodně ztrácely, evangelikální církve (jak u nás, tak v mnoha jiných částech světa) tuto ztrátu mnohdy vyrovnávaly, nebo přinejmenším snižovaly. Tento trend se podle všeho v posledních deseti letech zastavil. U nás si tyto tzv. „vyznavačské“ církve alespoň více méně drží své, ve Spojených státech, které sekularizaci dlouho odolávaly, se od roku 2007 tendence obrátila a sekularizace ve Spojených státech postupovala rychleji než v Evropě. Právě ve Spojených státech dochází k masivnímu odklonu od církví.
          V anketě, která v Životě víry doprovází zásadní článek Dany Hamplové, se někteří evangelikální vedoucí vyjádřili v tom smyslu, že budeme muset více a lépe evangelizovat. Osobně se domnívám, že jistě lze evangelizovat více a lépe, nicméně nedomnívám se, že by se církve málo snažily, a že pokud se budou více snažit, trend se otočí. Jsem přesvědčen, že řada pastorů dělá, co může, a že jejich snahy jsou nedoceněné. Uvedu tři důvody, proč si myslím, že se církvím u nás příliš nedaří. Neříkám, že jsou to ty hlavní, a v podstatě bych rád o této věci otevřel diskusi. Rozhodně tedy netvrdím, že „jsem na to přišel“, a už vůbec ne, že „znám řešení“.
Prvním důvodem, který se týká České republiky (a tedy nikoli třeba Slovenska a už vůbec ne Spojených států) byly nešťastné církevní restituce. Nepřátelům církve se podařilo vzbudit dojem, že církev je na peníze. Církev sice měla na restituce legální i morální nárok, ale mezi novináři a publicisty, kteří jsou převážně levicově zaměření, nenašla zastánce, kteří by se jí zastali. Přitom kolem této otázky kolovalo mnoho nesmyslných mýtů a naprostá neznalost. Uvedu alespoň jeden příklad: V rubrikách „dopisy čtenářů“ se občas objevovaly reakce tvrdící, že církev si „nakradla ve středověku“. Tito lidé netuší, že církve připravil o majetek „osvícený“ císař Josef II. koncem 18. století, a pokud církev nějaký majetek „nahromadila“, pak na to měla jen devatenácté a dvacáté století. Sám jsem marně volal, aby se církve restitucí raději vzdaly, že nestojí za to, jak negativní náladu proti církvím vyvolají.
Druhým důvodem je odhalování sexuálního zneužívání v církvi. Zatímco restituce byly záležitostí čistě českou, odhalování sexuálního zneužívání u nás nehrálo zdaleka tak velkou roli jako ve Spojených státech, v Německu, a zejména v Irsku, kde, domnívám se, došlo k zásadnímu přehodnocení vztahu k církvi a z „katolického“ Irska se stalo Irsko sekulární.
Bylo by zpozdilé a nemravné sexuální delikty v církvi popírat a jednotlivé případy zametat pod koberec. Každé nařčení je třeba vyšetřit. Nicméně myslím si, že tyto kampaně mají i odvrácenou stránku, a že mnoha nevinným lidem bylo ublíženo. Když se objevilo nějaké nařčení, troubilo se hodně hlasitě, zatímco když se soudně prokázala nevina obviněných, palcové titulky to nikdy nevyvolalo. Snad nejkřiklavější byl v tomto ohledu případ australského kardinála Bella.
Tyto dva důvody, proč církev upadla v nemilost, jsou samy o sobě negativní. Vidím ale ještě další důvod, který se mi jeví jako neskonale závažnější.
Žít život radikálního (rozuměj: poslušného) křesťana je pro dnešního člověka prostě náročné. A ne každý má zájem o to, co nabízíme. Přitom pokud se budeme podbízet, moc tím nezískáme.
Nedlouho před tím, než jsem se přestěhoval z Prahy do Jeseníku, jsem krátce probíral základy s jednou ženou. Měla velký zájem, přijala Pána Ježíše a připravovala se na křest. Asi čtrnáct dní před plánovaným křtem mi oznámila, že si našla známost, že se zamilovala do úžasného muže, který se k ní nastěhoval. Přitom jsem věděl, že neměla dořešené předchozí vztahy. Snažil jsem se jí citlivě vysvětlit, co je to biblické manželství a za jakých okolností navazovat novou známost atd., ale jen jsem ji tím rozzuřil. Ze křtu pochopitelně sešlo a její krátká „křesťanská epizoda“ zřejmě přinejmenším na několik let skončila. Nedávno jsem prožil něco podobného tady na Jesenicku. Dva lidé ze společenství navázali známost a hned se k sobě nastěhovali. Tušil jsem, že to nejvíc odskáčou děti z jejich předchozích vztahů, a bohužel jsem se nemýlil. Ztratili jsme je oba, včetně oněch dětí.
V takových případech nám nepomůže, budeme-li „lépe evangelizovat“. Vždyť oč nám má v tomto životě jít? Abychom se naučili milovat. Milovat Boha a milovat lidi. Lidé vstoupí do manželství a posléze zjistí, že je to moc neuspokojuje, že je to moc náročné. A tak z jednoho vztahu vycouvají, vrhnou se do dalšího… Takto ale není příliš pravděpodobné, že se naučí milovat.
S neklidem pozoruji, že mnozí pastoři a mnohé sbory se s tím vypořádávají tím, že neustále snižují laťku. Pastor, který je povolán, aby pomohl řešit nějaký manželský problém, raději souhlasí s tím, že ti dva se rozejdou. Málokdy se mu ovšem podaří dosáhnout tím něčeho pozitivního. Mnohdy přijde o oba.
Přitom nejde jen o problémy manželské. Lidé, kterým nedojde, že v církvi se mají naučit milovat druhé, a tedy i onoho problematického bratra nebo onu upovídanou sestru, z církve odejdou. Důvody jim připadají legitimní: Ten bratr je opravdu problematický a ta sestra je opravdu upovídaná. A pastor to neřeší…
Přesto to nevidím příliš černě. I za daných okolností, i uprostřed vlažné církve se lze učit lásce. Nemáme žádné berličky. Možná nás zůstane hrstka. Ale hrstka skutečně milujících… To vůbec nemusí být ztracené! Vzpomínáte na těch tři sta mužů Gedeonových?

13. května 2022

Proč dávám přednost demokracii
Hodně mě mrzí, že se Viktor Orbán nezapojuje do pomoci Ukrajině a že „nedrží basu“ s námi a s Polskem. O Maďarsku napíšu několik kritických věcí, ale zde chci pochválit maďarskou prorodinnou politiku, jak ji popsal David Floryk v článku o nové maďarské prezidentce Katalin Novákové.
          A tak na jedné straně vidím silný demokratický deficit, jehož příznaky jsou neexistence nezávislých celostátních médií a nerovné podmínky přístupu do médií (před posledními parlamentními volbami prý dostala opozice pouhých pět minut televizního vysílacího času). Většina Maďarů se raduje z toho, že Viktor Orbán byl opět zvolen; já se z toho neraduji. Myslím, že dvě volební období by měla stačit, jinak se v zemi zahnízdí korupce. Podle indexu vnímání korupce je Maďarsko beznadějně poslední mezi státy V4 (https://www.transparency.cz/publikace-a-analyzy/index-vnimani-korupce-2021-corruption-perceptions-index-cpi/). Ještě katastrofálněji dopadlo v indexu svobody médií (https://rsf.org/en/index). Téměř vždy, kdy nějaká strana (či nějaký jednotlivý politik) vládne příliš dlouho a nechá se opít svým úspěchem (Viktor Orbán prohlásil, že jeho drtivé vítězství muselo být vidět i z měsíce), končívá to nějakým velkým průšvihem.
          Na druhé straně má Maďarsko pozoruhodnou prorodinnou politiku a podařilo se mu otočit křivku porodnosti vzhůru. Dříve patřilo Maďarsko v této oblasti mezi nejhorší státy, teď patří mezi nejlepší. Stoupá sňatečnost a klesá rozvodovost. Co se mě týče… klobouk dolů!
          Jsou věci, které černobílé nejsou, a pak jsou věci, které černobílé jsou. Pro každého z nás je lepší, jsme-li schopni uznat, že někdo, koho moc nemusíme, děla něco dobře – a lépe než my. Proto nechci zastírat pozitivní věci, které v Maďarsku vidím, byť celkový vývoj Maďarska hodnotím spíše negativně.
          Je mi jasné – a neustále to poznávám na vlastní kůži – že tento přístup se nelíbí ani jedné ze stran v kulturních válkách. Proto mi i celkem inteligentní lidé podsouvali, že pokud nesouhlasím s „manželstvím“ osob stejného pohlaví, musím být Putinův stoupenec. A na druhé straně, pokud jsem viděl na Evropské Unii něco dobrého, byl jsem v některých případech označován za bludaře a beznaboha.
          V současné válce je ale třeba zaujmout jasné stanovisko. Volím demokracii, a pokusím se zdůvodnit, proč. Ano, uznávám, že demokracie se odehrává na hřišti, které není dokonalé, podle pravidel, která nejsou dokonalá. Nicméně na tom hřišti se dá hrát, a pokud se na něm děje nějaká nepravost, je tu možnost odvolání.
          Zato ti, kdo jsou na straně Putina, jsou na straně otroctví. A ti, kdo jsou na straně Putina v naší zemi, využívají toho, že žijí ve svobodné společnosti, aby ji podkopávali. Stačilo by, kdyby se zamysleli nad tím, jak se v Putinově Rusku zachází s těmi, kteří nesouhlasí. Zatímco u nás proputinovci mohou směle rozesílat soubory a prezentace hlásající jejich názory, v Rusku, použijete-li slovo „válka“ místo „speciální vojenská operace“, můžete být odsouzeni až na patnáct let. Rusové se dopouštějí zvěrstev, a ano, i Ukrajinci se dopouštějí zvěrstev. Ovšem zatímco v Rusku jsou takoví lidé vyznamenáváni, na Ukrajině jim hrozí vyšetřování. Kéž by se ti, kdo vidí hlavního viníka ve Spojených státech, nad tím zamysleli! Když se dopustí porušování lidských práv američtí vojáci, jsou vyšetřováni a v řadě případů odsouzeni. Opačně to ale neplatí.
Nechce se na to ani pomyslet, ale nebezpečí, že bude použito jaderných zbraní, se neustále zvyšuje. Všichni bychom se měli zamýšlet nad tím, co s námi bude po smrti. Máte-li (správně založenou) jistotu, že smrtí vše nekončí, můžete i v stoupajícím napětí zakoušet Boží pokoj. Otázka spásy je naléhavá vždy; teď je to ale, zdá se mi, zřetelněji vidět.
Dan Drápal
6. května 2022

Řešíme to stále znovu

Aktuální a kontroverzní téma

O svobodě slova
Předpokládám, že jsme všichni pro, že ano? Bylo by asi zbytečné, kdybych v tomto článku zdůvodňoval, jak je svoboda důležitá a jak ji máme všichni hájit. Považuji však za dobré upozornit na některé souvislosti, o nichž se příliš nemluví.
          V Písmu se mluví o prázdných slovech. Pán Ježíš říká, že vydáme počet z každého prázdného slova. Tedy nejen ze lživého nebo neslušného, ale i … z prázdného. Watchman Nee kdysi napsal krásnou úvahu nazvanou „Prázdnými slovy uniká život“. Psal v ní, že máme zlatý poklad (evangelium, spásu, odpuštění, poznání Boha) v hliněných nádobách. Pokud je ale ta hliněná nádoba prasklá, Boží život z ní uniká. A prázdné řeči považuje za praskliny v oněch hliněných nádobách.
          V Písmu se rovněž mluví o lidech, kteří vyhledávají nicotu a milují lež (Žalm 4,3). Nemám nyní na mysli „odborníky“, jejichž cílem je šířit propagandu pomocí fake news. Něčeho takového by se patrně nedopustili ani hodně vlažní křesťané. Pokud ale žijeme v nějaké bublině – a to je jev dosti častý – vítáme všechna sdělení, která potvrzují to, co si už myslíme. A někdy to vítáme docela nadšeně. Ale co když milujeme lež – byť nevědomky?
          Mnozí křesťané jako by žili podle pravidla: „Nesmím si lži vymýšlet, ale mohu je přeposílat.“ Jenže v takovém případě nepřeposílají nějaký názor. Přeposílají propagandu.
          Asi před rokem mi v počítači přistál soubor v mp4, na kterém vždy nějací černoši mlátili bělochy, častěji bělocha, ještě častěji bělošku. Byla to řada po sobě jdoucích a nijak nesouvisejících záběrů bez jakéhokoli komentáře. Asi po pátém takovém klipu se ve mně začala pěnit krev. Začínal jsem nenávidět černochy.
          Jsem soudný člověk, ale vím, že tento soubor vykonal své. Šířil nenávist – přestože všechny ty záběry mohly být „pravdivé“.
          Jsou lidé, kteří si přečtou na monitoru, případně vyslechnou, něco bizarního, a mají za to, že dostali lepší informaci. Že se dověděli něco, co se ti hlupáci, kteří sledují „mainstream“, nikdy nedovědí. A že mainstream jim něco tají, a „oni“ (jejichž identita není nikterak upřesněna) jim to smažou. Proto je třeba to přeposlat rychle dál, aby všichni věděli, jak je to doopravdy. A tak takový člověk přeposílá hloupou propagandu, a ještě si připadá jako bojovník za svobodu.
          Jako křesťan bych neměl šířit neověřené informace. A jelikož si spoustu věcí ověřit nemohu, logicky z toho vyplývá, že toho budu méně přeposílat. Kéž vás trochu utěší Boží slovo skrze proroka: „Budeš-li pronášet vzácná slova, nic bezcenného, budeš mými ústy“ (Jr 15,19).
          Nešířím fakta ani mainstreamová, ani „alternativní“. Většinou si je totiž nemohu ověřit. A když něco dostanu – a jako že toho dostávám spoustu a čtu jen zlomek, kladu si otázky:
Jaký cíl sleduje tento klip/soubor/sdělení?
Lze fakta v něm obsažená ověřit?
Lze je vyložit jinak?
Pokud to není pravda, co to vyvolá?
Co mám v dané situaci udělat?
          Kdo ovládá svůj jazyk, ten je dokonalý člověk, píše Jakub. A nejde jen o ústa a jazyk, jde i o počítač. Lež totiž nepřestává být lží, je-li v elektronické podobě.
*
Jistě, jsem pro svobodu slova. Přestože se lži šíří mnohem rychleji než pravda. Boj proti lžím je zdlouhavý a vážím si každého, kdo do něj vstoupí na té správné straně.
          Co mám na mysli? Pokud jste si mohli přečíst na internetu, že v jistém domě pro seniory zemřelo po očkování proti Covidu 34 lidí, je na místě autora tohoto postu zažalovat. Jmenoval konkrétní dům pro seniory a lživou informací mu ublížil, protože kdo by dával svého otce či matku do takto nebezpečného domova, že? Je zcela namístě, aby zřizovatel nebo ředitel daného domova pro seniory podal žalobu.
          Nebo jiný, aktuálnější případ: Muž zveřejní na internetu informaci, že dostal písemné sdělení od ředitelky mateřské školy, že jeho dítě nemůže být přijato do mateřské školy, protože ta musí přijímat přednostně děti ukrajinských běženců. Prosím, ať ten dopis ukáže. Pokud ho neukáže, kéž je zažalován. Cíl jeho počínání je jasný: vyvolat odpor vůči ukrajinským uprchlíkům. A pokud se v podobných postech vyskytují výrazy jako „verbež“, „lůza“ apod., víte již nade všechnu pochybnost, s kým máte tu čest. Jenže za tato slova zažalovat nelze. Za konkrétní tvrzení ano. Je to sice zdlouhavé a otravné, ale považuji to za nezbytné.
A na závěr varování pro křesťany: Pokud nebudeme v první linii boje proti lžím, možná budeme spaseni. Ale nebudeme Hospodinovými ústy. Nenaplníme své poslání.
Dan Drápal
26. dubna 2022

Co se děje se světem

Zlom
Nemohli jste si toho nevšimnout – v posledních letech nás stihá jedna krize za druhou.
Začalo to poměrně nevinně – suchem a kůrovcovou kalamitou. Sucha posledních let byla výrazná, ale až na několik málo vesnic, kam museli vozit vodu cisternami a urychleně obec napojovat na nejbližší možný vodovod, se nás příliš netýkala. Ano, bylo to nepříjemné pro ty, kdo mají zahrádku, ale tak nějak se s tím žít dalo. A kůrovec… mně to vzalo hodně, protože na Jesenicku padla kůrovci za oběť více než třetina lesů. Sice se nám otevřely nové pohledy, třeba z Rejvízu do Polska, ale raději bych je oželel. Hluboké lesy, na něž jsem byl zvyklý celý život, vzaly během dvou let za své.
          Pak přišlo tornádo. Desítkám zasažených lidí zasáhlo hodně hluboce do života, ale většina obyvatel je jen vzala na vědomí. Všichni doufáme, že se to nebude opakovat, a hlavně ne tam, kde bydlíme my.
          Nicméně po ničivém tornádu se projevilo něco velmi pozitivního: Řada lidí přijela pomáhat a sbírky na postižené byly skutečně povzbudivě vysoké.
          Pak Covid. To už bylo vážnější. Nejen proto, že se týkal prakticky každého z nás, ať už jsme ho prodělali nebo ne. Během první vlny jsme oslavovali lékaře a zdravotní sestry, kteří byli v první linii a prokázali obrovské nasazení. Kromě nebezpečí samotné nemoci se objevilo něco závažnějšího a nebezpečnějšího: společnost se rozdělila zejména podle postoje k očkování. Objevila se spousta teorií, a to nejen konspiračních, a bylo zřejmé, že ani odborníci nejsou zcela jednotní. Oba tábory se začaly podezírat z nekalých úmyslů, zatajování nebo překrucování dat apod. Rozdělily se rodiny a rozdělily se i celé sbory.
          A teď válka na Ukrajině. Zde se sice obyvatelstvo nedělí, jak tomu bylo u Covidu, na dvě srovnatelně velké části, ale potenciál na rozdělení společnosti zde je, byť zatím dříme.
          Možná jste si toho také všimli: Je pozoruhodné, že všechny tyto katastrofy jsou každá z úplně jiného soudku. Mnozí si až teď, poměrně unaveni, uvědomujeme, že jdeme z jedné krize do druhé. A že to není tak, že by jedna krize skončila a byla nějak uzavřena, nežli nastoupí druhá.
          Covid a válka na Ukrajině sice možná nebyly příčinou hospodářské krize (omezování výroby a skokového zdražování energií), nicméně vydatně ji zesílily. A hrozí, že pokud bude válka trvat, bude se prohlubovat i ekonomická krize. Nás se nepříjemně dotkne, ale více na nás patrně dolehne celosvětový vývoj. Ukrajina a Rusko totiž byly obilnicí Evropy a na dodávkách pšenice z těchto dvou zemí závisí 400 milionů lidí, zejména v muslimském světě (Egypt, Pákistán, Jemen aj.). Drahota, která již začala, se může spojit se suchem, a nastane humanitární katastrofa. My se tomu můžeme jakž takž vyhnout – stačí opět pěstovat pšenici místo řepky – ale celosvětový vývoj se nás nemůže nedotknout.
          Říká se, že Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Chci se teď na celý problém podívat z jiného úhlu.
          Zejména první polovina dvacátého století byla plná vraždění. Ve srovnání s dvacátým stoletím vypadalo devatenácté století téměř idylicky. V 19. století začalo hnutí za zrušení trestu smrti, a toto hnutí se prosadilo – možná vás to překvapí stejně jako mě – nejprve v Jižní a Střední Americe. A tam, kde trest smrti zrušen nebyl, klesal počet těch, kdo byli k hrdelnímu trestu odsouzeni.
          Dvacáté století znamenalo dvě ničivé války a nástup režimů, které s tresty smrti rozhodně nešetřily. Bylo jich vyneseno ne několikanásobně, ale řádově více než v 19. století. Vyvrcholením všeho toho násilí byl holocaust.
          Zdá se mi, že Bůh se odvrátil od lidstva a dával průchod svému hněvu. Jistě, byl se všemi, kteří v něj složili svou naději. Neopustil ty, kdo v něho doufali. Ale i oni mnohdy sdíleli osud svévolníků, jakkoli o spravedlivých platilo, že „naděje jejich nesmrtelnosti jest plná“.
          Ve druhé polovině dvacátého století jako by platilo to, co je řečeno skrze apoštola Pavla v listu Římanům: Bůh chce svou dobrotivostí přivést lidi k pokání. Ano, Pol Potovo vraždění v Kambodži nebo vraždění ve Rwandě jako by ještě patřilo do první poloviny století, ale celkově se lidstvu dařilo stále lépe. Čína a celá Jihovýchodní Asie se nesmírně pozvedly. Hladovějících do roku 2015 ubývalo a začalo se zdát, že endemický hlad by mohl skončit jednou provždy. Průměrná doba dožití téměř všude stoupala. A v posledních letech – poprvé v dějinách lidstva – je počet obézních vyšší než počet hladovějících.
          A co my? Nikdy jsme se tak dobře neměli. Nikdy jsme necestovali tolik jako těsně před covidem. A do ciziny už jsme nejezdili jako „paštikáři“, jako chudí příbuzní, ale jako celkem bohatí lidé. Zdravotnictví máme skvělé (pokud měříte věci relativně, nikoli absolutně). Radši bych onemocněl v Česku než v Británii nebo Itálii. Máme po Řecku nejvíc bazénů v Evropě – víc než v Německu nebo ve Francii.
          A jak na to reagujeme? Spousta lidí žehrá, že Česko je spálená a rozkradená země, a že dříve bylo líp. Je to naprosto neuvěřitelné. I soudní a zkušení lidé zapomněli, co je to výjezdní doložka, kolik schopných lidí muselo manuálně pracovat a kolik našich skvělých odborníků „hlasovalo nohama“. Místo vděčnosti jen reptání a další nároky… K tomu nesmyslné žehrání na „cenzuru“, často od lidí, kteří by, pokud by žili třeba v Rusku, byli za své „protistátní“ řeči dávno zlikvidováni. Jestliže Bůh chtěl svou dobrotivostí přivést lidi k pokání, pak u mnohých neuspěl.
          A tak Bůh vyzkoušel obojí. Jak soud, tak dobrotivost. Jak si ve vztahu k Němu stojíš ty?
          Netvrdím, že to tak bude, nejsem hlasatel apokalypsy, ale kdyby to, co se děje nyní, bylo počátkem konce, nijak bych se tomu nedivil. I když, aby bylo jasno, bych se z toho nijak neradoval.
Lidská zpupnost dosáhla kosmických rozměrů.
Dan Drápal
16. dubna 2022

K situaci Ukrajiny

Válka na Ukrajině – různá srovnání
V jednom z předchozích článků jsem psal, že pokud se nějaký jednotlivec nebo nějaký stát cítí někým ohrožen, nemá právo zasáhnout, dokup podezřelý jednotlivec (nebo stát) skutečně nezaútočí. Nebyl jsem úplně přesný – jeden z čtenářů mě upozornil, že pokud má policie dostatek indicií – například potenciální útočník deklaruje, že se chystá zaútočit, opatří si zbraně apod. – může zasáhnout proti tomu, kdo se nějaký čin chystá spáchat, přestože jej dosud nespáchal.
Jeden z čtenářů vznesl dotaz, zda byla špatná i preventivní šestidenní válka, kterou vedl Izrael se svými sousedy v červnu roku 1967. Je tato situace srovnatelná? Mělo Rusko „právo“ zasáhnout? Nebo jednal neoprávněně Izrael?
Domnívám se, že situace srovnatelná není. Zatímco ruská agrese začala 24. února, válka mezi Izraelem a jeho sousedy nebyla zahájena v červnu 1967, ale 15. května 1948, den po vyhlášení nezávislosti státu Izrael. (A nutno zmínit, že tato válka byla řádně vyhlášena. Ruská válka proti Ukrajině nikoli.)
Tato válka nebyla nikdy ukončena; Izrael byl ve válečném stavu po celou tu dobu. Arabští nepřátelé se netajili tím, že jejich cílem je naprostá anihilace izraelského státu a zahnání Izraelců „do moře“. O určitém, byť částečném ukončení války lze hovořit až po uzavření smluv s Jordánskem a s Egyptem. Tato válka v podstatě trvá dodnes, o čemž nás čas od času znovu přesvědčí rakety vystřelované z Gazy.
„Šestidenní válka“ byla tedy epizodou velké války, trvající v té době již 19 let. Této epizodě předcházel zákaz plavby izraelských lidí Suezským průplavem a uzavření Tiranského průlivu, a tedy i přístupu k jedinému izraelskému přístavu v Rudém moři. Izrael předem avizoval, že uzavření této úžiny bude důvodem k obnovení bojů. Mnozí historici považují toto zablokování Tiranského průlivu za první výstřel šestidenní války.
Lze argumentovat, že válka Ruska proti Ukrajině začala už v roce 2014 obsazením Krymu a podporou povstalců v Doněcké a Luhanské oblasti. Ale i v tomto případě je agresorem Rusko.
Kromě těchto formálních (byť velmi důležitých) skutečností je tu ještě jeden aspekt, který mezi ně nelze zahrnout. Tou je skutečnost, že pokud Izrael prohraje jedinou válku, přestane existovat. Arabské státy mohou prohrát celou řadu válek. Židé jejich obyvatele do moře zahánět nebudou. V tomto smyslu má Izrael skutečně jedinečné postavení. To ho pochopitelně neopravňuje k páchání válečných zločinů. Ty se dějí ve všech válkách a nelze zcela zabránit tomu, aby je páchali i vojáci z té „kladné“ strany. Zabránit tomu nelze, omezit to na minimum lze, nebo se lze o to alespoň snažit.
Druhá otázka: Někteří lidé zpochybňují tvrzení, že NATO je obranná organizace. Důkazem má být bombardování Jugoslávie od 24. března do 10. června 1999.
Zatím všichni mí čtenáři, kteří takto argumentovali, nikdy nezmínili okolnosti a důvody tohoto bombardování. Mělo zabránit genocidě kosovských Albánců. Musíme si uvědomit, že letos uplynulo už 27 let od masakru v bosenské Srebrenici, kde bylo postříleno osm tisíc bezbranných chlapců a mužů, ačkoli v oblasti bylo 560 vojáků OSN. V roce 1999 to byly pouhé čtyři roky. Mnozí Evropané byli traumatizováni skutečností, že tomuto masakru nezabránili. Nadto jeho strůjci čile běhali po svobodě, a dokonce se účastnili srbského politického života a byli mnohými považováni za hrdiny. Lze nesouhlasit, ale nelze se divit evropským politikům, že když došlo k incidentu v Račaku, při němž se zdálo, že hrozí další podobný masakr, rozhodli se zasáhnout. Organizaci NATO přitom nešlo o zisk nějakého území. Šlo o to, aby se předešlo dalším masakrům.
Ano, později vyšlo najevo, že incident v Račaku byl Kosovany „přifouknutý“. Tehdejší představitelé kosovských Albánců byli „vynalézaví“. Nutno ale zmínit jednu důležitou skutečnost: Byl umírněný kosovský politik, vyznávající nenásilí, který se mnoho let snažil s vládou v Bělehradu jednat. Nicméně jugoslávská vláda ho deset let totálně ignorovala. Kosovští radikálové mohli říkat: „Vidíte, po dobrém ničeho nedosáhnete. Musíme na to násilím.“
Ten muž se jmenoval Ibrahim Rugova.
A konečně ještě třetí srovnání, naznačené již v první části. I ukrajinští vojáci někdy páchají válečné zločiny.
Je mi to líto, nesouhlasím s tím, a přesto považuji konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou za černobílý. Podstatný rozdíl je v tom, zda jsou pachatelé těchto zločinů voláni k odpovědnosti (např. v USA, Izraeli, nebo i Češi v Afghánistánu), nebo zda jsou vyznamenáváni. Zvěrstvům ve válce zabránit asi nelze. Lze ale proti nim bojovat a omezit je na minimum. Někteří čtenáři mě zásobují informacemi o zločinech Ukrajinců. Většinou jsou to fejky, ale těžko to s naprostou jistotou rozeznat. Pro mě je důležité, že se o tom píše (jednoznačně kriticky) v našich i ukrajinských médiích. Ve válce o Ukrajinu proti sobě nestojí andělé a démoni. A nutno počítat s tím, že čím déle bude válka trvat, tím bude více válečných zločinů. Doufám, že ukrajinská vláda proti nim nepřestane bojovat. Co se týče Ruska… stačí se podívat, s kým se spojili. Terorista Kadyrov, Wagnerova armáda, osvědčení zabijáci ze Sýrie. Troufnu si předpovědět, že nikdo z nich souzen nebude.
Leda až na tom soudu posledním.
Dan Drápal
10. dubna 2022

Pokračování v diskusi

Je to tentýž Bůh?
Vracím se k jednomu aspektu nedávného článku, který se týkal otázky, zda se můžeme modlit s muslimy. Někteří lidé namítali, že Alláh není Bůh, jiní, že je to falešný Bůh, ne-li přímo Boží nepřítel. Otázka, která je předmětem sporů, je, zda se modlíme k témuž Bohu.
          Vezmu to poněkud zeširoka.
          Mysleme si určitou věc, třeba stůl. Existují různé „reálné“ stoly, a pak existuje slovo „stůl“, kterým jednotlivé stoly označujeme. Toto slovo je vlastně abstrakce. Posnídat můžete u reálného stolu, nikoli u slova „stůl“.
          Co to ale je, ten „reálný stůl“? Stůl může být dřevěný, kovový, kamenný, plastový, a dokonce i skleněný. Stůl může být bílý, černý, barevný, ba i průhledný. Může být velký či malý, kulatý, oválný, obdélníkový nebo čtvercový. Může mít čtyři nohy, ale třeba jen tři, nebo dokonce jen jednu. V čem spočívá „stolovitost“ stolu? Nechávám odpověď na čtenáři.
          Používáme slovo „stůl“, Němci ovšem říkají „Tisch“ a Angličané „table“.
          Tak, a nyní se vraťme k Bohu. V českých biblích najdete zpravidla slovo „Bůh“, a pak slovo „Hospodin“. Slovem „Bůh“ se zpravidla překládá hebrejské „Él“ nebo „Elóhím“, slovem „Hospodin“ se překládá hebrejské „Jahve“. (Svědkové Jehovovi jsou přesvědčeni, že se má říkat „Jehova“ a ne „Jahve“, ale to je na jiný článek.) Jsem toho názoru, že v češtině máme geniální řešení.
          Proč?
          Slovo „él“ působí jako označení druhové, zatímco slovo „Jahve“ působí jako jméno vlastní. Netvrdím, že vlastním jménem je, ale přinejmenším tak působí, podobně jako ve výraze „Ježíš Kristus“ působí slovo Kristus jako příjmení, ačkoli je to vlastně také jméno druhové. Kristus se odvozuje od hebrejského Mašíach („Mesiáš“), což znamená „Pomazaný“, ale pomazaných bylo více – ať už to byli králové, kněží nebo proroci.
          Angličané nebo Němci jsou proti češtině v nevýhodě. Angličané překládají slovo „él“ slovem „God“ a slovo „Jahve“ slovem „Lord“. Nicméně „lord“ znamená Pán a nepůsobí to jako jméno vlastní (na rozdíl od českého Hospodin) a může to znamenat i jiné „pány“.
          Jak je to u muslimů? Pokud vím, používají slovo Alláh pro hebrejské „él“, ale nemají něco, co by mohlo být ekvivalentem slov „Jahve“ (nebo „Hospodin“). (Pokud se pletu, nechť mě nějaký arabista opraví.)
          Z toho ovšem plyne, že pokud někdo překládá Starý zákon do arabštiny a chce přeložit výraz „Bůh je velký“, který se v Písmu vyskytuje mnohokrát (např. Ž 35,27; 70,5; 135,5 aj.), musí ho přeložit „Alláhu akbar“.
Znamená to tedy, že uctíváme téhož Boha?
          Vraťme se na začátek. Jako můžeme mít nejroztodivnější představy o stolu, tak můžeme pod druhovým označením „bůh“ mít různé představy o Bohu. Muslimovy představy budou formovány především Koránem, křesťanovy představy Biblí. Proto nejásám, když mi někdo říká, že „přece i muslimové uznávají Ježíše Krista“, případně že „mají úctu k Marii“. Marii totiž ztotožňují s Miriam, sestrou Mojžíše a Árona, a jsou přesvědčeni, že křesťané to popletli nebi si bibli zfalšovali. A protože Korán nesmí být podroben textové kritice, které byla Bible podrobována od 18. století dále, nelze o této otázce ani diskutovat. Co se týče Ježíše, tak ten byl sice prorok, ale nezemřel na kříži a nevstal z mrtvých, čímž padá to, co je pro mě na Ježíšovi nejdůležitější.
          Podle mne je tedy nesmyslné řešit otázku, zda se modlíme k témuž Bohu. Otázka je, jaký je Bůh, k němuž se modlíme.
          Někdo možná zvolá: „Tak vidíš! Sám dokazuješ, že se nemůžeme modlit s muslimy!“
          Problém je ovšem v tom, že mluvím-li s křesťany, zjišťuji, že i naše pochopení Boha se může výrazně lišit. A máme navíc ten problém, že někdy o Bohu něco vyznáváme (např. že je milostivý), ale naše emoce jsou někde jinde. Ústy vyznáváme, že Bůh je milostivý, ale emocionálně ho přesto vnímáme jako přísného šéfa.
          Přesto se spolu modlíme. Před sto lety bylo více méně nemyslitelné, aby se katolík modlil s evangelíkem. Lidé měli zato, že jejich představy o Bohu jsou tak odlišné, že společná modlitba není možná.
          Rozhodně tím nechci tvrdit, že „teď jsme dál“, a že tedy my evangelikální křesťané se (už) můžeme modlit nejen s katolíky, ale dokonce i s muslimy. V podstatě mi šlo o to, že když se modlíme za někoho nemocného a připojí se k nám muslim, nemusíme se štítivě odtahovat. Není to snadné: Vědět, že mám správnější představu o Bohu, a přitom nedávat najevo nadřazenost. Ale následování Ježíše Krista je v podstatě vždy jako chodit po ostří nože.
1. dubna 2022

K situaci Ukrajiny

Otázky kolem Ukrajiny
Dle průzkumů veřejného mínění stojí zhruba 87 procent obyvatel na straně Ukrajiny, pár procent neví, a několik procent stojí na straně putinovského Ruska. Domnívám se, že pokud by se dělal podobný průzkum čistě mezi křesťany, výsledky by se nijak výrazně nelišily. Na začátek se přiznám, že stojím plně na straně Ukrajiny, považuji tento konflikt za černobílý a vidím ho jako boj Davida s Goliášem. To ovšem neznamená, že bych se nezamýšlel nad argumenty těch, kteří to vidí jinak. Přestože situace se nám zdá být „ložená“, měli bychom být schopni své stanovisko obhájit a současně bychom měli jasně a srozumitelně argumentovat.
          Ponechávám stranou různé obrázky a videa natočená tou či onou stranou. Současná digitální technologie dokáže „nafejkovat“ prakticky cokoli. Takže i když si myslím, že ukrajinská strana „fejkuje“ mnohem méně než ta ruská, čas od času „fejkuje“ taky, a tak nebudu argumentovat na základě obrázků, které nám ta či ona strana přináší. Soustředím se na to, co se mi jeví jako očividné a těžko zpochybnitelné.
          Jako očividné a těžko zpochybnitelné vidím to, že rakety a bomby dopadají na ukrajinská města a nikoli na města Ruské federace. Bojuje se na území Ukrajiny, nikoli na území Ruska. Tvrzení, že Ukrajina napadla Rusko, vidím jako naprosto absurdní. Bylo by to stejné jako tvrdit, že Československo se v roce 1938 chystalo napadnout Německo, nebo že se v roce 1939 chystalo k témuž kroku Polsko. Ukrajinci byli ve všech parametrech několikanásobně slabší než putinovské Rusko a byli si toho vědomi. Tvrzení, že se Ukrajinci chystali napadnout Rusko, vidím jako naprostý nesmysl.
          Ale i pokud by se k něčemu takovému chystali, neznamená to dle mého názoru, že by to opravňovalo ruskou akci. Mohu si o někom myslet, že je to násilník, ale nemohu ho preventivně zmlátit, dokud mi nic neudělal. Nemohu na něj zavolat policii s tím, že ten člověk vypadá velmi nesympaticky a asi se k něčemu chystá. Trestat lze dokonaný čin, nikoli předpokládaný úmysl.
          „Chápači“ Putina argumentují tím, že Rusko se cítilo ohroženo organizací NATO. NATO by ovšem Rusko nikdy nenapadlo, už jen proto, že by něco takového „neprodalo“ obyvatelstvu členských států. Evropa má zájem na byznysu; je možno ji vinit z hamižnosti, jenže v 21. století se byznysu daří mnohem lépe v dobách mírových než válečných. Mezinárodní korporace lépe vydělávají prachy, když je klid. To soustředění na zisk se nám nemusí líbit (mně se taky nelíbí), nicméně žádná válka v zájmu NATO není.
          Ale i kdyby byla, stejně nakonec záleží na tom, „kdo si začal“. Ano, NATO se rozšiřovalo, ale tuto válku nezačalo.
          Tu jsme u další výsostně morální otázky. Rusko požaduje, aby se NATO stáhlo za hranice v roce 1997. Jinými slovy, chce, aby se o menších státech rozhodovalo podobně jako na Jaltské konferenci v únoru 1945, kde si velmoci Evropu rozparcelovaly. Nicméně dnes je svět někde jinde. V západní civilizaci panuje všeobecná shoda, že by si jednotlivé státy měly rozhodovat samy o tom, do jakých mezinárodních organizací vstoupí a „s kým budou kamarádit“. Kdyby se třeba Putin dohodl s Bidenem, že nějaký stát bude z NATO vyloučen, byl by to důvod, abychom z NATO vystoupili, protože bychom neměli být součástí organizace, v níž se rozhoduje „o nás bez nás“. Ono to tak patrně nakonec nedopadne, a Ukrajina nebude – přinejmenším na mnoho desetiletí – do NATO přijata, podobně jako do něj nemohlo být přijato Finsko dejme tomu v roce 1965. Je ale snad jasné, že přistoupit na ruský požadavek není z principu možné, protože západ by se musel vzdát principu sebeurčení národů.
          A princip sebeurčení národů souvisí s principem sebeurčení (tedy se svobodou) jednotlivce. Pokud velmoci rozhodují o malých státech, je to podobné, jako když v nějaké zemi rozhodují pouze mocní a obyvatel se neptají. Chceme-li hájit osobní svobodu, musíme hájit i právo národů na sebeurčení. Jsou to spojité nádoby.
          Rusko zkrátka žije mentálně někde úplně jinde. Naši „chápači Putina“ se zde těší velké svobodě slova – jinak bych nedostával denně několik jejich pamfletů. Kdyby žili v Rusku a šířili by různé negativní materiály o Rusku, už by s nimi dávno zatočili. Proto mi připadá obzvlášť kuriózní, že Putina hájí i někteří evangelikální křesťané, protože situace evangelikálích křesťanů v Rusku je stále prekérnější. Někteří pastoři byli dokonce zabiti, jiní byli zmláceni a jejich sbory byly rozprášeny.
          Konečně zmíním ještě jednu z morálních otázek. Několik lidí se ptalo, zda je možno modlit se za Putinovu smrt. Nebudu na tuto otázku odpovídat kategoricky, protože nežiju na Ukrajině, Rusové mi nerozbombardovali dům a nezabili dítě. Pokud někdo něco takového prožil, nebudu soudit, zač se modlí. Ale za sebe doporučuji, abychom se modlili za to, aby byl odstraněn (třeba penzionován) a aby na jeho místo nedosedl někdo ještě horší. A současně je možno modlit se za jeho obrácení. Ano, vím, že to zní téměř šíleně, ale jsem přesvědčen, že dokud člověk dýchá, může se k Bohu obrátit. Jistě, je to velmi nepravděpodobné, ale domnívám se, že ne zcela nemožné.
          Znám jednu Ukrajinku, chodila k nám na skupinku. Byla to architektka, ale v Praze se živila jako uklízečka ve vojenské nemocnici. Občas mluvila s pacienty o Bohu. A jednou mluvila s bývalým komunistickým generálem, který měl před sebou pár dnů života. Byl to člověk, z nějž šel strach. Bály se ho i zdravotní sestry. Nicméně i tento člověk po službě oné drobné Ukrajinky přijal Pána. Někdy se zázraky dějí. Pochopitelně, modlím se především za Ukrajinu. Za její vítězství, jakkoli je nepravděpodobné, za její obnovu, za probuzení ukrajinského národa. 
Dan Drápal
29. března 2022

Tentokrát duchovní článek…

Ovce a kozli
Aslan, který je v Letopisech Narnie symbolem Ježíše Krista, v kterémsi díle těchto Letopisů odpovídá jedné z postav, která se ho ptá na jinou z postav: „Dítě, já každému vyprávím jen jeho vlastní příběh…“ Tato odpověď zhruba odpovídá tomu, co vzkříšený Pán Ježíš odpověděl Petrovi, který se ho ptal na Jana. „Pane, co bude s tímto?“ ptá se Petr. „Co je ti po tom? Ty mne následuj.“ Tuto poněkud příkře znějící odpověď dal Pán Ježíš Petrovi po jejich velmi důvěrném a velmi osobním rozhovoru, kdy ho třikrát pověřil, aby pásl jeho „beránky“ (Viz Jan 21).
Mezi křesťany se často ozývá otázka: „Co bude s lidmi, kteří nikdy nepoznali Ježíše?“ Často se vynoří v souvislosti s jinou otázkou, a sice kdy a za jakých okolností můžeme mít jistotu spasení – pokud vůbec. 1. list Janův zní neúprosně: „Kdo má Syna, má život, kdo nemá Syna Božího, život nemá.“
Vyvstává otázka: Lze mít Syna, aniž bychom to věděli? Nebo jsou ti, kdo nikdy o Ježíšovi neslyšeli, odsouzeni k věčnému trestu?
Psal jsem o tom již vícekrát, ale zde je nutno to zopakovat: Jsem schopen ukázat, jakým způsobem lze jistoty spasení dojít, abych nalezl bezpečí v Bohu, ale nejsem schopen (protože nejsem ani oprávněn) o nějakém jiném člověku tvrdit, že je nebo není spasen. Ne že bych nepovažoval tu či onu variantu za pravděpodobnou, ale z principu prostě nejde mít jistotu spasení za druhého člověka. Věřím rovněž tomu, že Bůh si přeje, aby všichni lidé poznali pravdu a došli spásy (1Tm 2:4).
Co tedy bude s lidmi, kteří nepoznali Ježíše? Tato otázka je někdy kladena v jakémsi „bojovném“ duchu. „Tak ty si myslíš, že budou zatraceni? Jenom proto, že nepoznali Ježíše?“  Z jiného, rovněž bojovného tábora, zaznívá replika: „A co bude s tebou, když jim o Ježíšovi neřekneš?“
Je rozdíl mezi „neznat Ježíše“ a „odmítnout Ježíše“. A aby to bylo ještě komplikovanější, je rozdíl odmítnout skutečného Ježíše a odmítnout jeho karikaturu. Vzhledem k tomuto rozdílu není od věci požádat člověka, s kterým hovoříme o víře: „Pověz mi, jaký je ten bůh, v kterého nevěříš?“ Zpravidla pak můžeme s úlevou konstatovat, že v takového boha nevěříme ani my.
Věřím tomu, že Bůh nás křesťany nechává na této zemi, abychom se naučili milovat. Pokud jsme poznali Ježíše, je přirozené, že toužíme o něm mluvit s druhými lidmi. A pokud milujeme, budeme o něm mluvit s láskou. Nebezpečí, že budeme hlásat nějakou karikaturu, tím sice není zcela vyloučeno, ale je výrazně omezeno.
Myslím si, že Pán Ježíš tušil, že otázka, co bude s těmi, kdo ho nepoznali, nás bude hodně trápit. A tak jako by porušil pravidlo, že se s námi bude bavit jenom o nás, a nikoli o těch druhých, a vyprávěl známé podobenství o ovcích a o kozlech. Máme je zapsáno v 25. kapitole Matoušova evangelia. Mluví se v něm právě o lidech, kteří nepoznali Ježíše. „Ovce“ jsou ti, kteří budou spaseni, „kozlové“ ti, kdo půjdou do „věčného trápení“. Jak ovce, tak kozli ale říkají tutéž věc: „Pane, kdy jsme tě viděli hladového a nasytili jsme tě… (atd.).“ A oběma skupinám Pán Ježíš odpovídá: „Cokoli jste učinili (nebo neučinili) jednomu z mých nejmenších, mně jste učinili.“
Rozumím tomu tak, že podle toho, jak se chováme k bezbranným a potřebným lidem, Bůh pozná, zda bychom přijali Ježíše, pokud bychom se s ním setkali.
Myslím, že je důležité vědět, že toto slovo se primárně netýká křesťanů, kteří Ježíše poznali. Týká se právě lidí, kteří Krista za svého Spasitele vědomě nepřijali.
Znamená to, že tito lidé jsou spaseni pro své skutky? Tedy ne z Boží milosti? Trochu to tak vypadá. Jenže Bibli musíme vykládat Biblí, a to celou. Není jiného jména pod nebem daného lidem, v němž bychom mohli být spaseni. To platí pro všechny – pro ty, kteří slyšeli, i pro ty, kteří neslyšeli. Neboť ani ti, kdo prokazovali skutky lásky Ježíšovým „nejmenším bratřím“, nebyli bez hříchu, jak víme z jiných míst Písma. Bible prostě neříká na všech místech všechno najednou. Z podobenství o ovcích a kozlech je zřejmé, že budou spaseni někteří lidé, kteří Krista nepoznali (nikoli ti, kteří ho odmítli). Proto se nemusíme bát o osudy těch, kteří o Kristu neslyšeli. Bůh zná jejich srdce, a ví nejen to, jak se rozhodli v určitých situacích, ale i to, jak by se rozhodli, kdyby nastaly určité hypotetické situace.
Nezbavuje nás to ale naléhavosti misie? Jsem přesvědčen, že nikoli. Potřeba vyprávět o Ježíšovi je dána láskou, kterou k němu chováme. A on nás posílá, abychom mluvili o něm a o jeho království.
Chci varovat před jedním nebezpečím: Před sebezpytem, kdy se snažíme sami sebe posoudit, zda jsme dostatečně láskyplně pečovali o nejmenší z Ježíšových bratří. Pokud se vydáme touto cestou, pak – aniž jsme si toho vědomi – začínáme spoléhat na své skutky. Přesněji řečeno, snažíme se víru doplnit skutky. Je to ošemetná věc, protože když víře chybí skutky, něco není v pořádku. Řešením ale není více skutků, nýbrž návrat k první lásce.
 
21. února 2022

K situaci Ukrajiny

Otázky, které řešíme
Už několik lidí se mě ptalo, jestli se křesťan může modlit, aby někdo umřel. Ano, hned mi bylo jasné, že myslí na Vladimíra Putina. Sám jsem se za jeho smrt nemodlil, a musím se přiznat, že jsem tu otázku vlastně neměl promyšlenou. Čtu teď sedmisetstránkový životopis Dietricha Bonhoeffera, luterského faráře a teologa, který se účastnil příprav na atentát na Hitlera, byl zatčen a v dubnu roku 1945 popraven. Nedlouho před smrtí napsal mou milovanou píseň Moc předivná nás tiše obestírá. Vždycky jsem ho obdivoval, takže bych v tom měl mít jasno… Co druhý den si volám se svým přítelem ukrajinským pastorem. Spojení s ním zatím funguje, v neděli jsme dokonce v rámci bohoslužeb udělali malou videokonferenci, aby naši lidé viděli jej a jeho manželku a oni viděli nás, kdo se za ně modlíme a kdo se je snažíme podporovat. V jednom rozhovoru jsem se ho zeptal, jak to vidí on. Může se modlit za smrt Putina? On je v tom naprosto jednoznačný.
          Možná někoho hrozně naštvu, ale já se modlím, aby se Putin obrátil. Motivuje mě k tomu příběh posledních měsíců několika nacistických zločinců, kteří čekali v Norimberku na soud. Sloužil jim pastor H. F. Gerecke, který sám přišel ve válce o dva syny. Patnáct z nich přijalo Ježíše a činilo pokání. Někteří z nich byli popraveni (Wilhelm Frick, říšský protektor Protektorátu Čechy a Morava, Fritz Sauckel, generální pověřenec nad nucenými pracemi, Wilhelm Keitel, říšský maršál, a Joachim von Ribbentrop, ministr zahraničí). Další z obrácených byli odsouzeni k trestům vězení.
          Dokážeme si představit, že se jednou setkáme s těmito válečnými zločinci ve velikém zástupu lidí oslavujících Boha?
          A je správné, že tito novopečení křesťané byli popraveni? Jsem přesvědčen, že ano. Jedna věc je náš duchovní život, jiná věc je, jsme-li voláni k zodpovědnosti za své činy v tomto světě. Když někomu ukradnu milion a pak se obrátím, pak mé obrácení nemůže bránit tomu, abych byl světskou spravedlností potrestán. To, že chci milion vrátit, je jen polehčující okolnost.
          Ale kdybych byl v situaci Bonhoefferově, asi bych se zachoval stejné. Tedy aspoň doufám, že bych nebyl příliš zbabělý.
          Bylo mi hodně odpuštěno. Činil jsem pokání, a měl jsem z čeho. Byl jsem svévolník, posměvač a hříšník. To, že Ježíš zemřel za mé hříchy a že mi Bůh odpustil, je moje jediná naděje. Ano, jsou lidé, kteří mi neodpustili. (Zajímavé je, že jsou to někdy lidé, kterým jsem nikdy nijak neublížil.) Nevěří, že pokání je míněno upřímně a že „stačí“. Nebo nevěří, že odpouštět
          Možná někoho hrozně naštvu, ale já se modlím, aby se Putin obrátil. Motivuje mě k tomu příběh posledních měsíců několika nacistických zločinců, kteří čekali v Norimberku na soud. Sloužil jim pastor H. F. Gerecke, který sám přišel ve válce o dva syny. Patnáct z nich přijalo Ježíše a činilo pokání. Někteří z nich byli popraveni (Wilhelm Frick, říšský protektor Protektorátu Čechy a Morava, Fritz Sauckel, generální pověřenec nad nucenými pracemi, Wilhelm Keitel, říšský maršál, a Joachim von Ribbentrop, ministr zahraničí). Další z obrácených byli odsouzeni k trestům vězení.
          Dokážeme si představit, že se jednou setkáme s těmito válečnými zločinci ve velikém zástupu lidí oslavujících Boha?
          A je správné, že tito novopečení křesťané byli popraveni? Jsem přesvědčen, že ano. Jedna věc je náš duchovní život, jiná věc je, jsme-li voláni k zodpovědnosti za své činy v tomto světě. Když někomu ukradnu milion a pak se obrátím, pak mé obrácení nemůže bránit tomu, abych byl světskou spravedlností potrestán. To, že chci milion vrátit, je jen polehčující okolnost.
          Ale kdybych byl v situaci Bonhoefferově, asi bych se zachoval stejné. Tedy aspoň doufám, že bych nebyl příliš zbabělý.
          Bylo mi hodně odpuštěno. Činil jsem pokání, a měl jsem z čeho. Byl jsem svévolník, posměvač a hříšník. To, že Ježíš zemřel za mé hříchy a že mi Bůh odpustil, je moje jediná naděje. Ano, jsou lidé, kteří mi neodpustili. (Zajímavé je, že jsou to někdy lidé, kterým jsem nikdy nijak neublížil.) Nevěří, že pokání je míněno upřímně a že „stačí“. Nebo nevěří, že odpouštět je správné.
          Tím se dostávám k další otázce: k omluvě prezidenta Zemana. Když měl svůj krátký projev po začátku války na Ukrajině, byl jsem na procházce a měl jsem ho na sluchátkách. Když skončil, měl jsem slzy v očích. On dokázal říci „mýlil jsem se“ a „omlouvám se“! V to už jsem ani nedoufal. A tak mě mrzí, že spousta lidí říká a píše, že to nestačí, že je to příliš málo příliš pozdě, a že ho to nezbavuje odpovědnosti za jeho dřívější proputinovské postoje.
          Kdybych byl jeho zpovědníkem, asi bych mu poradil, aby rezignoval. Nicméně přiznám se, že mám větší obavy z lidí, kteří jeho pokání zpochybňují. Člověk, která sám pokání činil, má otevřené srdce pro ty, kteří ho činí také.
          V předminulém článku jsem napsal, že současná krize zatím z nás Čechů „vytáhla“ to lepší. Mnozí – psychologové i politici – varují, že nadšené pomáhání běžencům nevydrží dlouho a nastanou problémy. Lidsky viděno se to dá předpokládat, ale nesmyslím si, že je takový vývoj nevyhnutelný. Taky jsem se přihlásil, že někoho ubytuji, ačkoli se mi vůbec nechce. Přijdu tím o své pohodlí, ať už mi nadělí kohokoli. A co když to bude někdo protivný? Nebo s nevychovaným dítětem? Ale nějak bych nedokázal žít s pocitem, že statisíce lidí mrzne někde na hranicích, a já si doma hovím. Mé horší já se ozývá: „Hele, už sis to odpracoval s Iráčany a Pákistánci, dej už si pokoj! To sis neužil dost kritiky?“ Ale pak si zase vzpomenu na to, co se děje, a nedá mi to.
          Pokud skutečně dojde k vyhasnutí ochoty pomáhat, měli bychom my křesťané jít příkladem. Neměli bychom vyhasnout. Vždyť naším Pánem je Ježíš, nehasnoucí Slunce spravedlnosti. (Promiňte mi mou patetičnost; opravdu si myslím, že teď je čas na patetičnost a ne na cynismus.)
          A ještě z jednoho dalšího soudku. I nyní mě někteří lidé zahrnují proputinovskou propagandou. A říkají: „Nevěř mainstreamu!“ Odpovídám: Já mainstream vlastně nepotřebuji. Což Putin neříkal, že na Krym nikoho nevyslal? A což o měsíc později ty „zelené mužíčky“ nevyznamenal? A což nyní neříkal, že Západ se zesměšňuje, když mluví o hrozící invazi? Že jsou to jenom vojenská cvičení? A vzápětí Ukrajinu napadl. A americké tajné služby byly zpochybňovány: Což nelhaly ohledně zbraní hromadného ničení v Iráku? A to jim teď věříš? Nu, já jsem „nevěřil“, ale současně jsem si nemyslel opak. A hele, americké tajné služby měly pravdu! Ne, mě žádná „mainstreamová propaganda“ nemusí zpracovávat. Stačí poslouchat Putina – a brát ho vážně.
          Pamatujme na tuto pravdu: „Nezáleží tolik na okolnostech, které prožíváš, záleží víc na tom, jak na tyto okolnosti reaguješ.“
Dan Drápal
15. března 2022

Navazuji na diskusi nad článkem o modlitbách s muslimem

Smíšené sňatky
Když jsem předminulou středu na „Křesťanu dnes“ a pak ve čtvrtek na svém webu publikoval článek „Modlit se s muslimem?“, tušil jsem, že vyvolá značný rozruch. Reakce byly nejrůznější – od pochvalných a vděčných po vysoce kritické. Někteří lidé nereagovali veřejně, ale soukromě mě upozornili, že mnozí čtenáři by si mohli tento článek špatně vykládat – v tom smyslu, že je v podstatě jedno, které náboženství vyznáváme, a že můžeme mít s muslimy jakési důvěrné a neproblematické obecenství, takže je vlastně možné i uzavřít „smíšené manželství“, kdy manžel je muslim a manželka křesťanka, nebo naopak.
          V článku šlo o něco jiného, ale chápu, že někteří lidé by mohli být zmateni a špatně pochopit, „co si vlastně myslím“.
          Obávám se, že jako jsem byl po přečtení minulého článku některými nařčen z liberalismu a planého ekumenismu, teď sklidím naopak kritiku za přílišný konservatismus. Nu, tak už to na světě někdy chodí.
          Tedy: Sňatek s muslimem či muslimkou považuji za omyl.
          Mám pro to důvody jak empirické, tak teoretické, či, chcete-li, teologické.
          V nejužším kroužku mých přátel jsem se s takovým „smíšeným“ sňatkem nesetkal. V širším okruhu známých ale znám mnoho takových manželství, a podle toho, co jsem mohl slyšet, většina z nich končí rozvodem. Dalo by se namítnout, že dnes končí rozvodem většina manželství obecně, nicméně mám dobré důvody se domnívat, že tyto smíšené sňatky končívají špatně častěji, než je průměr.
          Dovolím si zde malou odbočku. Moje maminka byla počátkem šedesátých let zaměstnána na kulturním oddělení iráckého velvyslanectví v Praze – tehdy bylo v Petrské ulici na Novém Městě. A měla na starosti agendu všech iráckých studentů v tzv. „východním bloku“, tedy nejen v Československu, ale i v Polsku, Sovětském svazu a patrně i dalších zemích pod komunistickou nadvládou. I tehdy se čas od času stalo, že si irácký student  v tzv. „východním bloku“, tedy nejen v Československu, ale i v Polsku, Sovětském svazu a patrně i dalších zemích pod komunistickou nadvládou. I tehdy se čas od času stalo, že si irácký student u nás našel ženu, uzavřel s ní sňatek a pak s ní odjel do Iráku. Domnívám se, že Irák byl tehdy mnohem sekulárnější než nyní – měl ostatně tehdy prokomunistickou vládu. Některé Češky, které se takto dostaly do Iráku, se pak zoufale snažily dostat zpět. Podrobnosti nevím – bylo mi tehdy 12-14 let, ale vzpomínám si, jak maminka mluvila o kuriózním případu, kdy se jeden takový student pokoušel vyměnit svou českou manželku za čtyři velbloudy.
          Jsem ovšem v této věci ještě mnohem konzervativnější. Považuji za nerozumné nejen manželství s muslimem/muslimkou, ale jako problematické vidím i „smíšené“ sňatky mezi katolíky a protestanty. Ne že bych proti takovým manželstvím bojoval. Ale když si berete ženu nebo muže, berete si, ať chcete nebo nechcete, i celou jeho rodinu. A nejen rodinu, ale i hodnoty. Jednak hodnoty, pro které jsme se vědomě rozhodli, jednak hodnoty, v nichž jsme vyrůstali a které jsme přejali, aniž jsme učinili nějaké vědomé rozhodnutí.
          Naše víra nějak formuje naše životy. Pokud si někdo bere nevěřícího, těžko se vyhne určitým konfliktům – třeba v otázce antikoncepce, případně potratů, mnohdy v otázce výchovy dětí. Manželství je nejintimnější svazek – a čím je nějaký svazek intimnější, tím důležitější je, aby partneři byli zajedno právě v hodnotách, které určují jejich život. Pokud má někdo zato, že toto hodnotové srozumění není tak důležité, možná ho budete mít za tolerantního; já ho mám za nemoudrého.
          Doufám, že mě nikdo nebude podezírat z nějaké nevraživosti vůči katolíkům. Již mnoho let usiluji o spolupráci v řadě oblastí. A taky mi nejde o to, smíšené sňatky „zakazovat“ – k tomu ostatně nemám žádné pravomoci. A rovněž bych neradil, aby lidé svého životního partnera opustili, protože zjistili, že se „teologicky“ neshodnou. Pouze nesdílím nadšené mluvení o „toleranci“, a kdyby se mě někdo ptal na radu, řekl bych: „Dobře to zvaž. Nebude cesty zpět. A důkladně si tyto věci prodiskutujte.“
          Možná někdo namítne: „Nám to funguje dobře, přestože chodíme každý do jiného společenství.“ Jsem rád, že vám to funguje. Nicméně znám řadu případů, kdy to „nefungovalo“. Pravda, důvody „nefungování“ bývají často obecně lidské, nikoli teologické: manželská nevěra nebo jiné morální selhání. Pokud tedy jde o křesťana jiné tradice, říkám: „Dobře to zvaž.“ Pokud jde o muslima či muslimku, řekl bych spíše: „Koleduješ si o problém.“
19. února 2022

K situaci Ukrajiny

Důležité ukrajinské vítězství
Mnozí lidé jsou smutní a zmatení. Někteří jsou naštvaní. A na všechny tyto emoce mají plné právo. Já však – kromě různých negativních pocitů – prožívám i určité povznesení, ne-li přímo radost.
          Obávám se, že Ukrajina nakonec podlehne. A že tam nastane „normalizace“, ovšem mnohem horší a brutálnější než ta, kterou jsme zakoušeli po prohraném „Pražském jaru“. Z čeho tedy ty pozitivní pocity?
          Předně z toho, že Ukrajinci bojují. Věřím, že je vede touha po svobodě. Dnes už pátý den čelí zhruba osminásobné přesile ve všech parametrech – v některých ještě větší, např. v počtu letadel. Úspěch je již to, že dosud bojují.
          Za druhé je tu téměř zázrak – prezident Zelenskij. Původně komik, zvolený asi proto, že si Ukrajinci zoufali nad svou politickou scénou. A podle všeho Zelenskij hrubě podcenil Putinovy záměry. Nicméně tento člověk, od kterého málokdo něco čekal, se v dané situaci proměnil. Když mu Američané nabízeli, že ho dostanou z Ukrajiny do bezpečí, lakonicky odpověděl: „Potřebuji munici, ne odvoz!“ Domnívám se, že ať už to dopadne jakkoli, tento výrok vstoupí do dějin, podobně jako třeba Churchillova slova v britském parlamentu po mnichovské dohodě: „Volili jsme mezi hanbou a válkou. Zvolili jsme hanbu a budeme mít válku.“ Když prezident Zelenskij oslovil přes videohovor západní politiky, poznamenal: „Dnes mě možná naposledy vidíte živého.“ Bylo to bez patosu. Bez hysterie. Prostě ví, a my to víme taky, že brzy může zahynout. Zatím ale žije (doufám, že to bude platit, až budete číst tento článek) a jeho vystupování je jistě velkým povzbuzením pro všechny Ukrajince, odhodlané bojovat za svou svobodu.
          Člověku maně přichází na mysl srovnání se srpnem 1968. Vedení naší země bylo odvlečeno do Moskvy, ale první týden okupace byla v zemi slavnostní nálada. Jenže jsme neměli takové vůdce, jako má teď Ukrajina. Prezident Svoboda neřekl: „Jsme okupováni,“ ale „Nastala nepřehledná situace“. Nastala? Sama od sebe? A co bylo nepřehledného?
          Všichni odvlečení politici se nakonec Moskvě podvolili. Kromě čestné výjimky – Františka Kriegela. Čest jeho památce!
          Za zradu našich elit se nám dostalo relativně dobrého zacházení. Nekonaly se politické monstrprocesy. Mohli jsme pěstovat gulášový socialismus. Nicméně vládla beznaděj.
          Ukrajinci zvolili jinou cestu. Pokud prohrají, bude se popravovat. Ale svým hrdinným odporem prokázali, že skutečnou jsou národem. Nikoli jen ocáskem Ruska. Mnozí už za to zaplatili životem, další ještě zaplatí.
          Má povznesená nálada má ovšem ještě další důvod. Ten leží na západ od ukrajinské hranice. Srovnával jsem současnou situaci s naším osmašedesátým. Tehdy dějiny tak nějak „vytáhly“ z lidí to nejlepší. Totéž prožívám já nyní, když vidím obrovskou solidaritu a obětavost Poláků, Čechů, Slováků, a dokonce i Rumunů. Lidé jsou ochotni skutečných obětí – nabízejí domy, byty, potraviny, lékařskou péči – vše potřebné.
          Pokud Ukrajinci prohrají, zůstanou tady s námi, a přijdou ještě další. Změní se demografická skladba našeho obyvatelstva. Přiznám se, že mi to vůbec nevadí.
          Pokud Ukrajinci prohrají, krysy opět vylezou – na Ukrajině i u nás. U nás po roce 1969 taky vylezly. Až jsme se nestačili divit. Znovu se bude ukazovat, kdo je kdo.
          Málo se ví o „církevním“ rozměru současného konfliktu. Já jsem se až poměrně nedávno dověděl, že na zabraných územích tzv. luhanské a doněcké republiky bylo povražděno několik evangelikálních a letničních pastorů. Na tomto území bylo několik opravdu velikých sborů s více než tisíci členy. Ty všechny byly zrušeny a zabrány současnou mocí. Zvlášť krutě si počínala tzv. Ruská pravoslavná armáda – vyloženě fašistické uskupení, čítající jen asi dvě stovky členů. Pokud Putin vyhraje, tipnu si, že bude zrušen před pár lety zřízený kyjevský patriarchát a pravoslavná církev bude znovu podřízena moskevskému patriarchátu, který je plně ve vleku Putina (pokud to není obráceně a Putin není ve vleku patriarchy). Řeckokatolíkům, římským katolíkům ani evangelikálům se nepovede dobře.
          Všechno může dopadnout zle. Nicméně přesto vidím mnoho povzbudivého. Jsem vděčný za všechny modlitební iniciativy. Jsem vděčný za pomoc, kterou křesťané nabízejí. A pamatujme: I kdyby to dopadlo zle, je to jen do času. Máme věčnou naději. Doufám, že Putin nevyhraje, ale na tom náš život ani nevisí, ani nestojí. Pro nás křesťany budou Ukrajinci spíše posilou než problémem. A současné události možná mnoho našich obyvatel přimějí, aby se ptali po smyslu svého života… a tedy i po Bohu, bez kterého ten smysl nenajdeme.
Dan Drápal
1. března 2022

Trochu o Rychlých šípech

Dobré mravy a zákony
Poslanecká sněmovna začala pracovat, leč dosavadní vývoj nevěští nic dobrého. Máme za sebou už dvojí obstrukci. Poslanci jsou nuceni pobývat ve sněmovně naprosto neproduktivně, a navíc si přitom ničí zdraví, patrně tělesné i duševní. V dané situaci je značně nepravděpodobné, že by se poslanci z různých částí politického spektra navzájem poznali, a tedy i sblížili, ne nutně názorově, ale alespoň lidsky. (Což může být ostatně ještě důležitější.)
          Jsou poslanci i politologové, kteří tvrdí, že obstrukce k demokratické politice patří. Domnívám se, že mají pravdu. Nicméně měly by být možné pouze v určitých mezích; pokud se nezmění jednací řád, který tyto meze stanoví, nečeká nás v tomto ohledu nic dobrého.
          V čem je podstata problému? Mám za to, že světlo na naši současnou situaci vrhá výrok slavného konzervativce Edmunda Burkeho, totiž že (dobré) mravy jsou důležitější než zákony. Jsou-li zákony špatné, ale v parlamentu a ve vládě sedí mravní lidé, nemusí to vést ke katastrofě. Jsou-li zákony dobré, ale lidé se nehodlají řídit dobrými mravy, je permanentně zaděláno na katastrofu.
          V naší zemi se po sametové revoluci usadilo mínění, že morálka není příliš důležitá. Že nejde o to, zda je nějaké jednání etické – stačí, když je legální. Zdá se, že mnozí vzdělaní lidé nechápou rozdíl mezi legálním a legitimním. Něco může být legální, tj. zákonem nepostižitelné, ale to ještě neznamená, že je to legitimní, tj. mravně ospravedlnitelné, oprávněné. O druhořadosti morálky svědčí věta, kterou jsem slyšel od více než jednoho z politiků a byznysmenů: „Netvrdím, že jsem nějaký Mirek Dušín.“ Šlo o přiznání, že daný člověk jednal nemravně, nicméně hlásal nepřímo názor, že to mu nikdo nemůže vyčítat, protože „neporušil zákon“. Pokud někdo volá po morálce, bývá snadné ho označit za moralistu, případně vyslovit domněnku, že takový člověk o morálce pouze mluví, aby nějak zastřel své „skutečné cíle“.
          Vraťme se k onomu Mirku Dušínovi. Možná někteří z mladších čtenářů netuší, že jde o „komiksovou“ postavu – vedoucího pětičlenné party Rychlých šípů. Šlo o chlapce, kteří se rozhodli pěstovat ctnosti tělesné i duševní – otužilost, houževnatost, poctivost, pravdomluvnost, vlastenectví, obranu slabších, pomoc starým lidem apod. Rychlé šípy mohly vycházet jen několik málo let – časopisy, které jejich příběhy zveřejňovaly, „Mladý hlasatel“ a „Vpřed“ – byly trnem v oku jak nacistům, tak komunistům. Přesto mravně formovaly značnou část mládeže.
          Zdá se mi, že ti, kdo přiznávají, „nejsem žádný Mirek Dušín“, jako by podprahově říkali: „Skutečně mravně žít není možné. Je to neuskutečnitelný ideál.“
          Domnívám se, že bez mravní obrody to s naším národem půjde od desíti k pěti. Můžeme čekat více obstrukcí v parlamentu i jinde. Více obstrukcí bude znamenat více znechucení a erozi důvěry v demokracii. Ukazuje se, že v takové atmosféře se nedá vládnout. Kterýsi právník nedávno vyslovil větu: „V České republice se nepodaří napsat zákon, který by nešel obejít.“ Vidíme, že ministerstva, ač mají své právní odbory, nejsou schopna připravit návrh zákona, který by obstál před soudy. Nebo je snad chyba (i) v těch soudech? Netroufnu si tuto otázku rozlousknout.
          Máme novou poslaneckou sněmovnu, výrazně se lišící od té předchozí. Máme novou vládu – opět: výrazně se lišící od té předchozí. Nezdá se mi však, že by se nějak zásadně změnila nálada ve společnosti. Jako společnost máme asi hlubší problém než jen špatnou ekonomickou, zdravotnickou či jinou politiku.
          Co s tím? Je třeba otevřít diskusi o roli morálky. Samozřejmě, i v takovém případě bychom mohli věc vzít za nesprávný konec: Poctivý politik, který je neschopný, zůstává neschopným politikem. Mravnost není jediná ingredience, které je třeba k ozdravění atmosféry ve společnosti. Na druhé straně je dle mého názoru stále jasnější, že pokud nám tato ingredience bude scházet, atmosféra ve společnosti se nezlepší.
          Domnívám se, že dříve nebo později se bude muset jednací řád Poslanecké sněmovny změnit. Je ale důležité, aby změny našly podporu „napříč politickým spektrem“. Asi s nimi nebudou srozuměni všichni – obávám se, že v podporu SPD doufat nelze, nicméně změny by měly mít podporu nejlépe tříčtvrtinovou nebo vyšší. Nicméně připomínám: Ještě důležitější, než praktické změny jednacího řádu je celkový přístup k politice. Jistě, i ve fungující demokracii jde o boj. Parlament není místo, kde by se na sebe měli poslanci a senátoři permanentně usmívat. Nicméně zmíněný boj by se měl odehrávat na nějakém základním hodnotovém a etickém konsensu. Pokud nebude nalezen a respektován, nečeká nás mnoho dobrého.
          Existuje nějaká pozitivní rada? Pokud je to jen trochu ve vašich silách, angažujte se! Buď přímo v komunální politice, nebo v nějakých občanských iniciativách. A půjde nejen o to, co budete prosazovat, ale také o to, jak to budete prosazovat.
Dan Drápal
18. února 2022

Trochu kontroverzní téma

Modlit se s muslimem?
Minulou neděli jsem v jesenickém sboru prožil něco zajímavého. Jedna sestra vydávala svědectví, jak tříleté holčičce odstraňovali nádor na mozku. Prognóza byla nejistá. Milá sestra pak zmiňovala, kdo všechno se zdar operace modlil – její dcera, přítelkyně její dcery… a dokonce i jedna muslimka. Ta sestra ji zmínila jen okrajově a řekla něco, o čem jsem tušil, že to vyvolá bouři. Prý je jedno, ke komu se modlíme, hlavně když je to ze srdce.
          Tato starší sestra prožila ve svém životě děsivé věci a Ježíš ji zachránil a vytáhl z obrovského utrpení. Ježíš jí dal i široké a milující srdce, což vycítí zejména děti.
          Ano, její svědectví bylo teologicky zmatené. Není jedno, ke komu se modlíme.
          Stalo se, co jsem trochu čekal: Jedna sestra povstala a řekla, že ona zásadně nesouhlasí s tím, aby se někdo modlil s muslimem. A domnívám se, že nebyla sama, kdo byli svým způsobem pohoršeni. Na druhé straně mi vytanul na mysli biblický příběh z 13. kapitoly Lukášova evangelia o tom, jak Pán Ježíš uzdravil ženu, která se nemohla narovnat. Čteme v něm o představeném synagogy, kterého rozhněvalo, že Pán Ježíš uzdravuje v sobotu. Zázrak uzdravení nepopíral – vlastně ho potvrdil. Nicméně zatímco mnozí ostatní se radovali z uzdravení ženy, která prožila značnou část života v trápení, onen představený se hněval. Tady nám sestra nadšeně líčila, jak Bůh vyslyšel modlitby a uzdravil malou holčičku, ale ne všichni se radovali. … Kdyby tam nefigurovala ta muslimka, že?
          Co si počneme, když Bůh vyslyší modlitbu nějakého muslima, zatímco naši ne? Nebudeme v pokušení se na Pána Boha zlobit? My mu přece věrně sloužíme, zatímco ten muslim… Nebo to můžeme vše popřít či prohlásit za satanské působení.
          Já nemám problém se modlit s muslimem. Samozřejmě mu řeknu, že jsem ctitelem Hospodinovým. Ale věřím v živého, jednajícího Boha, nikoli v nějakou svou teologii, která je vlastně ideologií. Proto bych možná muslimovi modlitbu sám nabídl, protože vím, že Bůh miluje všechny lidi, i toho muslima. Samozřejmě bych s ním mluvil o tom, co pro mě Kristus udělal a co pro mě znamená. Ale víc než na svá slova bych spoléhal na dotyk Ducha svatého. Znovu opakuji: Není tak důležité, co si o Bohu myslíme, důležitější je, abychom se s ním setkávali.
          Krásně to líčí C. S. Lewis v 15. kapitole posledního dílu Letopisů Narnie (Poslední bitva). Jeden z ctitelů Taše, který je v knize protivníkem Aslanovým, jenž v Narnii představuje Krista, se ocitne v obnovené Narnii. (Tedy v ekvivalentu Nového Jeruzaléma.) A hledá v ní Taše. Taše nenajde, ale najde Aslana. Lépe řečeno, Aslan najde jej. A říká mu: „Buď vítán, synu můj!“ Onen muž odpovídá: „Běda, Pane, já nejsem tvým synem, nýbrž služebníkem Tašovým.“ Zatímco Boží nepřátelé se snažili všechny přesvědčit, že Aslan a Taš jsou vlastně jedna a táž bytost, Aslan onomu bojovníkovi vysvětluje: „Nikoli proto, že bychom byli jedna a táž osoba, nýbrž proto, že jsme rozdílní jako noc a den, pro sebe přijímám všechnu službu, kterou jsi konal pro Taše.“ A pokračuje: „My dva se od sebe lišíme natolik, že pro mne nikdo nemůže vykonat nic zlého a pro něj nikdo nemůže udělat nic dobrého. Když tedy někdo bude přísahat při Tašovi a dodrží svou přísahu proto, že je to přísaha, přísahal ve skutečnosti při mně, třebaže o tom nevěděl, a budu to já, kdo ho odmění. A jestliže někdo spáchá v mém jménu nějakou krutost, je to Taš, komu slouží, třebaže vyslovuje jméno Aslan, a Taš je ten, kdo jeho čin přijímá.“
          Tak tomu rozumím i já. Nepřekvapuje mě, když se setkám se šlechetným muslimem či budhistou. Toužím, aby poznali Krista. Ale vím, že s přístupem „dokud si nebudeš myslet o Bohu totéž co já, tak se s tebou nemohu modlit“, příliš neuspějeme.
          Patrně dost lidí si myslí, že kdyby se modlili s muslimem, zradili by Krista. Domnívám se, že tomu tak není. Naopak, člověk se může modlit i s muslimem, právě protože má víru v pravého Boha.
          Opakuji, co jsem patrně již psal. Byl to tuším Dietrich Bonhoeffer, kdo napsal: „Pochopil jsem, že Bůh není nepřítelem mých nepřátel. A později mi došlo, že není ani nepřítelem svých nepřátel.“
          A poznámka na závěr: Opravdu je důležitější, aby se nás Bůh dotkl, než abychom si o něm mysleli ty správné věci. Nicméně bedlivě studujme Písmo. Pak se můžeme zamyslet třeba nad tím, jestli se tak trochu nepodobáme onomu představenému synagogy.
Dan Drápal
16. února 2022

Buďme střízliví

Nechte už těch řečí!
V souvislosti s projednáváním pandemického zákona opět padala a padají silná slova o „nové totalitě“. Jako kdyby nám nově nabytá svoboda – mám na mysli stav naší společnosti po sametu – měla umožnit především používání silných slov a nesmyslných přirovnání. Označování současného stavu za totalitu je jen jedním z projevů tohoto trendu. Kdysi už jsme slyšeli o „noci dlouhých nožů“. Úběžným bodem, k němuž vše tak nějak směřuje, bývá nakonec přirovnání k Hitlerovi (jde-li o jednotlivce) nebo ke genocidě či dokonce holocaustu (jde-li o nějaké kolektivum).
Takovéto řeči jsou nevkusné a nebezpečné. Jsou nevkusné, protože mají na hony daleko k realitě, a nebezpečné, protože měnit významy slov je vždy nebezpečné, brání tomu, aby se lidé domluvili. Jednou dané a všeobecně přijímané významy slov bychom neměli svévolně měnit ani posouvat.
Pokusím se ješitně vstoupit do dějin a zformuluji tzv. Drápalův princip. Zní takto: „Dokud můžeš vykřikovat na demonstracích, vyprávět v rádiu či televizi a psát v článcích, že žijeme v totalitě (a / nebo nesvobodě), pak nežiješ v totalitě a jsi svobodný člověk.“ Možná nejsi svobodný člověk vnitřně, rozhodně však vnějšně. Možná ti někdo vynadá, ale nepřijdeš o zaměstnání. Možná proti tobě někdo napíše polemiku, ale tvé děti nevyhodí ze školy. Možná se od tebe někteří bývalí přátelé odvrátí, ale získáš mnoho nových stejně smýšlejících přátel.
Já si nestěžuji, že jsem řadu let musel pracovat jako topič. Byl jsem ve slušné společnosti. Já si nestěžuji, že jsem musel na dva roky na vojnu a že jsem tam zažil šikanu. I to byla cenná zkušenost. Já si nestěžuji, že jsem několik let nemohl vycestovat ani do NDR nebo Maďarska. Ale leze mi krkem, když lidé, kteří žádnou totalitu nezažili, se považují za „bojovníky za svobodu“. A ty šibenice mi ale opravdu, opravdu vadí. Protože to jsme za totality opravdu nechtěli, ani pro ty největší hajzly.
Nechci psát sáhodlouhou esej o tom, co totalita je a co není. Ale dovolím si zmínit jedno „poznávací znamení“: Ve Francii nebo v Holandsku policie tvrdě zakročila proti demonstrantům. Nebyl jsem tak úplně proti, protože jsem přesvědčen, že proti údajné totalitě se nebojuje zapalováním aut. Nicméně jakmile už „bojovník proti totalitě“ sedí v antonu, už se v podstatě násilí nemusí bát, pokud ho sám nevyvolá. Žijete-li v totalitě, tak pořádnou nakládačku dostanete, až když se nemůžete bránit – ať už se jedná o Bělorusko, Rusko, Kazachstán, nebo Československo za Palachova týdne.
Nicméně… Malá oprava: Mít v současné době v Rusku jiný než oficiální názor je velice nebezpečné. Přesto Rusku ještě něco schází, abychom ho mohli označit za skutečnou totalitu: Z Ruska lze stále vycestovat. V tom se putinovské Rusko stále ještě výrazně lidí od brežněvovského Sovětského svazu. Tento rozdíl je ale podstatný.
Takže: Milý statečný bojovníče za svobodu, slovy jako „totalita“, „otroctví“ nebo „svoboda“ šetři. Nevyprazdňuj zbytečně význam těchto slov. Jejich používání tě zatím nic nestálo.
A teď z druhé stránky. Progresivisté si se zneužíváním slov s „bojovníky za svobodu“ nijak nezadají. Zastavme se například u jediného slova „hate“. Toto anglické slovo je velice silné. Progresivisté jím označují kde co – prostě jakýkoli nesouhlas s jejich názory. Nejhorší a nejpodlejší je, že nenechávají prostor pro nejrůznější odstíny. Jsou věci, které se mi nelíbí, ale to neznamená, že je „nenávidím. Jsou věci, které jsou mi dokonce více méně lhostejné – ale protože nejsem jednoznačně a nadšeně pro, jsem zařazen mezi „hatery“, tedy nenávistlivce. Je problematické nazvat ženu ženou. A jako u nás jsou připravovány šibenice proti určitý druh lidí, stejně jak i mezi „wokery“. Paní Rowlingsová by mohla vyprávět.
Obě tyto skupiny lidí nemají daleko k tomu, aby někoho označili za „Hitlera“, „rasistu“ či prosazovatele totality. Radím ke zdrženlivosti.
8. února 2022

Příspěvek do teologické diskuse

Vykoupení a výkupné
Žijeme v době, která si libuje ve zpochybňování. Tento trend se nevyhýbá ani církvi. A tak někdy narážíme na zpochybňování základních biblických pojmů. Jedním z nich je i „výkupné“. (Budu trochu parafrázovat – neuvádím doslovný citát.) „Představa výkupného je děsivá – to Ježíš musel platit výkupné krvežíznivému Bohu?“ A protože víme, že Bůh přece není krvežíznivý, ale milující a odpouštějící, musí být chyba v samotném pojmu. Bůh přece nevyžaduje žádné výkupné.
          Je tu ale závažný problém. Pojmy výkupné a vykoupení mají své pevné místo v Písmu.

• Mk 10:45 (=  Mt 20:28): „Vždyť i Syn člověka nepřišel, aby si nechal posloužit, ale aby posloužil a dal svou duši jako výkupné za mnohé.“
• 1Tm 2:6: „[Ježíš] dal sám sebe jako výkupné za všechny, jako svědectví ve svůj čas.“
• Tt 2:14: „[Ježíš] dal sebe samého za nás, aby nás vykoupil z veškeré nepravosti a očistil si svůj zvláš­tní lid, hor­livý v dob­rých skut­cích.“

 
Míst, kde se mluví o výkupném a vykoupení, je ovšem mnohem více, a to jak ve Starém, tak v Novém zákoně.
          Pokud beru Písmo jako autoritu, pak se pojmu výkupné nemohu vyhnout. Pokud bereme Písmo jako autoritu, musíme ho brát jako celek, a ne si z něj „vyzobat“ jen něco. Možná jsou v Písmu místa, kterým bychom se rádi vyhnuli, nebo bychom si přáli, aby tam raději nebyla. A tento přístup také mnozí volí: Některým pravdám Písma se vyhýbají nebo je, jak rád říkávám, „odvysvětlují“, často poukazem na kontext či dobové pozadí, případně na posuny ve významu. A vskutku: Studujeme-li Písmo, pak musíme kontext, dobové pozadí a posuny ve významu brát vážně. (Sám jsem tak hojně činil ve svém spisku Spory o Trojici.) Nicméně nás to nesmí vést k tomu, že dané verše z Písma vyřadíme nebo popřeme, co říkají.
          Ale vraťme se k věci samotné – jak to s tím vykoupením vlastně je?
          Napsal jsem, že Písmo musíme brát jako celek. Nemůžeme nějakou doktrínu postavit jen na některých knihách Písma, či dokonce na jedné jediné knize. (Nejčastěji se s tímto přístupem potkáváme v podobě, kdy člověk bere vážně jen Nový zákon, a co se týče Starého zákona, spokojí s tvrzením, že ten je „překonaný“. Nikoli: Bůh Nového zákona je rovněž Bůh Starého zákona.)
          Nicméně je tu ještě další hledisko. V Písmu jsou lidskými pojmy a obrazy vyjádřeny nebeské skutečnosti (na to správně a krásně poukazuje úvod k Českému studijnímu překladu; zvlášť výmluvné je srovnat tento úvod s úvodem k Českému ekumenickému překladu). Z tohoto hlediska je pojem výkupné obrazem. Samozřejmě neprobíhá nějaká transakce, při níž by vykupující strana poskytovala prodávající straně příslušný peněžní obnos. A každý obraz (podobenství, alegorie) má jen určitou nosnost. Na to vtipně poukazuje C. S. Lewis, když komentuje Ježíšovo slovo, že máme být jako holubice. Poznamenává k tomu, že by nás to nemělo vést ke snaze snášet vejce.
          A tak bychom do obrazů a podobenství neměli vkládat víc, než je zdrávo. Mnohé zůstává otevřené. Tak jsem například nedávno četl v jedné knížce poznámku, že vlastně nevíme, zda se marnotratný syn z Ježíšova podobenství, jež je zachyceno v 15. kapitole Lukášova evangelia, skutečně obrátil. Co když jen kalkuloval s tím, že mu otec pomůže vylepšit jeho zoufalé postavení, ale ke skutečné proměně srdce nedošlo? Jsem toho názoru, že tuto otázku vůbec nemusíme řešit. Nemáme k ní žádné podklady, a Pán Ježíš jistě toto podobenství nevyprávěl proto, abychom se touto otázkou vůbec zabývali.
          Uf, pořád utíkám od toho vykoupení.
          Tak tedy: Lidé, kteří odmítají tento pojem, jsou toho názoru, že Bůh je tak milostivý, že hřích jednoduše odpustí, „a jede se dál“. Že problém hříchu se vyřeší tím, že Bůh už o něm nebude mluvit a tiše napraví všechno to, co jsme my lidé pokazili. Ukřižování pak není třeba chápat jako vykoupení, ale pouze jako svědectví o lidské zkaženosti, která dobrého Ježíše přivedla na kříž. Jinak to ovšem s problémem hříchu nesouvisí – Bůh nám hřích jednoduše odpustí.
          Problém ovšem je, že Písmo to tak nevidí, a v reálném životě to taky tak nechodí. Uvedu banální příklad. Jako malí kluci jsme si hráli venku na ulici fotbal (to už moji vnuci nemají šanci zažít, ale to je jiný příběh). Můj nejlepší kamarád kopl do míče tak nešťastně, že rozbil sousedovi okno. Tato událost mohla mít několik různých pokračování. Rozčilený soused vyběhl ven a ihned se u chlapcových rodičů domáhal, aby dali okno neprodleně zasklít. Pokud by rodiče nebyli doma, sám by nezdárníkovi nařezal.
          Nešťastníkův otec se omluvil a promptně zařídil zasklení okna. Co ale se synkem? Možností bylo několik: Mohl to přejít mlčením, což ovšem nebylo příliš pravděpodobné, ani příliš výchovné. Mohl syna potrestat – přísně nebo mírně. V případě, že by šlo o staršího chlapce, mohl trvat na tom, aby si synek na opravu okna vydělal.
          Jednu věc ale nemohl. Nemohl se tvářit, jako že se nic nestalo. Bylo tu rozbité okno – problém, který musel být nějak vyřešen.
          Mívám pocit, že dnešní lidé, zdůrazňující Boží milosrdenství a odmítající biblická místa o Božím hněvu, by se asi (v našem příběhu) klonili k tomu, že otec onen prohřešek odpustí, okno zaplatí, a tváří se jakoby nic. Ale všichni se asi shodneme na tom, že okno musí být opraveno a zaplaceno.
          Příklad je to jednoduchoučký. Nepadlo v něm ani slovo o tom, jaký byl ten chlapec. Poslušný, nebo vzdorný? Možná byl jen nešikovný. V životě se dějí horší věci. Jsou lidé, kteří mučí druhé lidi – z politických důvodů, z náboženských důvodů, ze sadistických sklonů. Jejich hříchy mají mnohem vážnější následky, než je rozbité okno. Ve Zjevení čteme o těch umučených, jak leží pod oltářem a volají „Jak dlouho ještě?“ Slyšel jsem v jednom kázání, že byli pomstychtiví. Přiznám se, že mě to kázání dost pohoršilo. To se snadno říká člověku, který nikdy mučen nebyl a který neviděl, jak nespravedlnosti na těch umučených spáchané poznamenaly jejich rodiny, jejich děti a vnoučata. Ne, to nejde jednoduše odpustit a tvářit se, že se vlastně nic nestalo.
          Pořád ale není jasné, jak je to s tím výkupným. To ho platí Ježíš satanovi? Nebo krvežíznivému Bohu?
          Jsem si jist, že nikoli. Obraz vykoupení – a bylo řečeno, že jde o obraz – toto neřeší. Pouze nám říká, že Ježíš musel strašlivě trpět, aby napravil naše hříchy. A aby nás vykoupil z moci Zlého. Jsem si jist, že kdyby to Otec mohl udělat jinak, tak by to udělal – právě proto, že není krvežíznivý.
          Proto se budu držet onoho starého, nemoderního náboženství, které se neobejde bez vykoupení.
          Leave me that old-time religion…
28. ledna 2022

Opět o covidu

O covidu a lidech
Tak, vymyslel jsem název článku, a už tím samotný faktem jsem si zadělal na problémy. Psát o covidu je ošidné. Ať napíšete cokoli, někoho tím popudíte. Ale snad to v tomto případě nebude tak zlé – chystám se psát více o lidech než o covidu.
          Ale ani to psaní o lidech nebude zcela bezpečné. Mnozí jsou zakopáni ve svých pozicích, málokdo to ale přizná. Lidé se silnými názory jsou si jisti, že mají pravdu, a ti, co si myslí něco jiného… jsou co? Pokud se vyjadřuje slušný člověk, pak použije citlivý výraz „málo informovaní“. Pokud se jedná o osobu razantnější, použije třeba termín „zabedněnci“.
          Jedním z problémů je, že známe-li jednu myšlenku určitého člověka, doplníme už si jeho další nešvary a vady – podobně jako to umějí některé internetové dotazníky. Vyplním první kolonku „Dan Drápal“ a počítač sám už mi doplní adresu, ať už internetovou nebo korespondenční. Tak jeden vysoce inteligentní člověk usoudil, že protože jsem proti sňatkům homosexuálů, jsem stoupencem prezidenta Putina. Jiný čtenář mi v diskusi napsal „Dane, kde bereš jistotu, že…“ ačkoli celé zaměření článku bylo o tom, že žádnou jistotu nemám(e). Myslí si totiž něco jiného než já, a proto si z třetiny článku odvodí zbytek, aniž se obtěžuje čtením, protože člověka opačného smýšlení si automaticky zařadí mezi ty, kdo mají falešnou jistotu.
          Povahou internetu coby média je dáno, že čteme a reagujeme příliš rychle. Před padesáti lety bychom si po přečtení určitého článku dobře rozmysleli, zda sedneme k psacímu stolu a napíšeme svůj názor, protože bychom věděli, že šance, že bude zveřejněn v rubrice „dopisy čtenářů“ je velmi malá. Ale když už bychom se rozhodli něco napsat, mělo by to patrně hlavu a patu, a nebyl by to jen jakýsi štěk, jakým to pohříchu někdy bývá i na křesťanských serverech.
          Faktorů, proč se v otázce pandemie tak často hodně míjíme, je jistě celá řada. Jedním z nich je nedůvěra ve společnosti, tedy to, čemu se říká sociální kapitál. Tato nedůvěra se projevuje tím, že se u aktérů tohoto dramatu předpokládá jednak neschopnost, jednak zlá vůle. Předchozí vláda dělala řadu chyb, některé očividné, některé ne příliš patrné. V několik článcích jsem, ač tehdy v opozici, psal, že si nejsem jist, zda až se tehdejší opozice ujme vlády, bude její výkon nějak diametrálně lepší. Nyní ta situace nastala. Ano, je ještě relativně brzo, ale obávám se, že nová vláda si o dva levely lépe nepovede. Nemyslím si, že je to neschopnost, a nemyslím si, že je to zlá vůle. Tomuto národu se totiž nevládne snadno, protože jsme všichni experti na všechno, a bojkot vlády nám připadá jako boj za svobodu.
          Hodně se mluví o nenasytnosti farmaceutických firem. Ruku na srdce – můžeme to, ty nebo já – tvrdit s jistotou? Známe jejich hospodaření? Z jakého zdroje jsou naše informace? Já nepochybuji o tom, že hospodaří se ziskem. To ovšem platí i o květinářce za rohem nebo pekaři v sousední vsi. Ilustrativní poznámka: Jak (mnozí) Američané, tak jiní lidé (včetně mě) si myslí, že americké zdravotnictví je ve srovnání s evropským strašlivé. Nicméně: Před několika lety jsem četl, že 92 procent nových léků pochází z USA. Uvést nový lék na trh je totiž nesmírně nákladné. Chcete-li, aby byly farmaceutické firmy neziskové, rozlučte se s novými léky.
          Chci tím snad říci, že manažeři farmaceutických firem jsou altruisté, kterým o zisk vůbec nejde? Ne, nechci. Jen upozorňuji, že věci bývají složitější, než se jeví na první pohled, a nás všechny, sebe nevyjímaje, vyzývám, abychom se věnovali především tomu, čemu opravdu rozumíme.
          A teď ještě něco o těch lidech. Představte si, že jste v kůži ministra a máte dělat nějaké závažné rozhodnutí – vyhlášení nouzového stavu, obstarání léků, zavedení povinného očkování nebo naopak ukončení pandemických opatření – tyto věci mohou být velmi provázané, různé komise pracují s různými scénáři, pan ministr má pod sebou nějaké experty a vedle sebe jednak vlastní poradce, jednak ostatní ministry, a v parlamentu opozici, čekající na jeho další chybu. Různá opatření mají různé dopady, a o žádném z nich nelze rozhodnout nějak sto ku nule. Ať už udělá jakékoli rozhodnutí, někoho tím naštve. A my, experti na zeměkouli, uvidíme třeba nechtěné dopady. A nebudeme s jistotou vědět, jak by dopadlo rozhodnutí alternativní. Budeme si ale jisti, že vláda rozhodla špatně.
          Teď se obracím na nás křesťany. Nebylo by fakt lepší se spíše modlit než dávat najevo, s čím souhlasíme nebo s čím ne?
          Každý z nás má kolem sebe určitou sféru vlivu – někdo menší, někdo větší. V ní se rozhodujme – po dobrém rozmyslu, po vroucí modlitbě, rázně a statečně. A trpělivě vysvětlujme své rozhodnutí ostatním. Znám celou řadu lékařů. O žádném z nich si nemyslím, že chce nějak škodit. Že má zlou vůli, a proto chce lidi čipovat, očkovat, zabíjet, aby bylo na Zemi méně obyvatel. Na jejich mínění dám.
          Ano, i oni se mohou mýlit. Ale modlitba má zde patrně větší smysl než „mít názor“.
Dan Drápal
22. ledna 2022

O jistotě spasení

Jistota spasení – stále živé téma
Nedávno jsem dostal dotaz, zda se o jistotě spasení mluví i v Matoušovi a Markovi. Vážný badatel v Písmech si všiml, že o tomto tématu pojednávají především apoštol Pavel ve svých listech a dále pak Jan ve svých spisech.
          Sousloví „jistota spasení“ se v Písmu nevyskytuje nikde. To však neznamená, že by Písmo o jistotě spasení nemluvilo. Nejjasněji o ní zřejmě píše Jan ve svém prvním listu: „Bůh nám dal věčný život a ten život je v jeho Synu. Kdo má Syna, má život; kdo nemá Syna Božího, ten život nemá. Toto jsem napsal vám, kteří věříte ve jméno Syna Božího, abyste věděli, že máte věčný život“ (1J 5,11-13).
          Tak tedy: Ano, ani Matouš, ani Marek se jistotě spasení tematicky nevěnují. Vyplývá z toho něco podstatného?
          Domnívám se, že nikoli. Pokud svatopisec něco nezmiňuje, pak to přece neznamená, že o tom neví, nebo dokonce že je proti. Dovoluji si ale jít dál a tvrdím toto: Písmo nám dává smysl až jako celek. A to i se všemi napětími, která jsou v něm obsažena. Tato napětí totiž odrážejí skutečnost. Pokud chceme Písmo „rozebírat“ ve smyslu „dekonstruovat“, což je rozšířená postmoderní zábava, pak v něm nacházíme různé „rozpory“ (rozpor a napětí není totéž), případně různé „školy“ apod. Chceme-li poznávat Boha a skrze poznání Boha rozumět světu, v němž žijeme, pak musíme, jak již bylo řečeno, brát Písmo jako celek. A co více: Chceme-li dobře porozumět nějakému významnému biblickému pojmu, je dobré si najít jeho první výskyt v Písmu, případně i jeho poslední výskyt (třeba jen ve Starém zákoně, protože některé pojmy se v Novém zákoně nevyskytují). Tento první výskyt nám někdy (netvrdím, že vždy) vrhne světlo na význam daného pojmu.
          Jsou tedy Matouš a Marek na jedné straně a Pavel a Jan na straně druhé ve vzájemném rozporu?
          Jsem přesvědčen, že nikoli. Můžeme ale říci, že v prvních dvou evangeliích nacházíme především „evangelium Království“, zatímco u Pavla a Jana „evangelium Mesiáše“. Mohli bychom to shrnout takto: Radostná zpráva Matouše a Marka spočívá v tom, že Království Boží je blízko, takřka na dosah ruky. Radostná zpráva Pavla nebo Jana spočívá v tom, že „pro jeho jméno jsou nám odpuštěny hříchy“.
          Ano, jde o jiný úhel pohledu, nikoli o vzájemně se vylučující alternativy. Ostatně o vykoupení jednotlivců se píše i u Matouše a Marka: „Syn člověka nepřišel, aby si nechal posloužit, ale aby posloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé“ (Mt 20,28 = Mk 10,45). A na druhé straně celá řada Pavlových textů zmiňuje Boží království (Kol 1,13; 1Te 2,12 a mnohé jiné).
          Evangelium Království brání přílišnému zúžení na osobní spásu. A důraz na osobní spásu a následné posvěcení brání chápat Království jako něco vůči nám čistě vnějšího.
          Nicméně zpět k jistotě spasení. Lze ji vůbec mít? Když jsem byl spasen, byl jsem již rok vikářem v evangelické církvi. O spáse – i o jistotě spasení – jsem mluvil s velkým nadšením, ale mnohé jsem tím pohoršil. „Jsi pyšný.“ „Nikdo nemůže mít jistotu spasení, to by byla veliká pýcha.“ Nějakou dobu mi trvalo, než jsem pochopil, proč si nemůžeme rozumět. Instinktivně (a až po nějaké době promyšleně) jsem věděl, že v tomto ohledu pyšný nejsem: Jistotu spasení mám nikoli proto, že jsem dobrý a že si ji zasloužím, ale protože jsem poznal, že jsem špatný a potřebuji Boží odpuštění. Potřebuji spasitele. Nespoléhám tedy na sebe (to by byla opravdu pýcha), ale na Ježíše.
          V evangelikálním prostředí se ovšem řeší zcela jiné problémy. Stále znova narážím na představu, že jistotu spasení získávám tím, že se pomodlím „modlitbu spasení“, v níž vyznám svou hříšnost a odevzdám svůj život Pánu Ježíši Kristu. Jak je tento přístup ošidný, pozná člověk při práci „v terénu“. Když to řeknu cynicky, leckterý bezdomovec vám modlitbu spasení rád odříká za bagetu. Jeho život se ovšem nezmění ani o píď. (Ano, jsou výjimky, nechci je popírat ani znevažovat. Ale jsou to opravdu výjimky.) Rovněž je možno dosáhnout toho, že se modlitbu spasení pomodlí děti, někdy pod rodičovským nátlakem. Jistě, evangelisté a rodiče to myslí dobře, mají pravdu v tom, že všichni potřebujeme spásu v Ježíši Kristu, ať „intoši“ nebo bezdomovci nebo děti. A jistě, v našem duchovním životě musí nastat okamžik, kdy vydáme Bohu svůj starý život a přijmeme život nový. Ale člověk musí mít alespoň zárodečné ponětí, co je to pokání a víra. Jinak hrozí, že ho malou dávkou evangelia naočkujeme vůči jeho skutečnému přijetí.
          Poslední poznámka: Jistota spasení je něco mezi námi a Bohem. „Duch Boží osvědčuje duchu našemu, že jsme Boží děti“ (Ř 8,16 ČEP). Zakusil jsem evangelizační a pastorační službu, kdy někdo druhého člověka přesvědčoval, že má jistotu spasení. Nicméně tuto jistotu nám může dát jen Boží Duch, nikoli člověk, jakkoli vedený chvályhodnými pohnutkami. Jistotu spasení nemůžeme mít za druhého.
          Ale druhý člověk nám ji na druhé straně nemůže vymluvit. Máme-li Syna Božího, máme život.
 
 
Dan Drápal
12. ledna 2022

Trocha uklidnění

Vyznavači Kristovi v dobách nejistoty
          Nejistota trvá již dlouho. Kdy a za jak dlouho se přežene omikron? Kolik letos zaplatíme za topení a za elektřinu? Jak se vyrovnat s nebývale vysokou inflací? Mnohé mladé rodiny či nastávající manželé řeší otázku, kde a za kolik budou bydlet…
          Tyto a podobné otázky řeší křesťané i nekřesťané. Věříme-li v pravého a živého Boha – ano, vymezuji se třeba proti víře ve „vesmírnou energii“ a podobným představám – víme, přinejmenším teoreticky, že Bůh může kdykoli zasáhnout a kdykoli přesměrovat běh tohoto světa. Někdy se přistihnu, že se oddávám všelijakým spekulacím. Co kdyby třeba vybuchla nějaká velká sopka, jako třeba Krakatoa v roce 1883? Po následující dva roky se teplota výrazně snížila, a to po celém světě. A bylo to o víc než o 1,5 stupně Celsia. Ale vím, je to jen spekulace, Bůh mi nic takového nezjevil.
          Potřebujeme jistotu spasení. Všimli jste si, že se diskuse na toto téma v poslední době dost výrazně vracejí?
          Potřebujeme se promodlit k vnitřnímu pokoji. Domnívám se, že to není totéž. O svém spasení nepochybuji. Ale někdy jsem tak rozrušen, že se mi ani modlitba moc nedaří. V takových chvílích se modlím „Bože, daruj mi modlitbu.“ Nedivím se, pokud se to někomu z vás zdá nesmyslné. Nicméně nakonec se k vnitřnímu pokoji promodlím. A přitom jsem právě dostal další lekci, že platí Ježíšova slova „Beze mě nemůžete učinit nic“. Ano, bez Ježíše nemohu učinit nic. Nic, co by stálo za řeč.
          Tak, nakonec se mi podaří promodlit se k vnitřnímu pokoji. Ale náš nebeský Otec po nás chce patrně něco víc. Chce nejen, abychom „měli pokoj s Bohem“ (Řím 5:1), ba chce i víc, než abychom zakoušeli „pokoj Boží, který převyšuje všeliký rozum lidský“ (Fp 4:7; kraličtina je úžasná, že?). Chce po nás, abychom byli činitelé pokoje (Mt 5:9).
          Co to znamená konkrétně, v naší situaci?
Denně jsem bombardován články, e-maily, odkazy na jiné články a na videa… Tímto se omlouvám všem, co mě těmito věcmi zásobují – kdybych se díval na vše a četl vše, nestačilo by mi 24 hodin denně… Takže zůstávám v této oblasti nevzdělaný. Sice se denně zapisuji počet nově nakažených a počet hospitalizovaných, reprodukční číslo a týdenní incidenci, ale jinak nemám žádný názor na to, zda je COVID umělý či přírodní, zda víc mutuje mezi očkovanými nebo mezi neočkovanými apod. Rád poslouchám Jana Konvalinku, který se nerozpakuje často používat slůvka „nevím“, a vzal jsem na milost i Prof. Hořejšího, jehož názory (na jiné věci než COVID) mi připadaly ujeté, ale hodně si u mě šplhnul, když v posledních sobotních Lidovkách napsal rozsáhlý článek o tom, jak se mýlil.
          Co pozoruji? V této době, v níž narůstá zmatek, nervozita a nejistota, jsme ve velkém pokušení nechat si otrávit (a bohužel i aktivně otravovat) naše mezilidské vztahy. Ano, teď mluvím o křesťanech. Kolik je mezi námi obviňování, sarkasmu, ironie, zahořklosti… Ba dokonce proklínání a jednoznačných odsudků! „Necháš-li se očkovat, přijímáš znamení šelmy!“ To je konec, že, tady veškerá diskuse končí.
          Chceme-li být činiteli pokoje, buďme raději laskaví. Existují lidé, před setkáním s nimiž se modlím, aby nedošla řeč na COVID. Vím, že pokud se tak stane, bude to „zabité“ a vlastně bolestné pro obě strany. A tak se mi chce křičet: „Všichni antivaxeři, mám vás rád!“ A myslím to naprosto vážně. A ještě se mi chce dodat: Bůh mi nedal mandát, příkaz ani úkol, abych řešil COVID. Jistě, nějak jsem se rozhodnout musel, ale nepotřebuji vytrubovat do světa, jak (ano, vím, dá se to zjistit), a chci s těmi, kteří se rozhodli jinak, pěstovat normální, přátelské vztahy. Nemám ani mandát přemlouvat je, aby se přidali ke mně.
          Pak je tady ještě druhá rovina: Všichni máme nějaké povolání. Jsou tady lékaři a zdravotní sestry. A jenom někteří z nich se nemohou vyhnout jasnému slovu. Mnozí sice mají také nějaký názor, ale v podstatě se příliš neliší od nás laiků. Takový ministr zdravotnictví nebo jeho náměstci pochopitelně musí jednak jinak než já, který spoustu věcí řešit nemusím. Nemohou se vyhnout jasným stanoviskům a rozhodnutím. Kéž by byli „tématy“ našich vroucích modliteb. Kéž ti, kteří schvalují vakcíny nebo léky, jednají moudře a odpovědně. Kéž ti, kdo ošetřují pacienty (zde mám na mysli i zdravotní sestry), mají dost sil i milosti.
          Věřím, že Bůh nás všechny chce i v této situaci něco naučit. Nepochybně k tomu patří i to, abychom v této vzrušené době byli činiteli pokoje.  
Dan Drápal
9. ledna 2022

Předpoklady prorocké služby

Uslyšíme Boží hlas?
           Vloni touto dobou jsem napsal článek „Pokoření“. Oním pokořením, o němž jsem psal, bylo chování pandemického viru, který měnil podobu a unikal tak našim snahám ho přemoci. (A platí to vlastně dodnes.) Koncem listopadu jsem zveřejnil článek „Bůh nám chce něco říci“, který se týkal téhož tématu.
          Některé články se mi píší celkem lehko. O těchto dvou to rozhodně neplatilo. Nějakou dobu jsem k jejich napsání sbíral odvahu. Nedalo se popřít, že já, pouhý člověk, hliněná nádoba, si troufám jiným lidem říkat něco o Bohu, ba dokonce se odvažuji vyslovit, co nám tento Bůh říká. Možná někteří lidé zakoušejí nebo někdy v minulosti zakusili stejné sevření – ti snad tomuto mému článku porozumějí.
          Základní, úvodní otázka je: Mluví k nám Bůh? A teď nemám na mysli inspirované kázání. Nemám na mysli nějaké obecné pravdy. Jistě k nám Bůh i tímto způsobem mluví, byť v přeneseném slova smyslu, a nechci tuto od Boha přicházející inspiraci ani v nejmenším zlehčovat.
Uvedená základní otázka se týká toho, zda nám Pán Bůh říká něco konkrétního podobným způsobem, jakým mluvil jak ke starozákonním, tak novozákonním prorokům.
          Bůh skrze proroka promluvila ke králi Jóšiášovi, že proti nepřátelské armádě má postavit hudebníky (2Pa 20). Bůh skrze Agaba předpověděl veliký hlad (Sk 11,28). To byly konkrétní věci, o kterých v okamžiku, kdy byly prorokovány, bylo zřejmé, že se stanou nebo nestanou. Mluví k nám Bůh tímto způsobem i dnes? Chce nám i dnes něco říci? Můžeme slyšet Boha? Nenasloucháme jen naší vlastní duši?
          Pochopitelně nemám na mysli takové proroky, kteří každoročně předpovídají třeba hospodářskou krizi. Dovolím si o nich „zaprorokovat“: Určitě jim to jednou vyjde.
          Tážu se dále: Pokud k nám Bůh promluví, uslyšíme Boží hlas? Odlišíme Boží hlas od jiných hlasů? Už jsem zmínil hlas vlastní duše. Jak poznáme Boží hlas?
          Od Dereka Prince jsem kdysi slyšel inspirativní a ilustrativní vyučování na toto téma. Je ještě z doby před nástupem mobilních telefonů, z doby pevných linek, telefonních drátů a telefonních přístrojů bez displeje. Když jste volali neznámému nebo málo známému člověku a on zvedl telefon, představili jste se plným jménem: „Tady František Braniš.“ Když jste volali nějakému příbuznému nebo dobrému známému, řekli jste: „Ahoj, tady Franta.“ Když jste volali manželce, tátovi nebo mamince, řekli jste: „To jsem já.“
          Proč jste se nemuseli představovat jménem? Protože jste věděli, že poznají váš hlas. A když oni volali vám, fungovalo to podobně. Prostě jste poznali hlas volajícího – i bez představování. Poznali jste onen hlas, protože jste ho znali. Neměli jste někde vedle telefonního přístroje jakýsi návod typu „deset bodů, jak poznám hlas své manželky“. Hlas své manželky jste poznali, protože jste ho znali.
          Poznáme Boží hlas?
          A když nám někdo vyřizuje nějaké slovo od Pána, poznáme, zda je to skutečně od Pána, nebo si to ten člověk jen myslí?
          Chci teď zmínit dvě podmínky. Ani jedna z nich neplatí absolutně, přesto jsou velmi důležité.
          První podmínkou je Boží bázeň. Někdy se můžete setkat s člověkem, který téměř ledabyle používá slova „Pán mi řekl“, ale vy z něj necítíte žádnou bázeň před Bohem. Bázeň před Bohem je nejen počátek moudrosti, ale i podmínka slyšení Božího hlasu.
          Ovšem neplatí to absolutně. Když se obrátil Saul z Tarsu, pak tuto bázeň neměl. K řadě (pozdějších) světců Bůh promluvil v době, kdy byli sebestřední a na Boha nedbali. Nicméně pokud nám prorocké slovo vyřizuje křesťan, buďme ostražití, pokud neshledáváme, že má bázeň před Bohem.
          Druhou podmínkou je očekávání. Očekáváme, že k nám bude Bůh mluvit? Udělali jsme si čas na naslouchání? Téměř každý týden si vyhrazuji nějaký delší čas na to, aby ke mně Bůh mohl mluvit. A jsou dny, kdy jen tak sedím nebo ležím před Pánem, prosím ho, aby ke mně promluvil – a nic. Po celou dobu nic.
          Ale jindy Bůh promluví. Nebo nepromluví přímo v tento „vyhrazený“ čas, ale promluví třeba během následujícího týdne, uprostřed všedního života.
          Myslím, že Bůh si přeje, abychom mu naslouchali. Aby naše modlitba byla něčím víc než jakýmsi vysypáním pytlíčku proseb před Hospodina. Očekáváme, že k nám Bůh bude mluvit? Uděláme si čas na naslouchání? Pokud ne, pak k nám možná mluvit nebude. Nebo bude, ale my přeslechneme jeho hlas.
          Ale ani tato podmínka neplatí absolutně. Kdysi svatý František potkal ubohého žebráka, a toto setkání proměnilo jeho život. A nebylo to tím, že by si před oním setkáním dělal čas na Hospodina a prosil, aby k němu Hospodin promluvil. Bůh nás může zasáhnout, i když o to nestojíme, a i když nic takového nečekáme.
          Proč to všechno vlastně píšu? Myslím si, jak už jsem psal v listopadu, že 2Pa 7,14 platí pro nás dnes. Ano, znám ten výklad, že je to jen pro Izrael. Sám jsem to kdysi taky tvrdil. Nicméně platí to i pro nás dnes. Celá Bible platí pro nás dnes. Tedy ještě jednou, tentokrát v B21, abyste to nemuseli hledat:
Jestliže se pak můj lid,
který se nazývá mým jménem,
pokoří
a bude se modlit,
bude hledat mou tvář
a odvrátí se od svých zlých cest,
potom je vyslyším z nebe,
odpustím jejich hřích
a uzdravím jejich zem.
Dan Drápal
1. ledna 2022

PODĚKOVÁNÍ A DALŠÍ PROSBA

Pákistánci – drama pokračuje
            Předně z celého srdce děkuji všem, kteří přispěli na podporu pákistánských rodin. Reakce na mou poslední výzvu byla velmi štědrá – vybralo se přes 100 000 Kč. Říkal jsem si, to je více, než je potřeba na pokrytí nákladů na dva měsíce, a po dohodě s Dignity jsme plánovali, že ještě Suhailovi zaplatíme autoškolu a možná ještě přispějeme druhé pákistánské rodině na zdravotní pojištění.
          Jenže teď přišla další rána – Suhail měl 3. ledna nastoupit do práce, ale když přišel, předali mu výpověď. Americká firma ICON, u níž měl být zaměstnán, prý omezuje své evropské aktivity. Je-li to skutečný důvod, nevím. Suhail mi přeposlal onen dopis s výpovědí, tam žádný důvod ani žádné vysvětlení uvedeny nejsou. Jen konstatování, že během dvou měsíců mohou obě strany od smlouvy odstoupit.
          Takže přicházím s další výzvou či spíše prosbou. Nevěděli byste o nějakém zaměstnání pro člověka, který sice umí několik jazyků, ale čeština mezi nimi (zatím) není? Suhail se pochopitelně domluví velmi dobře anglicky. Je to činorodý člověk, který se už dlouho pere se životem, je aktivní a adaptabilní.
          Záleží na Hospodinu, který se slitovává… Prosím tedy i o vaše modlitby. Pochopitelně podám zprávu, jak se věci vyvíjejí. 
Dan Drápal
4. ledna 2022

Správně pojatá tolerance

            Nedávno jsem byl pozván do jedné křesťanské skupinky. Mimo jiné se tam mluvilo o toleranci. S většinou přítomných jsem se viděl poprvé a všichni se mi jevili jako milí lidé (a dodnes nemám důvod pochybovat, že nejenže se tak jeví, ale milí opravdu jsou). Kromě dalších témat se mluvilo i o vztahu ke světu. Mimo jiné zazněla věta: „Já vlastně nerozlišuji mezi věřícími a nevěřícími.“ Často zaznívalo slovo „tolerance“.
          Bylo to milé společenství. Přesto se mě zmocnily určité rozpaky. Samozřejmě nezaznělo něco takového, jako že bychom neměli víru šířit, nicméně zůstával ve mně dojem, že o víře by se mluvit moc nemělo, hlavně musíme víru žít. Jde především o to, abychom milovali všechny bez rozdílu a víru šířili zejména svým příkladným chováním.
          Milovat všechny bez rozdílu… Vlastně ano. Souhlasím s tím, že bychom měli Kristovou láskou milovat jak věřící, tak nevěřící. Nepochybuji rovněž o tom, že žijeme-li příkladným životem, budeme o víře mluvit mnohem věrohodněji, než pokud příkladným životem nežijeme. Znám rovněž argument „mám nevěřícího přítele a ten žije mnohem příkladnějším životem než mnozí křesťané“. Ano, také znám několik takových lidí.
          Všechno je to docela pěkné, až na to, že celkové vyznění bylo takové, že by se vlastně o víře nemělo moc mluvit, a zejména bychom víru „neměli někomu vnucovat“.
          To jistě ne. Nicméně tento postoj, jakkoli laskavý, se mi jeví jako dosti odlišný od celkového vyznění Nového zákona. Pavel nepochybně rozlišoval mezi věřícími a nevěřícími. Nebál se o víře mluvit konfrontačně. A rozhodně nebyl v této věci mezi apoštoly nějakou výjimkou. I ostatní apoštolové byli v této věci zcela jednoznační. Jan, miláček Páně, toho napsal mnoho krásného o lásce, ale napsal rovněž „Kdo má Syna, má život, kdo nemá Syna Božího, život nemá“ (1. J. 5,12). A „mít Syna“ u něj znamenalo nepochybně něco víc než být hodný na druhé lidi.
          Problém vidím v tom, že i pro řadu křesťanů se „tolerance“ stala nejvyšší hodnotou. A obávám se, že v této věci se církev až příliš přiblížila tomuto světu. Někdy se mi zdá, že pro svět je tolerance hodnotou jedinou. Nicméně Ježíš nás nepovolal k tomu, abychom byli tolerantní. Povolal nás k tomu, abychom kázali evangelium.
          Když říkám, že jsme povoláni k něčemu jinému než k tomu, abychom byli tolerantní, tak tím netvrdím, že máme být na lidi protivní. Nebo že je jedno, jak sami žijeme.
          Výtce netolerance se patrně nevyhneme. Mluvil jsem s člověkem, který pořádal na základních a středních školách přednášky o AIDS. Žáci a studenti pak měli možnost napsat krátké zhodnocení. Některá hodnocení byla kladná, jiná záporná. Zajímavá byla jedna jednovětná reakce: „Lákal nás do nějaké sekty.“ Přitom řečník vůbec nemluvil o církvi! Žádnou církev ani sektu nejmenoval. Nejsem si zcela jist, ale myslím, že nemluvil ani o Bohu. Zřejmě ale mluvil o hříchu, byť možná nepoužil tohoto slova. Některým lidem zřejmě stačí, aby od někoho slyšeli, že by člověk neměl střídat sexuální partnery, aby takového člověka prohlásili za „netolerantního“. Pokud ovšem na tento stav budeme reagovat tím, že raději nebudeme o hříchu vůbec mluvit, staneme se „zmařenou solí“ (Mt 5,13).
          Pokud by nebyl hřích a pokud by tedy nebyla potřeba pokání, nebylo by potřeba ani evangelia. Evangelium je totiž dobrá zpráva nikoli o tom, že by náš život mohl být ještě o trochu lepší, než je teď, ale že problém hříchu je díky oběti Božího Syna řešitelný. Pokud jsme ovšem toho názoru, že žádný problém nemáme, pak nám evangelium pochopitelně nic neříká.
          Pochopitelně není nejlepší zaujmout postoj „já, spasený, tobě, nespasenému, povím, jak to je.“ Ježíš takto nepostupoval. Jak s učedníky jdoucími do Emauz, tak i se samařskou ženou nebo se Zacheem ušel kus cesty (s těmi učedníky dokonce i reálně, se Samařankou a Zacheem obrazně). Rovněž se musíme vyhnout jakémukoli přehánění a vyvolávání dojmu, že pokud se někdo pomodlí „modlitbu spasení“, je vše vyřešeno. Nicméně pokud se necháme vést Duchem, konfrontaci se nevyhneme. A budou lidé, kteří nás za to nebudou mít rádi. Ona světská tolerance, která ji byla zmíněna, má své meze. Budete-li mluvit o potřebě pokání, svět vás patrně označí za netolerantní, a část církve vás označí za zákonické. A budou na vás hledat chyby a usvědčovat vás, že nežijete zcela příkladně a nemáte tedy právo jiným něco vyčítat. Snažte se žít co nejpříkladněji, ale nenechte se touto výtkou zcela odradit. Ježíš žil naprosto příkladně – a stejně skončil na kříži.
          Sílu i moudrost nám dodá evangelium samo. Jak píše Pavel v první kapitole Římanům, evangelium je moc ke spasení. Evangelium proměňuje lidské životy. Tolerance sama o sobě nikoli.
         
Dan Drápal
27. prosince 2021

Chvála konvencí

           Každý rok mnohá média opakují banální konstatování, že Vánoce se staly svátky konzumu. My starší jsme zažili chabý komunistický pokus nahradit Vánoce jolkou a Dědou Mrázem. Já to zakusil ve školních letech a vzpomínám si, jak jsem s dětskou naivitou ve třetí třídě zpíval „Děduška Maróz, jolku nam priňós“. (Pro později narozené: Jolka je správně s malým j, protože jde o označení vánočního stromku, nikoli vlastní jméno nějaké sličné spolužačky.) V letošním předvánočním období mě zaujalo a trochu rozveselilo, když jsem v jakémsi náhodně puštěném pořadu slyšel citát z jakéhosi dopisu, psaného v polovině devatenáctého století, v němž si pisatelka stěžovala, jak je to hrozné, že už bude muset zase shánět dárky a doma uklízet, a že jí ty Vánoce vůbec nebaví. Nic nového pod sluncem, píše se v knize Kazatel. Stížnosti na komercionalizaci Vánoc zřejmě mají svou dlouhou tradici.
          Letos si naběhla komisařka EU pro rovnost Malťanka Hellena Dalliová, která chtěla termín Vánoce zrušit a nahradit ho obecnějším pojmem „Svátky“. Více než samotným tímto nápadem jsem ale byl překvapen mírou nevole, kterou tím vzbudila. Tak bych to třeba nečekal od Petrušky Šustrové ve fejetonu Lidových novin ze 17. prosince. Ale nebyla zdaleka jediná. Možná to říkám předčasně, ale zdá se mi, že vlna politické korektnosti kulminovala a nastává určitý odliv. Možná se kyvadlo začalo vracet zpět.
          Vánoce mám rád, a dokonce vcelku. Je to možná tím, že ve stáří jsem tolerantnější než dříve. Vím, že v postmoderní době k Vánocům patří nejen nakupování dárků, ale i žehrání na jejich komercionalizaci. Trochu lituji pokladní v hypermarketech a supermarketech, že musí někdy už od konce listopadu poslouchat koledy, které jsou samy o sobě docela hezké, ale sedět celý den na pokladně a poslouchat je pořád dokola… No, nevím. Já bych to nevydržel.
          Přeji všem, aby se mohli sejít a pokud možno nezůstali na Vánoce sami. Už se moc těším, že uvidím všechny své děti a vnoučata pohromadě. A nostalgicky vzpomínám, jak jsme se scházeli – moje rodina a bráchova rodina – na Boží hod u rodičů, a jak nás rok od roku přibývalo. Při posledním společném setkání, těsně před tím, než maminka odešla na věčnost, nás bylo třicet. Nikdo tehdy nechyběl. Pak už jsme se museli rozdělit – třicet je už opravdu hodně a logistika je natolik náročná, že si to moc nelze užít. Ale máme se rádi i nadále.
          Ano, Vánoce jsou spjaty s konvencemi. A nějaké věci se dělají, „protože se tak dělaly vždycky“. Někomu to připadá nemístné, a tak chce „bořit tabu“ a „bořit mýty“. Komunisté, když se moc nedařilo prosadit jolku, alespoň zdůrazňovali, že Vánoce jsou „vlastně“ pohanský svátek, že je to oslava zimního slunovratu, a že církev ty šťastné a mírumilovné pohany potlačila a obelhala. Na to říkávám: Kdy jindy slavit příchod Ježíše Krista, který je oním Sluncem spravedlnosti se zdravím na paprscích? Ježíš vstupuje do našich největších temnot – a my to můžeme o Vánocích slavit. Nechcete-li, nemusíte. Kéž vám i tak chutná vánoční kapr.
          Konvencí a zvyků je spousta – zdaleka nejen o Vánocích. Moderní a postmoderní doba mnohé z nich odbourala a odbourává. Je to tak ale dobře?
          Tak se například stalo zvykem nepořádat pohřby. Prý si to nebožtík nepřál. A pro pozůstalé jsou prý pohřby traumatické.
          Jenže zesnulý či zesnulá měli v mnoha případech řadu přátel a známých. V tradičních kulturách jsou pohřby zpravidla navštívenější než nedělní bohoslužby. Je to špatně? Nemyslím. Ano, zařizování pohřbu může být traumatické. Život prostě někdy traumatický je – s tím nic nenaděláme. Ale pohřeb je projevem vděčnosti a slušnosti. Vděčnosti zejména vůči zesnulému, slušnosti zejména vůči širší rodině a přátelům.
Nebo si vezměte – dříve neodmyslitelnou – konvenci žádání o ruku, a především rodičovského požehnání sňatku. Mnozí o ně ani nestojí. A co to má za následek? Je to jednoduché a logické – nepožehnání. Ano, vím, že někdy jsou vztahy tak rozbité, že to prostě nejde. Nechci nikomu přidělávat bolest. Chci ale, abychom – alespoň některé – konvence vzali na milost. Nebo se alespoň zamysleli, jakou vlastně mají náplň, proč zdomácněly, a jaký bude život bez nich. Obávám se, že v mnoha ohledech dosti plochý.
Nic nás nenutí tyto konvence pěstovat. Nejsme ani pod vrchnostenským, ani pod společenským tlakem. Ani v církvi ne, alespoň u nás. A to je dobře. Možná, že po čase budou nahrazeny jinými konvencemi, které budou mít taky smysl. Ano, konvence mohou dusit, umrtvovat. Mohou ale také – jsou-li správně pojaty – prohlubovat a obohacovat. Proto bychom je neměli bezhlavě rušit. Pak jsme trochu jako malé děti, které, když uvidí z kostek postavenou věž, ji honem běží zbourat.
Právě si to užívám s vnučkou. John Eldredge má asi pravdu, když říká, že skrze toto batolecí bourání věží z kostek poznává dítě svou sílu. Jde ale o to, aby ji později dokázalo správně nasměrovat. Bohužel, mnozí z této přirozené fáze boření nikdy nevyrostou a boří celý život. To ale nemusí být náš případ.
Dan Drápal
17. prosince 2021

Naléhavá prosba

            Na jaře jsem zveřejnil prosbu o finanční podporu dvou pákistánských rodin. Sbírka vynesla 301 000 Kč, z nichž se nám podařilo sehnat pro obě rodiny bydlení a pro jednu z těchto rodin i potřebné potraviny a léky. Jedna rodina je zde již čtyři roky, mají čtyři děti, z nichž jedno se narodilo již v České republice. Bohužel, jejich právní postavení je stále nejisté, asyl jim byl odmítnut, nicméně oni se odvolali a proces ještě není u konce. Otec této rodiny normálně pracuje, takže tam další finanční podpory není zapotřebí.
          S druhou rodinou je to horší. Počítali jsme s tím, že ji budeme živit šest měsíců, než dostane otec rodiny pracovní povolení. Pracovní povolení dostal, byl od počátku proaktivní, a zdálo se, že počátkem prosince nastoupí do práce, kterou si našel. Nicméně vyskytly se byrokratické překážky. Může ho zaměstnat jen firma, která má volné pracovní místo, jež bylo 30 dnů inzerováno a na které se nepřihlásil žádný český státní příslušník. Firma o něj opravdu stojí, inzerát zveřejnila a nyní běží ona třicetidenní lhůta. Znamená to ovšem, že nastoupit bude moci nejprve 1. února; do té doby jsou zcela bez prostředků. Navíc šlechetní pronajímatelé byli u společnosti Bohemia, nyní mají nového dodavatele a zálohy jim stouply ze 3000 Kč na 8000 Kč.
          Proto volám SOS. Potřebujeme pomoc pro tuto rodinu. Jedná se o pomoc krátkodobou – potřebují překlenout leden a únor; půjde-li vše dobře, první výplatu dostane v polovině března.
          Připomínám, že muslimové se je třikrát pokusili zabít. Jejich svědectví je drsné i velmi dojemné. Maria má viditelné jizvy na těle – pokusili se ji upálit ve vlastním domě. Měli povídání o svém životě u nás ve Zlatých Horách a v Jeseníku a mnohé z nás to hluboce zasáhlo.
          Pomoc „zprocesujeme“ opět skrze organizaci Dignity, číslo účtu je 2501433188/2010; do zprávy pro příjemce napište prosím „Pákistánci“. Moc děkuji všem, kteří budou ochotni přispět alespoň malou částkou.
          Ještě jednou zdůrazňuji, že „naši“ Pákistánci nic nezanedbali. Jsou velmi proaktivní. Narážejí ale stále na nějaké byrokratické překážky. Přiznám se, že já bych si asi na jejich místě zoufal. Mohl bych popsat celou řadu situací, pro ně naprosto nepředvídatelných a z mého hlediska šikanózních. Přitom tady chtějí pracovat, chtějí být pro tuto zemi požehnáním, nikoli přítěží.
          Děkuji za pochopení a přeji požehnané vánoční svátky!
 
Dan Drápal
18. prosince 2021

Budování důvěry

Při své dnešní pravidelné vycházce jsem byl nepříjemně překvapen. Na hlavním (Masarykově) náměstí se konal vánoční trh.           Slyšel jsem, že vládním opatřením byly vánoční trhy zakázány. Takže předpokládám, že „oficiálně“ se asi nejednalo o vánoční trh, ale o trh farmářský nebo něco podobného. Zkrátka český (a moravský, a jak je vidět v Jeseníku, dokonce i slezský) člověk je zvyklý všechna možná pravidla „kreativně“ obcházet. Máme dostatek lidí, kteří nám vysvětlí, že vládní opatření jsou špatná, a pak mnohým, kteří se rozhodnou je nerespektovat, ještě dají punc bojovníků za svobodu. „V moci postavení“ s tím tak nějak počítají, a tak ani nevyvíjejí nějakou překotnou snahu dodržování vládních nařízení kontrolovat, neřkuli vymáhat.           Můj syn Ben má licenci hrát na Karlově mostě. Získat tuto licenci není nic jednoduchého – zájemce musí před komisi a kromě toho za ni zaplatí poměrně tučný poplatek. Nedávno jsme spolu řešili zajímavý problém – měl udat člověka, který tam hraje bez licence? Říkal mi, že si při tom připadal příšerně… zkrátka jako udavač. Velmi dobře mu rozumím. Předpokládám, že onen člověk, který tam hrál bez licence, si také připadal jako bojovník za svobodu, který by vám vysvětlil (nebo vytmavil), jak je nesmyslné, že se nějaké licence vůbec vydávají.           A proč jsem Benovi tak dobře rozuměl? Vzpomněl jsem si na svá školní léta. Byl jsem celkem jedničkář, ale „propadlíci“ mě nepovažovali za šprta. Měl jsem to u nich dobrý, protože jsem pilně a úspěšně napovídal. To mi získávalo popularitu a já nebyl proti. V dospělosti jsem o tom mluvil s maminkou a dověděl jsem se, že ona napovídala také. Ze stejných důvodů a se stejným úspěchem jako já. Jenže když jí bylo čtrnáct, odjela na léto do Anglie, načež vypukla válka a ona se nemohla vrátit. Chodila do anglické školy a pokoušela se napovídat. Nicméně spolužačky si ťukaly na čelo. Nechápaly, proč to dělá a čeho chce dosáhnout. V Anglii se prostě nenapovídalo. (Jak je to teď, nevím.)           Mohli byste říci – napovídání a udávání není totéž. Uznávám, úplně totéž to není, ale má to mnoho společného. Obojí je vyvoláno nerespektováním pravidel.           Jenže když se trvale a intenzivně nerespektují pravidla, nastává anarchie. A po anarchii následuje co? … Ano, tyranie.           Jsem toho názoru, že mnozí, kdo si nyní připadají jako bojovníci za svobodu, chtě nechtě připravují cestu tyranii.           Tyto postoje znemožňují budování sociálního kapitálu. Jsou projevem nedůvěry a plodí nedůvěru další.           Každá společnost potřebuje elity, ale chybí-li sociální kapitál (jinými slovy, důvěra na nejrůznějších stupních), elity nemohou vzniknout.           Nedávno jsem prožil smutný příběh. Do sboru chodil muž, který uvěřil v pokročilém věku. Všichni jsme ho milovali. Byl těžce nemocný, ale dokud mohl, nevynechal žádné shromáždění. Velice dojemné byly jeho modlitby. Vícekrát jsem ho slyšel říkat: „Pane Ježíši, děkuji ti, žes mě našel, když já jsem tě vůbec nehledal.“ Naposledy jsem s ním mluvil v nemocnici dva dny před jeho smrtí. Mohl jsem ho navštívit, protože jsem u sebe měl kartičku potvrzující, že jsem pastor Křesťanských společenství.           Věděli jsme, že když mu zemřela matka, jeho syn odmítl uspořádat pohřeb. Po smrti tohoto muže vyřizovala v domě pro seniory, kde onen muž až do své smrti bydlel, tam pracující sociální pracovnice – shodou okolností členka jesenického sboru. A další shodou okolností tam dorazil i syn toho muže. Odehrál se velice zvláštní rozhovor. Mám to z druhé ruky, ale bylo to asi takto. Onen muž se ptal, kdo chodil jeho otce do nemocnice navštěvovat. Ta sociální pracovnice mu podle pravdy odpověděla. Muž rozezleně zareagoval: „No, a to měl být zákaz návštěv, že? To se nedivím, že se ty šperky ztratily!“ Pro tu sestru, která tuctům lidí nezištně pomáhá, to muselo být hrozné. Mimochodem, já jsem u toho muže nikdy žádné šperky neviděl, ostatně ani by mě nenapadlo se po něčem takovém pídit.           Žádný pohřeb se nekonal, ale v jesenickém sboru jsme uspořádali „rozlučkové shromáždění“, velmi dojemné a velmi povzbuzující.           Proč o tom píšu? Onen muž svého otce v nemocnici nenavštívil, ale po jeho smrti měl zájem o šperky. Jeho vnitřní svět je zřejmě takový, že si nedovede představit, že by někdo jeho otce navštěvoval zcela nezištně. Žije ve světě absolutní nedůvěry.           Kolik takových lidí je?           Ale abych nebyl negativní: Samozřejmě je rovněž mnoho lidí nezištných a obětavých. Současná epidemie umožňuje, aby se charaktery projevily. Naplňuje se slovo ze závěru knihy Zjevení: „Kdo ubližuje, ať ještě ubližuje do konce, kdo je špinavý, ať se ještě ušpiní, a kdo je spravedlivý, ať ještě až do konce koná spravedlnost, a kdo je svatý, ať se ještě posvětí“ (22,11).           Vraťme se k oné potřebě elit. Počítejme s prací Božího nepřítele: Mimo jiné se bude snažit očernit poctivé a čestné lidi. Dejme si pozor, abychom v srdci někoho neodsoudili nejen bez důkazů, ale i bez náznaků nějaké nepravosti. Často půjde o podezření z hrabivosti nebo snahy se nějak obohatit. Lidé, kteří jsou sami hrabiví a přitom zcela propadli oné nedůvěře (jako syn onoho muže), si možná svým způsobem „upřímně“ myslí, že ostatní jsou jako oni. A pokud se pustíte do nějakého díla, do něčeho pozitivního, připravte se na to, čemu se v českém národě říká obecně: „Každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán.“ Pokud se do něčeho pustíte, budete možná obviněni z finančních machinací, ze snahy se zviditelnit, ze snahy být důležití, ze snahy zachraňovat svět… My věřící máme ovšem jednu výhodu, na kterou často upozorňuji, a tak mi odpusťte, že to udělám znovu: Víme, že máme jediného diváka, na jehož mínění opravdu záleží. Bůh sám zná naše skutečné motivy – zná je dokonce lépe než my sami. A tak tedy všechno, co činíte slovem nebo skutkem, dělejte jako Pánu (srov. Kol 3,17).           Pamatujme, že žijeme na konci věků. To znamená, že skutečné motivy a skutečný význam toho, co děláme, nemusí vyjít najevo v tomto čase. Ale právě vědomí věčnosti nám umožňuje pouštět se do zdánlivě prohraných bitev, a přitom být činiteli pokoje. Důvěru vybudujeme jedině tehdy, budeme-li vše, co děláme slovem nebo skutkem, dělat pro Pána Ježíše. Dan Drápal 10. prosince 2021

Pán Ježíš a politika

Chci reagovat na tentokrát doslova stovky reakcí (sečtu-li diskusní příspěvky na FB, na Křesťanu dnes a ty, které mi přišly e-mailem) na článek „Bůh nám chce něco říci“. Zastavím se u tří témat, k nimž přišla řada příspěvků.
          Prvním tématem, které zmíním, byť jen krátce, jsou reakce na zmínku o Dereku Princovi. Skoro lituji, že jsem ho vůbec jmenoval. Na Dereka Prince mají lidé různé názory, já osobně patřím k těm, kteří si ho váží, a nepochybně jsem jím byl v řadě věcí ovlivněn. Jsem rád, že jsem ho mohl poznat i osobně, zblízka, a měl jsem s ním řadu rozhovorů, které mi velice pomohly. Ale to by bylo na zcela jiný článek.
          Druhým důležitým tématem byla otázka kritiky vlády. Zde jsem se měl asi vyjádřit trochu obšírněji. Slova o tom, že Bůh nám nedal mandát vládu kritizovat, ale chce, abychom se za vládu modlili, mnozí pochopili v tom smyslu, že kritizovat vládu je zakázáno. To jsem říci nechtěl; ostatně v takovém případě bych kritizoval sám sebe, protož jsem se nejednou o vládě kriticky vyjadřoval. Takže aby bylo jasno: Křesťanům není nějak apriori zakázáno vyjadřovat se kriticky vůči vládě.
          Na druhé straně mě je trochu líto, že zatímco mnozí vehementně brání naše „právo“ vládu kritizovat, jen velmi málo lidí si vůbec všimlo výzvy, abychom se za vládu modlili. Ale ano, někteří si toho všimli, a vyzvali k modlitbám a půstu. Předpokládám, že tato výzva i k některým z vás dolehla.
          Je ale dobré zamyslet se nad jednou věcí. Ano, vládu lze kritizovat. Nejsem si ale jist, zda právě křesťané tomu mají věnovat příliš velkou pozornost. Naše kritika vlády asi nepřinese mnoho nového. V kritizování bude „svět“ minimálně stejně dobrý jako my; ba řekl bych, že ještě „lepší“. Jinak řečeno, v kritizování vlády jsme snadno zastupitelní. Domnívám se ale, že nejsme zastupitelní v modlitbách za vládu. Osobně jsem přesvědčen, že v tomto ohledu svou úlohu podceňujeme.
          Další velkým tématem je otázka, zda se Ježíš věnoval politice nebo ne, a co z toho plyne pro nás.
          Domnívám se, že v podstatě pouze demokracie vytváří podmínky, abychom se politice nemuseli příliš věnovat. V jiných formách vlády nemáme politickou moc; to však neznamená, že se můžeme politice vyhnout. Když Jan Křtitel kritizoval Heroda za cizoložství, mělo to politický rozměr, nebo nemělo? Bylo to rozhodně jiné, než kdyby za stejný hřích kritizoval souseda Malkíšuu. Když přišli za Pánem Ježíšem s otázkou, zda platit či neplatit daně, souviselo to nějak s politikou? Tato epizoda jako by naznačovala, že by se jí náš Pán vyhnout chtěl. Podobně když za ním přišli se zprávou, že Pilát smísil krev Galilejců s krví jejich obětí, dává Ježíš dost drsnou odpověď: „No vidíte, a když nebudete činit pokání, dopadnete taky tak.“ Jak kdyby chtěl toto výsostné politikum nějak minout. Protiřímské vlastence touto svou odpovědí zřejmě spíše naštval, než aby je uspokojil.
          Z mesiášských titulů si Ježíš vybral titul „Syn člověka“. Nabízely se mu i jiné: Učitel spravedlnosti, Syn Davidův, Mesiáš. Titul „Syn člověka“ byl politicky nejméně zatížený – a právě pro to si ho zřejmě Pán Ježíš zvolil. Jenže pak nám to hodně zkomplikoval při slavnostním vjezdu do Jeruzaléma. Ačkoli při jiných příležitostech se označení „Syn Davidův“ vyhýbal, a dokonce ho relativizoval (viz Mt 23,41-45), při slavnostním vjezdu do Jeruzaléma ho jednoznačně přijal.
          Když pak byl Pilátem vyslýchán, řekl, že jeho království není z tohoto světa. Znamená to, že se ho politika netýká? Ale kdež. Když někdo tvrdí, že má království, tak je v ohrožení, a může stokrát říkat, že jeho království není z tohoto světa. Platí to od prvotních křesťanů až po dnešní pronásledované – čínští křesťané by mohli vyprávět.
          Nejsou to jen křesťané, kdo jsou pronásledováni. Počátkem sedmdesátých let začala naše komunistická strana pronásledovat „máničky“, representované skupinou Plastic People of the Universe. Některé jejich písničky se mi líbí, zvláště ty od Sváti Karáska, jiné se mi nelíbí ani trochu. Ale to je v této souvislosti zcela lhostejné. Těmto lidem nešlo ani v nejmenším o politiku. Kdyby je státostrana nechala na pokoji, do politiky by vůbec nevstoupili. Podobně dnes se v Rusku nijak politicky neangažovali Svědkové Jehovovi – přesto je Putin zcela zbytečně pronásleduje. Můžeme si říkat „do politiky se nepleťme“, ale v diktatuře nám to bude málo platné. Takže nejde ani tak o to, zda se v politice angažovat chceme či nechceme. I postoj „nechci s politikou nic mít“ je postoj politický. A má své důsledky.
          Kritici politické angažovanosti upozorňují, že Boží království nelze vybudovat politickými prostředky. V tom mají nepochybně pravdu. Mnohdy je ale jejich kritika špatně cílená: Já si také nemyslím, že Boží království lze vybudovat politickými prostředky, a přesto politickou angažovanost považuji za smysluplnou. Nicméně, jak by mělo být patrné z článku, který vyvolal takovou odezvu, za mnohem smysluplnější považuji modlitbu.
Dan Drápal
3. prosince 2021

Morální dilema

Pan prezident Zeman prohlásil, že bude vetovat jednoho z kandidátů na ministerský post v nové vládě a podle všeho jde o Jana Lipavského, kterého do nové vlády vyslali Piráti. Je zřejmé, že Jan Lipavský je kritický vůči Rusku a Číně. Pokud jde o mne, pak to mi ani trochu nevadí. Je prý ale kritický i vůči Izraeli, a to mi vadí hodně. Takže pokud jde o Rusko a Čínu, jsem na jedné lodi s Janem Lipavským, pokud jde o Izrael, pak je mi blízké stanovisko prezidenta Miloše Zemana. Je to asi jediný významný styčný bod našich preferencí.
          Chvilku jsem brouzdal na internetu a nenašel jsem žádné podrobnosti o protiizraelských sentimentech pana Lipavského. Všude se jen píše či naznačuje, že nějaké má. Přiznávám se, že brouzdat na internetu moc neumím a taky mě to moc nebaví. Možná toho, milý čtenáři, o tomto tématu víš mnohem více než já.
          Předpokládám, že jeho vztah k Izraeli bude asi kopírovat většinový postoj Evropské unie. K lítosti některých nejsem sžíravým kritikem EU a nejsem pro vystoupení z ní. Nicméně postoj EU vůči Izraeli považuji za hanebný. V pomyslné kolonce (a v mém případě není zcela pomyslná, opravdu si ji vedu) pro a proti EU je postoj EU vůči Izraeli na prvním místě mé kolonky „proti“.
          Znamená to ale, že schvaluji postoj pana prezidenta?
          Nikoli. Jeho jednání se zakládá na takové interpretaci ústavy, kterou z odborníků téměř nikdo nesdílí. Naprostá většina ústavních právníků (ale i politiků) je přesvědčena, že prezident žádné veto vůči jednotlivým kandidátům na ministry nemá a jeho jednání je tedy jen svévolný kapric. A protože nevěřím na zásadu „účel světí prostředky“, nemohu si přát, aby prezident svůj názor na pana Lipavského prosadil, jakkoli věcně bych v této věci stál na straně pana prezidenta.
          Počínání hlavy státu je o to neomluvitelnější, jsme-li uprostřed pandemie a kdy velice potřebujeme, aby nová vláda mohla začít vládnout. Prezident prostě zbytečně zdržuje. Následky jeho počínání jsou těžko vyčíslitelné, nicméně jsou silně negativní.
          Designovaný předseda vlády Petr Fiala trvá na tom, že prezident Zeman by měl Jana Lipavského jmenovat. Těžko mu radit, aby ustoupil tak, jako to v minulé vládě udělali Andrej Babiš a Jan Hamáček. Pana prezidenta je skutečně nutno odkázat do patřičných mezí, tedy do mezí daných ústavou. Je to v zájmu i budoucích generací.
          Považoval bych za přijatelné, kdyby Petr Fiala přijal mínění pana prezidenta, totiž aby dočasně post ministra zahraničí zastával sám. Ovšem s tím, že okamžitě podá kompetenční žalobu, a jakmile soud potvrdí, že prezident žádné právo veta vůči jednotlivým kandidátům nemá, ihned Jana Lipavského do vlády povolá.
          A nám, komu se nelíbí názory pana Lipavského na Izrael, nezbude než usilovat o jeho odvolání legálními a legitimními prostředky.
          Ano, demokracie je zdlouhavá a většinou v ní nevyhrajete 100:0. A jak říká Bohumil Doležal, demokracie jsou z devadesáti procent procedury. Nicméně demokracie umožňuje někdy i slabšímu vyhrát, protože v ní vítěz většinou nebere vše. A tam, kde se o to vítěz snaží, je demokracie skutečně ohrožena
Dan Drápal
29.listopadu 2021

Je to vážné

Bůh nám chce něco říci
        Na pandemii, kterou prožíváme, je něco zvláštního. Chová se nevyzpytatelně. V její první části na tom byla západní Evropa hůře než východní. Teď se situace obrátila. Nikdo s jistotou neví, proč.
          Jednu dobu to vypadalo, že až bude dostupné očkování, pandemie začne odeznívat. Teď už to na to nevypadá. Ne že by očkování nemělo smysl. Má. Zatím jsem stále přesvědčen, že díky očkování umírá v nemocnicích přinejmenším o polovinu méně lidí, než kdyby očkování nebylo. Zatím se ale nezdá, že by očkování samo o sobě pandemii ukončilo. A to je nad námi stále hrozba nějaké nové, ještě nebezpečnější mutace.
          Koronavirová pandemie není jedinou kalamitou, která nás postihuje. Jsou tu změny klimatu. Je tu kůrovcová katastrofa. Letošní rok byl srážkově normální, ale jaký bude ten další? A do toho energetická krize…
          Co na to Bůh? Bůh o tom všem ví. Dopouští to. To to nemůže zastavit? Může. Ale zatím to neudělá.
          Ve svém Slovu nám zjevuje, proč. A česká církev to dobře ví. V poslední době se na ten verš často kázalo. Byl i zhudebněn a někdy ho alespoň někteří z nás s chutí zpívali.
[Jestliže] se můj lid, který se nazývá mým jménem, pokoří, budou se modlit, hledat moji tvář a odvrátí se od svých zlých cest, vyslyším z nebes, 
odpustím jejich hřích a uzdravím jejich zemi.
2. Paralipomenon 7,14
Bůh může uzdravit naši zemi. Může uzdravit kteroukoli zemi. Ale než ji uzdraví, udělá dvojí: Vyslyší nás z nebes a odpustí náš hřích.
          Má ale Bůh vůbec co vyslýchat?
          Bůh stanovil čtyři podmínky: Máme se modlit (1), pokořit se (2) hledat Boží Boží tvář (3), a opustit své zlé cesty (4).
          Je čas, abychom se zastavili. Jak vypadá náš modlitební život? Za co se modlíme? Myslíme své modlitby vážně?
          Máme se pokořit. S jakou vážností mluvíme o Bohu? S jakou vážností mluvíme o jeho Slovu? Když čtu některé příspěvky na sociálních sítích, zjišťuji, že o Bohu nemluvíme s vážností, ale s lehkovážností. Jako kdyby nám měl zdůvodňovat svoji existenci. Ne, tudy cesta nevede. Co naše modlitby za vládu? Svědčí o tom, že se pokořujeme? Jak zdůrazňoval Derek Prince, Bůh nám nikde v Písmu nedal mandát vládu kritizovat, ale dal nám za úkol se za vládu modlit. Zamysleme se nad našimi rozhovory o situaci. Kolik je v nich kritiky na adresu vlády? A kolik je v nich modliteb za vládu? (Jaký je tento poměr? Obávám se, že asi tak deset ku jedné.)
          A pak se v onom verši mluví o opuštění zlých cest. Co muži, kteří jsou nevěrní svým ženám? Co ženy, které jsou nevěrné svým mužům? Co ti, kdo pro své rozkoše mrzačí své děti? Co ti, co utrácejí své nenarozené děti, aby jim neklesla životní úroveň? A co ta pandemie, které se říká pornografie?
          Bůh může pandemii kdykoli zastavit. Odpustil pohanskému městu Ninive, když činilo pokání. Ano, modlím se denně za Boží milost. Ale jsem si jist, že Bůh nám říká – či vlastně připomíná: „Nezáleží běh na rychlých, ani boj na udatných, ale na Hospodinu, který se smilovává.“
Aby nedošlo k mýlce: Hluboce si vážím zdravotníků, kteří udatně bojují na covidových odděleních. Neříkám, že máme tyto boje vzdát, protože Hospodin si stejně udělá, co chce. Bůh není vrtkavý. Ve svém Slovu stanovil podmínky jasně. Má cenu k němu  volat.
          Obávám se, že uslyším námitku: „Dane, nemůžeš na tento svět vkládat takové nároky. To můžeš jen na církev.“ Opravdu? Jistě, jen Boží lid se může modlit v souladu s oním veršem z Paralipomenon. Vždyť začíná slovy: „Jestliže můj lid, který se nazývá mým jménem…“ To byl a je Izrael a to je i církev. Nazýváme se jménem Kristovým. Nicméně pokání může a má činit celý národ. Myslíš, že to není možné? Tak si přečti ještě jednou závěr Jonášova příběhu.
          Situace je vážná, a bude, obávám se, ještě vážnější. Nechť z církve zazní prorocký hlas. Pamatujme ale na to, že soud začíná od domu Božího. Čiňme pokání.
 
Dan Drápal
22. listopadu 2021

Mít názor – nebo něco udělat?

       Nejprve dobrá zpráva na začátek: Každý z nás něco umí. Každý z nás má nějaký dar od Boha. Dělej co nejlépe to, co umíš. Bůh s Tebou počítá.
          Žijeme v těžké době. Spousta lidí vynakládá hodně energie a času na nalezení odpovědí na otázky „proč“ nebo „kdo za to může“. Ty otázky pochopitelně nejsou zcela zbytečné. Jinou otázkou je, zdali právě já na ně mám hledat odpověď. Možná mám dělat něco jiného. Diskuse mohou být nekonečné a lidé se při nich mnohdy pozraňují.
          Popíšu konkrétní událost z první poloviny osmdesátých let. Omlouvám se těm, kteří ji již slyšeli nebo o ní dokonce četli. Byl to pro mě formující prožitek a v poslední době jsem měl příležitost si ho mnohokrát připomenout.
          Bylo to v počátcích maninského probuzení. Vyrůstal jsem v evangelické církvi, kde to na mládeži vypadalo zpravidla tak, že někdo měl „program“, pak se o tom programu diskutovalo, a pak se hrály nějaké hry. Jelikož jsem neznal žádný jiný model, dělali jsme to zpočátku na Maninách také tak. Tedy až na ty hry. Na ty jaksi nebyl čas.
          Jednoho krásného dne – bylo to ve čtvrtek, jako vždy – měla jedna sestra program o utišení bouře. Po programu následovala diskuse – a propukla bouře. Atmosféra houstla. Tehdy k nám občas chodíval černoch z Ghany, jmenoval se Gottfried. Studoval v Praze chemii a byl tu už šestým rokem. Sledoval tu bouři a v jednom okamžiku vzal kytaru a zazpíval anglickou píseň.
Byla to píseň o utišení bouře.
A bouře utichla. Nedlouho na to sestra Renata píseň přeložila a ona se stala na jednu dobu jednou z nejpopulárnějších. „V moři špíny tonul jsem, plný té špíny sám…“ Pamětníci, vzpomínáte?
Gottfried se do diskuse nezapojil. Nebo snad ano? Pokud ano, pak úplně jiným způsobem než ostatní.
V tomto ohledu je mi příkladem Matka Tereza. V její době bylo jistě mnoho expertů na chudobu, a mohli snad být i užiteční. Ona ale říkala: „Bylo by lépe méně slov. Ptáte se, co máte dělat? Vezměte hadr a někomu ukliďte.“ Nebo: „Pokud lidi soudíte, nemáte čas je milovat.“ Mám taky rád tu epizodu, kdy se na ni přijela podívat jakási filmová hvězda z Ameriky. Když viděla, jak Matka Tereza umývá umírajícího, prohlásila: „Téda. To bych nedělala ani za sto tisíc dolarů.“ Matka Tereza se na ni na chvilku podívala a pak lakonicky řekla: „Já taky ne.“
Překvapilo mě, kolik měla Matka Tereza kritiků. Jeden z nich přestal odebírat mé články, když jsem ji pochválil a dal za vzor. Mně je to ale útěchou. Pokud měla Matka Tereza tolik kritiků, proč bych jich nemohl pár mít také já?
Vzpomínám i na nedávno zesnulého přítele Pavla Kábrta. Jednou na Maninách vyprávěl, jak se snaží zvěstovat evangelium. Byl tam přítomen nějaký návštěvník, který se přišel na ty hrozné Maniny podívat, a ten na jeho vyprávění zareagoval: „Takovéhle evangelizování se mi vůbec nelíbí!“ „Mně taky ne,“ odpověděl Pavel. „Naučíte mě to dělat lépe?“
Nedávno jsem zveřejnil článek o autoritě Bible. Taky jsem se dověděl, jak to dělám všechno špatně. K mé lítosti nikdo z diskutujících nezareagoval na to, co pro mě bylo nejpodstatnější: Jak úžasnou roli hrálo Písmo u lidí trpících pro víru! Autorita Písma se projevila nesmírně silně právě u lidí, kteří ho neměli vůbec nebo pro které bylo velikou vzácností.
Vzpomněl jsem si v té souvislosti na svého přítele Michala Krchňáka. Když se dověděl o službě pašování Biblí z Hong-kongu do komunistické Číny, vypravil se tam. Na hraničním přechodu bylo otevřeno několik kontrolních stanovišť vedle sebe a komunistická hraniční stráž namátkově kontrolovala zavazadla. Křesťané pašující bible hráli jakousi ruskou ruletu: Přenášeli denně kufr plný biblí, dokud je „nepřistihli“. Pak už do Číny nesměli.
Michal byl duší Českého studijního překladu. Ale ta tzv. „oslí služba“ pašování biblí byla i v tomto ohledu velmi důležitá. Jde o to, že mnozí máme sklon někdy jen teoretizovat.
Když se do něčeho pustíte, počítejte s tím, že budete mít i dost kritiků. Kritici mívají „ty správné“ názory, ale někdy se míjejí samotnou podstatou věci. To byl případ představeného synagogy z 13. kapitoly Lukášova evangelia. „Avšak představený synagogy, rozhněván, že Ježíš uzdravuje v sobotu, říkal zástupu: ‚Je šest dní, v nichž se má pracovat; v nich tedy přicházejte a buďte uzdravováni, a ne v den sobotní.‘“ Všimněte si: Ten představený nezpochybňuje, že Ježíš opravdu uzdravoval. (Nad tím by se měli zamyslet ti, kdo by rádi z Písma vystřihli všechny zázraky.) Jemu vadí, že Ježíš uzdravuje v sobotu. Z Ježíšova hlediska neměl správně uspořádané priority. Z hlediska představeného synagogy to byl Ježíš, který neměl správně uspořádané priority. Dovedeme si představit, jakou radost měla ta uzdravená žena?
Uzavřu ještě jedním příběhem, který se stal někdy v druhé polovině osmdesátých let. V jedné vesnici auto srazilo asi dvanáctiletého chlapce, který upadl do kómatu. Řidič ujel, ale brzy se přišlo na to, že to byl člověk ze sousední vesnice. Autor článku byl v místní hospodě, kde si o tom chlapi povídali. „Já bych ho zabil,“ slyšel říci jeden ze štamgastů.
Maminka onoho chlapce ale nemyslela na pomstu. Modlila se. Lékaři říkali, že prognóza je beznadějná. Chlapec se pravděpodobně už nikdy neprobere. Maminka se nedala odradit. Chodila za chlapcem každý den a mluvila na něj. A on se po necelém měsíci probral.
Když se něco stane, můžeme se ptát po viníkovi. Někdy ho nelze nalézt; v tomto případě to šlo. Ale co máme dělat my?
Maminka toho chlapce se modlila.
Co máme dělat my v této pandemii? Modlit se – a kde je to potřeba, třeba vzít ten hadr a vytřít podlahu. Možná není na nás, abychom hledali viníka. Ne že by nebyl. Co je ale naším posláním? Být kritikem, nebo dokonce soudcem?
Dělejme to, co umíme. To, k čemu nás povolal Bůh.
Dan Drápal
13. listopadu 2021

Autorita Písma dnes

          Sdílel se se mnou jeden požehaný přítel, který posloužil několika vyznavačům esoteriky k víře v Pána Ježíše Krista, že má s těmito lidmi určitou potíž. Uvěřili sice evangeliu, ba někteří se dali pokřtít, nicméně nepřijímají autoritu Písma coby Božího Slova.
          Co si počít?
          Jistě nelze začít osobní evangelizaci snahou přesvědčit daného člověka o tom, že Bible je inspirovaná. Podobně asi nelze začít osobní evangelizaci snahou přesvědčit druhého, že Ježíš je Bůh. Přitom obojí jsou důležité pravdy: Ježíš je Bůh, a Bible je inspirovaná.
          Jak začínáme osobní evangelizaci? Zpravidla svědectvím o tom, jak jsme sami uvěřili. Někdy začneme od učení – to spíše tehdy, pokud se na nás druhý člověk obrátí s nějakým dotazem. Ale i v těchto případech zpravidla (spíše dříve než později) dojde na osobní svědectví. Na druhé straně, pokud osobním svědectvím začneme, brzy ho doplníme o „teorii“, tedy o učení, konkrétně o cestu spasení.
          Pokud působí Duch Svatý, člověku, s nímž hovoříme, dává smysl jak naše svědectví, tak to, co říkáme o Bohu, o Ježíši Kristu, o spáse. Člověk, jemuž zvěstujeme evangelium, si říká: „Na tom asi něco bude.“
          Co je v dané situaci nejdůležitější? Boží dotek. Je to Bůh, kdo dává víru. Na nás jistě je, abychom zvěstovali evangelium co nejsrozumitelněji a nejvěrohodněji. Ale i když naše zvěstování nemá chybu, není tím zaručeno, že náš přítel uvěří. Je zapotřebí, aby působil Duch svatý, a pak je zapotřebí, aby se daný člověk pro víru rozhodl.
          Velký význam může mít dobré společenství: Společenství lidí, kteří poznali Ježíše a hoří pro něj. Není to však podmínkou.
          V určité chvíli svému příteli nabídneme, že se s ním budeme modlit. Nabídneme mu, že se může k naší modlitbě připojit. A pak se modlíme.
          Modlíme se, přestože ten člověk dosud nevyznal Ježíše jako svého Spasitele. O křesťanském učení toho ví naprosté minimum. Jenže důležitý je Boží dotek. A ten se mnohdy děje právě tehdy, když se člověk modlí.
          Může se stát, že modlitba je poměrně brzy vyslyšena. Člověk, který se možná modlil prvně v životě, ví a vyznává, že mu Pán Ježíš pomohl. Ale stále ještě neví, že Ježíš je jediný Spasitel.
          Naší touhou a snahou by v tu chvíli nemělo být, aby ten člověk správně smýšlel o Ježíšovi, ale aby se k němu modlil. Pokud člověk začne počítat s Pánem Ježíšem ve svém životě, po čase zjistí, že Ježíš je skutečně Spasitel a Pán. Ne proto, že jsme mu to nějak logicky dokázali, ale protože mu to Ježíš zjevil. Jinak řečeno: Osobní setkání s Ježíšem je důležitější než správná teologie.
          Zatím jsme nemluvili o Písmu. Záměrně. Pokud uvěříme, že člověk může být spasen, aniž má správné učení o Ježíšovi, možná pochopíme, že člověk může být spasen, i když zatím neví, že Bible je inspirovaná.
          Pro mne je Bible jedním z průsečíků, v němž se nebe setkává se zemí. Autorita Písma je dnes dokonce i mezi křesťany všelijak znevažována, případně si ji lidé upravují ne podle vlastních zkušeností s Bohem, ale podle vlastních zkušeností bez Boha. Je to ovšem k jejich škodě. Boží slovo pak v jejich životě není mocné.
          V posledních letech jsem stále tak nějak neplánovaně narážel na životopisy pronásledovaných a trpících křesťanů. Z knih, jako je Wurmbrandovo svědectví, které vyšlo česky pod názvem Neboj se kříže (původní mnohem kratší verze jeho života nesla název Mučen pro Krista), nebo právě vyšlé svědectví bulharského pastora Haralana Popova Mučen pro víru, případně ze svědectví pronásledovaných čínských nebo íránských křesťanů, je jasně patrné, co pro ně Boží Slovo znamenalo, jak si vážili třeba jen několika stránek Písma, s jakou obětavostí se ho učili nazpaměť nebo po nocích opisovali… Z těchto svědectví je patrné, jakou má Boží Slovo moc. Není divu, že Boží nepřítel dělá vše proto, aby lidé Bibli neměli vůbec nebo aby ji nebrali vážně.
        Ovšem podobně jako je tomu s jedinečností Krista, je tomu i s inspirovaností Bible. Jedinečnost Písma člověk nepozná, pokud ho nečte. A nepozná ji, pokud se člověka nedotkne Duch Svatý. Miluška Bláhová, která měla zásadní vliv na rané Maniny, používala obrat „Slovo Boží, oživené Duchem svatým“. Ano, to potřebujeme. Můžeme o tom ale jen vydávat svědectví, být příkladem a modlit se, aby člověk, na němž nám záleží, udělal s Písmem tu zkušenost, kterou jsme udělali my – a tisíce dalších před námi – tedy aby i pro něj se Písmo stalo dotykem nebes, průsečíkem, kde se nebe a země střetávají.
Dan Drápal
28. října 2021

Naše dvojí občanství

Reaguji na článek Otakara Vožeha „Naše občanství je v nebesích“ (https://www.krestandnes.cz/otakar-vozeh-nase-obcanstvi-je-v-nebesich/). Hned na počátku chci zdůraznit, že s naprostou většinou toho, co Otakar Vožeh píše, vřele souhlasím. Máme ovšem odlišná východiska, a tak není divu, že v článku je obsažena myšlenka, s níž srdečně nesouhlasím.
          Odlišnost východisek je v tom, že Otakar Vožeh je přesvědčen, že záleží především (ba dokonce snad výhradně) na našem občanství v nebesích, o němž Pavel píše v listu Filipským 3,20, a pozemské občanství nemá pro křesťana valný význam, kdežto já jsem přesvědčen, že jsme současně jak občané nebes, tak občané České republiky, případně jiného státu. Je mi jasné, že toto dvojí občanství je ve vzájemném napětí; soudím ale, že toto napětí nemůžeme zrušit.
          Jsou totiž napětí, která jsou destruktivní, a kterých bychom se měli pokud možno zbavit. V životě křesťana i církve jsou ale i napětí, která bychom zrušit neměli – a pokud je zrušíme, staneme se neplodnými. Uvedu několik příkladů:

• Rostoucí sbor potřebuje novou budovu, ale má rovněž rozvinutou sociální službu. Ve sboru je napětí mezi těmi, kteří by finance rádi zaměřili na novou budovu, a těmi, kteří nechtějí omezovat dobročinnost.
• V denominaci je napětí mezi tím, co by mělo dělat ústředí, a tím, co by měly dělat jednotlivé sbory.
• Ve sboru je napětí mezi lidmi, kterým jde primárně o evangelizaci, a lidmi, kteří zdůrazňují potřebu vyučovat již získané.
• V pastoraci je napětí mezi přístupem lásky a milosti a potřebou zachovávat kázeň.

          Takových napětí bychom mohli zmínit ještě pěknou řádku. Mají jedno společné: Kdyby jednoznačně zvítězila jedna strana, celý sbor tím ztratí.
          Podobně je tomu s otázkou občanství, které se nyní věnujeme. Bratra Vožeha nemusím přesvědčovat o tom, že vidět pouze pozemské občanství a nevnímat nebeské občanství a nevážit si jej, znamená neznat naši identitu Božích dětí. Pak by nám hrozilo, že se skutečně budeme pokoušet „zlepšovat“ tento svět svými vlastními silami. A je mnohokrát v praxi odzkoušeno, že takové pokusy nedopadají dobře. To vše Otakar Vožeh dobře ví a oprávněně před tím varuje.
          Chci ovšem upozornit, že i opačný extrém je nebezpečný. Studoval jsem na teologické fakultě v dobách normalizace a tehdy se řešily různé bolestné situace, kdy byli někteří studenti vyloučeni, protože dali najevo své politické postoje (např odstraněním sovětské vlajky z budovy semináře). Měli jsme mnoho napjatých rozhovorů s našimi profesory, a právě oni zdůrazňovali, že máme nebeské občanství a do záležitostí našeho státu se nemáme míchat. Říkali jsme tomu tehdy „teorie slušného cizince“, protože – podobně jako bratr Vožeh – nás nabádali, abychom věci světské nechali být. Máme přece občanství v nebesích, tady jsme tak nějak jen na návštěvě a pokud se nám něco nelíbí, pak o tom slušně pomlčme. Život podle „teorie slušného cizince“ byl tehdy způsob, jak se vyhnout nepříjemnostem.
          Otázkou ovšem je, kam až při aplikování tohoto postoje můžeme zajít. Právě pročítám knížku bulharského křesťana Haralana Popova Mučen pro Krista. Tento bratr byl třináct let vězněn za neuvěřitelných podmínek. Pomoci zvenčí se příliš nedalo, ale přesto se o to někteří pokoušeli. Kniha byla původně psána v roce 1975 a její autor se netají tím, že je zklamán lhostejností křesťanů ve svobodných zemích vůči utrpení těch, kteří žili v komunistickém bloku a nebyli ochotni zapřít Krista. Např. od politiků, kteří se považovali za křesťany (záměrně nepíšu od „křesťanských politiků“) by se dal očekávat větší zájem o tyto trpící, a ne že se nechají opít rohlíkem a uvěří takovým organizacím jako Křesťanská mírová konference nebo Pacem in terris, které dělaly režimu štafáž a snažily se na Západě budit dojem, že v komunistických zemích panuje náboženská svoboda. Nepodezírám bratra Vožeha z toho, že by se chtěl na něčem takovém podílet; pouze upozorňuji, že „ideje mají následky“. Teorie „slušného cizince“, tedy zdůrazňování našeho nebeského občanství a opomíjení našeho pozemského občanství přinášela trpké plody.
          Otakar Vožeh správně píše: „Naše přítomnost na tomto světě, naše slova a celý náš život mají v sobě skrytý potenciál měnit společnost, ve které žijeme. To je možné jedině tehdy, žijeme-li jinak, podle jiných měřítek, než tento svět. Vyznáváme jiné hodnoty než tento svět.“ Ano, tak by to mělo být. Jenže když jsem se zajel podívat do archivu StB na svou složku, zjistil jsem, že všichni profesoři byli agenty StB. Nebylo to nic překvapivého – to jsme tušili. Konec konců, i mně estébáci nabízeli, že když budu povolný, budu moci jezdit do ciziny (rozuměj: kapitalistické). Postoj našich profesorů se s teologií „slušného cizince“ zřejmě celkem dobře snášel. Ovšem když potom komunistický režim padl, nebyli to tito lidé, kteří by se mohli ujmout nějakého duchovního vedení, kterého bylo tehdy velmi zapotřebí.
          Bratr Otakar Vožeh by se mohl cítit dotčen, pokud by to vypadalo, že kladu rovnítko mezi „vyznavače nebeského občanství“ a „kolaboranty“. Tak tomu skutečně není. Vyznavače čistě nebeského občanství bychom možná našli i mezi těmi, kdo nezištně, statečně a obětavě pomáhali trpícím. Přesto si myslím, že bychom z mnou nastíněného napětí utíkat neměli. Neutíkal z něj jistě William Wilberforce, který po celý svůj život bojoval za zrušení otroctví. Dokážu si představit, že měl oponenty, kteří mluvili podobně jako Otakar Vožeh: „To není naše poslání, jako to nebylo poslání Pána Ježíše Krista. Politicko-sociální aktivismus není programem Církve.“ Já tvrdím: Politicko-sociální aktivismus není hlavním programem církve, ale za určitých okolností je nutným důsledkem správně pochopeného a správně žitého křesťanství.
Dan Drápal
22. října 2021

Můj problém s Piráty

Piráti dopadli ve volbách zle, což někteří křesťané hlasitě vítají. V řadě oblastí – jednou z nich se budu v tomto článku zabývat podrobněji – jsou mi názorově velmi vzdálení. Přesto jsem nad jejich porážkou-neporážkou příliš nejásal. Dokonce jsem si přál, aby dopadli dobře. Je za tím moje slabost pro fair play a pro velkorysost a gentlemanství. Piráti se stali terčem nevybíravých, ba frapantně lživých útoků, a vítězství za pomoci lží mě prostě nikdy nijak netěšilo, ať už šlo o volby prezidentské nebo nyní parlamentní. Nízkost a lež prostě nesnáším a jejich oběti mají u mě tak nějak vždycky násko           Napíšu nyní, proč mám s Piráty problém. Piráty volili někteří z mých nejbližších, a v našich společných rozhovorech jsem zjistil, že to, s čím mám problém já, mají v podstatě problém taky, akorát tomu nepřipisují žádnou velkou váhu. Jinak řečeno, vidí u Pirátů mnoho dobrých věcí, a tato jedna špatná u nich prostě nemůže převážit. Piráti nepochybně reprezentují určitý civilizační či kulturní trend, který považuji za špatný, nešťastný a dlouhodobě zničující. Začnu zeširoka – teď prosím na chvíli na Piráty zapomeňte; vrátíme se k nim později. Začalo to ve velké míře v šedesátých letech. Docházelo k dekriminalizaci homosexuality a k zpochybňování všech autorit jako takových. S dekriminalizací homosexuality nemám problém. Homosexuální jednání (nikoli homosexuální sklony) považuji za hřích. Stejně tak považuji za hřích manželskou nevěru, psychické týrání dětí, lhaní v rámci předvolebního boje atd. atd. Otázka je, co z toho má být trestně stíháno. Např. psychické týrání dětí je obrovský problém, který nechci bagatelizovat. Může mít formy velmi mírné (myslím, že se ho někdy na mně dopouštěli i mí milující a milovaní rodiče), ale i velmi brutální, kdy by bylo třeba co nejrychleji zasáhnout. Manželskou nevěru považuji za ohavnost, ale kriminalizovat ji považuji za naprosto nevhodné. V době, kdy došlo k dekriminalizaci homosexuality, byla většina Pirátů ještě „na houbách“. Pak přišlo registrované partnerství. Přiznám se, že s ním také nemám problém. Myslím si sice, že většinu toho, co mělo přinést, mohli registrovaní získat i bez něj (proto také většinu homosexuálů nechává tato možnost chladnými), ale budiž. Problém mám s homosexuálními sňatky. Mám jakousi apriorní nedůvěru k tomu, když se mění pojmy, nebo když se slovům dává jiný význam, než měly. V moderní době k posunům ve slovech a/nebo v jejich významu dochází často. Kdysi se říkalo metař, za socialismu se říkalo počišťovač. Už jsem to ale dlouho neslyšel. Dnes je to zpravidla pracovník technických služeb. Dříve se říkalo švec, ale to už je dávno. Z ševců se stali obuvníci. Jak moc si tím pomohli, netuším. Dříve se říkalo učedník, za socialismu se začalo říkat učeň. Kdysi v sedmdesátých letech jsem v rozhlase slyšel zdůvodnění: Učedníci bylo obětí vyděračského kapitalismu, naši socialističtí učňové radostně budují svou novou socialistickou vlast. Slova dokáží být zvláštním způsobem pokrytecká. Vezměte si třeba takové umělé přerušení těhotenství. Když něco přerušíte, pak to zpravidla zase můžete spustit, obnovit, pokračovat v předešlém. Správně by se mělo říkat umělé ukončení těhotenství. Proč ta matoucí záměna? Nechávám na váženém čtenáři, aby se nad tím zamyslel. Slovo ukončení se ale objevilo jinde, ovšem tentokrát se stalo matením ono. Když sovětská raketa sestřelila jihokorejské dopravní letadlo se stovkami cestujících na palubě, byl „TASS zplnomocněn oznámit“, že sovětské ozbrojené síly ukončily let tohoto „narušitele“. Jeden můj známý se tehdy nechal inspirovat k promýšlení dalších podobných posunů. Co kdybychom během podzimních honů hovořili o myslivcích, kteří zastavují zajíce v běhu? Zkrátka řeč je důležitá, a kdo určuje terminologii, má moc. A mnohdy nevadí, když říká nesmysly. Vezměte si třeba heslo „manželství pro každého“ nebo „manželství pro všechny“. I pro tu dámu s jezevčíkem? I pro tři bratry v triku? I pro tetu s neteří? Že něco není v pořádku, můžete poznat i podle postoje těchto lidí k „jinověrcům“. „Jsme fér“, hlásá o sobě jedna taková pokroková organizace. To znamená, že kdo má jiný názor, je nefér, tudíž morálně defektní, samozřejmě včetně autora tohoto článku. Autor tohoto článku to přežije, byl považován za morálně defektního skoro všemi vládnoucími mocemi a zocelil se ještě za komunismu – to bylo dobrá škola, jak si podržet vlastní názor uprostřed dosti nátlakového prostředí. Vraťme se ale ke kulturním válkám. S homosexuálními sňatky se objevila na scéně i otázka adopce dětí homosexuály. K tomu lze říci, že mnohdy skutečně je lepší, aby dítě žilo s dvěma homosexuály nebo dvěma lesbami, než aby zůstávalo v dětském domově. Pokud to postavíte tak, že buď homosexuální svazek nebo dětský domov, pak může být homosexuální svazek skutečně lepší. Ale je to skutečně jediná alternativa? Pochopitelně není, a nadto počet homosexuálů, kteří chtějí adoptovat dítě, je statisticky marginální. Adopce dětí homosexuálními páry je spíše heslo než reálná potřeba společnosti – omlouvám se těm několika desítkám párů, pro které se jedná o skutečný problém. Mnohem závažnější je falšování dat o vývoji těchto dětí. Bývaly doby, kdy jsem doufal, že tyto statistiky přesvědčí každého člověka, že nejlépe se daří dětem v intaktních rodinách. To vám potvrdí naprostá většina dětských psychologů a psychiatrů, a jsem si jist, že většině z vás to potvrzuje i osobní zkušenost. Pak jsem se na konkrétních případech přesvědčil, že o pravdivá data není zájem, ba dokonce že je (docela silný) zájem je potlačovat. Toto ale pořád není konec cesty. Po sňatcích homosexuálů a adopcích dětí homosexuálními páry přichází éra transsexuálů. Můžeme pozorovat nový fenomén: žádosti o změnu pohlaví. Tady už podle mne přestává všechna legrace. Změna pohlaví v mnoha případech znamená odstranění funkčních orgánů a jejich nahrazení nefunkčními. I v naší republice přibývá mladých lidí, kteří žádají o změnu pohlaví (v devadesáti procentech jsou to dívky, které chtějí předělat na chlapce); zatím jsou to jen desítky nebo nízké stovky případů. To například ve Velké Británii už jde o desetitisíce mladých lidí, kteří jsou zmatení, a doslova nevědí, čí jsou (a kým jsou). Ovšem vývoj jde dál a v zemích, kde probíhá změna pohlaví jako na běžícím pásu, přibývá i lidí, kteří svého rozhodnutí trpce litují. Kromě nízkých počtů se u nás můžeme utěšovat ještě tím, že v našem zdravotnictví jsou přece jenom zabudovány určité brzdy. Mladý člověk, žádající o změnu pohlaví, musí absolvovat rozhovory se sexuologem a psychologem, a co je nejdůležitější, na rozdíl od některých západních zemí, včetně již zmiňované Velké Británie, je u nezletilých třeba souhlasu rodičů. Podle sdělení sexuologického oddělení fakultní nemocnice Brno ukazují statistiky z let 2012 až 2019, že 40 procent těch, kteří se přihlásili a kteří by měli nárok na změnu pohlaví, tuto cestu opustilo. O této problematice bych mohl psát dlouho. Nyní se vrátím k Pirátům. Když jsem před volbami mluvil s řadou lidí o tom, koho budou volit, často jsem slýchal, že někdo by nevolil určitou politickou stranu protože… (a následoval jeden pádný důvod). Většinou mi tito lidé neřekli, koho tedy budou volit. Obávám se, že tu stranu, pro kterou se rozhodli, nebudou zase jiní volit protože… (a opět by mi asi uvedli nějaký vážný důvod). Někdy lidé uvádějí důvody personální („nebudu volit ODS, protože za ně kandiduje paní Černochová“), nejčastěji se jedná o postoj k EU a k migraci. To, co je pro některé nejdůležitější (pro někoho třeba ochrana klimatu), je pro jiné buď něčím vyloženě negativním, nebo sice pozitivním, ale nepříliš důležitým. Rozdíl mezi mnou a některými mými milovanými rodinnými příslušníky je v tom, že já nápady s polyamorií a vůbec celou genderovou problematiku považuji za něco velice negativního, kdežto jim se na Pirátech líbí, že chodí na různá jednání velmi dobře připravení a dokáží jednat věcně a neuchylují se k urážkám a podpásovkám. Nad genderovou ideologií mávnou rukou. A tak tuším, že nás v následujících letech čekají velmi živé debaty. Nicméně jsem si jist, že nás nerozdělí. Víme, že máme silné názory, ale víme, že nejsme majetníky pravdy. Možná právě to činí ty debaty tak dlouhými a zajímavými. Já většinou nejsem schopen pokračovat, když mi někdo připisuje nečisté motivy, nebo když prohlašuje nějakou věc za „jasnou a dokázanou“, a já buď vím nebo tuším, že je sporná. Diskutovat s majetníky pravdy mi moc nejde. A popravdě řečeno, ani mě to moc nebaví. 13. října 2021

Už zase sýčkuji

Vlastně bych se měl z výsledků voleb do Poslanecké sněmovny radovat, a ne sýčkovat. Hlasoval jsem pro Spolu a vyhráli jsme. Dříve opoziční strany budou mít v Poslanecké sněmovně pohodlnou většinu 108 hlasů – kdy měli vítězové voleb tak jednoznačnou převahu? U nás se to vždycky šmrdolilo kolem té stojedničky a problém sestavení vlády se občas „řešil“ pomocí přeběhlíků – nic pěkného na pohled.           Na televizní debaty jsem se dívat nevydržel. Těch dvacet minut, kdy jsem to zkoušel, nešlo o debatu, ale o jednotlivé vstupy, v nichž bylo možno napadnout protivníka. Moderátoři vesměs nemoderovali, ale nadhodili nějakou otázku a pak někoho vyvolali. A za pět minut se už mluvilo o něčem úplně jiném. Nu, tak se v této pokrokové době dělá politika – na tom nic nezměním.           Zato v sobotu odpoledne jsem byl přilepený na televizní obrazovku. Bylo to drama s dobrým koncem. Další čtyři roky Babišovy vlády byly zažehnány. (Uf, to se mi ulevilo.) Nicméně teď dojde na lámání chleba – ustojí Piráti ztrátu mandátů ve prospěch vlastního koaličního partnera? Dohodne se pět politických stran na vládě? Mnozí věští, že nikoli.           A v čem spočívá mé sýčkování?           Ne v tom, že bych vítězům předpovídal brzké roztržky a nedohodu – tedy něco podobného, co se stalo na Slovensku po pádu vlády Róberta Fica, po němž brzy následoval pád nového premiéra Igora Matoviče. Hlavní nebezpečí vidím jinde.           Nová vláda bude muset udělat řadu velmi nepopulárních kroků. Velice nepříjemnou inflaci bude moci ovlivňovat pouze z části – ta je do velké míry důsledkem ekonomického vývoje na celém světě. Obávám se, že inflace snadno „sežere“ přínos zvýšení důchodů, které v závěru prosadila Babišova vláda. V celé řadě oblastí se kroky vlády, byť by byly sebepozitivnější, projeví až po letech. Vzhledem ke čtyřletému období bude muset vláda jednat poměrně rychle a nepopulární kroky prosadit ve dvou následujících letech, tedy 2022 a 2023.           A hned zkraje roku 2023 budou prezidentské volby. Ano, všichni tušíme, že by mohly nastat i dříve, ale to nikdo z nás kromě několika proroků a „proroků“ s jistotou neví, takže spekulace necháme stranou.           A co bude dělat dosavadní premiér Babiš? Ať už vláda udělá cokoli, zpočátku budou nepopulární kroky převažovat, a dosavadní premiér bude mít bezpočet příležitostí říkat: „Vzpomeňte si, jak se vám dařilo za mě. Já jsem vám to říkal, že zvítězí-li opozice, bude vám zle.“ A mnoha lidem se to bude takto jevit. Mnozí si nepřipustí, že peníze z prázdné kasy nelze rozdávat donekonečna.           A kdože se to bude jevit jako možný kandidát na nového prezidenta?           No přece Andrej Babiš.           Jeho šance umocňuje časovaná puma, ukrytá v letošní volební statistice.           Myslíte, že současná rýsující se pětičlenná koaliční vláda má podporu většiny obyvatelstva? Pozor, brzděte! Já se samozřejmě raduji z toho, že komunisté konečně nebudou v Parlamentu, a není mi moc líto ani ČSSD. Mně osobně ve „volební kalkulačce“ vyšla Trikolóra, ale z dobrých důvodů jsem nikdy neuvažoval, že bych ji volil. Jenže:           Jsou tady doslova statisíce hlasů, které propadly. A tyto hlasy by vítěze voleb rozhodně nevolily. Co s těmito lidmi bude?           Ze svého hlediska v Parlamentu žádné zastání mít nebudou. Ale když už ho budou přece jenom v Parlamentu někde hledat, kde to asi bude? Ano, u Babiše a Okamury. A Andrej Babiš je určitě dokáže oslovit. Upraví svou rétoriku způsobem, že v prezidentských volbách se pro některé lidi stane kandidátem přímo neodolatelným. Odtud tedy mé sýčkování.           Dobrá zpráva pro nás pro všechny je, že jsem se často mýlil. Kéž bych se mýlil i tentokrát! Dan Drápal 12. října 2021

Nezbytnost chození s Bohem

     Apoštol Pavel – a skrze něj sám náš nebeský Otec – nás vyzývá: „Bratři, přemýšlejte o všem tom, co je pravdivé, ušlechtilé, spravedlivé, čisté, milé, co má dobrou pověst…“ (Fp 4,8). A na jiném místě. dodává: „V činění dobra neochabujme“ (Ga 6,9).
          Naplnit tato slova není ani samozřejmé, ani jednoduché. Když se podíváme třeba do veřejné sféry, zejména do umění, pak se můžeme po čase přistihnout, že přemýšlíme o tom, co je nepravdivé, nízké, nespravedlivé, špinavé a nemilé. Oblíbeným tématem některých uznávaných umělců je líčit nějaký příběh, v němž se nám protagonisté jeví jako dobří lidé, ale nakonec se ukáže, že i oni jsou ve skutečnosti jako všichni ostatní. Vypadá-li někdo jako dobrý člověk, bude to asi pokrytec. Někteří veřejně činní lidé o sobě přiznávají, že nejsou „žádný Mirek Dušín“, tedy přiznávají, že občas jednají nečestně, ale odvoláním se na to, že nejsou onou jednoznačně kladnou postavou z Rychlých šípů naznačují, že holt v reálném světě se poctivě žít nedá.
          Dá. Nebo je možné se o to alespoň snažit. Aby se nám to alespoň trochu dařilo, musíme si dávat pozor, co do svého nitra pouštíme. Apoštol Pavel nás vyzývá, abychom své srdce a svou mysl naplnili tím, co je ušlechtilé, čisté … viz citovaný verš. Patrně se ale potom nestanete znalcem moderního umění, ale z toho si nic nedělejte, mohly by vás potkat horší věci.
          Chci nyní povzbudit ty, kdo se snaží apoštolova slova naplnit, snaží se smýšlet čistě a konat dobro, nicméně jsou nařčeni z nečistých motivů. Zvláště to bolí, když jsou takto napadeni jinými křesťany.
          Důležité je vědět, že Písmo s něčím takovým počítá a že takové věci se skutečně dějí. A ne pouze nějak výjimečně.
          Člověk má pak tendenci přemýšlet nikoli o tom, co je čisté a ušlechtilé, ale o tom, jak mu druzí nerozumí a jak je to vlastně ošklivé, že je podezírán z nečistých motivů tam, kde on to myslel dobře. Jakmile se ale vydá touto cestou, hrozí mu, že upadne do sebelítosti a zahořkne. Myšlenky na příkoří, kterého se nám dostalo, jsou velmi vtíravé.
          Jaké je Boží řešení? Vlastně velmi jednoduché. Přimkněte se k Bohu.
          Bůh nám nabízí přátelství a obecenství. Můžeme s ním mluvit takřka o čemkoli. Jsme na něm naprosto závislí. Kdyby nebyl, upadli bychom do zoufalství. Ale on je, a je zárukou čistoty a šlechetnosti. On je světlo, v němž není žádná tma. On zná naše motivy.
          Pokud propadáme do sebelítosti, znamená to, že nám na něčem jiném záleží víc než na Bohu. Jakmile to zjistíme, je třeba udělat jediné: Najít obecenství s Bohem. Důležité je, co si o dané situaci myslí on. Ne to, co si myslí – a co o vás říkají – lidé.
          Najdeme-li obecenství s Bohem a s ním i jistotu, že nejsme odsouzeni, můžeme se v klidu zamyslet na tím, zda na tom, z čeho jsme byli podezíráni, není přece jenom zrnko pravdy. Někdy dojdeme k závěru, že ano, jindy, že ne.
          Hluboký a požehnaný život s Bohem si lze jen těžko představit bez upřímného přátelství s bratry či sestrami. Osamělým křesťanem se legitimně můžeme stát jen v jednom případě: Jsme-li pro víru v Ježíše vězněni na samotce (no dobře, taky jsem mohl zmínit ztroskotání na pustém ostrově). Je požehnané mít člověka, s nímž mohou mluvit o tom, co se mě dotklo nebo kde jsem zhřešil.
          Dovedu si představit i situaci, kdy i člověk, který vyhledává obecenství s Bohem a s lidmi, zůstane úplně sám. Mám zato, že v takové situaci se ocitl David, když Amálekovci přepadli jeho tábor a odvlekli ženy i děti celé jeho velké skupiny. Jeho vlastní lidé se tehdy radili o tom, že Davida, který toho pro ně tolik udělal, ukamenují (viz 1S 30,6). Nakonec k tomu nedošlo, a my nevíme, co konkrétně situaci proměnilo. Čteme pouze toto: „Ale David se posilnil v Hospodinu, svém Bohu“ (tamtéž).
          David byl v tu chvíli zřejmě zcela osamocen. Byl však s ním ten nejdůležitější: Bůh.
          Pokud si připadáme osamělí a nedokážeme s nikým vyjít, bude s největší pravděpodobností chyba na naší straně. Jsi-li všem protivný, neznamená to, že jsi prorok. Pokud ale žiješ v pokání, miluješ Boha a přesto se ocitneš v tak vyhrocené situaci, bude ti tento verš posilou. I ty se můžeš posílit v Hospodinu, svém Bohu. Žiješ-li v obecenství s Bohem, pak tě to neochrání před situacemi téměř nemožnými a nezvladatelnými, ale nakonec se Bůh ve tvém životě oslaví. „Nebo v tobě proběhl jsem vojsko, a v Bohu svém přeskočil jsem i zeď“ (Ž 18,30 Kr.).

Dan Drápal
27. září 2021

Předvolební poznámky

Tentokrát nepůjde o volební agitaci – té jsem věnoval před časem jiný článek. Dnes mi jde spíše o to, co nastane po volbách.
          Předně si dovolím jednu obecnou poznámku, která se týká technikálií voleb: Dával bych přednost tomu, aby se nezavádělo korespondenční (elektronické) hlasování. Přiznám se, že počítačům příliš nerozumím. A vím, že nejsem sám. Nemám dostatečnou důvěru v to, že do voleb přes počítač nelze nějak nepatřičně zasahovat. A vím, že nejsem sám. Ve Spojených státech je to velké téma, které rozděluje společnost. Prosím, můžete si myslet, že ti, kdo odmítají elektronické hlasování, odmítají pokrok. Může to tak být. Stojí ale za to, mít elektronické hlasování, když miliony lidí k němu nemají důvěru? Vždyť právě férovost voleb je něčím, v co by měly věřit všechny relevantní strany! Skutečnost, že někteří lidé na elektronické volby tak vehementně tlačí, ve mně – a vím, že nejsem sám – vzbuzuje podezření. Proč tak činí? Suma sumárum, možná se zavedením elektronického hlasování ušetří pár milionů. Já bych ale dával přednost tomu, zaplatit si klasiku a hlasovat zásadně „papírově“. Pak je možno hlasy kdykoli přepočítat.
          A teď k volbám. Píšu tento článek 27. září, kdy do začátku „našich“ voleb zbývá 11 dní. Nebudu se věnovat odhadům, jak to dopadne. Je zřejmé, že to může dopadnout nejrůznějším způsobem. Co se mne týče, tak pokračování jakékoli Babišovy vlády znamená „všechno špatně“. Pokud Babiš nevyhraje, je velmi pravděpodobné (mě se zdá dokonce, že téměř jisté), že nějakou vládu bude muset slepit koalice pěti politických stran, a to značně nesourodých. Může to fungovat?
          Domnívám se, že může. Pamatuji na dobu, kdy byli v zastupitelstvu hlavního města Prahy zástupci ANO, ČSSD a Trojkoalice starostů, zelených a lidovců. Zejména této trojkoalici předpovídali skoro všichni brzký konec. Spojenectví zelených a lidovců bylo opravdu svým způsobem bizarní. Přesto se tato koalice po celé volební období nerozpadla. Byl jsem tehdy v pražském městském výboru KDU-ČSL, a tak vím, proč. Bylo to jednoduché: Koalice měla stanoveno, kdo je za co zodpovědný, a nechala jednotlivé zastupitele rozhodovat o rezortech, který jim byly svěřeny. Proto lidovci neprotestovali, ani když zástupkyně zelených Petra Kolínská odvolala ředitele Ústavu pro rozvoj hl. m. Prahy Petra Hlaváčka, ačkoli to byl krok zcela nesmyslný a ačkoli Petra Kolínská neměla připravený žádný další tah.
          Něco podobného by se mohlo opakovat i na celostátní úrovni. Jde o důsledné dodržování srozumitelně sepsané koaliční smlouvy. Není to sice ideální řešení, ale fungující demokracie zpravidla ideální řešení nenabízí.
          Jeden z mých přátel a čtenářů mi napsal, že „politika je kšeft“. Kšeft není hezké slovo, a je to zlé, pokud probíhají kšefty skryté a utajené. Nicméně budiž – pokud se tím myslí, něco za něco, pak demokratická politika „kšeft“ je. Alternativou je diktatura nebo anarchie.
          Hodně záleží na schopnosti vyjednávat, a hodně záleží i na rétorice. Opoziční smlouva, uzavřená před lety mezi ČSSD a ODS, byla velmi odpudivá mimo jiné proto, že v předvolebním boji se tyto strany navzájem démonizovaly, mobilizovaly proti sobě, aby se pak pokusily zcela změnit politickou mapu země a vymazat z ní menší strany, v čemž jim naštěstí zabránil prezident Havel a Ústavní soud. Je zcela v pořádku, pokud Petr Fiala dává najevo, že vládnout spolu s Ivanem Bartošem by mu nebylo ani trochu příjemné. Je ale dobře, že se zdržuje osobních invektiv. Na rétorice záleží víc, než si myslíme. Je něco zcela jiného, když někomu třeba v televizní debatě řeknete: „Pane, vy lžete“, než když řeknete „vážený pane, o správnosti vašich informací by se dalo s úspěchem pochybovat“. Samozřejmě, jsou voliči, kteří vítají od lídrů svých stran silná (či spíše silácká) a šťavnatá slova – očekávám, že se vyjádří i k tomuto mému článku. Urazit protivníka se může zdát jako skvělý tah. Je ovšem smutné, když se tím připravíte o budoucího koaličního partnera. Demokracii se daří, jsou-li politici umírnění, schopní vyjednávat, dávají-li přednost věcné argumentaci před osobními útoky. Jistě, každý z nás má (nebo má mít) také určité nepřekročitelné meze. Lhát se v demokracii nesmí, přestože se tak někdy děje.
         
Dan Drápal
27. září 2021

Církev po COVIDu

     Prozradím, že o tento článek jsem byl požádán v červnu. Píšu ho v půli července a vy ho čtete nejspíše počátkem září. Z tohoto hlediska je název článku možná až příliš odvážný – co když se objeví nová mutace koronaviru a přijde ještě další vlna, takže se vám název „po“ COVIDu bude jevit jako směšný. Můj odhad je ovšem poněkud optimističtější: COVID ještě zahrozí, ale už to nebude tak zlé jako na jaře. Zdůrazňuji, že je to odhad, nikoli prorocké slovo.
          Jaké plyne z pandemie poučení pro budoucnost? K čemu bychom se měli vrátit, na co navázat, co dělat jinak?
          Uvědomil jsem si, jak je mi drahé osobní setkávání. A to jsem povahou samotář. Počátkem července jsem byl na křesťanské konferenci. Respirátory byly sice otravné, zvláště pokud byl člověk na konferenci od rána do večera, ale vidět se se spoustou starých přátel a poznávat přátele nové bylo občerstvující.
          Myslím, že ať už žijeme ve velkém sboru nebo v maličkém společenství (což je můj případ), měli jsme během různých uzávěr problém neztratit členy, kteří jsou – ať už z jakýchkoli důvodů – na okraji. Jistě, pozitivem bylo, že mnohé sbory konaly on-line bohoslužby, případně bohoslužby s předem natočeným kázáním, na které se připojili i lidé, které jsme dříve ve svých sborech neviděli. Kolik jich ale bylo a jaká je bilance ztrát a zisků nedovedu odhadnout. Slyšel jsem, že některé sbory budou on-line bohoslužby pořádat i nadále, když už to nebude akutně potřeba. Osobně dávám přednost „klasickému“ setkávání, ale proti vysílání bohoslužeb asi nelze moc namítat.
          Z médií se dovídáme, jak s námi různé uzávěry „zacvičily“. Narostlo domácí násilí. Naopak, některá manželství ožila a upevnila se. Někde se sblížily děti se svými rodiči. Maně mi tane na mysli výzva ze závěru Zjevení: „Kdo ubližuje, ať ještě ubližuje do konce, kdo je špinavý, ať se ještě ušpiní, a kdo je spravedlivý, ať ještě až do konce koná spravedlnost, a kdo je svatý, ať se ještě posvětí.“ Prostě vybublávalo na povrch, co v nás bylo už předtím.
          Pandemii dost odskákaly (některé) děti. Pro mě rok pandemie znamenal zhruba sedmdesátinu života, tedy vlastně epizodu. Pro mého nejmladšího (osmiletého) vnuka to byla osmina života, a to je podstatný rozdíl. Zprávy o tom, kolik kilo děti přibraly, se liší, ale i ta nejoptimističtější, kterou jsem zachytil, uvádí dvě a půl kila.
          Líto mi bylo jedináčků. Moji tři vnuci mají mezi sebou pěkný vztah, a rodina byla hodně opatrná, nicméně kontakt s kamarády (z rodin, které dodržovaly podobná bezpečnostní pravidla) děti zcela nepřerušily, byť to úplně košer nebylo. Pokud byl ale někdo sám, nejen bez sourozenců, ale i bez bratranců a sestřenic, případně babičky a dědečka, s rodiči zapřaženými v práci, byť třeba na home-officu, pak se na něm poslední rok mohl podepsat hodně negativně.
          Mluví se hodně o nerozumných opatřeních vlády. Střídání na postu ministra zdravotnictví jistě na důvěře vládě nepřidalo. Odborníci se mnohdy neshodli v tom, co je třeba činit a čemu je třeba se vyhnout. Vláda nesporně řadu chyb udělala. Jsem ovšem poněkud skeptik, pokud jde o názor, že jiná vláda by to dělala podstatně lépe. Možná ano. Ale jist si tím nejsem. Tady bych skutečně radil se raději modlit a přimlouvat než vyjadřovat jednoznačné soudy.
          Ať už jste měli na základní nebo dílčí otázky spjaté s pandemií jakékoli názor, mohli jste i v oficiálních médiích najít argumenty, které váš názor potvrzovaly. Moc jsem nerozuměl lidem tvrdícím, že „média“ něco tají, protože i v rozhlase i v novinách a časopisech (televizi zásadně nesleduji) dostávali prostor i lidé hlásající různé bizarní teorie.
          Co se týče křesťanů, nutno konstatovat, že byli (a patrně dosud jsou) stejně rozdělení, jako celá společnost. Prohlášení křesťanských zdravotníků mi přišlo jako jasný a střízlivý hlas – křesťanští zdravotníci dle mého názoru obstáli. Mnohem hlasitější ale byly hlasy varující před očkováním nebo dokonce tvrdící, že celá pandemie je humbuk. Skoro jsem byl rád, že si sekulární sféra těchto hlasů příliš nevšímala. Bývaly doby, kdy církev šíření různých pomluv a bludů bránila; obávám se, že v současné době tomu tak není. A čím je zřejmější, že očkování opravdu zabírá, tím bývají tyto hlasy křečovitější a používají silnějších kalibrů. Kdo se dá očkovat, je už ztracen – přijal znamení šelmy a skončí v hořícím jezeře. Zkrátka „jinověrci“ jsou démonizováni. V takové atmosféře se pochopitelně nějaká věcná diskuse vést nedá.
          Vzpomínám na příběh o tom, jak se John Wesley setkal při plavbě do Ameriky s Moravskými bratřími. Ti zůstali klidní i uprostřed bouře, což na Wesleyho silně zapůsobilo. Bratří neměli v ruce žádné meteorologické předpovědi. Asi těžko mohli pomoci ostříleným námořníkům s navigací. Patrně posloužili jiným už tím, že zůstali klidní a nestřečkovali.
          Na spoustu otázek kolem COVIDu neznáme odpověď. Můžeme ale zůstat klidní. Můžeme se přimlouvat za nemocné, za lékaře a zdravotní sestry, za ministra zdravotnictví a celou vládu. Můžeme potěšovat pozůstalé po obětech. A můžeme si každý den připomínat, že „ať žijeme či umíráme, patříme Pánu“ (Ř 14,8).


Dan Drápal
20. července 2021

Vzpomínka na zesnulého přítele

      Pavel Kábrt byl jedním z nejpozoruhodnějších lidí, s nimiž jsem se na této zemi setkal. Byl mým vrstevníkem – narodil se o pouhý den přede mnou. Poprvé jsem se s ním setkal na biblické hodině libeňského sboru ČCE – bylo to v roce 1978. Pavel mi kladl nejrůznější otázky na tělo, některé z nich záměrně provokativní.
          V době, kdy jsme se setkali, nebyl členem žádné církve. Pavel totiž strávil deset let u Svědků Jehovových. Z této organizace bylo vyloučen, protože nepřijímal učení Svědků, že všechny křesťanské církve kromě nich samotných jsou v bludu a navštěvování jejich shromáždění je hříchem.
          Nicméně Pavel si – přinejmenším metodicky – od Svědků přinesl něco, co jsem do té doby neznal, a sice programatické vedení nově obrácených. Tehdy se rodilo „maninské probuzení“ a Pavel v jeho počátcích sehrál klíčovou úlohu. V té době se obrátila na jeho službu jedna dívka a Pavel se jí začal věnovat. Domluvili jsme se, že mi po dvou třech setkáních tuto čerstvou křesťanku „předá“, a nadále ji budu vyučovat já. Měli jsme jedno „předávací“ setkání, během kterého jsem si se zděšením uvědomil, že vlastně nevím, jak se jí věnovat – zatímco Pavel to ví.
          Tento náš nedostatek brzy doplnili „Navigátoři“, americká paracírkevní organizace věnující se osobní evangelizaci a osobnímu učednictví. Setkali jsme se s jejími misionáři a díky nim jsme získali přístup k určitým učebním materiálům (později vydanými pod názvem „Na cestu víry“).
          Pavel žil částečně asketickým životem a plně se věnoval evangelizaci a vyučování. Na čas se pak stal kurátorem holešovického sboru ČCE („Manin“).
          Pavlovi jsem vlastně vděčný za to, že jsem se udržel ve službě. Počátkem 80. let jsem čelil bolestnému rozvodovému řízení. V neděli večer jsme ve sboru mívali modlitební, kam chodilo asi tak 8 – 12 lidí. Modlili jsme se za mé manželství. Pavel mu průběžně říkal, co dělám špatně, co bych měl změnit apod. Někdy mi to bylo hodně nepříjemné. Myslím si, že často měl pravdu, ale zdaleka ne vždy. Nikdo ke mně nebyl tak kritický jako on.
          Rozvodu se mi nepodařilo zabránit, a já jsem na schůzi staršovstva nabídl rezignaci. V tu chvíli vystoupil Pavel a velmi rezolutně řekl, že s rezignací nesouhlasí, protože jsem se snažil manželství zachránit, a přestože mi říkal tvrdé věci, nepraštil jsem za sebou dveřmi. Prostě můj největší kritik se stal mým největším zastáncem.
          O to těžší bylo, když se mezi námi objevily věroučné i praktické rozpory. Měl jsem pocit, že Pavlův radikalismus není zcela zdravý. Vzpomínám na jeden z jeho výroků: „Pavel říká: Užívej automatickou pračku, jako bys ji neměl. Ježíš říká: Prodej automatickou pračku.“
          Když rozpory mezi námi narůstaly, hráli jsme s Pavlem zvláštní hru. Sešli jsme se, a já jsem jemu říkal, co on si myslí, a on mně říkal, co si myslím já. Samozřejmě jsme občas vykřikli: „Ne, tak to není! Tohle si nemyslím!“ Myslím, že jsme tu hru hráli poctivě, a po několika setkáních jsme měli přesně zmapované, v čem se lišíme. Rozhodli jsme se, že se rozejdeme. Pavel rezignoval na místo kurátora a vystoupil ze sboru. Bylo to pro nás oba těžké, protože jsme se měli rádi, ale bylo to nakonec ve velkém pokoji. Pavel dál do sboru chodil (ne sice každou neděli, ale relativně často) a účastnil se Večeře Páně. Naše osobní přátelství tento rozchod přežilo a skoro bych řekl, že se prohloubilo. Dodnes si myslím, že ten rozchod byl nevyhnutelný, ale jsem vděčný za to, jakým způsobem proběhl.
          Mohl bych o Pavlovi napsat mnoho dalšího. Mnozí z vás ho asi znají jako autora webové stránky kreacionismus.cz. Do těchto oblastí už jsem ho nenásledoval – spor evoluční teorie vs. kreacionismus není moje téma. Nicméně vzpomínám, jak byl Pavel počátkem devadesátých let by pozván do jakési televizní diskuse, kde byl evolucionisty cupován. Jelikož ne každý evolucionista zná argumenty kreacionistů, byli často Pavlem zaskočeni. A tak v přímém přenosu došlo i na klasický slaboduchý argument „já jsem měl ve škole katechetu a ten nás pořád mlátil“.
          Během svého „svědkovského“ období pracoval Pavel deset let v dolech, aby nemusel na vojnu, kterou Svědkové zásadně odmítali. V těžkých podmínkách onemocněl Bechtěrevovou chorobou, jejímž viditelným příznakem je tuhnutí páteře. Tuto nemoc v podstatě nelze vyléčit, lze ji jen zpomalovat. Nevím, co bylo bezprostřední příčinou úmrtí; vím ale, že Pavel měl v posledních měsících celou řadu zdravotních potíží, které nepochybně s touto nemocí souvisely. Pavel se před několika lety přestěhoval do Teplic. V posledních letech života se o něj věrně a pečlivě starala jeho manželka Dáša.
          Jsem si jist, že Pavel byl „povýšen do slávy“ (promoted to glory), jak se říká mezi příslušníky Armády spásy, pro kterou Pavel značnou část svého života pracoval. Věřím, že je u Pána, protože spaseni nejsme pro své zdravé učení, ale pro oběť Kristovu, kterou přijímáme vírou.
Dan Drápal
18. září 2021

Koho budu volit a proč

Předvolební agitace
Nebudu to skrývat – tento článek je předvolební agitace. Moc si od ní neslibuji, ale nenapsat nic mi připadá horší, než napsat, že zase budu volit lidovce, tj. letos koalici „Spolu“, a zdůvodnit, proč.
          Přitom je mi jasné, že kdyby lidovci letos kandidovali samostatně, patrně by se do Poslanecké sněmovny nedostali, kdežto v rámci koalice „Spolu“ několik poslaneckých míst obsadí. Vím o celé řadě lidí, kteří se od lidovců odvrátili. Včetně mých nejbližších. Některým vadí koalice s ODS. Nevěří, že se tato strana skutečně očistila, že prošla dostatečnou katarzí, a nadto se bojí, že by v ODS mohl zvítězit proud, který by byl ochotný jít do povolební koalice s Babišem. Jiným zase vadí koalice s TOP 09. Nepřenesou přes srdce, že tato strana bude tlačit progresivistickou agendu a nechtějí s ní mít nic společného. Konečně je zde ještě poměrně silná skupina potenciálních voličů KDU-ČSL, kterým ovšem vadí, že lidovci jsou prounijní, a to jim brání, aby pro tuto stranu hlasovali.
          Přitom titíž lidé, kteří mi říkají, proč nebudou volit lidovce, vzápětí kladou otázku: „Koho tedy volit?“ Většinou jsou bezradní, kromě těch mladších, kteří sice v minulých volbách volili lidovce, ale letos to hodí PirStanu.
          Mě ale stále připadá rozumné volit lidovce. Když se podíváme na výsledky komunálních nebo senátních voleb, zjišťujeme, že se v nich lidovcům celkem daří. To znamená, že v řadě obcí a měst je lidé volí, a to opakovaně, protože se zřejmě osvědčili. A co se týče šéfů strany, pak, mám za to, můžeme být spokojeni. Jak Pavel Bělobrádek, tak Marek Výborný, tak Marián Jurečka jsou dobrými příklady, jak skloubit rodinu s politikou (a jak se správně rozhodnout z nejvyšší politiky odejít, když ji s rodinou z nějakých důvodů skloubit nejde). Prostě všichni tito šéfové mi připadali a připadají důvěryhodní.
Ano, účast v koalici Spolu znamená kompromisy. Ovšem nejen pro lidovce – stejně tak i pro ODS a pro TOP 09. Jenže v české politice to jednoduše bez kompromisů nejde. V našem pojetí zastupitelské demokracie se silným vůdcům nedaří. Vše je třeba dlouze vyjednávat, a někdy na to není pěkný pohled, protože to vypadá jako hokynaření „něco za něco“. Jenže to, co mnozí považují za slabost demokracie, je ve skutečnosti její silou.
          Překousnu i podporu Evropské unie. Mám proti ní řadu námitek, nicméně přes všechny její nedostatky si myslím, že je neskonale lepší mít alespoň EU, než kdyby žádná integrace nebyla. Hodně věcí se mi na EU nelíbí, ale považuji za lepší snažit se na něčem se s ostatními státy dohadovat, než si neustále stěžovat na „diktát Bruselu“. „Diktát Bruselu“ je chiméra. Kdo s tímto pojmem šermuje, si zpravidla nedal práci, aby se seznámil s tím, jak se v rámci EU rozhoduje. Ono je snazší na Unii nadávat, než se snažit vyjednávat. Jenže my si tolik libujeme v postoji zneužívané oběti…
          Demokratická politika je svým způsobem otravná. Většinou nikomu neumožňuje, aby slavil nepřetržitou řadu vítězství. (Takovou nepřetržitou řadu vítězství může slavit Vladimír Putin nebo Alexandr Lukašenko. Ale za cenu, kterou bychom patrně platit nechtěli, ať budeme v letošních volbách volit kohokoli.)
          Pamatujete se ještě na počítačový termín WYSIWYG? Byla to zkratka „What You See Is What You Get“. Česky: „Co vidíš (na monitoru), to se ti vytiskne na papír.“ Lidovci jsou WYSIWYG. Moc toho neprosadí, ale ledacos přece ano. Moc vás nepřekvapí, ale na rozdíl od jiných vás nepřekvapí negativně.
          Moc se jim nedaří v atmosféře, kde tolik záleží na marketingu. V tom je Babiš nedostižný. Pomluví Piráty, že tu chtějí zřídit Pirátostán a snížit důchody. Obojí je lež, leč zejména starší lidé na to slyší. A je to jasně pojmenovaná kauza: „Chce nám nasadit do bytu migranty.“ „Chce nám snížit důchody.“ To není „zkratka“. To je lež. A tam, kde se prezidentské i parlamentní volby vyhrávají lží (třeba o prodeji lithia), tam politika nebezpečně degeneruje. Lidovci takové věci nedělají. Marketing ovšem moc neumí. Ale právě proto jim to hodím. Jsou totiž věci, které by se ani neměli učit. A já doufám, že se je učit nebudou. A že se přesto najde pár střízlivých a přemýšlivých lidí, kteří nám to hodí.
         
Dan Drápal
8. září 2021

Tentokrát z jiného soudku

Můj ekologický coming-out
Kaju se. Tento článek jsem měl napsat už dávno. Co mi v tom bránilo? Pocit, že už mám tak jako tak dost nepřátel, a nechtěl jsem otvírat další frontu. A co bylo možná ještě důležitější: Obávám se, abych se nedotkl některých svých přátel, pro které ekologie a změna klimatu nejsou témata, která by řešili.
          Nepatřím v této oblasti k průkopníkům. Spíš přicházím s křížkem po funuse.
          Kdysi jsem viděl film Vodní svět. Líčil příběh odehrávající se v době, kdy oceán pokryl téměř celou zemi a nad hladinu čnělo jen pár ostrovů. Až tak zlé to asi nebude, ale… Roztají-li grónské ledovce, zvedne se hladina moří o sedm metrů. A ono je dnes už téměř jisté, že roztají. Do konce staletí zmizí mnohá milionová města pod hladinou.
          Mezi křesťany je hodně rozšířený názor, že ono to nebude tak zlé, alarmisté tady byli vždycky, a nás je konec konců stejně jen hrstka, takže to neovlivníme. Ekologickou agendu jsme přenechali levičákům, k nimž se přidat nechceme, protože oni kromě ekologické agendy tlačí spoustu jiných agend, nyní zejména genderových, a v těchto oblastech s nimi společnou řeč nenacházíme – a dle mého názoru je to tak dobře. Ale tu ekologickou agendu bychom jiným přenechávat neměli. Věříme přece, že Bůh nám tuto zemi svěřil, abychom o ni pečovali – abychom byli „moudrými správci živlů“, jak to vyjádřil básník Otokar Březina.
          Ve spolupráci s ekologickými aktivisty nám – kromě propojení se zcela odlišnými agendami – překáží i určité úlety. Nejsem odborník na tuto problematiku, ale dva z nich zmíním.
          Prvním je fotovoltaický tunel. U nás byl přijat takový zákon, který umožnil, aby se někteří „podnikatelé“ (začalo se jim říkat solární baroni) pořádně napakovali na účet daňových poplatníků. Tento zákon je obecně připisován ekologickým aktivistům. Ovšem mylně. Martin Bursík, který byl poměrně krátkou dobu ministrem životního prostředí (za stranu Zelených), varoval, že tento zákon (připravený ještě před jeho nástupem do funkce), je špatný. Byl však přijat – mimo jiné hlasy pravice. Skutečným vítězem nebyli ekologové, ale ČEZ. Přijetí zákona v konečné verzi bylo fatálním selháním Fischerovy vlády, zejména tehdejšího ministra průmyslu Tošovského, který se v energetice pohyboval značnou část života a dobře věděl, co dělá.
          Třetím jsou obstrukce stavby dálnic, případně jiných liniových staveb. Argumenty ekologů byly někdy smysluplné, nicméně politicky zdržovací taktika ekologii spíše ublížila. Některé věci se měly odpískat dříve – třeba dokončení obchvatu Plzně. Lidé se zbytečně dusili dalších deset nebo i více let, a ti nejnaštvanější začali mluvit o ekoteroristech.
          Ovšem na druhé straně je třeba zmínit, že ekologičtí aktivisté (např. Děti země) měli pravdu, když se stavěli (bohužel marně) proti budování stávající trasy dálnice D8. Došlo k tomu, před čím ekologové varovali: K mohutnému sesuvu půdy a k velkým komplikacím, které stavbu nesmírně prodražily. Nemusíme s ekologickými aktivisty souhlasit, ale po průšvihu s D8 považuji za nepatřičné a nevkusné je démonizovat.
          Já se v této oblasti nějak hlouběji angažovat nebudu – řeším celou řadu jiných témat. Nicméně udělal jsem určitá rozhodnutí. Znám rčení „nikdy neříkej nikdy“, a tak netvrdím, že už nikdy nepoletím letadlem. Ale je velmi nepravděpodobné, že bych se ještě někam vypravil letecky. Důvod? Na jeden transatlantický let se spotřebuje 60 tisíc litrů paliva – leteckého kerosinu (tolik spotřebuje průměrný motorista za padesát let) a emise činí asi 140 tun oxidu uhličitého a 750 kilogramů oxidů dusíku. Ve výšce přes deset kilometrů, kde létají dopravní letadla, způsobují oxidy dusíku vznik dalšího skleníkového plynu – ozonu. I kondenzační stopy, které vznikají z vodní páry ve výfukových plynech a jsou základem pro vznik oblaků, odrážejí teplo zpět k povrchu země. Životní prostředí tak vysoko létající trysková letadla poškozují až čtyřikrát více, než by „zvládlo“ stejné množství škodlivin vypuštěných komíny a z výfuků aut při povrchu země.
          Mohu si dovolit udělat takové rozhodnutí, protož už jsem starý, a přiznám se, nalétal jsem se v životě dost. Za velkou louží jsem byl celkem čtyřikrát, čtyřikrát jsem byl i v Izraeli a třikrát na Kapverdách – všechno letecky. Nechci zkušenost z letu upřít svým vnoučatům. Ale… opravdu my křesťané musíme tolik létat? V dnešní době, kdy lze tolik věcí vyřídit on-line? Je ta „přidaná hodnota“ našeho létání opravdu tak vysoká?
          Často se létá na dovolenou. Dá se letět třeba do Itálie – nebo do Thajska či do Karibiku. Let do vzdálenějších destinací je mnohdy čistě věc společenského statusu. Je ta pláž v Dominikánské republice o tolik odlišná od pláže v Bibione nebo na Zlatých Pískách v Bulharsku?
Asi nepřestanu jezdit autem. Ano, jsem si vědom toho, že omezení jízd autem by z hlediska ekologie bylo ještě mnohem výhodnější než omezení letecké dopravy. Nicméně tady na Jesenicku (stejně jako jinde na českém venkově) vidím auto jako nezbytnost. Sjet se na nedělní shromáždění veřejnou dopravou vskutku nelze – o sobotách a nedělích je provoz veřejné dopravy minimální. Ovšem do Prahy jezdím radši vlakem. Nejen z motivů ekologických – také proto, že je to o hodně levnější, a ještě si mohu ve vlaku leccos přečíst. V Praze, s výborně fungující MHD, bych se už teď bez auta obešel.
          A pokud si ještě někdy budu muset pořídit nové auto, vím, jaké to bude: Ta nejmenší Fabia (Citigo už bohužel nevyrábějí; to by bylo ještě menší). Raději bych sice opět Forda Fiestu, ale v Jeseníku se prodávají jen Škodovky a s jinou značkou bych musel na servisní prohlídky do jiného města, a to by byla zase spotřeba navíc.
          A kdybych se náhodou dostal do zastupitelstva (ne, nehodlám tam kandidovat na volitelném místě), prosazoval byl cyklostezky.
          Myslím, že každý z nás se může v něčem uskrovnit – a mám na mysli oblasti, v nichž to má smysl. A také myslím, že jako křesťané bychom si tím alespoň trochu lámat hlavu měli. Jsme za tuto planetu zodpovědní a když pomyslím, v jakém stavu ji předáváme vnoučatům, jsem z toho dost sevřený.
          A tak jsem vděčný třeba za svého synovce Marka, který mezi křesťany neokázale prosazuje ekologickou agendu. Blíží se září a opět přijde čas na akci „Do kostela na kole“, kterou vymyslel a zpropagoval. Dodám: Mnohdy to jde i pěšky.
Dan Drápal
24. srpna 2021

K interpretaci Písma

Jak při četbě Písma zbytečně nenarazit

        Tak se mi zdá, že se nám utěšeně rozvíjí diskuse o pravdivosti Písma a o tom, jak máme Bibli číst. Někteří diskutující uvádějí, s kterými biblickými pasážemi mají problém. Příkladem může být Matoušova zmínka o tom, že když vstal z mrtvých Ježíš, vstali v Jeruzalémě i mnozí další. Některým čtenářům to připadá neuvěřitelné.
          Uvedu několik poznámek, jež se zrodily z úvah nad tímto místem – a nad mnohými dalšími. Tyto poznámky vyjadřují přístup z mnoha různých úhlů.
          Předně nabídnu jakousi „první pomoc“. To, že ti některá místa Písma připadají těžko uvěřitelná, tě nemusí trápit. Znovu zopakuji, co již bylo mnohokrát řečeno: Bible je určena čtenářům ze všech věků a ze všech kultur. Smyslem Bible je, abychom poznali Ježíše Krista, Božího Syna, a abychom v něj mohli uvěřit a získat tím věčný život. Smyslem Bible není dát nám odpovědi na všechny otázky, které nás napadají, a Bůh také nepředpokládá, že všemu v Písmu budeme rozumět. Něco takového od nás Bůh nežádá a vlastně to po nás ani nikdo nechce nebo nemůže chtít. Spíše nás ohrožuje lidský pýcha (hybris), která se domnívá, že může vše pochopit a ke všemu se vyjádřit. Já jsem se této namyšlenosti dávno vzdal a přiznávám, že mnoha věcem v Písmu nerozumím. Nevede mě to ale k domněnce, že když tomu nerozumím nebo si to nedokážu vysvětlit, takto asi nebude pravda.
          Možná znáte anekdotu o šestileté holčičce, která jednou odmítla jít do nedělní besídky. Když se jí tatínek ptal, proč, odpověděla: „Já už toho vím mnohem víc, než plním.“ Mohu přiznat, že Bibli skoro vůbec nerozumím, ale to, čemu rozumím, mě zaúkolovalo až do konce života. Třeba takové „nesuďte, abyste nebyli souzeni“. Nebo „hledejte nejprve Boží království“.
          Mnohá místa se mi otvírají, až když chce Bůh, a nikoli, když chci já. Naučil jsem se s tím počítat. Přesto čtu Bibli rád – včetně míst, kterým nerozumím – protože občas mi Bůh něco zjeví. Ne že bych něco nastudoval (i když studium Bible vřele doporučuji), ale Bůh mi chce něco říci.
          Nyní z trochu (ne zcela) jiného soudku: Možná jste četli, že různé druhy živočichů vnímají odlišně barvy nebo zvuky. Psi a kočky slyší něco, co my neslyšíme, a neslyší něco, co my slyšíme. Na chalupě máme plašidlo na myši. Prý vydává nějaký zvuk, který myši odpuzuje, ale my ho neslyšíme.
          Víte, proč je tak málo sytě červených květin? Prý proto, že včely červenou barvu nevidí. Za to vidí barvy, které nevidíme my.
          A teď si představte, že s lidmi z různých kultur je to trochu (možná opravdu jen trochu) podobné. Vidí a rozumí věcem, které my ani nezaregistrujeme. V naší civilizaci je to tak, že někdy během osvícenství jsme se rozhodli (i když si nejsem jist, zda je to správné slovo; u většiny lidí asi nešlo o rozhodnutí vědomé), že některé věci pro nás nebudou existovat. Nadále budeme brát v úvahu jen věci měřitelné, popsatelné a opakovatelné. Určité věci nebudeme brát v úvahu, protože je nemůžeme „dokázat“.
          To ale neznamená, že tyto věci přestaly existovat. Některé z nich jsme pouze odsunuli od říše pohádek.
          Když to zjednoduším, tak jakmile osvícenský, pozitivistický přístup zvítězil, křesťanství více méně vyklidilo pole. Jelikož ale nadpřirozený a duchovní svět existuje, vrátil se nám v podobě okultismu nejrůznějšího druhu.
          Zdá se mi, že doba, kdy byl osvícenský pozitivismus na vrcholu, byla na konci 19. a na počátku 20. století. Tehdejší víře ve vědu a pokrok zasadila tvrdou ránu první světová válka. V současnosti je křesťanství marginalizováno, protože mnohé mainstreamové církve plně přijaly osvícenské pozitivistické myšlení (které je zcela jasně patrné i v některých příspěvcích do diskuse pod mými články), což ovšem vede k úbytku členstva, protože když škrtnete z Bible a z věrouky nadpřirozeno, zbyde vám možná etika, ale to je vše. Důsledkem je mimo jiné i dnešní covidový chaos, kdy lidé věří nejrůznějším pitomostem a žádné „elity“ je z toho nedokáží vyvést (myslím, že koncem devatenáctého století by se jim to asi podařilo).
          A teď drobná ilustrace, která bude můstkem k úvahám z jiného soudku.
          V roce 1982 jsme se s naší mládeží (v počtu asi 10 či 15) lidí vypravili na víkend do evangelického sboru v Hošťálkové, kde byla silná mládež. Sbor i mládež byly spíše evangelikálního než evangelického ražení. Měli jsme tam řadu programů a v neděli jsem tam kázal. Přijel jsem tam dříve než ostatní – myslím, že již v úterý. Ale hrozně mě tam rozbolel zub, tak jsem si to moc neužíval. Během sobotního výletu se bolest stupňovala a v sobotu večer mě odvezli do vsetínské nemocnice, kdy mi dali silnou eunalgitovou injekci. Ujistili mě, že bolest pomine, ale nabádali mě, abych šel hned v pondělí k zubaři.
          Bolest vskutku ustala. Musím ale ještě uvést, že od středy se za mě ostatní účastníci horlivě modlili.
          V pondělí jsem tedy zašel za zubařem. Žádnou bolest jsem od sobotní noci necítil. Zubař nenašel žádný problém a já jsem vypadal jako simulant.
          Trochu jsem váhal, zda to udělat, ale nakonec jsem mu řekl, že se za mě modlili a že mě možná Bůh uzdravil. Zubař byl komunista a zřejmě ateista a mé sdělení ho rozčílilo. Začal se v zubech vrtat znovu a po čase prohlásil: „No, nějaký zánět tu asi byl.“
          Uvádím tuto drobnost, protože nechci na tomto místě popisovat mnohem významnější zázračná uzdravení, která jsem zmínil ve své brožurce o uzdravování a ve svých dějinách maninského probuzení. Zopakuji ale svůj závěr: Lékaři stanoví diagnózu, kterou jim umožňuje jejich světový názor. Rozumějte mi dobře – to není výtka, to je pouhé konstatování. Ostatně o nás to platí také. Já jsem neměl žádné nutkání lékaře přesvědčovat, že se stal zázrak, a to ani tehdy, když oni sami o zázraku mluvili.
          Mnozí křesťané – a rovněž mnozí diskutující v našem hledání – nemají problém jen s těmi tvrzeními Písma, která odpovídají jejich světovému názoru.
          Nevolám po tom, abychom odsouvali Pána Boha do oblasti neměřitelného a objektivně nezjistitelného. Nejde mi o návrat ke klasickému supranaturalismu. Jen se mi u některých diskutujících zdá, že příliš věří svému racionálnímu úsudku.
          Tolik pro dnešek. Tato úvaha bude mít ještě druhou část, a myslím, že snad o trochu zajímavější, než je tato část první. Stay tuned.
Dan Drápal
21. srpna 2021

Znovu na téma pravdivosti Písma

O pravdivosti Bible

                 Na začátku musím čtenáře varovat: S tímto článkem možná nebude spokojen a možná se i naštve. Jedna čtenářka mi nedávno napsala, že mé články a knihy v ní vyvolávají více otázek, než kolik jich zodpovídají. Možná to bude i váš pocit po přečtení tohoto článku.
          Začnu od lesa. Představme si jakýkoli hmotný předmět. Ve škole jsme se učili, že se skládá z molekul. Molekuly se skládají z atomů. Slovo „atom“ vzniklo z řeckého slova atomos, „nedělitelný“. Jenže se ukázalo, že i atomy se z něčeho skládají. Byla objevena rovina protonů, neutronů, elektronů, neutrin… a mnoha dalších částic. A co ty částice vlastně jsou? Prý nějaké vlnění či záření, dál už jsem to nestudoval.
          Člověk se skládá z ducha, duše a těla. Věřím, že je to pravda. Ale také je pravda, že lidské tělo se skládá z molekul, ty z atomů… atd. V lidském těle je obsažena spousta prvků, nejvíce uhlíku, kyslíku a vodíku, ale také třeba železa, a dokonce i zlata nebo kobaltu. Kdybychom vzali všechny tyto prvky odděleně, zvážili je a zjistili, jaká je jejich „tržní cena“, mohli bychom dojít k závěru, že cena člověka je třeba 232,85 Kč. (Vím, že dnes to není reálné číslo, ale řádově to prý sedí.) Je tato výpověď pravdivá?
          Lidské buňky se neustále obnovují. Nedávno jsem četl, že po třech letech už v našem těle nejsou žádné buňky stejné. Všechny se obměnily. Jsme to tedy stále ještě my? A je tato výpověď pravdivá?
          Záleží na tom, co za pravdu považuje poskytovatel této (nebo jiné) informace a co nám tím chce říci. A záleží na tom, jak se k tomu postaví příjemce, tedy posluchač nebo čtenář.
Anarchista Max Stirner prý kdysi prohlásil, že mozek produkuje myšlenky, podobně jako ledviny produkují moč. Kdybych se s ním osobně setkal, tak bych se s ním možná nepřel. Zdá se mi totiž, že o jeho myšlence to platí.
A teď z jiného konce: Co rozumíme slovem „pravda“? Řecky se pravda řekne alétheia. Znalci řecké mytologie vědí o řece Léthé, tedy o řece Zapomnění, přes kterou převáží přívozník Chárón. Etymologicky je toto jméno spjaté se slovesem lanthanó, „skrývám“. První písmeno „a-“ je tzv. předpona privativní, odpovídá jí české „u-“  (u-bývat, u-krajovat, u-žívat), případně „od-“ (od-trhnout, od-dělit atd.) Alétheia je tedy to, co je „od-kryté“.
Hebrejsky se pravda řekne emet. Když se ale podíváte do Písma, zejména do žalmů, pak zjistíte, že se někdy překládá „věrnost“. Na většině míst je překladatel na vážkách, které slovo použít, zda „pravdu“, nebo „věrnost“. Evidentně biblické pojetí pravdy je poněkud odlišné od pojetí antické řečtiny.
Jenže ti, kteří používali slovo alétheia v době Ježíšově a apoštolů, vůbec nemuseli tušit, jaká je etymologie tohoto slova. Když pořizovali překlad Starého zákona do řečtiny, možná měli na mysli hebrejské pojetí pravdy, a naše etymologické zkoumání by je nezajímalo.
Napsal jsem před několika lety biblickou studii o hebrejském výrazu tóm, který se nejčastěji překládá jako „bezúhonnost“. Kořenem tohoto slova je „hon“, odtud „úhona“, odtud nepoužívaná „úhonnost“, a odtud „bezúhonnost“. Byl bych radši, kdybychom pro „bezúhonnost“ měli jednoduché jednoslabičné slovo, jak je tomu v hebrejštině. A česká etymologie nám hebrejský význam tohoto slova nijak nepřibližuje.
A teď opět z jiného konce: Děti mají rády pohádky. V určitém věkovém období vyžadují, aby jim rodiče vyprávěli tu samou pohádku každý večer. Pozorně poslouchají a po několika dnech si všimnou i malé odchylky v rodičovském vyprávění. A kdyby vyprávěč pohádku nějak předělal, třeba v tom smyslu, že myslivec by se na záchranu babičky a Karkulky vykašlal, dítě by hlasitě protestovalo a možná by se dalo do pláče. Z jeho pohledu by pohádka přestala být „pravdivá“.
A vlastně by mělo pravdu. John Eldredge upozorňuje, že každý pořádný příběh obsahuje nějakého ničemu, někoho, kdo je ohrožen (často aniž to tuší), někoho, kdo vše v poslední chvíli zachrání s nasazením vlastního života. A tak tomu je i s každou „pořádnou“ pohádkou. „Nepravdivou“ pohádku dítě rozpozná a odhalí. Jsou tedy pohádky pravdivé a nepravdivé? Jistěže jsou. Dospělí pak už nečtou pohádky o Karkulce, ale třeba nějaký román, a opět platí, že ten román může být pravdivý nebo nepravdivý. Jeho pravdivost či nepravdivost ovšem neposuzujeme primárně podle informací v něm obsažených.
A teď opět z jiného konce: Existuje historie a existuje mýtus. Historie vypráví o tom, co bylo – a už není; mýtus vypráví o tom, co nikdy nebylo, ale pořád to je. Napoleon Bonaparte zemřel na Svaté Heleně. To bylo, a už to není. A na můj život to nemá žádný vliv. Informace mi může připadat zajímavá, ale ze židle mě nezvedne.
Věřím, že existoval Ježíš Kristus. Je vysvoboditel, pro naši záchranu se cele obětoval. I v jeho příběhu je zrada, šlechetnost, selhání, záchrana v poslední minutě.
Tvrdím, že v Ježíši Kristu se protíná historie s mýtem. To znamená, že křesťanská zvěst je pravdivá i ve formě mýtu. Ale na druhé straně to znamená, že nevstal-li z mrtvých Kristus, marná je víra naše.
Já věřím, že i Adam historicky existoval. Pokud ale o Adamovi kážu, nedokazuji jeho historickou existenci, ale vysvětluji, že slovo „Adam“ je jak vlastní jméno, tak obecné označení pro „člověka“, a že souvisí se slovem dám, což znamená krev, a se slovem adámá, což znamená „země“, takže Adam vlastně znamená „zemák“ či „krvák“, a souvisí to s tím, že je „ze země vzat“ atd. atd. Zkrátka lze o něm říci mnoho pravdivých věcí, a ty svým způsobem patří na rovinu mýtu, protože jsou pravdivé zcela jinak, než je pravdivá „historická existence“. (Ano, je to pravda, Napoleon skutečně zemřel na Svaté Heleně.)
Věřím v pravdivost Bible. Nesouhlasím s názorem, že Bible je omylná, protože ji psali omylní lidé. Toto tvrzení nebere v úvahu skutečnost inspirace: Bůh je mocen dosáhnout toho, že omylní lidé napíší neomylný text. Platí ovšem, že Bibli je třeba číst tak, jak si přeje být čtena. Bible sice obsahuje např. seznam nečistých zvířat, ale není ani zoologickým, ani kulinářským pojednáním. Bible vypráví inspirující příběhy; ty však mnohdy nevolají po nápodobě. Inspiraci potřebujeme i pro čtení. Když budeme hledat pravdu, určitě ji v Bibli nalezneme.
Dan Drápal
11. srpna 2021

Stále živé téma – i po desetiletích

Sudety, krádež a žehnanie

Pred nedávnom som zverejnil článok „neslávne víťazstvo“, kde som okrajovo spomenul otázku vyhnanie sudetských Nemcov a kde som citoval vetu, ktorú začiatkom deväťdesiatych rokov predniesol na túto tému Tomáš Dittrich: „Boh nebude žehnať na kradnutom.“ Dostal som niekoľko reakcií znepokojených čitateľov, v ktorých môj text vzbudil obavy, či nechcem usilovať o navrátenie nehnuteľností potomkom odsunutých sudetských Nemcov.
Môžem všetkých uistiť: Nechcem. A nemyslím si, že by k niečomu takému mohlo a malo dôjsť.
A dokonca si myslím, že táto otázka už pomaly stráca nie významu. Z Biblie viem, že Boh stíha vinu otcov na deťoch do tretieho a štvrtého pokolenia, ale žehná tisícom tých, ktorí ho milujú. Doteraz žije niekoľko stoviek, možno tisícok „sudetských Nemcov“, ktorí ako malé deti zakúsili vyhnanie. S radom z nich som sa v priebehu rokov stretával – bývam totiž už štyri roky v Jeseníku a chalupu máme 20 km od Jeseníku, a to od mojich desiatich rokov. Najmä po páde komunizmu sa niektorí zo sudetských Nemcov – a tiež ich deti – prišli pozrieť do miest, kde sa narodili. Za celé tie roky som mal tých rozhovorov veľa, aj preto, že som ich vyhľadával. Možno som výnimka, ale ani raz som sa nestretol s nejakým sudetským Nemcom, ktorý by sa dožadoval návratu.
Dedina, kde máme chalupu, bola v roku 1959, kedy sme chalupu kúpili, z polovice slovenské, zo štvrtiny nemecká a zo štvrtiny grécka. Slovenskú bolo Dolné Údolie as tým sme ako deti nemali moc do činenia. V Hornom Údolí bola jediná česko-slovenského rodina – on bol hájnik, ona (Slovenka) predávala v miestnom obchode, dnes už dávno zrušenom. Mali tri deti vo veku mňa a môjho brata. U našej chalupy bola obrovská záhrada, kam sme pozývali deti nemeckej a gréckej a domnievam sa, že sme výdatne prispeli k tomu, aby sa tieto dve komunity začali medzi sebou stýkať.
Naši susedia boli Nemci a naše vzťahy boli od začiatku dobré, postupne vyložene vrelé. Chodil som im pomáhať so sušením sena as inými poľnohospodárskymi prácami, rodičia im sem tam pomohli s podaním nejaké žiadosti (napríklad o zaradení do poradovníka na kúpu osobného auta – to už pamätajú len pamätníci). Keď sme v dedine boli už druhým rokom, priniesla nám jedna susedka dvierka od rúry od našich kachľových pecí. Nemci zakúsili tri vlny „zlatokopov“, ktorí rabovali, čo sa dalo, a snažili sa zachrániť, čo sa dalo. Keď sa presvedčili, že nie sme nepriatelia, tak nám dali to málo, čo z rabovaného domu zachránili.
Celý ten kraj bol pred druhou svetovou vojnou nemecký a nebudem tajiť, že drvivú prevahou nacistický. Zlaté Hory boli jedným z prvých miest, ktoré Hitler po zničení Československa navštívil. Vina Nemcov bola obrovská.
Bol by som si prial, keby bolo možné celú vec po vojne vyriešiť inak ako vyhnaním. Som ale realista: Nebolo. Čo ale mohlo byť inak, boli zbytočné krutosti páchané na vyháněných Nemcoch. Nebyť týchto krutosťou, dalo by sa skutočne hovoriť o „odsunu“. Takto sa jednalo o krádež a vyhnanie. Pritom by bolo možné umožniť Nemcom, aby si odniesli viac ako oných 45 kg na dospelú osobu. Bolo možné im ponechať väčšiu časť hnuteľného majetku.
Ako to, že v Údolí nejakí Nemci vôbec zostali? Uplatil vraj nejakého sovietskeho dôstojníka. Došlo k paradoxu: Chudobní boli „odsunutí“, v Západnom Nemecku však zbohatli a potom sa – mnohí ešte za komunizmu – jazdili pozerať na svoje „šťastnejší“ príbuzných. Nie, keď to tu videli, naozaj sa nechceli vrátiť.
Hoci som mal vždy záujem o dejepis, fakt vyhnanie Nemcov som nejako zaregistroval až na prelome sedemdesiatych a osemdesiatych rokov. A zistil som, že počet obetí na oboch stranách bol rádovo porovnateľný. Na československej strane niekoľko sto tisíc obetí – nezabúdajme ale na to, že z polovice to boli Židia, mnohí z nich hovoriace po nemecky. A na československej strane to bolo za celých šesť rokov vojny. Nemci hynuli pri vyháňaní počas niekoľkých mesiacov po konci vojny, mnohí z nich zomreli už na bavorskej pôde hladom a vysilením; v Bavorsku je nikto nevítal.
Bolo to krátko po mojom obrátení. Pochopil som, že medzi Nemcami a Bohom je nemecký hriech, medzi nami a Bohom je slovenský hriech. Preto sme s mládežou nášho zboru chodievali do pohraničia a naše české hriechy sme vyznávali. Ostatne odplata za ne prišla už s hrôzovlády päťdesiatych rokov. Hranice ateizmu, alkoholizmu a kriminality viac menej kopírovali hranicu nemeckého osídlenia pred vojnou. Československo, kedysi jedna z najrozvinutejších krajín sveta, sa prepadlo o niekoľko desiatok miest.
Po nežnej revolúcii bolo možné oficiálne organizovať rôzne „smiřovací“ akcie. Tie akoby „išli“ po dvoch koľajniciach – jedna bola katolícka, jedna evanjelikálne. Na sekulárnej scéne to bol prezident Havel, kto sa za česká previnenie ospravedlnil. Táto jeho ospravedlnenie však nebola národom väčšinovo prijatá. Nebola a nebude, kým nenastane prebudení a kým si väčšina ľudí neuvedomí to, čo už bolo spomenuté: Nemci mali problém so svojimi hriechmi, my sme mali – a do istej miery doteraz máme – problém so svojimi hriechmi. Inými slovami, medzi nami a požehnaním neleží hriechy nemeckej, ale hriechy českej.
Avšak čas pokročil. Napĺňajú sa slová o treťom a štvrtom pokolení. Jeseník, ešte v osemdesiatych rokoch neupravený a omlácený, je teraz opravený a pekný. To isté platí o okolitých obciach. V našom Údolie sa stavia ostošesť – napospol na pôdorysoch kedysi nemeckých domov, zplanýrovaných zvláštnym jednotkami ministerstva vnútra v roku 1961. Stále je to veľmi chudobný kraj, ale veci sa veľa posúvajú. A mám pocit, že v posledných rokoch sa vytvorila nová jesenická identita. Ešte pred desiatimi rokmi mala väčšina miestnych pocit, že žijú v kraji, na ktorom nie je skoro nič dobrého. Ľudia sa skôr hanbili za to, odkiaľ sú. Dnes sú na to mnohí hrdí. Zlomilo sa to počas niekoľkých posledných rokov. Vďaka Bohu za jeho odpustenie a milosrdenstvo. Nová generácia už vie, že nie je nejaká „naplavenín“.
Česi sa so svojou minulosťou nevysporiadali zďaleka tak dôkladne ako Nemci. Preto môžu niektorí naši politici aj dnes „hrať nemeckú kartou“. Pokiaľ si človek nevie pripustiť, že jeho predkovia sa dopustili neprávostí, má strach. Je to škoda a je to pritom zbytočné, pretože Boh má záľubu v odpustenie a žehnanie.
dan Drápal
7. augusta 2021

K interpretaci Zjevení

Chrám a Nový Jeruzalém

Tu jsem uslyšel mocný hlas ze svatyně, který těm sedmi andělům říkal: „Jděte a vylejte těch sedm misek Božího hněvu na zem.“
Zj 16,1
Avšak svatyni jsem v něm neviděl, neboť jeho svatyní je Pán Bůh Všemohoucí a Beránek.
Zj 21,22

Jsem moc rád, že v našem národě dosud nevyhynuli vážní čtenáři (a vážné čtenářky) Písma. A jsem moc rád, že se mohu po celá desetiletí zabývat jeho výkladem. I tento článek je vlastně odpovědí na dotaz. Čtenářka si všimla, že v 16. kapitole Zjevení se mluví o svatyni (tak ČSP; ČEP řecký originál naos překládá nekonkordantně někdy „chrám“, jindy „svatyně“; BKR a B21 má „chrám“), ale v 21. kapitole je řečeno, že v Novém Jeruzalémě chrám není. Přitom o zániku nebeské svatyně se nikde výslovně nemluví.
Je dobré si připomenout, že Jan má vidění, a vidí obrazy. Místy se zdá, že uvádí nějaké přesné konkrétnosti (třeba rozměry Nového Jeruzaléma nebo počet spasených z jednotlivých izraelských pokolení), ve skutečnosti ale i tyto údaje jsou ne-li obrazy, pak rozhodně symboly. Obrazy a symboly jsou někdy takového rázu, že by jejich smysl vidoucí Jan sám neodhalil, kdyby mu někdo nepomohl – bývá to jeden z „presbyterů“ (starších / starců), případně některý z andělů, kteří jsou ovšem sami součástí obrazu. (Odborně se těmto postavám říká angelus interpres, neboli anděl či posel vykladač.)
U obrazů a symbolů má smysl se ptát, co daný obraz či symbol vyjadřuje, co znamená. Kdysi během studentských let jsem četl v jednom odborném teologickém časopise zvláštní komentář k Ježíšovu podobenství o čtyřech druzích půdy. Autor srovnával biblický text s jakousi studií o zemědělství v Ježíšově době a snášel doklady pro tvrzení, že tehdy se v Judsku ujalo zhruba každé čtvrté semeno. Byla to studie velmi učená, podrobná a odborná. Četl jsem ji ještě jako neobrácený člověk. Později jsem si na tuto studii vícekrát vzpomněl v době, kdy jsem se už sám snažil rozsévat. Připadalo mi to jako slepá ulička – ta studie sotva někoho přiměla, aby se zvedl z pohovky a šel do reálného světa kázat evangelium.
Vraťme se ale k veršům na počátku tohoto článku. Domnívám se, že s tím druhým veršem nikdo moc problémů mít nebude. Tento verš se týká Nového Jeruzaléma, doby, kdy porážka Božího nepřítele je již minulostí a kdy spasení lidé mohou mít přímé obecenství s Otcem a Synem. Svatyně byla z definice místem setkávání Boha s člověkem. Měla smysl v padlém a porušeném světě. Jakmile se stane realitou nové stvoření a Nový Jeruzalém, svatyně pozbývá smyslu. Lidé budou moci mít přímý vztah s Bohem.
Pokud jde o první z citovaných veršů, pak je zde jistý problém. Právě jsem napsal, že „svatyně byla z definice místem setkávání Boha s člověkem“. To jistě platilo o pozemské svatyni, především o stánku smlouvy, zbudované podle instrukcí daných Mojžíšovi. Toto setkávání bylo velmi omezené – do nejsvětější svatyně mohl vstoupit pouze velekněz, a to jen o jednom dni v roce.
Jan ale ve svém vidění neviděl pozemskou svatyni, ale svatyni nebeskou. O té bychom mohli jen těžko tvrdit, že byla místem setkávání Boha s člověkem. Rozhodně ale je obrazem místa Božího přebývání. Můžeme si ovšem položit otázku, co Jan vidí, a co to znamená. Nejprve vidí svatyni naplněnou dýmem, který je obrazem Boží slávy. (O tom pojednává 15. kapitola Zjevení.) Bůh je tedy přítomen. A v 1. verši následující kapitoly (můžeme si připomenout, že dělení na kapitoly a verše byla v době Janově věc vzdálené budoucnosti) slyší Jan Boží hlas, který vysílá na zem sedm andělů se sedmi miskami Božího hněvu.
A to je to, co je zde důležité. Bible nám – přinejmenším na tomto místě – nedává odpověď na otázky po funkci nebeské svatyně, nenechává nás ale na pochybách, že existuje nějaký Boží hněv a že tento hněv dolehne na lidstvo.
A to je to, o čem bychom měli přemýšlet. Ano, jsem na tom podobně jako ty – taky bych to jaksi instinktivně rád vynechal, přešel, nezabýval se tím. Vždyť je o tolik příjemnější přemítat o tom, že Bůh je láska, Bůh odpouští, Bůh nikomu neublíží…
A ono je skutečně pravda, že Bůh je láska a že odpouští. Bůh je taková láska, že posílá svého Syna na smrt, aby nám mohlo být odpuštěno. Ale je tu jedno veliké ale: Bůh je (ale) také spravedlivý.
Většinu svého života jsem prožil ve značném pohodlí. To, že jsem několik let čekal na státní souhlas k výkonu duchovenského povolání, to, že jsem byl mnohokrát pozván k výslechu, bylo nic proti utrpení takových lidí, jako byl pastor Richard Wurmbrand, třináct let mučený a vězněný. Bylo to nic proti tomu, co prožívají křesťané v Číně, v Eritreji, v Nigérii, a co prožívali za komunismu křesťané v Sovětském svazu, v Rumunsku nebo v Albánii. Zjevení hovoří o mučednících, kteří zpod oltáře volají: „Jak dlouho ještě?“ Oni nechtějí brát spravedlnost do vlastních rukou. A věřím, že nechtějí ani odplatu. Volají ale po zjevení spravedlnosti.
Někdy mám pocit, že si ve svém velkém pohodlí vytváříme obraz jakéhosi bezzubého Boha, který svět miluje natolik, že otázku spravedlnosti neřeší. Prostě stále jen odpouští a každý se nakonec dostane do nebe. Vždyť my v něm téměř jsme, nic nám neschází. Otázku spravedlnosti tedy neřešíme. Nebo snad máte dojem, že to s modlitbami za pronásledované, mučené a vražděné křesťany na našich shromážděních nějak přeháníme?
Právě překládám na dané téma knihu pro Hlas mučedníků. Jsou to příběhy pronásledovaných, vyvržených, umučených. A oni se nechtějí mstít. Oni odpouštějí, a rozhodně mají co.
Ze svatyně vychází soud. To je to, co nám říká obraz z šestnácté kapitoly Zjevení. Přiznávám, také o tom nerad přemýšlím. Ale nechci nic odnímat z proroctví této knihy.
Dan Drápal
26. července 2021

Jak interpretovat Bibli 2

Když jsem počátkem května publikoval článek „Jak interpretovat Bibli“, rozvinula se na toto téma celkem plodná diskuse. Jeden z diskutujících vyjádřil názor, že bychom neměli chválit křesťanství za to, že prosadilo zrušení otroctví, protože Bible s otroctvím počítá a zrušení otroctví je vlastně svého druhu neposlušnost či svévole. Je to názor naštěstí velmi okrajový, nicméně slíbil jsem, že se pokusím doložit, proč je mylný.
          Existují dva základní přístupy k zákonům a právu. Anglosaské právo je tzv. precedenční. Precedenční právo v podstatě nevyžaduje ústavu nebo kodex zákonů. Role soudce spočívá v tom, že soudce hledá v dané kauze spravedlnost. Precedenční právo se uplatňuje především v anglosaském světě. Pokud se nějaká kauza dostane k soudu, soudce se musí držet precedenčních rozhodnutí v podobných nebo stejných kauzách minulých.
          Kontinentální právo vychází z kodexu zákonů – z občanského zákoníku, z trestního zákoníku apod., a především z ústavy. Role soudce nespočívá ve vyhledávání spravedlnosti, ale v posuzování, zda byly či nebyly překročeny zákonné normy.
Zdá se mi, že biblické „zákonodárství“ obsahuje oba tyto prvky – právo precedenční i normativní. (Omlouvám se, pokud nepoužívám terminologii přesně. Jsem rád, že Evangelikální teologický seminář chystá zejména pro pastory kurz „Základy práva“, i když sám už jsem příliš starý, abych se do něj přihlásil.) Desatero je normativní. Nicméně v průběhu izraelského příběhu vznikaly nejrůznější situace, v nichž zejména Mojžíš, ale i jiní, vyhledávali spravedlnost. Konkrétně hledali (a nacházeli) Boží moudrost pro dané případy. Jako příklad bychom mohli uvést zmínky o dcerách Selofchadových (Nu 26, 27, 36 – oč tam šlo, nechť si laskavý čtenář vyhledá sám), ale takových situací je v Písmu popsáno více.
          Věřím tomu, že Bible je nadčasová a inspirovaná. Věřím, že lidé všech dob a kultur v ní mohou nacházet život a poznávat z ní Boha. To ale není v rozporu s tím, že vznikala (dokonce můžeme říci: její jednotlivé části vznikaly) v různých situacích, což je dobré mít na paměti při našich snahách o její výklad. Vezměme si například známé pravidlo „oko za oko, zub za zub“. Na toto pravidlo můžeme nahlížet jak pozitivně, tak negativně. Vyloupnout někomu oko za trest, že nás – ať už úmyslně nebo nešťastnou náhodou – připravil o oko, nám právem připadá barbarské. V tomto případě na dané pravidlo nahlížíme negativně. Pokud ale bereme v potaz praxi v jiných kulturách a civilizacích starozákonních dob, pak ho musíme hodnotit pozitivně: Za to, že člověk druhého člověka připravil o oko, ho nelze připravit o život. Jinými slovy, a vyjádřeno v naší mluvě a pro naši dobu, trest musí být přiměřený provinění. To v době Mojžíšově zdaleka nebyla samozřejmost.
          Můj diskutující přítel, který považoval zrušení otroctví za chybu, by mohl uvést ještě jiný příklad, a sice mnohoženství. Ano, Bible má pravidla pro situaci, kdy jeden muž má více žen. A jsem rád, že tam ta pravidla jsou. Na druhé straně v době Ježíšově už byla polygamie naprosto okrajovým jevem a zejména v Izraeli se už prakticky nevyskytovala. Mnohoženství už nebylo „cool“. A jsem rád, že vývoj šel tímto směrem.
          A proč jsem tedy rád, že tam ta pravidla pro polygamii jsou? Protože v devatenáctém a dvacátém století začala evangelizace Afriky, kde bylo mnohoženství běžně praktikováno. Misionáři někdy nutili muže, který přijal Krista a který měl více žen, aby si jednu vyvolil a ostatní propustil. To ovšem v dané kultuře znamenalo odsoudit propuštěné ženy k živoření – nějaká sociální záchranná síť pro tyto případy pochopitelně neexistovala. Jsem si naprosto jist, že základním Božím plánem byla vždy monogamie; biblická pravidla pro polygamii jsou svého druhu ústupkem padlému světu. Bible je v tomto ohledu realistická: Snadno můžeme poznat, co je ideálem, ale rovněž jsme – přinejmenším nepřímo – varováni, abychom se za ideálem nehnali hlava nehlava.
          Sem míří i Ježíšova slova o rozvodu: „Pro tvrdost vašeho srdce vám Mojžíš dovolil propouštět vaše ženy, od počátku však tomu tak nebylo“ (Mt 19,8). Podobně by mohl říci: „Pro tvrdost vašeho srdce vám byla dána pravidla pro otroctví, ale Božím principům to nikdy neodpovídalo.“ (Mějme na paměti, že řecké slovo arché znamená nejen počátek, ale i princip či vládu.)
          Když to zobecním: Při interpretaci Písma můžeme upadnout do dvou extrémů. Buď do bezduchého fundamentalismu, který hlásá doslovnost, ale současně nebere v úvahu okolnosti, a to ani tehdy, když jsou celkem zřejmé (sem bych řadil i obhajování otroctví), anebo do bezbřehého liberalismu, kdy si všechny „nepříjemné“ verše „odvysvětlíme“ dobovým pozadím a usoudíme, že nám nemají co říci a my se jimi tudíž už nemusíme zabývat. Milujme Písmo – a prosme o Ducha svatého, jediného autoritativního interpreta.
 
21. července 2021

Neslavná vítězství

Jsem přesvědčen, že křesťané mají autoritu. A dokonce že mohou rozhodnout volby.
Tedy… aby mi bylo dobře rozuměno: Nechci tím říci, že můžeme rozhodnout o volebních výsledcích, tedy o tom, kolik bude mít ta či ona strana mandátů. O tom rozhodujeme jako každý jiný, tedy stejně jako všichni nekřesťané: všichni máme jen po jednom hlase. Přesto je to Bůh, kdo sesazuje krále a ustanovuje krále, a rovněž demokratické politiky. Někdy se politické klima v zemi může rychle změnit, třeba kvůli tomu, že nějaká strana se nedostane do Poslanecké sněmovny. V letošních říjnových volbách se může stát, že se neprosadí žádná z nových stran a že přitom ani KSČM, ani ČSSD nepřekročí pětiprocentní hranici pro vstup do sněmovny. Anebo naopak: Do sněmovny se dostanou jak obě levicové strany, tak „Přísaha“, tak ještě Trikolóra se svými spojenci. V tomto případě by byla atmosféra v zemi hodně jiná, než pokud by nastala první varianta.
          Jedna věc jsou volební výsledky, druhá věc, jak jich bylo dosaženo. A zde je role křesťanů a jejich modliteb snad ještě důležitější.
          A tady chci varovat.
          Jednu dobu to vypadalo, že první na pásce bude PirStan, tedy Piráti a Starostové. Rovnou řeknu, že tuto koalici volit nebudu, protože se domnívám, že by prosazovali genderovou ideologii, sňatky osob stejného pohlaví a indoktrinaci dětí na školách apod., tedy to, co můžeme pozorovat v Británii, Španělsku, zemích Beneluxu nebo Skandinávii.
          A přece se jich teď zastanu.
          Jakmile se PirStan vyhoupl do čela, začal fungovat Babišův lejnomet. Sám Babiš tvrdil, že Piráti vezmou důchodcům přídavky k důchodu, které jim v posledních dvou letech nadělilo ANO, že budou obsazovat neobsazené byty, otevřou hranice migrantům apod. Lejnomet zafungoval a Piráti ztrácejí. Sám jsem dostal do mejlu několikrát různá varování před Piráty tučným modrým a červeným fontem. Jsou to takové ty nepodepsané mejly, dělící společnost na „my“ a „oni“ a psané velmi rozhořčeně. Varování se týkala věcí, s nimiž sám rovněž nesouhlasím, ale pak tam byla také spousta lží a pomluv, s nimiž se Piráti snaží vyrovnat na svém webu. Bohužel, někteří křesťané k tomu přidali tvrzení, že předseda Pirátů Ivan Bartoš je satanista (měla to dokazovat fotografie z jakési výstavy grafik ve Španělsku, kde se Bartoš zastavil před nějakými údajně satanistickými symboly). „Odvážnější“ křesťané pak prohlásili za satanisty i jiné Piráty. (Mimochodem, Ivan Bartoš se angažuje v husitské církvi. Ne že bych tomu přikládal nějakou zvláštní váhu, ale k tomu satanismu mi to nějak nesedí.)
          Po pádu komunismu – někdy v roce 1990, měl Tomáš Dittrich v našem sboru povídání o duchovním boji a duchovních mocnostech nad naší zemí. Mimo jiné se vyrovnával s vyhnáním Němců. Pamatuji si na jednu větu, která se týkala úpadku a žalostného stavu pohraničí: „Bůh nebude žehnat na kradeném.“
          Co myslíte, žehná Bůh lhářům a pomlouvačům? Má smysl být ve straně, která sice vyhrála, ale za cenu toho, že lživě pomluvila své konkurenty? Má cenu se z takového vítězství radovat? A co ta obvinění ze satanismu? Když to čtu, říkám si, odkud to ti lidé vědí? Co když jen opakují to, co slyšeli od někoho jiného, a po zdroji této informace se nijak nepídili a ani jim to nepřišlo divné? To se ti lidé nebojí? Vždyť obvinění ze satanismu je velice vážné! Neřekl Pán Ježíš, že jakým soudem soudíme, takovým budeme souzeni?
          Přitom nám tato lež stejně pomoci nemůže. A naopak, může hodně uškodit. Piráty totiž budou volit lidé hledající. A hojně je budou volit i prvovoliči. A ti hledají důvody, argumenty, nikoli pouhá tvrzení.
          Shodou okolností jsem byl ve Spojených státech počátkem listopadu 1968, během prezidentských voleb, které tehdy vyhrál Richard Nixon nad Hubertem Humphreym. Tyto volby byly zajímavé jednou věcí: Měly ještě třetího kandidáta, bývalého guvernéra Alabamy George Wallace, který dostal 13,5 procenta hlasů. Třetí kandidáti nejsou v USA něčím naprosto výjimečným, ale tento třetí kandidát získal nejvíce hlasů pro třetího kandidáta v celých dějinách Spojených států. Byl to pro „pokrokáře“ nenáviděný Jižan. Studenti v New Yorku a v Bostonu měli transparenty „Communists for Wallace“. Bylo to míněno ironicky a mělo to Wallace zesměšnit. Jenže „hloupí“ venkované tuto ironii nepochopili a rozčilovali se: „To jsou ti studenti tak hloupí, že nevědí, že Wallace je proti komunistům?“
          Pokud se křesťané budou proti Pirátům vymezovat nějakým podobným způsobem, budou za zabedněnce a neměli by si pak říkat, že jsou pronásledováni pro Krista, pokud jim to někdo vyčte.
          Znovu opakuji: Piráti jsou nebezpeční. Ale nechtěl bych nad nimi zvítězit pomocí lží a pomluv. Pokud se něco takového stane, pak se nedivme, že celá politická scéna se nám bude jevit jako nechutná a vyprázdněná. Přečtěte si jejich program; možná tak najdete dost důvodů proč je nevolit. (I když… některé programové teze vás možná pozitivně překvapí.) Ale argumentujme a neuchylujme se k pomluvám, polopravdám a vyloženým lžím. Takové vítězství by nebylo požehnané.
          Dan Drápal
8. července 2021

Co je naším cílem

Mnozí lidé mají cíl jednoduše definovaný: Užít si život. Před několika málo lety jsem četl interview s jedním naším slavným umělcem. Vytahoval se, kolik měl v životě žen. „Užil jsem si zvířecky,“ pochvaloval si ve stáří (jsou to skutečně autentická slova). Udělal někoho – snad kromě sebe – šťastným? Shodou okolností znám několik žen, které učinil velmi nešťastnými.
          Jsou i jiné cíle. Někdo chce vybudovat impérium. Státní, podnikatelské, církevní…
          Někdo má za cíl dosáhnout slávy. Sem patří někteří umělci nebo sportovci.
          Někteří lidé mají cíle poněkud ušlechtilejší – a nemusí to být pouze křesťané. Takovým šlechetnějším cílem může být maximální rozvinutí obdarování, kterého se člověku dostalo. Může jít jak o obdarování přirozené (např. umělecké nadání), tak nadpřirozené (např. proroctví, činění mocných činů, uzdravování aj.)
          Bible znalý křesťan ale ví, že ani toto tím hlavním cílem být nemůže. Vždyť Ježíš varuje: „Mnozí mi v onen den řeknou: ‚Pane, Pane, což jsme tvým jménem neprorokovali a tvým jménem nevyháněli démony a tvým jménem neučinili mnoho mocných činů?‘ A tehdy jim vyznám: ‚Nikdy jsem vás neznal. Odejděte ode mne, činitelé nepravosti.‘“ (Mt 7,22-23). Tito lidé patrně rozvíjeli svá duchovní obdarování, ale přesto minuli skutečný cíl.
          Kdysi jsem slyšel v kázání svědectví o jednom slavném současném prorokovi. Tento muž se ocitl (tuším po nějakém úrazu, ale to je celkem jedno) tváří v tvář Ježíšovi, který se ho zeptal: „Naučil ses ve svém pozemském životě milovat?“ A pak ho poslal zpátky na zem.
          Je to už několik let, co jsem tento příběh slyšel. Ale od té doby na něj myslím čím dál tím víc.
          A přemýšlím stále víc nad tím, co to vlastně znamená. Vím, že Boží láska – agapé – je jiná než lidské lásky. Toto téma nádherně zpracoval C. S. Lewis ve své knížce Čtyři lásky. Boží láska má zdroj sama v sobě, ne v milované osobě. Bůh nás miluje, protože je láska, ne protože bychom my byli nějak pomilováníhodní. Proto o ni nemůžeme přijít. Ale to, že jsem si přečetl dobrou knížku, ze mě milujícího člověka neudělá.
          Když apoštol Pavel mluví o svém vyučování, píše: „Cílem našeho vyučování je láska z čistého srdce, z dobrého svědomí a z upřímné víry“ (1Tm 1:5).
Když jsme se pokoušeli rozvinout něco jako biblickou školu, chtěl jsem po všech potenciálních studentech, aby se tento verš naučili nazpaměť. Musíme si neustále připomínat, že cílem našeho vyučování není získání akademického titulu. Cílem není dosáhnout potřebné kvalifikace, aby člověk mohl zastávat nějaký úřad – třeba být pastorem nebo vedoucím skupinky nebo biblickým učitelem. Cílem není získat co nejvíce vědomostí. Cílem je láska. Láska z čistého srdce – to vyžaduje proměnu. Z dobrého svědomí – to předpokládá pokání. Z upřímné víry – to předpokládá zkušenost s Bohem, „chození s Bohem“, v němž se rodí víra/důvěra.
          Tuto lásku se můžeme naučit. Musíme ovšem chtít. A je to fuška, ne že ne. Láska není něco, co na nás jednoduše padne, ať chceme nebo nechceme, nebo co se tiše vytratí, ať děláme, co děláme. Předpokládá odpuštění. Milovat někoho, komu jsme neodpustili, je protimluv. Pak vyžaduje, abychom považovali druhého za přednějšího než sebe (Fp 2,3). Láska se neprojeví ve své plnosti tehdy, když nám všechno vychází. Naopak, projeví se v problémech a potížích. Když se narodí postižené dítě a otec kvůli tomu rodinu opustí a nechá v tom matku samotnou, možná si může u-žívat, ale mine se svého cíle.
          Ve známém textu z 1Ko 13,4-8 máme dostatečně srozumitelně popsáno, jaká je skutečná Boží láska a co se tedy vlastně máme tady v tom životě naučit.
          Duchovní skutečnosti nepřicházejí samy sebou. Proto nestačí jednou si říci: „No jo, mým cílem je naučit se milovat.“ Musíme si to neustále připomínat. Například, když nás někdo vytočí. Když nespravedlivě trpíme. (A vlastně i když trpíme spravedlivě.) Když přemýšlíme, jestli změnit zaměstnání nebo adresu. Když plánujeme rodinu. Když řešíme, jak a zda pomoci stárnoucím rodičům. Když nám syn začne nosit ze školy špatné známky. Když jde dcera do puberty a je vzpurná a drzá.
          Okolnosti našeho života mohou být jakékoli. A jak s oblibou říkávám, nezáleží tolik na okolnostech, záleží na naší reakci na dané okolnosti. Když si budeme připomínat, že na této zemi se máme naučit milovat, je šance, že budeme reagovat s moudrostí… a láskou.
Dan Drápal
26. června 2021

Nemít strach z Antikrista

Michael Brown a Craig Keener
recenze
Právě vyšla další kniha o knize Zjevení. Na rozdíl od jiných knih o posledních časech, které se objevily na trhu v posledních letech, se tato kniha soustředí na jeden dílčí aspekt, a sice na otázku pretribulačního vytržení církve (tj. učení, že církev bude vytržena před velkým soužením, které v závěru věků dolehne na celý svět). Anglický titul knihy zní Not Afraid of the Antichrist. Podtitul: „Proč nevěříme ve vytržení církve před velkým soužením.“ Knihu doporučuje Bohuslav Wojnar, pastor AC (Křesťanské centrum Český Těšín) a jeden z nejlepších znalců knihy Zjevení v naší zemi. Předmluvu k českému vydání napsal Michael Buban.
          Očekávání, že církev bude „vytržena“ je silně rozšířené jak ve Spojených státech, odkud pocházejí autoři této knihy, tak i v České republice. Učení o vytržení církve je – z hlediska dvou tisíciletí církevních dějin – relativně nové. Je spjato s vlivným teologem Johnem Nelsonem Darbym, duchovním otcem denominace u nás známé jako Křesťanské sbory, jimž se někdy (poněkud neuctivě) říká „darbysté“. John Nelson Darby tuto nauku formuloval kolem roku 1830; k jejímu rozšíření hodně přispěla „Scofield Bible“, vydaná v roce 1909. Cyrus Ingerson Scofield vyšel z klasického překladu známého jako „Verze Krále Jakuba“ (King James Version, jindy Authorized Version), nicméně opatřil toto vydání poznámkami propagujícími myšlenku vytržení. Ve třech závěrečných dekádách minulého století pak bylo toto učení zpopularizováno beletristickými počiny amerického autorů Timothy La Haye a Jerry B. Jenkinse, známými u nás pod názvem „Ponecháni napospas“.
          Michael Brown a Craig Keener odhalují tuto nauku jako umělou konstrukci, která se nemůže opřít o žádné jednoznačné verše z Písma. Začínají osobními svědectvími. Popisují, že oni sami uvěřili ve společenstvích, která nauku o vytržení přijímala, a až po mnoha letech, kdy se sami stali teology, tuto nauku opustili.
          V recenzované knize se (dle mého mínění velmi poctivě) vyrovnávají snad se všemi pretribulačními argumenty. Pak uvádějí argumenty pro posttribulační nauku (tj. pro učení, že Pán Ježíš přijde nikoli před velkým soužením, ale po něm). Dokazují, že Ježíš Kristus přijde pouze jednou, nikoli dvakrát (jednou tajně pro církev a podruhé zjevně k soudu nad světem).
          Jednotlivé argumenty a protiargumenty zde uvádět nebudu – zájemci si jistě knihu opatří a sami tyto argumenty posoudí. Zdržím se jen u jednoho pozorování, které autoři také zmiňují a které mě zneklidňovalo již několik let. Jedním z argumentů pro nauku o vytržení před velkým soužení je, že Bůh miluje církev, a proto ji nenechá trpět. Zatímco na zemi bude velké soužení, vytržená církev se bude radovat v nebi.
          Mám obavy, že za tímto argumentem je touha vyhnout se pronásledování. Pokud Bůh tak miluje církev, že ji nenechá trpět, proč dopouští, že v současnosti umírají v Nigérii a okolních státech desetitisíce křesťanů? V několika posledních letech jsem měl tu čest překládat několik knih o pronásledovaných křesťanech (např. autobiografii Richarda Wurbranda Neboj se kříže; v současnosti překládám další „hutnou“ knihu pro Hlas mučedníků). Mnozí jsou vražděni a velkým soužením už nepochybně procházejí. Pokud mělo být vytržení motivováno Božím soucitem s trpící církví, vtírá se otázka, proč Boží soucit nevede Boha k vytržení oněch mučených křesťanů z oblastí nejtvrdšího pronásledování?
Autoři na mnoha textech dokládají, že následovníci Kristovi budou mít na světě soužení až do samotného konce. Domnívám se, že empirie to potvrzuje. Svědectví pronásledovaných křesťanů jsou přitom velmi povzbudivá – až už jde o manžele Wurmbrandovy ve východní Evropě, o křesťany v muslimských nebo o křesťany v Číně. 
          Ano, vím, že o pravdě se nehlasuje a že podpora zvučných jmen sama o sobě nedokazuje, že kniha je pravdivá. Přesto dle mého názoru stojí za zmínku, že knihu doporučují takové osobnosti jako Mike Bickle, DanielKolenda, Sam Storms, Rolland Baker (manžel u nás známé Heidi Bakerové), nebo biblista Clinton E. Arnold.
          Knihu vydalo letos nakladatelství Daniel Pospíšek. Má 243 stran a prodává se za 329 Kč.
Dan Drápal,
13. července 2021

Jak interpretovat Bibli

„Buď proklet, kdo svádí slepce z cesty,“ čteme v Deuteronomiu 27,18 (ČEP). Tato věta je zcela srozumitelná a lidé doby Mojžíšovy ji chápali stejně dobře jako my a naši současníci. Tento verš je součástí Tóry, jejíž značnou část tvoří různá právní ustanovení. Ačkoli všemu podstatnému můžeme rozumět, byť to bylo psáno před tisíciletími, přesto biblický text vyžaduje určitou interpretaci.
          Pisatelé Bible, znalí hebrejštiny, používali (a znali) mnohem méně abstraktních pojmů a abstraktně se vyjadřovali jen výjimečně. Kdybychom chtěli dnes říci, co Mojžíš (a Duch svatý) vyjádřili citovaným veršem, patrně bychom volili formulaci „Buď proklet, kdo jakkoli ubližuje postiženému.“ Lidé doby Mojžíšovy stejně jako lidé dnešní si jistě toto ustanovení zákona nevykládali tak, že slepému ubližovat nelze, hluchému nebo chromému však ano. Všichni dobře rozumíme, co chtěl zákonodárce říci.
          Nicméně někteří současní právníci dokáží věci jednoduché značně zkomplikovat. Trvají na tom, že věc je nutno formulovat naprosto přesně. A tak si dokážu představit právníka, který pěstuje tzv. právní pozitivismus. Kdyby hájil někoho, kdo ublížil kulhavému, argumentoval byl tím, že zákon přece o kulhavých nehovoří.
          Někteří politici (záměrně nejmenuji) dokáží vykládat zákony i ústavu „kreativně“. Pokud je v ústavě psáno třeba že „prezident jmenuje…“ a není tam řečeno dokdy, někteří usoudí, že vlastně jmenovat nemusí, protože ústava mu neukládá žádné lhůty. Ano, jmenuje, ale třeba za půl roku.
          Právníci (a laici), kterým se to nelíbí, navrhují jako řešení doplnit ústavu. Reakce je to přirozená, ale tudy cesta nevede. Čím je ústava podrobnější, tím více poskytuje možností, jak něco zpochybnit, protože to v ústavě není dostatečně specifikováno.
          Co tím má být řečeno? Že bez dobré vůle se vládnout nedá. Je určitým specifikem českého prostředí, že jak prostý lid, tak mnozí politici se často snaží vymýšlet způsoby, jak zákon obejít. Je to jeden z důvodů, proč u nás mnoho nepravostí zůstává nepotrestáno. Jak zdůrazňovali otcové – zakladatelé Spojených států, demokracie je pro lidi mravné. Bez dobré vůle dlouhodobě fungovat nemůže.
          Bůh po nás vyžaduje mravnost. A Bůh není právní pozitivista. Pokud nám řekl, že nemáme svádět slepce z cesty, jistě tím mínil, že nemáme ubližovat ani jinak postiženým. Boží zákony jsou, odborně řečeno, ilustrativní, nikoli normativní. To znamená, že „slepec“ zastupuje všechny kategorie postižených, a spousta věcí, které máme dodržovat, v Písmu není vůbec zmíněna. Například to, že nemáme usedat za volant bez řidičáku. Ano, Bible je napsána tak, aby jí rozuměly i „primitivní“ národy, které nepoužívají abstrakta, ale současně je psána pro lidi dospělé, kteří ji dokáží interpretovat.
          Ilustrativně, nikoli normativně bychom měli přistupovat i k těm částem Písma, které se týkají státního zřízení a politiky. Je evidentní, že apoštol Pavel nebyl bojovníkem proti otroctví. Tedy… nebyl jím prvoplánově. Ve skutečnosti jeho důraz na to, že v otázce spásy není rozdílu mezi Židem a Řekem, mužem a ženou, a otrokem a svobodným, položil základ, na němž mohli křesťané, když nazrál čas, postavit boj proti otroctví, a nakonec dosáhnout jeho zrušení. Nemusíme se tím sice vytahovat, ale můžeme být hrdí na to, že to bylo právě křesťanství, které dalo impuls ke zrušení otroctví, a nakonec zákaz otroctví prosadilo. O žádném jiném náboženství to neplatí.
          Apoštol Pavel neváhal využít výhody, kterou měl, totiž římského občanství. Tuto výhodu neměl ani Pán Ježíš a téměř jistě ani nikdo z prvních apoštolů. Můžeme si klást otázku, proč, ale to by přesahovalo meze tohoto článku.
          Klíčový text pro vztah k vrchnosti spatřují křesťané v 13. kapitole Římanům. A zcela právem. Jiná otázka je, jak tento text aplikovat v dnešní době.
          Svět – a nyní mám na mysli evropskou civilizaci, kterou vesměs označujeme jako „Západ“ – se v průběhu času vyvíjel. Židovsko-křesťanská tradice sice počítala s tím, že někdo se stává panovníkem „z Boží milosti“, nicméně načrtla jasnou hranici: Panovník není Bůh. Křesťanům nešlo o rozvracení státního zřízení, nicméně nepřekročitelnou čarou pro ně byl božský nárok římských císařů. Prohlásit se za bohy sice nebylo něco, co se zrodilo v hlavách těchto císařů – byli to jejich maloasijští poddaní, kteří je jako bohy začali uctívat. To ovšem křesťanům bylo celkem jedno. Oni vyznávali, že Ježíš je Pán (kyrios Iésous) a odmítali vyznání, že císař je Pán (kyrios kaisar). A byla to věc života a smrti. Ti, kdo za své vyznání zaplatili životem, ve skutečnosti umožnili, aby se po mnoha staletích zrodil nejprve právní stát a posléze i demokratické státní zřízení.
          Kdo je vrchností dnes? Kdo nebo co je nejvyšší autoritou ve státě? Mnozí se shodnou v tom, že ústava. Králové, císaři, knížata – ti všichni se v dnešním civilizovaném světě musí sklonit před ústavou a zákony. Poslanci a senátoři skládají poslanecký či senátorský slib, a neslibují věrnosti Panovníkovi, ať už to je kdokoli, ale ústavě. A to se týká i hlavy státu.
          Nejvyšší, autoritou, tedy chcete-li, vrchností, je tedy u nás – podobně jako v ostatních demokraciích – ústava. Poddanost vrchnosti tedy v našem zřízení nespočívá v tom, že plním přání a rozkazy premiéra, hejtmana, primátora či starosty, ale že se řídím ústavou a zákony.
          Ano, vím, že v Bibli o ústavě nic není. Tedy… prvoplánově. Bibli ovšem musíme interpretovat, a o tom je tento článek. Věřím ve verbální inspiraci Písma v tom smyslu, že jsem přesvědčen, že se nám Bible dostala do rukou v podobě, jak to Bůh zamýšlel. V tomto smyslu je pro mě Písmo Božím Slovem. Nicméně toto Slovo potřebuje inspirovanou interpretaci, a to do každé generace a do každé kulturní situace. Pokud byste chtěli vidět, kam by asi vedlo, kdybychom brali Písmo „doslovně“, poučte se od radikálního islámu. Sekání rukou zlodějům, zahalené ženy, popravy homosexuálů… My bychom museli analogicky kamenovat cizoložnice a probodávat uši otrokům, kteří by si přáli našimi otroky zůstat.
          Aby nedošlo k nedorozumění: Rozhodně netvrdím, že místa, kde jsou podobné věci zmíněny, by měla být z Písma vypuštěna. Naopak, ona mají svůj dosah i pro dnešní dobu a při správné interpretaci nám mají hodně co říci. Pokud církev usoudí, že některé části Bible jsou „zastaralé“ nebo „překonané“, nakonec opouští Písmo celé – v naší generaci to můžeme pozorovat více než kdykoli dříve.
          Ano, ke správné interpretaci Písma potřebujeme Ducha svatého. Ten byl na „vysílači“ (svatopiscích) a stejně ho potřebujeme na „přijímači“ (dnešních čtenářích).
         
Dan Drápal
28. dubna 2021

Epizody z kulturních válek

V Maďarsku přijali zákon zakazující propagaci homosexuality mezi mládeží do osmnácti let. Jak se dalo čekat, zejména v západní a severní Evropě tento krok vyvolal pobouření.
          Můj komentář: Zdá se mi, že nizozemský premiér Mark Rutte, který vyzval Maďarsko, aby opustilo Evropskou unii, jedná příliš unáhleně. Z hlediska evropských dějin je výjimečná právě propagace homosexuality, nikoli její omezení. Postoj, který nyní zaujímá Mark Rutte, je – z hlediska dějin – relativní novinkou, byť v řadě evropských států převažuje. Je naší povinností přejímat všechny novinky, které přicházejí z těchto zemí? Pokud vím, tyto otázky jsou v pravomoci národních vlád, nikoli Evropské unie. Nám, konzervativcům, ktreří jsme Evropskou unii neodepsali, hlasy Marka Rutteho a jemu podobných situaci rozhodně neulehčují.
          Některé novinky, přicházející z Nizozemí, mne po pravdě řečeno děsí. V roce 2001 byla v této zemi uzákoněna eutanázie, tedy asistovaná sebevražda. V roce 2003 odešlo v Nizozemí touto cestou z tohoto světa 1626 lidí, tj. 1,2 % všech úmrtí. V roce 2016 to bylo již 6091 lidí, tj. 4 % všech zemřelých. Nechává vás to chladnými? Mě nikoli.
          Tuším námitku, že sčítám jabka s hruškama. Homosexualita přece s eutanázií nesouvisí.
          Dovoluji si mít jiný názor. Samozřejmě budou výjimky, ale jsem přesvědčen, že většina těch, kteří chtějí propagovat homosexualitu, kdo podporují změnu pohlaví, kdo podporují umělá ukončení těhotenství, budou také pro eutanázii. V Maďarsku nebojují proti homosexuálům – předsedovi vlády Viktoru Orbánovi jsou vcelku lhostejní a v jeho vládnoucí straně Fidesz je jich celá řada, dokonce i v relativně vysokých funkcích. Maďarsko prostě nechce, aby se sexuální výchova a otázky s ní spojené přenesla z rodin na státní instituce. A v této věci maďarskou vládu plně podporuji. Aby bylo jasno, v řadě věcí ji nepodporuji ani v nejmenším. Pranic se mi nelíbí plány vybudovat v Budapešti čínskou universitu. (Naštěstí se zdá, že vláda od tohoto projektu nakonec ustoupí.) A pranic se mi nelíbí, že v Maďarsku staví jadernou elektrárnu Rusové. Maďarskou prorodinnou politiku ale považuji za velmi promyšlenou a dobrou.
Britský Vrchní soud vydal v prosinci 2020 rozhodnutí, které se týká změn pohlaví u dětí. V kauze známé jako „Bell versus Tavistock“ soud konstatoval, že šestnáctiletí dospívající nejsou schopni dát informovaný souhlas k užívání blokátorů puberty. Někteří odborníci předpokládají, že přinejmenším Británii zaplaví v následujících letech vlna žalob na kliniky, které provádějí změny pohlaví. V Británii mohou o změnu pohlaví zažádat i nezletilí, aniž o tom informují rodiče.
Počet lidí žádajících o změnu pohlaví narůstá i u nás, ale jde nanejvýš o desítky případů. A ti, kdo si přejí své pohlaví změnit, čeká u nás dvouletá lhůta, během níž si mohou zejména nevratné kroky dobře rozmyslet.
V Británii jde ovšem o tisíce dětí. Kliniky, provádějící změny pohlaví, jsou velký byznys. Přitom neexistují žádné studie, které by prokázaly, že ti, kdo své pohlaví nechali změnit, se cítí lépe než původně. A dnes už by existovat mohly. Možnost změnit své pohlaví je sice relativně nová, nicméně příslušné operace již podstoupily celosvětově tisíce lidí.
Něco takového není v Maďarsku možné. Zatím. A já zatím nebudu vyzývat Marka Rutteho, aby s celým Nizozemím vystoupil z Evropské unie, když mají takový zákon, který podle všeho umožňuje zabíjet lidi. Prostě nemám víru na to, že v Nizozemí (nebo v jakékoli jiné zemi) jsou tisíce lidí, kteří si skutečně přejí zemřít.
Další oblast, v níž probíhají kulturní války, je oblast sportu. Sport, zejména olympijský, měl probíhat v míru. V antickém Řecku prý státy přestávaly po dobu olympijských her bojovat. Když vznikal Mezinárodní olympijský výbor, stanovil, že Olympijské hry nelze využívat k politické propagandě. A stejné pravidlo platilo v organizacích, které řídí jednotlivé sporty, tedy např. v UEFA. V poslední době ale vidíme, že toto pravidlo je porušováno. Nejznámějším projevem je spor o poklekání či nepoklekání. Poklekání je údajně bojem proti rasismu; jsem si jist, že tento projev rasismus nevymýtí.
Před několika dny se UEFA postavila proti záměru nasvítit při utkání Německa s Maďarskem mnichovský stadion v duhových barvách, což měla být propagace LGBTQX ideologie a políček maďarské vládě. Obávám se, že politická propagace se bude ve sportu nadále rozšiřovat; ovšem pouze budete-li stát na „té správné straně“ a bojovat „za dobrou věc“. Jestli mi něco připadá jako negace evropských hodnot, pak je to právě toto. Asi to bude tím, že stojím na té špatné straně.
26. dubna 2021

Zápas s pochybnostmi

Miluji Písmo a věřím, že je celé inspirované. Na rozdíl od mnohých vím, že si nemohu vybírat jen to, co se mi hodí do krámu. A z toho plyne, že někdy s Písmem zápasím. Jedna oblast, v níž jsem dlouho zápasil, byla oblast pochybností. V první kapitole Jakubova listu je jasně řečeno, že když prosíme o moudrost, máme prosit ve víře a bez pochybností, protože budeme-li pochybovat, nic nedostaneme.
          A já přitom o tolika věcech pochybuji! Jakmile někdo vysloví nějaký „silný názor“, okamžitě se ve mně rozsvítí červené světlo a napadají mne myšlenky, které tento silný názor vyvracejí nebo alespoň problematizují. A nějak to na mě funguje zleva i zprava. Vůbec se nedivím, že někteří lidé se mnou mají problém.
          Kromě toho zjišťuji, že mám docela strach z lidí, kteří pochybnosti nemají. Zdá se mi, že kdyby měla v dobách nacismu řada Němců více pochybností, nemuselo téci tolik krve. Totéž platí o mnoha „přesvědčených komunistech“ z počátku komunistické vlády.
          Během současné pandemie se vyrojilo ve veřejném prostoru mnoho lidí, které jsem dříve neznal. A zase jsem u sebe pozoroval, že čím někdo něco tvrdil vehementněji, tím, větší pochybnosti ve mně vzbuzoval.
          Docela mi pomohla jedna malá knížečka. Napsali ji dva sociologové, Peter Berger (ten je hodně slavný) a Anton Zijderveld (toho jsem dříve neznal). Knížka se jmenuje In Praise of Doubt (Chvála pochybností) a má výmluvný podtitul Jak mít pevné názory a přitom se nestat fanatikem. Knížka dokládá, jak nebezpečný je na jedné straně všeobjímající skepticismus a současný postmodernismus na straně jedné a „pravá víra“ (autoři mluví o „fundamentalismu“) na straně druhé.  První postoj zpochybňuje vše, a je-li zpochybněno vše, nelze ani činit jakékoli morální soudy a společnost nemůže fungovat. Druhý postoj nepovoluje žádnou pochybnost, a tudíž není schopen sebekorekce.
          Co na to Jakub? Musel jsem si ujasnit, jak to s těmi pochybnostmi vlastně je. Je něco, o čemu nepochybuji? A co to je? A mohu od Boha něco žádat, když pochybuji?
          Nepochybuji o tom, že Bůh je svatý. Nepochybuji o tom, že Pán Ježíš Kristus je můj vykupitel. Nepochybuji o tom, že Bůh miluje všechny lidi. Nepochybuji o tom, že tato skutečnost je určující pro to, jak mám k lidem přistupovat.
          A tak bych mohl pokračovat. Zjistil jsem, že je hodně věcí, o nichž nepochybuji.
          Přitom pochybuji o mnoha věcech. Jenže pozoruji, že ty se netýkají Boží povahy, Božího charakteru, Božího díla. A dokonce se mi zdá, že právě jistota v Bohu mi dovoluje o celé řadě věcí pochybovat. A někdy možná nejen dovoluje, ale dokonce i přikazuje.
          Teď se pokusím z tohoto přesvědčení vyvodit určité závěry pro naši situaci. Pandemie trvá již téměř rok a půl. Mnozí experti se vyjadřují k jednotlivým otázkám: K účinnosti různých druhů vakcinace, k účinnosti (nebo neúčinnosti) roušek, lockdownu, testování, trasování, k otázkám, zda je virus přírodního nebo umělého původu. Na internetu najdete dostatek materiálů, abyste mohli argumentačně podpořit nejrůznější názory. „Vhodná“ četba z vás může udělat vehementního zastánce očkování, nebo naopak jeho vehementního odpůrce. Některé názory byly dlouho v zavržení, aby se pak znovu objevily (otázka umělého či přírodního původu viru). Někteří odborníci se stačili poměrně rychle znemožnit – třeba ti, co loni v létě tvrdili, že „žádná druhá vlna nebude“. Někteří dokáží chybu či omyl přiznat, jiní nikoli. Hádejte, komu asi věřím víc.
          Bylo tu ale i poměrně hodně odborníků, kteří netvrdili nic příliš vehementně. Ocitli jsme se totiž tváří v tvář fenoménu, s nímž jsme neměli – nemohli mít – žádnou zkušenost. Není divu, že i odborníci tápali. (Jasno měli ti, kteří věřili na spiknutí, třeba farmaceutických firem.) Jenže žijeme v době, kdy se moc nenosí říci „já nevím“, nebo „já zatím nevím“, zvláště pokud jste považován za odborníka. To pak vypadáte málo rozhodně nebo málo učeně. Jste odborník, a nevíte? Tak to jste vlastně selhal. Přitom ti, kteří nemají žádné pochybnosti a jsou si „naprosto jisti“, mohou udělat mnohem větší paseku nežli ti, kdo přiznají, že si něčím ještě nejsou zcela jisti.
          Téměř jistě se budou mnozí (třeba ministr zdravotnictví nebo ministryně financí, ale i mnozí další) muset činit různá rozhodnutí, aniž budou mít stoprocentní jistotu. Pak ihned nastoupí tucty právníků, kteří budou podávat nejrůznější žaloby. A soudy budou muset vydávat nějaká rozhodnutí o věcech, v nichž nemají jasno ani odborníci, natož soudci!
          V tom všem mám ale jednu velkou jistotu: Bůh neztratil kontrolu. Věci se mu nevymkly z rukou. A vlastně mám těch jistot víc… Třeba i tu, že můžeme být uklidňujícím prvkem. Nemohu se vehementně vyjadřovat k účinnosti vakcinace, to fakt nechám na odbornících, ale mohu vehementně tvrdit, že Bůh nám i uprostřed pandemie dává pokoj, který převyšuje všechno lidské pomyšlení.         
Dan Drápal
21. června 2021

Očekávání konce

Očekávání konce je zcela oprávněné. Konec nastane. O jakém konci to ale píšu? Píšu o vesmíru a o každém z nás. Stvořený vesmír má svůj počátek a bude mít i svůj konec. Podobně každý z nás byl jednou počat a jistotu, že zemřeme, stoprocentně sdílejí jak věřící, tak nevěřící. Byť se liší v tom, co se s námi vlastně stane.
V Listu Hebrejům se píše: „Lidem je určeno jednou zemřít, a potom je čeká soud“ (9:27 B21). Tato skutečnost dává našemu životu význam a důstojnost. V tomto časném životě jde o věčnost. Rozhodujeme se, kde budeme věčnost trávit, zdali s Bohem, nebo bez Boha.
Toto vědomí leží na některých lidech jako těžké břímě. Nabízejí se dvě cesty, jak z vážnosti této situace uniknout. První je víra v reinkarnaci (převtělování). Po smrti se staneme něčím nebo někým jiným a budeme pokračovat. Pro věčnost se tedy rozhodovat nemusíme.
Druhou je lidová víra v očistec. Zdůrazňuji „lidová“, protože podle katolického učení z očistce nevede cesta do pekla. Má-li tedy někdo jistotu očistce, má mít i jistotu života věčného. Nicméně podlé mé zkušenosti to řada katolíků neví. Očistec jim poněkud otupuje a zamlžuje otázku volby, před níž stojíme. Mají za to, že pokud tady na zemi něco pokazili, odtrpí si to v očistci.
Jenže ono je to na ostro. Žádný reparát. Žádný druhý termín. Buď – anebo.
A nevíme dne ani hodiny. Pán Ježíš jednou vyprávěl podobenství o úspěšném rolníkovi, který říkal své duši: „Teď máš velké zásoby na mnoho let; klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli.“ Ale Bůh mu řekl: „Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvoji duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?“
Nikdo z nás nemá jistotu, že si této noci nevyžádají naši duši. Proto musíme být připraveni.
Ale jak? Tím, že činíme pokání a žijeme v Božím odpuštění a v Boží milosti. Tím, že máme obecenství s Bohem a jeho Synem Ježíšem Kristem, a jdeme životem ve vědomí, že věčnost přijímáme jako dar. Nespoléháme tedy na sebe. Ani na svou zbožnost ne.
A tak máme na jedné straně ty, kdo jsou přesvědčeni, že po smrti nebude nic. I ti jsou zmíněni v Knize knih. „Jezme, pijme, neboť zítra zemřeme.“ A na druhém pólu jsou ti, kteří „mají Syna“ (viz 1J 5,11-12).
Připraveni musíme být. Protože nevíme, zda si dnešní noci nevyžádají naši duši. Nebo jestli nás zítra dopoledne nepřejede auto. Nebo jestli na nás nespadne věž, jako na ty v Siloe. Nebo jestli nezemřeme na COVID. Nebo na očkování proti COVIDu, že. Opakuji: Připraveni musíme být.
A jak to bude s celým vesmírem? I ten bude mít svůj konec. Někteří ho očekávají už brzy. A možná mají pravdu, protože nikdo, ani Syn, neví, kdy konec nastane. Někteří jsou fascinováni jízdním řádem, který nacházejí v Písmu, zejména v knize Zjevení. Vyčítají z Písma různé podrobnosti, zkoušejí odhady, kdy to bude, a zpravidla se na ten konec těší. Nastane nějaká nová skutečnost, třeba plán na celoevropský COVID pas, a někteří už volají: „Už je to tady!“ „Tak už nás čipujou!“ (To jsou autentické reakce.) Kniha Zjevení se začíná naplňovat! (To už není přímý citát, ale myslím, že jde o věrné vyjádření smýšlení těchto lidí.)
Jsem skeptik. Mimo jiné asi z toho důvodu, že znám dějiny. A vím, že „už je to tady!“ volali někteří lidé v desátém století a v patnáctém století a v třináctém století a v minulém století… zkrátka vždy. Zatím se všichni spletli. A nemyslím si, že byli všichni hloupější než my. Nemyslím si, že byli všichni méně zbožní než my. Proč bych se při úvahách o konci neměl splést také, když se spletli lidé šlechetnější nežli já?
Osvícenství nastoupilo po děsivých, krutých válkách vedených údajně o správné křesťanské učení. Evropská unie přišla po dvou děsivých, krutých světových válkách. Motivy jejích zakladatelů byly dobré – duchovními otci myšlenky sbližování evropských národů byli přesvědčení (a přesvědčiví) křesťané. To až později se objevily věci, které se nám právem nelíbí.
Motivy byly dobré, a mnohé se podařilo, ne že ne. A spousta věcí brala – a bere – nepěkný obrat.
Mnozí křesťané jako by nedokázali (a možná ani nechtěli) nést složitost dnešního světa. Pak prohlašují EU jako takovou za „satanskou“.
Jsem rád, že žiji v EU. Že nemáme politické vězně. Že se příslušníkům sekt neodebírají za živa orgány na transplantaci. Že když na Slovensku zastřelí novináře, padne kvůli tomu vláda. Že odpadlíci nejsou likvidováni na základě fatwy.
Jistě, je tu hodně věcí, které se mi nelíbí. Zejména se mi nelíbí, když někteří prosazují, aby děti neříkaly mamince a tatínkovi „maminko“ a „tatínku“. Nebo když americký prezident říká „rodící lidé“ místo „matky“. A mohl bych jmenovat spoustu dalších věcí.
Současný svět není černobílý. A mám pocit, že pokud ho křesťané za černobílý prohlašují, stávají se zmařenou solí. Ano, vyznat se v něm je těžké, snad nemožné. Jsou věci, v nichž je dohoda nemožná. Věc, které se nemohou stát předmětem kompromisu. Ale je spousta příležitostí „pracovat ku pokoji“, usilovat o smíření, odmítat zjednodušování, ba dokonce i přiznat chybu…
Jednou toto vše skončí. A potom přijde soud. Věřím, že kdo se drží Ježíše Krista, bude pro tuto zemi požehnáním.
Dan Drápal
9. června 2021

Ještě k iniciativě smíření

Reaguji na článek redaktorky Evangelického týdeníku Heleny Bastlové „Zástupné pokání, odpuštění a smíření“ (vyšel 26. května t. r.). Článek poněkud skepticky hodnotí akci Iniciativy smíření, která se konala 8. května na Bílé Hoře. První, co mě zarazilo, je kritika data: Bělohorská akce probíhala v předvečer svátku Jana Nepomuckého. Na Bílé Hoře jsem byl, nicméně přiznám se, že o slavnostech na počest Jana Nepomuckého jsem se dověděl až z článku Heleny Bastlové. Možná to svědčí o mé malé informovanosti, nicméně datum bělohorského setkání se ocitlo v souvislosti s akcí na počest kontroverzního světce skutečně jen „shodou okolností“, jak autorka píše.
          Autorka vidí poněkud skepticky vliv iniciativy smíření na naši sekulární společnost. V tom má do značné míry pravdu. Nutno ale připomenout, že primárním účelem Iniciativy smíření nebyla evangelizace české sekulární společnosti. Šlo v ní o vzájemné vztahy katolíků a protestantů.
          I z jiných autorčiných článků je zřejmé, že moc nefandí plytkému ekumenismu, kdy se navzájem poplácáváme po zádech a o tom, co nás rozděluje, raději mlčíme. Autorčiny obavy z této povrchnosti v podstatě sdílím. Za plytkým ekumenismem může být lhostejnost vůči pravdě.
          Sám jsem na Bílé Hoře byl jako řadový účastník. Texty, které jsme tam četli – jednak za katolíky, jednak za protestanty, jednak společně – však hodnotím velmi pozitivně. Ne, na Bílé Hoře nešlo o spojení církevních institucí. Nebyly popřeny velké věroučné i praktické rozdíly. Šlo primárně o jednu konkrétní věc: O oboustranné zřeknutí se násilí ve věcech víry, a o jasné prohlášení, že násilí páchané v minulosti nebylo správné a my cítíme potřebu se ho jednoznačně zříci.
          Autorka se dále kriticky staví k zástupnému pokání, odpuštění a smíření: „Žádný člověk nemá právo kát se za druhého, odpouštět za jiného nebo se zástupně smiřovat… Copak je možné věřit v Boha tak, aby mi to někdo věřil?“
          Zde autorka směšuje několik věcí. Předně: Zástupné pokání nacházíme v Písmu, především v 9. kapitole Nehemjáše a v 9. kapitole Daniele. Zástupné pokání plyne z toho, že před Bohem ani před lidmi nejsme pouze izolovanými jednotlivci, ale patříme do celé soustavy nějakých vyšších (či širších) celků. Mám na mysli rodinu, místní křesťanský sbor, obec, nebo i národ. Nehemjáš i Daniel vyznávali něco, na čem se sami osobně nepodíleli a ani podílet nemohli. Podobně já jsem se vícekrát při různých příležitostech omlouval za násilí páchané Čechy na Němcích v rámci „odsunu“. Sám osobně jsem nikomu z nich neublížil, nicméně cítím se jako Čech a toto násilí mne hluboce trápí.
          Jiná věc je ovšem „zástupně věřit v Boha“. Plně s autorkou souhlasím, že to je nesmysl. Nicméně je nefér z takové myšlenky podezírat ty, kdo iniciativu smíření zorganizovali. Zde autorka bojuje proti vymyšlenému nepříteli.
          Pokud jde o odpuštění a smíření, pak je docela běžné, že někteří představitelé jednají zástupně za určitý z vyšších celků, které jsem zmínil. Jistě, ne každý musí souhlasit. Katolíci mají svůj katolický tálibán a evangelíci zase své evangelikální ultras. Obě tyto krajní skupiny iniciátory akce smíření už dopředu odsoudily buď jako heretiky, nebo jako modláře. Samozřejmě by bylo lepší, kdyby na Bílé Hoře vystoupil přímo kardinál Dominik Duka a předseda Ekumenické rady církví. Duchovní dosah by byl větší. Bělohorskou akci z 8. května nijak nepřeceňuji. Přesto považuji za správné a užitečné, že se konala. A pokud se týká sporných otázek – mám dokonce zato, že nyní bude (alespoň pro mne určitě) poněkud snazší je otvírat než dříve. Budu (a mohu) si připomínat, že můj oponent není můj nepřítel, a patrně ani nepřítel Boží, přestože věří věcem, které jsou pro mě nepřijatelné.
          Cestou z Bílé Hory jsem se v tramvaji sešel s jedním saleziánem. Měli jsme skvělý rozhovor – o tom, jak jsme uvěřili, o tom, jak chápeme svou duchovní službu. Shodou okolností jsme si navzájem požehnali už na Bílé Hoře. Rozcházeli jsme se jako přátelé. Byť on dál zůstává katolíkem a já evangelikálem.
 
Dan Drápal
30. května 2021

Ještě k iniciativě smíření

Reaguji na článek redaktorky Evangelického týdeníku Heleny Bastlové „Zástupné pokání, odpuštění a smíření“ (vyšel 26. května t. r.). Článek poněkud skepticky hodnotí akci Iniciativy smíření, která se konala 8. května na Bílé Hoře. První, co mě zarazilo, je kritika data: Bělohorská akce probíhala v předvečer svátku Jana Nepomuckého. Na Bílé Hoře jsem byl, nicméně přiznám se, že o slavnostech na počest Jana Nepomuckého jsem se dověděl až z článku Heleny Bastlové. Možná to svědčí o mé malé informovanosti, nicméně datum bělohorského setkání se ocitlo v souvislosti s akcí na počest kontroverzního světce skutečně jen „shodou okolností“, jak autorka píše.
          Autorka vidí poněkud skepticky vliv iniciativy smíření na naši sekulární společnost. V tom má do značné míry pravdu. Nutno ale připomenout, že primárním účelem Iniciativy smíření nebyla evangelizace české sekulární společnosti. Šlo v ní o vzájemné vztahy katolíků a protestantů.
          I z jiných autorčiných článků je zřejmé, že moc nefandí plytkému ekumenismu, kdy se navzájem poplácáváme po zádech a o tom, co nás rozděluje, raději mlčíme. Autorčiny obavy z této povrchnosti v podstatě sdílím. Za plytkým ekumenismem může být lhostejnost vůči pravdě.
          Sám jsem na Bílé Hoře byl jako řadový účastník. Texty, které jsme tam četli – jednak za katolíky, jednak za protestanty, jednak společně – však hodnotím velmi pozitivně. Ne, na Bílé Hoře nešlo o spojení církevních institucí. Nebyly popřeny velké věroučné i praktické rozdíly. Šlo primárně o jednu konkrétní věc: O oboustranné zřeknutí se násilí ve věcech víry, a o jasné prohlášení, že násilí páchané v minulosti nebylo správné a my cítíme potřebu se ho jednoznačně zříci.
          Autorka se dále kriticky staví k zástupnému pokání, odpuštění a smíření: „Žádný člověk nemá právo kát se za druhého, odpouštět za jiného nebo se zástupně smiřovat… Copak je možné věřit v Boha tak, aby mi to někdo věřil?“
          Zde autorka směšuje několik věcí. Předně: Zástupné pokání nacházíme v Písmu, především v 9. kapitole Nehemjáše a v 9. kapitole Daniele. Zástupné pokání plyne z toho, že před Bohem ani před lidmi nejsme pouze izolovanými jednotlivci, ale patříme do celé soustavy nějakých vyšších (či širších) celků. Mám na mysli rodinu, místní křesťanský sbor, obec, nebo i národ. Nehemjáš i Daniel vyznávali něco, na čem se sami osobně nepodíleli a ani podílet nemohli. Podobně já jsem se vícekrát při různých příležitostech omlouval za násilí páchané Čechy na Němcích v rámci „odsunu“. Sám osobně jsem nikomu z nich neublížil, nicméně cítím se jako Čech a toto násilí mne hluboce trápí.
          Jiná věc je ovšem „zástupně věřit v Boha“. Plně s autorkou souhlasím, že to je nesmysl. Nicméně je nefér z takové myšlenky podezírat ty, kdo iniciativu smíření zorganizovali. Zde autorka bojuje proti vymyšlenému nepříteli.
          Pokud jde o odpuštění a smíření, pak je docela běžné, že někteří představitelé jednají zástupně za určitý z vyšších celků, které jsem zmínil. Jistě, ne každý musí souhlasit. Katolíci mají svůj katolický tálibán a evangelíci zase své evangelikální ultras. Obě tyto krajní skupiny iniciátory akce smíření už dopředu odsoudily buď jako heretiky, nebo jako modláře. Samozřejmě by bylo lepší, kdyby na Bílé Hoře vystoupil přímo kardinál Dominik Duka a předseda Ekumenické rady církví. Duchovní dosah by byl větší. Bělohorskou akci z 8. května nijak nepřeceňuji. Přesto považuji za správné a užitečné, že se konala. A pokud se týká sporných otázek – mám dokonce zato, že nyní bude (alespoň pro mne určitě) poněkud snazší je otvírat než dříve. Budu (a mohu) si připomínat, že můj oponent není můj nepřítel, a patrně ani nepřítel Boží, přestože věří věcem, které jsou pro mě nepřijatelné.
          Cestou z Bílé Hory jsem se v tramvaji sešel s jedním saleziánem. Měli jsme skvělý rozhovor – o tom, jak jsme uvěřili, o tom, jak chápeme svou duchovní službu. Shodou okolností jsme si navzájem požehnali už na Bílé Hoře. Rozcházeli jsme se jako přátelé. Byť on dál zůstává katolíkem a já evangelikálem.

Dan Drápal
30. května 2021

Očkování – projev nevěry?

Ve svém nedávném článku „Proč jsem očkovanec“ jsem vysvětloval svůj postoj k očkování proti COVIDu-19. Můj postoj není založen na ideologii nebo dokonce na teologii, ale na statistice. Jsem přesvědčen, že očkování zachraňuje životy, a že mnozí z oněch více než třiceti tisíc zemřelých by zde mohli žít, kdyby dostali včas vakcínu.
          Nezpochybňuji, že někteří lidé zemřeli na následky očkování. Nemyslím si, že cokoli v tomto světě je naprosto stoprocentní. Ano, někteří lidé zemřeli, jiní měli vážné potíže. Některé státy přestaly dočasně či trvale používat určité vakcíny. Pokud se ale na věc podívám čistě statisticky, tak vidím, že očkování má nesrovnatelně více plusů než minusů.
          Množina evangelikálních křesťanů, kteří očkování odmítají, je poměrně početná. Tvoří ji různé skupiny lidí – od těch, které považuji za naprosté úleťáky, po lidi, kteří přicházejí s argumenty, s nimiž má smysl polemizovat. Jejich názory sice nesdílím, ale rozhovor s nimi považuji nejen za možný, ale i za žádoucí.
          Dnes se ale chci vyrovnat s jednou skupinou lidí, kteří podle všeho uvažují takto: „Buď věříš Bohu, nebo lidským opatřením. A je to buď – anebo. Dáš-li se očkovat, je to dokladem, ne-li důkazem, že se bojíš nemoci více než Boha.“ Jedna diskutující mě a mně podobné dokonce označila za lidi „klekající před koronavirem.“
          Tuto alternativu se vší rozhodností odmítám. Mezi obavami z koronaviru a bázní před Hospodinem není žádná přímá korelace, ani pozitivní, ani negativní. Obavy jsou samy o sobě neutrální. Chci tím říci, že mohou být oprávněné či neoprávněné, tj. podložené či nepodložené. A jsou-li podložené, opět mohou být buď přiměřené nebo přehnané. Absence obav nemusí být žádná výhra – podceňování nebezpečí může být projevem ignorance či naivity.
          Bydlím v Jeseníku a letošní zimu jsme zakusili v několika vlnách. Po dvou z nich následovala rychlá obleva a některé chodníky byly uzavřené, protože na domech byl nápis „Pozor, padá led ze střechy“. Pokud se takovému místu vyhnu, dokazuji tím, že málo věřím v Hospodina? Pokud přejdu na druhý chodník, popírám tím, že „Hospodin kraluje“?
          Četl jsem o jedné americké sektě, jejímž členem se může stát pouze člověk, který vezme do ruky jedovatého hada. Mají to biblicky zdůvodněné: V Markovi 16,18 se přece píše: „…budou brát hady do rukou“. Tato sekta má na svědomí řadu obětí. Jistě, Bůh nás může ochránit i před jedovatými hady. Znám lidi, kteří to zažili. To ale neznamená, že máme Pána Boha pokoušet. Ze zkoušek se máme radovat (Jk 1,2), nicméně také se modlíme „neuveď nás v pokušení“. Pokud zkouška přijde, můžeme se skutečně radovat, ale v žádném případě to neznamená, že máme zkoušky vyhledávat.
V naší zlatohorské skupince nyní probíráme biblickou knihu Nehemjáš. Nehemjáš byl duchovní člověk. Když nastal problém, vždy se nejprve modlil. Nicméně potom udělal dobře mířená a velmi racionální opatření.
          Věřím, že taková je cesta pro moudrého křesťana. Člověk, kterému opravdu schází víra, se nemodlí a hned se pustí do řešení problému ve vlastní síle. Protikladem je pseudoduchovní člověk, který se sice modlí, ale není schopen či ochoten udělat potřebná opatření.
          Chtěl bych v této souvislosti upozornit na dvě v Bibli popsané situace. Ve 20. kapitole 2. Paralipomenon hrozí Judsku za vlády krále Jóšiáše útok koalice několika národů. Jinak neznámý prorok Jachazíl vystoupil s proroctvím, že Judejci nebudou muset svést žádnou bitvu, protože sám Hospodin zničí jejich nepřátele. Na Judejcích je pouze, aby chválili Hospodina. A tak se také stalo.
          Někteří lidé z toho usoudili, že čelíme-li nepříteli, stačí horlivě chválit Hospodina. Neberou v úvahu, že šlo o mimořádnou situaci. David byl veliký chválič, ale s mnoha nepřáteli musel naprosto reálně bojovat. Ostatně podobně tomu bylo i se samotným obsazováním Země zaslíbené. První město, které padlo Izraelcům do rukou, bylo Jericho. A padlo vlastně bez boje – stačilo, aby Izraeli na Boží pokyn obcházeli město nejprve mlčky, a v závěru s válečným pokřikem. Nicméně zbytek Země zaslíbené museli Izraelci tvrdě vybojovat. Situace, kdy to bylo tak snadné a tak zázračné jako v případě Jericha, se už při obsazování země nikdy neopakovala.
          Když to vztáhnu na dnešní dobu, pak tomu rozumím asi takto: Bůh může zázračně vysvobodit, ale nedělá to vždycky. Někdy po nás chce, abychom bojovali a abychom se hodně snažili třeba zachraňovat lidské životy před COVIDem-19.
          Věřím tomu, že nezáleží běh na rychlých ani boj na udatných, ale na Hospodinu, který se slitovává. Odeznívání pandemie považuji za Boží milost, nikoli za výhru epidemiologů nebo farmaceutů. Nicméně přesto jsem za ně vděčný a domnívám se, že si jich Bůh použil. Tedy: Modleme se k Bohu, protože na něm vše záleží především! Prosme ho, aby k nám obrátil svou milostivou tvář. A pak poctivě pracujme – každý na tom díle, k němuž nás Bůh povolal. A žehnejme lékařům, sestřičkám, politikům i výzkumníkům!
Dan Drápal
26. května 2021

Zákon svobody

O zákonu svobody se píše na dvou místech Jakubova listu. Pochopit ovšem, co je tím míněno, není zcela jednoduché. Dnešní lidé by se patrně shodli na tom, že zákon sice naši svobodu v něčem omezuje, ale na druhou stranu ji chrání. Toto konstatování nás ale nevede k sousloví „zákon svobody“.
          Otázkou zákona a svobody se tematicky zabývá apoštol Pavel. Timoteovi píše: „Zákon není dán pro spravedlivého, nýbrž pro lidi nespravedlivé a nepoddajné“ (1Tm 1,9). Má na mysli patrně tóru, nikoli onen „zákon svobody“, o kterém píše Jakub. Pokud člověk žije podle zákona svobody, nese ovoce Ducha, o němž je řečeno, že „proti tomu se zákon neobrací“ (Ga 5,23).
          Jak je to s námi? Do jisté míry potřebujeme zákon, kterému se svobodně poddáváme. Pokusím se to vysvětlit.
          Kdysi dávno jsem si psal s jedním evangelickým farářem, který byl krátce ve vězení. Dříve jsem ho neznal, ale přišlo mi dobré uspořádat malou slavnost po jeho propuštění. Pozval jsem několik kolegů a připravil jsem pohoštění, včetně vína. Přišlo méně lidí, než jsem čekal, ale úplný propadák to nebyl.
          Obrátil jsem se až jako vikář evangelické církve (já vím, je to zvláštní, ale v tomto článku to vysvětlovat nebudu). Ve „starém životě“ jsem se rád napil. A na této slavnosti jsem do sebe vpravil asi sedm deci bílého vína. Když jsme se měli rozcházet, navrhl jsem, že bychom se mohli pomodlit. Kolegy to zarazilo, protože duchovní evangelické církve se takto spolu nemodlívali. Taky to bylo trochu rozpačité. Já jsem ale byl rozpačitý, protože mi v tu chvíli nějak vadilo těch sedm deci.
Druhý den jsem Pánu Bohu slíbil, že už nikdy nevypiju na jednom večeru či setkání víc než tři deci. Vymyslel jsem si zákon, pod který jsem se postavil, a začal jsem ho dodržovat. Neměl jsem s tím žádný problém. Nevím, zda to byla moje silná vůle nebo Boží milost – asi obojí.
          Uběhlo několik let. Jednou jsem kdesi s přáteli vypil asi tři deci vína a najednou jsem si vzpomněl na svůj „zákon“. Trochu mě zamrazilo, že jsem na ně zapomněl, ale jak jsem probíral minulost, nevzpomněl jsem si na jediný případ, kdy bych ten zákon porušil. Když jsem se potom modlil, měl jsem pocit, že mi Pán Bůh říká něco v tomto smyslu: „To je dobrý. Už pod tím zákonem nemusíš být. Jsi z pití vysvobozen.“
          A to trvá dodnes. (V letech 1993 – 2000 jsem měl sedmiletí zcela bez alkoholu, ale to už byly jiné motivy a jiný příběh.)
          Být souzen podle zákona svobody znamená dosáhnout svobody od zákona skrze zákon.
          Svoboda sama o sobě je prázdná hodnota. Záleží na tom, čím ji naplníme. Svoboda pouze vytváří prostor pro naše volby.
          Pokud není spjata s hledáním pravdy, s hledáním smyslu, mění se ve svévoli. Formální svoboda může vést k otroctví.
          Každá nutkavost je otroctví. Platí, že každý, kdo hřeší, je otrokem hříchu.
          K čemu je svoboda se zfetovat? Už slyším zlobnou námitku: „Do toho ti nic není!“
          Jsou lidé, kteří vstupují do manželství s dohodou, že se nebudou navzájem omezovat, že si „dají svobodu“, a míní tím svobodu mít sexuální styk s jiným partnerem. Je mi jich líto, protože si připadají svobodní, ale nikdy nepoznají, co je to skutečná láska, co je to spočinutí a důvěra. A moc je mi líto jejich dětí, pokud nějaké mají.
          Svoboda, která nerespektuje Boží řády, vede do neštěstí a do neplodnosti. A nikdy nepoznají paradox křesťanství, který je vyjádřen v jedné probuzenecké písni: „Mne zajmi, Pane můj, pak volný ihned jsem.“
          Co s lidmi, kteří chtějí svobodu bez odpovědnosti? Jistě nemůžeme svobodu zrušit. A neměli bychom se o to ani vzdáleně pokoušet. Můžeme takovým lidem podat pomocnou ruku, ale rozhodnutí je konec konců na nich.
          Zajímavé je, že přesexualizovanost vede k novému puritánství. Sex přestal být svátostí a stal se hračkou, která je (nebo má být) každému dostupná. A kupodivu mnozí o ni nestojí. Vytrácí se intimita, a chřadnou takové věci jako je romantika, dobývání, dvoření se, odevzdání se…
          Panuje svoboda, o kterou ale už málokdo stojí. Svoboda je nesmírně důležitá. Ale nesmí zůstat sama o sobě. Skutečnými hodnotami jsou takové věci jako je láska, víra, naděje, moudrost, spravedlnost, krása… Ty všechny předpokládají svobodu. Nicméně spokojit se s pouhou svobodou znamená po čase zjistit, že člověk je otrokem hříchu.
          Žijme jako ti, kteří mají být souzeni podle zákona svobody.

19. května 2021

Důvěra a soucit

Nedávno jsem cestoval do Prahy na akci „Smíření“ na Bílé Hoře a využil jsem té příležitosti, abych navštívil rodinu iráckých křesťanů, kteří sem přišli před pěti lety v rámci projektu Generace 21. Ta návštěva mě velmi potěšila, protože jsem je našel spokojené a šťastné – jako nikdy dříve. Ptal jsem se i na ostatní, s nimiž v osobním styku nejsem, a převažovaly dobré zprávy. „Moji“ Iráčani dokonce složili zkoušky potřebné k získání českého občanství. Ty zkoušky jsou velice těžké a přiznám se, že bez přípravy bych je neudělal, a troufám si odhadnout, že ani nikdo z vás čtenářů. Získat české občanství je opravdu velmi obtížné.
          Celá tehdejší akce byla založena na důvěře. A protože se našli lidé, kteří švindlovali, nedal se celý projekt dotáhnout do původně zamýšleného konce.
          Nyní se snažíme pomoci dvěma pákistánským rodinám. Moc děkuji všem, kteří zaslali finanční pomoc, i těm, kteří nabídli ubytování. Vybralo se necelých dvě stě padesát tisíc a nabídek ubytování se sešlo asi deset. Jedna z nich, pro kterou jsme se rozhodli, byla přímo královská.
          Celá tato akce – stejně jako předchozí – je založena na důvěře. Bez ní by nebyla možná. Dárci mi museli důvěřovat, že jsem si ty Pákistánce nevymyslel. Já musím důvěřovat oné obětavé ženě, která řídí práci Dignity. Podobně jako tomu bylo u Generace 21, nikdy jsem neznal a neznám bankovní spojení (mohu jen sdělit číslo účtu, nic víc) a nikdy mýma rukama neprošly žádné papírové bankovky či mince. A důvěřujeme otci té rodiny, které sem přiletěla právě včera (cesta se o týden zpozdila; psal jsem, že přiletí jedenáctého), že jeho příběh je pravdivý.
          Velice tím riskujeme. Důvěra se vytváří po léta, ale dá se zničit v deseti minutách.
          Kdysi jsem to zažil. V roce 1971, ještě jako student, jsem začal pracovat jako topič v Hotelu Palace v Jindřišské ulici. Navázal jsem dobré vztahy s údržbáři, ženami v prádelně a v mandlu, s uklízečkami, ale i s technickými pracovníky. Později tam nastoupili další kolegové z bohoslovecké fakulty. Topení v hotelu bylo zvláštním způsobem zbastlené (nemohu to vysvětlovat, bylo by to moc dlouhé), takže mnohdy netopilo. A „dělničtí“ topiči neměli chuť si ve volném čase u kotlů číst knížky – dávali přednost častým odskokům do hospody hned vedle hotelu. Podařilo se mi najít systém, jak dosáhnout toho, aby všichni měli dost tepla. A moji nástupci v tom pokračovali. Měli jsme tam výbornou pověst – vzpomínám si, jak provozní inženýr přede mnou říkal nějakému svému kolegovi z jiného hotelu: „Jó, tyhle klucí z tý teologie, ty jsou fakt dobrý.“ To se stalo, když už jsem se vrátil z vojny. Jenže pak tam jeden hoch, který také studoval teologii, něco ukradl. V podstatě byl přistižen přímo při činu. A důvěra, kterou jsme tam po čtyři roky budovali, byla rázem pryč. Hrozně mě to mrzelo, ale v podstatě to nešlo nijak napravit. Aby se věci vrátily do starých kolejí, bylo by potřeba důvěru budovat znovu, od píky, jenže by to asi trvalo ne čtyři roky, ale šest nebo sedm.
          Jednu noc jsem chtě nechtě přemýšlel, co by se stalo, kdyby nás někdo podrazil. Nebo kdyby se ukázalo, že jsme vsadili na špatného koně. O tom by mohli vyprávět ti, kteří se snaží pomoci čínským křesťanům, kteří zde hledají útočiště. S křesťany, hledající bezpečí, sem totiž podle všeho přišli i agenti čínských tajných služeb. Bylo by dlouhé vysvětlovat, jak se na to přišlo.
          Jak se vyhnout nebezpečí? Jak zajistit, že nás nikdo nepodvede a nezradí?
          Je jeden způsob, který je naprosto spolehlivý. NEDĚLAT NIC. Nic neriskovat. A pokud byste hledali někoho, kdo by vám tento postoj přesvědčivě zdůvodnil, určitě ho najdete. My jsme s Generací 21 na tento přístup naráželi neustále. „Nedělejte to, nestojí to za to.“ A samozřejmě ono české, mnohokrát vyzkoušené a ověřené: „To nejde.“
          Jenže takový postoj mi nepřipadá křesťanský. Náš Bůh chce, abychom se chovali důvěryhodně, abychom si důvěřovali – a abychom byli soucitní. Já si moc nečtu časopis Hlas mučedníků, jakkoli jsme vděčný za jeho vydavatele. Jsem asi příliš útlocitný a když si přečtu nějaký ten srdceryvný příběh, nemohu usnout. Když udělám aspoň něco, život se stává opět snesitelným.
          Předpokládám, že uslyším námitku: „Dane, dej si pozor, abys nebyl naivní.“ Ano, Pán Ježíš říkal, že máme být bezelstní jako holubice, ale chytří jako hadové. Naivita může být skutečně nebezpečná. Proto je dobré hovořit s těmi, kdo v této oblasti pracují a kdo už mají určité zkušenosti. Co si budeme povídat, nezřídka se stává, že ten, komu chcete nezištně pomoci, se vámi snaží manipulovat. Nepomáháme andělům. Dokonce ani pronásledovaní křesťané nejsou andělé. A pronásledování nezaručuje, že mají správnou teologii. Nadto pocházejí z prostředí, kde to chodí zcela jinak, než nač jsme zvyklí. V našem týmu vedeni Generace 21 byl jediný „nevěřící“. Jmenoval se Martin. Když jsme jednou narazili na nějaké nesrovnalosti ve výpovědi jednoho z těch, kterým jsme se snažili pomoci, řekl mi: „Dane, co chceš? Vždyť vyrostl v prostředí, kde lež je základní životní strategie.“ Měl pravdu – a tato jeho poznámka mi vícekrát pomohla (a nemuselo ani jít o příslušníky jiných národů).
          Trpící, hladovějící lidé mají nějakou tvář. Mají své životní příběhy, někdy neradostné. Mají je i trpící, kteří nehladoví. A mají je i hladoví, kteří pro víru netrpí. Nám se daří skvěle. Nechceme-li se dělit, před Božím trůnem to těžko zdůvodníme. Netroufáš-li si do nějakých dobrodružných akcí, zkus pomoci nějakému dítěti třeba přes nadaci Mezinárodní potřeby. V naší malé zlatohorské skupince platíme školné hned třem dětem – jedné Bangladéšance, jednomu Nepálci a jedné … Nepálce? To zní divně, ale vy si to přeberete. A v neděli se za ně pravidelně modlíme. A díky Mezinárodním potřebám mají tyto děti pro nás tvář.
          Ne, nespasíme svět. Ale můžeme se alespoň trochu snažit. Dělá to něco i s námi.
12-19. května 2021
P. S. Patrně budeme potřebovat někoho, kdo by „naši“ rodinu učil česky. Nenajde se mezi čtenáři nějaký dobrovolník v Praze a okolí? Tato potřeba bude možná po několika týdnech aktuální. Jistě, mohli bychom této rodině zaplatit kurz z vybraných peněz. Když se nikdo nenajde, tak to zřejmě uděláme. Pokud se ale najde dobrovolník, zbydou peníze na jiné potřebné věci – a potřebné lidi, jimž Dignity pomáhá. Pište prosím na adresu ampelos@volny.cz.

Proč jsem očkovanec

Jsem už několik týdnů očkovanec. A některým z přátel jsem slíbil, že vysvětlím, proč jsem se nechal očkovat a proč jsem nedbal na varování mnohých.
          Jen krátce zmíním, jak jsem očkování snášel.
          Mám velmi milou sousedku Jiřinku, stejný ročník, jako jsem já, nyní je v důchodu – původní profesí zdravotní sestra. A dobrá křesťanka.
          No obou dávkách byla o čtyři dny dříve nežli já. Po první dávce dva dny nemohla zvednout ruku, do které dostala injekci. Po druhé dávce měla dva dny zvýšenou teplotu.
          Já jsem po první dávce neměl reakci žádnou – skoro mě to mrzelo. Po druhé mě ruka dva dny mírně bolela – kdybych nevěděl, že jsem byl očkován, asi bych tomu ani nevěnoval pozornost.
          Přitom s reakcí na očkování jsem se v rodině setkal. Ne ovšem nyní, ale před více než dvaceti lety. Jedna z našich dcer – byly jí tehdy asi dva roky – měla velmi silnou a negativní reakci na hexavakcínu. Dvakrát se jí zatočila hlava, takže upadla, a dva dny měla horečky. Dost nás to tehdy vyděsilo.
          Nicméně na očkování jsem tehdy nezanevřel. Mám zálibu ve statistikách a v logickém uvažování. Taky sbírám tzv. „příbalové letáky“ z nejrůznějších léků. Tři pilulky beru pravidelně – dvě na tlak a jednu na cholesterol. Ale sem tam mi někdo předepíše i něco jiného – proti plísni na nehtech, oční kapky po úrazu oka… Většinou je v příbalovém letáku podkapitolka „nežádoucí účinky“ s varováním, že jeden z deseti má ty a ty nežádoucí příznaky, jeden ze sta opět ty a ty. Já jaksi nikdy nic. Nejsem ani jeden ze sta, ani jeden z deseti. Děkuji za to Pánu Bohu. Ptají se mě na alergie… zase nic. V mém dětství jich bylo mnohem méně a tehdy se mě nikdo na ně neptal.
Když se pak dočtu, že z milionu očkovaných zemřelo 37 na trombózu či embolii (a navíc nebylo jasné, zda za to mohlo skutečně očkování), tak tiše vzpomenu na pozůstalé, kterých je mi líto, ale takové číslo pro danou vakcínu vidím spíše jako její doporučení.
Žádný z odpůrců očkování, který se mě snažil přesvědčit o jeho škodlivosti, nikdo těmito statistikami neargumentoval. V naprosté většině lidé argumentují jednotlivými případy („Já znám jednu paní a té přišel pozitivní test, ačkoli na testování vůbec nebyla“) nebo zprávami od dobrých známých („jedna známá mi říkala, že v domově důchodců v Podkrkonoší zemřelo po očkování 23 lidí“). Shodou okolností taky znám jednu paní, která dva dny po očkování zemřela. Pitvou se zjistilo, že se zřejmě dva dny před očkováním nakazila COVIDEM, dokonce se přišlo na to, od koho. Ten dotyčný v tu chvíli netušil, že je nakažlivý.
Statistiky hovoří naprosto jasně: U nás schválené vakcíny jsou bezpečné.
Problém je v něčem jiném než v počtu zemřelých či jinak postižených. Problém je v tom, že v posledních desetiletích velice narostla nedůvěra vůči vládám, ale i mezi lidmi obecně. Ještě tak před třiceti lety bych byl všemi deseti pro povinné očkování. Dnes pro povinné očkování nejsem, protože řada lidí by to brala jako pokus jim do těla něco vpravit a nějak jim ublížit. Přitom když v naší zemi zůstane dejme tomu třicet procent neočkovaných, může se mezi nimi mnohem snáze objevit nějaká nebezpečná mutace, která by se neobjevila, kdyby nenaočkovaných bylo dejme tomu jen pět procent. Logicky vzato, kdo se očkovat nedá, ohrožuje ostatní. Jenže lidé tomu nevěří. Možná, že tato nedůvěra bude jedním z faktorů zániku naší civilizace.
Dovolím si malou odbočku. Jiným faktorem tohoto zániku možná bude neochota mít děti. Sociologové čekali, že s lockdownem poroste porodnost. Tak tomu v podobných situacích v minulosti vždycky bylo. Jenže v Kalifornii klesla loni porodnost o patnáct procent. Nevím, zda jsou už nějaké statistiky od nás. Je to paradox – sex se v posledních dekádách cpal všude, takzvaně se „odtabuizoval“, lidé byli povzbuzováni, aby si ho dopřávali ostošest, a hele, když šiřitelé „volné lásky“ na celé čáře zvítězili, čtvrtina lidí o sex nejeví žádný zájem. Nu, když se ze svátosti stane hračka… Ale tomu možná málokdo rozumí.
Zajímavé je, kolik lidí je přesvědčeno, že za vším je nějaké spiknutí.
U nás v Jeseníku před dvěma lety probíhala kampaň proti 5G. Byla velmi silná a radnice možná zareagovala trochu pozdě. Nakonec uspořádala veřejnou debatu v kinosále. Já jsem tam sice nebyl, ale slyšel jsem přítele vyprávět o jednom zajímavém momentu. Vystoupil tam nějaký odborník z Olomoucké univerzity a snažil se přítomné přesvědčit, že 5G sítě jsou neškodné. Prý se atmosféra začala měnit, když zmínil: „Prosím vás, já mám dvě děti a pět vnoučat. Myslíte, že bych 5G sítě hájil, kdybych si myslel, že tím škodím dětem a vnoučatům?“
Zastánci různých teorií spiknutí si patrně neuvědomují, kolik lidí by muselo být zasvěceno do takového spiknutí, kdy by se vakcíny používaly k celosvětovému omezení porodnosti. Našlo by, s odpuštěním, mezi lidmi tolik hajzlů? A žádný spravedlivý, který by do toho hodil vidle?
Ale ano, máte pravdu, existuje protiargument: Ti spravedliví byli dávno zlikvidováni. Prostě teorie spiknutí se jejich zastáncům jeví jako neprůstřelné.
Co s tím? Nějaké rychlé řešení nemám, ale podobně jako v mnoha svých jiných článcích radím: Budujme ostrůvky důvěry. A uvažujme logicky.
 
5. května 2021

Vypjatá očekávání

Není nic divného ani překvapivého na tom, že současná pandemie oživila očekávání konce. Je to událost, jakou nikdo z nás nikdy dříve nezažil – srovnatelnou událostí byla španělská chřipka, která řádila před sto lety; proto ji nikdo pamatovat nemůže. Nicméně i španělská chřipka byla jen slabým odvarem středověkých a raně novověkých morových nákaz, jimž v některých případech padla za oběť třetina obyvatelstva Evropy a v některých významných městech i polovina. Pochopitelně lidé žijící v oněch dobách měli také za to, že vlastně už jde o počátek konce. Současná pandemie nás jistě v mnohém změní, ale pokud bereme v úvahu celé dějiny lidstva, tak sama o sobě výjimečná není.
          Lidé, kteří očekávají konec co nevidět, ovšem namítnou, že COVID-19 není jediný faktor, který je ve hře, a že signálů, že se konec opravdu blíží, je opravdu více. Nebudu to rozporovat, nicméně přiznám se, že o bezprostředně se blížícím konci světa slýchám po celý svůj křesťanský život, tedy už přes čtyřicet let. A nadto mám tu smůlu či to štěstí, že jsem studoval církevní dějiny, a proto vím, že nebylo století, v němž by lidé konec světa neočekávali. Podobné je tomu s proroctvím o probuzeních a o tom, kde probuzení Evropy začne. Slyšel jsem proroctví od vícero různých lidí, že to bude v Česku. Ale vím i o velmi podobných proroctvích, že to bude v Německu. Nebo v Polsku. Nebo v Maďarsku. Nebo ve Velké Británii.
          Tyto zkušenosti by člověka mohly vést ke skepsi a k cynismu. V tom nám ale brání Písmo, konkrétně velmi vážné varování z 2. Petrovy 3,8-11:
Tato jedna věc ať vám není skryta, milovaní, že jeden den je u Pána jako tisíc let a ‚tisíc let jako jeden den‘. Pán neotálí s naplněním svého zaslíbení, jak si někteří myslí, nýbrž je k vám shovívavý, nechtěje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání. Pánův den přijde jako zloděj v noci. V něm nebesa s rachotem pominou, prvky se žárem uvolní a země a její činy budou spáleny. Když se toto všechno takto rozplyne, jací musíte být ve svatém způsobu života a zbožnosti vy…
Co si beru z těchto slov?
1. Je-li to s tím časem tak, jak píše Petr, pak nemá cenu nic vypočítávat. Ostatně Pán Ježíš před vypočítáváním výslovně varuje.
2. Bůh nechce, aby někdo zahynul. Důvodem odkladu konce je tedy Boží milosrdenství.
3. Bez pokání ale člověk zahyne.
4. Konec bude tak důkladný, že nemá smysl utíkat někam na hory nebo se zakopávat do země. Jediné, co má smysl jako preventivní opatření, je činit pokání.
          A nyní si dovolím sám zaprorokovat: Konec bude takový, že všechny naše představy o něm se ukáží jako směšné. Úvahy nad čárovými kódy, implantovanými čipy, krvavým měsícem a nad podobnými věcmi můžete klidně odložit. Na příchod tohoto „zloděje přicházejícího v noci“ žádné zabezpečovací zařízení ani sledovací kamery neplatí.
          Kdežto když budeš chodit s Bohem, budeš-li žít v neustálém pokání a v jistotě Božího odpuštění a Boží spásy, budeš skvěle připraven na věk současný i budoucí. A ušetříš třeba za budování podzemních bunkrů a hromadění zásob.
          Znamená to tedy, že konec nemáme očekávat?
          Popravdě řečeno, přes to, co jsem napsal, by mě nepřekvapilo, kdyby konec nastal třeba pozítří. „Lidská zpupnost dosáhla sublunárních rozměrů“, řekl kdysi Zdeněk Neubauer. Přeloženo do češtiny: „Lidská zpupnost volá do nebes.“ Konec může nastat náhle, ale současně platí, že by bylo možno popsat řadu dlouhodobých procesů (environmentálních, demografických, politických, ekonomických) které povedou k zániku západní civilizace a potažmo celého světa.
          Eschatologickým očekáváním mnoha křesťanů odpovídá převládající přesvědčení nevěřících intelektuálů, že naše civilizace je v úpadku. Stačí pomyslet na monumentální dílo Oswalda Spenglera Zánik Západu (Untergang des Abendlandes) – mám ho v knihovně. Bylo to psáno ještě před první světovou. Ve skutečnosti si myslím, že i tyto světské sebekritiky západu ve skutečnosti nepřímo vzdávají hold křesťanské naději: Tento věk pomine, skutečné naplnění, krása, láska, pravda, spravedlnost přijde až ve věku budoucím, až sestoupí Nový Jeruzalém. Tragédie ovšem nastává, když se lidé začnou pokoušet tyto eschatologické naděje naplňovat vlastními silami, bez Boha… To pak teče hodně krve.
          K čemu mě vede Duch svatý?
          Čtu na počátku evangelií, jak Jan Křtitel káže: „Sekyra je už ke kořeni přiložena.“ „Věječka je v jeho ruce, aby pročistil svůj mlat.“ Lidé se třásli, když slyšeli tohoto mocného apokalyptického kazatele. A s úzkostí se ptali: „Co tedy máme dělat?“ A co jim říká ten, který připravuje cestu Páně? „Chovejte se normálně. Nikoho neokrádejte. Nikomu neubližujte.“ „No, a přece vám to říkám pořád: Čiňte pokání, protože se přiblížilo království nebeské.“
          Mě vede Duch svatý k témuž. Mám se chovat normálně. Mám pokorně chodit se svým Bohem. Mám se na této zemi naučit milovat.
          A už mnoho let zjišťuji, že je to program na celý život. Konec mě nemůže zaskočit – vždyť vím, že přijde jako zloděj v noci. Tak, jak si to nedovedu představit. Ale řeknu: „Aha. Tak takhle je to.“
          A bude to lepší, než byly mé nejsmělejší představy.
Dan Drápal
30. dubna 2021

Jak je to s mými Pákistánci?

Jedna rodina sem bude deportována z Holandska 11. května. Dostala totiž české vízum a Nizozemci trvají na tom, aby jejich případ řešila Česká republika. Kdyby otec rodiny získal povolení k práci, byl by schopen se uživit sám. Povolení ale dostane až za šest měsíců.
To znamená, že může vstoupit do pracovního poměru nejdříve až po půl roce. Ani živnostenský list není možností, o ten může zažádat až po úspěšném získání azylu. Bez pracovní smlouvy nebo živnosťáku si ale nemůže komerčně pronajmout byt. Vybralo se zatím kolem 150 000 (srdečně děkuji všem šlechetným dárcům!!!), takže Dignity jim může nájem plus kauci plus realitku zaplatit, ale nemůže na sebe byt najmout.
Hodně by se ušetřilo, kdybychom jim sehnali pronájem sami. Výše pronájmu může být komerční, ale mohla by odpadnout kauce a odpadl by poplatek realitce. Jde o muže, jeho manželku a tříletou dceru. Hlavní překážkou v komerčním prostředí je chybějící zaměstnanecký poměr.
Vzhledem k situaci a mužovu podnikání by v úvahu připadala Praha, Brno, a větší města do hodiny cesty od Prahy (Kladno, Beroun, Benešov, Kutná Hora, Kolín, Mělník, Nymburk). Upozorňuji, že je to rodina katolická (na rozdíl od druhé rodiny, kterou v tuto chvíli neřešíme, ale nezapomínáme na ni).
Takže k věci: Nemohl by někdo oné pákistánské rodině pronajmout malý byt? Může jít o dlouhodobější záležitost, nebo o nájem v trvání do jednoho roku. Jsme totiž trochu jako v pohádce o kohoutkovi a slepičce: pronájem neseženou bez práce, práci neseženou bez trvalého pobytu… Dignity je schopna garantovat, že nájem bude bez problémů hrazen.
Díky za pochopení, případně za přeptání…
Dan

Naléhavá prosba

Když jsem se stěhoval do Jeseníku, těšil jsem se, že se po zbytek života v ústraní zapojím do života místního Křesťanského společenství a ve volném čase budu v klidu psát biblické studie.
          Pak jsem se ocitl v situaci, kdy jsem musel vést skupinku zlatohorských křesťanů. Tedy… nemusel. Fakt jsem to neplánoval. Neměl jsem pro to vizi. Já jsem do Božích věcí vždycky tak nějak padal, a když jsem „dopadl“, zjišťoval jsem teprve, kde jsem se to ocitl a co asi Pán Bůh se mnou zamýšlí.
          Před lety jsem takto „spadl“ do projektu Generace 21. Bůh tehdy svedl dohromady partičku lidí, kteří se vesměs mezi sebou neznali, a něco se tehdy podařilo. Něco ne, ale to je jiný příběh. Jsem v kontaktu s těmi, kteří zde zůstali a zapustili kořeny.
          To bylo před pěti či šesti lety. A nedávno jsem dostal zprávu o dvou pákistánských rodinách, které u nás hledají azyl. Byl jsem požádán, zda bych pro ně nemohl něco udělat. Mám v počítači jejich příběhy a je to místy děsivé čtení. Jsou to lidé, kteří zakusili skutečné pronásledování. Únosy, bití, násilné konverze a nakonec v některých případech fatwa, tedy rozsudek smrti. Mohl jsem ten první e-mail smazat a zkusit na to nemyslet. Ale nějak to nešlo. Jedna z těch rodin je tu už přes dva roky a zatím se jim nepodařilo získat povolení k pobytu. Případ je už u kasačního soudu v Brně a během několika dnů patrně padne rozsudek. Tato poměrně početná rodina nyní v podstatě nemá z čeho žít. Pokud by byli deportováni, čekala by je smrt. Naštěstí většinou nedeportují rodiny s malými dětmi. Druhá rodina je zatím v jiné evropské zemi, ale bude brzy přemístěna do České republiky, protože dostali české vízum, a země, kde se tato rodina nyní nachází, chce, aby se jejich případem zabývala Česká republika. Otec této rodiny je vysoce inteligentní, mluví několika jazyky, a už z oné dosavadní země si hledal v Praze zaměstnání. A má dvě nabídky. Pro naši zemi by nebyl zátěží.
          Rád bych vám napsal jejich příběh, ale neudělám to. Zanechali totiž v Pákistánu příbuzné, a kdyby byly informace o těchto lidech zveřejněny, znamenalo by to ohrožení jejich rodinných příslušníků. Své příběhy mi poslali s naléhavou prosbou, abych je z uvedeného důvodu nikde nezveřejňoval.
          Jedné rodině jsem poslal slušný obnos ze svého. Sám jsem v posledních časech dostal nějaké dary, s nimiž jsem nepočítal, tak nepřipadalo v úvahu, abych se nepodělil. Ale sám jejich situaci vyřešit nemohu. Domlouval jsem se se svým skvělým přítelem Honzou Talafantem, který řídil projekt Generace21, a zvažovali jsme, zda tuto organizaci neoživit za účelem pomoci těmto dvou rodinám. Honza mě upozornil na dvě ženy, které nám pomáhaly jako dobrovolnice. Když jsem je kontaktoval, zjistil jsem, že i po skončení projektu Gnerace21 zůstaly „u fochu“. Jedna z nich, Petra Damms, vede organizaci Dignity, která pomáhá uprchlíkům. Nebere peníze od státu (kdyby měl někdo starost, zda „neutrácí peníze daňových poplatníků“), za to je státem důkladně kontrolována. To ovšem nevadí, protože organizace je založena na naprosté transparentnosti. A to, že nebere peníze od státu, umožňuje například pořádat pro uprchlíky biblické hodiny. Soudím tedy, že můžeme pomoci přímo této organizaci a nemusíme „oživovat“ Generaci21.
          Měl jsem obrovskou radost, když jsem s Petrou mohl po pěti letech mluvit. Měl jsem pocit, že Generace21 byla jen semínko, které trochu povyrostlo, ale pak zašlo. Vidím ale, že základní myšlenka a základní přístup žije. Můžeme pomáhat pronásledovaným křesťanům.
          Organizace Dignity („Důstojnost“) má zatím web pouze v angličtině. (https://dignity6.webnode.com/) Je financována z darů jednotlivců i církví. Chcete-li se spolu s námi podílet na pomoci těmto dvěma křesťanským rodinám, přispějte prosím. Vy, kdo mě znáte, víte, že jsem si nikdy neřekl o peníze na něco, z čeho bych materiálně či finančně něco měl. Proto si dovoluji tuto smělost prosit o peníze. Chápu, že dávat peníze na lidi, jejichž příběh neznám, je problematické. Ale ještě za komančů jsme spolu s křesťany z východního Německa vozili potravinovou pomoc rumunským křesťanům, a tehdy jsme se všichni řídili heslem, „co nemusíš vědět, nesmíš vědět“. Konec konců bychom měli budovat důvěru a stavět na ní. Od „Dignity“ si můžete objednat newsletter v angličtině, z nějž bude znát, co dělají a jak hospodaří. A s Petrou jsem domluven, že po čase napíše, co se ve vztahu k těmto pákistánským rodinám podařilo. Pro poctivost ještě upozorním, že by mohla nastat situace, že by se peněz vybralo víc, než je pro tyto dvě rodiny zapotřebí. (Kéž by tento krásný „problém“ nastal!) V takovém případě by peníze byly použity pro jiné lidi, jimž Dignity pomáhá. Co můžeme garantovat, je, že tyto peníze nepadnou na pohodlí organizátorů, ale dostanou se ke skutečně potřebným.
          Měl jsem kvůli těm Pákistáncům pár bezesných nocí. Teď budu moci klidně spát s vědomím, že jsem se na ně nevykašlal.
          A ještě číslo účtu: Dignity, tedy oficiálně Dignity Restoring Hope z. s., 2501433188, kód banky 2010.
Dan Drápal
20. dubna 2021

Fake video
Přiznám se, že lehkověrnost mnohých křesťanů mě zaskočila. Ochota šířit různé nesmysly, které zaplavují sociální sítě, mě už dlouhou dobu trápí. Pán Ježíš – a nejen on, ale nejrůznější částí Písma, zejména Přísloví a list Jakubův – nás přece nenechávají na pochybách, že není jedno, co říkáme a jaký máme vztah k pravdě. Pán Ježíš jasně říká, že budeme vydávat počet nejen z každého lživého, ale i z každého marného nebo prázdného slova. Už to by nás mělo vést ke snaze řídit se pokynem z knihy Kazatel 5,1: „Neukvapuj se v řeči a tvé srdce ať nepospíchá vynést slovo před Bohem, protože Bůh je na nebesích a ty na zemi; proto ať jsou tvá slova nemnohá.“Nerozvážnost a ukvapenost křesťanů v této oblasti vidím jako v současnosti hlavní důvod nemohoucnosti církve.
          Úsilí o pravdivost bylo nesnadné ve všech dobách; domnívám se však, že v dnešní době je ještě těžší než jindy. Kombinace kláves Ctrl-C a Ctrl-V umožňují slova replikovat tak rychle, že hodnota slov se pro jejich inflaci asymptoticky blíží nule. Různými studiemi bylo prokázáno, že lež se šíří mnohem rychleji než pravda, a proto mohou slova přes jejich téměř nulovou hodnotu hodně škodit (proto mohl Goebbels mylně usoudit, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou). Lidé prázdná slova stále více šíří, a přitom jim samým stále méně věří. (Jistě, těm, které šíří, patrně věří, ale obecně klesá důvěra ke slovům, která slyšíme či čteme.) Některé lidi to vede k cynismu: „Všichni lžou!“ (varianta našeho premiéra zní „všetci kradnú!“) Odtud je blízko k určitému pohledu na svět, v němž vládnou stoprocentně lumpové. „COVID si vymyslely farmaceutické firmy, aby se napakovaly.“ Na varování před nepříjemnými účinky některé vakcíny jsem slyšel komentář: „Sami přiznávají, že to škodí.“
          Jistě, opačný extrém, tedy naivita a důvěra v to, že všichni myslí všechno dobře, je rovněž smrtelně nebezpečná. Zlí lidé existují a mají velkou moc. Všemocní ale nejsou. A stačí pár spravedlivých, aby hodili vidle do systému, který si zlí lidé snaží vybudovat. K té spravedlivosti je ale třeba přidat ještě notnou dávku statečnosti.
          Jak to všechno souvisí s názvem tohoto článku?
          Chci upozornit na to, že pravdivost bude brzy ještě těžší. Zatím máme fake news, tedy nepravdivé zprávy. Technologie ale postupuje mílovými kroky a brzy bude možno upravovat nejen obrázky, ale i videa tak, že vaši hlavu nasadí na cizí tělo, a divák nic nepozná. (Takový závdavek jsme mohli vidět ve velmi užitečném filmu „V síti“, byť okrajově – tématem filmu bylo něco jiného.) Pak bude možno vytvořit důvěryhodně vypadající video o tom, jak třeba nějaký Dan Drápal osahává malé holčičky nebo někde vykrádá kasičku. Nebo sype jed do poháru. To bude jiné kafe, než když o vás někdo napíše a vydá hanobící pamflet. Obrazy se vtiskávají hlouběji do paměti než písmenka v knížce či článku.
          Jak se nám podaří vítězit v úsilí o pravdivost, když tolik selháváme už nyní, kdy jde spíše jen o ty články nebo audionahrávky? Ne, nebudu lkát, nebudu si stěžovat. Jen nás všechny vyzývám: Trénujme se v pravdivosti – i v kritickém rozsuzování. A snažme se vytvářet ostrůvky důvěry.
          Ostrůvky důvěry nejsou stejnonázorové bubliny. Je dobré začít v rodině. Spolu s bráchou máme dohromady deset dětí (a čtrnáct vnoučat, ale ta se zatím nepočítají). S partnery nás a našich dětí je nás dvacet. V této množině najdete široké spektrum politických názorů, které se v průběhu času postupně mění, a to nejrůznějšími směry. Mezi extrémy jsou rozdíly opravdu značné. Nicméně přes tyto rozdíly se máme rádi a jsme spolu schopni komunikovat. Ale hlavně se známe. Takže když by se někde objevilo video, jak Dan Drápal sype jed do poháru, nebál bych se, že by tomu někdo z mých blízkých mohl uvěřit. Možná by si řekli: „Ten Dan má spoustu chyb, ale tohleto je nesmysl!“
          Podobné ostrůvky důvěry je třeba vytvářet v církvi. A nesmíme podléhat klamu, že takový ostrůvek máme, protože přece chodíme do kostela. Vytvořit ostrůvek důvěry vyžaduje mnohem více času a úsilí než účast na bohoslužbách. Zítra jdu za svým přítelem, pastorem Pavlem. A už vím, co mu vyznám jako hřích, kterého jsem se dopustil od minulého setkání. A vím, kde bota tlačí jeho. Ale kdybyste mi pustili fake video, jak mlátí svoji ženu, tak bych tomu nevěřil. Ano, potřebujeme důvěrné přátele, kteří „chodí v pravdě“, abych se vyjádřil biblicky.
          Podobně jako u rodiny, i u takové křesťanské skupinky nejde primárně o shodu v politických názorech. Dokonce nemusí jít ani o shodu ve věroučných názorech, i když tam nepochybně určité mantinely jsou. V totální rozplizlosti se důvěra pěstovat nedá. Absolutní shodu ve věrouce ale nepředpokládejme a ani nevyhledávejme. Pěstujme přátelství.
          Konec konců, jde o vztahy. Podobně jako mezi Otcem, Synem a Duchem svatým. Jen v obecenství s naším Pánem budeme mít sílu nepodlehnout fake news a fake videím. Všechno, co je fake, má jiného otce. Ano, myslím na „otce lži“.
          Čekají nás nesnadné doby. Věřme ale slovům, z nichž je vzat nápis na naší prezidentské standartě: „Pravda Páně vítězí, i když na čas poražena bývá.“
14. dubna 2021

Vztah ke komunistům

Po zveřejnění svých vzpomínek na Jana Sokola jsem dostal řadu podobných a řadu rozdílných reakcí. Jedna z nich byla velmi ojedinělá, leč zajímavá. Její autor článek samotný hodnotil přejně, nicméně vyhranil se kriticky vůči výroku Jana Sokola po pro něj neúspěšné prezidentské volbě. Jan Sokol – na rozdíl od svého přemožitele Václava Klause – nešel na poslanecký klub KSČM. Později řekl, že by „musel chodit kanálama“, pokud by tam šel, což je výrok, který jsem hodnotil kladně.
Ocituji nyní námitku svého kritika:
Komunisté před, po a kanály
Přiznám se, že mám problém s tím, když se nerozlišují komunisté před 89 a po 89.  Byl jsem sice tehdy teenager, ale pokud si něco pamatuju, tak tehdy nejvíc vadilo pokrytectví a kariérismus. Jakési předstírání socialistického názoru s cílem dosáhnout nějakých výhod. Toto pokrytectví automaticky (logicky) u komunistů ve straně setrvavších po roce 1989 zmizelo. 
Od té chvíle mohli opět hájit své přesvědčení autenticky. Rok 89 osvobodil i je. Z tohoto důvodu ty Sokolovy „kanály, kterými by musel chodit“ považuji za poněkud zjednodušující, a hlavně nespravedlivou stereotypní zkratku.
Pokusím se Sokolův postoj obhájit. Pro většinu mých přátel a vrstevníků byl jeho postoj srozumitelný a jediný možný. Patrně bych necítil potřebu Sokolův výrok hájit tak silně, kdybych nevnímal určité posuny v chápání čtyřiceti let komunistické vlády. Tyt posuny, naznačující, že vlastně nebylo tak zle a že komunisté vládli s jakýmsi tichým souhlasem normalizované společnosti, jsou právem označovány jako „revizionistické“. Nemám sice rád nálepky, a to zejména ne takové, jichž sami komunisté rádi používali (a slovo „revizionistický“ k takovým nálepkám nesporně patří), nicméně zde jde skutečně o zásadní revizi pohledu na minulost.
Nebudu se vyjadřovat k motivaci, proč někdo vstupoval do strany v letech normalizace a proč ve straně (rozuměj: komunistické) zůstával i po roce 1989. Vím, že ještě v šedesátých letech existovali mnozí upřímní komunisté, kteří se různých sviňáren přímo nedopouštěli. Patřila k nim i moje babička. Ač dcera význačného evangelikálního kazatele, vstoupila v roce 1945 nadšeně do strany a vystoupila z ní až v srpnu 1968. Vzpomínám si, jak mi – dvanáctiletému klukovi – se zápalem líčila, jací byli Schling a Slánský rafinovaní nepřátelé. Přitom o dva roky později s pohoršením vyprávěla rodině, jak komunisté falšují volby (seděla totiž ve volební komisi, ale pohoršovala se pouze v rodině, nikoli na stranických schůzích).
Asi bych se na komunistickou stranu díval jinak, kdyby se v roce 1989 nebo 1990 přejmenovala, jako to udělaly komunistické strany v okolních zemích – NDR, Polsku či Maďarsku. Tam to přitom vlastně ani nebylo tolik potřeba, protože tyto komunistické strany slovo „komunistický“ přímo v názvu neměly. Nicméně přejmenování něco znamenalo a vyjadřovalo: Především rozchod s komunistickou vládou, která byla ve všech uvedených zemích do nástupu Gorbačovovy „perestrojky“ ovládána z Moskvy. Ponechávám stranou, do jaké míry byl tento rozchod dostatečný a upřímný. Nicméně to, že naši komunisté něco takového neudělali, je dokladem toho, že oni sami si zachování kontinuity s předlistopadovým režimem přejí. A pokud člověk pět minut poslouchá takovou Martu Semelovou nebo dlouholetého místopředsedu KSČM Josefa Skálu, těžko o tom může pochybovat.
Komunistická vláda znamenala katastrofu vždy. A to od Kuby po severní Koreu. Někde mírnější, někde surovější. Není však země, kde by neznamenala konec svobody vyjadřování a zmanipulované politické procesy. A na věci nic nemění ani skutečnost, že byla relativně dlouhá období, kdy lokálně bylo volnosti o něco více (např. v Maďarsku v sedmdesátých a osmdesátých letech). Že komunismus znamená katastrofu a nesvobodu vždy, bylo jasné už před rokem 1989 a samozřejmě po něm. Současní komunisté nemohou tvrdit, že oni o tom nevěděli. Znovu opakuji: Necítím se povolán – a nevnímám ani potřebu – zkoumat jejich subjektivní motivy. Ale jsem přesvědčen, že Václav Havel k nim zaujal správný postoj, když je nezval k různým jednáním demokratických stran. Přičemž souhlasím i s tím, že komunisté nebyli zakázáni. Nechť jsou souzeny konkrétní činy; odsudek zhoubné ideologie nechť není záležitostí pro soudy, ale pro historiky, sociology, politiky… Lidé, které by zřejmě Jan Sokol musel navštívit, pokud by chtěl být za každou cenu prezidentem, byli jeho dokonalým protipólem. Kdyby šel žádat o jejich podporu, nebyl by tím, kým a čím byl. Nemstil se – přestože mu zabili tchána a velice komplikovali většinu jeho života. Byl velkorysý, ale pravdivý. Byl pro tuto zemi požehnáním, zatímco komunisté pro ni byli prokletím. A jsem přesvědčen, že prokletím zůstávají, byť už této zemi vládnou pouze velmi částečně.
13. dubna 2021

Jak jsem objevil den odpočinku

Vlastně velice jednoduše: Překládal jsem pro nakladatelství Křesťanský život knížku amerického evangelikálního pastora italského původu Petera Scazzera Emocionálně zdravý vedoucí. (Již dříve u nás vyšla jeho knížka Emocionálně zdravá církev a pokud vím, chystá se rovněž české vydání jiné jeho knihy, a sice Emocionálně zdravá spiritualita.)
          Peter Scazzero klade na pěstování dne odpočinku velmi silný důraz, ale nebylo tomu tak vždy. V knize líčí, jak v určité fázi svého života pochopil, že den odpočinku není pouze dnem bez povinností, ale má to být skutečně den vyhrazený pro Hospodina. A já jsem to, zdá se, pochopil, až když jsem přečetl a přeložil Scazzerovu knihu.
          Věděl jsem už dávno, že den odpočinku potřebuji. Častěji jsem ale používal výraz „rodinný den“. Když byly děti malé, mým „rodinným dnem“ byl čtvrtek. Už si nevzpomínám, proč zrovna v tento den. Ve čtvrtek jsem si nedával žádné schůzky, nemluvil jsem na žádném shromáždění, nevyřizoval jsem poštu… Nicméně přesto tento den měl charakter jakéhosi nárazníku, kdy bylo potřeba něco doma spravit nebo uklidit to, na co přes týden „nebyl čas“. A dodržování jednoho volného dne v týdnu jsem vřele doporučoval mladším pastorům, kterým jsem radil.
          Několikrát jsem byl v Izraeli, a tudíž jsem mohl pozorovat, jak vypadá židovský šabat. Nejezdí hromadná doprava, obchody jsou zavřené, ve větších budovách jezdí výtahy typu páternoster, které jezdí permanentně, takže nemusíte ani mačkat tlačítko příslušného patra… Přiznám se, že mi to připadalo poněkud přehnané a komické. Ano, uznával jsem, že den odpočinku „je v Bibli“, a že Písmo klade na den odpočinku velký důraz, ale zdálo se mi, že praktické aplikace v judaismu jsou jaksi příliš „tělesné“.
          Peter Scazzero dospěl v určité fázi svého života k poznání, že o dni odpočinku jde o mnohem víc než jen o to, že si trochu odpočineme. Má to být den, jehož charakter je výrazně odlišný od všedních dnů. A má to být den, který je vyhrazen pro Hospodina. Takto pojatý den pokazíme, pokud ho využíváme k dodělání toho, co jsme nestačili během týdne. Je to den pro Písmo, pro modlitbu, pro rodinu, pro nejbližší přátele, s nimiž se o dni odpočinku potkáváme, ale nikoli proto, abychom vyřešili nějaký problém, naplánovali nějakou novou strategii nebo něco podobného.
          Zkusil jsem svůj přístup ke dni odpočinku změnit, a začaly mi docházet různé věci.
          Tak jsem se například přestal blahosklonně usmívat nad judaistickými opatřeními typu přípravy jídla na šabat předem, aby se o šabatu nemuselo vařit, nebo zákazu veřejné dopravy apod. Jakmile jsem den odpočinku přestal vnímat jako den, kdy je možno dohnat, co jsme nestačili přes týden, došlo mi, že to vůbec není snadné. Že si nechtěně poměrně velkou část dne odpočinku zaplevelím různými nenáročnými činnostmi, které ale v součtu den odpočinku narušují, ne-li přímo hatí. Jakmile začneme brát den odpočinku vážně, musíme dopředu přemýšlet o tom, co je třeba udělat, aby den odpočinku byl skutečně dnem odpočinku. Dne odpočinku zkrátka potřebuje určitou přípravu – proto se také pátek nazývá v Písmu „dnem přípravy“. Přestal jsem nakupovat o dni odpočinku. To znamená, že si musím rozmyslet předem, co budu potřebovat. Ale mohu vydat svědectví, že mám opravdu víc času na modlitbu, na Písmo, ale i na četbu nějaké milé knížky, která nemusí vůbec souviset s mou službou. Můj týden má nyní mnohem výraznější rytmus.
          Možná se teď někdo obává (a někdo jiný zase doufá), že se stanu adventistou. Rozhodně bych nechtěl, aby tento můj článek přispíval k nekonečné debatě o sobotě. Proto se snažím důsledně používat termín „den odpočinku“, nikoli „sobota“ nebo „šabat“. Stále si totiž myslím, že důležitější je náplň toho mimořádného dne, nikoli to, zda je to pondělí, čtvrtek nebo sobota. Například můj blízký přítel, pastor Pavel Kolegar, drží den odpočinku v pondělí. A pokud mám dobré zprávy, je to dosti obvyklé i u katolických kněží. Důvody jsou čistě praktické. Mně to v této fázi mého života vychází skutečně na tu sobotu, ale vidím to spíše jako nahodilost než něco duchovně významného. Proto lidem zdůrazňuji, že držím den odpočinku v sobotu nikoli z „teologických“ či dokonce „ideologických“ důvodů, ale z důvodů čistě praktických. Jde o obsah, nikoli o formu.
          Je mi teď kupodivu lépe – a musel jsem činit pokání z blahosklonnosti, s jakou jsem se díval na judaisty. Byť necítím potřebu zacházet až tak daleko, jako jsou třeba ty páternostery. Pokud se totiž pokusíte praktikovat den odpočinku, zjistíte, že to vůbec není snadné, a z počátku se vám to asi nebude moc dařit, a pak zjistíte, že ty „berličky“ předpisů o sobotě jsou kupodivu přece jenom k něčemu dobré. Nemusíte je všechny přijímat, ale budete pro ně mít více pochopení.
          Berte, prosím, tento článek jako osobní svědectví. Možná vás bude k něčemu inspirovat, možná nikoli. Rozhodně nemá sloužit na nějaké rozdělování křesťanů na ty, kteří den odpočinku „berou“, a na ty, kteří ho „neberou“. Sobota je učiněna pro člověka, ne člověk pro sobotu. Dosaďte si tam, prosím, „den odpočinku“.

22. března 2021

Čím mě zaujal Charles Murray

V tomto třetím a posledním článku, referujícím o knize „Coming Apart“ („Rozcházení“), chci upozornit na některé zajímavé myšlenky.
          Kniha je plná statistik a grafů, které nám ovšem neřeknou prakticky nic o jednotlivých lidských osudech. Murray postuloval dvě hypotetická města, která nazval Belmont a Fishtown. Belmont je obýván vyšší střední třídou, Fishtown třídou nejnižší. V druhé polovině své knihy Murray propojuje statistická zjištění o vývoji vztahu k základním hodnotám amerického projektu v čase (připomínám, že těmito základními hodnotami míní píli a činorodost, poctivost, manželství a zbožnost) s konkrétními osudy lidí žijících v lokalitách, které odpovídají oněm dvou hypotetickým městům. Je známo, že mnozí američtí muži se nestarají o své nemanželské děti. Murray ale píše: „Děti potřebují otce, a příští generace v obci s mnoha dětmi vyrůstajícím bez otců bude mít velký problém.“ Tento problém ovšem nemohou vyřešit žádné sociální dávky.
          Murray se obšírně zabývá štěstím. Tvrdí: „Štěstí spočívá v trvalé a oprávněném spokojenosti se životem jako celkem.“ (s. 258) Aby byl člověk spokojený, potřebuje vědět, že na něm záleží (důležitost), potřebuje o něco usilovat, a potřebuje vědět, že má určitou zodpovědnost. Uvádí, že není mnoho věcí v životě, které tyto požadavky naplňují. Patří k nim ale to, že je někdo dobrým rodičem. Patří k nim dobré manželství. Patří k nim dobře odvedená práce. Patří k nim i věrnost náboženskému přesvědčení. A patří k nim i to, že člověk je dobrým sousedem a dobrým přítelem pro lidi v okolí. Murray říká, že toto vše se odehrává ve čtyřech oblastech: rodina, povolání, obec (komunita) a víra. (s. 259).
          V další části knihy se snaží kvantifikovat, jak tyto čtyři oblasti jednotlivě přispívají k prožívanému štěstí. V části věnované rodině potvrzuje to, co jsem zjistil při psaní své knihy Vztahy, sex, rodina: Je velký rozdíl mezi tím, zda lidé spolu žijí na hromádce nebo vstoupili do manželství. Například děti vyrůstající ve svazcích bez manželství jsou na tom statisticky blíže dětem vyrůstajícím se svobodnou matkou než dětem vyrůstajícím v manželství. České „na papíru přece nezáleží“ je veliký omyl.
          Zajímavé je další zjištění z oblasti víry. 49 % lidí, kteří deklarovali, že jsou v životě šťastní, se účastnilo nějaké sborové akce dvakrát týdně nebo častěji. U lidí, kteří se účastní sborových akcí jednou měsíčně, to bylo 34 %. U těch, kteří do sboru nechodí nikdy, to bylo 23 %. Jinými slovy, lidé účastnící se sborového života jsou dvakrát šťastnější než lidé, kteří se na životě církve nepodílejí. Přitom si Murray všímá toho, že existuje řada lidí, kteří se deklarují jako věřící, pouze nemají nic společného s církví. Pokud ale jde o štěstí, píše, „musíte věřit, ale to nestačí. Musíte i chodit do sboru“. (s. 264)
          Samozřejmě existují různé kombinace oněch čtyř oblastí. Člověk může mít velmi uspokojivé zaměstnání, a přitom nešťastné manželství. Nebo naopak.
          Murray rovněž konstatuje, co jsem také zjistil při psaní knihy Vztahy, sex, rodina, totiž že finanční příjem ke štěstí přispívá jen málo – samozřejmě pokud člověk nehladoví a má kde bydlet. Ale máte-li příjem sto tisíc dolarů ročně nebo tři sta tisíc dolarů ročně vás pocit štěstí prakticky vůbec neovlivní.
          Zajímavým zjištěním bylo, že lidé, kteří byli spokojeni v práci, žili v manželství, měli vysokou „sociální důvěru“ (ta patří do oblasti „obce“) a chodili každý týden do sboru, se deklarovali jako „velmi šťastní“, ať už žili v Belmontu či ve Fishtownu.
          Murray se v závěru své knihy věnuje rovněž rozdílu mezi americkou společností a společností evropskou. Dává za pravdu zastáncům sociálního státu, že by se měl postarat o to, aby lidé nezůstali bez přístřeší a měli co jíst. Ale lidé potřebují i něco dalšího, například sebeúctu. Sebeúctu si ale člověk musí zasloužit – pokud si ji člověk nezasloužil, tak to nebyla sebeúcta. Ale jediný způsob, jak si něco zasloužit, je pustit se do něčeho, v čem můžeme selhat, neuspět. Lidé potřebují intimní vztahy, ale ty mohou být uspokojující, jen když mají určitý obsah. Intimní vztahy jsou uspokojující, pokud naše interakce má určité následky.
Když se stát snaží udělat lidi šťastnými, pak snižuje odpovědnost, kterou lidé mají za kýžený výsledek, a nutně oslabuje instituce, skrze které mohou lidé žít uspokojující život. Když se stát snaží dát lidem to, co jim z podstaty věci mohla dát jen obec či rodina, pak obce a rodiny připravují o něco podstatného. „Když je rodina dysfunkční nebo když se zcela rozpadne, pak stále více dětí trpí způsobem, který nijak nesouvisí s nedostatkem peněz.“ (s. 287).
Kdysi – ještě v 60. letech minulého století, mohl muž pracovat v nějakém obyčejném zaměstnání (menial job), ale byl schopen se postarat o svou rodinu. Mohl být hrdý a měl určité postavení i v obci. Dnes je ovšem již nemá, zejména žije-li na sociálních dávkách.
          Ukončím zajímavou poznámkou o Evropanech, kteří ztratili své náboženství: „Evropané dospěli k přesvědčení, že člověk je soubor aktivovaných chemikálií, který je po nějakém čase deaktivován. Je-li tomu tak, pak tvrzení, že smyslem života je strávit ho co nejpohodlněji, je rozumný závěr. Opravdu – jakýkoli jiný postoj je vlastně iracionální. Alternativou k evropskému syndromu je tvrzení, že náš život může mít transcendentní význam, pokud ho strávíte konáním důležitých věcí – výchovou dětí, tím, že nebudete závislí na druhých, ale budete dobrým přítelem či sousedem, tím, že zjistíte, co vám jde, a to pak budete dělat nejlépe, jak umíte. V Americkém projektu jde o vytvoření co nejlepšího rámce, abyste mohli toto vše uskutečnit.“ (s. 288)
Dan Drápal
5. března 2021

Upozornění na knížku

Robert Chroust: Proč věřím?

Robert Chroust sám o sobě říká, že je „srdcem Valach, sportovec a cestovatel“. Napsal knížku Proč věřím? s podtitulem Seděl jsem, pozoroval život a uviděl Boha. Je to jeho osobní svědectví o tom, jak uvěřil v Boha, a současně určitý návod, jak se zapojit do církve, která je naprosto nezbytná, nicméně není dokonalá, s čímž se každý upřímný křesťan musí dříve nebo později nějak vyrovnat.
          Autor nepochybně vedl řadu evangelizačních rozhovorů se svými přáteli, a tak je zcela logické, že se rozhodl napsat podrobnější zprávu o tom, jak uvěřil, protože určitě již mnohokrát svůj příběh vyprávěl. (Kdysi jsem ze stejného důvodu napsal knížečku Hledání a jistota.)
          Domnívám se, že autor měl patrně ještě jeden důvod, možná nikoli vědomý. Když sepisujeme svůj příběh, hlouběji si ujasňujeme, co se s námi vlastně stalo, kdo vlastně jsme a kam směřujeme. Knížky tohoto typu jsou vlastně určitým dialogem se čtenářem. Patrně mnozí z nás, ne-li všichni, udělali tu zkušenost, že když někomu vyprávíme svůj příběh – třeba jen mezi čtyřma očima – ujasňujeme si, kdo jsme.
          To je ovšem i důvod, proč takové knížky čteme. Sám jsem překvapen tím, že čím jsem starší, tím víc mě zajímají životní příběhy jiných lidí. Pochopitelně si všímám toho, co je v mém osobním příběhu stejné a co zase naopak jiné.
          Robert Chroust učinil osobní – a dosti nepříjemnou – zkušenost s okultismem. Já také, byť ve zcela jiné podobě. Robert uvěřil v 90. letech, kdy okultismus ve svých nejrůznějších podobách přímo bujel. Za mého mládí pochopitelně existoval také, nicméně v omezenější podobě.
          V něčem je kniha naprosto originální – mám na mysli zejména „vidění o církvi“ (začíná na str. 27) coby zdi přehrady. Přes drobné chybičky věcné (nevěřících zvědů nebylo osm, ale deset) a ortografické je z hlediska učení naprosto zdravá – především je důsledně kristocentrická. V našem životě víry jde o vztah s Pánem Ježíšem. Na začátku víry je setkání s ním a obecenství s ním je vlastně účelem uvěření. Právě obecenství s Pánem Ježíšem nám dává sílu vyrovnat se s faktem, že nejen my, ale i druzí křesťané nejsou vždy zcela dokonalí.
          Autor zřejmě psal svou knížečku s evangelizačním záměrem. Myslím, že tento úkol může splnit, protože je autentická, originální, a proto i uvěřitelná. Vydalo ji nakladatelství Arché Publishing v roce 2021. Knížka má 68 stran a lze ji objednat na internetové adrese https://archepublishing.cz/knihy-v-prodeji/. Trochu problematická je cena (120 Kč). Soucítím se začínajícími autory; kdysi jsem jím byl také, a vím, že nemá-li člověk bohaté sponzory, levně knížku prostě nevydá.
          I proto přeji knížce, aby se dobře prodávala, ale především aby splnila účel, pro který byla napsána – aby posloužila dalším lidem k rozhodnutí vydat svůj život Pánu Ježíši Kristu.
21. března 2021

Je Království Boží blízko?

Leckdo při četbě titulku možná zbystřil. Zejména asi ti, kteří očekávají, že by článek mohl přinést odpověď na otázku, která mnohé zajímá: Kdy už přijde? A opět je zklamu – na takto formulovanou otázku odpověď nepřinesu, protože ji neznám. Na druhé straně mám ale pochopení pro každého, kdo si ji klade. Zajímá nejen mnohé dnešní křesťany; zajímala i učedníky, kteří se setkali se vzkříšeným Pánem. „Pane, v tomto čase obnovíš království pro Izrael?“ (Sk 1,6). Že Pán Ježíš „království pro Izrael“ obnoví, o tom neměli žádných pochyb. Zajímala je ale otázka, kdy. V tomto čase, nebo později?
          A Ježíš je svou odpovědí možná zklamal: „Nepřísluší vám poznat časy a doby, které Otec uložil ve své vlastní pravomoci“ (Sk 1,7).
          Někdo by mohl usoudit, že to nebylo docela fér. Vždyť Ježíš sám opakovaně mluvil o blízkosti Božího království!
          Tedy… On s tím nezačal. Začal tím jeho předchůdce (dnes by se řeklo „předskokan“) Jan Křtitel. Ten kázal u Jordánu a obsah jeho kázání je shrnut do slov „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království Nebes“ (Mt 3,2; na vysvětlenou: Můžeme položit rovnítko mezi „království Nebes“ a „království Boží; Nebesa jsou opisem pro Boha, neboť Židé doby Ježíšovy i dob pozdějších se snažili slovo Bůh z úcty k němu nepsat a nevyslovovat.)
          V Matoušovi 4,17 čteme – tentokrát už o Ježíšovi – tatáž slova: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království Nebes.“ Derek Prince o tom poznamenává, že Pán Ježíš tím stvrdil službu Jana Křtitele a vzdal mu tím hold – a navázal na jeho službu.
          Pán Ježíš tedy říká, že království Boží je blízko. Jak bychom se mohli divit učedníkům, že je zajímalo, jak to s tím královstvím je, a když už se projeví ve své plnosti! Království Boží bylo tématem pro celý Izrael, a pro Ježíšovy učedníky snad ještě více než pro jiné.
          V evangeliích jsou tři místa, která nám mají pomoci pochopit, jak to s tím Božím královstvím je.
          První je Lukáš 11,20: „Jestliže však vyháním démony prstem Božím, pak už k vám přišlo Boží království.“ Toto slovo si můžeme dát do spojitosti s Janovým výrokem „Proto se zjevil Syn Boží, aby zmařil skutky Ďáblovy“ (1J 3,8). Kdykoli Ježíš vymítal démony nebo uzdravoval, mařil skutky Ďáblovy. Když se to dálo, přišlo už k lidem Boží království.
          Druhé místo, které nám na mysli, nacházíme rovněž u Lukáše: Když se ho farizeové otázali, kdy přijde Boží království, odpověděl jim: „Boží království nepřichází tak, abyste ho mohli pozorovat; ani neřeknou: ‚Hle, je tu‘ nebo ‚je tam‘. Neboť hle, Boží království je mezi vámi“ (Lk 17,20-21).
          Mimochodem, zde máme vykladačský oříšek. Jak si máme vykládat tu předložku „mezi“? Prozradím všem neřečtinářům, že předložky jsou v řečtině ošemetná věc. Neexistuje nějaká sada řeckých a sada českých předložek, abychom si je mohli volně „překlopit“ z jednoho jazyka do druhého. Řecké entos, které překlady překládají „mezi“, můžeme chápat dvojím způsobem. Buď: Království Boží je ve vašem středu, nebo: Království Boží je ve vašem nitru. Ježíš to mohl myslet ještě jinak: Království je tam, kde je Král, tedy Ježíš. Je-li Ježíš mezi nimi, pak je mezi nimi Boží království.
          Farizeové, jimž Ježíš takto odpověděl, byli asi zklamaní. A možná byli zklamaní i učedníci. A možná jsme zklamaní i my.
          Třetí místo nacházíme u Jana, v rozhovoru Ježíše s Pilátem. Ježíš Pilátovi říká: „Mé království není z tohoto světa“ (Jan 18,36).
          Jak to tedy je? Je království Boží blíže, než bylo v době, kdy kázal Jan Křtitel? Je blíže, než když kázal Pán Ježíš? Přijde vůbec?
          Věřím, že přijde. Ježíš ovšem říká, že nám „nepřísluší znát časy a doby“. My máme představu lineárního času. Protože od dob Janových a Ježíšových uplynulo měřitelné množství vteřin, minut, hodin, dní, roků a staletí, tak přece musíme být blíže.
          Jsou doby probuzení. Ježíš maří skutky Ďáblovy. Prst Boží je v akci. Lidé jsou vysvobozováni. Přiblížilo se království Boží.
Jako bych slyšel námitku, či jen starost srdce: „A to se pak zase vzdálilo?“
Nám se to tak jeví. Ale možná se nevzdálilo království. Možná jsme se vzdálili my.
          Kéž bychom rozpoznali, když se přiblíží Boží království! Ať už jako jednotlivci, nebo jako sbor, nebo jako národ. Ježíš plakal nad Jeruzalémem, který nepoznal čas Božího navštívení.
          Je-li Ježíš v našem středu, „mezi námi“, přiblížilo se k nám Boží království. Jednu věc vám prozradím: Záleží na naší touze.
11. března 2020

Ctnosti v základech

Původně jsem tento článek nazval „Základní ctnosti“, ale pak jsem si uvědomil, že tento titulek by byl zavádějící. Pokračuji v referování o knize Charlese Murraye Coming Apart. Autor pojednává o vývoji americké společnosti v letech 1960 – 2010. Uvádí čtyři ctnosti, o nichž netvrdí, že jsou ty nejdůležitější. Dokládá ale, že jsou v základech „amerického projektu“ (my jsme zvyklí spíš na termín „americký sen“). Má na mysli píli a činorodost, poctivost, manželství a zbožnost. Na citátech dokládá, že tyto ctnosti považovali za důležité i „otcové zakladatelé“ Spojených států. Dokonce i ti, kteří nebyli nijak horlivými křesťany, byli přesvědčeni, že bez zbožnosti nemůže demokracie trvale obstát. K píli a činorodosti: Na počátku Spojených států bylo hluboké přesvědčení že „člověk by měl svůj život strávit zlepšováním prostřednictvím pilné práce“ (s. 135). K poctivosti: Američané byli drsní, ale jejich slovo platilo. Např. v letech 1760 – 1810 bylo ve státě Massachusetts soudně obviněno pouze 2,7 lidí z 10 000. Pokud jde o „divoký západ“, bitky a konflikty byly běžné, ale téměř nikdy se nestalo, že by někdo bezdůvodně napadl mírumilovného cizince.
          Pokud jde o manželskou věrnost, v dobách před vznikem Spojených států i v dobách následujících se zdá, že Američané si byli v manželství věrnější než Evropané. To byl názor nejen Američanů, ale především Evropanů. Angličanka Harriet Martineauová, radikální feministka, která předběhla svou dobu, napsala, že „manželství je v Americe univerzálnější, bezpečnější, klidnější a šťastnější než v Anglii“ (s. 139, kde najdete i příslušné odkazy). Mnozí viděli příčinu těchto šťastnějších manželství v tom, že Američané zcela zamítli „dohodnutá manželství“, tedy stav, kdy o volbě životního partnera nerozhodovali budoucí ženich a nevěsta (s. 140).
          A nyní zbožnost: George Washington byl přesvědčen, že člověk může být mravný i bez víry v osobního Boha, nicméně současně zastával názor, že něco takového nelze očekávat od celého národa. John Adams mluvil naprosto jednoznačně: „Žádná vláda nemá moc ovládnout lidské vášně, nejsou-li brzděny morálkou a náboženstvím… Naše ústava byla sepsána jen pro mravné a zbožné lidi. Tato forma vlády je pro jiné lidi naprosto nevhodná“ (s. 142-143).
          Z knihy se nedovídáme téměř nic o autorově smýšlení. Není jasné ani to, zda se považuje za křesťana. Pokud ano, pak je velmi málo pravděpodobné, že by se hlásil k evangelikalismu. Tuším, že na jednom místě se prohlašuje za libertariána. Uvádím to, aby nevznikl dojem, že autor je konzervativec. Zdá se, že někdy byl sám překvapen tím, co vybádal.
          Autor je si vědom, že hodnoty či ctnosti, na nichž byly Spojené státy založeny, mnozí naši současníci nepovažují za směrodatné. Mnozí mají za to, že při řešení problémů, kterým Amerika čelí v jednadvacátém století, nám ctnosti otců – zakladatelů moc nepomohou. Murray si dovoluje nesouhlasit: „Úspěch Ameriky záležel na ctnostech lidí v době, kdy byla naše země v začátcích, a záleží na nich i v jednadvacátém století. Amerika zůstane výjimečná, jen pokud budou její obyvatelé vykazovat tytéž kvality, které ji určovaly v prvních dvou staletích její existence.“ (s. 147).
          Autor pak porovnává, jak si tyto hodnoty či ctnosti stojí v jednotlivých třídách. A dochází k závěru, že u vyšší střední vrstvy a u nové nejvyšší třídy to bylo v roce 2010 sice horší než v roce 1960, ale ne nějak dramaticky. Zato u nejnižší třídy je to velmi zlé. Stoupala nezaměstnanost i kriminalita, rozpadaly se rodiny, a mnozí příslušníci nejnižší třídy se už ani nesnaží najít práci a spoléhají na různé sociální dávky. K „americkému snu“ ovšem patřilo přesvědčení, že chudoba cti netratí, za to rezignace na hledání poctivé práce ano.
          Murray dokládá, jak opouštění zmíněných základních hodnot spolu vzájemně souvisí. Kupříkladu muži, kteří nevstoupili do manželství (a kterých v nejnižší vrstvě stále přibývá), také častěji rezignují na hledání práce. Vstup do manželství a potřeba zajistit rodinu vede k píli a činorodosti; naopak absence těchto hodnot znamená, že muži se nebudou ženit.
          Nelze se tedy divit, že přibývá svobodných matek. Přičemž o dětech, které vyrůstají pouze s matkou, statisticky platí, že se častěji dostávají do rozporu se zákonem, častěji mají problémy ve škole, častěji se stává, že školu nedokončí, častěji jsou agresivní nebo hyperaktivní, častěji jsou nemocné, a čeká je kratší život. Nejhorší výsledky mají ženy, které nikdy nebyly provdány. O něco málo lépe jsou na tom ženy, které žily alespoň nějakou dobu v manželství. Murray o tom píše: „Neznám žádnou další sestavu důležitých poznatků, které jsou obecně přijímány odborníky z oblasti sociálních věd a na nichž se shodují jak liberálové, tak konzervativci, ale které jsou rozhodně odmítány žurnalisty, šéfredaktory hlavních deníků a politiky obou hlavních stran.“ (s. 162).
          Murray poukazuje na to, že Evropané, kteří navštívili Ameriku v devatenáctém století a ve větší části století dvacátého, si všímali společenského života ve Spojených státech. Téměř každý Američan byl členem nějakého spolku či nějaké korporace, a téměř každý Američan se zapojoval do života nějaké křesťanské komunity. Aktivní zapojení v křesťanském sboru připravovalo lidi na účast v tom, čemu říkáme „občanská společnost“. Pokud jde o nově vznikající třídu chudých, pak o ní právě toto neplatí. Mnozí Američané v této vrstvě se neangažují v žádné organizaci nebo spolku.
          Zde si přihřeji svou polívčičku: Už léta tvrdím, že život v rodině s více dětmi a angažovanost v křesťanském sboru jsou skvělou přípravou na aktivní zapojení do občanské společnosti a vytvářejí sociální kapitál. Charles Murray pro tuto tezi přináší statistické doklady.
          Ke knize se vrátím ještě jednou v jednom z dalších článků.

Dan Drápal
3. března 2021

Rozpad společnosti

To, co vám předkládám v tomto článku, je vlastně referát o velmi zajímavé knize Charlese Murraye (neplést prosím s Douglasem Murrayem, britským publicistou, jehož některé knihy jsem recenzoval, ani s křesťanským autorem Andrewem Murrayem, jehož jednu knihu jsem přeložil). Charles Murray je uznávaný americký autor, který se věnuje politologii a sociologii. Kniha, o které chci referovat, se jmenuje Coming Apart, což by se dalo přeložit jako Rozcházení. Podtitul je sdělnější: Stav bílé Ameriky v letech 1960-2010.
          Autor vychází z teze, že americká společnost se rozchází, a že linie zlomu není bílí – barevní, ale nejbohatší – nejchudší. Základní problém je tedy sociální, nikoli rasový.
          Ve své knize dokumentuje tento „rozchod“ a věnuje se výhradně bělošské části společnosti. V samotném závěru pak dokládá, že to, co platí pro bílé, platí mutatis mutandis i pro Afroameričany a Hispánce. Američany asijského původu řadí mezi bílé, protože mezi nimi a bílými není podstatný rozdíl.
          Murray pojednává o letech 1960 – 2010, a to z toho důvodu, že pro teze, které dokládá, neexistují z dřívějších dob potřebná data. A síla jeho knihy je v tom, že je založená na datech. Je plná grafů a odkazuje na další grafy, které se „nevešly“ do papírové knihy, ale jež lze dohledat na internetu.
          Murrayovu knihu považuji za tak závažnou a podnětnou, že se jí budu, dá-li Pán, věnovat vícekrát. V tomto článku chci poreferovat o základní tezi: V uvedených desetiletích se z nejchudších Američanů oddělila samostatná třída, a z vyšší střední třídy se oddělila „nová vysoká třída“. Murray tvrdí, že jedním z rysů „amerického projektu“ byla jakási sociální průchodnost a sdílené hodnoty. Jistě, chudí a bohatí existovali i dříve, a milionáři bydleli v domech pro milionáře, a nejchudší bydleli v oblastech s nízkými nájmy. Nicméně všichni se dívali na stejné filmy, jedli stejná jídla (i když bohatí pochopitelně v dražších restauracích) a sdíleli stejné hodnoty. Tyto základní hodnoty definuje jako píli a podnikavost (industriousness), poctivost, manželství a zbožnost. V padesátiletí, jemuž se věnuje, ovšem došlo do značné míry k opuštění těchto hodnot – ale pozor! Ne rovnou měrou.
Zatímco u nejnižší třídy je manželství pod stále větším tlakem a rodina se rozpadá, lidé žijí na hromádce a děti vyrůstají bez otců, nové nejvyšší třídy se to netýká. Nejbohatší žijí vesměs ve stabilních manželstvích. Zatímco v nejnižší vrstvě je spousta dětí, které neukončí ani středoškolské vzdělání, děti z nové nejvyšší třídy studují na elitních školách, a to po celý život – selekce začíná už od škol mateřských. Zatímco příslušníci nejnižší třídy žijí stále častěji v ghettech, nová nejvyšší třída žije ve čtvrtích, které jsou zcela odděleny a mají vlastní ostrahu. Zatímco zločinnost v ghettech stoupá, nová nejvyšší třída se s násilnou kriminalitou nesetkává prakticky vůbec.
Murray všechna tato tvrzení dokládá na křivkách, založených na pečlivých statistikách. Jeho zjištění nelze odbýt s tím, že to, co je teď, tak bylo vždycky. Nebylo. K americkému snu patřilo, že se čistič bot mohl stát milionářem. A skutečně mohl. Teď už to možné není. Nová nejvyšší třída je poměrně malá, a ti, kdo do ní patří, do styku s chudými lidmi prakticky vůbec nepřicházejí. V tom vidí Murray velké nebezpečí: Příslušníci této třídy nemají představu o tom, čím a jak nižší vrstvy americké společnosti žijí.
Ale ani vyšší střední třída neproniká mezi nejvyšší třídu snadno, i když příslušníci této třídy (lékaři, advokáti, akademici) do ní proniknout mohou – nebo jsou s ní alespoň ve styku. Příslušníci nové nejvyšší třídy zásadně nekouří, téměř vůbec neberou drogy, a žení a vdávají se mezi sebou. Murray razí termín kognitivní homogamie. Potenciální partneři totiž chodí na tytéž elitní školy a je jen přirozené, že si najdou životního partnera mezi „svými“. Příslušníci nové nejvyšší třídy sportují a netrpí obezitou, která ve všech ostatních vrstvách americké společnosti narůstá.
Zajímavé je, že příslušníci nové nejvyšší třídy nejsou nějak neznabožští. Účast na životě církví u této vrstvy sice rovněž klesá, ale je možná vyšší, než bychom očekávali.
Autor píše: „Existence tříd jako takových není nic nového; co je nové, je to, že vznikají třídy, které se výrazně liší svým chováním a svými hodnotami.“ (s. 13). A varuje: „Nedomnívejte se, že současná napětí odstraníme, pokud zmizí poslední zbytky rasismu, nebo pokud omezíme přistěhovalectví.“ (s. 14)
Murray si uvědomuje, že jakékoli „rozprášení“ nové nejvyšší třídy by znamenalo naprostý rozpad společnosti. Každá společnost nějaké elity potřebuje. Nicméně varuje: „Rostoucí izolaci (nové nejvyšší třídy) doprovází rostoucí neznalost země, nad níž má tato třída tak obrovskou moc.“ (s. 22)
Jak bude ještě patrné z dalších částí, mezi Spojenými státy a Evropou jsou podstatné rozdíly. Nicméně mnohé z toho, co ve Spojených státech začalo, nakonec přišlo i do Evropy. Tak se kupříkladu domnívám, že nová nejvyšší třída, která moc nechápe, jak a čím žije zbytek společnosti, vzniká i v Evropské unii. Ale pozor! Tím nechci říci, že tento problém by zmizel, kdyby zmizela Evropská unie. Dokonce si myslím, že bychom měli problémy ještě nesrovnatelně větší. To vše jsou pro mě důvody, abych se nad zjištěními Charlese Murray vážně zamýšlel.  
Dan Drápal
24. února 2021

Jde do tuhého

Nejsme zvyklí být v něčem nejhorší. Mnohem raději máme pocit, že sice nejsme velký národ, ale v hodně věcech jsme schopni vyniknout – alespoň na čas. Třikrát po sobě být nejlepší v hokeji, mít tři dámy v první dvacítce ženského tenisu, dvojnásobný triumf Ester Ledecké – to jsou věci, kdy se dmeme pýchou. A jsme dobří i v jiných věcech než ve sportu. Češi jsou například velmistři v počítačových hrách, podávají skvělé výkony v antivirových programech, naše tramvaje jezdily už za komančů ve spoustě velkoměst východního bloku a v posledních dekádách pronikly i do Ameriky…
          A na jaře se zdálo, že budeme nejlepší i v COVIDu – „Best in Covid“. A vlastně se to nezdálo – my jsme nejlepší byli! Jenže jen pár týdnů… Předevčírem jsem slyšel záznam povídání našeho premiéra; myslím, že to bylo z března loňského roku. Vyjadřoval se tam s velikým despektem o Itálii, která tehdy prožívala děsivé chvíle. Dnes tato slova zní neuvěřitelně absurdně a trapně.
          Nu, Bible obsahuje i výroky zdánlivě banální. Třeba že pýcha předchází pád. A někdy i výroky, které jsou současně varováním a zaslíbením – třeba že první budou poslední a poslední první.
          Prožívám to v malém i v okrese Jeseník. Ten byl nějakou dobu jediným, v němž nikdo na COVID nezemřel. Hm… Není to tím, že se tak dobře modlím? Naštěstí se mi daří s takovými myšlenkami hned vyběhnout, ale přiznám se, ony se ozývají. „Lék“ se dostavil – nastala chvíle, kdy okres Jeseník patřil k těm nejhorším. Pak se to zase obrátilo a počátkem minulého týdne už jsme zase byli nejlepší. Jenže místo pýchy se mi teď honí hlavou biblická slova „nezáleží běh na rychlých, ani boj na udatných, ale na Hospodinu, který se slitovává“.
          Z toho je snad alespoň trochu patrné, že Bůh nás skrze toto vše chce naučit pokoře.
          Jenže učení nám jde pomalu. Od našich politiků jsme se naučili obcházet zákony. Nebo se to naši politici naučili od nás? Těžko říci, zda byla dřív slepice nebo vejce. Jeseník je na tom dobře, ale jen včera jsem potkal tři party asi deseti teenagerů či dvacátníků v jednom chumlu, po rouškách ani památky… Když vylezete na Šerák nebo na Paprsek, přesvědčíte se na vlastní oči, co všechno se vejde do dodržování nařízení o zavřených restauracích. Chápu, horký grog nebo ještě teplý borůvkový koláč přijdou vhod. Ve frontě se nám ovšem rozestupy zmenšily ze dvou metrů zhruba na třetinu. Nu, můžeme se utěšovat, že jsme svobodní a nepodléháme panice, kterou šíří ti, kdo připomínají, že nemocnicím zbývá pouhých pár procent nevyužitých kapacit, a že jsou města, kde už ani to ne.
          Švejk mě moc nenadchl, když jsem ho četl poprvé, a nezměnilo se to, ani když jsem ho s odstupem pár let četl podruhé. Zato jsem byl nadšený z jeho šikovného potomka Járy da Cimrmana. A líbily se mi i ty filmy Zdeňka Svěráka, v nichž Cimrman nefiguruje. Humor je to povedený.
          Co ale s tím, když se Češi rozhodli prohlásit Cimrmana za největšího Čecha? Cimrman je – při vší jeho zábavnosti – narcis bez hodnot. O čem vypovídá, že si ho tolik Čechů vybralo za svého favorita? Není to tím, že jsou také bez hodnot a mohou se tedy s Cimrmanem identifikovat? A že by si přáli, aby svět opravdu nebyl víc než absurdní zábava? Nebo si to možná nepřejí, ale domnívají se, že to tak prostě je, a že snažit se o něco jako šlechetnost, pravdomluvnost, neúplatnost a podobné vlastnosti je zbytečné či marné? Pokud se v našich dějinách vyskytl někdo, kdo si za určitými hodnotami stál, hledá se, v čem pochybil. To je případ i našeho prezidenta T. G. Masaryka.
          Přirozeně, pokud se někdo k nějaké hodnotové orientaci hlásí, je možno nalézt, v čem se proti vlastním zásadám prohřešil. Většinou se něco najde. Pokud se někdo – snad z předběžné opatrnosti – k žádnými hodnotám nehlásí (nebo se tváří, že nějaké má, ale ty si podrží jako své tajemství), pak pochopitelně nebude usvědčen, že se proti nim prohřešil.
          Výsledky těchto postojů vidíme v přímém přenosu. Významní představitelé porušující jimi samotnými vyhlášená pravidla. Lidé vynalézavě švindlující. Přemíra „expertů“, kteří žádná nařízení dodržovat nebudou, protože oni přece vědí nejlépe, jak to všechno je.
          Bible nedává odpověď na všechno, ale do naší situace mluví. V 11. žalmu čteme: „Co má dělat spravedlivý, když se základy hroutí?“ Odpověď zní podivně: „Hospodin je ve svém svatém chrámu, Hospodin je v nebesích na svém trůnu, jeho oči vidí, jeho pohled zkoumá lidské syny.“
          Co tedy máme dělat? Modleme se o Boží slitování. A věřme, že Bůh tím, co se děje, není zaskočen. Jeho pohled zkoumá lidské syny. (Záleží na tom, jak smýšlíš, co říkáš, co děláš.)
          A prakticky: Dodržujme vládní nařízení, i když máme vůči vládě zásadní nedůvěru. Věřte mi, anarchie je ještě horší. Buďme opatrní a ohleduplní.
          Pokud brzy „nezabere“ očkování, budeme patrně muset udělat to, co jsme měli udělat hned na začátku, tedy loni v březnu: Totální lockdown. Tehdy by to bylo bývalo mnohem jednodušší.
Dan Drápal
19. února 2021

Proměna společnosti a proměna církve

Už bylo mnohokrát konstatováno jak v církevních, tak v sekulárních médiích, že současnou epidemií vynucená proměna životního stylu má jak pozitivní, tak negativní účinky. Někdy vedla k obnově intimního vztahu, jindy k jeho rozpadu. Někteří lidé se radují, že mohou trávit více času s vlastními dětmi, jiní trpí ponorkovou nemocí a ztrácejí nervy.
          Církve se s epidemií vyrovnávají různě. Někde zrušili bohoslužby úplně a bez náhrady – doufám, že jen dočasně. Jiní objevili možnosti poskytované takovými aplikacemi, jako je Zoom, Vpsfree nebo Jitsi. Jinde udělali maximum pro to, aby neztratili úplně společenství „naživo“. Konkrétně třeba KS Jeseník má patery bohoslužby za neděli, aby dodrželi limit deseti lidí a deseti procent kapacity k sezení. A v naší malé zlatohorské skupince o zdvojení bohoslužeb uvažujeme také, ačkoli zpočátku po vyhlášení nouzových opatření jsem měl obavy, zda se skupinka zcela nerozpadne.
          Co pozoruji je, jak moc si lidé váží obecenství, byť je omezené počtem a byť je omezené i časově (má-li KS Jeseník patery bohoslužby za neděli a odpoledne ještě propůjčuje prostory nám Zlatohorákům, musí to všechno pěkně „vodsejpat“). O to více se jistě všichni těšíme na chvíli, kdy omezení padnou, kdy se budeme moci sejít všichni a kdy se vedoucí bohoslužeb musí strachovat, aby lidí nepřišlo mnoho (církve mají často opačný problém – bojí se, aby lidí nepřišlo málo), kdy budeme všichni moci zpívat zplna hrdla a kdy se budeme moci po shromáždění opět zdržet třeba hodinu a bez roušek.
          Možná je v tom ale Boží ruka. Ve Skutcích 11,19-20 čteme: „Ti, kteří se rozprchli před soužením, které nastalo kvůli Štěpánovi, prošli až do Fénicie, na Kypr a do Antiochie; nikomu nehlásali slovo Boží, jen Židům. Někteří z nich byli muži z Kypru a z Kyrény; ti přišli do Antiochie a mluvili i k Helénistům a zvěstovali jim Pána Ježíše.“
          Pán Ježíš dal svými Dvanácti jasnou instrukci: Jděte ke všem národům. Oni ale kázali evangelium „jen Židům“. Až když Bůh dopustil pronásledování a křesťané se rozprchli, zvěstovali evangelium i řecky mluvícím národům. Možná na nás Bůh dopustil tuto epidemii i proto, že se promění náš vztah k obecenství. Znáte to: Co je zapovězeno, chutná nejvíce. Vztah k obecenství se možná promění na celou generaci (bude-li nám čas ještě dán).
          Druhá věc je, co dělá epidemie s naším vztahem k pravdě a k médiím. Tady to – zatím – tak veselé není. Dnes ráno jsem dostal e-mail tvrdící s naprostou jistotou, že COVID-19 byl vyroben uměle v laboratoři. „Konečně byl někdo statečný a odhalil pravdu!“ Tento soubor mi poslal nějaký křesťan píšící tak, že by se zdálo, že ten, kdo tento názor odmítne sdílet, málem slouží ďáblu. Hledal jsem zdroj této informace a ejhle: aeronet. Hojný zdroj nejrůznějších mystifikací.
          Pak jsem si dopoledne zašel do schránky pro noviny. Shodou okolností byla hned na první stránce informace o tom, že ani vyslanci Světové zdravotnické organizace ve Wu-chanu, ani nikdo jiný to nemůže ani potvrdit, ani vyvrátit. Sám mám ve své složce „koronavir“ články tvrdící to i pravý opak.
          Zajímavé (a přiznám se, že i trochu zneklidňující) je, že ti, kterým jde o pravdu, si mnohdy v takových situacích nejsou jisti. Rozumějte mi dobře: Má víra v Hospodina a v Ježíše Krista není ani v nejmenším ohrožena. Když jde ale o současnou pandemii a já se potkám s nějakým křesťanem (bohudíky se to netýká zdaleka všech, ale je takových mnoho), který má na tuto věc „silný“ názor, tak mě zahrne argumenty a „důkazy“ pro své tvrzení. Jenže za půl hodiny mohu potkat někoho, kdo má názor opačný a rovněž mě zahrne argumenty. Přiznám se, že je mi mnohem lépe ve společnosti těch, kteří „nevědí“.
          Ovšem právě tito lidé toho někdy vědí víc než ostatní, kteří jsou ve svých vyjádřeních velmi vehementní.
          Popíšu, jak může určitý zádrhel vzniknout. V jednom ze svých článků jsem upozorňoval, že díky vakcinaci u nás byla vymýcena tuberkulóza. Jedna sestra mě napsala, že to není pravda, že zná lidi, kteří v 90. letech tuberkulózu dostali.
          Kdysi jsem četl v jedné zajímavé knize od Ivana Illiche, že na počátku 19. století umíralo v New Yorku na tuberkulózu 800 lidí ze sta tisíc. O století později to bylo už jen 160. Nemoc se tedy dala na ústup mnohem dříve, než byl objeven účinný lék na tuto chorobu. V 90. letech skutečně ještě stále umírali lidé na tuberkulózu – i u nás. Jestli si to dobře pamatuji, bylo jich asi 17 ročně.
          Technicky vzato jsem vlastně „lhal“. Tuberkulóza nebyla vymýcena stoprocentně. Nicméně byla omezena natolik, že nepředstavuje žádný vážný zdravotnický problém. (Poučil jsem se, a abych byl nenapadnutelný, budu nadále říkat, že tuberkulóza byla téměř vymýcena. Nebudu se ale pohoršovat nad kýmkoli, kdo by slůvko „téměř“ vynechal.)
          Poslední věty jsem dal do závorek. Psal jsem je 10. února, ale dnes, 16. února, kdy dávám definitivní podobu tomuto článku, už bych je nenapsal. Ozval se totiž jeden přítel, křesťan a lékař, a upozornil mě, že mezitím, tedy v posledních dvaceti letech, se objevily nové mutace tuberkulózy, které jsou rezistentní na dosavadní léky. Tuberkulóza se opět lavinovitě šíří v zemích bývalého Sovětského svazu. A tak se zdá, že jediný celosvětový očkovací úspěch je vítězství nad pravými neštovicemi. Tak to vidíte: člověk jde za jedním dílčím problémem a jak postupně poznává víc a víc, několikrát musí změnit, nebo alespoň upravit, to co si myslí. A pak něco tvrďte s jistotou!
          Nicméně sporům se vyhýbám. Jsou nekonečné a nevzpomínám si na nikoho, kdo by změnil strany. (Možná se tak stalo někdy v roce 1761. Ale možná se mi už pět lidí chystá napsat, že oni někoho takového znají.)
          Každý z nás má od Pána Boha nějaký dar a každý z nás něco umí a dokáže to dělat dobře. A každý z nás má nějaké poslání. Imunologové, epidemiologové, statistici a farmakologové mají důležité – v dnešní době veledůležité – poslání. Máme-li je ve svém okolí, modleme se za ně. Aby dělali svou práci dobře, aby říkali pravdu, a aby se nerozpakovali říci „nevím“, pokud nevědí.
Znám člověka, který medicínu nestudoval a do aktuálních sporů nevstupuje. Rozhodl se, že se přihlásí jako dobrovolník na covidové oddělení.
Před takovým rozhodnutím klobouk dolů. Je to nejlepší „argument“ do současných sporů.
10. února 2021

Smíme se radovat?

Nedávno jsem v jednom článku napsal, že jsem šťastný člověk. A hned první komentář pod tímto článkem na „Křesťanu dnes“ mě za to vyplísnil: Prý nemáme právo se radovat, dokud jediné dítě na světě trpí hladem. Popravdě řečeno, když na otázku „Jak se máš?“ zpravidla odpovídám, že moc dobře, že jsem šťastný člověk, tak mívám takový trochu tísnivý pocit, že říkám něco nepatřičného. Zatímco ve Spojených státech se mnohdy hraje spokojenost a úspěšnost a říci, že se zrovna teď mám špatně, je považováno za společensky neslušné, u nás je tomu naopak. Je přece tolik věcí, které nefungují tak, jak by měly, takže být spokojený, když máme např. tak nemožnou vládu, znamená buď nedostatek inteligence nebo nedostatek empatie.
          Žiju však z evangelia – a to je dobrá zpráva. Věřit v Ježíše Krista neznamená tvářit se, že je všechno v pořádku. Znamená to ale věřit, že jednou to v pořádku bude. Jistě, na této straně nebes se toho nedočkáme – vždyť i sám Pán Ježíš říká, že chudé budeme mít vždycky s sebou.
          Křesťan věří, že smrt je poražena. Akorát to zatím není tak úplně vidět. Žít ve víře ale znamená, rozhodovat se podle toho – tedy zařídit se podle skutečnosti, že smrt je poražena. Pán Ježíš nás k radosti vyzývá a uvádí řadu důvodů, proč se máme radovat. Jedním z nich je ten, že naše jména jsou zapsána v nebesích. A apoštol Pavel nás – ve stopách Ježíšových a v jeho jménu – vyzývá naprosto jednoznačně: „Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se!“
          Ano, uznávám, že apoštol Pavel to nemyslel absolutně. Vždycky se radovat opravdu nejde. Jedním úletem je tvrdit, že se radovat nemáme vůbec, druhým je, že se máme radovat pořád. A tento úlet se může opírat o tato apoštolova slova.
          Bibli ovšem musíme vykládat Biblí. Jednak máme ve starozákonní knize Kazatel takové až banální konstatování, že je „čas plakat a čas se smát“ (Kaz 4,4), jednak nás sám apoštol Pavel nabádá, abychom se radovali s radujícími a plakali s plačícími (Ř 12,15). A velmi praktický Jakub je docela konkrétní: Jsi-li dobré mysli, zpívej Pánu, je-li ti zle, třeba jsi nemocen, zavolej starší sboru (Jk 5,13-14).
          A mimochodem, nevšimli jste si, že lidé, kteří nejvíc pomáhají zbědovaným (třeba matka Tereza), bývají velmi šťastní? Že mají smysl pro humor a umějí se radovat?
          Je to Boží nepřítel, který má zájem na tom, abychom žili ve chmurách a neustále kritizovali, případně se jalově trápili nad věcmi, za něž neneseme zodpovědnost a které nemůžeme změnit.
          Ne, křesťan nepopírá, že svět ve zlém leží. Nelakuje skutečnost na růžovo. Věří ale tomu, že „milosrdenství vítězí nad soudem“ (Jk 2,13). Jinými slovy, u Boha je více lásky, než je u lidí zloby, hříchu a neštěstí.
          Písmo nás nabádá, abychom vykupovali čas, a lenivost je skutečně jedním z vážných hříchů. Na druhé straně ideálem není uspěchanost. Kdysi jsem někde četl vysvětlení, proč má čert (ďábel) místo jedné nohy kopyto. On nemůže normálně chodit – musí poskakovat, protože spěchá. Ví, že má málo času. Ježíš se někdy skoro jakoby loudá – to třeba v případě Lazara. Nebo přinejmenším nespěchá – třeba když jako vzkříšený připravuje svým učedníkům snídani. Proč se rovnou nevrhá (a proč je rovnou nevrhne) do nějaké křesťanské aktivity? Není to ztráta času?
          Ke křesťanskému ideálu patří činorodost, nikoli však ukvapenost. Ano, empatie je na místě, a víra ve vítězného Ježíše nám nebere prostor pro truchlení, třeba když nám zemře někdo blízký, nebo když odpadne od víry někdo, koho máme rádi. Nicméně důvody k radosti jsou mnohem pádnější. Vždyť smrt je poražena!
31. ledna 2021

Ach, tie alimenty!

Čítať internetové diskusie pod uverejnenými článkami nebýva nič príjemné. Každý, kto s tým má aspoň nejaké skúsenosti, vie, že diskusia sa niekedy zameria na určitú nepodstatnú skutočnosť a skončí v miestach na hony vzdialených obsahu pôvodného článku. Nedávno som zverejnil článok „Pokorenie“, a vlákna diskusií sa venovala dvom témam, ktoré som spomenul len okrajovo a ilustračne. Tým prvým boli alimenty, tým druhým bol lykožrút. Lykožrúta zatiaľ necháme spať (a pokiaľ možno totálne vymrznúť). Uvediem ale na pravú mieru, ako to myslím s tými alimenty. Je to téma stále živé a stále aktuálne, tak prečo o ňom nenapísať viac.
Čo som vtedy o alimentoch napísal? Iba toto: „Žena sa rozvedie s mužom, ktorý bol Podvraťáků, teraz jej neplatí alimenty a žena je dostane od štátu. Nemusí niesť následky svojej zlej voľby, hoci ju mnohí upozorňovali, že ten chlap za to nestojí. „
Ako vidíte, netvrdím, že alimenty netreba platiť. Dokonca netvrdím ani to, že štát sa nemá starať o ženu, ktorá si svoje problémy spôsobila (do väčšej či menšej) miery sama. Z kontextu (ktorý mnohé kritiky evidentne nijako nezaujal) je zrejmé, že očakávame od štátu, že sa o nás postará, keď si spôsobíme nejaké problémy. Spomínam napríklad obezitu. Aj jednu vetu, v ktorej je spomenutá, by bolo možné kritizovať: „Čo s ľuďmi, ktorí sú obézni v dôsledku choroby, ktorú si nespôsobili sami svojím životným štýlom, ale ktorá môže byť daná napríklad geneticky alebo nejako inak?“ Preto tiež netvrdím, že by si obézni ľudia mali liečbu hradiť sami. Keby sa stať pokúsil oddeliť tých, ktorí si za obezitu môžu, od tých, kto si za ňu nemôžu, otvorila by sa široká brána korupcii so všetkými jej sprievodnými javmi. Lacnejšie je asi hradiť liečbu všetkým.
Prečo som teda spomenul tie štátom platené alimenty? Preto, aby som upozornil, že máme všeobecne sklon nepremýšľať o tom, ako svojím konaním škodíme sami sebe i celku, a potom požadovať od štátu, aby vyriešil následky našich zlých volieb. Dôsledky nášho riešenia súčasnej koronakrize presúvame do značnej miery na budúcu generáciu, ktoré odovzdáme – priznajme si to – svet v nie celkom ideálnom stave.
Opatrenia, ktoré sa nám zdajú jednoznačne dobrá, môžu mať nezamýšľané a nepredvídané následky. V Spojených štátoch vyrastá úplná väčšina afroamerických detí bez otcov. Na počiatku bol dobrý zámer: Pomôcť ženám samoživitelkám v ich núdzi. Nezamýšľaným sprievodným javom však bolo, že afroamerickej ženy sa nevydávala, aby neprišli o príslušnú sociálnu dávku. Pôvodne dobre mienené opatrenia spôsobilo úplný rozvrat afroamerických rodín – ak pochybujete, prečítajte si Fukuyamovu knižku Veľký rozvrat. Vysoká kriminalita medzi Afroameričanov môže byť do určitej miery daná „systémovým rasizmom“ – o tom sa teraz prieť nehodlám – ale prinajmenšom do určitej miery je daná práve oným nešťastným vývojom. Otcovia prestali fungovať a dôsledky sú vážnejšie, než sme očakávali. Škoda, že nám progresivisti ordinujú „viac toho istého“, teda ďalšie protirodinná opatrenia.
Pôvodný prax bola taká, že bývalí manželia sa buď na alimentoch dohovorili, a ak nie, stanovil je stať. To v podstate trvá. Čo ale robiť v prípade, keď otec (prípadne matka, pretože aj takéto prípady sú) alimenty neplatia? Nechať ženu bez pomoci by bolo skutočne kruté. Nebolo by však lepšie, keby štát čo najrýchlejšie zasiahol proti neplatičmi? A ak sa dvakrát s platbou oneskorí, strhnúť mu alimenty z platu? Nové opatrenia, kedy alimenty platí štát, posilňuje zbytočne úlohu štátu, a to preto, že štát tú úlohu, ktorú už má, neplní. Jeho úlohou je dbať na dodržiavanie zákonov, nie hasenie požiarov, ktoré vznikli nezodpovedným konaním. Je potrebné zrýchliť prácu justície – koniec koncov, platenie alimentov a otázky s ním spojené nie sú nejaká „raketová veda“, ako hovoria Američania.
Pridám ešte jeden aspekt: ​​Sociálny štát je do budúcnosti neufinancovatelný. Ak niekto nebude mať za dvadsať či tridsať rokov rodinu, ktorá sa o neho postará, dopadne veľmi zle. Sami si na starobu naspoříte len ťažko – pri nulových či dokonca záporných úrokoch. A nie každý má na kúpu nehnuteľnosti, čo je v súčasnosti jediný spôsob, akým je možné zhodnotiť peniaze. Pestovať rodinné vzťahy je veľmi dobrou investíciou do budúcnosti, a radím s tým začať čo najskôr. Ale o tom snáď v niektorom z ďalších článkov.
22. januára 2021

Joe Dallas: Coming Out v rodině

(recenze)

Rick Richardson vyučuje evangelizaci na známé americké škole Wheaton Graduate School. Není to ovšem pouhý teoretik – už v letech svého dospívání zakládal a vedl skupinky biblického studia a hovořil s nevěřícími o Ježíši. Nijak nepřeháníme, konstatujeme-li, že přivádění lidí ke Kristu je jeho skutečná vášeň, a tedy i náplň jeho života.
          Měl jsem tu čest jeho knihu překládat a žasnul jsem, jak některé věci, které prožívají křesťané zde, prožívají i jejich bratři a sestry za „velkou louží“. Řada myšlenek, které Rick Richardson rozvíjí, je mi velice blízkých; mnohdy se mi zdálo, že Rick Richardson jen jasně pojmenovává to, co my jsme již tušili a pouze nás to nenapadlo jasně formulovat.
          Základní a velmi nosnou myšlenkou je sebepochopení evangelisty. Ve „starém pojetí“ evangelizace působí evangelista poněkud jako podomní prodejce, který nabízí své zboží. Hlásáme evangelium, a když se lidé rozhodnou „přijmout Ježíše“, pak jsme vlastně „uzavřeli obchod“. Ono „nové pojetí“ evangelizace spočívá v tom, že člověk sám sebe chápe jako průvodce na cestě. Nesoustředí se tedy tolik na „uzavření obchodu“, ale na to, aby tomu, koho na cestě doprovází, pomohl porozumět, odkud a kam kráčí. Cílem není „uzavření obchodu“, ale „přiblížení se ke Kristu“.
          V původním pojetí evangelizace – a bez nějakého studu či omluv se přiznám k tomu, že tak jsme to na Maninách dělali – šlo o to, držet se určitého scénáře. Navázat s člověkem kontakt, vysvětlit mu cestu spasení, modlit se s ním „modlitbu přijetí“, pak ho pokřtít a vyučovat ho základům. Bylo jasně definováno, kdo je „in“ (ten, kdo se již pomodlil „modlitbu spasení“, tedy „přijal Ježíše“), a kdo je (zatím ještě) „out“.
          Když jsem pak připravoval lidi na křest, zdůrazňoval jsem jim, že není třeba, aby nějak příliš hovořili o svém starém životě, protože to vlastně všichni znají. Důležité je sdělit především, jak přijali Ježíše, a také pak říci, v čem je nyní jejich život jiný (a zdůrazňovali jsme, že se nemá přehánět ve smyslu „teď je všechno úplně jinak“ nebo „teď už nemám žádné problémy“). Nicméně pokud tito lidé těsně před křtem vyprávěli své svědectví, mnohdy se od scénáře, který jsme se jim snažili vštípit, odchylovali, což mě docela zneklidňovalo, zejména když málo mluvili o hříchu a o pokání. Všímal jsem si ovšem, že přesné sledování naučeného scénáře nemusí nutně znamenat, že ten člověk dobře duchovně poroste. Mnohdy lépe duchovně rostli ti, jejichž svědectví při křtu bylo věroučně dosti pofidérní. Své ostatně sehrávala i tréma.
          Richardson ukazuje z Písma, že evangelizaci lze pojímat jinak. Když Ježíš uzdraví chromého u rybníka Bethesda (Jan 5) nebo slepého od narození (Jan 9), nemluví s nimi hned o hříchu (o tom ovšem mluvili učedníci: „Kdo zhřešil? On nebo jeho rodiče?“). Pociťovaným problémem těchto lidí nebyl hřích, ale nemoc. Když je Ježíš uzdraví, farizeové se táží, kdo a jak jim to udělal. Jejich vyznání je jednoduché: „Nevím, kdo to je a jak to udělal, ale byl jsem slepý, a teď vidím.“ To není vyznání podle nějakého předem daného scénáře. Pro tyto lidi byl důležitý Kristův dotek, tedy setkání se Spasitelem, ne to, co v jeho blízkosti prožívali jako první. Později nastal čas, kdy s nimi Ježíš o hříchu mluvil („dej si pozor, aby se ti nestalo něco horšího“). Richardson se přimlouvá, abychom nechali lidi samotné říci, co prožívají, a náš scénář jim nevnucovali.
          Richardson se rovněž obsáhle zabývá problémem, který jsme před třiceti či čtyřiceti lety neměli, přinejmenším ne v tak akutní podobě jako dnes. Ten problém má podobu téměř výhrůžné otázky těch, s nimiž se již Richardsonovi (nebo nám) podařilo navázat lidský kontakt: „Doufám, že nepatříš k těm, kdo tvrdí, že existuje jen jediná pravda?!“ Ano, ona existuje jen jediná pravda, ale když na takto položenou otázku odpovíte „patřím“, tak rozhovor zpravidla končí. Richardson poskytuje určité tipy, jak nepopřít, že Ježíš je jediná cesta, ale přitom nechtít po lidech, aby tomu uvěřili hned na počátku. Odpovídá například protiotázkou: „Myslíš, že vedle dobré spirituality může existovat i spiritualita, která je škodlivá?“
          Věřím, že z toho, co jsem zatím napsal, pochopí mnozí lidé, kterým záleží na zvěstování evangelia, že tato kniha řeší aktuální problémy, klade správné otázky a nabízí na ně určité odpovědi. Rozhodně stojí za přečtení.
Knihu, která má 170 stran, vydalo Nakladatelství Křesťanský život a lze ji koupit za 249 Kč (V e-shopu za 232 Kč).

Evangelizace jinak

Rick Richardson vyučuje evangelizaci na známé americké škole Wheaton Graduate School. Není to ovšem pouhý teoretik – už v letech svého dospívání zakládal a vedl skupinky biblického studia a hovořil s nevěřícími o Ježíši. Nijak nepřeháníme, konstatujeme-li, že přivádění lidí ke Kristu je jeho skutečná vášeň, a tedy i náplň jeho života.
          Měl jsem tu čest jeho knihu překládat a žasnul jsem, jak některé věci, které prožívají křesťané zde, prožívají i jejich bratři a sestry za „velkou louží“. Řada myšlenek, které Rick Richardson rozvíjí, je mi velice blízkých; mnohdy se mi zdálo, že Rick Richardson jen jasně pojmenovává to, co my jsme již tušili a pouze nás to nenapadlo jasně formulovat.
          Základní a velmi nosnou myšlenkou je sebepochopení evangelisty. Ve „starém pojetí“ evangelizace působí evangelista poněkud jako podomní prodejce, který nabízí své zboží. Hlásáme evangelium, a když se lidé rozhodnou „přijmout Ježíše“, pak jsme vlastně „uzavřeli obchod“. Ono „nové pojetí“ evangelizace spočívá v tom, že člověk sám sebe chápe jako průvodce na cestě. Nesoustředí se tedy tolik na „uzavření obchodu“, ale na to, aby tomu, koho na cestě doprovází, pomohl porozumět, odkud a kam kráčí. Cílem není „uzavření obchodu“, ale „přiblížení se ke Kristu“.
          V původním pojetí evangelizace – a bez nějakého studu či omluv se přiznám k tomu, že tak jsme to na Maninách dělali – šlo o to, držet se určitého scénáře. Navázat s člověkem kontakt, vysvětlit mu cestu spasení, modlit se s ním „modlitbu přijetí“, pak ho pokřtít a vyučovat ho základům. Bylo jasně definováno, kdo je „in“ (ten, kdo se již pomodlil „modlitbu spasení“, tedy „přijal Ježíše“), a kdo je (zatím ještě) „out“.
          Když jsem pak připravoval lidi na křest, zdůrazňoval jsem jim, že není třeba, aby nějak příliš hovořili o svém starém životě, protože to vlastně všichni znají. Důležité je sdělit především, jak přijali Ježíše, a také pak říci, v čem je nyní jejich život jiný (a zdůrazňovali jsme, že se nemá přehánět ve smyslu „teď je všechno úplně jinak“ nebo „teď už nemám žádné problémy“). Nicméně pokud tito lidé těsně před křtem vyprávěli své svědectví, mnohdy se od scénáře, který jsme se jim snažili vštípit, odchylovali, což mě docela zneklidňovalo, zejména když málo mluvili o hříchu a o pokání. Všímal jsem si ovšem, že přesné sledování naučeného scénáře nemusí nutně znamenat, že ten člověk dobře duchovně poroste. Mnohdy lépe duchovně rostli ti, jejichž svědectví při křtu bylo věroučně dosti pofidérní. Své ostatně sehrávala i tréma.
          Richardson ukazuje z Písma, že evangelizaci lze pojímat jinak. Když Ježíš uzdraví chromého u rybníka Bethesda (Jan 5) nebo slepého od narození (Jan 9), nemluví s nimi hned o hříchu (o tom ovšem mluvili učedníci: „Kdo zhřešil? On nebo jeho rodiče?“). Pociťovaným problémem těchto lidí nebyl hřích, ale nemoc. Když je Ježíš uzdraví, farizeové se táží, kdo a jak jim to udělal. Jejich vyznání je jednoduché: „Nevím, kdo to je a jak to udělal, ale byl jsem slepý, a teď vidím.“ To není vyznání podle nějakého předem daného scénáře. Pro tyto lidi byl důležitý Kristův dotek, tedy setkání se Spasitelem, ne to, co v jeho blízkosti prožívali jako první. Později nastal čas, kdy s nimi Ježíš o hříchu mluvil („dej si pozor, aby se ti nestalo něco horšího“). Richardson se přimlouvá, abychom nechali lidi samotné říci, co prožívají, a náš scénář jim nevnucovali.
          Richardson se rovněž obsáhle zabývá problémem, který jsme před třiceti či čtyřiceti lety neměli, přinejmenším ne v tak akutní podobě jako dnes. Ten problém má podobu téměř výhrůžné otázky těch, s nimiž se již Richardsonovi (nebo nám) podařilo navázat lidský kontakt: „Doufám, že nepatříš k těm, kdo tvrdí, že existuje jen jediná pravda?!“ Ano, ona existuje jen jediná pravda, ale když na takto položenou otázku odpovíte „patřím“, tak rozhovor zpravidla končí. Richardson poskytuje určité tipy, jak nepopřít, že Ježíš je jediná cesta, ale přitom nechtít po lidech, aby tomu uvěřili hned na počátku. Odpovídá například protiotázkou: „Myslíš, že vedle dobré spirituality může existovat i spiritualita, která je škodlivá?“
          Věřím, že z toho, co jsem zatím napsal, pochopí mnozí lidé, kterým záleží na zvěstování evangelia, že tato kniha řeší aktuální problémy, klade správné otázky a nabízí na ně určité odpovědi. Rozhodně stojí za přečtení.
Knihu, která má 170 stran, vydalo Nakladatelství Křesťanský život a lze ji koupit za 249 Kč (V e-shopu za 232 Kč).

Pokoření

Nepokořili jsme koronavirus. Koronavirus pokořil nás.
          Připomenuli jsme si (nebo spíše: bylo nám připomenuto), že neporoučíme větru dešti.
          Nedá se říci, že by ze statistik nešlo vyčíst, jak se bude pandemie vyvíjet. Vláda doufala, že to, co říkají experti, se nenaplní. Nebo ne tak moc. Proto se různá opatření přijímala vesměs příliš pozdě.
          Možná nás zachrání očkování.
          Možná se Bůh smiluje a požehná nám. A koronavirus zmizí ještě rychleji, než se objevil. Mnozí z nás budou muset přiznat, že se mýlili. Že tato epidemie není „jen chřipečka“.
          Někdo možná bude činit pokání a dá do pořádku svůj život před Bohem. Možná tak učiní pod dojmem smrti někoho blízkého, kdo přímo kypěl životem a vůbec se nezdálo, že by byl kandidátem na to, aby ho skolil COVID19.
          Někteří manželé se během částečného lockdownu rozešli.
          Někteří manželé se během částečného lockdownu smířili a jejich vztah se prohloubil.
          Některé děti zjistily, že mají rodiče. Někteří rodiče zjistili, že mají děti. Pro některé to bylo zjištění skvělé, pro jiné zdrcující.
          Prostě nová situace byla příležitostí, aby se ukázalo, co v nás je. Do této chvíle zaznívá velmi aktuálně slovo z poslední kapitoly Zjevení sv. Jana (22,11): „Kdo ubližuje, ať ještě ubližuje do konce, kdo je špinavý, ať se ještě ušpiní, a kdo je spravedlivý, ať ještě až do konce koná spravedlnost, a kdo je svatý, ať se ještě posvětí.“
          Ve svém počítači jsem si v e-mailovém klientu zřídil podadresář „koronavir“, kam jsem si začal ukládat e-maily se sděleními či s odkazy na články, které doporučují očkování nebo zpochybňují očkování, které dokazují, že za vše může George Soros nebo Bill Gates nebo naopak vyvracejí, že za to může George Soros či Bill Gates, dále e-maily s dobrými radami, co má člověk dělat, aby se nenakazil, články dokazující, že tento koronavir by uměle vytvořen a články vyvracející, že by mohl být uměle vytvořen, atd.
          Ne, nebudu se snažit se v tom všem nějak do detailů vyznat. Některé věci jsou hlouposti na první pohled, na jiných by mohlo něco být.
          Co nedělám? Nepřeposílám tyto články a odkazy dál. Chci posílat jen to, za co ručím. Ano, nějaké názory mám, některé hodně silné. Například že při odběru vzorků nám není implantován žádný čip. Na to bych dal hlavu na špalek. Jiné věci tak stoprocentně jasné nejsou.
          Co Bůh?
          Nebudete-li činit pokání, všichni zahynete podobně, jako zahynuli ti, kdo na COVID 19 umřeli. Budete-li činit pokání, čeká vás věčný život s Pánem Ježíšem Kristem, i kdybyste na COVID19 zemřeli hned zítra.
          Včera jsme se byli se synem Benem podívat na kus bývalého lesa u Zlatorudných mlýnů – jen kilometr od Zlatých Hor. Neuvěřitelná spoušť. Poslal jsem fotky širší rodině. Synovec Marek, který se zabývá ekologií, komentoval lakonicky: „Když se jednou otevře les, není cesty zpět.“
          V roce 1947 vyšla kniha Vladimíra Úlehly Napojme prameny. Tam bylo předpovězeno, co se stane, bude-li se vysazovat smrková monokultura. Byli lidé, kteří to věděli. A byli lidé, kteří to věděli, a stejně v tom pokračovali.
          Vždyť i naše vláda věděla, co se stane, když se nevyhlásí těsně před Vánoci lockdown. Jenže neměla tu odvahu udělat to, co je zapotřebí. „Lidé by to stejně nedodržovali.“ Ano, tato úvaha byla podle všeho správná. Sklízíme plody svých přístupů k životu, jak jsme si je po desetiletí osvojovali. Platí to pro vládu i pro celý stát. Vláda není horší než my. Vláda je stejná jako my. Přece jsme si ji zvolili.
          Může pokání činit celý národ? Věřím, že může. Přestože je to velmi málo pravděpodobné. Ale má smysl k němu volat. Má smysl je činit. I kdyby nás bylo málo.
          I kdybys byl sám.
          Vládní opatření na záchranu ekonomiky znamenají stamiliardové výdaje. Neříkám, že tato opatření vláda neměla dělat. Málokdo ale vysloví, co to znamená: Cenu za katastrofu, kterou prožíváme my, zaplatí následující generace. Tak jsme si to rozhodli. Aniž jsme jasně vyslovili, co děláme, co naše rozhodnutí znamená pro budoucnost.
          Jak je to možné? Jen velmi málo lidí je ochotno nést důsledky vlastních voleb. Platí to v nejrůznějších oblastech života. Kuřák si ničí plíce, ale léčbu mu platí všichni, včetně nekuřáků. Jiný se přejídá, ale náklady za jeho obezitu zase padnou na všechny. Žena se rozvede s mužem, který byl podvraťák, nyní jí neplatí alimenty a žena je dostane od státu. Nemusí nést následky své špatné volby, přestože ji mnozí upozorňovali, že ten chlap za to nestojí. A tak bychom mohli pokračovat. Kůrovcová kalamita není naše, coronavirová pandemie není naše, my přece nebudeme nést důsledky toho, co nás potkalo v naší přítomnosti. Převládající ideologie nás ujišťuje, že máme oprávněné nároky. O povinnostech toho mnoho nenamluví. Volám: Tudy cesta nevede.
          Mají-li se věci změnit, musí se objevit stateční lidé. Lidé, kteří se odváží říkat i nepříjemné věci. To se neobejde bez lásky k pravdě. K té nás volá Ježíš Kristus, Mesiáš, Syn Boží.
2. ledna 2021

O nepoctivém správci

(Lukáš 16,1-9)
 
V 15. kapitole Lukášova evangelia čteme tři Ježíšova podobenství: O ztracené ovci, o ztracené minci, a o ztraceném synu. Nebo, chcete-li být pozitivní – o nalezené ovci, o nalezené minci a o nalezeném synu. Farizeje, kteří poslouchali tato podobenství, chtěl Ježíš přesvědčit o Boží lásce ke ztraceným. Na počátku 16. kapitoly Lukáše se pak podobenstvím o nepoctivém správci obrací na své učedníky, byť je pravděpodobné, že farizeové je slyšeli také, protože ihned po tomto podobenství se opět objevují na scéně.
          Podobenství určené především učedníkům dnes leckoho mate, protože se při povrchním čtení zdá, že Pán Ježíš zde schvaluje nepoctivost. Pokusím se vysvětlit, proč tomu tak není.
Jsem přesvědčen, že toto podobenství může pochopit i člověk, který neznal ekonomické reálie v Judsku doby Ježíšovy. Stačí, když ví, jak obecně přistupovat k podobenstvím a alegoriím. Mezi podobenstvím a alegorií není přesná hranice, což může být někdy při snaze pochopit smysl matoucí.
          Podobenství se snaží zpravidla vyjádřit jen jednu myšlenku. Proto jsou také některá podobenství krátká: „Království Nebes je dále podobné člověku kupci, hledajícímu krásné perly. Když našel jednu drahocennou perlu, odešel a prodal vše, co měl, a koupil ji“ (Mt 13,45-46). Ježíš zde neřeší, kdo je ten kupec, jak tu perlu našel, jaká byla hodnota majetku, který prodal aj. Alegorie je zpravidla delší, obsahuje více prvků, a mnohé z těchto prvků mají zcela konkrétní význam. Tak je tomu třeba s podobenstvím o rozsévači, resp. s podobenstvím o čtyřech druzích půdy nebo s podobenstvím o pleveli na poli. Čteme, že tato podobenství Pán Ježíš svým učedníkům vykládal, a právě Ježíšovy výklady z těchto podobenství dělají alegorii. „Pole je tento svět.“ „Semeno je Boží slovo.“ „Nepřítel je ďábel.“ Mnohé prvky těchto podobenství jsou vysvětleny, ne však nutně všechny. Ježíš například nemluví o tom, co znamenají ptáci, kteří přiletěli a sezobali semena padlá podél cesty (Mt 13,4). Přitom my tuto alegorii můžeme rozvíjet a vyslovit třeba určité hypotézy, co by tito ptáci mohli být.
          Lukášem zachycené podobenství o nepoctivém správci patří k těm delším, nicméně má dle mého názoru jednu jedinou myšlenku. Než ji vyslovím (i když je mi jasné, že řada čtenářů už nyní ví, co napíšu), seznamme se s tehdejšími ekonomickými reáliemi.
Židé, kteří někomu něco půjčovali, nesměli vyžadovat úroky z půjčky. Tak chápali v Ježíšově době ustanovení z Levitiku 25,35-37: „Když tvůj bratr zchudne a nedostává se mu prostředků vůči tobě, ujmi se ho jako hosta či příchozího, ať žije u tebe. Neber od něj lichvu ani úrok, ale boj se svého Boha; tvůj bratr ať žije u tebe. Své stříbro mu nedávej na lichvu ani své jídlo za příplatek.“ Osobně si myslím, že Bůh zde zakazuje snahu zneužít nouze svého bližního a nabádá k dobročinnosti. Soudím tak z prvních citovaných slov: „Když tvůj bratr zchudne.“ Nemyslím si, že Boží vůle byla, aby lidé vztáhli tato slova na jakékoli ekonomické transakce, tedy např. na obchodní transakce dvou partnerů, kterým se oběma daří dobře. Předpokládám, že chápeme rozdíl mezi lichvou a úrokem. Lichva má být právem zakázána, nikoli však úrok. Když se zakáže jakýkoli úrok, ekonomice to škodí, a lidé stejně musí najít nějaký mechanismus, jak zákaz úroku obejít. To se týká jednak židů, ale stejnou měrou i muslimů. I v muslimském světě našli mechanismus, jak zákaz úroků obejít.
          Jestli jsem to z komentářů dobře pochopil, tak to v době Ježíšově fungovalo asi takto: Někdo si vypůjčil dejme tomu 80 batů oleje, ale sám vystavil doklad, že dluží 100 batů. V našem podobenství je zajímavé, že pokud šlo o olej, byla „cena za půjčení“ hodně vysoká – vypůjčil si (formálně, ne reálně) 100 batů, ale vracet měl jen 50 (což bylo asi reálné množství, která si půjčil). U pšenice to bylo jinak – 100 měřic vůči 80 měřicím. Podle Leona Morrise byl rozdíl dán tím, že přeprava oleje a zacházení s ním bylo podstatně složitější než s pšenicí; možné ztráty byly vyšší, proto byla zápůjčka oleje dražší.
          Všimněme si malého detailu: České překlady vesměs zachycují, že nepoctivý správce si volal dlužníky „jednoho po druhém“. Je sice psáno, že si zavolal „všechny“, ale patrně ne najednou. Jednak si s každým potřeboval vytvořit osobní vztah, aby u něj našel přízeň, až bude svým pánem vyhozen, jednak byly tyto transakce neveřejné. Dokonce se prý stávalo, že bohatí lidé si uvědomovali, že jde vlastně o obcházení (dle mého názoru špatně pochopeného) onoho místa z Levitiku, a proto to nechávali na svých „správcích“ a tvářili se, že o žádném úroku nevědí.
          To také vysvětluje, proč „pán“ onoho nepoctivého správce pochválil. Nemohl totiž veřejně přiznat, že věděl, že půjčuje za (umně zamaskovaný) úrok. Tím by se společensky znemožnil. Nevíme, co se odehrávalo v jeho nitru, možná byl na svého správce hodně nazlobený, ale pokud by se dostalo na veřejnost, že skutečně nevyžaduje žádný úrok, byl by považován za zbožného člověka (veřejnost téměř jistě věděla, jak to ve skutečnosti chodí). Ekonomicky i společensky bylo tedy pro něj výhodnější svého správce „pochválit“.
          Někteří komentátoři jsou toho názoru, že nepoctivého správce nechválil „pán“, ale „Pán“, tedy Bůh (řecky kyrios; tak se překládá slovo Bůh (ve smyslu Jahve, česky Hospodin; na rozdíl od Él, co je také Bůh, ale ve smyslu druhovém, nikoli osobním, řecky theos). Myslím si, že to tak není, ale pro věc samotnou to nemá podstatný význam.
          Jsem přesvědčen, že toto Ježíšovo podobenství nám chce říci jediné: Pamatuj na budoucnost. A pokud jsme „synové světla“, pak nám říká: Pamatuj na věčnost. Onen nepoctivý správce byl možná nevěřící materialista, ale mohl to být i „věřící“, který nedomýšlel etické důsledky své víry. Ale o tom vlastně nic nevíme. Zřejmé však je, že se stará o svou budoucnost. Kopat nemůže, možná to byl tělesně postižený člověk nebo už byl na kopání starý, a žebrat se styděl. (Přiznám se, že jsem poznal řadu lidí, u kterých to bylo obráceně: Kopat mohli, ale nekopali, a žebrat se nestyděli. Jeden takový mi zrovna před půlhodinou volal.) Proto vymyslel plán, jak se zabezpečit na stáří. Zdali se mu to skutečně podařilo, to se z podobenství z principu dovědět nemůžeme. Je to podobenství, nikoli „skutečný“ příběh. Radím ti, zařiď se podle Ježíšových slov! Máš tady padesát, sedmdesát, možná sto let, během nichž se rozhodneš, kde budeš trávit věčnost. Ale na tvém rozhodnutí opravdu hodně záleží. Celý tvůj život.

Apologie Vánoc

Díky pandemii jsou letošní Vánoce jiné. Na jesenickém náměstí sice nějaká vánoční hudba zní, ale většina vánočních stánků je zavřených a ve velkých obchodech jsem zatím vánoční hudbu neslyšel. Vánoční strom sice stojí v Praze, v Jeseníku a jistě i jinde, ale nekonalo se žádné slavnostní rozsvěcení. V ulicích je večer spíše prázdno. Ti, kdo si stěžovali na to, že Vánoce pohltil konzum, by mohli být letos spokojenější.
          Půlnoční bohoslužby možná letos vůbec nebudou, a pokud ano, tak v mnohem komornějším provedení. Nicméně o smyslu Vánoc budou možná alespoň někteří lidé přemýšlet více než kdy jindy. COVID 19 řádí a mnozí již ztratili někoho blízkého a asi se mezi námi najde už jen málokdo, kdo by nevěděl o úmrtí souseda, kolegy z práce, spolužáka ze školy… Lidí, kteří tvrdí, že jde „jen o takovou chřipku“, postupně ubývá.
          A jaký je tedy ten smysl Vánoc? Křesťané slaví narození svého Spasitele Ježíše Krista.
          Ano, vím, že Ježíš se patrně nenarodil o Vánocích. Za nejpravděpodobnější považuji, že se narodil někdy na podzim, nicméně existují i jiné hypotézy, které se snaží doložit, že se mohl narodit opravdu o Vánocích. Pro mě by to byla zajímavá otázka pro biblické a historické bádání, ale rozhodně to není otázka klíčová. Důležité je, že se Spasitel narodil.
          Existují tři velké biblické svátky – Velikonoce, Letnice a Svátek stánků. O Velikonocích si připomínáme Ježíšovu smrt a vzkříšení, nicméně počátek Velikonoc musíme hledat v hluboké minulosti, kdy Izraelité vyšly z egyptského otroctví. Tato historická událost byla předjímkou mnohem zásadnější události, tedy Ježíšovy výkupné smrti a jeho slavného vzkříšení.
          O Letnicích byl vylit Duch svatý. Letnice odpovídají přítomnosti. I ty měly historickou předlohu v tóře, ale pro nás je důležité, že teď působí Duch svatý ve své církvi a skrze ni.
          Svátek stánků se vztahuje k události, která teprve nastane. Kristus se vrátí pro svůj lid, sestoupí Nový Jeruzalém, a naplní se slovo o tom, že Slovo se stalo tělem a přebývalo (v originále doslova „stanovalo“) mezi námi.
          To jsou tedy tři hlavní svátky Božího lidu, a vidíme, že Vánoce mezi nimi nejsou. Tím se ale nemusíme trápit. Izrael měl i jiné svátky, které nebyly předepsány tórou – například svátky purim nebo svátek, o kterém židovské dívky vzpomínaly na dceru Jiftáchovu. A samozřejmě chanuka, slavný svátek připomínající Boží zázračný zásah ve prospěch Božího lidu.
          Narození Spasitele Ježíše je ale dobrým důvodem k oslavám. (Ne, nemusíte je slavit, pokud se vám to nějak příčí. Není to povinnost.) Celý advent si můžeme připomínat starozákonní proroctví o příchodu Mesiáše, a pak, o Vánocích, můžeme slavit, že skutečně přišel. A on přišel. Byla to historická událost, kdy se nebe proťalo se zemí.
          Stromeček, koledy, vánoční hudba, v našem prostředí i pohádky v televizi, které se opakují stále znovu, takže někteří je už znají zpaměti… Máloco z toho lidem připomíná skutečného Spasitele. O něco lepší je to s Betlémem, kde se můžeme setkat s pastýři, kteří se přišli poklonit právě narozenému Spasiteli, případně s třemi mudrci („králi“) od Východu, které hvězda přivedla až k Ježíšovi. Ale ať už začneme odkudkoli, od kterékoli části vánočního příběhu, záleží jen na nás, kdy a jak dojdeme k samotnému Spasiteli. Vánoce jsou, ať už si myslí kdokoli cokoli, součástí Velkého příběhu o Boží cestě za ztraceným člověkem. A jsou vlastně znamením neuvěřitelné Boží vynalézavosti, jeho záliby v dobrodružství a překvapení, a rovněž ochoty riskovat.
          A tak Bůh Otec sestupuje na zem v podobě bezbranného nemluvňátka, v němž poznáváme Immanuele, což znamená „S námi Bůh“. Ano, Bůh se stal bezbranným a provedl paradesantní výsadek na území nepřítele. Nepřítel sice zuřil, ale nemohl proti Ježíšovi podniknout nic, dokud i on neuslyšel z nebes hlas „Toto je můj milovaný Syn“. Zkoušel to pak na poušti všechno zvrátit, ale druhý Adam na rozdíl od prvního Adama pokušení nepodlehl. Satan sice zuří a každoročně zabije na 150 000 křesťanů, ale jeho konec se blíží. O jeho bezvýznamnosti svědčí kniha Zjevení, podle níž bude spoután nikoli samotným Ježíšem, ale nějakým andělem, jehož jméno ani neznáme.
          Vskutku, máme co slavit.
          A pokud se vás někdo bude ptát na smysl Vánoc, máte o čem vyprávět. Je to skutečně Velký příběh.
psáno koncem listopadu 2020

Nevěřící, odejděte!

Nová kniha Michala Řoutila

Není to dávno, co vyšla Řoutilova kniha Katastrofa křesťanů, pojednávající o osudech arménského národa a arménské církve. Nyní přichází Michal Řoutil, odborník na orientální křesťanství, s novou knihou, pojednávající o dějinách a současnosti křesťanských komunit v řadě států Blízkého Východu (včetně Izraele a Palestinských území) a několika dalších zemí (konkrétně jde o Kypr, Pákistán, Afghánistán, Libyi a Súdán). Kapitoly věnované jednotlivým zemím začínají popisem příchodu křesťanství, osudu křesťanství po nástupu islámu, až po současnou situaci, kdy křesťanů v těchto oblastech valem ubývá a kdy se pronásledování křesťanů stává mnohem důslednějším a systematičtějším než dříve (jakkoli existují mezi jednotlivými státy značné rozdíly). Kniha obsahuje řadu fotografií. Seznam použité literatury tvoří 45 stran. Poznámky na konci knihy (tedy citace a zdroje) tvoří rovnou stovku stran. Kromě toho obsahuje kniha celou řadu tabulek; vesměs jde o demografické údaje o počtu obyvatel a o počtu lidí, hlásících se k jednotlivým vyznáním. Dále kniha obsahuje „Slovníček pojmů a schéma blízkovýchodních církví“ (o nichž průměrný Čech neví zhola nic a průměrný český křesťan takřka nic). Celkem má kniha 632 stran a rozhodně to není veselé čtení.
Úvodní kapitola začíná citátem rabína Jicchoka Adlersteina: „Pokud nás chcete pochopit, studovat náš příběh, poučte se o naší bolesti.“ Tato slova říkají židé křesťanům, kteří chtějí po holokaustu stavět nové mosty vzájemného respektu. Když se však křesťané zaposlouchají do židovského příběhu, překvapivě naleznou sebe sama /…/ Křesťané se stali novými židy /…/ Dnes již však křesťané židy překonali a stali se nejpočetnější pronásledovanou skupinou osob na tváři země.
V autorově úvodu najdeme větu „Kniha nemá konfrontační charakter.“ Připadalo mi to nemožné. Nicméně… autor má pravdu. Podobně jako kniha Katastrofa křesťanů na mě i tato nová kniha působila děsivě právě tím, že věcně popisuje, co se stalo, skoro až s jakousi odtažitostí, spjatou s přísnou vědeckou akribií. Přinejmenším na mě to působí mnohem silněji, než kdyby šlo o nějaký ideologický pamflet nebo emocionální popis dokumentovaných hrůz. V tomto ohledu před autorem smekám – v knize jsou pasáže, které jsem nedokázal ani přečíst, aniž by na mě padala jakási existenciální tíseň, natož abych byl schopen něco takového napsat.
Knihu recenzovali přední čeští (a jeden polský) odborníci na danou tématiku. Sám jsem neodborník na tuto tématiku a z uvedených jmen jsem znal jediné – Prof. PhDr. Luboše Kropáčka CSc., kterého jistě nikdo nebude podezírat z islamofobie.  Knihu vydalo nakladatelství Pavel Mervart. A kde si lze knihu objednat? Uvádím informace autora: Kniha stojí v plné ceně něco kolem 590,- Kč (http://pavelmervart.cz/kniha/neverici-odejdete-soucasne-pronasledovani-krestanu-ve-vybranych-zemich-blizkeho-vychodu-a-afriky-672/), dá se ale sehnat i za 420,- Kč (https://www.booktook.cz/p/neverici-odejdete-soucasne-pronasledovani-krestanu-ve-vybranych-zemich-blizkeho-vychodu-a-afriky/). 
11. prosince 2020

Ospravedlnění hříšníci

 Nejprve citát z dopisu jednoho z mých abonentů:
„Sestra v Kristu mi… řekla, že já nejsem hříšník a že sedím spolu s Kristem na trůnu a kraluji. Že jsem vítěz. Je to pravda?
Druhý křesťan mi řekl, že jsme ospravedlnění hříšníci a že jsme pořád hříšníci a že ta sestra se plete.“

Tento dotaz je mezi křesťany taková trvalka. V průběhu let jsem ho slyšel mnohokrát a zakusil jsem i mnoho sporů na toto téma. Současně tento spor považuji za ukázkový případ, jak mnoho záleží na kontextu a na tom, co tím chce zastánce jednoho či druhého názoru říci.
Zastavme se u prvního tvrzení. Předpokládám, že ona sestra přijala Pána Ježíše Krista jako svého Spasitele a Pána, a že ví, že totéž platí o člověku, který se táže. Na podporu svého tvrzení by mohla citovat celou řadu veršů z Písma; uveďme si za všechny pouze Ef 2,4-6: „Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, pro svou velikou lásku, kterou nás miloval, i když jsme byli mrtvi pro svá provinění, obživil nás spolu s Kristem – milostí jste zachráněni – a spolu s ním nás probudil k životu a spolu posadil na nebeských místech v Kristu Ježíši.“ Může nás ale zarazit tazatelův dotaz: „Je to pravda?“ Je možné být vítězem, kralovat spolu s Kristem a nevědět o tom?
Domnívám se, že ano. Skutečnost popsaná v citovaných verších z listu Efezským je „skutečně skutečnost“, nicméně my se k této skutečnosti vztahujeme vírou. Pavlova slova nám zjevují, abych tak řekl, náš potenciál, tedy něco, co je nám nabídnuto a do čeho můžeme vstoupit (vírou).
Problém nastává tehdy, když člověk zapomene – nebo nebere dostatečně vážně – jiné výpovědi Písma. Např. slova apoštola Jana z 1J 1:8: „Řekneme-li, že žádný hřích nemáme, klameme sami sebe a pravda v nás není.“
Patrně s myšlenkou na tato (a podobná) slova Písma onen bratr této sestře oponoval: Ano, Kristus nás ospravedlnil, odpustil nám naše hříchy, ale my stále ještě hřešíme. Jsme tedy ospravedlnění, ale stále jsme hříšníci.
Lidem, kteří zastávají toto stanovisko, připadají ti první, vyznávající své vítězství, jako nerealističtí. A zpravidla si všímají, že tito lidé někdy triumfalisticky mluví, neustále „vítězí“, ale pak se v reálném životě dopouštějí menších nebo větších hříchů, přes něž se hravě přenesou. Prostě si je nepřipouštějí.
Na druhé straně ale můžeme také často vidět určitý nedostatek. Člověk, který zdůrazňuje, že jsme stále jen ospravedlnění hříšníci, nic víc, někdy toto stanovisko cituje na podporu určitého svého postoje: Odmítá s hříchem bojovat. Nevěří, že by mu Ježíš Kristus mohl dát vítězství. Nemůže zcela přestat hřešit – vždyť je stále hříšník, byť ospravedlněný. A tak může mezi zastánci těchto dvou stanovisek dojít k napětí – a také k němu dochází.
Proto se, jsem-li vyzván, abych se k danému sporu vyjádřil, ptám na kontext. Co tím chce zastánce toho či onoho stanoviska říci? A potvrzuje se mi, že když dva říkají totéž, není to vždycky totéž. Z pastoračního hlediska jsem se vícekrát ocitl v situaci, kdy jsem oněm „triumfujícím“ křesťanům musel připomenout slova z 1. listu Janova, a naopak oněm „ospravedlněným hříšníkům“ jsem připomínal, že Kristus nám skutečně dává vítězství nad hříchem, a my se ho můžeme a máme chopit vírou.
Záleží tedy na tom, s kým mluvíme. Zajímá mě, zda ten, kdo zdůrazňuje, že jsme ospravedlnění hříšníci, je ochoten zápasit s hříchem, nebo zda ho jeho zdánlivě pokorné vyznání nevede k rezignaci a demobilizaci.
Vnáším pak často do diskuse nový prvek: Říkám, že sice ještě někdy hřeším, ale pokud miluji Pána Ježíše a chci mu svým životem dělat radost, pak nemám identitu hříšníka. Mám skutečně identitu Božího dítěte – identitu člověka, který s Kristem vítězí.
Když byly naše děti malé, všechny měly příjmení Drápal. Proč? Protože to byly moje děti. Někdy jsem z nich měl radost, někdy mě zarmoutily, někdy zlobily… Ale stále měli „drápalovskou identitu“. Ta totiž nebyla dána tím, do jaké míry jsou hodné, ale tím, že to byly naše děti. Podobně nás jednotlivý hřích nemůže zbavit našeho vítězství v Kristu.
Pokud se ale mé děti chovaly – třeba už na pískovišti – nevhodně, netrpěl bych jim, kdyby místo omluvy a nápravy jen opakovaly: „Ale já jsem přece Drápal.“ Pokud jsme necitliví a nelaskaví a pokud hřešíme, pak slova „vítězím v Kristu“ znějí prázdně. Pak děláme svému Pánu jen ostudu.
Na druhou stranu lidé, kteří zdůrazňují, že jsme ospravedlnění hříšníci, si musí nechat líbit otázku, zda chtějí vůbec přijmout identitu Božích dětí. U některých jsem měl dojem, že nikoli. Jejich víra pak nebyla spjata s radostí a s nadějí.
Asi znáte slovo o rabínovi, který s sebou v jedné kapse nosil cedulku s nápisem „Nejsi než prach a popel“, a v druhé s nápisem „Byl jsi vyvolen před stvořením světa“. Ano, jsem ospravedlněný hříšník. Ale sedím spolu s Kristem v ponebesí. Ano, sedím s Kristem v ponebesí. Ale někdy sám sebe nepříjemně překvapím nějakým hříchem. Vědomí Kristova vítězství mě naplňuje radostí a odhodláním. A vědomí, že občas padnu, mě připomíná, abych se držel při zemi.
Je skvělé, že pokud své hříchy doznáváme, Bůh nám odpouští a očišťuje nás.
 
29. listopadu 2020

Walt Heyer: Odvrácená tvář transgenderu

(pokus o recenzi)

VWalt Heyer je muž, který žil osm let jako transgenderová žena. Tématu se tedy nevěnuje s akademickým odstupem, ale na základě vlastních zkušeností.
Kdyby se nám podobná kniha dostala do rukou před padesáti lety, vůbec bychom nechápali, oč se jedná. Genderová ideologie tehdy neexistovala, nebo byla ještě v plenkách. Dnes jde o významné celospolečenské téma.
Před padesáti lety by možná někteří lékaři přemýšleli o možnostech operativní změny pohlaví; dnes se jedná málem o průmyslové odvětví. Tisíce lidí po celém světě podstupují takové operativní změny v naději, že tím vyřeší své psychické a jiné problémy. Potíž je v tom, že řada z nich zjistí, že tzv. „genderová dysforie“, tedy jakási nespokojenost s vlastním pohlavím, tím hlavním problémem nebyla. Bohužel, někdy to zjistí až v situaci, kdy jim byly odstraněny funkční sexuální orgány a byly nahrazeny orgány nefunkčními.
Významná část lidí, kteří změnu pohlaví podstoupili, této změny později lituje. První část Heyerovy knihy obsahuje třicet příběhů takovýchto lidí. Většina z nich podstoupila tzv. „detranzici“, jiní o ní uvažují. Lze předpokládat, že pokud bude dosavadní trend trvat, bude počet těchto lidí narůstat. Zatímco ty, kdo uvažují o „tranzici“, tedy změně pohlaví, mnozí lékaři, sexuologové a psychologové v jejich plánech povzbuzují, těm, kteří zvažují detranzici, se takové podpory nedostává. Walt Heyer patří k hrstce těch, kteří jim tuto podporu poskytují.
Druhá část knihy je věnována dětem. Při čtení této části na mě padala největší úzkost. Operativní změnu pohlaví v době puberty chápu jako zločin páchaný na dítěti, které ještě není schopno domyslet důsledky svého „informovaného souhlasu“, o němž Walt Heyer píše – a dokládá důkazy – že příliš „informovaný“ není. Třetí část knihy je nazvána „Fakta a informace“, ta přináší lékařský pohled na tuto problematiku a mimo jiné také svědectví o tom, jak se ti, kdo změnu pohlaví podporují, snaží umlčet ty, kteří před ní varují.
Ocituji odstavec, shrnující základní námitku autora: „Genderoví obhájci povzbuzují, ne-li přímo nutí rodiče a děti, aby se vydali na jednosměrnou cestu sociální, hormonální a fyzické tranzice. A činí tak bez jediné vědecky ověřené studie s kontrolním vzorkem, která by potvrdila, že tato léčba je bezpečná a z dlouhodobého hlediska efektivní. Je to velký experiment na dětech s mnoha riziky a důsledky. Dospělí, kteří dávají dětem právo zvolit si svůj gender, vůbec neberou v úvahu dlouhodobá rizika ve formě lítosti, nespokojenosti a sebevražd.“
České vydání této knihy je doplněno o vyjádření řady českých lékařů a sexuologů.
Knihu o 160 stranách vydalo nakladatelství Jiří Nosek – KLIKA v roce 2020. Přeložil Vítězslav Šťastný. Doporučená cena je 271 Kč. Knihu je možno objednat na internetové adrese https://alipro.cz/eshop/.

Nevýhra nad koronavirem

(úvahy moralizujícího starce)

Ve středu 25. listopadu jsem měl zvláštní prožitek. Kdybych byl huráchrismatik, možná bych tvrdil, že šlo o „zjevení od Pána“. Kdybych byl nevěřící skeptik, asi bych si řekl, že jsem si dal pět a pět dohromady a najednou mi to bylo jasné.
          Oč se jedná? Ve středu mi došlo, že přijde třetí vlna. Nebo možná… že druhá neskončí. Parametry se trochu zlepší, mírně se nám uleví, a pak to přijde zas. Snad nás zachrání očkování. Vidím to jako dost pravděpodobné. Přitom jsme mohli nad touto pandemií zvítězit – to bychom ale museli mít jinou mentalitu. Pokusím se to vysvětlit.
          Na jaře jsem se radoval z toho, že Izrael a Česká republika jsou jediné země, kde se na COVID-19 neumírá. Pár týdnů to skutečně platilo. A v říjnu přišel antiklimax: tyto země na tom byly ze všech nejhůř.
          Mohli jsme pozorovat, jak různé země volí různou strategii. Jinak na to šli ve Švédsku, jinak ve Spojeném království, jinak ve Španělsku… Někdy se zdálo, že v nějaké zemi na to kápli, a tak byla tato země dávána za příklad, ale stačilo pár týdnů a všechno bylo jinak (nejvýraznější byl asi případ Švédska).
          Mezi evropskými zeměmi jsou velké rozdíly – např. Slováci a Maďaři jsou na tom mnohem lépe než my a Poláci. Nicméně ani tam žádná sláva. A nejbohatší evropská země – malé Lucembursko – je na tom v některých parametrech nejhůř. Jako kdyby nám chtěl Pán Bůh připomenout, že bohatství nás nezachrání.
          Osudy evropských strategií – jednou nahoře a jednou dole – zase jako by nám chtěly připomenout, že první budou poslední a poslední první.
          Přitom není pravda, že by nad pandemií nešlo vyhrát. Je jedna země, která vyhrála úplně, a pak je několik, které vyhrály téměř.
          Tou jednou zemí je Taiwan, ty další téměř vítězné jsou, Singapur, Jižní Korea a snad sem můžeme počítat i Japonsko. (Ke komunistické Číně se nevyjadřuji, protože jejím oficiálním údajům nevěřím. Možná také zvítězili, ale za cenu, kterou bych nebyl ochoten platit, proto tuto velkou zemi nechávám stranou.)
          Uvedené země – s výjimkou Singapuru – jsou demokratické. Neplatí tedy teze, že demokratické země nejsou schopny podobné katastrofy zvládnout. (Singapur sice není demokratický, ale je to právní stát.)
Tajwan – 0 případů
Singapur – cca 5 případů denně
Jižní Korea – cca 300 případů denně – 55 milionů obyvatel!
Japonsko – 1900 případů denně – ovšem na 126 milionů obyvatel
          Jak zvítězit? Ta rada není ani složitá, ani nějak překvapivá. Chtělo to vyhlásit hned na počátku maximální lock-down, tedy dočasné zmrazení ekonomiky a dalších aspektů života, maximální omezení mezilidských kontaktů, a především co nejméně výjimek. Po třech týdnech by virus „vyschl“, a když by se pak někde objevil, bylo potřeba danou rodinu/vesnici/oblast uzavřít na dalších 14 dnů. A kdyby se – nedej Bože – druhá vlna objevila, řešit ji opět se stejným odhodláním.
          Proč to u nás nešlo a ve východní Asii šlo?
          Rozdíl je ve vztahu k autoritám. V uvedených zemích můžeme ledacos kritizovat, ale ony neznají švejkování. A respektují autority. A asi také pociťují větší odpovědnost jednotlivce vůči celku.
          Slyšel jsem – u nás – o případech, kdy zaměstnanci měli evidentní příznaky COVIDu. ale buď sami nešli na testy, aby rodina nemusela do karantény, nebo jim to zakazoval šéf (prý někdy pod hrozbou vyhazovu z práce), protože nechtěl přijít o pracovníky. Stačí, aby tento přístup mělo nějakých osm procent obyvatelstva, a vláda se může snažit sebevíc, ale k ničemu to nebude.
          Pokud jde tedy o boj s koronavirem, Češi jsou světoví experti na dvojí: Jednak na nápady, jak vládní opatření obcházet, jednak na vymýšlení hypotéz, kdo za to může. V tom děláme velké objevy. Zprvu jsem si ty teorie ukládal do speciálního adresáře, že bych je někdy zkatalogizoval, podobně jako někdo sbírá poštovní známky, ale pak jsem to vzdal. Teorií bylo stále více a epidemie stále hrozivější.
Jinými slovy – na Dálném východě vítězí, protože mají více sociálního kapitálu. Lidé mají větší důvěru v to, že vládní opatření mají smysl, a smysl pro autoritu jim nedá, aby podváděli. Na druhé straně vláda se lidí nebojí – ona důvěra je zřejmě obousměrná. Kdyby se u nás začalo s radikálními opatřeními v září o dva týdny dříve, druhá vlna by nás patrně neminula, ale byla by podstatně slabší. A my bychom nebyli premianty. Jenže premiér se bál, co to s lidmi udělá. Oceňuji, že to přiznal a že se za to omluvil. Taková přiznání a takové omluvy mohou sociální kapitál zvýšit, ale půjde to – přinejmenším zpočátku – velmi pomalu.
Vidím nějaké řešení? Vidím, ale je to běh na dlouhou trať.
Teď je situace taková, že si zvolíme politiky, ale pak jim nevěříme. A dokonce jimi pohrdáme. Politici jsou ale limitovaní tím, jací jsme my. Zkusme si každý najít nějakého člověka, který nám může být morálním vzorem. A učme se od něj. Zvažme, zda mu nenavrhnout, aby šel do politiky.
Tím morálním vzorem nebude člověk, který nikdy nechybuje. Takový byl pouze Ježíš Kristus. Ale bude to člověk, který dokáže přiznat chybu a omluvit se. Jinými slovy: Dokáže činit pokání.
Jsem přesvědčen, že jen Bůh je schopen podstatně změnit charakter člověka k lepšímu. Držím ovšem palce každému, kdo to zkouší bez Boha. Čím poctivěji to bude zkoušet, tím lépe. A spousta proměněných jednotlivců znamená i proměněnou společnost. Jednejme tedy tak, aby k nám lidé mohli mít důvěru.
          27. listopadu 2020

Hampl: Cesta z nevolnictví (recenze)
Mnozí politici se žurnalistů bojí. Obávám se ale, že ne proto, že by se styděli za své názory, ale (recenze)

Petr Hampl je rozporuplná osobnost. Když jeho jméno zmíním před některými svými přáteli a dokonce i příbuznými, vztyčí varovně prst a upozorní mě na některé jeho nepřijatelné názory. A je pravda, že některé jeho názory jsou nepřijatelné i pro mě.
Nicméně: Ať už jsou názory a postoje Petra Hampla jakékoli, neznám mnoho lidí – a v České republice vlastně nikoho – kdo by tak srozumitelně a dobře pojmenovával některé skutečnosti, které považuji za tragické a nebezpečné. Mohl bych zmínit odpor k migraci, ale to není to hlavní, co mě na Petru Hamplovi zajímá. V této otázce mám celkem jasno. Mé postoje jsou asi méně vyhrocené než Hamplovy, jsem celkově poněkud laskavější (alespoň to o mně někteří lidé tvrdí), ale jde o otázky, s nimiž nějak vnitřně nezápasím. Co mě trápí – a kde nemám jasno, natož pak řešení – je skutečnost, že bohatí jsou stále bohatší a chudí jsou stále chudší, a pak i skutečnost, že velké nadnárodní korporace jsou silnější než jednotlivé státy a silou svých peněz vnucují společnostem neomarxistickou agendu. Tento proces ale chápu jen jaksi mlhavě (přiznávám se, že v tom nemám příliš jasno) a ani Hamplova kniha tuto mlhu zcela nerozptýlila. Nicméně problémy alespoň pojmenovává a do určité míry popisuje i mechanismy, které jsou ve hře. Možná nejsem dostatečně vzdělaný, ale neznám nikoho, kdo by tyto věci pojmenovával a popisoval, a dokonce i nabízel určité řešení. Předem prozradím, že Hamplovo řešení nepokládám za realistické. Nepřináší-li Hampl správné odpovědi, alespoň si klade správné otázky.
          Základní tezí je, že dnešnímu světu vládne „nová aristokracie“, kterou tvoří 3 – 5 procent populace (s. 18). Tato nová aristokracie (vysocí byrokraté a vysocí manažeři) „vytváří vlastní svět s vlastní morálkou, životním stylem, hudebním vkusem, stylem oblékání, kuchyní, pohledem na rodinu apod.“ (tamtéž). Hampl tvrdí, že „většina příslušníků nové aristokracie nemá žádné nebo téměř žádné kontakty s lidmi z nižších sociálních vrstev“ (s. 19).
          Hampl tvrdí, že podobné rozvrstvení společnosti – tedy na aristokracii a zbytek populace – existovalo před vznikem národních států a rozvojem kapitalismu. Kapitalismus přinesl nepředstavitelný nárůst produktivity (s. 20) a rozdíly mezi vrstvami společnosti se začaly snižovat. „Sňatek knížete s pradlenou je skandálem, o kterém se mluví ještě po tisíci letech, zatímco sňatek předválečného továrníka s květinářkou je něčím sice málo pravděpodobným, ale nikoli děsivě skandálním.“ (s. 21. Zde můžete okusit nejen Hamplovy názory, ale i určitý literární humor, s kterým píše a který velmi oceňuji.) S nástupem globalizace a nové aristokracie ovšem toto sbližování a vědomí příslušnosti k jednomu národu mizí: „…manažer z pražské pobočky nadnárodní korporace nedokáže pochopit, proč by měl mít blíže k prodavačce z Nového Města nad Metují než k pasáčkovi z Mali. Ani jeden z nich není příslušníkem jeho kmene“ (s. 22). Národní stát je potenciálním centrem odporu vůči této nadřazenosti nové aristokracie (s. 28).
          Hampl – podle mě pravdivě – konstatuje, že ačkoli se technologie neustále zlepšují, životní úroveň většiny obyvatel stagnuje nebo klesá. Úroveň škol se zhoršuje (s. 49).
          Za období „s nejmenšími sociálními rozdíly v dějinách Západu“ považuje Hampl padesátá léta minulého století (s. 78). Byla to doba, kdy „společnost se stala celkem, kde lidé sdíleli přesvědčení, morální hodnoty a životní styl“ (s. 79).
          Pak ale přišlo období, kdy „poprvé v moderních dějinách začaly univerzity produkovat tisíce naprosto nepotřebných absolventů a úřady sociálního státu začaly vytvářet programy prohlubující chudobu“ (s. 80). „Programy ‚války proti chudobě‘ vytvořily tisíce skvělých příležitostí pro lidi z vyšších tříd, ale situace chudých se přestala zlepšovat“ (s. 99). Na počátku těchto procesů napsal Friedrich A. Hayek svou knihu Cesta do otroctví, v níž popisuje počátek tohoto trendu. (Hampl mluví o „Cestě do nevolnictví“; název jeho knihy Cesta z nevolnictví je tedy narážkou na Hayekovu knihu.) K tomu se přidalo používání digitálních technologií: „V počítačovém světě je mnohem snadnější vytvářet mezinárodní komunity a fakticky se oddělit od svých spoluobčanů“ (s. 82). Jak funguje tento nový svět? „Nejvýznamnější rozhodnutí jsou často přijímána nikoli přímo v korporaci, ale v bankách a investičních fondech. Tamní manažeři už ani nepředstírají znalost toho, co podnik dělá, ale hodnotí vše podle výkazů. Přestalo záležet na lidech, přestalo záležet na strojích, přestalo záležet na kvalitě produktů. Zůstalo už jediné – bude z toho možné vyrobit správné účetní výkazy?“ (s.83). V tomto světě „i ti manažeři, kteří jsou dramaticky neúspěšní, odcházejí s dříve nepředstavitelnými zlatými padáky“ (s. 84). Pamatujete na finanční krizi z roku 2008? Ty zlaté padáky tehdy zaplatili daňoví poplatníci.
          Hampl konstatuje, že „u naprosté většiny lidí je o jejich sociálním zařazení rozhodnuto už v okamžiku narození“ (s. 85). Potvrzuji: proto už „nefunguje“ americký sen, proto je u nás mizivá sociální mobilita. Platí to na obou stranách Atlantiku. Hampl dodává: Jako bychom se vrátili před průmyslovou revoluci.
          Oceňuji, že Petr Hampl odmítá spiklenecké teorie. Neexistuje žádné spiklenecké centrum, které toto vše „řídí“. Je to vlastně mnohem horší: „Pár let úplné převahy progresivismu na školách a v médiích stačí k tomu, aby tisíc let vývoje bylo zahozeno a aby převládla tupá pověrčivost“ (s. 86).
          V dalších částech knihy popisuje Hampl odlišnosti vývoje mezi Spojenými státy a komunistickým Československem a vysvětluje, proč vládnoucí byrokracie za komunismu nevytvořila plně rozvinutou „novou aristokracii“, a také proč a jak se Maďarsko vzepřelo globalizačním procesům. „Maďarsko je dnes asi jedinou zemí západního světa, kde se snižují rozdíly v životních šancích“ (s. 115). Máme o čem přemýšlet.
          Neodpustím si jednu větičku z pojednání o odlišnosti Izraele: „Úspěšný evropský manažer je původní profesí šplhoun, úspěšný izraelský manažer je působní profesí bojovník“ (s. 118).
          Kniha pak obsahuje část věnovanou generačním rozdílům. Jsou to zajímavé úvahy, k nimž se ale nemohu vyjádřit, protože s tímto tématem mám málo zkušeností. Hampl konstatuje – a dokládá řadou myšlenek od jiných autorů, sociologů a demografů – že existuje doslova „nenávist“ mezi mileniály a předchozími generacemi. Jsem asi odstíněn svou rodinou. O politice diskutuji se svými šesti dětmi a jejich životními partnery, a do značné míry i s bratrem a jeho dětmi. Zastáváme nejrůznější názory a teoreticky bych se tedy měl „nenávidět“ zejména se svým mladším synem, jenž je sympatizantem Bernieho Sanderse. Jenže vědomí, že nějak patříme k sobě, že jsme jedna rodina, má pro nás zřejmě větší význam než politické názory.
          Další, rovněž velice zajímavá část, je věnována neomarxismu, který ovládl západní university. Neodpustím si alespoň jedno pozorování: „Za ‚konstrukt‘ je označováno všechno, co se nelíbí anticivilizačním extrémistům – pohlaví, láska, tradice, morálka, národ… A když je něco označeno za konstrukt, má to být co nejrychleji zničeno… Pravý opak je pravdou. Je pro nás biologicky přirozené, že se navzájem utvrzujeme v určitých pohledech a že je předáváme svým dětem“ (s. 149).
          Závěr knihy je věnován rozboru rozvrstvení naší společnosti na „Aktivisty a dozorce“, kteří prosazují globalizační neomarxistickou ideologii, dále na „masové pracovníky a spotřebitele“, kteří se v novém prostředí snaží přežít, ale uvnitř jsou spíše skeptičtí, dále na „nezávislé“, mezi něž patří zejména dělníci, řemeslníci a poskytovatelé služeb, kteří vědí, že k nové aristokracii nikdy patřit nebudou, sledují jiné životní strategie a uchovávají si nezávislé myšlení, a konečně „tajní rebelové“, kteří jsou zaměstnáni v korporátním prostředí nebo ve státní správě. Nejsou k režimu loajální, ale dávají si pozor, aby nevzbudili nežádoucí pozornost. Chtějí v korporátním prostředí vydělat peníze – a pak se věnovat budování něčeho jiného.
          Hampl tvrdí, že potřebujeme ideologii a vizi. S ideologií problém není – všichni tuší, že je „přirozené hájit své dějiny, svůj jazyk, svou rasu a své území“ (s. 281). Problém je podle Hampla s vizí. Vize, kterou líčí, obsahuje na prvním místě obnovu samostatného průmyslu. Ta prý poskytne tisíce nových pracovních míst. Podobně tomu bude se zemědělstvím a výrobou potravin. Součástí vize je i zmenšení rozdílů mezi Prahou, velkými městy a venkovem. Dostupnější bude i bydlení. Hampl tvrdí, že se zvýší i potěšení z práce.
          Hamplova vize se mi líbí, o tom žádná. Problém vidím v tom, že by patrně bylo možné ji uskutečnit ve Spojených státech, ale ne v relativně malém státě uprostřed Evropy. Ke vzpouře proti globální aristokracii by muselo dojít v mnoha evropských státech najednou. Její zásadní porážku v jednom národním státě si nedovedu představit a nepovažuji ji za realistickou.
          Přesto považuji Hamplovu knihu za nesmírně podnětnou. Nepřináší-li potřebné odpovědi, alespoň jasně a srozumitelně popisuje problém. Jsem si jist, že další myslitelé mají i díky Hamplovi na co navazovat.
          Knihu o 295 stranách lze objednat na webových stránkách autora www.petrhampl.com. Předmluvu napsal v díle často citovaný sociolog Jan Keller.
22. listopadu 2020

Pár aktuálních poznámek k politice a žurnalistice

Mnozí politici se žurnalistů bojí. Obávám se ale, že ne proto, že by se styděli za své názory, ale z poněkud jiných důvodů – za chvilku je zmíním. Přemýšlím o tom, jaké by to bylo, kdybych byl žurnalistou. Chtěl bych, aby se mě politici báli? A čeho by se měli bát?
Zapnuté mikrofony
Poměrně často se stává, že nějaký politik je přesvědčen, že jeho slova nikdo nenahrává, a utrousí nějakou ošklivou poznámku o jiném politikovi. Nedávno se to u nás stalo, když se ministryně Jana Maláčová vyjádřila nelichotivě o předsedovi vlády.
Vícekrát se to stalo v poslanecké sněmovně. A předsedovi slovenské vlády Igoru Matovičovi se to nedávno přihodilo dokonce přímo v Bruselu.
Trochu se pochválím. Kdybych byl politikem, měl bych v tomto ohledu pokoj. O svých protivnících, či lépe řečeno o lidech, kteří se mnou nesouhlasí, se v soukromí vyjadřuji se stejnou úctou jako ve svých článcích. A dokonce to myslím naprosto vážně. Proto se nemusím bát, jsou-li někde zapnuté mikrofony.
Přistihování
Dalším oblíbeným sportem, který žurnalisté často provozují, je snaha politika při něčem přistihnout. Může to mít takové formy, jako náhodná (?) přítomnost fotografa v noci u Vyšehradské kapituly. Vůbec nejsem rád, že se bývalý ministr Prymula sešel s několika dalšími lidmi v uzavřené restauraci, ale pochopitelně se vtírá myšlenka: Nebylo to cosi jako fotopast? A tak člověka čeká nezvané dilema: Má mi víc vadit způsob, jak se u nás dělá politika, nebo způsob, jakým se dělá žurnalistika? To, co by bylo správné, je nasnadě: Politická jednání by se měla vést na ministerstvu, na úřadu vlády, potažmo v parlamentu, a měl by z nich být pořízen záznam. Předešlo by se tak spekulacím, kdo, co a proč skrývá. Ale nemá mi spíš vadit chování žurnalistů, kteří sice nemohou rozhodnout, kdo do vlády přijde, ale mohou rozhodnout o tom, kdo z ní vypadne?
          Politici si musí dávat hodně velký pozor na maličkosti, které „normální“ člověk vůbec neřeší. O tom by mohl vyprávět Miroslav Kalousek, který si neprozřetelně dal pivo v restauraci svého známého. Škoda, že se před tím otíral o pana Prymulu.
          Přitom tyto dvě události nejsou srovnatelné. Miroslav Kalousek v té restauraci nevedl žádné jednání. Přiznám se, že být já žurnalistou, nechal bych ho žít. Udělal hloupost, které se věnovalo zbytečně moc minut vysílacího času nebo řádků v novinách, a to v době, kdy řešíme mnohem závažnější věci. Jenže… když od pan Kalousek si taky neodepřel příležitost se o pana Prymulu otřít.
          Kdybych já byl politikem, nedělal bych to.
Vyvozování
Konečně třetí nešvar, který mě netěší, je to, čemu říkám vyvozování. Politik během interview něco řekne, a žurnalista, který se ptá, z jeho slov vyvodí něco, o čem ví, že to tak politik nemyslí. Tím zahání politika do defenzívy, a když ho má v koutě, snaží se z něj vymámit nějaké vyjádření o jiných politicích, ať už z vlastního nebo opačného tábora, a tím rozjitřit vztahy mezi politiky. Je to trochu inteligentnější než onen trik s puštěnými mikrofony, ale hezké to není.
Proč to tak je?
Já vím, bez těchto triků by byla žurnalistika pro mnohé nudná. Vím, že takto pracující žurnalisté by mně asi poradili, abych četl spíše odborné časopisy. Skandály jsou to, co se dobře prodává a co zvyšuje čtenost. My křesťané bychom se na tom ale přesto podílet neměli. A je dobré si uvědomit, že pod tlakem takto provozované žurnalistiky se do politiky pouštějí lidé určitého ražení. Já bych třeba politikem být nemohl, protože mě vždycky napadne, co jsem měl říci, až když je po všem. Politik musí být pohotový. A pak by mě také nebavilo neustále se bránit nařčení, že jsem veden nějakými nečistými motivy. V politice tedy může uspět spíše člověk pohotový než člověk odborně zdatný.
          Občas se někdo takový narodí. Myslím, že takovým člověkem byl T. G. Masaryk. Stojí za to, o takových lidech přemýšlet, takové lidi vyhledávat, za takové lidi se modlit.
Pravdu mohou mít ti, kdo kterých bychom to neřekli.
Občas se stane, že pravdu má někdo, jehož životní styl nám naprosto nesedí. Kdybych žil v Británii koncem roku 1938, možná bych považoval Nevilla Chamberlaina za úžasného mírotvorce. Tak ho asi chápala snad polovička Britů. A pak přišel Winston Churchill, na jehož životní styl bych hleděl velmi kriticky, a zachránil Británii, ne-li Evropu. S tím se prostě musíme smířit. To neznamená, že takové lidi máme napodobovat v tom, co se nám nelíbí, ale měli bychom být natolik velkorysí, abychom byli schopni přiznat, že náš odpůrce měl pravdu a my jsme se mýlili.
Děkuji vám, že jste tento poněkud moralizující komentář dočetli až sem, a nyní se až do konce tohoto dne pusťme do snahy udělat své okolí příjemnějším. Vždyť tento den je prvním dnem zbytku našeho života!
12. listopadu 2020

My jsme to říkali

Několikrát jsem v posledních měsících kritizoval nekonkrétní a neosobní dělení na „my“ a „oni“. Tato zájmena jsou často používána v nenávistných článcích, z nichž není patrné, kdo jsou „my“ a kdo jsou „oni“. Proto hned na začátku vysvětlím, koho mám na mysli. „My“ jsme ti, kdo už zhruba deset let upozorňují, že přijímání muslimských migrantů představuje pro Evropu velké nebezpečí.
Větu, která tvoří název článku, nepíšu a nevyslovuji s nějakým zadostiučiněním. Dokonce bych byl rád, kdybych se celou tu dobu mýlil a kdyby integrace muslimů probíhala pokojně a úspěšně. Ano, je mi jasné, že někteří mě přiřadí do tábora lidí, kteří jsou skutečně netolerantní a nenávistní a cítí se nadřazeně nad jinými etniky či náboženstvími. A nebylo vůbec příjemné nechat si nadávat do xenofobů, islamofobů apod. Když jsme s přáteli organizovali přesídlení několika iráckých křesťanských rodin v rámci projektu Generace 21, byl jedním z mých motivů prakticky dokázat sám sobě, že jsem ochoten pomáhat skutečně potřebným, a že nelituji vynaložených prostředků (a nebylo jich málo), času a především energie. Předem jsem počítal s tím, že lidé budou říkat, že pomáháme „za peníze daňových poplatníků“ (nebyla to pravda) a že proti nám budou stát lidé, kterým vadí, že pomáháme jen křesťanům, a lidé, kterým vadí, že vůbec někomu pomáháme.
Nicméně právě cesta do Iráku a kontakt s tamními lidmi mně jen potvrdily to, co jsem si myslel už dříve, totiž že s muslimy budou v Evropě problémy. Teď, po několika tragických událostech ve Francii a ve Vídni, došlo u politiků, ale i v médiích, k posunu. Už se v mainstreamu neříká, že tyto útoky „nemají nic společného s islámem“. Politici i žurnalisté uznávají, že integrace se nedaří. Už se mluví o teroristickém útoku i tam, kde se dříve říkalo či psalo, že vrah „měl psychické problémy“, a věc se posouvala z roviny politické a náboženské na rovinu psychologickou.
Znovu říkám: Nejde mi o nějaké osobní zadostiučinění. A jsem rád, že k zmíněnému posunu došlo. Dřívější přístupy – strkání hlavy do písku a popírání, že problém existuje, nebo že je vážný – totiž nevedly k žádnému řešení. Nemůžete léčit nemoc, nestanovíte-li diagnózu. Pokud se tvrdilo, že evidentně teroristické útoky jsou vlastně důsledkem psychických problémů nějakého jednotlivce, věc neměla řešení.
Obávám se ale, že tento posun nestačí. Francouzský prezident Macron přišel s nápadem, že by si Francie měla vyškolit „vlastní imámy“, kteří by šířili tolerantní islám. Naše zkušenost s komunistickou vládou by mu mohla pomoci nahlédnout, že něco takového je nesmysl. Islám je obrovská duchovní síla, kterou si nelze takto ochočit. Komunisté si potřebovali vytvořit loajalistické křesťany. Pro nekatolíky dali dohromady tzv. Křesťanskou mírovou konferenci, která byla schopna dojít tak daleko, že schválila sovětskou invazi do Afghánistánu. Pro katolíky měla analogickou organizaci „Pacem in terris“. Duchovní, kteří se v těchto organizacích angažovali, sklízeli právem pohrdání svých souvěrců. Když mírní křesťané na tuto věc nenaletěli, tím spíše rázní muslimové. (Stejného názoru je znalec blízkovýchodní politiky Daniel Křížek – viz jeho článek „Snaha států vychovat vlastní imámy je nereálná“, Lidové noviny 3. 11. 2020).
Evropské státy se snaží monitorovat nejradikálnější muslimy, ovšem je to věc nesmírně nákladná, byť, dá se říci, poměrně úspěšná. Veřejnost se moc nedovídá o tom, kolik teroristických útoků bylo zmařeno.
Paradoxně to byl ministr vnitra za Stranu svobodných, kterému se podařilo rozvrátit rakouskou tajnou službu, což přispělo k tomu, že varování slovenské tajné služby před teroristou, jenž vraždil ve Vídni, vyšlo naprázdno (terorista byl na Slovensku přistižen při snaze koupit si munici). Tajné služby vědí své, a kdyby jejich vedoucí mohli mluvit, tak by patrně v minulosti často mluvili jinou řečí než politici.
Co teď? Muslimské menšiny se už západoevropské státy nezbaví. Teroristé vraždí v kostelích, kde proti nim stojí přestárlí duchovní a několik hodně starých dam. Teroristé by se možná rádi utkali s mladými silnými muži, jako jsou oni sami, jenže takoví do kostelů, zejména ve Francii, už nechodí. Jelikož vrátit muslimy do země původu se nepodaří, nezbývá opravdu než usilovat o integraci, aniž bychom slevili z vlády zákona a přístupu padni komu padni. Netroufnu si tipovat, zda se to podaří. Lehké to určitě nebude, ale jinou cestu nevidím.
Tedy, ještě jednu ano… My křesťané bychom k nim měli hledat cestu a vyprávět jim o Ježíši Kristu.
Ale rozumím tomu, proč máme zákony nastavené tak, že sem muslimové neproudí, a že naše státní orgány mají pod kontrolou, kdo do naší země cestuje. Jen bych byl raději, kdyby byl vstřícnější vůči těm, kdo pomoc potřebují a kdo by pro nás hrozbou nebyli. Třeba vůči čínským křesťanům.
Chci zdůraznit, že necítím sebemenší zášť vůči jednotlivým muslimům. Snažil jsem se s některými si pohovořit, když jsem byl v Tunisku. Zajímavé bylo i setkání s Kurdy. Ale naše vláda je odpovědná především za naši zemi, za naše obyvatelstvo, a chceme-li, aby u nás nedocházelo k teroristickým útokům, pokračujme v dosavadní politice.
A kde můžeme, tam pomáhejme. Všem, včetně muslimů. Ovšem v jejich zemi původu.
4. listopadu 2020

Čas na poslušnost

Koronavirová pandemie je fenomén, na který se žádná vláda nemohla připravit. Jistě, vlády mohou (a měly by) mít určité plány pro případ pandemie, nicméně detailně připravena nemohla být žádná vláda, protože žádná vláda nikdy neměla s podobnou krizí zkušenost.
          Co můžeme my, čeští křesťané, v dané situaci dělat?
          Co kolem sebe pozorujeme?
Jakýmsi českým národním sportem je snaha obejít ústavu a zákony. A také to, čemu se říká „ústavní zvyklosti“ a co je v praxi snad stejně důležité jako ústava sama. Bohužel, tento sport provozují i nejvyšší představitelé našeho státu. Obyvatelstvo za svými představiteli nezůstává příliš pozadu (nebo je to možná naopak: vrcholní představitelé v této věci reprezentují postoje obyvatel), což vede k tomu, že různé předpisy a nařízení se obcházejí. Lidé zkoušejí, až kam ze zajít, aby se vlk nažral a koza zůstala celá.
Nicméně soudím, že v současné době uděláme dobře, když budeme vládu poslouchat.
Jako křesťané víme, že podle Písma, konkrétně podle 13. kapitoly Pavlova listu Římanům, máme vrchnost poslouchat. A podle téhož Pavla se máme za vrchnost modlit (viz 1. Tesalonickým 2).
Teď ale běžné chápání těchto míst Písma zdánlivě trochu zpochybním. Tvrdím, že „vrchností“ z 13. kapitoly Římanům jsou pro nás nikoli prezident a vláda, ale ústava a zákony. Písmo nezachycuje proměnu evropského (a díky Evropě nyní téměř celosvětového) způsobu vládnutí od absolutistických forem vlády (především tedy absolutistické monarchie) v podobu demokratickou, založenou na ústavě a zákonech, kterým se podřizují vrcholní představitelé státu (představitelé, nikoli samovládci). Věřím, že tato proměna odpovídala Božím záměrům a za možnosti demokratické vlády jsem vděčný. Naše loajalita tedy patří v první řadě ústavě a zákonům, nikoli prezidentovi, ústavě poddaným králům či královnám, ministrům a dalším představitelům. Proto se také v demokratických státech přísahá na ústavu, místo aby se přísahala věrnost králi nebo jinému panovníkovi, jak tomu bylo v předdemokratických časech. Toto je dobré mít na paměti, když vás nějaký nepříliš bystrý křesťan přesvědčuje, že máte bez reptání přijmout jakýkoli počin prezidenta, byť je tento počin třeba v evidentním rozporu s ústavou.
Přesto opakuji: Uděláme dobře, když budeme v současnosti vládu poslouchat.
Znamená to snad, že si myslím, že vláda dělá všechno nejlépe? Nikoli. Myslím si ale, že nikdo z nás v současné době neví, co je to „nejlépe“. Nařídit nošení roušek nebo ne? Zavřít školy, nebo ne? Omezit cestování, nebo ne? Na tyto a podobné otázky existuje bezpočet odpovědí, vyslovovaných s větší či menší vehemencí, podle temperamentu těch, kdo se k nim vyjadřují. Nějaké věci se mi mohou zdát či nezdát, stejně jako komukoli z vás.
Přesto opakuji: Uděláme dobře, kdy budeme v současnosti vládu poslouchat.
Vím, že ministři jsou podobně padlá stvoření jako všichni ostatní. Nemyslím si, že jsou stoprocentně vedeni naprosto nesobeckými motivy. I v tom jsou stejní, jako my. Ostatně, z nás vzešli, my jsme si je zvolili, jsou to opravdu naši „představitelé“. Nicméně věřím tomu, že když dělají různá rozhodnutí, snaží se danou situaci vyřešit co nejlépe. Z prohloubení této krize nebude mít nikdo z nich žádný zisk. Pokud se jimi přijatá opatření osvědčí, nikdo je za to moc chválit nebude. Pokud se neosvědčí, pořádně to schytají. Vždyť jsou v čele státu, jehož možná několik milionů občanů už teď ví, co měla vláda dělat jinak.
Vedla by si opozice podstatně lépe? Možná ano, ale rozhodně bych na to nevsázel. Opozice nemá s podobnou situací o nic víc zkušeností než vláda. Měli bychom se poučit od jiných zemí? Jsou dvě země, které si zřejmě s epidemií poradily, a v obou z nich shodou okolností žijí Číňané. Z jedné bych si rozhodně poučení nebral – jak tušíte, mám na mysli komunistickou Čínu. Z druhé bych si naopak poučení chtěl vzít – mám na mysli Taiwan, který je už přes 200 dní bez onoho hrozného koronaviru. „Výhodou“ komunistické Číny je, že se nemusí moc ohlížet na lidi. Předností Taiwanu je, že je to demokratická země, která na lidí hledí, ale kde si miliony obyvatel zřejmě o sobě nemyslí, že jsou všichni zdravotní experti, podobně jako si nemyslí, že jsou vlastí milionů fotbalových nebo hokejových trenérů. Rozpoznali, kdy je čas na poslušnost a kázeň. Asi se tam neděje to, o čem mám kusé zprávy: Vedoucí určitého podniku zakazuje zaměstnancům podstoupit testy, protože on na koronavirus nevěří a nehodilo by se mu, kdyby pár procent jeho zaměstnanců zůstalo doma v karanténě. O lidech, kteří vládní nařízení porušují, vám asi vyprávět nemusím – jsem si jist, že někoho takového znáte sami.
Setkal jsem se – jak asi jinak – s křesťany, kteří říkají: „Máme přece Ježíše, máme víru, nebojíme se!“ Ano, já také věřím, že Hospodin kraluje. Ale když vidí na domě nápis „pozor, padá omítka“, tak raději přejdu na druhou stranu, a vůbec si nemyslím, že jsem své vyznání, že Hospodin kraluje, nějak popřel.
Druhá věc, kterou bychom dle mého názoru dělat neměli, je šířit názor, že to všechno „někdo řídí“. Přitom je dle mého názoru jasně patrná jakási celosvětová bezradnost. Ano, Boží nepřítel, se patrně raduje. Rád by to řídil. Ale nemůže – pokud mu sami nedáme prostor. Dovol mi osobní otázku: Kdo řídí tebe? Ježíš, nebo Boží nepřítel? Pokud Ježíš, jak to, že šíříš neověřené poplašné zprávy? Ježíš klade velký důraz na pravdu a na osobní odpovědnost. Možná po tobě ani nechce, abys řešil otázku, „Kdo za to může?“ Abys byl v době koronaviru dobrým Ježíšovým svědkem, nemusíš vědět, kdo ten koronavirus pustil do světa.
Pamatujme na to, že ministři, kteří o něčem rozhodnou, nesou kůži na trh. Pokud se rozhodnou špatně, bude zle. A všichni budeme vědět, že se rozhodli špatně. Naproti tomu různá sdělení internetových vševědů o tom, jak „nám lžou“ a jak je všechno jinak, zůstanou nepostižitelná, protože jsou často anonymní, a pokud nikoli, stejně ne zpravidla autorů nedopídíte. Mluvím z vlastní zkušenosti.
Proto ještě jednou radím: Dbejme na vládní nařízení. A modleme se. Za vládu. Za to, aby Bůh vztáhl jsou mocnou ruku a učinil tomu koronaviru přítrž. Aby lékaři brzy přišli s účinnou vakcínou. A abychom nebyli lehkověrní.
 
2. listopadu 2020.

Biblická tajemství podnikání a obchodu (recenze)

 Tuto drobnou knížečku napsala autorka pod pseudonymem Karla Berry. (Obecně nemám příliš rád, když někdo píše pod pseudonymem – dávám přednost tomu, když autor nese kůži na trh. Nicméně uznal jsem, že autorka má dobré důvody, proč zůstat v anonymitě.) Knížku mi věnovala a já jsem ji přečetl s velkým zájmem, protože jsem nedávno dopsal ještě drobnější knížečku Hospodaření podle Bible. Správně jsem předpokládal, že tyto knížky nebudou v rozporu, ale budou se spíše doplňovat. Východiska jsou ovšem diametrálně odlišná: Autorka je úspěšná podnikatelka z velkoměsta a podnikání se věnuje již třetí desetiletí. Já jsem svou knížku psal jako pastýř v kraji, kde jsou nejnižší mzdy v republice a kde je v městech a vesnicích 10 až 20 procent lidí v exekuci.
          Autorka je praktikující křesťanka a Bibli brala po celý život od obrácení velmi vážně. Proto si všimla, že Bible má mnoho co říci k tématům podnikání, prosperity, chudoby neb vztahu k penězům. Věnovala rovněž pozornost hebrejským termínům, které s problematikou podnikání a obchodování souvisejí. Svým přístupem velmi prakticky dokládá, co v knížce teoreticky hlásá: I podnikání je věcí Božího povolání, přestože vypadá „neduchovně“. Ten, kdo se pouští do podnikání, by si měl být přiměřeně jist, že Bůh ho skutečně volá k tomuto způsobu života. Pokud ano a pokud se člověk drží Božího Slova, může počítat s požehnáním, které zakusí, ale i s požehnáním, kterým se sám stane: „Naše modlitba, svědectví a chození ve stejné moci, v jaké chodil Ježíš s Jeho apoštolové, změní naše pracoviště, město i národ.“ (Str. 92)
          Odpůrci desátků budou zklamaní. Autorka považuje odevzdávání desátků za jednu z důležitých podmínek úspěšného podnikání a píše o svých vlastních zkušenostech.
          Další věc,  na kterou klade značný důraz, je dodržování dne odpočinku. To je pro duchovní, ale i tělesné zdraví člověka velmi důležité. Dodržování dne odpočinku ovšem může vést k určitému napětí, pokud má člověk ve firmě společníka, který není křesťan. Důležité je, aby člověk nežil pod permanentním časovým presem.
          Ačkoli autorka – na rozdíl od své matky – není povoláním spisovatelka, byl jsem příjemně překvapen její jasnou, srozumitelnou a prostou češtinou.
          Tuto drobnou knížečku o formátu A6 a 111 stranách lze objednat na adrese www.kheshet.cz. Mírnou vadou na kráse je poměrně vysoká cena (200 Kč). Pro úspěšné podnikatele fatální překážkou nebude, a věřím, že to bude dobrá investice. Z úspěšných podnikatelů se mohou stát podnikatelé ještě úspěšnější.
 
28. října 2020

Vysvětit či nevysvětit

 Když jsem se přestěhoval do Jeseníku, pozval jsem starší sboru, aby promodlili můj nově nabytý byt. Když jsem ho kupoval od předchozí majitelky, pozval jsem ji na oběd do restaurace a ptal jsem se, kdo v tom bytě bydlel dříve. Naštěstí se nijak nepídila, proč mě to zajímá, takže jsem to nemusel vysvětlovat.
          Pokusím se v tomto článku vyjádřit názor na určité věci, které mají duchovní význam, ale u kterých musíme dávat pozor na dvojí nebezpečí – mohli bychom určité úkony podcenit, nebo naopak přecenit.
          Nicméně zpět k promodlování bytu. Vím o jednom domě v jisté pražské čtvrti – jde o velký činžák postavený v meziválečných letech – v němž došlo od konce druhé světové války do sedmdesátých let ke dvěma vraždám a třem sebevraždám. Poslední z oněch sebevražd se odehrála v bytě jedné mé známé. Mladá dívka spolykala nějaké prášky.
          Když se oné známé narodila holčička, měla od dvou let podivné záchvaty – začala se dusit. V nemocnici nic nezjistili. Když se to opakovalo, doporučili mamince, aby s dcerkou trávila hodně času v horách nebo u moře. Později jsem zjistil, že ona dívka, která spáchala sebevraždu, spolykala prášky, které zablokovaly dýchání a ona se v podstatě udusila.
Náhoda? Možná ano. Ale od té doby jsem se setkal vícekrát s podobnými jevy, než abych nad nimi mávl rukou. Jsou místa, která jsou prokletá, a místa, která jsou požehnaná. Vzpomeňme na proroka Elíšu, který nasypal sůl do pramene vody, která ničila život obyvatelům Jericha. I to bylo kdysi prokleto a kletba se po mnoha letech naplnila (viz 1Kr 16,34). Ano, na místech či předmětech mohou nějakým způsobem ulpět hříchy předků nebo předchozích majitelů. A my máme autoritu rušit skutky ďáblovy, podobně jako je rušil Pán Ježíš (1J 3,8).
Nyní z jiného soudku: Když někteří lidé přijdou ke Kristu a zjistí, že v jejich životě nebo v životě jejich předků existuje nějaká spoutanost, jsou vedeni k tomu, aby vyznávali jednak svůj hřích, jednak hříchy předků. I tato praxe může být nejen legitimní, ale i blahodárná.
Tento článek ale píšu zejména pro to, abych varoval před extrémy. Tyto věci můžeme přecenit – nebo podcenit.
Tak třeba při vysvěcování bytu není třeba zjišťovat, zda jeho předchozí majitel nemluvil vulgárně nebo zda se v dotyčném bytě jeho synovec nedopustil cizoložství. Nesnažme se být předuchovnělí. Moje maminka, která během svého života udělala s předuchovnělostí některých křesťanů negativní zkušenosti, v této souvislosti citovala verš z knihy Kazatel (7,16 Kr.): „Nebývej příliš spravedlivý, aniž buď příliš moudrý. Proč máš na zkázu přicházeti?“
Na druhé straně, pokud v předmětném bytě bydlel pasák, který provozoval nevěstinec, pak bych si kladl otázku, zda se tam vůbec stěhovat.
V této souvislosti potřebujeme dar rozlišování. Pokud šlo o byt mé zmíněné přítelkyně, radil jsem jí, ať se odstěhuje. Tuto radu nepřijala a po třech letech sama zemřela ve věku čtyřiceti let. V jiných případech jsem měl naopak jistotu, že určitý byt nebo dům můžeme promodlit a „zabrat pro Ježíše“. Je ale důležité, aby ho obývali lidé, kteří chtějí žít s Bohem. Tyto věci nefungují nějak magicky. Pokud někdo žije ve vzpouře proti Bohu, může nechat byt vysvěcovat, kolikrát chce, a ono to nebude fungovat. Bohu záleží především na našem srdci, ne na našem bytě.
Podobně potřebujeme dar rozlišování, když promodlujeme minulost nějakého člověka. Opět je zde dvojí nebezpečí: přecenění a podcenění. Slyšel jsem o lidech, kteří promodlovali svůj život nebo život druhých do desátého pokolení – o tom se domnívám, že jde o úlet. Pokud ale jde o „dědictví marnosti“ po rodičích či prarodičích, pak by byla chyba to nepromodlit. Jen je třeba tomu dobře rozumět: Jedna věc jsou hříchy, kterých jsem se dopustil já sám. Tam nesu vinu, tam musím činit pokání. Druhá věc jsou hříchy mých předků. Tam vinu nenesu, nicméně nesu důsledky hříchů mých předků, a v Písmu Bůh říká, že bude stíhat vinu otců na synech do třetího či čtvrtého pokolení (dále do minulosti bych tedy nechodil). Od hříchů předků se mohu oddělit, mohu je vyznat, ale nemohu se z nich kát stejným způsobem, jako se mám kát z hříchů vlastních.
Při těchto úvahách je třeba rozumět tomu, kam až sahá naše autorita. Uvedu příklad: Větší rodinný domek vlastní dohromady čtyři majitelé, z nichž jeden je biblicky věřící křesťan, zatímco další tři jsou nevěřící a jeden z nich je ještě k tomu člověk, kterého bych nazval „deklarativním hříšníkem“, tedy člověk, který ví, že hřeší, a ještě si z toho dělá legraci. V takovém případě křesťan nemá autoritu nad celým domem. Jistě, může se za něj modlit, může se modlit za svou ochranu, ale nemá autoritu modlit se za očištění celého domu. Musel byl další majitele vyplatit.
Všechny tyto a jim podobné úkoly ovšem mají smysl, jen když člověk žije v poslušnosti a pěstuje zdravé duchovní návyky: Čte Písmo, modlí se a našel své místo v Božím lidu.

21. října 2020

Nepřestává nést ovoce

 
Bude jako strom zasazený u vody, zapustí své kořeny u potoka; nebojí se, když přijde žár, jeho listí bude zelené; neobává se ani v roce velkého sucha, nepřestává nést ovoce.
Jeremjáš 17:8
 
Tak mluví Písmo o člověku, který doufá v Hospodina. V Čechách a na Moravě jsme několik let zakoušeli „reálné“ sucho, kdy byl často smutný pohled na vyschlou zemi a usychající vegetaci. Někdy se mi zdá, že toto „pozemské“ sucho je ilustrací duchovní vyprahlosti. Ne o každém křesťanovi platí, že nepřestává nést ovoce v čase sucha. Mnozí se obávají žáru, kterému jsou vystaveni, nebo dokonce s velkým neklidem pozorují, jak jejich listí vadne.
          Modlili jsme se za déšť, ale modlili jsme se i za duchovní rozvlažení, tedy za probuzení národa. Letos je fyzické vláhy dostatek. Jak jsme ale na tom, co se týče duchovní vláhy? Jak společnost vnímá křesťanství?
          Australský teolog Greg Sheridan v úvodu své knihy „Bůh je pro tebe dobrý“ dokládá, jak se v posledních desetiletích poznenáhlu, ale nepřetržitě měnil postoj společnosti ke křesťanství. Když psal G. K. Chesterton své Povídky otce Browna, mohl být hlavní postavou katolický kněz. To by dnes už těžko bylo možné. Sheridan si všímá, že v oblíbeném televizním seriálu Inspektor Morse, který se vysílal od osmdesátých let do počátku milénia, hlavní postava postupně měnila svůj postoj ke křesťanství od přejného po odmítavý. A v mezinárodně oblíbeném americkém seriálu Donovan už byli všichni členové hlavní rodiny seriálu v dětství či mládí zneužíváni katolickými kněžími.
          Problémy s kněžími, kteří zneužívali mladistvé, se objevují snad ve všech zemích západního civilizačního okruhu. Ač nepochybuji o tom, že určité procento obvinění je nepravdivých, problém jako takový je vážný a reálný. Nelze ho ani bagatelizovat, ani zametat pod koberec. Pro takové kněží platí stejná otázka, jako pro všechny, kdo se hlásí ke Kristu: Máš ve svém životě člověka/lidi, jimž jsi dokonale vykazatelný? Dobře vím z evangelikálního prostředí, že mnozí pastoři jsou bez pastora. Všichni potřebujeme být vykazatelní. Ano, vím i o určité komplikaci: Upřímnost, pravdivost a poctivost nelze vynutit či institučně zajistit. Měli bychom se o vykazatelnost alespoň snažit.
          Problém sexuálního zneužívání církev těžce poškodil. V českém prostředí církvi ublížila ještě jedna záležitost, a sice nešťastné církevní restituce. Máloco poškodilo církev tolik jako snaha církve získat zpět alespoň část majetku zabaveného komunisty. Ne že by církev nebyla v právu. Boží nepřítel ale využil do posledního ždibce představu, že církev se v této věci zpronevěřuje svému zakladateli, který, podle nepříliš poučeného, a tudíž velmi zjednodušeného mínění mnohých nevěřících, „hlásal chudobu“. Byl jsem od počátku, kdy byla otázka restitucí v první polovině devadesátých let nastolena, přesvědčen, že by bylo lepší se onoho majetku vzdát, jakkoli na něj církev měla právo. Dnešní duchovní scéna by vypadala úplně jinak.
          Nicméně nemá smysl hořekovat nad rozlitým mlékem. Skutečností zůstává, že církev je ve společnosti značně nepopulární a tato averze zřejmě ještě zdaleka nevyvrcholila. Obávám se, že je jen otázkou času, kdy bude proveden masivní útok na Bibli jako takovou. Přepisování určitých základních literárních děl, případně jejich editace, je jen dělostřeleckou přípravou tohoto útoku.
          Přes hlubokou krizi křesťanství ale nepostrádáme argumenty pro aktivity církve. V roce 2017 byla publikována studie Amerického ústavu pro ekonomická studia (US National Bureau of Economic Research), nazvaná „Prospívá vám náboženství?“ Podle této studie je rozdíl mezi vírou a praktikovanou vírou – tj. mezi lidmi, kteří říkají, že jsou věřící, a lidmi, kteří se aktivně účastní života církve. Uvádím zajímavá data: Když lidé začnou chodit do sboru dvakrát častěji než dříve, jejich příjem stoupne o 9,1 procenta, jejich závislost na sociálních dávkách klesne o 16 procent, riziko rozvodu klesne o 4 procenta a pravděpodobnost, že člověk vstoupí do manželství, stoupne o 4,4 procenta.
          Tato data vůbec nejsou špatná. Pochopitelně nenaznačují, že křesťané se nerozvádějí nebo že žádné křesťany nepostihla exekuce. Nicméně naznačují, že označování církví za nejméně důvěryhodné instituce nemá oporu v empirických datech a je spíše záležitostí předsudků.
          Co si máme počít?
          Hovořil jsem s jedním nevěřícím, který se pohoršoval nad tím, kolik kněží zneužívalo mladistvé. Jeho představa byla, že by v církvi neměl být žádný takový kněz. Řekl jsem mu, že bych si to sice přál, ale že takové přání považuji za nerealistické. Snažil jsem se mu vysvětlit, že pokud se obrátí hněvivý člověk, máte pak hněvivého křesťana. Pokud se obrátí líný člověk, máte líného křesťana. A tak podobně. A pokud se obrátí člověk se sexuální úchylkou, jednoduše neplatí, že v okamžiku obrácení tato úchylka rázem zmizí. Nemá tím být řečeno, že křesťané jsou na tom po všech stránkách stejně, jako nevěřící. Obrácení bývá jednorázové, ale pak nastává proces proměny. Ten vyžaduje čas. Kdyby na tom nově obrácený člověk byl po dvou letech stejně jako v den své konverze, bylo by to zlé, velmi zlé.
          Nevěřící někdy po křesťanech chtějí, aby byli dokonalí. A usvědčují je, že nedosahují norem, které hlásají, respektive které hlásal Ježíš Kristus. Sami ovšem mnohdy neprozradí, jaké normy dodržují oni sami. Křesťan jde s kůží na trh, a proto lze snadno poukázat na to, kde normu, k níž se hlásí, porušil. Někteří nevěřící žádné normy nehlásají ani neuznávají. Pak je ovšem nelze usvědčit z pokrytectví, z nějž oni často usvědčují křesťany (nebo si to alespoň myslí).
          Proto radím: Žijme svatě, jak nás k tomu vyzývá Bůh: „Svatí buďte, jako já jsem svatý.“ Tato výzva je v Písmu mnohokrát opakována. Usilujte o svatost – při plném vědomí, že mnohokrát selžete. Usilujte o svatost, ne proto, abyste ji použili jako argument proti nevěřícím – tudy cesta opravdu nevede – ale z lásky k Bohu.
          Není mi jedno, co si lidé myslí o církvi, ale více mi záleží na tom, co si o nás myslí Bůh. Usilujme o krásnou církev, jak o ni usilovala Jednota bratrská nebo reformovaný teolog Jan Karafiát. Nesnažme se ale dokázat, že jsme lepší. Vždyť křesťany jsme se stali, protože jsme poznali, že jsme špatní a potřebujeme odpuštění. Nevěřícím se pokusme vysvětlit, že církev je jediné společenství, kdo podmínkou členství je nehodnost kandidátů. Dokud si oni sami nezačnou zoufat nad vlastní hříšností, nebudou nám rozumět. Nenechme se tím znejistět a následujme svého Pána.
 
9. srpna 2020

Bůh s plamenometem

 Když jsem zveřejnil článek „Univerzalismus je lákavá hereze“, byl jsem překvapen množstvím reakcí. V podstatě to bylo překvapení příjemné –mnoho lidí o Bohu skutečně přemýšlí. Současně se ale ukázalo, že mnozí lidé zápasí s obtížnými místy v Písmu a mnohdy si s nimi neví rady. Ukázalo se ovšem rovněž, že mnozí s oněmi obtížnými místy nezápasí a určité věci v Písmu si jednoduše škrtnou. Čtenář, v jehož reakci se objevil výraz, který jsem zvolil za název tohoto článku, bere evidentně Písmo vážně, ale vidí v něm nepřekonatelný rozpor. Bůh nám na jedné straně ukazuje milostivou tvář, na druhé straně hrozí strašnými tresty.
          V tomto článku se nebudu zabývat jednotlivými obtížnými místy v Písmu. Těm jsem se věnoval ve své druhé knize Krutý Bůh?, která vyšla česky ve dvou vydáních a v současné době je již rozebraná. Chci ale předložit jednu důležitou myšlenku, která se týká přístupu k Písmu. (Této myšlenky se částečně dotýkám v jiné své knížečce, Inspirovanost Písma, kterou lze stále objednat v Nakladatelství KMS.)
          K četbě Písma potřebujeme klíč. Já tento klíč nacházím v závěru Janova evangelia, kde se píše: „Ještě mnoho jiných znamení, která nejsou zapsána v této knize, učinil Ježíš před svými učedníky. Tato však jsou zapsána, abyste uvěřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a abyste věříce měli život v jeho jménu“ (Jan 20,30-31).
          Zde Jan vysvětluje, proč napsal své evangelium. Napsal ho proto, abychom uvěřili, že Ježíš je Syn Boží, a abychom skrze víru v něj dosáhli života věčného.
          Můžete namítnout, že striktně vzato zde Jan mluví pouze o svém evangeliu. Přesto však analogicky můžeme jeho slova vztáhnout na celé Písmo: Dostalo se nám od Boha v té podobě, v jaké Bůh chtěl, a to proto, abychom poznali Ježíše jako Spasitele a mohli v něj uvěřit.
          Bible obsahuje spoustu historických informací. I pro nevěřící historiky je cenným pramenem. Obsahuje i úžasnou poezii. Nicméně primárně není ani učebnicí historie, ani sbírkou básní, ani občanským zákoníkem, i když o některých jejích částech by se to tvrdit dalo. To nic nemění na tom, že Písmo je nám dáno, abychom poznali Boha a jeho Syna Ježíše Krista.
          Vrcholem Ježíšova života pak je jeho zástupná smrt na kříži a jeho slavné vzkříšení. O této události mluví Ježíš v Janově evangeliu jako o „té hodině“. K této hodině směřoval. Znamení, která konal, by neměla smysl, kdyby „ta hodina“ nenastala a kdyby Ježíš nepodstoupil smrt a nebyl vzkříšen.
          Naše uvažování o Bohu, o Ježíši Kristu a o Písmu tedy musí vytvářet určitý koherentní celek. Bylo by naivní snažit se této koherence dosáhnout tím, jak reagovali s určitou naivitou někteří čtenáři, totiž že ocitovali některé verše, které zdánlivě potvrzují univerzalismus (např. „Bůh totiž všechny uzavřel pod neposlušnost, aby se nade všemi slitoval“ Ř 11,32; takových veršů naleznete v Písmu celou řadu), ale zamlčeli všechna místa o pekle, soudu a Božím hněvu.
          Písmo jasně říká, že Ježíš Kristus, Boží milovaný syn, podstoupil krutou smrt, aby nás vykoupil a zachránil. Apoštol Pavel správně a logicky vyvozuje: „On neušetřil vlastního Syna, ale za nás za všecky ho vydal. Jak by nám spolu s ním nedaroval všechno?“ (Ř 8,32).
          Takový Bůh nemůže být krutý. Pro mě jde o klíčové pravdy. Ano, v Písmu je spousta veršů o soudu a záhubě. Ale mě se to netýká. Uvěřil jsem v Ježíše Krista. Bůh mi dal svého Svatého Ducha. A ten mě nikdy nevedl k tomu, abych kamenoval cizoložnice, vyhubil Amálekovce nebo na někoho svolával prokletí. Přitom ale neztrácím přesvědčení, že i obtížná místa v Písmu mají své místo.
          Pro nás pro všechny mám jednu dobrou zprávu: Nemusíme rozumět všemu, co je v Písmu. Ani nemusíme dělat Pánu Bohu advokáta – On se nepochybně dokáže obhájit sám. Budeme-li chtít žít s Pánem Ježíšem, Duch svatý nám vždy připomene, co je pro nás relevantní. „Skryté věci patří Hospodinu, našemu Bohu, odhalené pak nám a našim synům až navěky, abychom plnili všechna slova tohoto zákona“ (Dt 29,28). Spoustě věcí v Písmu nerozumím. Bůh mi toho ale odhalil tolik, že mám co dělat do konce života. Především mi zjevil Ježíše, a povolal mě, abych hlásal Boží království.
 
7. října 2020

P- S. Vzhledem ke koronaviru budu mít od neděle 18. října večer kázání přes Facebook – vždy v 18 hod.

Musíme být „progresívní“?

 Impulsem k napsání tohoto článku je několik vět, které jsem náhodně zaslechl v jednom křesťanském rozhlasovém pořadu. Tématem rozhovoru zřejmě byla tzv. „smíšená manželství“. Ne ovšem třeba manželství katolíka s evangeličkou nebo baptisty s metodistkou, ale manželství, v němž je jeden z partnerů křesťan a druhý nevěřící. Poslechl jsem opravdu jen pár vět, ale myslím, že to stačilo, abych pochopil, kterým směrem se rozhovor nese. Takové „smíšené“ manželství zpovídaný i zpovídající evidentně považovali za skvělý nápad, byť si byli vědomi, že ne každý křesťan bude tento názor sdílet, a tak také padla otázka, jestli i duchovní, který měl tomuto sňatku požehnat, sdílí totéž přesvědčení (totiž že takový svazek je dobrý nápad), nebo snad, nedej Bože, je tak konzervativní a nelaskavý, že se trochu ošívá, či se to dokonce dotyčným snaží rozmluvit.
          Není pochyb o tom, že manželský a rodinný život je obecně v krizi. Tato krize se křesťanům nevyhýbá. V sekulární sféře zaznívají hlasy, že sama instituce manželství už se přežila a je jí už v podstatě odzvoněno. (V jedné oblasti to ale neplatí: Někteří lidé, kteří pro manželství nenacházejí dobré slovo, najednou obrátí, pokud je řeč o manželství homosexuálů.) A většina denominací už prakticky (a mnohdy i teoreticky) akceptovala kohabitaci, což je takové pěkné odborné slovo pro ještě pěknější český výraz „žít na hromádce“.
          Pokud jde o manželství, nepodléhám žádným iluzím. Na několika skupinkách jsem zažil, že křesťanské manželské páry měly mnohem více problémů než manželé, z nichž na skupinku chodil jen jeden, protože partner – ať už manžel či manželka – by nevěřící. Bylo mi to líto, leč nemohl jsem to nevidět. Pokud by mě tedy někdo při čtení tohoto článku chtěl přesvědčovat, že manželství nevěřících jsou mnohdy spořádanější než manželství věřících, může si to odpustit. Bylo by to nošení dříví do lesa. Z pastýřské služby to vím velmi dobře.
          Co se mi tedy na onom rozhlasovém pořadu vlastně nelíbilo? Dvojí. Jednak mám silný pocit, že to, co dříve bylo považováno za bizár nebo úlet, je dnes „progresivní“, právě protože to dříve byl bizár. V sekulární sféře natrefíme na myslitele, umělce či celebrity, kteří přímo deklarují, že jim jde o „boření mýtů“. Co pozitivního má toto boření mýtů přinést, většinou není zmíněno. A jelikož dříve bylo – přinejmenším v evangelikálních kruzích – smíšené manželství mezi věřícím a nevěřícím vnímáno jako problematické, nyní má být vnímáno jako „progresivní“. Tradiční pojetí je jaksi automaticky prohlášeno za „zákonické“ a „necitlivé“.
          To druhé, co chci zmínit, je mnohem závažnější. V jednom manuálu, který měl dětem na základní škole vštípit, že homosexuální svazky jsou cool, se psalo o lidech z 80. let tohoto století, v němž už stejnopohlavní „manželství“ budou převažovat. Zdůvodněním bylo, že muž se lépe domluví s mužem a žena se ženou, takže stejnopohlavní svazky jsou vlastně výhodnější a pokojnější.
          Ano, něco na tom je. Žít v heterosexuálním manželství (a biblicky věřící křesťané vlastně jiné neznají) je velmi obtížné. Mohu klidně říci, že většinou se to nepodaří. Má tedy vůbec cenu se o to snažit?
          Jsem si jist, že ano, přestože i já jsem neuspěl. A podobně jako mnozí další jsem stál před volbou, zda snížím laťku a budu se tvářit, že všechno je O. K., nebo zda si přiznám, že jsem neuspěl. Ano, uspěje jen málokdo. To ale není důvod, abychom to vzdali.
          Manželství je ilustrace. Má ilustrovat, jaký má Ježíš vztah k církvi. Jde v něm o Boha, ne o to, aby se dva partneři měli dobře. Jde v něm o hlubokou intimitu, o sdílení vztahu s Bohem. Jak ale tuto intimitu mohou prožívat manželé, z nichž jeden věří v Boha a druhý nikoli? Vždyť na tom, zda patříme někomu vyššímu než jsme my, všechno záleží?! Vztah k Bohu je to nejdůležitější – jak by mohl nevěřící partner trpět svému věřícímu partnerovi, že pěstuje ještě jiný vztah, kterému dává přednost?
          Jistě, pokud je „věřící“ partner pouze nominální křesťan, který přitakává tvrzení, že „existuje Bůh“, pak zde žádný problém nemusí být. Pokud jsem ale ctitelem Hospodinovým, pokud přijímám, že Bůh má pro mě určité poslání, pak se situace podstatně mění.
          Existují manželství, ať už sekulární či „křesťanská“, kde se lidé o svém světonázoru nikterak nesdílejí. Řeší pouze praktické problémy – jak naloží s penězi, kam pojedou na dovolenou, kdo vyzvedne děti ze školky apod. Když Pavel mluví o „velikém tajemství“, má patrně na mysli něco jiného.
          Z duchovního hlediska je manželství příležitost, která zůstává málokdy naplněna. Jen málokteré manželství skutečně poukazuje na vztah Krista a církve.
          Na rozdíl od některých biblicky věřících křesťanů si nemyslím, že máme vylučovat ty, kdo se rozhodnou vstoupit do manželství s nevěřícím. Tito lidé mnohdy až v manželství začnou promýšlet, jak to s tím manželstvím vlastně je. A ve většině případů budou potřebovat duchovní pomoc. Proto bych si k nim nezavíral cestu. Jiná věc ale je, jak o manželství vyučujeme. Proto mě ten rozhlasový rozhovor tolik mrzel. V podstatě se v něm hlásalo, že na víře tak moc nezáleží. Já si myslím, že na ní záleží všechno. Jak můžeš mít skutečně intimní a hluboký vztah s někým, s kým se nemůžeš modlit?
          To, že tolik lidí neuspěje, není důvodem snižovat laťku. Máme v Písmu příběh o soudci Gedeonovi, který vysvobodil Izrael od Midjánců. Původně dal dohromady třicetitisícovou armádu. Bůh mu ji zredukoval na tři sta. A Gedeon s těmito třemi sty zvítězil nad obrovskou převahou nepřátel.
          Pán Ježíš mluví o široké cestě a o úzké cestě, kterou málokdo nalézá. Platí to i o manželství. Jen málokdo nalezne drahocennou perlu. To ale není důvod, abychom o ni přestali usilovat, nebo dokonce popírali její existenci. Existují manželství, kde oba „snažně běželi“, a skutečně dosáhli cíle.
          Pokud přijmeme za své hodnoty tohoto světa a především přesvědčení, že vlastně jde o to, abychom během svého pozemského života zakusili co nejvíce slasti a co nejméně protivenství, pak nám takové úsilí připadá nesmyslné, zbytečné, nereálné. Pokud se ale přidržíme Boha, půjdeme onou úzkou cestou. A pamatujme, že Boha lze začít hledat odkudkoli, jak praví A. W. Tozer. Předpokladem ale je, že jsme ochotni činit pokání. Jde o to, zda přizpůsobíme Bibli svým představám nebo své představy Bibli.
 
Dan Drápal
27. září 2020

Nač si dávat pozor v kulturní válce

Nedávno jsem dostal e-mailem krátké video. Byla to sekvence záběrů, podle všeho pořízených fotoaparátem v mobilním telefonu. Na každém záměru nějaký černoch nebo skupina černochů napadli surově nějakou bělošku, případně bělocha. Záběry to byly velmi ošklivé a domnívám se, že byly autentické. Nebyly ovšem doprovázeny žádným textem – kde a kdy se to stalo apod. Bylo zřejmé, že hlavním záměrem tohoto sestřihu bylo vyvolat v běloších pocit ohrožení a nebezpečí. Celé několikaminutové video apelovalo na lidské emoce.
          Znovu opakuji, nemám důvod záběry samé považovat za neautentické. A protože se kulturních válek účastním, snažil jsem se vnitřně od celé věci trochu poodstoupit a pozorovat své emoce – nakolik je to vůbec možné. Bublalo ve mně stále větší rozhořčení – a narůstal i pocit ohrožení.
          Jenže pak se ozval rozum. A vyprodukoval dvě dle mého názoru důležité myšlenky. První byla, že podobný film by se zřejmě dal pořídit i v opačném gardu – tedy řada záběrů, na nichž běloch – či skupina bělochů – napadá nějakého černocha či černošku. A podobný film by vyvolal úplně stejné emoce: strach, pocit ohrožení, rozhořčení.
          Druhá myšlenka je tato: Je nepochybné, že někdy napadají černoši bělochy a jindy běloši černochy. Měla by nás ale zajímat statistika. Které útoky jsou častější? Jsou útoky z jedné strany marginální a z druhé strany převažující, nebo jsou si obě strany zhruba fifty-fifty?
          A pak se objevila třetí myšlenka: Jak z této šlamastyky ven? A pomůže rozesílání takových videí řešení této situace? Jaký má být jejich účel?
          Domnívám se, že jde jen o přilévání oleje do ohně. Proto fakticitu těchto záběrů nijak nezpochybňuji, ale zásadně je nepřeposílám, protože bych tím problém nevyřešil. Takováto videa slouží primárně posílení bublinové identity.
          Z podobného soudku jsou i reakce na dění ve Venezuele nebo nyní v Bělorusku. Tuším, že ze stejného zdroje jako zmiňované video jsem dostal fotografii z mítinku přívrženců venezuelského prezidenta Madura. Ta fotografie mě zřejmě měla přesvědčit, že davy stojí za Madurem. Tady ovšem – pokud jde o statistiku – zdaleka netápu tolik jako při onom prvně zmiňovaném videu. Z Venezuely už emigrovaly přes tři miliony lidí, asi desetina obyvatelstva. Jistě, Maduro má stále ještě hodně přívrženců. Jsou to patrně zejména rodiny, jejichž živitel pracuje u policie nebo v armádě, případně v jiné nezbytné státní instituci. Většina obyvatel žije v bídě, ale tito lidé mají stále co ztratit. Taková fotografie tedy nedokazuje vůbec nic a žádného myslícího člověka nemůže překvapit.
          Podobně jsem dostal videozáběry a fotografie z mítinků nebo pochodů na podporu běloruského prezidenta Lukašenka. Nemám sebemenší důvod pochybovat o jejich autenticitě. Když dochází k hlubokým politickým změnám, nebývá to tak, že by jedna strana vedla 99:1. A žádný soudný člověk nebude pochybovat, že určitá část společnosti stále za Lukašenkem stojí. Nicméně nelze pochybovat ani o tom, že protestní pochody proti zfalšovaným volbám byly mnohem silnější a nepochybně i spontánnější.
Kdo to platí?
Četl jsem tvrzení, že na demonstrace na podporu diktátora Lukašenka byli prý lidé sváženi autobusy obstaranými Lukašenkovými příznivci. Považuji to za pravděpodobné, ale nechci tím argumentovat. Jedním z hlavních argumentů našich podporovatelů různých diktátorů totiž je, že protestující jsou někým zaplaceni. U nás nepřátelé svobody šíří tuto lež o „chvilkařích“. Moje děti na těch demonstracích byly, a nikdo nic nedostal… A mám spoustu přátel, kteří tam také byli, a taky nic… Dokud jsem bydlel v Praze, občas jsem taky na nějakou prý „zaplacenou“ demonstraci zašel, a nějak jsem zase nenatrefil na nikoho, kdo by mě za to odměnil.
          Ale nejde jen o demonstrace. Lidé, kteří mají takový trochu volnější vztah k pravdě a nějakým ověřováním se nezdržují, označí za „uplaceného“ téměř každého, kdo zastává jiný názor – třeba ekologické aktivisty. Sám jsem podobnou pomluvu zažil při snaze dopravit do České republiky irácké křesťany. Z mnoha stran jsem slyšel, že to děláme, abychom se obohatili. Argument „je to uplacené“ má vždy podsunout protivníkovi nečistý motiv: Nedělá to z přesvědčení, dělá to z mrzké zištnosti. Někteří lidé si zřejmě nedovedou představit, že někdo jiný má jiný názor, o kterém je opravdu přesvědčen. Zřejmě uvažují takto: Pokud si nemyslí totéž, co já, tak je „buď blbej, nebo navedenej“. Tento postoj pochopitelně spolehlivě znemožní jakoukoli věcnou debatu.
          Dospěl jsem k názoru, že je lepší nedívat se na televizi. Výjimkou mohou být investigativní pořady nebo interview, jaké praktikuje např. DVTV. Záběry z míst aktuálního dění lze velmi snadno zmanipulovat nejrůznějšími směry. Kupříkladu smrt George Floyda je zachycena na celé řadě videí. A je velice důležité, jestli se díváte na to, co se dálo před jeho zatčením, nebo co se dálo po jeho zatčení. Možná někde existuje propojení obojího – nemám čas se po tom pídit. Ke mně se dostalo vždy jen buď to první, nebo to druhé. Při tom prvním se budete hněvat na George Floyda, při tom druhém na policisty, kteří ho zatýkali.
          Na „nasvícení“ totiž hodně záleží. Prosím, nerozhodujte se (jen) na základě fotek a videí. Angela Merkelová se prý rozhodla otevřít hranice, když viděla fotografii tříletého kurdského chlapečka původem ze Sýrie Alana Kurdiho, který se utopil při plavbě na řecký ostrov Kós. Ne, nejde o to, abychom podobné záběry brali se stoickým klidem a nepociťovali žádné emoce. Nicméně rozhodnutí nemůžeme dělat primárně na základě emocí – to dopadá mnohdy velice zle.
Závěrem: Dávej si dobrý pozor, na co se díváš. A snaž se přitom po očku pozorovat svoje emoce. A přemýšlej, co bys mohl udělat, aby to situaci skutečně řešilo a nebylo přiléváním oleje do ohně.
 
Dan Drápal
4. září 2020

Důvody, proč nechodit do shromáždění

Milý čtenáři, titulkem tohoto článku jsem Tě trochu podvedl. Budu vlastně psát o pravém opaku – o důvodech, proč do shromáždění jít. Jsem přesvědčen, že sám znáš možná desítky důvodů, proč do shromáždění nejít. Možná jich znáš víc než já. Téměř jistě se ti vybaví nějaký, který já v tomto článku neuvedu.
Ale začněme pěkně od počátku. Před týdnem jsem psal článek „Rozhorli se pro Hospodina“, v němž jsem hořekoval nad malou znalostí Písma zejména u čerstvě obrácených křesťanů. A uváděl jsem, že náš duchovní život stojí na třech pilířích (v anglicky mluvícím světě se jim říká „disciplíny“): na četbě Písma, na modlitbě a na společenství. Jistě, bez Ducha svatého jsou všechny tři prázdné, neúčinné, a tudíž často i nudné. Nicméně to, že nám po dvě poslední neděle shromáždění moc nedalo, není dostatečným důvodem, proč příště na shromáždění nepřijít. Podobně jako skutečnost, že včera ani předevčírem jsem v Písmu neobjevil nějakou převratnou myšlenku, není důvod, proč přestat Bibli číst.
Pokud jsou zmíněné tři pilíře opravdu důležité, můžeme počítat s tím, že Boží nepřítel udělá vše pro to, abychom Bibli nečetli, abychom se nemodlili a abychom shromáždění co nejčastěji vynechali.
Většinou to ale u těchto tří „disciplín“ není tak, že bychom se náhle a s definitivní platností rozhodli, že už Bibli neotevřeme, že se přestaneme modlit nebo že už nikdy shromáždění nenavštívíme. Ano, vím, že jsou lidé, u nichž to bylo takto „ložené“. Do shromáždění přestali chodit, protože je něčím naštval pastor nebo nějaký člen sboru. Mnohem častěji ale dochází k tomu, že daný člověk nachází opakovaně nejrůznější důvody, proč do shromáždění nejít. Žádné „naštvání“ tam vlastně nemusí být a důvody vynechat se zdají být rozumné a opodstatněné, ne-li dokonce chvályhodné. V rámci jednoho měsíce se nic podstatného neděje, nebo se přinejmenším nezdá, že by se něco dálo. Ale po roce je takový člověk už někde jinde. A je hloupé a nepříjemné, že si to vůbec nemusí uvědomovat.
Kdysi, ještě za komančů, jsem byl na křesťanské konferenci v Maďarsku, na které vyučoval jeden téměř osmdesátiletý biblický učitel. Vyprávěl nám zajímavý příběh ze svého života.
Byl to diabetik a chodil na pravidelné lékařské prohlídky. Jeho lékař mu předepisoval potřebné léky a doporučil mu určitou dietu. Po nějaké době tento učitel měnil působiště. Začal učit na biblické škole v jiném městě a potřeboval tudíž nového doktora. Když byl na úvodní prohlídce, zarazilo ho, že tento lékař mu předepsal mnohem přísnější dietu a nadto mu doporučil určitá tělesná cvičení. Onen biblický učitel neudělal žádné rozhodnutí, že se těmito radami řídit nebude, ale po návštěvě u onoho nového lékaře se během dvou dnů „ke cvičení nedostal“. (Dokážeme to sami na sebe někdy pěkně sehrát, že?) Onen druhý den ho překvapil telefonát od nového lékaře. Ten se ptal, zdali jeho pacient cvičil.
Onen biblický učitel nezalhal. Tu se ho lékař zeptal: „Pane Grishame, je Vaše práce důležitá?“ „Myslím, že ano.“ „Tak raději cvičte, protože pokud nebudete cvičit, tak ji moc dlouho dělat nebudete.“
Profesor Grisham nám řekl: „Začal jsem cvičit. Zprvu ne kvůli sobě, ale kvůli němu. Ale nelituji toho.“
Máš od Boha určité poslání. Nicméně spasen jsi z milosti. Nejsi spasen, protože čteš Písmo, protože se modlíš, a protože chodíš do společenství. Ba dokonce někdo může toto vše dělat, a přitom nebýt spasen. Nicméně pokud tyto disciplíny pěstovat nebudeš, nebudeš mít společenství s Pánem a nenaplníš své poslání.
Znám několik misionářů a misionářek. Většinou se dlouho připravovali na působení v některé zemi, kde se mluví cizím (někdy opravdu hodně cizím) jazykem. Někdy věnovali několik let života, aby se tomuto jazyku naučili. K první lekci přistoupili s nadšením. Stejně tak k druhé. Pak ale začalo nadšení polevovat. A sedmnáctá lekce – to už byla vyloženě nuda.
Jenže pokud chtěli naplnit své poslání, museli to vydržet. A pak i tu osmnáctou a další.
V minulém  článku jsem uvedl několik běžných důvodů, proč se lidé rozhodnou do shromáždění nejít. Někdy je to únava. Jindy moc práce doma. Jindy problém s někým, kdo ve sboru bude a koho zrovna teď nechci potkat. Jindy je to nečekaná návštěva. Vážným důvodem bývá, je-li partner nevěřící a naše účast ve společenství se mu moc nelíbí. A pak je zde skutečně objektivní faktor, a sice pracovní povinnosti. To se týká lidí pracujících na směny, někdy zdravotních sester a lékařů, případně pečovatelek.
Myslím, že by si každý takový člověk měl stanovit nějakou nepodkročitelnou mez. Pokud se člověk z pracovních důvodů nedostane šest neděl na shromáždění, měl by uvažovat o změně zaměstnání. Ano, vím, že je to radikální řešení. Nicméně vzpomínám na svého přítele Pavla, který byl jednu dobu kurátorem našeho evangelického sboru na Maninách. Jeden muž, který měl manželku a tři děti, koupil chalupu a koncem jara nám oznámil, že ho ve sboru uvidíme až na podzim, protože přes léto budou trávit víkendy s dětmi na chalupě. Pavel mu tehdy řekl něco, co já bych se tehdy říci neodvážil: „Víš, Michale, není to dobré rozhodnutí. Vy i děti potřebujete slyšet Boží slovo. Je to fakt důležitější než čerstvý vzduch.“
Onen muž to ovšem nevzal. A na podzim jsme ho už neviděli. Ani nikdy potom. A děti vyrostly bez společenství, bez modlitby a bez Písma svatého.
Vím, že to nejde praktikovat u každé návštěvy. Ale jsou lidé, kterým se nerozpakuji říci: „Víte, já chodím v neděli odpoledne do sboru. Budu moc rád, když půjdete se mnou.“ Tím dávám najevo, že společenství je pro mě důležité, že chodit do sboru považuji za něco běžného – a že jsem přesvědčen, že by to prospělo i jim. Nemyslím si, že by v tom byl nějaký nátlak – je to pouze pozvání.
Píšu tento článek obecně, z hlubokého přesvědčení. Na toto téma bych ani nekázal, abych se nezařadil mezi ty duchovní, kteří těm, kdo jim do kostela nebo sboru chodí, nadávají na ty, kteří tam nechodí. Proto dávám přednost článku.
Na závěr zmíním ještě jedno pozorování. Lidé často chodí někam, kde „jim to něco dá“. A nabídka je tu opravdu velká. Přednášky, kurzy, semináře jak žít úspěšný život, jak více vydělat, jak se vyrovnat se stresem, jak urovnat vztahy s partnerem apod. Do shromáždění ovšem nechodíme primárně kvůli tomu, že „nám to něco dává“. Já si pochopitelně myslím, že nám to něco dává, ale mám dva důležitější důvody. Do shromáždění chodím kvůli Bohu. Církev je tu od toho, aby adorovala, aby oslavovala Boha. A do shromáždění chodím i kvůli lidem. Jednak kvůli těm, kteří tam přijdou také. Někdo z nich bude patrně potřebovat povzbudit nebo potěšit. (A někdo z nich mě možná napomene – ale co když to právě potřebuji?) Ale do shromáždění chodím i kvůli lidem, kteří tam (zatím) nepřijdou. Společně se modlíme za naše město. Je v něm hodně nešťastných lidí. A hodně lidí, kteří jsou – prozatím – v moci Božího nepřítele. Potřebujeme společenství, abychom je měli kam pozvat. A nejde o to, zdali jsou ti lidé sympatičtí. Jde o to, že Bůh je miluje a možná si je chce přivést k sobě právě skrze nás.

Dan Drápal
28. srpna 2020

P. S. Milí čtenáři, rád bych vás ještě upozornil na výborné kázání mého bratra Aleše, které jsem zveřejnil na svém webu v rubrice „Články přátel“.

Bělorusové a my

S napětím a s určitou bezmocí sleduji zápas mezi diktátorem Lukašenkem a velkou částí jeho vlastního národa. Obávám se, že Lukašenko i pro tentokrát zvítězí, protože mu zůstala věrná většina silových složek (policie a armády) a protože prezident Ruské federace Putin udělá vše pro to, aby v Bělorusku nezvítězila skutečná demokracie. Možná čeká Bělorusko podobný scénář jako kdysi normalizační Československo, ovšem bez vojenského obsazení. Dnes probíhá válka především v kyberprostoru, přesuny tanků nejsou nezbytné.
          Začnu pár slovy o diktátorech. Domnívám se, že Vladimír Putin zfalšoval jedny prezidentské volby, v nichž by i bez falšování zvítězil. Pravda, nikoli tak výrazně, jak naznačovala zpráva volební komise, ale přes to… Kdyby Lukašenkova „volební komise“ ohlásila výsledek 53 procent pro Lukašenka a 44 procent pro Svjatlanu Tichanouskou, byl by v těchto dnech v Bělorusku patrně již klid. Sice by to bylo také zmanipulované, ale přece jenom uvěřitelnější než oznámených 82 procent pro Lukašenka. Někteří diktátoři zkrátka potřebují mít pod palcem všechno: To, že dokáží volby zmanipulovat, je pro ně důležitější, než jaká budou konkrétní oznámená čísla. Kromě toho žijí v jakémsi vlastním světě. Nemohu zapomenout, jak se Gustáv Husák rozplakal dojetím, když byl v roce 1985 opět „zvolen“ prezidentem. Možná si myslel, že ho poslanci tehdejšího „parlamentu“ opravdu mají rádi.
          Alexandr Dubček zřejmě do poslední chvíle věřil, že Sovětský svaz proti „Pražskému jaru“ nezasáhne. Podobně – byť jde o zcela jiný kontext – Lukašenko dnes možná opravdu věří, že desetitisícové demonstrace proti němu vyvolávají nějaké nepřátelské síly ze západu. Žije svůj vlastní příběh, který je ve stále větším rozporu s tím, co prožívá jeho národ.
          Čechům a Slovákům v roce 1968 nešlo o změnu politické orientace. Volání po neutralitě se objevilo až po srpnové invazi. Podobně Bělorusům nejde dnes o změnu politické orientace. Běloruští demokraté nežádají zpřetrhání pevných svazků s Ruskou federací a vstup Běloruska do NATO a EU. V současnosti jim jde především o to, aby běloruská policie nemlátila a nemučila vlastní občany. Právě nepřiměřenost policejních zásahů mobilizovala i řadu lidí, kteří volili Lukašenka. Lukašenko si zbytečně zkomplikoval situaci.
Češi a Slováci měli před rokem 1968 Rusy opravdu rádi. Srovnatelně kladný postoj měli k Rusům už jen Bulhaři, kterým Rusové (nikoli ovšem carská vláda!) vydatně pomáhali v jejich boji za nezávislost v 2 polovině 19. století (zejména v roce 1878). Brežněv a ostatní moskevští mocipáni si možná mysleli, že Čechům a Slovákům „prodají“ svůj narativ o „záchraně“ Československa před imperialisty. Patrně ale tušili, že tím definitivně ztratí sympatie západoevropských levicových hnutí. Nicméně stálo jim to za to. Diktátoři jednoduše demokracii nemohou připustit. Proruské sentimenty se sice do naší země vracejí, ale chybí jim ona vřelost a jakási nezávislost na politice, kterou se tyto sentimenty vyznačovaly před srpnovou okupací. Podobně až anexe Krymu byla podnětem k výraznému posílení ukrajinské identity. S něčím takovým můžeme očekávat i u Bělorusů, pokud by Rusko nějak otevřeně zasáhlo ve prospěch diktátora (kterého Putin z nejrůznějších důvodů nikterak nemiluje). Putin si je toho možná vědom a o přímém zásahu zřejmě neuvažuje. Ostatně – jiných pák na Bělorusko má víc než dost.
Ať si pan Michal Pullmann říká co chce, na normalizaci byla nejhorší beznaděj, která společnost zachvátila. Myslím na řadu dospívajících dětí, které spáchaly sebevraždu, když viděly, jak jejich otcové „prekabátili“ – zapřeli své skutečné postoje (což mnohdy zdůvodňovali právě ohledem na své potomky). Jenže (mnozí) lidé nemohou trvale žít v celoživotním pokrytectví.
Obávám se, že podobnou beznaděj budou zakoušet mnozí mladí Bělorusové, pokud se Lukašenkovi opravdu podaří Bělorusko „normalizovat“.
Objektivně vzato má demokracie šanci tam, kde jsou splněny dvě základní podmínky. První je existence právního státu, druhou je dosažení určité míry ekonomického rozvoje. Proto např. Portugalsko a Španělsko přešly k demokracii poměrně klidně. Jistě, v obou zemích vládli diktátoři. Ve Frankově Španělsku by se ale nemohlo dít totéž, co v Bělorusku, totiž že policisté vytáhnou z auta řidiče, který se žádných demonstrací nezúčastnil a ani to neměl v úmyslu, a zmlátí ho do krve. Celý prostor, ovládaný nejprve carským Ruskem a posléze Sovětským svazem, byl právního státu „prost“ – snad s výjimkou Finska, které sice do roku 1918 rovněž náleželo k carské říši, ale těšilo se poměrně velké autonomii s fungujícím parlamentem. To je nyní pro Bělorusko velké minus. Velkým plus naopak je poměrně rozvinutá a v rámci možností fungující ekonomika. Ta by byla s demokracií kompatibilní.
Často v kázáních říkávám, že nezáleží tolik na okolnostech našeho života, jako spíše na naší reakci na tyto okolnosti. Z hlediska šíření evangelia není diktatura žádnou překážkou. Odvažuji se dokonce tvrdit, že probuzení, které jsme zakoušeli v evangelickém sboru „Na Maninách“ v 80. letech, by možná nenastalo, nebýt normalizace. Komunistický režim tvrdil, že náboženství je pro staré báby v prázdných chladných kostelích; když ale někdo přišel na Maniny, našel tam zejména vysokoškolské studenty, tísnící se ve vydýchaném a rozhodně ne chladném prostoru. Nechci tím říci, že přeji Bělorusům normalizaci, aby se evangelium snáze šířilo; chci tím ale říci, že z hlediska evangelizace není Lukašenko překážkou, byť patrně bude pronásledovat i církve, neboť ty se vesměs postavily ne-li přímo na stranu demokracie, tedy v každém případě proti nekontrolovanému a nesmyslnému násilí. Přeji běloruským křesťanům, aby zůstali nezlomení, aby nazývali věci pravými jmény, a aby jejich společenství byla místy pravdivosti a vzájemného povzbuzování. A jsem vděčný za ty Čechy (a Češky), kteří běloruským křesťanům (a nejen jim) nezištně pomáhají. Z bezpečnostních důvodů je tady jmenovat nebudu, ale raduji se z toho, že jejich jména jsou zapsána v nebesích.

Dan Drápal
23. srpna 2020

Hledání identity

Křesťan naštěstí identitu hledat nemusí. Jeho identita není něco, co by si musel nebo mohl vymyslet, není něčím, co by musel objevovat a na čem by musel pracovat. Když se obrátil k Bohu, přijal identitu od svého Tvůrce a Spasitele. Je Boží syn, Boží dcera. Má milujícího Otce v nebesích.
          Identitu tedy křesťan objevovat nemusí, nicméně musí se pídit po svém poslání, po svém určení. Bůh pro každého z nás poslání má; pro nás je ale důležité, abychom nejprve znali svou identitu, a až potom přemýšleli o tom, jaké je naše poslání.
          Dávám za pravdu těm teologům, kteří vidí potvrzení tohoto vztahu identity a poslání v Otcových slovech určených Ježíšovi při jeho křtu v Jordánu. „Toto je můj milovaný Syn, v něm jsem nalezl zalíbení“ (Mt 3,17). Ježíš dosud nezačal naplňovat své poslání, ale Otec již vyjádřil jeho identitu: Je jeho milovaný Syn – ještě před tím, než udělal svůj první zázrak a než zahájil svou pozemskou službu.
          Svou identitu přijímáme z milosti, tedy darem. A nikdo jiný než náš nebeský Otec nám ji dát nemůže.
          Člověk, který svou identitu nepřijímá, neví, čí vlastně je. A protože bez identity se žije opravdu těžko, musí přijmout identitu, kterou mi přisuzují jiní, nebo si ji musí vymyslet sám. Zdá se mi, že tato řešení nebývají příliš šťastná.
          Víra v Boha a vztah našich rodičů k nám do značné míry určují, jak svou identitu vnímáme a zda v ní dokážeme spočinout. Pokud Boha neznáme a máme o něm falešnou představu – třeba že je něco jako nepříjemný šéf, které čeká na naše pochybení – může to mít katastrofální účinky pro naše prožívání. Stejně tak když nás rodiče nevedou k tomu, abychom pochopili, že jsme milovaní Boží synové a Boží dcery. Rodiče nás vlastně v této naší identitě ani potvrdit nemohou, pokud sami pro sebe tuto identitu nepřijali. Pokud věřili v Boha, ale jejich Bůh byl jen přísný soudce, nikoli milující Otec, mohli v nás vypěstovat podobně falešnou představu Boha.
          Málokdo z nás měl to štěstí, že vyrůstal v rodině, kde oba rodiče Boha znali a Boha milovali, protože věděli, že sami jsou Bohem milováni. Jakmile ale prožijeme obrácení, můžeme začít Boha správně poznávat. Pán Ježíš říká, že věčný život je v tom, když poznáme Boha a jej samotného, tedy Ježíše Krista (Jan 17,3).
          Když se vydáme touto cestou, naučíme se dívat se na druhé lidi jako na milované Boží syny a dcery, nebo na potenciální milované Boží syny a dcery. Ti, kteří se stavějí proti mně, kteří mě pomlouvají nebo mi nějak ubližují, jsou potenciální milovaní Boží synové nebo Boží dcery. A protože sám dobře vím, že jsem Bohem milován – ne proto, že už jsem dokonalý, ne proto, že se tolik snažím – nepřátelství druhých by mě nemělo rozhodit, a současně mi vědomí vlastní identity brání, abych se sám rovněž choval nepřátelsky.
          Základem mé identity nemůže být tzv. sexuální orientace, příslušnost k etnické skupině, členství v nějakém gangu či v politické straně. Ten, kdo nenalezne svou identitu v Bohu, bloudí. Pokud toto bloudění trvá déle než dvě generace, začne se společnost rozpadat. Pokud totiž člověk nespočine v Bohu, namísto vděčnosti za život (a za to, že nám Bůh připravil smysluplné poslání) začne uplatňovat nároky. Na této cestě ale nikdy nebude mít dost.
          V současném světě můžeme pozorovat dvojí vývoj. Moderní věda a technologie dnes umožňují zcela vymýtit hlad. Pokud hlad přetrvává, má to důvody politické, nikoli klimatické nebo ekonomické. Rovněž jsme byli svědky – přinejmenším v západní civilizaci – dramatického poklesu zločinnosti. Podařilo se vymýtit řadu nemocí. Prodloužila se délka lidského života a medicína dnes dokáže zázraky.
          Na druhé straně můžeme pozorovat, kam to vede, když lidé nenacházejí svou identitu v Bohu. Přes čtyřicet let pozoruji lidské osudy. Jako pastor už mohu sledovat třetí generaci lidí, které znám ze společenství. A také pozoruji nové lidi, přicházející do církve. Mám velmi silný dojem, že lidí všelijak pozraňovaných je stále více. Vyrůstání v nefunkčních rodinách či zcela mimo rodinu si vyžaduje vysokou daň. Duševních poruch přibývá – a není to dáno jenom tím, že dříve se tyto poruchy mnohdy nebraly v potaz. Mám dojem, že současný rozpad ve Spojených státech je důsledek oné ztráty Boha, ztráty identity. Ničení soch není jediné ničení, které tam nyní probíhá. V některých městech – v těchto týdnech konkrétně v Chicagu – dochází k bezprecedentnímu rabování. To už nejsou nějaké protesty. Je to destrukce, je to anarchie. Obávám se, že na podobné trajektorii se můžeme ocitnout i my. Proto volám s prorokem: Navraťte se k Bohu, a navrátí se k vám.

Dan Drápal
12. srpna 2020

Znovu k situaci Romů

Můj článek „S rasismem je to složité“ vyvolal celou řadu zajímavých reakcí a poměrně málo osobních útoků; proto jsem se rozhodl na některé myšlenky zareagovat.
          Jedna námitka se týkala mé formulace, že Romové si nezvolili správnou strategii, zatímco Vietnamci ano. O volbě se prý nedá hovořit, protože nedošlo k žádnému hlasování v rámci dané komunity.
          Pokud bychom slovo „zvolit“ brali čistě formálně, tak se patrně jedná o námitku oprávněnou. Sloveso „zvolit“ ale používáme často v přeneseném či širším slova smyslu, např., „disidenti zvolili vnitřní svobodu“. Předpokládám, že tomu všichni rozumíme, přestože disidenti o vnitřní svobodě nikdy nehlasovali.
          Pokud bych nesměl použít slova „zvolit“, nevím, jak bych mohl svou myšlenku vyjádřit. Uvedl jsem Vietnamce jako ty, kdo zvolili jinou strategii. (Kdybych žil ve Spojených státech, nemluvil bych o Vietnamcích, ale o Asiatech obecně, protože podobnou strategii volili ve Spojených státech Korejci, Japonci i Číňané.)
          Přičemž trvám na tom, že o svého druhu volbu jde. Pokud bychom chtěli ve Spojených státech mluvit o hlavních etnických skupinách, pak bychom museli zmínit „bílé“ Američany, Židy, Hispánce, Asiaty, Indiány, Afroameričany (o Židech by se dalo diskutovat, zda tvoří samostatnou skupinu nebo zda by měli být zahrnuti pod bělochy). Jestli je někdo na amerických universitách diskriminován, tak jsou to Asiaté. To má své důvody, které zde nebudu uvádět – je to trochu jiná kapitola. Asiaté by se mohli hlasitě bránit, poukazovat na diskriminaci, ale oni většinově volí jinou strategii: Smiřují se s tím, že chtějí-li se někde prosadit, musí vynaložit větší snahu a dosáhnout lepších výsledků než jiná etnika.
          Pokud chcete vyhrocený biblický případ, vzpomeňte na Syrofeničanku ze sedmé kapitoly Markova evangelia. Když požádá Pána Ježíše, aby uzdravil její dcerku, náš Mistr jí odpověděl velmi tvrdě, až urážlivě. (Dnes by byl za svou odpověď žalován či při nejmenším morálně lynčován.) Syrofeničanka se ale neurazí a odpoví velmi pokorně. Jsem přesvědčen, že lze právem říci, že „zvolila“ určitý přístup; mohla přitom zareagovat zcela jinak.
          Asiaté ve Spojených státech tedy zvolili jinou strategii, svým způsobem náročnější, nicméně z dlouhodobého hlediska úspěšnější. Nechci tím tvrdit, že se lidé proti diskriminaci nemají vůbec ozývat a mají si nechat všechno líbit; jen chci upozornit, že v naší moci je volit z několika možností, a z tohoto hlediska považuji mluvit o „volbě“ za oprávněné, byť nedochází k žádnému hlasování.
          Za závažnější považuji tvrzení jedno z čtenářů, který je mi jinak příznivě nakloněn, totiž že hlavní problém (99 %) je v tom, že se Romové málo snaží. Jistě, Romové se ze své situace nevymaní, pokud se (také) nebudou snažit. Přesto jsem přesvědčen, že míč je na naší straně hřiště. Romové v naší společnosti neumí chodit, kromě určitých vyšlapaných cestiček. Ale nemyslím si, že by to byla jejich vina. Neznají alternativu k tomu, v čem žijí. A pokud by ji znali, neuměli by se v ní pohybovat. Ale aby to „bílý“ pochopil, musel by s nimi strávit nějaký čas a porozumět jejich uvažování a jejich možnostem.
          Dále jsem zaznamenal povzdech, že pokud nějaký Rom nabude vzdělání a lepšího společenského postavení, odstřihne se od romské komunity. Tady se ale začínáme blížit k jádru pudla. Vzdělaný Rom má totiž před sebou pouze dvě moznosti: Buď se od své komunity zcela oddělit, nebo přijmout její způsob života. K tomu patří, že když přijde o bydlení váš bratranec, vezmete ho i s jeho rodinou do svého beztak malého bytu. Zřejmě si nemůžete říci, že vezmete jen jeho nebo jedno z jeho dětí. Buď tedy hrajete podle not společenství, nebo se od něj oddělíte. Něco napůl nepřipadá v úvahu.
          Pak je zde ještě jeden faktor, který celou věc komplikuje. Znám několik rodin či jednotlivců, kteří adoptovali romské dítě. Ocituji matku jednoho z nich: „Když jsme si dcerku brali, myslela jsem, že role genů a role výchovy je asi tak 50:50. Teď si myslím, že je to spíše 70:30.“ To jsou slova matky, která měla ve spořádaném manželství dvě vlastní děti, k němuž přidali jedno romské. Neznělo to jako zklamání, jako stížnost. Bylo to konstatování, že věci nejsou jednoduché. Podobné věci jsem slyšel i od ostatních rodin.
          To je jeden z důvodů, proč tvrdím, že integrace Romů není nic jednoduchého. To ale neznamená, že bychom měli složit ruce v klín.
          Konečně chci zmínit ještě jednu zkušenost. Předem podotýkám, že se jedná o zkušenosti z druhé ruky. Sám bych uvítal, kdyby někdo prozkoumal a přinesl zprávu o tom, jak je to doopravdy, tj. zda se nemýlím. Následující povídání je tedy bez záruky.
          Před několika lety přišlo probuzení mezi Romy žijícími někde mezi Spišskou Novou Vsí a Prešovem. Zasáhlo celé osady. Romové činili pokání a jejich životy se začaly výrazně měnit. Nicméně v té době byly již na Slovensku nastaveny sociální dávky tak, že se z nich nedalo žít. Obrácení Romové ovšem už nemohli krást a práci jim nikdo nedal. Jak to vyřešili? Emigrací do Velké Británie (o tom se psalo i v českých novinách, aniž bylo ovšem zmíněno, jaká byla motivace tohoto exodu). O několik let později jsem četl – opět v sekulárním tisku – o tom, že Romové přišlí ze Slovenska si vedou v Británii překvapivě dobře. Někteří z nich dokonce úspěšně podnikali. Rozhodně si vedli lépe než v České republice nebo na Slovensku. Zřejmě měli v Británii větší šanci vymanit se z bídy než u nás a na Slovensku.
          Předpokládám – o tom se patrně nepsalo nebo jsem to nečetl – že ze Slovenska emigrovali zejména ti, které bychom mohli označit jako elity jejich společenství. To ovšem jen zhoršovalo situaci těch, kteří zůstali.
          Myslím, že jak od slovenské, tak od naší vlády by bylo inteligentní, kdyby příslušné orgány věnovaly pozornost (provedli audit, abych trochu popíchl jednoho ze svých milých kritiků) tomu, proč se v Británii dařilo to, co se nedařilo u nás. A aby si třeba přiznaly, že obrácení Romů ke Kristu vedlo k pozitivním změnám, k nimž mnoho jiných – často velmi nákladných – opatření nevedlo. To by ale znamenalo zbavit se některých stereotypů, k nimž patří tvrzení, že na víře nezáleží.

Dan Drápal
25. července 2020

Girolamo Savonarola – recenze

Théophile Geisendorf-des Gouttes: Girolamo Savonarola
(recenze)

Postava Girolama Savonaroly u nás není moc známá. Tento dominikánský mnich se narodil roku 1452 a v roce 1498 byl upálen. Nakladatelství Stefanos letos vydalo Savonarolův životopis z pera (či patrně spíše z počítače) autora s dlouhým jménem Théophile Geisendorf-des Gouttes. Autor je protestantský teolog a politolog, který pracoval s mládeží v rámci organizace YMCA a působil v Ženevě. Osobně mě postava Girolama Savonaroly zajímala již během studia na bohoslovecké fakultě, o několik let dříve, než jsem se stal praktikujícím křesťanem. Během svých fakultních studií jsem přečetl dvě nebo tři obsáhlá díla o tomto muži a udělal jsem si o něm určitý obrázek, ovšem po padesáti letech mi zbyly jen dojmy a už bych si nedokázal vzpomenout na autory, které jsem tehdy studoval.
Už tehdy mě zaujala určitá podobnost Savonarolovy životní cesty s životní cestou Jana Kalvína. Samozřejmě, mezi těmito dvěma muži byly i podstatné rozdíly; Jan Kalvín považoval katolickou církev za nevěstku, zatímco Savonarola zůstával pravověrným římským katolíkem. Pokud mu jeho odpůrci připisovali nějaké hereze, bylo to naprosto účelové. Podstatný rozdíl je i v jejich konci: Jan Kalvín – na rozdíl od Savonaroly – neskončil na hranici.
Podobnost byla v tom, že oba tito muži na nějakou dobu ovládli významné město: Savonarola renesanční Florencii, Kalvín reformační Ženevu. Oba se snažili nastolit řád, který by trestal nemravnosti všeho druhu a podporoval či vyžadoval poslušnost Božího slova. Oba byli ve svém přesvědčení nekompromisní a měli to, čemu se dnes říká „tah na branku“. A oba jsou v dnešní době odsuzováni jako fanatici nenávidící umění.
Právě ty podobnosti mě zaujaly. Savonarola působil dvě až tři generace před Kalvínem. Jeho pokus prosadit Boží vládu na zemi ale nebyl ojedinělý – o pár desetiletí dříve se o něco podobného pokoušeli v Čechách husité a o generaci později například novokřtěnci v Münsteru. Případ Savonarolův je dokladem, že cosi bylo ve vzduchu – a to jak na reformační, tak na katolické straně.
Mohli bychom konstatovat, že ve všech těchto případech – jakkoli se mnohém lišily – šlo o pokus radikálně uplatnit Bibli, Boží slovo, jakožto normu života. A téměř všechny tyto pokusy skončily nějak špatně. (Slovo „téměř“ jsem použil z toho důvodu, že o něco podobného usilovala i naše Jednota bratrská, která se ovšem od uvedených pokusů lišila tím, že neusilovala o nadvládu nad nějakým městem či dokonce nad celou zemí.)
Neúspěch těchto pokusů dokládá, že legislativně nelze prosadit ani mravnost, ani zbožnost, a když se o to lidé pokusí, často teče krev a evangelium je nakonec spíše zdiskreditováno. (Mezi tyto pokusy můžeme snad započítat i zavedení prohibice ve Spojených státech v letech 1919-1933). Proto má smysl tyto pokusy studovat i dnes – toto studium doporučuji zejména evangelikálům.
Recenzovaná kniha se od jiných, které jsem o Savonarolovi četl, výrazně liší. Zatímco jiní autoři mají pro Savonarolu především odsudky a vidí v něm nepřítele krásy a krutého diktátora, Geisendorf-des Gouttes se snaží porozumět jeho vnitřnímu světu a zmiňuje i řadu dobrých vlastností. Ukazuje i na to, že Savonarola šel příkladem, byl v podstatě nezkorumpovatelný, a mnoho nepřátel si nadělal zejména svou kritikou poměrů v Římě, který byl v onom období skutečně prolezlý korupcí.
V době, kdy byl Savonarola u moci (a dlužno říci, že nevládl přímo jako diktátor a nerušil zastupitelské orgány, které ho nejprve povolaly, aby ho později sesadily a odsoudily), využil pro prosazení svých cílů děti a mládež. Zatímco dnešní mládež zejména na západě odhazuje všechna „tabu“ a svobodu vidí v nevázanosti (a je v tom podporována intelektuálními elitami), Savonarolovi se podařilo získat mládež pro prosazování přísné mravnosti. Mě osobně to vede k nedůvěře ke všem hnutím, která jsou nesena převážně mládeží.
Osobně bych si přál, aby Češi byli mravnější a zbožnější. Studium dějin mi ale brání ve snaze učinit je mravnějšími a zbožnějšími cestou legislativy. Manželská nevěra je dle mého názoru odsouzeníhodná, nicméně kdybychom ji trestali vězením, pokutou či dokonce bičováním, vůbec bychom si nepomohli. Jediná cesta, která je bezpečná, je cesta modlitby, osobního příkladu, charakterové integrity. To vše bychom patrně u Savonaroly našli. Ovšem jakmile k tomu přidal legislativu, toto vše nezamýšleně znehodnotil.
Knihy vydalo nakladatelství Stefanos. Kniha má 192 stran a prodává se za 276 Kč.
A poznámka na závěr: Kniha je opravdu krásná. Jako snad všechny knihy z nakladatelství Stefanos. Překlad Miloše Rejchrta (z francouzského originálu) je rovněž skvělý.

22. července 2020

S rasismem je to složité

Rasismus v České republice skutečně existuje a je velmi silný. Lze ovšem také říci, že je selektivní. Vzpomínám si, že když do Československa v sedmdesátých letech zamířily první stovky a tisíce Vietnamců, kolovaly o nich nejroztodivnější „fake news“, byť tento termín tehdy ještě nebyl v oběhu. Vzpomínám si na jeden kolující ve strojopise o tom, jak se vietnamské dítě vyčůralo do pískoviště a české děti se pak nakazily strašlivými orientálními chorobami. Nyní je vietnamská komunita více méně přijímána, byť část skalních rasistů nemá ráda ani pracovité a skromné Vietnamce.
          Budu se věnovat zejména rasismu protiromskému, protože vztah k Romům je naším skutečným a dlouhodobě neřešeným problémem. Samozřejmě existují i jiné typy rasismu, které se projevují třeba bučením na africké fotbalisty na stadionech. Tento druh rasismu lze potlačit, ale patrně ho nelze zcela vymýtit, protože určité malé procento či promile obyvatel, které se projevuje takto primitivně, se najde v každé komunitě.
          S Romy je skutečný problém a mnozí z nich jsou skutečně nepřizpůsobiví. Přesto si dovolím tvrdit, že Češi na tom nesou větší díl viny než Romové. Romové jsou totiž v postavení, z nějž se mohou jen velmi těžko vymanit vlastními silami, a patrně se z něj vlastními silami nedokáží vymanit vůbec. Skutečně potřebují naši pomoc.
          Předpokládám námitku, že stát jim přece pomáhá, platí jim všelijaké dávky a tak podobně. Ano, je to pravda, ale je třeba si položit otázku, zda způsob, jakým se snažíme pomáhat, může vůbec přinést kýžené ovoce. Zatím je nenese, a já se domnívám, že ani nést nemůže, a více téhož tedy přinese jen vyšší náklady, nikoli však řešení problému. Nevolám tedy, aby se do řešení romského problému více investovalo. Volám po jakémsi auditu, který by pomohl pochopit, proč je současná pomoc neúčinná.
          Předně si dovolím tvrdit, že pokud má nějaký starosta nebo nějaká starostka (případně radní, případně zastupitel/ka) apriorní nedůvěru k Romům a pokud zastává názor, že ať udělá stát cokoli, Romové prostě zůstanou nepřizpůsobiví, protože už jsou zkrátka takoví, pak se v dané obci situace Romů nejen nezlepší, ale ještě se bude zhoršovat.
          Na druhé straně ovoce nepřinese ani přístup vycházející z přesvědčení, že problém je čistě v českém rasismu, který je třeba administrativními, případně policejními opatřeními odhalovat a likvidovat. Odhalovat téměř jistě půjde, likvidovat téměř jistě ne. Nevhodná řešení rasismus jen posílí.
          Vyjděme od konkrétního příkladu. Dejme tomu, že klient poptává u realitní agentury byt v paneláku, ale stanoví si podmínku, že v daném paneláku nesmí bydlet žádná romská rodina. Požadavek je na první pohled (a ostatně na jakýkoli další pohled) zjevně diskriminační. Realitní agentura nesmí na tento požadavek pod hrozbou sankce přistoupit. Někteří lidé se jistě budou pohoršovat nad potenciálním zákazníkem, který si takový požadavek dovolil vůbec vznést.
          Nicméně pro potenciálního kupce je tato okolnost podstatná, a pokud mu jeho požadavek nesplní realitka (a ona ho nesplní), kupec si situaci zjistí jiným způsobem. Kupec může být skutečný rasista, který opravdu nesnáší Romy, ale mohl bych to klidně být i já, který Romy nepohrdá a přeje jim to nejlepší. Prostě vím, že tam, kde je více Romů, klesá hodnota nemovitostí.
          To má určité důvody. Řeknu-li, že Romové bývají hlučnější a méně pořádní než gádžové, mohou to někteří lidé považovat za „stereotyp“. Ano, jsou Romové, kteří jsou velice čistotní a spořádaní (řadu takových jsem poznal), a hluční nejsou zdaleka všichni. Nicméně mezi Romy a ne-Romy je v této věci nepochybně měřitelný rozdíl. Romská partaj v paneláku, v němž chci koupit byt, může být v celém domě nejspořádanější. Jak to má ale potenciální kupec vědět? Musel by se zeptat ostatních partají v domě. Je to ale vůbec dovoleno? Není to trestné?
          Pokud „stát“ nechce, aby si potenciální kupec danou okolnost vůbec zjišťoval, může se tvářit, že daný problém vůbec neexistuje a že se vskutku jedná čistě o stereotyp. Tento přístup se snaží rasismus potlačit, ovšem za cenu ignorování reality. A pokud ignorujeme realitu, problém nevyřešíme.
          Střih o více než padesát let zpět. Se svým přítelem Alešem Březinou jsme navštívili romskou osadu „přilepenou“ na městečko Slavošovce na jihu Slovenska. Nějakou dobu jsme pobývali mezi Romy, a především jsme hráli s romskými dětmi různé hry, chodili s nimi na výlety apod. Mohl bych popsat hodně dramatických událostí z tohoto pobytu, ale zmíním jedinou. Byla Velikonoční neděle. Kousek za osadou jsme udělali táborák, zpívali jsme různé písničky (to Romové velice rádi, a děti snad nejvíc), hráli různé hry a vyprávěli různé příběhy. Bylo tam asi patnáct dětí, nejstarší z nich byla asi třináctiletá Jana Boldyová. Najednou děti ztichly a za chvíli se daly na útěk. Otočili jsme se viděli jsme, jak k nám běží nějaký muž. S Alešem jsme seděli bez hnutí. Muž přiběhl a prohlásil: „Ten oheň tady nebude!“ Jana se zeptala: „A proč?“ Muž jí začal nesmírně vulgárně nadávat. Jana se rozplakala a utekla také. Seděli jsme s Alešem dál. Muž oheň rozšlapal a zopakoval nám: „Ten oheň tady nebude!“ „No, už tady není, už jste ho uhasil.“ To bylo první, co jsme řekli. Muž řekl: „Beztak ty děti mají už spát.“ Odpověděl jsem: „Podívejte se, tyto děti takový táborák možná ještě nikdy nezažily. Nikdo si s nimi takhle nehrál. A zítra je velikonoční pondělí, děti nemusí do školy.“ Muž se otočil k odchodu, ale pak se znovu obrátil a zapaloval si od doutnajícího dřívka cigaretu. „Ale když od toho hluku štěká náš pes a budí nám dítě!“ (Jeho domek stál asi o tři sta metrů dál.) „No, tak vidíte, už jste ten problém vyřešil!“
          Tehdy jsem poznal moc nenásilí. Ten člověk sice v jistém smyslu dosáhl svého, ale měl jsem pocit, že odchází jako zpráskaný pes.
          Těžko domyslet a těžko změřit, co tato událost v romských dětech vyvolala. (S Janou Boldyovou to dopadlo dobře, o 23 let později jsem ji v Popradu křtil. Měla krásnou rodinu a domek jako klícku.)
          Teď si představte, že než dovršíte deset let, uděláte podobných negativních zkušeností celou řadu. Nahlédl jsem na život z té romské strany jen trochu, ale věřte, není to nic příjemného. Mohl bych popsat ještě mnohem drsnější projevy rasismu, které jsem poznal velice zblízka.
          „Co si nevyhladíš, to si nevytlučeš.“ Můžeme se pohoršovat nad nepřizpůsobivými Romy, a můžeme se pohoršovat nad „rasisty“, kteří nechtějí s Romy bydlet. Fakt je ten, že když jdu ztemnělou ulicí a za mnou kráčejí tři romští mladíci, mám trochu větší strach, než když jde o bílé. Na Slovensku to bylo snazší – začal jsem si zpívat nějakou romskou písničku („Třeba „me spokojno sťom kolibaha adaj, te kišman oso nakaj vábinel“) nebo prohodit pár romských slov a byl jsem v bezpečí. V Čechách už Romové moc romsky neumějí a já už také skoro všechno zapomněl.
          Je řešení? Věřím, že ano. Jenže je zdlouhavé a vyžaduje ani ne tak peníze, jako snahu o nějakou praktickou pomoc. Kdybych byl mladší, pokusil bych se založit jakési hnutí pomoci romským dětem. Křesťané (a jistě nejen oni) by mohli pomáhat romským dětem s úkoly a s doučováním. Někde by je mohli pozvat k sobě domů, jindy by mohli využít prostory sboru. Kde je vůle, najde se i cesta. (Kde vůle není, najde se důvod.)
          Romové jako společenství si – uvažujeme-li o celku – nezvolili příliš dobrou životní strategii. Vietnamci si naopak zvolili strategii úspěšnou. Proto zakoušejí rasismus sice také, ale v mnohem menší míře. Myslím, že je potřeba s Romy o jejich životní strategii mluvit – pokusit se jim vysvětlit, co to vlastně je, aby porozuměli, co by mohli dělat jinak. Ano, vím, že je to těžké. To ale není důvod to předem vzdát. Ostatně, pokud nebudeme hledat cesty, problém nezmizí – jen se vyostří. Protože ani my jsme nezvolili dobrou strategii. Přinejmenším v této otázce.

Dan Drápal
15. července 2020

Otroctví a marxismus

 Škoda, že současní nadšenci, strhávající sochy a odstraňující památníky jim nesympatických lidí, málo čtou Bibli – pokud tedy vůbec. A škoda, že biblické křesťanství není vyučováno na školách. Napadají mě hned čtyři místa, která by mohla mít moderující vliv na dnešní pomníkovou hysterii. Ještě před třemi generacemi byla tato místa známa i lidem, kteří jinak s křesťanstvím neměli moc společného. Jsou to slova Ježíšova:
„Kdo z vás je bez hříchu, ať první hodí kamenem.“
„Nesuďte, abyste nebyli souzeni.“
„Jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni.“
„Nejprve vyjmi břevno ze svého oka, nežli půjdeš vyjmout třísku z oka svého bližního.“
          Dnešní demonstranti se u osobností minulosti pohoršují nad hříchy, jichž se sami dnes nemohou dopustit, ani kdyby chtěli. Nad hříchy, s nimiž sami nemuseli nikdy bojovat.
          Věnují sice hodně času snahám zrušit nebo alespoň znevážit minulost; neškodilo by ale, kdyby se věnovali více jejímu studiu. Možná by potom jejich pohoršení nebylo tak selektivní.
          Nedávno se předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker účastnil odhalení sochy Karla Marxe. Nad tím by se patrně dnešní demonstranti příliš nepohoršovali. Většinou totiž nevědí, jak Marx chápal otroctví. V americké občanské válce byl jednoznačně na straně jihu proti severu. V této otázce vedl spor s Proudhonem, který by pro emancipaci. Marx mu napsal: „Bez otroctví by se Severní Amerika – ta nejpokrokovější země – proměnila v patriarchální stát. Vymažte Severní Ameriku z mapy a nastane anarchie – celkový úpadek moderního obchodu a civilizace. Zrušte otroctví a vymažete Ameriku mapy.“ Jedna věc je Marxův postoj k otroctví – ten se mi vůbec nelíbí. A druhá věc je Marxův kolosální omyl: Zrušením otroctví se Amerika z mapy nevymazala. Ale marxisté mají pozoruhodně vyvinutou schopnost nevidět do očí bijící omyly svého Mistra.
O něco známější je Marxův kritický a urážlivý postoj ke Slovanům obecně a k Čechům zvlášť. Nevím, zda o tomto postoji věděl redaktor New York Times, který pořídil dlouhý výčet hříchů prezidenta Trumpa a zařadil do něj i „příchylnost ke Slovanům“. Vycházel patrně z toho, že Trump měl dvě slovanské manželky, spíše než že by chtěl Trumpa obvinit z toho, že natruc levici preferuje Slovany.
Až se marxisté trochu víc seznámí s historií, nebudou to mít vůbec jednoduché.
Ale vraťme se k dnešním obrazoborcům. Všichni jsme mnohovrstevnaté osobnosti, ať si to připouštíme nebo ne. Mám jednu příbuznou, která je velice milá a štědrá. Současně je upovídaná a někdy roznáší drby, což má velmi nepříjemné důsledky. Znám člena jednoho křesťanského společenství, který je nepříjemně vzteklý, ale je velice šikovný a ochotný kdekomu bezplatně pomoci. Všichni jsme takoví – do větší či menší míry. A všichni jsme více či méně určeni prostředím, v němý jsme vyrůstali. Můžete o mě klidně říci, že jsem antikomunista. Nebudu to rozporovat. Nicméně měl jsem na gymplu několik spolužáků, kteří byli – v mnoha ohledech – relativně charakterní lidé, ačkoli udělali za vlády jedné strany poměrně slušnou kariéru. Vyrůstali v komunistických rodinách a názory jejich rodičů se formovaly v době, kdy komunismu propadl kdekdo. Nepíšu to proto, abych je vyvinil. Nevím tak úplně přesně, jak to mají v nitru srovnané. Podobně znám lidi, kteří vyrostli v zavile antikomunistických rodinách, kteří dokáží být hodně nemilosrdní. Chápu, proč jsou takoví, jací jsou. Nechci je omluvit – jedním z úkolů našeho osobního rozvoje je naučit se sebereflexi a připustit si, že naše prostředí nás formovalo více, než jsme si připouštěli, a ne vždy to bylo dobře. Pokud je člověk takové sebereflexe schopen, nebude naopak schopen teď plivat na Winstona Churchilla, když zjistí, že i tento veliký muž měl určité vady.
Pokud se veřejně angažujeme, musíme často dobře zvažovat, do jakých bitev půjdeme a do jakých ne. Dostanu čas od času od někoho podnět, abych se vyjádřil k tomu či onomu. Když to odmítnu, je to chápáno jako zastávání opačného názoru, než je názor člověka, který mi onen podnět dal.
Každý z nás žije v určité době a jsou věci, v nichž se rozhodne angažovat, a věci, v nichž se neangažuje. To ale neznamená, že se mu tyto věci zamlouvají. Hodně to teď schytává jižanský generál Lee. Ten byl znám svou šlechetností vůči svým nepřátelům a měl řadu dobrých vlastností. Ano, bojoval za špatnou věc. Kdo si ale myslí, že byl zapřisáhlým zastáncem otroctví, mýlil by se. Rozhodoval se v určité situaci na základě určitých zásad a úvah, a vztah k otroctví nebyl jediným motivem jeho rozhodování. Ano, opakuji, přes mnohou svou šlechetnost bojoval na nesprávné straně. Byl mnohovrstevnatou osobností – jako my všichni ostatní. Kdo si myslí, že pro něj to neplatí, ať první hodí kamenem.
Rasisté doby Kolumbovy nebo Jeffersonovy už dnes nikomu neublíží. Pro dnešní demonstranty je snadné se nad nimi pohoršovat. Škoda, že si nedokáží představit, že mezi nimi žijí spoluobčané, kterým vadí zabíjení nenarozených dětí. Zatímco dávno mrtví rasisté už nikomu neublíží, tyto děti jsou zabíjeny dnes. Mnohým z těch, kteří dnes bojují proti Churchillovi nebo Washingtonovi, to nevadí. Já ale doufám, že společnost časem své názory promění a že třeba za padesát let (budou-li nám dána) bude společnost s odporem či dokonce děsem vzpomínat na to, co bylo ještě na počátku jednadvacátého století přijatelné.
Nicméně jako zastánce tohoto „menšinového“ názoru musím žít v této společnosti a snažit se o to, aby ten kousek země, na kterém žiji, na tom byl na sklonku mého života o něco lépe, než když jsem začínal brát rozum. Obávám se, že současné obrazoborectví učiní náš svět méně snášenlivým a méně příjemným místem k přebývání. Spíše jsme se přiblížili trochu k Tálibánu. Ten také ničil sochy.
17. června 2020

Buďme štědří

 V těchto dnech mají lídři Evropské unie rozhodovat o opatřeních, jež mají pomoci rozhýbat ekonomiku postiženou koronavirovou pandemií. Částečně půjde o finanční pomoc některým nejhůře postiženým státům, zejména zřejmě Itálii a Španělsku. Premiér Andrej Babiš už se vyjádřil v tom smyslu, že bychom neměli podporovat státy, které se chovaly nezodpovědně.
          V tomto článku budu trochu zevšeobecňovat – prosím milého čtenáře, aby se nezasekl na detailech. České národní obrození bylo vedeno střední třídou, „buržoazií“. V tom se Češi lišili od Poláků nebo Maďarů, kde bylo národní obrození vedeno šlechtou. Šlechta v těchto dvou zemích měla – ostatně jako i jinde – tendenci se zadlužovat. Ne tak česká střední třída – ta byla vždy spořivá. S tímto národním rysem nehnul ani komunismus. V roce 1989, kdy byla odstartována radikální změna poměrů, mělo Československo relativně nízký státní dluh – na rozdíl od Polska nebo Maďarska. Všechny země, s nimiž Československo sousedilo, sužovala po první světové válce kolosální inflace, a nejinak tomu bylo po pádu komunismu (tehdy se to samozřejmě netýkalo kapitalistických zemí Rakouska a Německa).
          Česká spořivost je nepochybně pozitivním rysem. Je zcela v pořádku, pokud bude česká reprezentace v Bruselu dbát na to, aby se peníze určené na pomoc zbytečně „nerozfrcaly“. Nicméně tato spořivost se stává negativní, je-li doprovázena pýchou, necitlivostí a nedostatkem velkorysosti.
          Možná tím někoho překvapím, ale jsem přesvědčen, že biblický vztah k majetku, hospodaření a práci se netýká jen jednotlivců, ale platí i pro národy. Základním principem je Ježíšovo slovo „Blahoslavenější je dávat nežli brát.“ Ano, chápu, nevěřícího to musí popouzet. Vypadá to nelogicky. Jako nelogické se to jeví tomu, kdo nepočítá s klíčovým faktorem, s faktorem „Božího požehnání“. Dalším důležitým faktorem je štědrost. Za komunistů se během sklizně razilo heslo „ani zrno nazmar“. V Písmu nacházíme jiný princip: Máme dávat vrchovatou, natřesenou míru, a na druhé straně klasy měli ženci spíše upouštět, než aby se starali, aby sebrali každé zrnko, když sklízeli ovoce, třeba olivy, neměli být příliš důslední, aby se dostalo na sirotky a vdovy… Jistě, i tehdy se nepochybně našli brblalové, kteří mluvili o tom, že si to „příživníci“ a „nemakačenkové“ nezaslouží. Písmo má také hodně co říci o poctivé a pilné práci, nicméně rozhodně si nelibuje v lakotě. Sociální opatření tehdejší doby byla jistě zneužitelná, podobně jako jsou zneužitelná dnes. Dejme si ale pozor, abychom neměli „zlé srdce“ a nebyli vedeni primárně strachem, abychom o něco nepřišli.
          Proto by mi nevadilo, kdyby náš premiér prokazoval více štědrosti. Pokud budeme známí jen tím, že bojujeme především sami za sebe, nebude to pro nás požehnané.
          Jsem přesvědčen, že v poslední době nám Bůh hodně žehnal, a jsem vděčný za to, jaké máme zdravotnictví, i za to, že máme svobodu slova. To není žádná samozřejmost.
          Gilbert Keith Chesterton v jedné své knížce poznamenal, že některé neřesti jsou vlastně ctnosti, které se utrhly z řetězu. Spořivost je dobrá, lakota je špatná. Umění odpočívat a dodržování den odpočinku jsou dobré, lenost je špatná. Štědrost je skvělá, rozhazovačnost a nehospodárnost je hloupá. Všimněte si, že hranice, kdy se ctnost mění v neřest, je v těchto případech nesnadno rozpoznatelná.
          Existuje určitá vlastnost, nebo je to možná postoj k životu, která se k mé lítosti moc nepěstuje. Jmenuje se šlechetnost. Šlechetný člověk je velkorysý. Nepředpokládá už apriori ve všem lumpárnu. Když vede polemiku, nepředpokládá u svých oponentů ty nejhorší úmysly. Nevím, jak přesně definovat opak šlechetnosti. Je to jakási směs rozhněvání, sudičství, zapšklosti… Jistě, šlechetnost lze přehnat tak, že už se nejedná o šlechetnost, ale o naivitu. Náš přístup k jednání o pomoci postiženým státům by neměl být naivní, ale neměl by být sobecký. A pokud bychom to netrefili zcela přesně, raději bych byl trochu naivní než hodně sobecký.
Dan Drápal
3. července 2020

Apologie křesťanské angažovanosti

Napíšu-li nějaký čistě „duchovní“ – a tedy nepolitický – článek, dostanu zpravidla několik pochvalných reakcí doprovázených povzdechem, že bych měla raději psát jen o duchovních věcech a politice se vyhnout. Přiznám se hned na počátku, že tomuto přání nevyhovím, a pokusím se vysvětlit, proč.
Pokud jde o křesťanství a politiku, lze zaujmout zhruba tři typy postojů. První z nich lze nazvat slovy: „Nechci se znečišťovat.“ Pro některé lidi je politika špinavostí, kterou by se křesťan neměl zabývat. Je přece občanem království nebeského a pozemská politika ho nezajímá. Tento postoj u nás důsledně zachovávají Svědkové Jehovovi (ti ani nechodí k volbám), ale i řada spíše fundamentalisticky laděných křesťanů.
Na opačném pólu stojí lidé, kteří se v politice angažovat chtějí, nicméně soudí, že politika by se neměla směšovat s křesťanstvím. Někdy si tím omlouvají účast na nějakých nemravnostech, na které můžeme v praktické politice snadno narazit.
Třetí postoj je mi nejbližší: Je to postoj, který nechce utéci z napětí, jež je dáno tím, že jsem současně občan Božího království a současně občan České republiky. Zatímco první pohled se dívá na církev jako na jakési solné jezírko, v němž se pohybují lidé neposkvrnění od světa, a druhý pohled se často nějakou křesťanskou morálkou nenechá zdržovat, postoj angažovaného křesťanství považuji za jediný plodný, byť ovšem neustále snadno napadnutelný (a napadaný).
Tím, že máme demokratické zřízení, máme – dle mého mínění – i větší zodpovědnost. Mohou nastat mezní situace, kdy nejít k volbám znamená nepostavit se zlu. (Aby nedošlo k mýlce – rozhodně to neplatí o každých volbách.)
V demokratickém zřízení můžeme věci skutečně ovlivnit – ne že ne. Jenže to znamená se o společenské dění dlouhodobě zajímat. Základní politické dělení je na pravici a levici. Jak pravice, tak levice je potřebná. Pravice zpravidla vede k zodpovědnosti, levice k solidaritě se slabšími. Když je jedna z těchto stran zadupána do země, nikdy to není dobré ani pro stranu druhou.
Sám se angažuji v KDU-ČSL, protože se mohu nejvíc ztotožnit s jejím programem. Ale vůbec mi nevadí, když se někdo angažuje třeba v TOPce nebo u Starostů a nezávislých. A je pro mě přijatelná i angažovanost v ODS nebo ČSSD, což před lety neplatilo.
Demokracie je svým způsobem nudná a únavná. Demokracie – to jsou totiž z devadesáti procent procedury a kompromisy. Strany jednoho muže, případně další strany, které sice mluví o demokracii, ale přinejmenším uvnitř demokratické nejsou, se rozhodují operativněji a rychleji. Demokracie je těžkopádná. To je ale rovněž její síla, nikoli jen slabost.
Pokud se křesťané angažují v politických stranách, mohli by kultivovat naše politické prostředí především svým přístupem. Křesťané by měli být ochotni naslouchat ostatním, neměli by nikdy pracovat s dehonestací protivníků, podpásovými argumenty… Jistě, rabiátské jednání může získat body – na tom by se ale křesťané podílet neměli.
Vrátím se ještě ke své osobní angažovanosti. Myslím, že patřím k poměrně malému počtu křesťanů, jejichž články čtou jak křesťané, tak nekřesťané. Na tomto pomezí se pohybuji naprosto záměrně. Jsem totiž přesvědčen, že křesťané mají v demokratickém zřízení čím přispět a co říci. To ale vyžaduje přemýšlet o tom, jaké otázky lidé řeší a jak můžeme přispět k jejich řešení my křesťané. Výzvy „nepiš o politice, piš o Ježíši“ v této situaci nedává smysl. Chceme-li někoho oslovit, musíme vyjít od jejich otázek, nikoli od našich odpovědí. Samozřejmě, své odpovědi musíme předložit také. Musí to ale být relevantní a srozumitelné těm, jejichž východiska jsou jiná než naše.
Jistě, ne každý křesťan je povolán k politické angažovanosti. A pokud „do toho půjdeme“, měli bychom se soustředit na určitou oblast, kterou se budeme snažit poznat hlouběji, než je běžné. Kupříkladu já se necítím povolán ke komunální politice. Zajímají mě otázky zahraniční politiky, genderové ideologie, migrace apod. U někoho to může být naopak.
Nebude mi ale vadit, když se „do politiky nebudou plést“ někteří křesťané, kteří žijí v jakési bublině zahořklosti a podílejí se na šíření fake news a všelijakých konspiračních teorií. Zde, domnívám se, má církev veliký dluh. Zde by bylo potřeba více, nikoli méně politické gramotnosti. A obávám se, že pokud z oné bubliny zahořklosti nevystoupí, mé články se jim zamlouvat nebudou.
28. června 2020

Nárok, vděčnost a věčnost

Události posledních let a zejména posledních měsíců vyvolávají v řadě křesťanů zvýšený zájem o konec světa a očekávání, že konec je už opravdu blízko. Tento postoj mě nepřekvapuje, nicméně přiznám se, že ho nesdílím. Ne snad proto, že bych na druhý příchod Ježíše Krista nevěřil. Ne snad proto, že bych se domníval, že se světem je vše v pořádku a že Bůh nemá důvody se hněvat. Je to dáno spíše tím, že od okamžiku, kdy jsem přijal Pána Ježíše jako svého Spasitele a Pána, si uvědomuji, že můj osobní konec může nastat kdykoli, třeba ještě dnes. Prostě si myslím, že na konec musíme být připraveni neustále, ať už Pán přijde zítra nebo za tisíc let. Jedna generace zakusí skutečný konec, všechny předchozí ho mohou očekávat. Spory o to, kdy konec nastane, postrádají smysl, když si uvědomíme, že náš osobní konec může nastat třeba zítra.
          V den, kdy jsem přešel ze smrti do života, mi ovšem nebylo jasných spousta věcí, které jsou mi jasné dnes. Tehdy bych nedokázal formulovat to, oč se pokusím nyní: Člověk může prožít svůj život s postojem nároku, nebo s postojem vděčnosti.
          Domnívám se, že pokud v člověku převažuje postoj nároku, nemůže být nikdy opravdu šťastný. Jakmile máme pocit, že společnost, církev, Bůh, náš životní partner, naši rodiče nebo naše děti nám něco dluží, budeme sice usilovat o změny a možná i nějakých dosáhneme, ale pořád budeme mít pocit, že nejsme u cíle, ba že se nám cíl vzdaluje. Něčeho dosáhneme – ale ono se ukáže, že je to vlastně málo.
          Přijetí spásy v Ježíši Kristu nás zbavuje strachu ze smrti. Přitom o smrti přemýšlíme více – právě proto, že se jí nebojíme a nemusíme ji vytěsňovat za hranice svého vědomí. Současně si uvědomujeme, že velice upřímně míněné přání, zcela běžné mezi nevěřícími a k mému zděšení stále častěji zaznívající i z úst věřících, totiž „hlavně to zdraví“, je dosti mimo. Zdraví je skvělá věc a buďme za ně vděčni. Nicméně fakt to není to hlavní. To hlavní je život věčný v Pánu Ježíši Kristu.
Zdraví je pro nás pouze prostředek, abychom mohli naplňovat své poslání. Přitom jsem za ně velice vděčný. Jako téměř každý stárnoucí člověk mám určité zdravotní potíže. Některé souvisí s dědičností. Svého dědečka, který trpěl podobnými neduhy jako já, jsem přežil již o čtyři roky – díky moderní medicíně a lepším lékům. A protože nemám postoj nároku, ale postoj vděčnosti, beru tato léta, v nichž žiji, jako zvláštní, mimořádný dar. Vždyť bych tady už vůbec nemusel být.
Jsem za ten dar opravdu vděčný, ale dávám si pozor, abych nebyl příliš připoután k této zemi, k tomuto věku. Pro křesťana není ideálem dlouhověkost, i když za ni může a má být vděčný. Co je tedy ideálem?
Slyšel jsem o jednom křesťanovi, který prožil klinickou smrt a setkání s Ježíšem. Nevím přesně, jak toto setkání probíhalo a co vše při něm bylo řečeno, ale pamatuji si, že Ježíš onomu křesťanovi položil otázku: „Naučil ses milovat?“
Tato otázka mě hluboce zasáhla. Netrápí mě otázka „Co když přijde Pán pozítří“, ale otázka: „Naučil jsem se milovat?“
Podle legend – které v tomto případě mohou mít historické jádro a jsou uvěřitelné – byl stařičký apoštol Jan jediným apoštolem, který se dožil vysokého věku. Prý dožíval v Efesu, a když ho téměř stoletého přinášeli a odnášeli z bohoslužeb, říkával prý opakovaně: „Synáčkové, milujte se!“ (Když si čteme Janovy listy, zejména ten první, tak nám to připadá velmi uvěřitelné.)
Mám za to, že jde-li člověk cestou nároku nebo cestou vděčnosti, vše se na této cestě jakoby zrychluje a prohlubuje. Jako by se naplňovalo slovo ze závěru knihy Zjevení, které se mi vetřelo pod kůži ještě v kralickém znění: „kdo smrdí, smrdiž ještě; a kdo jest … svatý, posvětiž se ještě.“ Máme na této zemi jen omezený čas, abychom se rozhodli, kde budeme trávit věčnost.
K naší chalupě v Jeseníkách přicházíme přes dřevěný mostek. Ten vždy po několika málo letech uhnije a je potřeba udělat nový. Ani nevím, kolikrát jsem ho za svého života obnovoval – snad desetkrát či dvanáctkrát? Letos jsem si od milého bratra truhláře Holuši nechal udělat dva solidní trámky a potřebná prkénka z modřínového dřeva, které výborně snáší vlhkost. Mám to vše složené v garáži a až uhnije mostek, který jsem narychlo stloukl loni v září, instaluji tam nový. Když jsem materiál v garáži skládal, došlo mi, že tento kvalitní mostek bude asi poslední, který za svého života nejen položím, ale i zakusím. Je to zajímavé, jak po sedmdesátce člověk začne přemýšlet o tom, co vlastně bude ještě do konce života potřebovat a co už nikoli, co ještě stačí a co už ne.
Pokud vám tyto úvahy připadají poněkud smutné a morbidní, je to fakt váš problém. (Ale Ježíš ho může vyřešit!) Tyto úvahy nevyvolává strach – naopak. Neboť s přibývajícími lety přibývá i vděčnost.
Ano, každý den je dar navíc. Už jsem tady nemusel být.
Ovšem kardinální otázka zůstává: Naučil jsem se milovat? Tato otázka je mnohem důležitější než dlouhověkost nebo krátkověkost.

20. června 2020

Rychlý pád liberalismu

Co budou lidé za nějakých třicet let (bude-li svět ještě existovat, což je sice pravděpodobné, ale ne samozřejmé) považovat za nejdůležitější událost první poloviny roku 2020? Ještě před dvěma měsíci bych přinejmenším připouštěl, že by mohlo jít o závažné prohloubení katastrofálního sucha; teď je ovšem už jisté, že tomu tak nebude. Dalším přirozeným kandidátem je pochopitelně pandemie COVID 19, a je možné, že tento kandidát vyhraje. Obávám se však, že by to mohla být ještě jiná událost, která se rodí a možná odezní, ale možná také ne. Mám na mysli anarchii ve Spojených státech.
          Současný pohyb odstartovala chladnokrevná vražda, které se dopustil bílý policista na Afroameričanovi Georgi Floydovi, který byl dříve odsouzen za trestný čin a nyní měl být zatčen pro podezření, že se dopustil dalšího. Záběr z jeho zatýkání je volně přístupný na internetu.
          Pachatel – policista – jistě netušil, co jeho počínání vyvolá. Čeká ho soud a trest, a to je správně. Po celé události, která není ve Spojených státech ojedinělá, se vzedmula vlna protestů proti policejnímu násilí.
          Zbytečné policejní násilí nesmí být tolerováno, o tom žádná. Nicméně abychom správně zhodnotili situaci ve Spojených státech, nesmíme vycházet pouze z tohoto medializovaného případu. Pro správné zhodnocení bychom potřebovali následující statistiky:

• počet Afroameričanů zabitých bílým policistou
• počet Afroameričanů zabitých afroamerickým policistou
• počet bílých zabitých bílým policistou
• počet afroamerických policistů zabitých Afroameričanem
• počet afroamerických policistů zabitých bělochem
• počet bílých policistů zabitých bělochem
• počet bílých policistů zabitých Afroameričanem.

          Pro zajímavost uvedu jediné číslo jakoby z pozadí: Ročně ve Spojených státech zahyne ve výkonu služby asi tisíc policistů. Ve Spojeném království to prý loni byli dva.
          Ať už jsou statistická čísla jakákoli, jistě neospravedlňují to, co se v Minneapolis stalo. Nicméně někteří přemýšlivější lidé by si mohli položit otázku, zdali správnější heslo pro nápravu poměrů by nemělo znít ALL LIVES MATTER („Na všech životech záleží“) místo BLACK LIVES MATTER („Na černých životech záleží“). Jisti si můžeme být rovněž tím, že kdyby afroamerický policista zabil bělocha, mediální pozornost by to nevzbudilo.
          Mnozí začali ve Spojených státech volat po zastavení financí pro policii, případně po jejím úplném zrušení. Většina politiků a celebrit ví, co by to znamenalo, nicméně bojí se ozvat, a když jsou dotázáni, dávají mnohdy vyhýbavé odpovědi. Při prvním rabování v Minneapolis dostala policie rozkaz nezasahovat. To těžko mohlo rabující nepovzbudit.
          Bude-li zrušena policie, bude se muset každý bránit sám. Zločinci se totiž nezruší. Jen budou mít volnější pole působnosti. Elit se to patrně příliš nedotkne – ty většinou žijí v domech či areálech s ochrankou. Anarchie, která nastane, postihne mnohem více chudinu a nižší střední třídu. Těžko ale dnes Američanům radit, aby změnili zákony umožňující občanům pořídit si střelné zbraně.
          Současný stav nevyvolalo nějaké prohloubení systémového rasismu. Od hnutí za občanská práva v šedesátých letech nebyly přijaty žádné zákony, které by Afroameričany nějak omezovaly – právě naopak. Současný stav je výsledkem určité intelektuální atmosféry, které se podařilo zmást pojmy a přesvědčit nejmladší generaci, že v Americe je všechno špatně a že násilí je povoleno. Svoboda slova byla prohlášena za privilegium bílého muže. V současné Americe je možno spatřit hesla SILENCE = VIOLENCE (Mlčení je násilí). Kdo mlčí, kdo se tedy nepřidá k hlasitým protestům, dopouští se násilí. A na násilí lze odpovědět násilím, že ano.
Ve velkém městě Seattlu na Západním pobřeží Spojených států vyhlásili anarchisté „autonomní zónu“ a obsadili jednu policejní stanici. Prý je to něco mezi protestem a happeningem. Prezident Trump vyzval starostku města, aby zjednala pořádek. Ta to odmítla. Prezident Trump hrozil, že pořádek udělá sám, ale neudělá. Spojené státy nejsou Rusko, a prezident tam nemá takovou moc, aby mohl do města vyslat armádu.
Nám byla v roce 1948 totalita vnucena, i když jsme tehdy udělali dost pro to, aby mohla být nastolena. Němci si ji v roce 1932 zvolili sami. Američané si ji volí možná právě teď.
Jeden starší americký novinář před dvaceti lety vyprávěl studentům žurnalistiky, jak se bavil s jakýmsi ruským novinářem o svobodě slova. Rus prohlásil: „My máme také svobodu slova. Jenže máme taky zákony, které zakazují lhát.“ Před dvaceti lety se tomu studenti zasmáli. Tutéž příhodu prý vyprávěl letos z jara znovu, opět studentům žurnalistiky. Tentokrát se už nesmál nikdo.
V určitých kruzích už máte povinnost vyznávat stávající a stále se měnící ideologii. Když tak nečiníte, můžete přijít o práci.
Asi se na mě sesypou nadávky zleva i zprava, ale troufnu si tvrdit, že máme šanci být zemí, kde se svoboda slova udrží snad nejdéle. A ke všemu tak budeme ve společnosti se státem Izrael. Aspoň něco mě na té současné situací těší. Nicméně to, co se teď děje v Americe, je fakt průšvih. Jak na to budou hledět lidé za třicet let?
13. června 2020

O církevní kázni

Očekávám, že už sám název článku u řady lidí vyvolá přinejmenším kopřivku. Setkal jsem se s lidmi, kteří prakticky každé uplatňování kázně chápou jako projev sudičství. V církvi má přece panovat milost, tak jakápak kázeň. Hříšníky je třeba přijímat a milovat, jak nás k tomu nabádá Ježíš.
          Někteří z těchto lidí neznají Písmo moc dobře, a někdy jsem byl v pokušení vydechnout: Naštěstí. V Pavlových listech byl našli slova o „vydání Satanu“. Tady Pavel jistě ujel, něco takového je přece naprosto nepřijatelné!
          A jelikož v dnešní době je dosti rozšířené vyzobávání z Písma, co se člověku právě hodí, lze vymyslet i realizovat takovou církev, která se podobným výrazům a názorům pečlivě vyhýbá.
          Nejprve slůvko k tomu „vydání Satanu“. Ne, to nebyl žádný liturgický úkon. Nebylo to žádné zlořečení nebohému člověku, který se odvážil myslet si něco jiného než my. Pavel – a s ním i první křesťané – byli přesvědčeni, že jedině Kristova církev je bezpečným místem, kde vládne Ježíš. Oblast mimo církev je pod mocí knížete tohoto věku, a proto místem nebezpečným. Vydání satanu je prosté konstatování, že takový člověk se ocitl mimo církev.
          Chápu, že i tato představa je pro mnohé nepřijatelná, protože oni přece znají „někoho, kdo není křesťan, ale přitom je mnohem sympatičtější /rozumnější / příjemnější / milostivější než většina křesťanů.“ Znám také takové lidi a díky Bohu za ně. V církvi jsem nikoli proto, že jsem lepší než ti, kdo jsou mimo. V církvi jsem, protože jsem poznal, že jsem hříšný, že potřebuji odpuštění a proměnu, a že odpuštění a proměnu nacházím jedině v Kristu. Vím, že řada lidí je přesvědčena, že dokáží být dobří i bez Krista, a rozhodně je neodsuzuji. Přeji jim hodně zdaru. Pro mě byla tato cesta neschůdná, a proto jsem se skryl v Kristu. Kdybych se ocitl mimo něj, ocitl bych se na území nepřítele, ba co víc, pod jeho mocí.
          Zkusme se nyní zamyslet nad tím, co Ježíšovi vadilo nejvíc? Určitě mu vadilo, když byl někdo pod mocí nepřítele. Proto lidi vysvobozoval, zbavoval démonů a uzdravoval je. Ve vztahu k náboženským lidem mu nejvíce vadilo pokrytectví. Nesnášel okázalé projevy zbožnosti, kterým chyběla vnitřní podstata. Jeho slova i jeho jednání nás učí, že záleží na srdci člověka, nikoli na správných rituálech. Upřímnost je základní podmínkou přístupu k Bohu, nikoli svatost. Svatost je něco, do čeho nás může Bůh uvést, nikoli něco, čím se můžeme před Bohem vykázat.
          Ježíš stoloval s hříšníky. „Ježíš hříšné přijímá,“ zpívá se v jedno probuzenecké písni, a je v tom naděje pro každého z nás. Dnešní křesťané, kteří odmítají kázeň, ale mnohdy zapomínají dodat, že ač Ježíš přijímal hříšníky, sám nebyl hříšník. Chodil mezi celníky a prostitutky nikoli proto, že tito lidé mu byli sympatičtí pro své jednání, ale protože potřebovali spásu, a na rozdíl od mnohých farizeů to věděli. Kdo se obrátil k Ježíšovi, stával se součástí církve, a tudíž dostal i poslání od Boha. A ani Ježíš, ani apoštol Pavel (nebo ostatní apoštolé) nás nenechávají na pochybách, že určité jednání je správné a určité špatné. Staneme-li se křesťany, začne nám být jasné, že nejsme povoláni, abychom byli soudci druhých lidí, nicméně máme soudit své vlastní jednání a dbát na to, aby se v církvi nerozmohlo pokrytectví a jiné hříchy. Není jedno, jak žijeme a jak jednáme. Jedním z nebezpečí, které nás ohrožuje, je zapírání Boží moci.
Co tím míním? Ukážu to na jednoduchém případě: Pokud někdo zápasí s pornografií a občas jí podlehne, není to důvod k vyloučení ze sboru. Takový člověk je často nešťastný a jen málokdo z těchto lidí se ke svému hříchu přiznává. Zde je na místě modlitba, pastorační rozhovor, pokání, hledání cesty k vítězství. Jiná věc ovšem je, když takový člověk o své závislosti na pornografii otevřeně mluví, a dokonce ji schvaluje a doporučuje jako „cestu k úlevě“, a činí tak veřejně ve sboru. V takovém případě je namístě kázeň, protože takový člověk „zapírá moc“ pravé zbožnosti (viz 2Tm 3:5).
V korintském sboru byla celá řada zlořádů a nedostatků, které Pavla trápily a o nichž Korintským psal. Pokud jde ale o vyloučení, radil vyloučit vlastně jen jednoho jediného člověka, a to takového, který se dopouštěl jednání, považovaného za hříšné i mezi pohany. Soudím, že i dnes je vyloučení ze sboru naprosto výjimečným opatřením. V dnešní době morální rozplizlosti je ale třeba nejen hlásat prioritu milosti, ale i vědět o určitých hranicích. Bůh miluje každého, ale jsou věci, které do církve nepatří. Neměli bychom se bát to jasně říci, přestože za to od některých křesťanů sklidíme odsudek.
31. května 2020

O církevní kázni

Očekávám, že už sám název článku u řady lidí vyvolá přinejmenším kopřivku. Setkal jsem se s lidmi, kteří prakticky každé uplatňování kázně chápou jako projev sudičství. V církvi má přece panovat milost, tak jakápak kázeň. Hříšníky je třeba přijímat a milovat, jak nás k tomu nabádá Ježíš.
          Někteří z těchto lidí neznají Písmo moc dobře, a někdy jsem byl v pokušení vydechnout: Naštěstí. V Pavlových listech byl našli slova o „vydání Satanu“. Tady Pavel jistě ujel, něco takového je přece naprosto nepřijatelné!
          A jelikož v dnešní době je dosti rozšířené vyzobávání z Písma, co se člověku právě hodí, lze vymyslet i realizovat takovou církev, která se podobným výrazům a názorům pečlivě vyhýbá.
          Nejprve slůvko k tomu „vydání Satanu“. Ne, to nebyl žádný liturgický úkon. Nebylo to žádné zlořečení nebohému člověku, který se odvážil myslet si něco jiného než my. Pavel – a s ním i první křesťané – byli přesvědčeni, že jedině Kristova církev je bezpečným místem, kde vládne Ježíš. Oblast mimo církev je pod mocí knížete tohoto věku, a proto místem nebezpečným. Vydání satanu je prosté konstatování, že takový člověk se ocitl mimo církev.
          Chápu, že i tato představa je pro mnohé nepřijatelná, protože oni přece znají „někoho, kdo není křesťan, ale přitom je mnohem sympatičtější /rozumnější / příjemnější / milostivější než většina křesťanů.“ Znám také takové lidi a díky Bohu za ně. V církvi jsem nikoli proto, že jsem lepší než ti, kdo jsou mimo. V církvi jsem, protože jsem poznal, že jsem hříšný, že potřebuji odpuštění a proměnu, a že odpuštění a proměnu nacházím jedině v Kristu. Vím, že řada lidí je přesvědčena, že dokáží být dobří i bez Krista, a rozhodně je neodsuzuji. Přeji jim hodně zdaru. Pro mě byla tato cesta neschůdná, a proto jsem se skryl v Kristu. Kdybych se ocitl mimo něj, ocitl bych se na území nepřítele, ba co víc, pod jeho mocí.
          Zkusme se nyní zamyslet nad tím, co Ježíšovi vadilo nejvíc? Určitě mu vadilo, když byl někdo pod mocí nepřítele. Proto lidi vysvobozoval, zbavoval démonů a uzdravoval je. Ve vztahu k náboženským lidem mu nejvíce vadilo pokrytectví. Nesnášel okázalé projevy zbožnosti, kterým chyběla vnitřní podstata. Jeho slova i jeho jednání nás učí, že záleží na srdci člověka, nikoli na správných rituálech. Upřímnost je základní podmínkou přístupu k Bohu, nikoli svatost. Svatost je něco, do čeho nás může Bůh uvést, nikoli něco, čím se můžeme před Bohem vykázat.
          Ježíš stoloval s hříšníky. „Ježíš hříšné přijímá,“ zpívá se v jedno probuzenecké písni, a je v tom naděje pro každého z nás. Dnešní křesťané, kteří odmítají kázeň, ale mnohdy zapomínají dodat, že ač Ježíš přijímal hříšníky, sám nebyl hříšník. Chodil mezi celníky a prostitutky nikoli proto, že tito lidé mu byli sympatičtí pro své jednání, ale protože potřebovali spásu, a na rozdíl od mnohých farizeů to věděli. Kdo se obrátil k Ježíšovi, stával se součástí církve, a tudíž dostal i poslání od Boha. A ani Ježíš, ani apoštol Pavel (nebo ostatní apoštolé) nás nenechávají na pochybách, že určité jednání je správné a určité špatné. Staneme-li se křesťany, začne nám být jasné, že nejsme povoláni, abychom byli soudci druhých lidí, nicméně máme soudit své vlastní jednání a dbát na to, aby se v církvi nerozmohlo pokrytectví a jiné hříchy. Není jedno, jak žijeme a jak jednáme. Jedním z nebezpečí, které nás ohrožuje, je zapírání Boží moci.
Co tím míním? Ukážu to na jednoduchém případě: Pokud někdo zápasí s pornografií a občas jí podlehne, není to důvod k vyloučení ze sboru. Takový člověk je často nešťastný a jen málokdo z těchto lidí se ke svému hříchu přiznává. Zde je na místě modlitba, pastorační rozhovor, pokání, hledání cesty k vítězství. Jiná věc ovšem je, když takový člověk o své závislosti na pornografii otevřeně mluví, a dokonce ji schvaluje a doporučuje jako „cestu k úlevě“, a činí tak veřejně ve sboru. V takovém případě je namístě kázeň, protože takový člověk „zapírá moc“ pravé zbožnosti (viz 2Tm 3:5).
V korintském sboru byla celá řada zlořádů a nedostatků, které Pavla trápily a o nichž Korintským psal. Pokud jde ale o vyloučení, radil vyloučit vlastně jen jednoho jediného člověka, a to takového, který se dopouštěl jednání, považovaného za hříšné i mezi pohany. Soudím, že i dnes je vyloučení ze sboru naprosto výjimečným opatřením. V dnešní době morální rozplizlosti je ale třeba nejen hlásat prioritu milosti, ale i vědět o určitých hranicích. Bůh miluje každého, ale jsou věci, které do církve nepatří. Neměli bychom se bát to jasně říci, přestože za to od některých křesťanů sklidíme odsudek.
31. května 2020

Malá pastýřka koní

recenze

Laisi Finwen vydala krásnou pohádku pro děti i dospělé (alespoň mně se moc líbila, i když nejsem dítě). Je to správná pohádka, která má všechny podstatné rysy velkého příběhu a také správný pohádkový happyend. Je v ní zloduch (princ Raól), zbloudění (pastýřka Telior), ochota k oběti (malá Arakal), připravenost bojovat za dobrou věc (Kír), nebezpečí, kouzlo na straně dobra (skalní město, které poskytuje úkryt dobrým lidem, zatímco svévolníci v něm zabloudí), hledání Boha Stvořitele a nalezení Boha – dobrého Otce. Knížka je plná napětí a nekončí smrtí zlosyna, ale jeho obrácením.
To vše je popsáno vytříbeným jazykem, vytištěno krásným fontem a doprovázeno krásnými fotografiemi skutečných koní a skutečných lidí. Jedinou vadou na kráse je poměrně vysoká cena. Knihu o 63 stranách si můžete objednat v Nakladatelství Nová forma s. r. o.; základní cení je 203 Kč, ale patrně budete muset ještě přidat 70 Kč na poštovné. Pokud máte rádi pohádky a ještě k tomu koně (nebo naopak, koně a ještě k tomu pohádky), pak si knížku objednáte i při této vysoké ceně. A pokud máte někoho blízkého, kdo má rád pohádky a koně, pak to pro něj může být skvělý dárek k narozeninám či k Vánocům nebo k nějaké jiné vhodné příležitosti.
 
Dan Drápal
18. května 2020

Dělejme něco užitečného

Průvodním znakem západní kultury je, že neustále přemýšlí o vlastním rozkladu a zániku. Knihy jako Zánik západu nebo Konec Evropy vycházejí stabilně už nejméně dvě stě let. A zdaleka se nejedná jen o literaturu křesťanskou – dokonce by se dalo říci, že v očekávání konce jsou sekulární a křesťanská Evropa zajedno, byť se neshodnou v důvodech tohoto rozkladu a zániku.
Právě jsem dokončil poslední kapitolu své velké knihy o Zjevení. Ta kapitola se jmenuje „Střípky z dějiny výkladu knihy Zjevení“ a velice ji doporučuji všem křesťanům, kteří se domnívají, že konec je za rohem. Aby bylo jasno: Možná, že je. Žij tak, jako že opravdu je za rohem. Nikdo z nás neví dne ani hodiny. Nikdo z nás neví – pokud mu to Bůh nezjeví – že tu bude ještě za rok. Nebo za měsíc.
Jiná věc ale je tvrdit, že konec je za rohem, protože to říkají znamení doby. Neříkají. Nebo… vlastně možná ano, ale znamení doby to říkala už mnohokrát. My máme tendenci vidět svět černě. Zdá se nám, že je to stále horší a horší. Je to omyl. Celosvětově je chudoba na ústupu. Negramotnost klesá. Kriminalita klesá rovněž, v mnoha částech světa výrazně. Proč to tak nevidíme? Protože média referují víc o tom, co se nepovedlo, než o tom, co se povedlo. Nepíšu to proto, abych jim to vyčítal. Taková je povaha médií – referují spíše o záporech a křiklavých katastrofách než o úspěších a dílčích zlepšeních. Měli bychom s tím počítat.
Byly doby, kdy měli lidé mnohem pádnější důvod očekávat konec. V naší zemi to byla zejména doba husitská a celoevropsky pak doba třicetileté války. Třeba během třicetileté války klesl počet obyvatel Čech na třetinu stavu před Bílou horou. Kdo si myslí, že teď je to na světě horší, jednoduše nezná dějiny.
Je zajímavé všímat si rozdílů dob dřívějších a doby dnešní. Už jsem ve svých článcích zmiňoval, že španělská chřipka byla mnohem vražednější než současná pandemie, nicméně média jí věnovala velmi málo pozornosti. I v dnešním světě probíhají různé důležité procesy; ty však zůstávají stranou mediálního zájmu. V globalizovaném světě to prostě chodí jinak než v době konce první světové války.
Jak žít smysluplně v dnešním globalizovaném světě? Považuji za smysluplné všímat si rozdílů. Už jsem zmínil rozdíl v účinku španělské chřipky před sto lety a současnou pandemií. Teď z úplně jiného soudku: Ve středověku se lidé v rámci rodiny téměř nikdy nezabíjeli, zatímco dnes je vražda „rodinnou záležitostí“. 80 procent vražd se odehrává v rodinách. Zrovna dnes jsem slyšel v rozhlase zprávu jistého psychiatra, který říkal, že koronavirová karanténa vede k zvýšenému domácímu násilí. Nepochybuji vůbec o tom, že mnohé rodiny se díky tomu, že byly doma, naopak „daly dohromady“. Možná si o tom za pár týdnů či měsíců přečteme nějaká hezká svědectví. Ta se ale zatím do médií moc nedostanou. To neznamená, že by se právě v těchto dnech neodehrávala.
Můžeme si všímat určitých zneklidňujících skutečností. O kampani „Me too“ teď moc neslyšíme – to se opět změní, až nás přestane trápit ekonomika. Ale slyšeli jsme o něm dost a dost. Vesměs šlo o případy slavných (nebo méně slavných) hereček a jiných celebrit. Méně pozornosti se už věnuje skutečnosti, že v Británii bylo v roce 2019 znásilněno pakistánskými gangy asi 19 tisíc dívek. Upozornil na to britský ministr vnitra Sajid Javid, sám pakistánského původu. Britská vláda ovšem nevidí jako dobré o tom veřejnost informovat. O něčem média informovat chtějí, o něčem nikoli… nebo alespoň méně.
Máme také široké pole působnosti na poli ekologie. I v této otázce proti sobě stojí dva tábory: na jedné straně Greta Thunbergová a mnozí, jichž je symbolem, na druhé straně „klimaskeptici“. Zdá se mi, že oba tábory mají v něčem pravdu a v něčem se mýlí. Domnívám se, že ekologové téměř zachránili lidstvo, kdy prosadili zákaz DDT a později freonů, které ničily ozónovou díru. Na druhé straně je třeba blamáž s výrobou biopaliv, která se ukázala jako ekologicky náročnější než spotřeba paliv klasických. Mám velké otazníky nad elektroauty – když se zamyslím nad tím, že elektřinu do jejich baterií bude nutno někde vyrobit, že se bude muset překopat spousta vedení, protože u běžných benzinek nebudou stačit kapacity přiváděného elektrického proudu, mám pocit, že množství vedlejších nákladů (a ekologických zatížení) může přesáhnout pozitiva. Ale přiznávám – jsou to laické úvahy – vůbec tomu nerozumím.
Nicméně chci se zapojit alespoň tam, kde nějaké ověřené informace mám. Tak jsem se například rozhodl, že už nebudu létat letadlem, pokud k tomu nebudu mít nějaký opravdu závažný důvod. Letecké motory totiž spálí neuvěřitelné množství kyslíku. Zabýval jsem se tím natolik, že v této věci jsem si jistý. Elektroauto si zatím nekoupím, protože nejsem přesvědčen, že tím přírodě pomohu. Ale spokojuji se s autem malým a spokojím se v budoucnu s ještě menším.
Naše město Jeseník získalo možnost přednostního zavedení 5G sítí. Ve městě probíhá akce proti jeho zavedení, protože 5G sítě jsou prý zdraví škodlivé. Hledal jsem názor nějakých odborníků a ti tvrdí, že je to hloupost. Možná naše město o tuto výhodu přijde. Škoda. Obávám se, že v čele tohoto hnutí jsou lidé, kteří tomu moc nerozumějí.
Když se stavěla železniční trať z Úval do Prahy, měla původně vést přes Škvorec. Místní honorace se ale postavila proti. Tak nakonec museli vést trať přes Úvaly. Ty byly v té době malou osadou. Později z železnice profitovaly, zatímco Škvorec upadal. Bát se nového je někdy nebezpečné – lepší je to nové pořádně poznat.
Tím se dostávám k poslední myšlence článku. Bylo by skvělé, kdyby každý křesťan něčemu pořádně rozuměl a mluvil hlavně o tom. Asi by mnozí z nás mluvili méně. Ale zase by měli co říci.
 
Dan Drápal
26. května 2020

Chybějící pastorace

  Existují různé typy sborů. Některé sbory jsou zaměřeny především na evangelizaci. Jiné jsou zaměřeny přednostně na zdravé učení. Opět jiné považují za hlavní hodnotu uctívání. A takto bychom mohli pokračovat.
          Sám jsem založením spíše pastýř, a proto jsem možná citlivější na to, co je v názvu článku. Zakusil jsem doby, kdy lidé „reagovali na výzvu“ k přijetí Pána po stovkách, ale bohužel jsem pak byl, podobně jako mnozí z vás, svědkem toho, že většina těchto lidí nijak nerostla, protože se včas nezaintegrovali do fungujících sborů, vědomých si potřeby pastorace. Právě tehdy jsem „vymyslel“ heslo Křesťanských společenství: „Kristem proměněné životy“. Reakce na evangelizační výzvu je jen první krok – pak je nezbytné, aby následoval duchovní růst, svlékání starého člověka a oblékání nového, proměna mysli… Můžeme to nazvat různě.
          V posledních třiceti letech vyšla v České republice celá řada vynikajících knížek, které se nějak týkají pastorace. Mám na mysli zejména knihy autorů Clouda a Townsenda, dále knihy Larryho Crabba, Neila Andersona, Leanne Payneové nebo Jamese Dobsona, abych zmínil alespoň některé. Zdá se mi, že na to, jak je evangelikálních křesťanů v naší zemi málo, jsme měli obrovské požehnání v tom, že kvalitní literatura z oblasti pastorace je dobře dostupná, zejména díky nakladatelství Návrat domů.
          O to víc mě mrzí, že v řadě sborů se moc nepastoruje. Někdy je to tím, že učení sboru nějaké rozvinutí pastorační služby ani nedovoluje. Mám na myslí všelijaké ty triumfálně vítězící sbory, které pastoraci odmítají s poukazem na to, že pokud někdo přijme spásu v Ježíši Kristu, je nové stvoření, a jde především o to, aby věřil. Řešení nějakých deficitů z předchozího života (mám na mysli život před obrácením, nikoli nějakou reinkarnaci) je tudíž zbytečné. Setkal jsem se jak v Praze, tak občas i jinde, s tím, že někdo chodil do takového „vítězného“ sboru, kde hlasitě křičel Haleluja, ale pak se vrátil k nám, aby řešil své problémy finanční, vztahové či jiné. U nás si poplakal, vypovídal se, dovolil nám, abychom se pomodlili za jeho problémy – a pak zase odešel „vítězit“ a v onom „vítězném“ společenství byl za hvězdu. Zpočátku jsem doufal, že takovému člověku (a skutečně nešlo jen o výjimečné případy, o jednotlivce) dojde, že takový dvojí život je něčím naprosto nepřirozeným a v podstatě nepravdivým. A ano, byli lidé, kterým to došlo. Nicméně mnozí dokáží žít takové dvojí křesťanství velmi dlouho. Nevěřil bych tomu, kdybych to nezažil.
          Pak jsou zde sbory, které vidí pastoraci jako něco správného a potřebného, nicméně pastorace se v nich neděje, protože vedoucí sboru se na ni necítí. Je jistě lepší být toho názoru, že pastorace je něco správného, a současně si přiznat, že zrovna pastorovi pastorace moc nesedne, než ji šmahem odmítat s tím, že novorozený člověk vlastně žádné problémy nemá a pastorace je tudíž projevem nevěry. Nicméně spokojit se s tím, že v mém sboru se nepastoruje, protože já jsem obdarován k jiným věcem, považuji rovněž za nešťastné. Pastor ve smyslu vedoucí sboru skutečně nemusí být obdarován k pastoraci, ale neměl by se s jejím nedostatkem smiřovat.
Znám dva pastory, kterých si vážím. Oba dva nepovažují pastoraci za oblast, pro níž jsou obdarováni, a věnují se jí, jen když opravdu musí, ale nikdy jsem je neviděl udělat nějaké špatné pastorační rozhodnutí (a to je znám mnoho let). Docházejí k dobrým závěrům, pouze se cítí obdarováni a vedeni k jinému typu služby.
Nejlepší ovšem je, když pastor hledá k sobě někoho, kdo by ho v této oblasti doplnil. Někoho, kdo miluje Pána, zná Písmo, a má i životní moudrost. Toto hledání považuji za velice, velice důležité. Pokud totiž pastorační služba nefunguje, dlouhodobě sbor před stagnací nezachrání ani skutečnost, že pastor je obdarovaný a velmi dobrý kazatel. Dobré slovo je důležité, ale sebelepší slovo nemůže nahradit absenci pastorace.
Ony neustále vítězící asi nepřesvědčím. Obracím se hlavně na ty, kdo si uvědomují, že v jejich sboru je pastorace slabým článkem, ale příliš snadno se s její absencí smiřují. Vedoucí takového sboru (pastor a starší) by se měli modlit, aby jim Bůh pomohl tento deficit překonat.
Velmi pozitivní roli mohou v této oblasti sehrát domácí skupinky. Jen je třeba dbát na to, aby „sdílení“ nezůstávalo na povrchu. Hluboké vztahy a vzájemná důvěra se nevytvoří za týden a nelze je nijak nařizovat a vynucovat. Tam, kde se na skupince vztahy prohlubují, se mnohdy ukáže někdo, kdo je k pastoraci obdarován.
Skupinka může být místem, kde jsme ochotni přiznat své slabosti, mluvit o svých bojích i případných selháních, a vzájemně se za sebe přimlouvat. Mohu říci: Blaze každému, kdo takové obecenství má. A církev by měla být místem, kam mohou přicházet lidé z „tohoto světa“, který je, co se týče vztahů, hodně rozbitý. Na skupince pak také můžeme „vítězit“, ale hlavně nad svým sobectvím a pýchou.
19. května 2020

Vždy připraven

 Jak v křesťanské, tak v sekulární sféře můžeme nyní slyšet spoustu názorů na to, jak se náš svět po koronavirové pandemii změní. Z mnoha stran – někdy i zcela protichůdných – slyšíme, že život už nebude takový, jako byl dřív.
          Dovolím si vyslovit názor opačný: Tak mnoho se toho nezmění.
          V současnosti není možné rozhodnout, kdo má v této věci pravdu, a to ze dvou důvodů. První je prostinký a snadno pochopitelný: Budeme schopni to posoudit až s odstupem času. Tak za dva tři roky budeme schopni posoudit, zda se svět vrátil do starých kolejí, nebo zda skutečně nastaly nějaké zásadní změny.
          Druhý důvod je složitější. Tvrdíme-li, že svět se změní „mnoho“ nebo „málo“, jak rozumíme obsahu těchto slov? Jinými slovy, jak „moc“ je ono „mnoho“?
          I po útocích z 11. září 2001 se říkalo, že svět nebude stejný jako dřív. A dnes se můžeme přít, zda se svět nějak zásadně změnil či nikoli. Nějak se svět změnil určitě. A nějak se změní i po koronavirové krizi. Asi zde bude snaha přemístit výrobu léků z Číny a Indie do Evropy a Spojených států. Možná se zásadním způsobem změní světová turistika. A možná taky ne. Možná poklesne význam Evropy a stoupne význam Číny. (Ale možná taky ne.)
          Na základní danosti světa bude mít pandemie vliv malý. Bůh bude stejně svatý jako dřív. Člověk bude stejně hříšný jako dřív. Lidé se budou zamilovávat, rozvádět, někdy smiřovat, a kdo uvěří v Ježíše Krista, bude zachráněn. Někteří lidé budou rebelovat, jiní budou činit pokání. Ano, roušky jsou nepříjemné, ale lidskou náturu nezmění.
          Specificky křesťanskou reakcí – alespoň v určitých kruzích – je očekávání konce. Aby nebylo mýlky: Konec jednou určitě přijde a každý křesťan by na něj měl být připraven. Nicméně nedával bych do vztahu osobní přípravu a čtení dějinných událostí.
          V 12. kapitole Lukášova evangelia čteme o úspěšném statkáři, jemuž se hodně urodilo a který se rozhodl, že je načase postavit větší stodoly. Obraťme se k textu samotnému:
„Zbořím své stodoly, postavím větší a tam shromáždím všechno své obilí a zásoby. A řeknu své duši: Duše, máš hodně zásob na mnoho let; odpočívej, jez, pij, raduj se.‘ Bůh mu však řekl: ‚Blázne! Ještě této noci si od tebe vyžádají tvou duši, a čí bude to, co jsi připravil?‘ Tak je to s tím, kdo si hromadí poklady, a není bohatý v Bohu.“
          Ještě dnes v noci vyžádají tvou duši… To je pádný důvod, proč být připraven. A to vždy, bez ohledu na to, zda je konec blízko, nebo zda je ještě daleko.
          Konec může přijít kdykoli. Varuji ale před jakousi „křesťanskou neurózou“, která vidí konec v jakékoli světové události. Ano, některé věci jsou hrozné, ale to není důvod, abychom tvrdili, že nastala třetí světová válka. (Znám jednoho horlivého křesťana, který ji ohlašuje už dobrých čtyřicet let.)
          Ne, rozhodně se nevysmívám těm, kdo čekají konec. Lidská zpupnost a pýcha volá do nebes. A ti, kteří očekávají konec, berou mnohdy Písmo vážněji nežli ti, kteří nečekají nic. Nicméně chtěl bych být hlasem, který uvádí vše do správných proporcí. Ano, morální úpadek je hrozný. Ale homosexualita možná není tak vážný hřích jako upalování jinověrců. Ano, koronavirová pandemie je hrozná. Ale je to brnkačka ve srovnání se španělskou chřipkou, o středověkých morových ranách ani nemluvě. Někdy se mi zdá, že někteří horliví křesťané jako by chtěli sami sebe přesvědčit, že tentokrát to už ale opravdu musí vyjít. Ale znáte to: Když někdo neustále volá o pomoc, když se nic moc neděje, pak ho lidé nebudou brát vážně, ani když bude pomoc opravdu potřebovat.
          Platí, že bez pokání zahyneš. Jenže to platí, ať už konec nastane zítra, nebo za tisíc let. Uvěříš-li v Ježíše Krista a budeš-li ho následovat, budeš se vnitřně proměňovat. Ale bude celkem jedno, zda si budeš myslet, že jsme v době mezi pátou a šestou pečetí nebo mezi pečetí šestou a sedmou. Máš-li přežít, potřebuješ se skrýt v Kristu; správné názory na konec světa tě nezachrání.
          Koronavirová pandemie je nepříjemná, ale budu se opakovat: Poměry příliš nezmění. Prozradím, čeho se bojím více. Jde o dvojí: První je změna klimatu a sucho, které postihuje i nás, byť zatím jen málo. Jinak je tomu ale v mnoha subtropických a tropických oblastech. V těch hrozí často děsivé hladomory. Někteří odborníci, například Václav Cílek, rezignovali na snahu přesvědčit vládu, že situace je velmi vážná. Václav Cílek tvrdí, že lidé budou lhostejní, dokud nepocítí změny opravdu hluboce na sobě samotných. Až pak budou ochotni si připustit, jak vážná situace ve skutečnosti je.
          Druhá věc, které se obávám, křesťany trápí ještě mnohem méně. Jsou to rozevírající se nůžky mezi chudobou a bohatstvím. Musel bych dohledávat přesná čísla, ale to teď nepovažuji za důležité. Asi jedno procento obyvatel světa vlastní šedesát procent veškerého majetku. (A považuji za druhotné, jestli je to jedno procento nebo jeden a půl procenta; tendence je nezpochybnitelná.) Příjmové nůžky mezi bohatými a chudými se neustále rozevírají. Podobná situace existovala i před první světovou válkou. Tento fenomén rozevírajících se nůžek mezi bohatstvím a chudobou má řadu nebezpečných důsledků a nevedl v současné době k válkám patrně jen proto, že i chudým se daří lépe než dříve. Nicméně v mnoha zemích mizí střední třída a globální korporace, zejména takové společnosti jako je Amazon, Google nebo Facebook, jsou stále mocnější. Tyto skutečnosti – a zejména vývojový trend – mají vážné důsledky a neznám moc křesťanů, kteří by se této problematice věnovali a byli schopni a ochotni ji vysvětlovat. Přitom se domnívám, že s „koncem světa“ možná souvisejí mnohem více než koronavirová pandemie.
          Dobrá zpráva je, že trvá čas milosti a každý, kdo hledá smysl vlastního života i smysl dějin jako celku, se stále ještě může setkat s Ježíšem Kristem, činit pokání a změnit svůj život.
12. května 2020

Nesourodé poznámky k vzájemnému míjení

Nejprve se chci omluvit všem, kteří na mě pamatují a přeposílají mi různé soubory s odkazy, případně přímo videa nebo články. Dostávám jich tolik, že kdybych si měl všechno přečíst a prohlédnout, nestačilo by mi na to ani 25 hodin. Proto se předem omlouvám, že na vaše zaslané příspěvky většinou nereaguji.
To neznamená, že bych nečetl vůbec. Čtu hodně, a rozhodně nečtu pouze články lidí, kteří si myslí totéž co já nebo něco podobného. Naopak, snažím se mít „duchovní stravu“ poměrně pestrou. Proto čtu levicové Listy, pravicové Konzervativní noviny, „Bakalův“ Respekt a „Babišovy“ Lidové noviny. A pokud jdu na internet, snažím se o podobou skladbu.
Nyní, co určitě nečtu: Věci, které produkuje aeronet.cz, sputnik.cz, Protiproud a podobné internetové publikace. A zásadně nečtu články, které uvádějí už v prvních dvou odstavcích jakési nedefinované „my“ a „oni“ a přitom ani na začátku, ani na konci neuvádějí jméno autora.
Tím samozřejmě nevyloučím všechny nepěkné a škodlivé věci, ale přece jenom se mi spektrum zúží na přijatelnou šíři.
A teď ten slibovaný pár nesourodých poznámek. Jsou to reakce na různé články, které mi i po výše uvedeném vytřídění v elektronické poště zůstaly.
Jeden článek měl hned v úvodu výzvu „použijte rozum a udělejte si úsudek sami“. Následoval text obsahující informace, které by člověk používající rozum sice ověřit mohl, ale stálo by ho to značné úsilí, a mám zato, že to nikdo neudělal. Autor nás sice vyzývá, abychom si udělali úsudek sami, ale jeho text je tak plný emocionálně nabitých výrazů, že je velmi návodný, aby si čtenáři udělali stejný úsudek, jako má autor. Apel na rozum sugeruje, že to, co si po přečtení článku uděláte, bude váš úsudek.
V mainstreamu pochopitelně podobné výzvy nenajdete. Rozumí se samo sebou, že čtenáři mají používat svůj rozum, a předpokládá se, že si úsudek budou dělat na základě informací a nikoli na základě emocionálně nabitých slov.
K tomu poznámečka: Kdysi, ještě v sedmdesátých letech, jsem mluvil s jedním znalcem o náramkových hodinkách. Právě jsem si totiž jedny koupil a měly čtyřletou záruku. Onen znalec mě upozornil, že švýcarské chronografy záruční dobu nikdy neuvádějí. Když jsem se otázal, proč, tak mi vysvětlil, že skutečný švýcarský chronograf musí vydržet celý život. I kdyby záruka byla dvacetiletá, už to, že nějaká je, je signálem, že ty hodinky jsou šunt.
Vztaženo k našemu tématu: Když mi někdo radí, abych používal svůj rozum, patrně ze mě chce udělat blbce.
V jiném podobném článku jsem četl mimo jiné „havlisté ukázali svou pravou tvář“. Když si něco takového přečtu, mám silné puzení se okamžitě zařadit mezi „havlisty“. Stále totiž ukazuji svou pravou tvář. (Akorát nevím, jestli by o mě „havlisté“ stáli, ale to je jiná pohádka.) Autor chce společnost rozdělovat. Já s řadou lidí nesouhlasím, s některými hodně vehementně. Nicméně nevidím důvod přisuzovat jim negativní motivaci a vinit je z toho, že nám ukazují tvář nepravou. S „chvilkaři“ v mnohém souhlasím a v mnohém nesouhlasím, totéž platí třeba o Mikuláši Vymětalovi, Tomáš Halík mě často štve opravdu hodně, ale všem těmto lidem věřím, že to myslí dobře, jsem si jist, že nemají finanční motivaci a rozhodně nemají dvojí tvář. Myslím si, že některé jejich nápady by měly katastrofální následky, ale chci se s nimi vyrovnávat v diskusi, nikoli pomluvami a silnými výrazy na jejich adresu.
Dobrý způsob, jak si udělat „vlastní obrázek“, pokud to jde, je poslouchat třeba rozhlasový pořad „pro a proti“ (zpravidla na Rádiu Plus po půl desáté). Tam můžete rovnou slyšet obě strany sporu. A všímám si jednak toho, zda je argumentace poctivá, jednak toho, v jakém „duchu“ účastníci hovoří. Chtějí druhého shodit, nebo přesvědčit?Nejpřesvědčivější jsou pro mě lidé, kteří jasně vytyčují meze svého poznání. Tak třeba v posledních dnech jsem vícekrát slyšel biochemika Jana Konvalinku, a všem, kdo se zajímají o současně aktuální koronavir, doporučuji poslouchat tohoto odborníka. Reagoval třeba na hojně rozšířené tvrzení, že inkriminovaný koronavir vznikl uměle v laboratoři. Pan doktor zdůvodnil, proč si to nemyslí, a jeho zdůvodnění bylo přesvědčivé. Moderátorka se ho ale snažila (v mezích slušnosti) dotlačit k výroku, že tato konspirační teorie je zaručeně nepravdivá. To ale zpovídaný odmítl, protože to by znamenalo dokazovat, že něco se nestalo, což zpravidla není možné. V řadě situací můžete dokazovat, že se něco stalo, ale nemůžete z principu dokázat, že se něco nestalo.
Pokud jde o rozhovory, pak ve střetu politika a odborníka tahá „píárově“ odborník za slabší konec. Politik chce znít jednoznačně a rozhodně, odborník musí kontrovat „ano, ale“, a rozhodně tak rozhodně nezní. Tedy… pokud je to skutečný odborník. Odborníka poznáte mimo jiné podle toho, že mu není všechno jasné. Lidé, kteří o svých názorech nemají sebemenší pochybnosti, mi připadají velmi nebezpeční.
Přitom ale takoví lidé jako Jan Konvalinka, Václav Cílek nebo Cyril Höschl mají co říci. Mnoha věcem lze rozumět. Na nás je, abychom dokázali naslouchat lidem skutečně moudrým a dávali si pozor na rozezlené a vehementní křiklouny a pokud možno jin nedopřávali sluchu. Natož abychom šířili jejich propagandu.
1. května 2020

Co je odpuštění

Vždyť když jsme ještě byli bezmocní, zemřel Kristus v určený čas za bezbožné. Sotva kdo podstoupí smrt za spravedlivého, i když za dobrého by se snad někdo i odvážil zemřít. Bůh však projevuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. Tím spíše tedy nyní, když jsme byli ospravedlněni jeho krví, budeme skrze něho zachráněni od Božího hněvu. Jestliže jsme jako nepřátelé byli usmířeni s Bohem smrtí jeho Syna, tím spíše jako usmíření budeme zachráněni jeho životem. (Římanům 5:6-10).
Miluji tento text z Pavlova listu do Říma. Všimněte si, že v něm Pavel třikrát opakuje tutéž myšlenku, pokaždé jinými slovy: byli jsme bezmocní, byli jsme hříšní, byli jsme Boží nepřátelé. Kristus zemřel v určený čas, Kristus za nás zemřel, Byli jsme usmířeni s Bohem smrtí jeho Syna.
Byli jsme tedy usmířeni s Bohem – a není zde řečeno, co jsme pro to museli udělat. Boží jednání předchází veškerému našemu rozhodování. Jsem přesvědčen, že Ježíš položil svůj život za všechny a všichni jsou s Bohem smířeni.
Alternativním názorem je, že Ježíš zemřel jen za některé, ne za všechny. Zemřel za ty, které Bůh předurčil ke spasení. O těch Bůh předem věděl, že budou činit pokání.
Problém s tímto názorem spočívá v tom, že v takovém případě by Bůh stvořil nějaké lidské bytosti, o nichž by předem věděl, že prostě nemají a nikdy neměli šanci.
Jsou zde ovšem lidé, kteří o odpuštění nestojí, a kteří z Kristovy oběti skutečně nic nemají. To je ale jejich problém: Boží dar lze odmítnout. A nutno poznamenat, že je velký rozdíl mezi nepřijetím Krista a odmítnutím Krista.
V 1. Janově 1:9 čteme: Jestliže doznáváme své hříchy, On je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti.
Zvláštní text. Člověk by řekl, že spravedlivé by bylo hřích potrestat, ne odpustit. Spravedlnost přece souvisí s trestem, odpuštění souvisí s milostí. Nedávalo by větší smysl, kdyby bylo psáno: „On je tak milostivý, že nám hříchy odpouští?“
Jak si to vysvětluji? Za můj hřích byl již někdo potrestán. Někdo, kdo vzal můj hřích na sebe. Když za mě někdo zaplatí pokutu sto tisíc korun, tak už ji po mně vymáhat nemohou. Nebylo by to spravedlivé.
Zatím byla řeč jen o našem hříchu před Bohem. Bůh nám hříchy odpouští, ale my z toho něco máme jen tehdy, pokud hřích pravdivě pojmenujeme a litujeme jej. Bůh ovšem s odpuštěním nečeká, až tak učiníme – to snad podobenství O milosrdném otci (jiní mu říkají O marnotratném synu) ukazuje dostatečně jasně.
Jak je to ale s odpuštěním, zhřeším-li proti člověku, nebo, zhřeší-li někdo jiný proti mně?
Ani tam není mé odpuštění závislé na jeho postoji. Ten, kdo proti mně zhřešil, tak mohl učinit vědomě i nevědomě. A může či nemusí být ochoten uznat své pochybení.
Co to odpuštění vlastně je? Neodpustím-li, jednám jako někdo, vůči němuž má druhý člověk nějaký dluh, a já nepřestávám tento dluh vymáhat. Odpustit znamená rozhodnout se jednat tak, jako by u mě žádný dluh neměl. Že je takový postoj žádoucí, nám ukazuje Ježíšovo podobenství o nemilosrdném věřiteli z 18. kapitoly Matoušova evangelia.
Ještě několik důležitých poznámek:
Odpuštění je věcí našeho rozhodnutí. Nikoli našich pocitů. Mohu se rozhodnout, že odpustím, ale to neznamená, že mám vůči svému nyní již bývalému dlužníkovi jen samé příjemné pocity. Nejprve ale musím učinit rozhodnutí, že odpustím, než mohu očekávat libé pocity. Pokud budu s odpuštěním čekat, „až to budu tak cítit, protože jinak by to nebylo upřímné“, hrozí mi, že neodpustím nikdy.
Odpuštění není totéž co obnovení důvěry. Pokud mi někdo rozbije auto, které jsem mu půjčil, pak mu mohu odpustit, ale auto mu příště patrně nepůjčím. „Ale to ukazuje, žes mi vlastně neodpustil!“, může ten člověk namítat. Nikoli, odpustil jsem. Nedržím ti žádný dluh. Ale nemám k tobě v této věci, tj. v řízení auta, důvěru. Důvěra je věcí zkušenosti, nikoli rozhodnutí.
Bůh mi odpouští hříchy, ale to neznamená, že mě automaticky zbavuje jejich následků. Pokud jsem lidi finančně podváděl a pak jsem se obrátil, měl bych nakradené vrátit – to dobře pochopil celník Zacheus. Nemohu tvrdit: „Ale já jsem teď nové stvoření, staré věci pominuly, a tak nic vracet nemusím, protože je mi odpuštěno.“ Přitom mi skutečně odpuštěno je.
S neodpuštěním je ten velký problém, že jednak svazuje dlužníka, jednak ale svazuje i „věřitele“. Možná znáte nějakého člověka, který se rozhodl někomu neodpustit. Takový člověk se v průběhu času i charakterově mění a mění se i výraz jeho tváře. Můžeme mnohdy říci, že mu „tvrdnou rysy“. Tvrdnou mu rysy, protože mu tvrdne srdce. Neodpuštění je velmi nebezpečná věc. A opět: je to věc našeho rozhodnutí. Raději se rozhodněme odpouštět.
16. dubna 2020

Internetová generace

Dnes celkem nikdo nepochybuje, že internet a sociální sítě hluboce ovlivnily společnost. Různí badatelé zkoumají, v čem se mozky dětí, přisátých k obrazovkám počítačů či displejů mobilních telefonů vyvíjí odlišně než mozky dřívějších generací. Toto je jedno z témat, jemuž se věnuje kniha Grega Lukianoffa a Jonathana Haidta The Coddling of the American Mind (Romazlování americké mysli).
Nejprve terminologické upozornění: O generaci lidí narozených zhruba mezi lety 1982 až 1998 se mluví jako o „mileniálech“, pro generaci následující se používá termín „iGen“, tedy „internetová generace“. Jiní používají termín „generace Z“. Jedná se o lidi narozené po roce 1995.
          V roce 2007 se objevil iPhone a rozšířil se velmi rychle. V roce 2011 už mohli lidé, kteří nastupovali do „college“ (americký systém školství je poněkud odlišný. High school je tak trochu druhý stupeň, tak trochu střední škola, College je tak trochu střední škola, tak trochu vysoká – u nás odpovídá asi bakalářskému stupni.) kontrolovat e-maily či statusy každých několik minut. První „várka“ příslušníků iGen začala studovat na „college“ (a tedy většinou odcházela mimo domov) kolem roku 2013.
          Jean Twenge, profesorka psychologie ze San Diego State University, snesla data dokazující, že generace iGen trpí mnohem častěji úzkostmi a depresemi a má rovněž podstatně vyšší sebevražednost než generace předchozí. Twenge to přičítá skutečnosti, že tato generace prožívala dětství hodně odlišně od generací předchozích. Autoři Lukianoff a Haidt tvrdí, že rodiče a učitelé těchto dětí věnovali mnohem více času a úsilí, aby děti vyrůstaly v bezpečí a aby je nic neohrožovalo. To mělo za následek, že děti nebyly prakticky nikdy ponechány bez dozoru. V této generaci v podstatě neexistovalo, že by si děti šly samy hrát „ven“. Děti vyrůstaly za neustálé přítomnosti dospělých, kteří zasáhli, jakmile se někde objevil nějaký, byť malý, konflikt. Děti tedy neměly příležitost naučit se řešit problémy samy. Dětská hřiště jsou konstruována tak, aby se opravdu, ale opravdu nemohl nikdo zranit. Pokud šlo dítě samo navštívit kamaráda, bydlícího o čtyři ulice dál, mohli být rodiče udáni, že nedbají na své děti, a přišla na ně sociálka. A to přesto, že únosy dětí výrazně poklesly proti šedesátým až osmdesátým letům minulého století. Autoři knihy razí termín „safetyism“, něco jako „posedlost bezpečím“.
Vyrostly tak děti, které jsou rovněž „posedlé bezpečím“, a přitom – a to je novinka – za bezpečí považují i „emocionální bezpečí“, které znamená nejen to, že vás nepotká dopravní nehoda nebo sexuální napadení, ale že se nesetkáte ani s lidmi, kteří nesouhlasí s vašimi názory. A právě když tato generace dorazila na „college“, začala se vytvářet „místa bezpečí“, po vyučujících se vyžadovalo, aby praktikovali „trigger warning“, tj. aby studenty upozornili, že budou přednášet o něčem, co se jim nemusí líbit, např. že budou mluvit o násilnických scénách v dílech literárních klasiků včetně Danteho či Shakespeara. Profesoři, aby měli pokoj, o takových věcech přestávají mluvit, což ovšem podtrženo a sečteno, znamená, že se studenti nemusí vyrovnávat s odlišnými názory. Až tato generace ztratila smysl pro svobodu slova a snaží se dosáhnout toho, aby na vysokou školu nebyli zváni „problematičtí“ řečníci.
          Jistě není správné vystavovat děti zbytečnému riziku nebo stavět dětská hřiště s prolézačkami, kde by se děti mohly zranit. Nicméně je-li dítě pod neustálým dohledem, nemá-li pro množství kroužků žádný čas samo na sebe, nemůže-li samo navazovat přátelství a řešit konflikty, pak mu, ač to všechno myslíme dobře, velmi ubližujeme. Vlastně je připravíme o dětství, které jsme my sami ještě mohli prožít „normálně“. Pokud dítě přijde na vysokou školu, mělo by se ocitnout na místě, kde se s „nepříjemnými“ názory vyrovnává diskusí a argumentací, nikoli únikem do „míst bezpečí“. Protože jestli se člověk nenaučí vyrovnávat se s nepříjemnými situacemi a lidmi ani v dětství, ani během dospívání, ocitne se po absolvování vysoké školy v situaci, na kterou nebude v nejmenším připraven.
Jak to souvisí s počítači a sociálními sítěmi? Kromě toho, že dřívější generace trávily dětství výrazně odlišně, měly mnohem více kontaktu s ostatními lidmi. Když člověk dospíval, považovaly se za známky dospělosti takové věci jako právo na řidičák, právo pít alkohol, právo chodit na rande, případně právo mít sex. Tyto aktivity většinou vyžadovaly interakci alespoň s jedním dalším člověkem (ano, vím, člověk se může opít i sám). Dnes jsou dospívající mnohem více sami, přisátí k obrazovce nebo displeji. (Křesťané by se mohli radovat, že se mladí lidé věnují předmanželskému sexu mnohem méně než dříve, nicméně důvody tohoto vývoje nijak potěšující nejsou. Mnozí se nebudou ani v dospělosti věnovat sexu vůbec – vyjma náhražkového sexu přes internet.) Potvrzení své osobnosti získávají nikoli v interakci s kamarády, ale prostřednictvím lajků pod selfíčky na FB. Což je důvod, proč deprese stoupla výrazněji u dívek (z 13 na 19 % v letech 2004-2016) než u chlapců (z 5 na 7 % v tomtéž období). Křivky pro obě pohlaví začaly růst v kritickém roce 2011, tedy v roce, kdy dospívající začali ve velkém užívat iPhone a kdy Facebook přestal vyžadovat potvrzení, že uživatel nastoupil na college.
          Kniha, o níž referuji, obsahuje mnoho zajímavých pozorování, a autoři nabízejí nejen diagnózu, ale i určitá řešení. Snad se k tomu dostanu v některém z dalších článků.
20. dubna 2020

Snubní prsten za život

(recenze)
Nakladatelství Stefanos nevydává knih mnoho. Nicméně se mi zdá, že co kniha, to perla. Kniha Snubní prsten za život vypráví příběh českého misionáře Petra Jaška. Knihu sepsal Petr Jašek ve spolupráci s Rebeccou Georgeovou.
          Petr Jašek je synem evangelického faráře, který byl v dobách komunistické vlády vyslýchán a který přišel o tzv. „státní souhlas k výkonu duchovenského povolání“. Petr tedy věděl již v dobách dospívání, že patřit Ježíši Kristu a žít pod jeho vládnou není nic bezpečného z lidského, světského a časného hlediska. Když bylo Petrovi patnáct let, dal mu otec knihu rumunského luterského pastora Richarda Wurmbranda V Božím podzemí. Richard Wurmbrand byl třináct let vězněn a často mučen rumunskou policií. Když se Petr Jašek později rozhodl pracovat pro Krista v různých pro křesťany nebezpečných zemích, mimo jiné i v muslimském Súdánu, alespoň teoreticky věděl, co ho může potkat. Jeho rozhodnutí nebylo v žádném případě neinformované.
          Když už se chystal odletět ze Súdánu, byl zatčen. V súdánském vězení strávil 14 měsíců, a nakonec byl v lednu roku 2017 odsouzen na doživotí za špionáž. Koncem února byl ale propuštěn.
          Příběh sám vám v této recenzi neprozradím. Jakmile vezmete knihu do ruky, pak ji patrně několik hodin z ruky nepustíte – taková je alespoň má osobní zkušenost, a to jsem člověk velmi ukázněný – něco takového se mi stává tak jednou do roka. A až ji – přečtenou – z ruky pustíte, může se stát, že po ní zanedlouho sáhnete znovu.
          Petr Jašek zakusil v několika súdánských věznicích hodně krutosti a vícekrát byl v nebezpečí života. Přesto mám dojem, že se náš svět přece jenom trochu humanizuje. Ve srovnání s křesťany, kteří trpěli pro Krista v bývalém Sovětském svazu, Albánii nebo Rumunsku, nebo kteří pro Krista trpí dnes v Číně, na tom byl Petr Jašek přece jenom o trochu lépe: Značnou část pobytu ve vězení mohl mít u sebe Bibli, a dokonce i MP3 přehrávač. Nebezpečí hrozilo spíše od spoluvězňů než od bachařů. A pak měl jednu velkou výhodu, kterou trpící křesťané v komunistických lágrech většinou neměli: Jeho případ byl medializován, a to nejen v České republice, ale i ve Spojených státech a mnoha dalších zemích. V padesátých letech taková medializace mohla znamenat smrt, v současné době může zachránit život. Ani diktatury totiž nechtějí vypadat jako diktatury.
          Nicméně přestože příběh Petra Jaška skončil – alespoň z hlediska této časnosti – happyendem, jeho případ nám připomíná, že zdaleka ne všichni súdánští křesťané mají stejné štěstí. Vděčím Petrovi Jaškovi za rozhodnost a odvahu, s jakou pracoval pro organizaci „Hlas mučedníků“. A vděčím Bohu, že dodává sílu svým dětem v Súdánu a v mnoha dalších zemích, kde jsou křesťané pronásledováni. Četl jsem, že loni zemřelo mučednickou smrtí pro Krista asi 160 000 křesťanů. Přesné číslo na této straně nebe nikdy nezjistíme. Můžeme si ale být jisti, že Hospodin na jediného z nich nezapomněl. Nezapomínejme tedy ani my na naše bratry a sestry, kteří umírají pro Ježíše nebo zakoušejí tvrdé pronásledování. Příběh Petra Jaška, který je se svou rodinou součástí kladenského sboru Církve bratrské, je nám v tomto ohledu silnou motivací.
Kniha vyšla v roce 2020, má 220 stran a prodává se za 256 (na internetu za 230) Kč.Dan Drápal
20. dubna 2020

Předběžná bilance současné pandemie

Jsem stále spokojenější, že jsem Čech a že žiji v Česku. Když tak pozoruji vývoj epidemie v různých zemích a u nás, potvrzuje se mi, co jsem si myslel už delší dobu: Máme skvělé zdravotnictví a dobré lékaře i sestry.
A moc se mi líbí, kolik lidí začalo šít roušky nebo vyrábět respirátory či ochranné štíty na 3D tiskárnách. Všichni ti, kdo se do něčeho takového pustili, mohli zaujmout i jiný postoj: Brblat na vládu, jak dělá všechno špatně.
Dokonce mě maličko, ale jen maličko, ovanula vzpomínka na první týden srpnové okupace v roce 1968. V tom prvním týdnu se projevila obrovská česká vynalézavost a solidarita. A je mi jasné, že nikdo z nás – od těch starých, k nimž už sám také patřím, až po prvňáčky, na tento čas do konce života nezapomene.
Určité rozepře mezi vládou a opozicí se sice projevují, nicméně v těch zcela zásadních věcech panuje shoda.
Více lidí chodí do přírody.
Ukazuje se, že domácí škola (home schooling) je pro mnohé (byť ne pro všechny) schůdná alternativa.
Troufnu si předpovědět, že za osm až deset měsíců se zvýší porodnost. Ale asi ne nadlouho.
Klesne počet dopravních nehod a znečištění ovzduší.
A teď pár negativ. Tvůrci a vděční příjemci konspiračních teorií mají žně. Někteří Číňané tvrdí, že virus do Wuchanu zavlekli Američané. Někteří Rusové tvrdí, že Číňané tvrdí, že virus do Wuchanu zavlekli Američané. Někteří Američané tvrdí, že Číňané ten virus vyrobili a pak se jim kvůli nepozornosti vymkl z rukou. Jiní Američané tvrdí, že o uskutečnění pandemie rozhodli Mark Zuckerberg, Bill Gates a další představitelé „hlubokého státu“, především majitelé velkých farmaceutických firem. Ještě jiní Američané, ale i někteří Evropané, soudí, že za to může George Soros.
Čemu mám věřit?
Předně nevěřím ničemu, co říkají oficiální místa v Číně a polooficiální místa v Rusku. Neměli bychom zapomínat, že Čína, která se teď tváří jako zachránce světa, nebezpečí původně „po černobylsku“ zatloukala, a první dva lékaři, kteří na to upozornili, za to zaplatili životem.
Ruské fake news volí zcela jinou strategii než čínské. Zatímco čínské fake news se snaží svět přesvědčit, že jedině Čína je schopna pandemii vyřešit, nebo ji alespoň řeší tím nejlepším způsobem, Ruské fake news se nesnaží přesvědčit o tom, kde je pravda, ale snaží se věc co nejvíce zamlžit, tím, že vypouští různé „alternativní“ teorie. Má na to ostatně rozsáhlý aparát, dostatek prostředků a zřejmě žádné skrupule. Cílem je přesvědčit lidi, že se nedá věřit ničemu.
S americkými fake news si nevím rady. Jsou mnohem sofistikovanější než ty ruské či čínské. A často uvádějí fakta, která jednak nedokážu ověřit, jednak té problematice prostě nerozumím.
Jsem smířen s tím, že se v tom nevyznám. Rozhodně ale nebudu nikam přeposílat ani ruské, ani čínské, ani americké fake news, a dokonce ani to ne, co možná fake news není, ale já se za to nemohu zaručit.
A vyzývám vás k témuž. Domnívám se, že křesťanstvo nástup sociálních sítí prostě nezvládlo. Nedávno mi jeden bratr psal, že vnímá, že je zapotřebí, aby protestanti vyznali své hříchy, které v průběhu dějin spáchali na katolících. Rozumím jeho starosti, ale za mnohem naléhavější z hlediska vyznávání hříchů vidím potřebu vyznat, že jsme přeposílali a šířili různé zvěsti, které jsme si neověřili, a tím jsme rozmnožovali – a bohužel stále rozmnožujeme – lež ve světě. Pamatujme i na to, že nebudeme vydávat počet pouze ze lživých slov, ale i z prázdných slov.
Teď k tomu přispěl ještě další nebezpečný postoj. Nejeden křesťan mi napsal, že to, co se děje, souvisí s koncem světa, s posledním soudem. Konec světa jednou skutečně nastane, a vykladači Zjevení té generace, která se toho dožije, budou moci říci: „Vidíte, my jsme vám to říkali.“ Jenže ten konec světa očekávaly téměř všechny předchozí generace. Z dějinného hlediska je COVID-19 brnkačka ve srovnání se španělskou chřipkou, která řádila před sto lety. Natož s první světovou válkou nebo středověkým morem! Soudím, že na konec bychom měli být připraveni všichni a pořád, tedy že bychom se měli neustále vracet do stavu pokání a milosti, ale když někdo volá „už je tady konec“ moc často a moc dlouho, nakonec ho nikdo neposlouchá a takové volání se ukazuje jako kontraproduktivní.
Co tedy máme dělat? Chovat se normálně, slušně, věcně, obětavě. Jan Křtitel kázal velmi radikální kázání: „Sekera je už ke kořeni přiložena…“ „Věječka je v jeho ruce, aby pročistil svůj mlat…“ Když se ho pak vyděšení lidé ptali, co mají dělat, dává jim velmi obyčejné, až fádní rady. Dokonce ani těm hříšným celníkům neřekne, aby přestali s tou svou živností. Poradí jim, aby nevybírali víc, než mají. A vojákům neřekne, ať dezertují. Řekne jim pouze, aby nikoho neutiskovali a měli dost na svém žoldu. Kdybych to měl shrnout, pak asi takto: „Království Boží je blízko, je na dosah ruky. A vy se chovejte slušně.“
Totéž platí pro nás. A věřte mi, není to málo romantické. Zkusme to!
 
13. dubna 2020

„Brzy“ nebo „náhle?

K problematice výkladu Zjevení

Když jsem vyslovil názor, že řecké slovo tachy, zpravidla překládané „brzy“, lze přeložit i „náhle“, narazil jsem na námitky. Pokusím se blíže vysvětlit své stanovisko.
          První předběžnou připomínkou je upozornění na to, že řada biblických termínů nebo výroků je víceznačných, přitom různé významy se navzájem nevylučují. (Podrobněji o tom píšu v knížečce „Inspirovanost Písma“.) Jednoduchým příkladem je Ježíšova výzva „mějte víru Boží“. Tato slova lze pochopit jako „mějte víru v Boha“ (tak ČEP), nebo „mějte víru, kterou dává Bůh“. Tyto dva významy se navzájem nevylučují a proto preferuji „tradiční“ kralický překlad, který tuto dvojznačnost zachovává. Podobných příkladů bychom našli v Písmu mnoho.
          Podobně dvojznačné může být i řecké slůvko tachy, které znamená kromě „brzy“ a „náhle“ rovněž „rychle“, jak nám připomíná i obecně známé slovo „tachometr“. Při výkladu si ale můžeme položit několik dalších otázek. Ve Zjevení 1:1 jsou slova „co se má brzy stát“. Tato slova řekl Janovi anděl, a to na základě Ježíšova pokynu. Jakým jazykem anděl s Janem mluvil? V úvahu připadají především dva jazyky: aramejština, která byla zřejmě Janovou mateřštinou, nebo řečtina, kterou se běžně mluvilo i v Malé Asii, tedy i v Efesu nebo na ostrově Patmu. Dokážu si ovšem představit i to, že Ježíš skrze anděla dával Janovi určité vjemy, které Jan teprve „odíval do slov“. Předpokládám, že Jan knihu Zjevení sepsal řecky, i když nemohu vyloučit i případ, že si Zjevení nejprve zapsal aramejsky a pak ho (on sám, případně někdo jiný, jehož překlad Jan autorizoval?) přeložil do řečtiny. Pokud skutečně foneticky slyšel slova, a pokud to bylo v aramejštině, bylo by velmi zajímavé, jaké slovo bylo použito. Odpovědi na všechny tyto otázky se ovšem na této straně nebe zřejmě nedovíme. Ostatně pro naši spásu nejsou důležité.
          Když upozorním, že téměř 2000 let od zjevení na Patmu po počátek Božího království není „brzy“, slyším dobře známou námitku, že jeden den u Boha je jako tisíc let pro nás, případně je tato myšlenka rozvinuta do (v podstatě samozřejmého) tvrzení, že Boží čas je jiný než čas lidský. Tato námitka se přijímá, onen argument z 2. Petrovy 3:8 mi pochopitelně není neznámý.
          Jenže je tu určitá potíž. Ano, platí, že biblická slova mohou mít jiný význam, než mají v dnešní době pro nás. Takové důležité pojmy jako „láska“, „spravedlnost“ nebo „smlouva“ mají pro dnešního člověka často význam hodně odlišný od toho, jak těmto slovům rozuměli svatopisci. A jedním z úkolů biblické teologie je biblický obsah těchto pojmů vynášet na světlo.
          Tak třeba slovo „hvězda“ ve Zjevení. Padlé hvězdě je dán klíč od bezedné propasti (Zj 9:1). To určitě nebude nějaká hvězda, jak jí rozumějí dnešní astronomové. Tak by to snad mohli chápat lidé, kteří tvrdí, že země je placatá; tito lidé jsou ale už za hranicí mých komunikačních schopností. A co takhle, když drak svým ocasem smete třetinu hvězd? Pokud to chcete vykládat v souřadnicích socialistického realismu, máte velký problém. Ovšem z Písma lze odvodit, že „slunce, měsíc a hvězdy“ jsou někdy zákrytnými pojmy pro autority (např. krále a jeho úřednictvo – viz např. Josefův sen a jeho pozdější postavení v Egyptě). Pak to „smetení třetiny hvězd“ může znamenat narušení pozemských i nebeských autorit, který se reálně projeví jako vpád anarchie. Ne že bych si to přál, ale možná od toho nejsme daleko. Rusko to prožívalo naplno v letech 1917-1923, a to, co přišlo potom, bylo jen jiné, nikoli lepší.
          Taková slova jako „smlouva“, „bezúhonnost“, „svazování a rozvazování“ mohou mít jiný význam, než se domníváme. Studiem Písma se můžeme (a máme) tohoto významu dobrat. Je ale možné dávat jiný význam slovu „brzy“? Mám na mysli význam, jak tomuto slovu běžně rozumíme. Pokud je dva tisíce let „brzy“, pak mi vytane na mysli anekdota o malé holčičce, které tatínek vysvětloval něco z Bible a ona se ho zeptala: „Když Pán Bůh nemínil, co řekl, proč neřekl, co mínil?“ Ano, Boží čas je jiný než lidský. Nejde jen o trvání. Věčnost vůči času si můžeme představovat jako rovinu vůči přímce nebo prostor vůči rovině. Jenže tady chce Bůh něco sdělit lidem! Můžeme říci: „Spravedlnost v Bibli znamená to a to.“ Ale tady bychom museli říci „‘Brzy‘ v Bibli znamená hodně dlouho, třeba tisíce let.“
          Pomocí takovýchto „úkroků stranou“ můžeme do Písma, a zejména do Zjevení, vkládat ledacos. Pokud si ale místo „brzy“ dosadíme „náhle“, tento úkrok nepotřebujeme. A jak jsem kdesi psal, odpovídá to i naší zkušenosti. Bůh do mého života nevstoupil brzy, ale vstoupil do něj náhle. Sametová revoluce nepřišla brzy, ale přišla náhle. Mého přítele opustila manželka. Z jeho pohledu to nebylo brzy, ale náhle.
          Neříkám, že si máme všude v Písmu škrtnout „brzy“ a napsat tam „náhle“. Jeden jazyk nelze jednoduše „překlopit“ do druhého. Každá část Písma má svůj kontext. Například řecké slovo peirasmos znamená jednak pokušení, jednak zkoušku. A jistě mi dáte za pravdu, že pokušení a zkouška není totéž. Nezbývá než překládat podle kontextu. Pokud jde o Písmo, je třeba to činit s obzvláštní bázní. Mnohokrát jsem si to uvědomil, když jsem překládal Žalmy pro ČSP. I překlady mohou být inspirované a neinspirované.
Dan Drápal
5. dubna 2020

Proces polarizace

Náhlá změna našeho života, kterou přinesla současná pandemie, zatlačila do pozadí běžný politický a společenský život. Může se stát, že některá témata, která nám připadala ještě před dvěma měsíci živá, se po skončení tohoto mimořádného stavu nevrátí. Zrovna tak je ale možné, že některé negativní jevy ještě zesílí. Jsou před námi dvě cesty: Buď navážeme na to pozitivní, tedy na obětavost, spolupráci, vynalézavost, snahu vyjít si navzájem vstříc, nebo na to negativní, tedy zlobnou kritiku, hledání viníků nebo snahu z krize něco sobecky vytěžit pro sebe. Společnost může z této krize vyjít semknutější, nebo naopak rozdělenější.           Ještě před krizí jsem pročetl knihu Grega Lukianoffa a Jonathana Haidta Coddling of the American Mind. Kniha se věnuje současným problémům amerických vysokých škol a univerzit, nicméně mutatis mutandis má co říci i do našeho prostředí. Pokusím se postupně zpopularizovat některé klíčové myšlenky (či spíše klíčová zjištění) této knihy. Dnes převyprávím jejich popis názorové polarizace, která dle jejich zjištění dosáhla dříve nevídaných rozměrů. Předem chci upozornit, že autoři nezastávají ani konzervativní, ani liberální pozice, byť k liberalismu mají patrně o ždibeček blíže.           V knize popisují jako model jednu z mnoha afér, probíhajících v rámci kulturních válek. Jistá profesorka Sarah Bondová z University of Iowa vyslovila myšlenku, že antičtí sochaři tesali svá díla z bílého mramoru, což ovlivnilo společnost. V devatenáctém století z toho lidé usoudili, že Římané byli bílí, a tato představa posílila bělošskou nadřazenost od devatenáctého století až podnes. O její knize vyšly různé články, z nichž jeden měl titulek: „Universitní profesorka tvrdí, že bílý mramor je rasistický a vytváří ‚běloškou nadřazenost‘“. Podobných článků vyšlo více (kniha vše dokumentuje patřičnými odkazy). Konzervativní tábor na tyto články reagoval, a na tyto reakce reagovali zase liberálové. Konzervativci kontrovali, např. článkem „Liberální profesoři tvrdí bizarní věci a pak viní konzervativní média, že na to upozorňují“.           Autoři z této a podobných afér odečítají následující schéma: 1. Levicový profesor řekne nebo napíše něco provokativního. Jeho článek či přednáška je často reakcí na určitou vnímanou nespravedlnost. Článek se objeví na společenských sítích, často i s příslušným klipem. 2. Pravicová média se tohoto případu chopí a referují o něm způsobem, který zvyšuje naštvanost. Často vytrhávají věty či tvrzení z kontextu a někdy překroutí fakta. 3. Stovky či tisíce lidí se dovědí o původním tvrzení daného profesora a začnou psát urážlivé e-maily, někdy obsahující i výhrůžky smrtí, a dožadují se, aby universita daného profesora propustila. 4. Správa školy se za profesora nepostaví. Někdy je vyhozen nebo s ním není prodloužena smlouva. 5. Ti, kdo už patří do toho či onoho tábora, mohou vstoupit do této věci v kterémkoli stadiu. Zjišťují, že celá věc potvrzuje jejich nejhorší obavy a špatné mínění o druhé straně. Pravice se soustředí na to, co daný profesor řekl. Levice se soustředí na sexistické či rasistické reakce. Hněv na obou stranách narůstá a cyklus se může kdykoli opakovat.           Totéž může fungovat více méně stejně, i když zaměníte levici a pravici.           Profesorka Bondová – v konkrétním případě, který byl krátce popsán – chtěla bojovat proti rasismu, což je zcela v pořádku. Rasismus je odporný. Psát o bílém mramoru antických soch jako prvku, který posiluje bělošskou nadřazenost, je jednoduše úlet. Jde ale přece říci, že jde o úlet, a přitom přiznat šlechetný motiv. Nadpisy článků dokážou své, což redaktoři dobře vědí. Sám jsem pro určitá média přestal psát, protože vymýšleli mým článkům titulky, které byly zavádějící a někdy dokonce v rozporu s obsahem článku. Ovšem přitahovaly pozornost čtenářů. Někteří se ale spokojili jen s titulkem, článek buď nedočetli celý, případně ho pročetli jen velmi zběžně. Nebo vůbec.           Asi není úplně jednoduché se zamyslet nad tím, co určitý článek vyvolá. Ale možná alespoň někoho podnítí, aby se zamyslel, jestli stojí za to výše popsaný cyklus roztáčet. Pokud ovšem někdo chce polarizovat společnost, zde má popis, jak to lze dělat celkem účinně.           Trochu se pochválím: Přiznám se, že jsem to nějak tušil, a proto se snažím vyvarovat silných a emocionálně nabitých slov. A snažím se, pokud to jde pochopit i pozitivní motivaci svých odpůrců. Ne vždy se mi to podaří. Může to být tím, že jsem sám zaslepen, může to být ale i tím, že ta pozitivní motivace schází. 30. března 2020

Jak žít bez odpovědí

Jsem rád, že se mnozí křesťané věnují takovým chvályhodným iniciativám, jako je šití roušek nebo pomoc seniorům. Rychlé a praktické reakce jsou jistě dobrou odpovědí na nastalou situaci.
Nicméně mnozí křesťané (a tato množina se patrně s výše jmenovanou do určité, možná značné, míry překrývá) si kladou různé otázky, které bych snad mohl shrnout do trojice:
1. Je to Boží soud?
2. Je to satanský útok?
3. Co na to kniha Zjevení?
Na první dvě otázky lze jistě odpovědět, že možnosti v nich zmíněné se navzájem nevylučují. Satan je původcem zla a jeho cílem je naše záhuba. Proto miluje epidemie, paniku, hledání obětních beránků – a možná i teologické hádky o to, zda je to Boží soud či satanský útok. Setkal jsem se s názorem, že milující Bůh by na své děti, které Boží Syn vykoupil, neseslal takové trápení. Takže to určitě musí být od Satana. Pak bychom ale my, co patříme Pánu, měli být ochráněni, nebo snad ne? A tak mnozí radí, abychom nad sebou vyznávali slova 91. žalmu: Nebudeš se bát nočního děsu, ani toho, že ve dne přiletí šíp, ani moru, obcházejícího po setmění, ani zhouby, jež ničí za poledne. Po tvém boku padne tisíc, deset tisíc po tvé pravici, k tobě se to nepřiblíží. Jistě uvidíš na vlastní oči, ano uzříš odplatu ničemům. A mnozí, kteří takto vyznávají, budou skutečně ochráněni. Toto slovo se na nich naplní. Co když ale zemřou i někteří křesťané? Co když zemře někdo z našich blízkých, o jehož zbožnosti nebylo pochyb? Pak, myslím, budeme mít trochu problém. Tedy pokud nebudeme mít příliš ztvrdlé srdce. Se ztvrdlým srdcem budeme pyšní na svou víru, kterou druzí neměli, a proto zahynuli. Budeme v tom mít jasno.
Aby bylo jasno – výše uvedeným veršům věřím. A myslím si, že se v mém životě v různých podobách vícekrát naplnily. Domnívám se ale, že musíme mít rozeznání, které dává Duch svatý, abychom věděli, kdy a jak je na sebe (nebo na někoho jiného) vztáhnout.
Co můžeme druhým dát? Můžeme jim ukázat cestu k jistotě spasení. Můžeme lidem říkat, že pokud vyznají svůj hřích a složí svou naději v Ježíše, mají život věčný a nemusí se bát. To jim říkat můžeme. Ale neslibujme jim, že je nesklátí koronavir – tedy pokud nemáme v té věci zvláštní zjevení od Boha.
Nastane-li situace, jaká je teď – a vlastně vždy, když se situace společnosti zásadním způsobem promění – vede nás to k tomu, abychom si položili vážnou otázku: Žiji ve skutečné víře? Nebo žiji v sebeklamu? Důvěřuji Bohu a jeho Slovu, nebo za víru považuji přesvědčení, že Ježíš existoval? Mám v Ježíše důvěru, nebo na něj mám pouhý názor (který ovšem považuji za správný)?
Pokud žijeme ve víře, víme důležitou věc: Důvěřovat je víc než rozumět. Můžeme důvěřovat Bohu, že bez jeho vědomí nám nespadne ani vlas z hlavy, ale nemusíme umět vysvětlit, co přesně se děje a proč. A s tím souvisí druhá důležitá pravda: Nezáleží tolik na okolnostech, více záleží na tom, jak na okolnosti reagujeme. Bůh nám mnohdy nedává plně porozumět tomu, co se s námi a kolem nás děje. A přesto mu velmi záleží na tom, jak na dané okolnosti budeme reagovat.
A teď ještě ke třetí otázce: Co na to kniha Zjevení? Jedna odpověď by mohla znít: Nic. Zjevení nezmiňuje ani holocaust, což je událost nebetyčného duchovního významu. Nezmiňuje ani španělskou chřipku, na niž před sto lety zemřelo nesrovnatelně více lidí než nyní na COVID-19. Za pozoruhodně malé pozornosti tehdejších médií. Takže kdo hledají v Písmu předpovědi těchto událostí, budou buď zklamaní, nebo budou Písmo hodně „natahovat“, aby jim to vyšlo.
Ale existuje i druhá odpověď: Zjevení dává odpovědi na řadu otázek, které si klademe. Tím, že v nás vyvolává ještě další otázky. Jak to, že lidé nečinili pokání, když na ně doléhaly pohromy? Jak to, že neuvěřili dvěma svědkům? Jak to, že se téměř všichni vydali za šelmou? Jak to, že si posílali dárky, když byli dva svědkové zabiti? A mohli bychom aktualizovat: Jak to, že se neobrátili, když udeřila tsunami a zahubila dvě stě tisíc lidí? Těmto věcem porozumíme, když se ocitneme přímo v takových událostech. Pak nastane úžasný „aha efekt“. Najednou nám to bude jasné. Dokud čteme knihu Zjevení v pohodlné lenošce a přemýšlíme, který z nabízených jízdních řádů je nejlepší, možná té knize rozumět ani nemůžeme. To není nabádání, abychom tu knihu nečetli. Pán Ježíš řekl, že Duch nám připomene vše, co Ježíš říkal. Když tu knihu nebudeme znát, nebude nám Duch mít co připomínat. Jen se připravme na to, že až „to“ nastane, bude to hodně jiné, než jsme si představovali.
Nakonec jedno varování – a možná jeden úkol pro nás. Slyšel jsem z hodnověrných zdrojů, že v některých postižených obcích jsou lidé hrozně naštvaní na ty spoluobčany, kteří do obce koronavir „zavlekli“. Taková věc může na desetiletí podvázat sousedské vztahy. Přitom si nedovedu představit, že by to někdo udělal schválně. Je to ovšem situace přímo stvořená k tomu, abychom se snažili být mírotvorci. Jak skrze modlitby, tak skrze přímé rozhovory se zúčastněnými. Patrně to nebude jednoduchý úkol. To ale není důvod, proč se nesnažit. Budete-li působit pokoj, budete nazváni Božími syny.

23. března 2020

Katastrofa nebo příležitost

Prozradím něco z knížky, kterou píšu o knize Zjevení: Bude v ní delší odstavec, v němž tvrdím, že slovo, které se zpravidla překládá „brzy“, bychom měli spíše překládat „náhle“. Teď to zakoušíme v praxi: Nedá se říci, že pandemie koronaviru přišla brzy, ale rozhodně přišla náhle. Ještě před týdnem jsem se vypravil do Prahy na maturitní ples Dopplerova gymnázia, na kterém studuje můj nejstarší vnuk. O den dříve jsem se ptal dcery, zda ples nebude zrušen. Prý nikoli. 17 minut po odjezdu vlaku z Jeseníku jsem dostal SMS, že ples jezrušen. Ovšem to jsme ještě netušili, že jen o pět dní později bude vydán plošný zákaz vycházení.
          Takovou situaci můžeme jako křesťané pojmou buď jako katastrofu, nebo jako příležitost. V neděli už v KS Jeseník společné bohoslužby nebyly, protože lidí by se sešlo víc než třicet. Ve Zlatých Horách bohužel tento problém ještě nemáme (těším se, až nastane), takže jsme se sešli a já už tušil, že je to na nějakou dobu naposledy. Neuvidíme se fyzicky, ale zůstaneme v kontaktu – hodlám každý den poslat e-mailem krátký povzbudivý dopis určený členům skupinky.
          Vzpomínám na první tři týdny roku 1979. Na Silvestra v poledne bylo v Praze 12 nad nulou, v 8 hodin ráno 25 pod nulou. Byly vyhlášeny uhelné prázdniny, v televizi běžel jen jeden program (místo tehdy obvyklých dvou) a to jen dvě hodiny denně. To, co je teď KS Praha, byla tehdy malá skupinka. Denně jsme se scházeli ve sboru, pomodlili jsme se a vyrazili jsme na evangelizační návštěvy. Byl to úžasný čas, pro naše společenství formující. Lidé byli doma a nudili se. Ideální příležitost k rozhovorům. Nevím, jak to Duch svatý udělá tentokrát, ale věřím, že mnohé bude inspirovat ke krokům, jež povedou k šíření evangelia. Přestože se nemůžeme navštěvovat.
          Mohli bychom to ale chytnout i za špatný konec. V roce 1979 neexistoval internet a fake news v podobě, jak je známe dnes. A jak se dalo očekávat, fake news se už vyrojilo bezpočet. Nebudu se jimi podrobně zabývat, mám k nim jenom pár poznámek.
Snad nejtrapnější je konspirační teorie, že současnou epidemii vyvolaly vlády, aby ušetřily na penzích. (Jak známo, na kovid-19 umírají především starší lidé, mladým a dětem vir příliš neublíží.) Kdyby to tak bylo, dalo by se těžko vysvětlit, proč se nakazili i mnozí členové různých vlád, nemluvě o poslancích a senátorech.
Mnohem problematičtější je teorie, že tento vir byl uměle vytvořen jako bakteriologická (vlastně virologická) zbraň a unikl z vojenských laboratoří. Já bych si na to nevsadil, ale uznávám, že vyvrátit tuto teorii je vlastně nemožné. Připouštím dokonce, že to může být pravda. Přesto radím – tedy pokud nepracujete pro tajné služby – abyste tuto a podobné teorie nechali bez povšimnutí. Co bychom mohli a měli dělat jinak, i kdyby to bylo pravda? Vyhlásit Číně válku? Všichni víme, že je to absurdní. Ať už je původ viru jakýkoli, naše vláda rozhoduje o krocích, které je nutno udělat tak jako tak. Jinými slovy, radím, abychom nejrůznější konspirační teorie nechali plavat a zabývali se tím, co ovlivnit můžeme.
Mohou to být maličkosti. Sestřička Kristýna, co bydlí s rodinou o dvě patra výš, mě včera požádala, abych jí vytiskl grafický návod, jak vyrobit roušku. Já grafiku neumím a ona zase nemá tiskárnu. Teď je návod v přízemí na stolku s reklamními letáky. Když jsem pak večer brouzdal po internetu, zjistil jsem, že podobných návodů a iniciativ je tam spousta.
Pokud to myslíme se svou vírou vážně, nemusíme se bát nejhoršího, protože máme život věčný. Ať žijeme, ať umíráme, patříme Pánu.
Před čím bych ale chtěl varovat, je hon na čarodějnice. Zatím nic takového nehrozí, ale napětí může narůstat. Nedávno jsem četl velmi zajímavou knihu Coddling of the American Mind (Rozmazlování amerického myšlení; lepší překlad by asi byl Rozmazlování amerických studentů), jejíž autoři (Greg Lukianoff a Jonathan Haindt) si všímají, že podobně jako ve středověku i současné hony na čarodějnice vznikají velmi náhle. Druhým znakem je, že se obracejí proti určité skupině lidí jako celku, ne proti jednotlivcům (tou skupinou mohou být Židé, čarodějnice, krajní pravice, bruselské elity, homosexuálové apod.). Třetím znakem je, že je zpravidla odstartuje nějaká trivialita nebo důvod zcela vymyšlený (v našem případě třeba že jde o likvidaci důchodců). Konečně čtvrtým znakem je, že mnozí lidé, kteří vědí, že jde o hloupost či nesmysl, nemají odvahu se zastat falešně nařčených, protože se (právem) obávají, že „hněv lidu“ se obrátí proti nim. (Tak to zakusil T. G. Masaryk, když zpochybnil rukopisy Královéhradvorský a Zelenohorský, nebo když se zastal Žida Hilsnera za tzv. hilsneriády.) My křesťané bychom neměli mlčet, víme-li, že se někomu děje křivda, a neměli bychom být slepí vůči faktu, že právě konspirační teorie se mohou snadno zvrhnout v hon na čarodějnice.
Shrnuto: Toužím po tom, aby bylo zjevné, že jsme lidmi naděje. Nepodléhejme strachu a nešiřme fámy, modleme se za ochranu a o moudrost pro lidi „v moci postavené“ a mějme rozeznání, co můžeme udělat rozumného a dobrého. A Bůh pokoje a veškerého povzbuzení bude s námi.
17. března 2020

Podpořme Betel

Nedaleko od Kralup funguje středisko pro bývalé narkomany. Jmenuje se Betel a je součástí volného uskupení podobných středisek  – celé hnutí vzniklo již před mnoha lety ve Španělsku.Středisko  je organizováno na základě snahy o samofinancování. Lidé ze střediska renovují a prodávají použitý nábytek, provozují stěhovací firmu, vyklízejí půdy a sklepy a podobně. Tyto výdělečné aktivity ovšem pokrývají pouze část nákladů.
Jde o středisko malé, leč vysoce účinné. Sám jsem ho před lety navštívil a vím, že pobyt v Betelu skutečně mnoha lidem doslova zachránil život a snad všem jej hluboce proměnil.
Středisko vede Petr Tichý se svou manželkou Veronikou. Zakládali před mnoha lety podobné středisko u Petrohradu a učili se, jak na to, v Betelu v anglickém Birminghamu.
Středisko má kapacitu dvanáct mužů a je zcela naplněné. Nedávno Betel otevřel i středisko pro ženy, s kapacitou 8 klientek; toto středisko je naplněno z poloviny.
V současné době středisko naléhavě potřebuje dvojí: lidi a finance. Jaké nové pracovníky shání?

vedoucí pro ženskou komunitu

svobodného muže nebo manželský pár, který má obdarování ve vedení lidí, řízení podnikání, obchodní obdarování a selský rozum, zkušenost s lidmi, kteří se potýkají se závislostí je výhodou, nikoli však podmínkou.

finančního manažera na dohodu o provedení práce (cca 1-2 x měsíčně zkontroluje situaci, navrhne řešení, pomůže se sestavováním rozpočtů a identifikací rizik)

údržbáře – samostatně pracujícího člověka, který sám umí vyřešit a opravit problémy typu kapajícího kohoutku přes tekoucí pračku, ucpaný záchod, plesnivou zeď, drobné zednické práce, a který rovněž nebo ví, komu zavolat, když se děje něco, na co sám nestačí a dotáhne opravy do konce. Pokud by uměl stejné věci i u aut a nejen u nemovitostí, bylo by to skvělé.

Pokud jde o finance, ty jsou potřeba především na splátku dluhu za koupi střediska  pro ženy. Kromě toho bývá počátek roku vždy náročný, když se k tomu přidá panika s koronavirem, lidé nekupují nábytek, takže je finanční situace Betelu v současnosti hodně složitá. Číslo účtu je 196892898/0300.

Nyní potřebné kontaktní údaje: Komunita BETEL, tel. 731 501 150
(na toto telefonní číslo se lze dovolat pouze od pondělí do pátku od 9.00 do 17.00), e-mail info@komunitabetel.cz
Kontaktní adresa: U hřbitova 939, 278 01 Kralupy nad Vltavou.
Všechny tyto údaje a mnoho dalších informací naleznete na webové stránce www.komunitabetel@cz.
6. března 2020

Násilí na ženách a oblékání

Boj proti domácímu násilí a podobným jevům je velké téma dnešní postmoderní doby. V západním světě je v plném proudu kampaň „Me too“, která na tento problém upozorňuje, a u nás někteří publicisté volají po tom, aby se více rozvinula i v České republice, která je sto let za opicemi a toto velké téma nesdílí s patřičným nadšením. V západním světě doznávají vztahy mezi muži a ženami značných změn, a netroufnu si říci, jak budou tyto vztahy vypadat, až se rozvířený prach trochu usadí.
          Popíšu svá východiska: Jakékoli násilí na ženách (a konec konců i na mužích) je naprosto nepřípustné. A slovo „jakékoli“ zahrnuje nejen otevřené fyzické útoky, ale i manipulaci (např. zneužívání vyššího postavení ve škole, ve firmě, v úřadě apod.). Takové jednání je hanebné a mělo by být trestné.
          A ono, naštěstí, v naší zemi trestné je. Nemusíme zavádět Istanbulskou úmluvu, protože ta podobné jednání neučiní o nic trestnějším, než už je.
          Běžným argumentem pro zpřísnění pohledu na tuto věc bývá, že policie často násilí na ženách bagatelizuje, a někdy dokonce zaujímá (ne nutně explicitně vyslovený) postoj ve stylu „neměla ho provokovat, koukejte, jak chodí oblékaná, může si za to do značné míry sama“. Nemá smyslu zastírat, že v tomto ohledu je na postoji a přístupu řady policistů ještě dost co zlepšovat.
          Jenže nyní přijde to mé věčné „ale“. Co když policista, který právě podobný případ vyšetřuje, o týden dříve vyšetřoval jiný případ, kdy žena obvinila muže ze zneužívání jejich vlastního dítěte, a pak se prokázalo, že z tohoto hanebného zločinu muže obvinila neprávem, jen aby mu ublížila a zamezila mu stýkat se s jejich společným potomkem. Uvědomuji si, že se stýkám převážně s křesťany, a že tedy moje sociální zkušenosti jsou poněkud netypické. Nicméně přesto si dovolím konstatovat, že znám patrně více takto falešně nařčených mužů než znásilněných žen. Nedělám z toho žádné ukvapené závěry. Po policejním vyšetřovateli právem žádáme, aby všechny případy vyšetřoval „padni komu padni“, a nenechal se vést svými subjektivními zkušenostmi.
          Každá doba má určitá nebezpečí a určité před-sudky. Něco se nosí a něco nenosí. Teď se nosí obviňování mužů z násilnictví, a moc se nenosí upozorňování na to, že řada obviněných byla obviněna neprávem, nebo že řada žen hanebně zneužívá svých dětí k tomu, aby „potrestaly“ své bývalé partnery.
          Tady nejde o nějaké statistické zjišťování, „kdo vyhrál“, tedy kdo je horší – muži či ženy. Spíše o upozornění, že jakmile se z něčeho stane kampaň, hodně lidem se může stát křivda. V padesátých letech to přiznávali i někteří komunisté a zdůvodňovali to rčením „když se kácí les, létají třísky“. Já si myslím, že naše společnost je dostatečně vyspělá, aby se bez této omluvy páchaných křivd obešla.
          Váhal jsem, zda tento článek zařadit mezi „duchovní“ nebo „politické“. Nakonec se rozhoduji pro kategorii „duchovní“, protože bych se nyní rád obrátil ke křesťankám. Vím, že jakékoli předepisování vhodného oblečení (dress code) se může snadno zvrhnout v zákonictví. A nechci tomuto tématu přikládat větší význam, než mu přikládá Písmo. Písmo toho o oblékání neříká mnoho, ale něco přece jenom ano. Např. v 1. Petrově 3:3 čteme: „Vaše ozdoba ať není vnější: spletené vlasy, navlékání zlatých šperků, oblékání šatů…“ Ano, vím, jak lze těchto slov zneužít, a jsou fundamentalistické křesťanské skupiny, která zakazují jakékoli ozdoby. A nutno poznamenat, že v Písmu najdete místa, kde se mluví o ozdobách (i těch vnějších) dosti pozitivně. Ideálem jistě není, aby se křesťanky oblékaly fádně a nevkusně.
          Nicméně všimněte si jedné věci: Na jedné straně je nahota, na druhé straně jsou burky. My křesťané bychom se měli vyvarovat nesmyslných extrémů. Mějme svůj vlastní dress code, kdy se žena obléká elegantně, nikoli však vyzývavě.
          Policista, který vyšetřuje znásilnění, nemůže argumentovat tím, že si žena „sama říkala“ o znásilnění svým vyzývavým oblečením. Feministky často vykřikují, že se budou oblékat, jak samy uznají za vhodné, a že mužům do toho nic není, pokud se oblékají vyzývavě. Ano, mají pravdu, leč v tomto postoji je přece jenom značná dávka pokrytectví. Pokud se oblékají vyzývavě, proč tak činí? Kvůli ženám, nebo kvůli mužům?
          Na světské ženy apelovat nemohu, ale křesťanky snad mohu slušně poprosit o trochu milosti. Berte to tak, že zatímco ženu vzrušují spíše doteky, muže vzrušují spíše pohledy. A pokud jsou ženy ve sboru oblečeny hodně vyzývavě, mnozí muži nevědí, kam s očima. Mnozí z nich usilují o čistotu; prosím tedy sestry, nečiňte jim toto úsilí zbytečně těžším! Opravdu je to možné: oblékat se elegantně a dokonce krásně, ale přitom ne vyzývavě. Ne vždy je správné volit střední cestu, nicméně v této věci volme střední cestu mezi vyzývavou nahotou a zotročující burkou.
3. března 2020